Dle ministerstva spravedlnosti se v roce 2015 platy okresních soudců s náhradami pohybovaly v rozmezí od 70 900 do 143 600 korun v závislosti na délce praxe a pracovním zařazení. Platy soudců se vypočítávají dle koeficientů ustanovených v zákoně o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci z roku 1995 a platové základny, kterou určuje ministerstvo práce a sociálních věcí sdělením.

Poslední úprava platu soudců pochází z listopadu loňského roku, kdy ministerstvo určilo jako jejich platovou základnu částku 80 490 korun (. pdf, str. 6). Mzda okresního soudce se vypočítá jako platová základna krát koeficient, tedy 80 490 x 0,88 = 70 900. Okresní soudce si tedy v prvních pěti letech svého působení v taláru vydělá přinejmenším necelých 71 000 korun měsíčně. Po pěti letech se hodnota koeficientu zvyšuje z 0,88 na 1,01.

Dle § 60 zákona o soudech, soudcích a přísedících může být soudcem ustavena osoba, která dnem jmenování dosáhla 30 let věku.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, Miloš Zeman skutečně v minulosti citoval profesora Höschla, nicméně je třeba dodat, že v té době skutečně, jak upozornil tazatel na náměstí v Kuřimi, slovy o třetině slaboduchých, každém sedmém jako debilním/dementním/alkoholikovi tvrdě vystupoval proti přímé demokracii, zatímco dnes ji verbálně hájí.

Miloš Zeman byl občanem dotázán na svou změnu postoje v otázce referend a přímé demokracie. Tazatel zmiňoval jeho citát, který popsal následovně s tím, že jej měl Miloš Zeman říct:

„To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každá sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel má podprůměrný intelekt. Těmto lidem, to je tedy polovina národa, uniká složitá mnohotvárnost, komplementarita, mnohoznačnost světa.“ Reakcí Miloše Zemana bylo, že jednak pouze citoval profesora Höschla a také to, že se vyvinul jeho názor. V každém případě Miloš Zeman zmíněnou větu skutečně řekl. 22. ledna 1992 vystoupil ve Federálním shromáždění s projevem, v němž přímou demokracii tvrdě kritizoval. Například uvedl: „Současně bych však chtěl varovat před obecně rozšířenou a dalo by se říci populistickou iluzí, která vychází z názoru, že hlas lidu je hlasem božím, a že to, co nespraví parlament, spraví občané.Jsem si vědom toho, že zejména dnes v předvolebním období, kdy se každý poněkud bojí říci to, co by rozhořčilo voliče, mohou být další poznámky pokládány za provokativní. Ale prosím, abyste zvážili prostý fakt, že např. za středověku a ještě v pozdějších staletích byla většina veřejnosti nakloněna upalování čarodějnic a že to byla byť absolutistická, leč přesto osvícená vládnoucí moc, která toto upalování zakázala dávno před tím, než ke stejnému názoru veřejné mínění tehdejších občanů došlo.Pokud vám tento příklad bude připadat jako příliš antikvovaný, položme si jednoduchou otázku: Kdybychom v této zemi uspořádali všelidové hlasování o tom, zda obnovit trest smrti, jak si myslíte, že by toto hlasování dopadlo? Máme k dispozici poměrně seriózní a reprezentativní průzkumy veřejného mínění a můžeme tedy vyvodit předběžný závěr.Toto populistické krédo ostatně napadá i psychiatr prof. Cyril Höschl ve svém projevu, který koncem září přednesl v pražském Karolínu. Chtěl bych velkou většinu svého diskusního příspěvku vyplnit právě touto citací, neboť se domnívám, že tak jako k tomuto ctihodnému shromáždění mluví zástupci různých profesí, neuškodí, jestliže k němu promluví - byť zprostředkovaně - i psychiatr.Dovolte mi tedy, abych citoval. Tato země v této době prochází rozumovou, mravní i citovou krizí. Zamýšlíme-li se hlouběji nad tím, jak k této krizi došlo, proč právě teď, musíme si připustit některá velice nepříjemná, ale bohužel pravdivá fakta. To, co nyní řeknu, není projevem univerzitní povýšenosti ani sarkasmu. Je to suché konstatování skutečnosti.Třetina obyvatel této země je slabá duchem.Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt. Proč se o tom dnes zmiňuji?“

