Kulhánek, jehož kandidaturu nakonec podpořili poslanci, upozorňuje na značné časové omezení, které při sběru podpisů občanů oproti Horáčkovi měl.

Svůj záměr stát se prezidentem České republiky Horáček oznámil v listopadu 2016. Za rok pak na ministerstvu vnitra odevzdal podle svých slov 115 000 podpisů, z nichž 86 000 bylo platných.

Kulhánek svou kandidaturu oznámil až na konci června letošního roku, a to spolu se záměrem nasbírat 50 000 potřebných podpisů občanů. Nashromáždit se mu údajně podařilo pouze 35 000 podpisů a využil proto podpory 23 poslanců. Petiční archy však Kulhánek k ověření nepředkládal a jeho výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Kulhánek se při sběru podpisů snažil využít i soutěže, ve které mohli petenti vyhrát osobní automobil.

Zdroj: Kulhaneknahrad.cz.

Pokud se podíváme na data ze státního rozpočtu (vycházíme ze schváleného zákona na rok 2017), je zřejmé, že zmíněné dotace (str. 104) jsou skutečně položkou, která za období této vlády velmi výrazně narostla. Je to tedy položka s nejvyšší dynamikou.

Rok

skutečnost 2013

skutečnost 2014

skutečnost 2015

st. rozpočet 2016

st. rozpočet 2017

Rozdíl v %

Neinvestiční transfery podnikatelským subjektům (v mld korun)35,0

41,2

39,1

51,7

49,3

+ 40,8 %

Budeme-li se dívat na konzistentnost klubů z toho pohledu, kolik jejich členů je opustilo v posledních dvou obdobích, je skutečně pravdou, že TOP 09 patří mezi ty úspěšnější. Jediný poslanec, který klub opustil, byl Karel Tureček. To byl ovšem člověk z TOP 09, nereprezentoval Starosty a nezávislé.

Poslanecký klub TOP 09 a Starostové fungoval celkem dvě volební období, konkrétně od roku 2010. V obou těchto letech patřil skutečně mezi ty nejstabilnější a to z toho pohledu, že poslanci, kteří byli zvoleni na kandidátce tohoto subjektu, z klubu nepřebíhali. Jedinou výjimkou byl poslanec Karel Tureček, který v tomto volebním období přešel k hnutí ANO.

Volební období 2010–2013 provázely poměrně významné personální posuny v Poslanecké sněmovně. To zapříčinilo, že se na konci období mimo některý z poslaneckých klubů, které byly vytvořeny na začátku, vyskytlo hned 24 poslanců.

Největší odchody byly spojeny s rozkladem strany Věci veřejné, která se v průběhu let 2010–2013 drolila a později úplně rozštěpila. Z jejich poslaneckého klubu odešlo v těchto letech celkem 13 poslanců z 25, kteří byli za tuto stranu zvoleni. Část jich založila stranu LIDEM, Stanislav Huml přešel do klubu ČSSD, za niž byl v roce 2013 opět zvolen, poslanec Šťovíček pak přešel do klubu TOP 09.

Odchody se nevyhnuly ani dalším stranám. Vládní ODS přišla v průběhu období o pět poslanců, kteří opustili poslanecký klub. Šlo např. o Pavla Béma (ten se do klubu opět vrátil), poslance Doktora, Floriána, Radima Fialu (současný první místopředseda hnutí SPD – Tomio Okamura) či Tomáše Úlehlu.

Sociální demokraté pak v průběhu volebního období přišli kromě Davida Ratha (z pochopitelných důvodů) o tři poslance, kteří klub opustili a jali se založit nový politický subjekt LEV21. Šlo o pány Paroubka, Šlégra a Petra Bendu.

Je tedy pravdou, že v období 2010–2013 TOP 09 nepřišla byť o jediného poslance, který byl za ni do Poslanecké sněmovny zvolen, tak, že by klub opustil. Totéž se podařilo ještě KSČM, která tento monolitický primát drží i v současném končícím období.

