Vláda skutečně zvýhodnila kraje změnou rozpočtového určení daní, 10 miliard na opravu silnic však investovalo ministerstvo dopravy samo.

Sobotkova vláda skutečně navýšila krajům příděl peněz z vybraných daní. Do roku 2015 jim připadlo 7,86 %, díky novému rozpočtovému určení to je 8,92 %. Nepodařilo se nám přesně určit, kolik tento nárůst přinesl krajům navíc. Schéma (.pdf) rozdělení rozpočtového určení daní rozlišuje různé druhy daní, proto nelze rozdíl snadno spočítat ze státního rozpočtu.

Krajům vláda poslala peníze na opravy silnic v letech 2015, 2016 a 2017. Konkrétně jde o silnice 2. a 3. třídy, které mají kraje ve své správě (dálnice a silnice 1. třídy spravuje stát). V roce 2015 byly uvolněny ve prospěch krajů 4,4 miliardy korun a v letech 2016 a 2017 po 3 miliardách. Celková alokace tak dosáhla zmíněných cca 10,5 miliard korun.

Tržby v maloobchodě vzrostly v roce 2016 o 5,6 %, a to i díky tomu, že české ekonomice se v v tomto období dařilo růst tempem 2,3 %. Vyšší tržby ukazují na vyšší spotřebu, což následně vede k tomu, že se v absolutních číslech prodají větší objemy zboží a služeb, a tedy i s tím související absolutní výběr DPH. Inkaso DPH v roce 2016 bylo meziročně vyšší o 3,8 %. Výběr DPH tak vzrostl pomaleji než maloobchodní tržby.

Nicméně je třeba upozornit na některé limity Kalouskova tvrzení. Předně do maloobchodních tržeb nespadají všechny položky podléhající DPH - např. nemovitosti nebo část služeb. Vyšší maloobchodní tržby tedy nemusí automaticky znamenat, že by mělo o stejnou výši růst DPH. Záleží na více faktorech.

Dále tržby jako takové nejsou to samé jako přidaná hodnota. Obrazně řečeno - že někdo utržil dvojnásobek, neznamená, že bude platit/odvádět dvojnásobek na DPH, protože může mít vyšší vstupní náklady. Je více sazeb, takže může dojít k přelivu mezi sazbami - ať už proto, že lidé více kupují nízko/vícedaněné zboží, nebo proto, že se něco překlasifikovalo.

Výrok z tohoto důvodu hodnotíme jako zavádějící, protože byť Kalousek podává správná čísla, jejich význam dezinterpretuje.

Pro srovnání stavu sociálně vyloučených lokalit v čase můžeme použít dvě studie, jejichž zadavatelem je ministerstvo práce a sociálních věcí. První z roku 2006 se zabývala analýzou sociálně vyloučených romských lokalit v ČR, ta druhá je analýzou z let 2014–2015. Studie z roku 2006 sice má v názvu zaměření na romské vyloučené lokality, nicméně novější studie byla vytvořena mimo jiné kvůli srovnání a doplnění té první, takže data z obou můžeme srovnávat.

Počet sociálně vyloučených lokalit skutečně vzrostl, a to skoro o dvojnásobek: z 310 lokalit v roce 2006 na 606 lokalit v roce 2014/15. Počet obyvatel žijících v těchto lokalitách pak vzrostl oproti předchozímu odhadu ze 60 000–80 000 na 95 000–115 000 obyvatel.

Při pohledu na rozložení sociálně vyloučených lokalit v ČR pak zjistíme, že se tyto oblasti skutečně nachází především v severně položených krajích, a to v kraji Ústeckém, kde se nachází 89 vyloučených lokalit, nebo na severu kraje Olomouckého, ve kterém se celkově nachází 62 lokalit. Problematickou oblastí je ale pak například i kraj Moravskoslezský, kde je druhý nejvyšší počet sociálně vyloučených lokalit v ČR. Přestože nelze říct, že by se tyto lokality nějak posouvaly, jelikož jejich počet rostl ve všech krajích, mapa ukazuje, že se sociálně vyloučené oblasti objevují poměrně často v severních Čechách a na severní Moravě.