Tolik slova Miloše Zemana z Federálního shromáždění. Že jde o citát Cyrila Höschla, dokládá jeho vlastní vyjádření v časopise Reflex z roku 2004 (14/2004). Höschl píše: „Citát je vytržen z atmosféry té chvíle a oné doby. Byla to doba, kdy u nás začala po prvotním nadšení prosakovat "blbá nálada" spojená s neschopností nadhledu a odstupu. Chtěl jsem tehdy ukázat, že schopnost humoru, tj. vhledu za prvoplánový význam slov a situací, souvisí také s inteligencí. Kdo nemá smysl pro humor, mívá sklon k podezřívavosti. Nechápe totiž, čemu se ostatní smějí, takže nakonec dochází k názoru, že se posmívají právě jemu. Z toho pramení ostražitý a nevlídný postoj ke světu (‚aby ze mne nedělali vola‘). Tyto mechanismy leccos vysvětlují, zvážíme-li jejich zastoupení v populaci uvedené v citátu. Rozhodně jsem tím nechtěl říci (a ani nikde neřekl), že bychom na tom byli hůře než jiné národy.“

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť ve skutečnosti pro Zemanův návrh hlasovala téměř třetina Poslanecké sněmovny (což rozhodně není „všichni proti“).

Miloš Zeman byl skutečně předsedou Poslanecké sněmovny, a to v letech 1996–1998. Sem byl zvolen na základě dohody s tehdejší vládní koalicí pod vedením Václava Klause, díky čemuž Zeman umožnil vznik menšinové vlády pod vedením ODS.

Plat poslanců (ale také senátorů, členů vlády nebo prezidenta) je upraven zákonem 236/1995 Sb., tedy zákonem o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu. To dokládá rovněž web dolní komory českého parlamentu. Uvádí:

„Všechny podrobnosti o platu poslanců i senátorů, stejně jako dalších ústavních činitelů, stanovuje zákon č. 236/1995 Sb. ze dne 26. září 1995, o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu. Zákon byl zcela záměrně napsán tak, aby už v roce svého vzniku, tedy v roce 1995, poskytl veřejnosti zcela úplný obraz o tom, jak jsou odměňováni členové zákonodárných sborů, a nikdo se nemusel dotazovat žádné instituce na plat svého poslance.“

Zákon o platu v § 38 uváděl v roce 1996 následující:

„(1) Poslanec, který se v období jednoho kalendářního měsíce bez řádné omluvy neúčastnil dvou jednacích dnů komory Parlamentu nebo jejího orgánu, do něhož byl zvolen, ztrácí nárok na polovinu platu a polovinu paušálních náhrad, které by mu jinak náležely za měsíc následující, a na polovinu dalšího platu v příslušném kalendářním pololetí. Při neomluvené neúčasti na nejméně čtyřech jednacích dnech ztrácí poslanec nárok na náležitosti uvedené ve větě prvé v plné výši. O důvodech ztráty nároku rozhoduje orgán komory Parlamentu pověřený komorou.“

Zeman tedy chtěl, aby poslanci přijali usnesení, které by stanovilo orgán, jenž by danou věc posuzoval. Jeho návrh směřoval k tomu, aby se tímto zabýval mandátový a imunitní výbor. Návrh skutečně nebyl přijat, ale Zeman nemluví pravdu, když uvádí, že proti němu hlasovali všichni poslanci všech politických stran. Ve skutečnosti jej podpořilo 62 poslanců, což je více, než kolik poslanců čítal Zemanův klub. I když nejsou dostupné údaje o jmenovitém hlasování, je zjevné, že pro návrh hlasovali poslanci z více stran.

Během projednávání mu vyjádřil podporu např. předseda Republikánů Miroslav Sládek. Ten konstatoval:

„Pane předsedající, dámy a pánové, po těch předchozích vystoupeních je mojí povinností podpořit předsedu sněmovny v jeho úsilí, protože je zcela jasné, že je to krok správným směrem. Sám osobně musím pro tento návrh hlasovat...“

Názor tehdy nejsilnější strany, ODS, tlumočil Milan Uhde. Uvedl během projednávání návrhu 2. dubna 1997 následující:

„Při vší úctě k práci dobrých zaměstnanců a při vší úctě k práci vůbec musím říci, že v poslanecké činnosti jsou některé rysy, které se od zaměstnaneckého pojetí liší. Ještě jsem neviděl zaměstnance, jehož činnost by spočívala v tom, že se do práce nedostaví, ale v životě poslance je možná situace, že poslanec obstruuje, že poslanec záměrně tam a onam nepřijde, aby ovlivnil výsledek hlasování, aby snížil kvórum atd. Proto se tak těžko předsedovi Poslanecké sněmovny hledá a bude hledat arbiter, který bude posuzovat, zda omluva je řádná nebo není rádná.“

Otázka, zda má být výkon poslance omezen i možným odebráním platu, byla tedy sporem mezi různými stranami. Nehodnotíme, čí výklad je v tomto správný, jde o otázku názoru.