Pokud se podíváme na právě aktuální období, tak v březnu 2016 byl z klubu TOP 09 a Starostové vyloučen Karel Tureček. Ten byl zvolen jako člen TOP 09, v roce 2015 z této strany vystoupil. Spolustraníci pro jeho vyloučení hlasovali především proto, že dlouhodobě hlasoval a jednal jinak než Poslanecký klub TOP 09. Například při hlasování o EET, zatímco ostatní členové klubu opustili sál, Tureček tam jako jediný zůstal a hlasování se zdržel. Vyloučený poslanec nakonec přestoupil do poslaneckého klubu hnutí ANO.

V roce 2017 se ke klubu přidala Kristýna Zelienková, zvolená za ANO. Ta aktuálně také vede kandidátku strany ve Zlínském kraji.

Již jsme zmínili KSČM, která ani v tomto volebním období o své poslance nepřichází (ani se k ní nikdo nepřidává). Značné posuny byly spojeny mezi dalšími subjekty zejména s hnutím Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Tento subjekt získal ve volbách 14 poslanců, v průběhu let se ovšem rozpadl, ze strany (o devíti členech) odešel zejména Tomio Okamura a s ním také Radim Fiala a Jaroslav Holík. Ti jsou tedy aktuálně nezařazení mezi poslanci.

Kromě zmíněných poslanců se postupně od klubu Úsvitu odloupli další jednotlivci, celkově jich je nyní osm, což je výrazný pokles oproti minulému období.

Tomuto tématu jsme se věnovali již v naší předchozí analýze ze září letošního roku.

Topolánkův výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť ODS skutečně hlasovala proti pozměňovacím návrhům (.pdf, str. 22–23) tehdejší poslankyně Ivy Šedivé (ČSSD) a poslance Ladislava Urbana (KSČM) k zákonu o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen OZ).

Díky těmto pozměňovacím návrhům nesměla být výkupní cena elektrické energie z OZ nižší než 95 % ceny z roku, v němž se nová výkupní cena stanovovala – v původním návrhu zákona byl ovšem stanoven 90% minimální limit. Jinými slovy Energetický regulační úřad neměl ve finále dostatek manévrovacího prostoru pro stanovení nižší či odpovídající ceny „zelené energie“ (například v závislosti na vývoji trhu) na další rok.

První pozměňovací návrh podala poslankyně Iva Šedivá, tento návrh Sněmovnou těsně neprošel. Na pozměňovacím návrhu poslance Ladislava Urbana se ovšem Sněmovna (byť těsnou většinou) již shodla. Důležitá je také skutečnost, že pozměňovací návrh Ladislava Urbana obsahoval právě variantu předchozího návrhu paní poslankyně Šedivé.

V obou hlasováních je patrné, že poslanci ODS hlasovali v drtivé většině proti oběma pozměňovacím návrhům.

Přijatý návrh zákona rovněž počítal s podporou výrobců elektřiny z OZ pomocí výkupních cen po dobu 15 let, přičemž po tutéž dobu měla zůstat zachována i zmíněná minimální výše výkupní ceny, stanovená pro rok 2005 dle tehdejších platných právních předpisů (§ 6, odst 1).

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Francouzský systém je označován za poloprezidentský, ve kterém má prezident kromě případů tzv. kohabitace výsadní postavení – to ovšem nelze srovnávat s postavením prezidenta amerického.

Podle klasické definice Maurice Duvergera patří mezi poloprezidentské systémy režimy, ve kterých je prezident volen přímo občany a zároveň je vybaven silnými pravomocemi. Naproti němu však stojí premiér a ministři, kteří mají exekutivní a vládní pravomoci.

Současná ústava Francouzské republiky platí od roku 1958, prezident je volen přímo od roku 1962. Funkční období prezidenta i dolní komory parlamentu, Národního shromáždění, je pět let.

