Jiří Drahoš svou kandidaturu na prezidenta republiky oznámil dne 28. března 2017 v Jablunkově, odkud pochází. Jiří Drahoš pro svou kandidaturu získal dostatečnou podporu od občanů, když na ministerstvo vnitra podal kandidaturu (.pdf, str. 1 a 282) s peticí se 141 455 platnými podpisy, přičemž dle zákona o volbě prezidenta je nutných alespoň 50 000 podpisů. Ke sběru podpisů od občanů nutných ke kandidatuře se rozhodli také Michal Horáček a Miloš Zeman.

Nikdo z devíti současných kandidátů na pozici prezidenta republiky není oficiálním kandidátem politické strany. Podporu senátorů pro svou kandidaturu využili Pavel Fischer, Marek Hilšer a Miroslav Topolánek, ovšem podpisy získali napříč politickým spektrem. Podporu mezi poslanci získali Petr Hannig, Jiří Hynek a Vratislav Kulhánek, taktéž napříč politickým spektrem.

Oproti první přímé volbě prezidenta v roce 2013 kandiduje pro nadcházející volbu méně kandidátů politických stran či hnutí. V roce 2013 se volby účastnili kandidáti těchto politických stran: Jiří Dientsbier ml. jako oficiální kandidát ČSSD, který získal podporu stranických senátorů; Přemysl Sobotka jako kandidát ODS a Karel Schwarzenberg za TOP 09, jíž tehdy předsedal – oba sbírali podpisy stranických poslanců. Jako nezávislí kandidáti sbírající podpisy občanů se v roce 2013 volby zúčastnili Jana Bobošíková, Jan Fischer, Táňa Fischerová, Vladimír Franz, Zuzana Roithová a Miloš Zeman.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť Michal Horáček pravdivě uvádí, že Jiří Hynek do uzávěrky přihlášek kandidátů na prezidenta nezískal potřebných 50 000 podpisů občanů. Jiří Hynek splnil podmínku pro nominaci do prezidentské volby v podobě sesbírání alespoň 20 podpisů poslanců.

Nebyl tak nominován na základě potřebného počtu 50 000 podpisů od občanů. Podle ministerstva vnitra, které v pátek 24. listopadu 2017 zveřejnilo seznam kandidátů registrovaných do prezidentských voleb, navrhlo Jiřího Hynka na prezidenta celkem 29 poslanců.

Výrok je hodnocen i přes drobné nepřesnosti jako pravdivý. Hnutí ANO ve svém volebním programu skutečně částečně navrhuje podobná opatření, která veřejně prezentovali v minulých dvou letech lidovci. Zejména jde o osoby s nízkým obratem a paušální daní. Dodejme, že nehodnotíme, nakolik se ANO v dané věci inspirovalo od své konkurence, daná věc je neověřitelná.

Hnutí ANO ve svém volebním programu k návrhům u EET uvádí:

„Úspěšně fungující projekt EET jsme podrobili důkladnému vyhodnocení a navrhnemeněkteré úpravy, které neohrozí fungování tohoto nástroje. Z povinnosti evidovat tržby

vyjmeme:

• fyzické osoby s paušální daní a obratem do 500 tisíc korun ročně,
• veřejně prospěšné poplatníky s obratem do 1 milionu korun ročně, kteří v rámci pořádanýcha dopředu nahlášených akcí evidují své tržby mimo prostory stálé provozovny vybavenéEET,
• bufety a obdobná zařízení ve školách a v provozovnách dětských táborů nebo dětskýchzájmových kroužků,
• online platby,
• prodeje vánočních kaprů při řádném nahlášení předem.“

Lidovci v roce 2015 navrhovali koalici, aby se EET vztahovala na plátce DPH. Učinil tak Pavel Bělobrádek ve svém dopise premiéru Sobotkovi v září 2015. V něm shrnuje vicepremiér postoj KDU-ČSL k připravovanému návrhu zákona o EET. Explicitně uvádí, že „za vůbec nejlepší považuje stanovení povinných subjektů na základě platby DPH, kde je okruh plátců zcela jasně definován, což vylučuje možnost daňové optimalizace ve snaze vyhnout se EET.“ (.pdf, str. 4) Tento původní návrh byl koaličními partnery odmítnut.

Na konci roku 2016 pak KDU-ČSL přišla s dalšími návrhy:

„1. EET se bude vztahovat jen na poplatníky s obratem nad 414 000 Kč
2. Z EET budou vyloučeny farmářské trhy a lidé, kteří si podnikáním přivydělávají
3. Z povinnosti vést EET budou vyloučeni všichni plátci paušální daně, ne pouze ti, kteří mají obrat do 250 000 Kč“

Ministerstvo financí v roce 2015, kdy bylo pod vedením Andreje Babiše, skutečně spustilo portál, kde mj. lze dohledat smlouvy, které se týkají výdajů ministerstva financí. Registr smluv, který ukládal zveřejnění smluv i ostatním státním institucím a organizacím, vešel v platnost až na přelomu let 2015 a 2016.