Dodejme, že podle statistik hlasování v Poslanecké sněmovně měl Miloš Zeman v daném období absenci u 33 % hlasování. Je samozřejmě otázkou, kolik z těchto absencí bylo omluvených.

Oba kraje skutečně v určité míře dotují malé prodejny.

Pardubický kraj vypisuje pro vesnické obchody každoročně dotační pobídky a prodejce touto formou podporuje již od roku 2009. Každý rok se vynaložená částka pohybuje kolem 1,5 milionu korun, loni činila (.xls) 1,62 milionu. Krajský úřad přitom částečně financoval celkem 52 prodejen.

Až polovinu výdajů ve výši maximálně 150 000 Kč hradil obchodníkům na venkově od roku 2013 v rámci podpory prodeje regionálních potravin kraj Vysočina. Loni se částka za poskytnuté dotace vyšplhala asi na 832 000 Kč pro devět prodejen, kraj měl však připravených celkem 1,5 milionů korun. Letos vypisuje komplexnější grantový program Venkovské prodejny 2017 s dotací dvou milionů korun.

Obě čásky považujeme vzhledem k odhadům Asociace českého tradičního obchodu (asi 706 milionů na celém území Česka ročně) za malé, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

ČSSD před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2013 prosazovala revizi církevních restitucí, nicméně po vstupu do koalice s lidovci a neúspěchu při domluvě s církvemi od těchto plánů prozatím ustoupila.

ČSSD v současné době zaujímá k otázce úpravy, případně zdanění církevních restitucí spíše neutrální stanovisko, ačkoliv dříve byla proti restitucím. Návrh na zdanění restitucí podala KSČM, vláda k němu nezaujala stanovisko a v současné době je navržen na projednání na 56. schůzi Sněmovny (začínající 4. dubna). Návrh podpořilo hnutí ANO, KDU-ČSL je jednoznačně proti a ČSSD zůstává zdrženlivá.

ČSSD ve volebním programu (.pdf) do Poslanecké sněmovny z roku 2013 zmiňuje církevní restituce, a to následovně: „Budeme usilovat o výrazné snížení finančních plateb státu v rámci církevních restitucí tak, aby náhrada byla přiměřená a skutečně spravedlivá. Nepřipustíme vydávání majetku, který církve v únoru 1948 již nevlastnily. Zvážíme možnost daňových asignací, jež by v budoucnu mohly být využity i pro financování církví.“ (str. 30)

Na webu ČSSD můžeme také najít tiskovou zprávu z 1. října 2013 proti restitucím, pod kterou je podepsán Bohuslav Sobotka:

„ČSSD odmítá pravicovou vládou prosazené církevní restituce, protože jsou nespravedlivé, předražené a vysoce rizikové pro stát. Pokud získá ČSSD v říjnových volbách dostatečný mandát od voličů, využije všech svých sil k tomu, aby tuto nespravedlnost napravila. Bude usilovat o výrazné snížení finančních kompenzací státu za nevydaný církevní majetek tak, aby náhrada byla přiměřená a spravedlivá. Nepřipustí vydávání majetku, který církve vlastnily před 25. únorem 1948 a zváží možnost zavedení daňových asignací, jež by v budoucnu mohly být využity i pro financování církví.“
Plány ČSSD na zrevidování církevních restitucí však po vzniku koalice, ve které lidovci prosazují zachování současného stavu, odložila. Vláda pro toto téma zřídila expertní skupinu, která však fungovala pouze čtvrt roku a nepřinesla žádnou dohodu s církvemi. Premiér Sobotka prohlásil, že pro změny by byla nutná dohoda s církvemi.

Povinné kvóty přijala Rada EU tvořená ministry členských států unie včetně České republiky, již však většina ostatních států přehlasovala. Samotné kvóty byly navrženy Komisí, nenavrhla je však komisařka Jourová, která je i tak na České republice nezávislá, neboť v Komisi zastupuje zájmy unijní, ne národní. Někteří čeští europoslanci sice pro kvóty hlasovali, většina však byla proti. Výrok jako celek hodnotíme jako nepravdivý.