Topolánek naráží na problematiku kohabitace (soužití) – stavu, kdy prezident zastupuje jednu politickou stranu, zatímco premiér pochází z opačného tábora. Prezident se pak, jednoduše řečeno, nemůže opřít o vládnoucí většinu. V minulosti došlo ke kohabitaci celkem třikrát, typickým jevem tohoto stavu bylo zablokování průchodnosti zákonů parlamentem a vyostřené spory mezi vládou a prezidentem republiky. Ke kohabitaci došlo naposledy mezi lety 1997 a 2002. Aby dále ke kohabitacím nedocházelo, bylo v roce 2000 rozhodnuto, že se od roku 2002 zkrátí funkční období prezidenta ze sedmi na pět let. Druhým mechanismem, který kohabitacím předchází, jsou volby do Národního shromáždění uskutečňované vždy krátce po prezidentské volbě. Poslední prezidentské volby se uskutečnily v květnu tohoto roku, následované byly parlamentními volbami o měsíc později. Nově zvolený prezident Emmanuel Macron dovedl své hnutí En Marche k vítězství ve volbách do Národního shromáždění se ziskem přes 66 % voličských hlasů.

Z tradice francouzské politiky vyplývá, že dominantní roli představuje vždy prezident, který bývá zároveň i předsedou své strany – pokud má tedy jeho strana většinu v Národním shromáždění. Předseda vlády je ve stranické hierarchii na nižší pozici, a je tedy prezidentovi podřízený. Tato praxe tedy odpovídá Topolánkovu tvrzení, že prezident řídí i vládu.

Spojené státy americké jsou typickým příkladem tzv. prezidentského systému. Druhý článek americké ústavy svěřuje výkonnou moc prezidentovi – ten je jediným držitelem exekutivní moci a jmenuje vládu, která realizuje jeho politiku. Exekutivní moc tedy není sdílena, jako je tomu ve francouzském případě.

Boris Lalovac byl sociálnědemokratickým chorvatským ministrem financí v období od 14. 5. 2014 do 22. 1. 2016. Nahradil tak v ministerském křesle Slavka Liniće. Evidence byla v Chorvatsku spuštěna v lednu 2013.

Lalovac se v roce 2015 v Praze zúčastnil konference Elektronická evidence tržeb: Zkušenosti a očekávání, která byla pořádána ministerstvem financí. V rámci konference Lalovac obhajoval koncept elektronické evidence a prezentoval kladné výsledky její aplikace v Chorvatsku.

Není však pravdou, že byl vyhnán z vlády pro korupci. Lalovac opustil ministerské křeslo po řádných volbách, které se uskutečnily 8. 11. 2015.

Doplnění (20. října 2017): Kalousek zřejmě Lalovace, který je známější i v České republice, neboť zde na konferenci k EET prezentoval chorvatský model systému, zaměnil za jeho předchůdce. Ten byl skutečně z vlády odejit pod tlakem podezření z pochybných transakcí. Výrok i tak ponecháváme jako nepravdivé, fakticky Kalousek i přes tento omyl popsal bývalého chorvatského ministra jako osobu zatíženou korupcí, jíž se ovšem nedopustil.

Jiří Drahoš poskytl Parlamentním listům rozhovor 29. dubna tohoto roku. Parlamentní listy o Jiřím Drahošovi píší nebo ho citují často, především v souvislosti s jeho kandidaturou na prezidenta. Tyto články jsou však přebírány z rozhovorů, které Drahoš poskytl jiným médiím – často z Aktuálně.cz, Lidových novin, Info.cz a dalších. Žádný jiný rozhovor, který by Jiří Drahoš Parlamentním listům přímo poskytl, dohledatelný není.

Oblast Sahel se rozkládá na jižním okraji Sahary, táhne se od západu k východu Afriky a zahrnuje území Mauritánie, Senegalu, Mali, Burkiny Faso, Nigeru, Čadu, Súdánu, Eritrei a Etiopie.

Podívejme se na tabulku Eurostatu ukazující počty uprchlíků podle jejich státní příslušnosti za prvních šest měsíců roku 2017. V tomto období přišlo do Evropy přibližně 315 tisíc uprchlíků, nejvíce ze Sýrie (44 320), dále pak z Afghánistánu, Nigérie, Iráku a Pákistánu.

Uprchlíků ze zemí v oblasti Sahel, konkrétně z Eritrei, Senegalu, Mali a Súdánu, přišlo pak součtem do Evropy 27 290, což se jen těžko blíží například Syřanům. Rozdíl cca 17 tisíc lidí se pak dá srovnat třeba s počtem obyvatel Svitav (.pdf, str. 65).