Pokud tyto data porovnáme s rokem 2006, zjistíme, že největší nárůst pak zaznamenaly kraje Moravskoslezský a Karlovarský, kde přibylo přes 40 nových sociálně vyloučených lokalit oproti roku 2006. Za nimi je pak kraj Olomoucký s 35 novými lokalitami, poté následují kraje Středočeský, Ústecký a Liberecký, kde těchto lokalit přibylo přes 20.

Vládnutí s podporou KSČM fungovalo v letech 2008–2012 ve Středočeském kraji. Tam David Rath sestavil krajskou radu pouze z členů ČSSD, která získala podporu zastupitelů KSČM. V dalším volebním období utvořily pak obě strany koalici.

Radu sestavenou pouze z členů ČSSD měl v letech 2008–2012 i Plzeňský kraj. Menšinová vláda v čele s hejtmankou Miladou Emmerovou měla vyjednanou podporu KSČM. I zde se po dalších volbách z této spolupráce utvořila plnohodnotná koalice.

Dvě volební období za sebou (2008–2016) se i na Vysočině udržela menšinová vláda ČSSD s podporou KSČM. V roce 2012 stvrdily obě strany tento stav i Dohodou o vzájemné podpoře programových priorit, vytvořením rady a orgánů kraje.

Spíše pro doplnění uveďme, že mluvit o menšinové vládě v krajích může být trochu problematické. Na centrální úrovni může vláda získat důvěru a neztratit ji, i když nedisponuje většinou v Poslanecké sněmovně. Podle Ústavy totiž pro zisk důvěry stačí většina přítomných poslanců. Připomeňme dobu opoziční smlouvy, kdy důvěru získal Zemanův kabinet proto, že poslanci ODS pod vedením Václava Klause opustili sál a snížili tak kvórum (totéž se stalo v roce 1996 v opačném gardu). V krajích tato možnost není. Podle zákona musí všechna hlasování projít s podporou většiny všech přítomných zastupitelů. Tedy komunisté museli pro zmíněné rady bez svého zastoupení aktivně hlasovat. Jde spíše o doplňující politologickou úvahu, kdy může být problematické vidět jako menšinovou krajskou vládu tu, pro niž aktivně hlasuje strana, která se deklaruje tak, že ji pouze toleruje.

Údajný objednatel vraždy, kterou spáchal dle rozhodnutí české justice Jiří Kajínek, se jmenuje Antonín Vlasák. Ten byl v Kajínkově kauze postaven před soud, nebyla mu však dokázána v této věci vina. Byl odsouzen „pouze“ za vydírání, a to k 16 měsícům nepodmíněně ve věznici s dozorem. Před soudem ovšem v této věci stál.

V rozsudku se přímo uvádí:

„Soud po bedlivém zkoumání a hodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu došel k závěru, že s velikou pravděpodobností si obžalovaný Vlasák skutečně objednal fyzickou likvidaci poškozeného Jandy a jeho ochranky (...) Proto soud došel k závěru, že došlo sice ke kontaktování obžalovaného Kajínka a Vlasáka, obžalovaný Kajínek byl najat a zaplacen za zásah proti vyděračům - Štefanu Jandovi a bratrům Pokošovým, ale prokázáno není, že by si obžalovaný Vlasák objednal jejich vraždu.“

Miloš Zeman se tedy mýlí, když uvádí, že zmíněná osoba nebyla vůbec postavena před soud.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože daná debata sice byla poměrně rozsáhlá (nicméně zabrala cca polovinu toho, co Babiš uvádí) a obsahovala i na první pohled absurdní témata, ta však ve skutečnosti zabrala minimum dané doby. Poslanci jinak řešili obsahově daný zákon, pozměňovací návrhy a běžný politický střet kolem této předlohy. Dodejme, že v rozpravě vystoupilo hned devět poslanců hnutí ANO.

Babiš mluví o novele zákona na ochranu týrání zvířat, ve kterém poslanci odhlasovali zákaz tzv. kožešinových farem. Tato poslanecká předloha prošla sněmovnou ve 3. čtení 7. června. Finální hlasování ukazuje, že zákon měl skutečně drtivou podporu napříč politickým spektrem, z čehož by šlo usuzovat, že bylo jasné, jak hlasování dopadne (byť jde o spekulaci, nejsme schopni popsat dohody mezi stranami).