Povinný relokační mechanismus neboli kvóty přijala Rada Evropské unie 22. září 2015. Co se týče dalších účastníků při schvalování kvót, kromě Rady sehrály roli i Komise a Evropský parlament. Schéma schválení kvót je znázorněno na tomto obrázku:

Zdroj: University of Portsmouth

Podívejme se nyní na jednotlivé účastníky a české zástupce v nich. Začněme u Komise, ta totiž kvóty navrhla. V Komisi působí komisařka Jourová, ta však Českou republiku nezastupuje, protože jako ostatní komisaři hájí zájmy celé unie a na České republice je nezávislá.

Kromě toho se otázkami migrace nezabývá, protože ty má na starosti komisař pro migraci, vnitřní věci a občanství. Ten také předložil samotný návrh rozhodnutí o kvótách.

Dalším účastníkem byl Evropský parlament, mezi jehož členy patří i 21 českých europoslanců. Ti v případě kvót hlasovali z většiny proti, konkrétně pak šlo o 9 z 15 hlasujících. Čeští europoslanci byli nicméně zbylými europoslanci přehlasováni, a Evropský parlament se tak vyjádřil ke kvótám pozitivně.

Posledním účastníkem pak byla Rada tvořená ministry z každého členského státu. Jaký z ministrů se zasedání Rady účastní, záleží na projednávané otázce, v případě kvót šlo o ministry vnitra.

V Radě se o kvótách hlasovalo kvalifikovanou většinou, tzn. pro přijetí muselo být alespoň 16 z 28 členských států, které tvoří nejméně 65 % celkového počtu obyvatel EU. To se také splnilo a pro přijetí kvót hlasovalo celkem 23 z 28 členských států.

Tržby v maloobchodě vzrostly v roce 2016 o 5,6 %, a to i díky tomu, že české ekonomice se v v tomto období dařilo růst tempem 2,3 %. Vyšší tržby ukazují na vyšší spotřebu, což následně vede k tomu, že se v absolutních číslech prodají větší objemy zboží a služeb, a tedy i s tím související absolutní výběr DPH. Inkaso DPH v roce 2016 bylo meziročně vyšší o 3,8 %. Výběr DPH tak vzrostl pomaleji než maloobchodní tržby.

Nicméně je třeba upozornit na některé limity Kalouskova tvrzení. Předně do maloobchodních tržeb nespadají všechny položky podléhající DPH - např. nemovitosti nebo část služeb. Vyšší maloobchodní tržby tedy nemusí automaticky znamenat, že by mělo o stejnou výši růst DPH. Záleží na více faktorech.

Dále tržby jako takové nejsou to samé jako přidaná hodnota. Obrazně řečeno - že někdo utržil dvojnásobek, neznamená, že bude platit/odvádět dvojnásobek na DPH, protože může mít vyšší vstupní náklady. Je více sazeb, takže může dojít k přelivu mezi sazbami - ať už proto, že lidé více kupují nízko/vícedaněné zboží, nebo proto, že se něco překlasifikovalo.

Výrok z tohoto důvodu hodnotíme jako zavádějící, protože byť Kalousek podává správná čísla, jejich význam dezinterpretuje.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť je pozorovatelné na řadě příkladů, že zástupci krajní levice i krajní pravice mají poměrně nekritický vztah k Ruské federaci, podílejí se nezřídka na legitimaci (nejen rétoricky) politiky Vladimira Putina vůči např. Krymu či východní Ukrajině.

Lze zmínit několik událostí z poslední doby, kdy zástupci KSČM vystupovali fakticky na straně zájmů Ruské federace a to zejména v souvislosti se situací na Ukrajině.

Již v roce 2014 navštívil jako místopředseda poslanecké sněmovny Vojtěch Filip Moskvu, nehledě na toho roku přijaté sankce vůči Ruské federaci a jejím činitelům z důvodu narušení celistvosti a suverenity Ukrajiny. Samotná Poslanecká sněmovna se ale od této cesty distancovala s tím, že k ní neměl žádný oficiální mandát.

Podobně otázku vazeb na Rusko vyvolala i událost „neoficiální“, a dle ukrajinských úřadů nelegalní, cesty dvou komunistických poslanců na území separatisty ovládané tzv. Doněcké lidové republiky v lednu 2016. Vedení KSČM se vyjádřilo, že pokud jde o soukromé cesty svých poslanců, nevidí v tomto případě žádný problém, i když některé zdroje soukromý a nestranný charakter cesty rozporovali.