Pokud bychom sledovali příchody do Evropy po moři, tak data Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ukazují, že nejvíce lidí přichází z Nigérie, Sýrie, Guinei, Pobřeží Slonoviny, Maroka a Bangladéše. Je tedy zjevné, že do Evropy přicházejí lidé i z jiných zemí, než jen ze zemí Sahelu, jak o tom Hannig mluví.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť jediná studie zabývající se stavem zabezpečení obrany České republiky skutečně zmiňuje velké limity armády v oblasti možné obrany území ČR. Autoři studie uvádí, že ozbrojené síly ani stát nejsou na zajištění obrany ČR v mnoha ohledech připravené. Např. nejakceschopnější bojové uskupení Armády ČR – 4. brigáda rychlého nasazení – by zůstala bojeschopná pouze po dobu jednoho týdne.

Během posledních několika let se ve veřejném prostoru (přibližně od roku 2014) začaly hlasitěji objevovat výtky na téma reálných schopností Armády ČR naplnit jednu ze svých zákonných rolí v rámci ozbrojených sil, tedy zajistit obranu ČR.

Jedinou dohledatelnou, ale o to podstatnější studií, která zároveň jako první zmínila zásadní problémy ve schopnosti AČR plnit reálně svoje povinnosti, bylo dílo kolektivu autorů Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany (CBVSS) z roku 2014 pod názvem Zpráva o stavu zabezpečení obrany ČR v roce 2014 – mýty a realita .

V této práci přišli autoři s tvrzením, že „při požadavku na současné splnění všech našich závazků vůči spojencům a ČR (úkoly ze zákona) by došlo ke kolapsu nejen ozbrojených sil, ale i státu, který na takový úkol není připraven ani legislativně, ani po stránce udržování potřebných zásob a finančních reserv.“

V textu je pak uváděn jako příklad stav 4. brigády rychlého nasazení, tedy realisticky nejakceschopnějšího uskupení v počtu cca 5 tisíc osob, která má však v případě válečných ztrát schopnosti udržet personální a logistickou bojeschopnost pouze po dobu jednoho týdne, kdy jí začnou docházet zásoby. Ve studii se píše:

„Divizní úkolové uskupení jsme v tichosti opustili, brigádní úkolové na bázi 4. brn má sice až 5000 osob a moderní výzbroj, ale bez doplnění z ostatních jednotek AČR je jen chimérou. Není u něj dořešeno doplňování personálu, úhrada ztrát a zásoby v některých komoditách nevystačí ani na jeden týden vedení bojové činnosti. Doplnění zásob na pouhý jeden měsíc by stálo téměř 20 mld. Kč., přitom toto uskupení nabízíme na dobu 6 měsíců bez rotace!“

Autoři studie dále kritizovali v roce 2014 např. nenaplněnost sil AČR, od té doby však došlo vzhledem k rekrutaci nových sil ke zlepšení tehdejšího stavu.

Podle životopisu na jeho webových stránkách byl Michal Horáček skutečně vyloučen z univerzity, a to poté, co byl zatčen StB za zfalšování výjezdní doložky do USA. Poté pracoval v mnohých dělnických profesích, zároveň se zabýval dostihy a chovem koní (o kterých psal studie a kterými se zabývala také jeho první kniha), ale také například pracoval jako bookmaker. Podle Databáze knih je autorem 11 knih, dvě z toho jsou sbírky básní. Alb s Petrem Hapkou vydal podle svých stránek pouze sedm (plus DVD a kolekce best of), dohromady jich však vydal 17 (plus DVD a alba best of).

Co se týká filantropie, podle svých stránek věnoval honoráře z knihy Dopisy z lásky a nenávisti na dobročinné účely nebo například daroval různým dobročinným nadacím nejméně 400 milionů Kč jako CEO Fortuny. Jako soukromník se filantropií také zabývá, pomohl například dívce s mozkovou obrnou nebo pořádá benefiční koncerty. Podle svých slov nechce svou podporu stavět na odiv, není proto vždy lehké najít údaje o jeho podpoře.