Pokud se podíváme na průběh 3. čtení (stenoprotokol z celého jednání), tak diskuze o zákonu byla skutečně delší než patnáct minut. Nicméně jednak netrvala ani 3 hodiny (rozprava začala před půl 10 a skončila v 11:10), jak Babiš uvádí, jednak jím popsaná témata zabrala poslancům čas v řádu pouhých jednotek minut.

Poslanci řešili zákon obsahově (tj. mluvili o týrání zvířat), diskutovali o jednotlivých pozměňovacích návrzích a pochopitelně využívali i prostor pro střet svých stanovisek. V závěru 3. čtení pak hlasovali o jednotlivých pozměňovacích návrzích a také o zákonu jako celku. Není pravdou, že by 3 hodiny „vykecávali“ o všem možném, jak Babiš uvádí. Celé čtení trvalo něco přes polovinu této doby, poslanci navíc mluvili k danému návrhu.

Pochopitelně je problematické určit, o čem by měli nebo neměli poslanci při projednávání různých předloh hovořit, resp. kdo má určit, co je ještě k věci a co ne. K otázkám, které Babiš popsal, lze jen dodat, že obě se nějakým způsobem zákona týkaly. Vodňanské kuře, o němž Babiš jako jeho bývalý majitel hovoří, bylo zmíněno v souvislosti se špatnými podmínkami drůbeže, která je zde chována (nehodnotíme přitom, zda tomu tak je - téma rozebíraly např. poslankyně Bebarová-Rujbrová nebo Černochová). Vystoupení k dané věci však dohromady nepřesáhla minutu. Dané téma glosoval rovněž Miroslav Kalousek, ten se také omezil na krátký bonmot.

Co se týká Moniky Babišové, předseda ANO na svém Facebooku zveřejnil status, ve kterém se zavázal podpořit zákaz kožešinových farem. V bulvárním médiu Extra byl přitom zveřejněn článek o tom, že Babiš koupil své ženě právě kožich. K tomuto se vrátila v jedné větě během jednání i poslankyně Zelienková z TOP 09 (dříve ANO). Stejnou věc už dříve veřejně diskutoval např. ministr zahraničí Zaorálek. Šlo tedy o připomenutí jednání, které se aktérům zdá nekonzistentní s momentálními názory Andreje Babiše. To ovšem sněmovně zabralo rovněž několik vteřin.

Předkladatelem zákona o registru smluv byl Kalouskův poslanecký kolega Jan Farský (STAN). Tento registr byl sněmovnou schválen v září 2015 a už tehdy byl pozměňovacími návrhy „osekán“ proti vůli svého předkladatele Farského, který schválení zákona komentoval slovy: „Ty výjimky jsou daň za to, že zákon vůbec prošel. Jde asi o deset procent všech prostředků, které má registr smluv obsáhnout.“ Jedním z autorů pozměňovacích návrhů, jež do zákona přinesly výjimky, byl však právě i Miroslav Kalousek. Ten uspěl s požadavkem vyjmout z působnosti zákona šest institucí s takzvanými chráněnými rozpočtovými kapitolami, o nichž kvůli nezávislosti nerozhoduje vláda, ale sněmovní rozpočtový výbor. Jde například o Kancelář prezidenta republiky nebo Český statistický úřad.

Ústředním kritikem změn v zákoně o registru smluv je po celou dobu debaty zejména Farský, jemuž se nelíbil ani plán vyjmout ze zákona pivovar Budvar. Nad novelou schválenou společně s několika pozměňovacími návrhy v únoru 2017 lamentoval také Kalousek, který prohlásil: „Zase se bude tvrdit, že to máme, bude se to tak jmenovat, ale obsah bude vykastrován tak, že zákon bude úplně nefunkční.“

Jeden z pozměňovacích návrhů vyjmul z povinnosti registru smluv státní podniky, druhý obecní a krajské společnosti.