Již před ministerstvem financí však ministerstvo zahraničních věcí vytvořilo na svých stránkách určitou platformu, která byla prvním krokem ke zveřejňování platných smluv. Na webu ministerstva zahraničních věcí se tak dalo dohledat např. oznámení o výsledcích zadávacího řízení na podlimitní a nadlimitní veřejné zakázky, konkrétně tyto informace uveřejňuje již od roku 2006.

„V zájmu transparentnosti při nakládání s veřejným majetkem a veřejnými prostředky v rámci rozpočtové kapitoly MZV postupně zveřejňujeme údaje o obchodních smlouvách, objednávkách, dotačních a grantových smlouvách, odprodeji majetku MZV a dalších výdajových titulech.“ stojí na webu ministerstva pro zahraniční věci.

Způsob zveřejňování výdajů MZV však není tak ucelený a transparentní, jako systém, který spustilo v lednu roku 2015 ministerstvo financí. MF uveřejňuje všechny smlouvy, které jsou spojené s provozem celého ministerstva, MZV přidávalo na web pouze informace o smlouvách, nikoli celé jejich znění.

Andrej Babiš hovořil o svých představách týkajících se volebního systému a koaličního vládnutí například 2. 9. 2015 v rozhovoru pro rádio Impuls, kde uvedl (v čase 9:30): „Koaliční vládnutí je samozřejmě problém... Já si myslím, že by měl být většinový (volební, pozn. Demagog.cz) systém, to znamená měla by vládnout jedna strana.“ Dne 10. října letošního roku Babiš na svém facebookovém profilu napsal: „Ano, ve volbách chceme zvítězit natolik, že nebude možné sestavit vládu ostatních stran proti nám.“ Jak vyplývá z výše uvedeného, Andrej Babiš skutečně projevuje určité sympatie k modelu jednobarevné vlády, lze tedy předpokládat, že by takovou možnost upřednostnil. Pro úplnost je však třeba dodat, že hovoří i o konkrétních možnostech koaličního vládnutí po letošních říjnových parlamentních volbách.

Například v rozhovoru pro zpravodajský server ČTK České noviny uvedl, že by si dovedl představit spolupráci s Piráty nebo některými dalšími stranami.

V říjnovém (nejaktuálnějším) průzkumu agentury CVVM (.pdf, str. 5), kterého se zúčastnilo 905 respondentů, uvedlo 27 % dotázaných, že Jiřího Drahoše neznají. Výzkumy dalších agentur nabízejí podobná čísla. Např. v listopadovém výzkumu společností MEDIAN a Kantar TS pro Českou televizi (str. 6) uvedlo 32 % lidí, že Drahoše nezná.

Aktuální data tedy potvrzují, že Drahošova neznámost v české veřejnosti dosahuje necelé třetiny voličů. Pokud se zaměříme na začátek kampaně, tak Jiří Drahoš svou kandidaturu oznámil na konci března 2017.

V prvním průzkumu veřejného mínění po ohlášení kandidatury (v dubnu 2017), uvedlo z 959 respondentů pro agenturu MEDIAN (.pdf, str. 5) 32 % dotázaných, ze Jiřího Drahoše nezná. Více výzkumů z počátku Drahošovy kampaně dostupných není, tudíž pro hodnocení výroku vycházíme z dat MEDIANu.

Z veřejně dostupných výzkumů se tedy zdá, že Drahošovo prohlášení neobstojí. Nicméně v daném případě nelze vyloučit, že měl prezidentský kandidát a jeho tým zpracován vlastní výzkum např. před ohlášením kampaně, který daná čísla potvrzovaly. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako neověřitelný.

V čl. 56 odst. 5 Ústavy České republiky je uvedeno, že kandidát na prezidenta může být navržen buď na základě petice podepsané nejméně 50 000 občany, nebo ho může navrhnout nejméně 20 poslanců nebo 10 senátorů.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť jediná studie zabývající se stavem zabezpečení obrany České republiky skutečně zmiňuje velké limity armády v oblasti možné obrany území ČR. Autoři studie uvádí, že ozbrojené síly ani stát nejsou na zajištění obrany ČR v mnoha ohledech připravené. Např. nejakceschopnější bojové uskupení Armády ČR – 4. brigáda rychlého nasazení – by zůstala bojeschopná pouze po dobu jednoho týdne.

Během posledních několika let se ve veřejném prostoru (přibližně od roku 2014) začaly hlasitěji objevovat výtky na téma reálných schopností Armády ČR naplnit jednu ze svých zákonných rolí v rámci ozbrojených sil, tedy zajistit obranu ČR.

Jedinou dohledatelnou, ale o to podstatnější studií, která zároveň jako první zmínila zásadní problémy ve schopnosti AČR plnit reálně svoje povinnosti, bylo dílo kolektivu autorů Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany (CBVSS) z roku 2014 pod názvem Zpráva o stavu zabezpečení obrany ČR v roce 2014 – mýty a realita .

V této práci přišli autoři s tvrzením, že „při požadavku na současné splnění všech našich závazků vůči spojencům a ČR (úkoly ze zákona) by došlo ke kolapsu nejen ozbrojených sil, ale i státu, který na takový úkol není připraven ani legislativně, ani po stránce udržování potřebných zásob a finančních reserv.“

V textu je pak uváděn jako příklad stav 4. brigády rychlého nasazení, tedy realisticky nejakceschopnějšího uskupení v počtu cca 5 tisíc osob, která má však v případě válečných ztrát schopnosti udržet personální a logistickou bojeschopnost pouze po dobu jednoho týdne, kdy jí začnou docházet zásoby. Ve studii se píše:

„Divizní úkolové uskupení jsme v tichosti opustili, brigádní úkolové na bázi 4. brn má sice až 5000 osob a moderní výzbroj, ale bez doplnění z ostatních jednotek AČR je jen chimérou. Není u něj dořešeno doplňování personálu, úhrada ztrát a zásoby v některých komoditách nevystačí ani na jeden týden vedení bojové činnosti. Doplnění zásob na pouhý jeden měsíc by stálo téměř 20 mld. Kč., přitom toto uskupení nabízíme na dobu 6 měsíců bez rotace!“

Autoři studie dále kritizovali v roce 2014 např. nenaplněnost sil AČR, od té doby však došlo vzhledem k rekrutaci nových sil ke zlepšení tehdejšího stavu.

Jiří Drahoš zmiňuje, že o rozvoji venkova mluví Pavel Fischer ve svém programu jen velmi obecně. Konkrétně by očekával, že se bude zmiňovat například o změně rozpočtového určení daní, více financích do regionů, udržení výroby v malých rodinných farmách, kombinaci veřejného a soukromého sektoru nebo dopravní dostupnosti.

Program Pavla Fischera má tři pilíře: Rodina, Bezpečí a Rozvoj regionů.

Je pravdou, že ani v jednom z nich není možné najít konkrétnější informace, o kterých mluví Jiří Drahoš. Pokud jde o téma dopravní dostupnosti a financí v regionech, ve Fischerově programu se pouze obecně hovoří o zajištění služeb, vybudování klíčové infrastruktury a o pořádání školení o dotacích z EU.

Kromě bodů, které zmínil Jiří Drahoš, se v programu Pavla Fischera na téma regionálního rozvoje hovoří o tom, že je potřeba podpořit malé a střední podnikatele.

V rozhovoru Pavel Fischer na Drahošův dotaz odpověděl tak, že jeho zájmem je „vytvořit platformu, kde by se debatovalo.“ Navrhuje, aby se sdílely „ty zkušenosti nejenom s těmi, kterým to nejde podobně jako nám, ale možná že i hledat ty úspěšné, a s nimi pracovat.“ Podrobněji se o tématech zmíněných Jiřím Drahošem nevyjádřil.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože program Pavla Fischera i jeho vyjádření v rozhovoru jsou v tomto ohledu skutečně velmi obecná.

Výrok Jana Farského je nutno rozdělit na dvě části. První se týká volebního programu STAN a druhá přístupových jednání pro zavedení eura.

V rámci volebního programu má strana Starostů a nezávislých k přijetí eura následující bod: „Stanovíme podmínky, za kterých ČR vydá definitivní politické rozhodnutí o konkrétním termínu vstupu do ERM II a následně do eurozóny. Naše mezinárodní závazky nezpochybňujeme.“ Tuto část tedy hodnotíme jako pravdivou.

Co se týče přístupových jednání do eurozóny a přijetí eura, Česká republika se v rámci vstupu do EU zavázala (.pdf, str. 2), že zavede euro. Termín, kdy k tomu dojde, ale určí vláda a v současné době datum není stanoveno. Hlavní podmínkou je splnění Maastrichtských konvergenčních kritérií.

Jedná se o kritéria cenové stability, stavu veřejných financí, konvergence úrokových sazeb a účasti v mechanismu směnných kurzů. Česká republika aktuálně plní (.pdf, str. 7–8) všechna z nich, kromě účasti v mechanismu směnných kurzů, tzv. ERM II, do kterých se musí zapojit po dobu minimálně dvou let.

Dosavadní pozice české vlády k zapojení do tohoto kurzového uspořádání vychází z názoru, že na účast v mechanismu ERM II je nutno pohlížet pouze jako na bránu umožňující přistoupení k eurozóně a nikoli jako na optimální formu kurzového režimu pro českou korunu. Zapojení do ERM II lze proto očekávat až v okamžiku, kdy si vláda vyjasní vhodné načasování vstupu do eurozóny.

Podle vyhodnocení jak Evropské komise (.pdf, str. 7), tak i ministerstva financí (.pdf, str. 8) ale Česká republika aktuálně není připravena vstoupit jak do ERM II, tak do eurozóny. Pokud by se tak ale rozhodla, ovlivňuje ji jen periodicita vyhodnocování konvergenčních kritérií Evropskou komisí, která zpracovává zprávy co dva roky. Jinak je proces naplánován tak, aby stát mohl přijmout euro 1. ledna následujícího roku od data, kdy o to požádá.

I s přihlédnutím na nutnou změnu legislativy a jednání nové vlády, které by následovalo, než by podobné rozhodnutí bylo přijato, hodnotíme odhad Jana Farského v horizontu tří až čtyř let jako reálný.