Poslanecký klub TOP 09 patřil mezi ty, jež vetovaly projednání zákona v prvním čtení. Zároveň ani jeden z poslanců TOP 09 nehlasoval pro finální znění novely zákona o registru smluv. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Kalousek odkazuje na projednání návrhu podle § 90 Jednacího řádu Poslanecké sněmovny, který umožňuje předkladateli zákona navrhnout sněmovně schválení zákona v prvním čtení. V takovém případě lze k rozhodujícímu hlasování o zákonu přistoupit hned v prvním čtení po obecné a podrobné rozpravě, přičemž k zákonu nelze podávat pozměňovací návrhy. Pokud však proti návrhu na schválení zákona v prvním čtení vznesou námitky nejméně dva poslanecké kluby nebo 50 poslanců, zákon tímto způsobem schválit nelze a následuje standardní legislativní procedura se třemi čteními.

Tato situace nastala právě v případě novely zákona o registru smluv, kdy předkladatelé navrhli sněmovně schválit tuto novelu hned v prvním čtení. Proti tomu se však postavily poslanecké kluby ODS a TOP 09, které tento návrh vetovaly (4. odstavec zdola) a tím pádem zamítly. Novela tím pádem pokračovala ve standardní proceduře sestávající se ze tří čtení, během kterých se k novele přidalo celkem 9 stran (.pdf) pozměňovacích návrhů. Po dramatickém průběhu, který je podrobně popsaný v našem výroku dne, nakonec došlo na konečné hlasování, ve kterém žádný z poslanců TOP 09 finální znění novely nepodpořil. Výrok poslance Kalouska tak hodnotíme jako pravdivý.

Miloš Zeman mluví o průvodci To je Brno, který vydalo brněnské Turistické informační centrum. V něm se (zdroj Idnes) o městě Kuřim uvádí:

„Specifická variace pracovního tábora, kam se lidé stěhují zcela dobrovolně a jehož hlavní dominantou je průtah pro auta vedený samotným centrem města, se nachází 15 kilometrů severně od Brna. Obtížně se zde hledá cokoli hezkého a a to i bizarním smyslu slova. Jedná se o neustále se rozšiřující ‚pomník ztráty lidské soudnosti‘.“

Autorem textu je sociolog Stanislav Biler. Ten ovšem členem hnutí Žít Brno není. Samotné politické hnutí poskytlo následující vyjádření:

„Dobrý den, pan Biler není členem politického hnutí Žít Brno a ani jím nikdy nebyl.“

Toto politické hnutí (dříve recesistický spolek, ve kterém Biler působil) má své zastoupení na komunální úrovni v Brně a také má jednoho krajského zastupitele v Jihomoravském kraji. Bilerovo jméno není dohledatelné jak mezi kandidáty na serveru Volby.cz (tedy za hnutí nekandidoval v žádných volbách), tak ani v dalších zdrojích, který by o něm jako členovi politického hnutí mluvil. Nefiguruje rovněž mezi zakladateli, což dokládá registrační list, který se jali budoucí členové podat na Ministerstvo vnitra.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť členové hnutí Žít Brno ve skutečnosti danou věc nenapsali. Napsal ji člověk jim blízký, který ovšem není členem tohoto subjektu.

V únoru 2017 předložila skupina poslanců návrh novely ústavního zákona o bezpečnosti ČR. Tato novela fakticky do zákona zakotvuje následující ustanovení:

„(3) Občané České republiky mají právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo k naplňování úkolů uvedených v odstavci 2. Toto právo může být zákonem omezeno a zákonem mohou být stanoveny další podmínky jeho výkonu, je-li to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, veřejného pořádku a bezpečnosti, životů a zdraví nebo pro předcházení trestným činům.“

Daná novela byla veřejně velmi diskutována zejména v souvislosti s evropskou směrnicí o držení zbraní, předkladatelé si od potenciálního přijetí návrhu slibují zachování množství i charakteru zbraní v zemi. Nakolik k tomu daná předloha vede, nehodnotíme.

Návrh prošel Poslaneckou sněmovnou, nyní jej má projednávat Senát. Média referovala o tom, že část senátorů není přijetí nakloněna. V každém případě projednávání zákona nebylo ukončeno, nebyl tedy doposud přijat a tím pádem ani neplatí, resp. není účinný. Jelikož jde o návrh ústavního zákona, je schválení ústavní většinou senátorů nezbytnou podmínkou pro přijetí tohoto opatření.