Někteří významnější představitelé KSČM jako poslanec Zdeněk Ondráček či europoslanec Jiří Mašťálka (držitel Řádu přátelství z rukou prezidenta Putina) se svým více než vřelým vztahem k Rusku veřejně netají, či případně tvrdí jako předseda Vojtěch Filip, že Rusko není hrozbou. Přestože oficiálně KSČM svůj vztah k Rusku nedefinovala, jak ukazuje její politika proti NATO a ruským sankcím, je KSČM i v Rusku vnímána pozitivně (jak ukazuje například článek ruských novin blízkých Kremlu Izvestija z letošního března 2017 k tématu možné spolupráce ČSSD a KSČM po volbách).

V případě extrémní pravice je situace komplikovanější vzhledem k velké roztříštěnosti subjektů. I přesto si rostoucího proruského vlivu na část extrémní pravice všimla například BIS, která ve své zprávě píše:

„Část krajní pravice se výrazně prezentovala proruskými postoji, zvláště články na internetu a pořádáním několika akcí, kterými se chtěla mediálně zviditelnit. Prorusky se začaly vyjadřovat i některé subjekty, které tak v předešlých letech nečinily.“

Podobně upozorňuje na tento fakt i poslední zpráva MV o extremismu. Například odkazuje na praktiku ND (Národní demokracie) adorace Putinova režimu a dokonce názorového souznění s radikálními komunisty v otázce separatistických republik v oblasti Donbasu:

„Některé subjekty, zejména ND, pak jako protiváhu současnému politickému, společenskému i hospodářskému uspořádání a zahraničně politické orientaci, prosazovaly idealizovaný pohled na poměry v Ruské federaci a na politiku prezidenta Vladimira Putina. Součástí tohoto konceptu bylo nezřídka i schvalování ruské anexe Krymu, vyjadřování podpory tzv. separatistickým republikám na Ukrajině a vyjadřování podpory osobám z ČR, které se připojily k vojenským oddílům operujícím v oblasti Donbasu. V této oblasti bylo možné vysledovat názorové souznění mezi pravicovými extremisty a radikálními komunisty.“

Zpráva konstatuje, že i na dále přetrvávají především osobní komunikační vazby části členů extrémní pravice na Rusko a Donbasské povstalce.

V personální rovině lze dále zmínit dozorování referenda na Krymu poslancem Šarapatkou (tehdy) z hnutí Úsvit na pozvání, který údajně nevěděl, kdo jej na Krym vlastně pozval. Dodejme, že legitimita tohoto hlasování byla zpochybňována drtivou většinou zemí světa.

V podobném duchu se nesla návštěva senátora Doubravy a místopředsedy strany Národní demokracie Zemánka v oblasti Donbasu. Proruští povstalci zde uspořádali volby (které nebyly vlastně nikým uznány), na které dohlíželi zahraniční pozorovatelé. Mezi ně patřili zejména představitelé krajně pravicových a krajně levicových evropských stran. Šlo např. o zástupce maďarského Jobbiku, řecké komunisty atd. V této skupině se pak účastnili dohlížení voleb zmínění pánové z České republiky. Dodejme, že Zemánkova strana je naprosto marginálním politickým subjektem bez jakéhokoli vlivu. Senátor Doubrava pak k celé akci uvedl, že neví, na čí pozvání přijel.

V českých médiích se také objevily informace o nepřímém financování akcí směřujících proti EU a NATO ze strany prokremelských osob. Je známa např. kauza kolem Ladislava Kašuky, který inkasoval peníze na svou činnost, která sestává z inklinace k Rusku a akcí proti NATO a EU.

Je poměrně patrný trend adorace Putina a jeho Ruské federace. Pozornost si zaslouží především zajímavá symbióza prorusky laděných „alternativních“ médií jako je Sputnik, Aeronet či AC24 a osob či politických zástupců KSČM a pravicových extrémistů.

Vládnutí s podporou KSČM fungovalo v letech 2008–2012 ve Středočeském kraji. Tam David Rath sestavil krajskou radu pouze z členů ČSSD, která získala podporu zastupitelů KSČM. V dalším volebním období utvořily pak obě strany koalici.

Radu sestavenou pouze z členů ČSSD měl v letech 2008–2012 i Plzeňský kraj. Menšinová vláda v čele s hejtmankou Miladou Emmerovou měla vyjednanou podporu KSČM. I zde se po dalších volbách z této spolupráce utvořila plnohodnotná koalice.

Dvě volební období za sebou (2008–2016) se i na Vysočině udržela menšinová vláda ČSSD s podporou KSČM. V roce 2012 stvrdily obě strany tento stav i Dohodou o vzájemné podpoře programových priorit, vytvořením rady a orgánů kraje.

Spíše pro doplnění uveďme, že mluvit o menšinové vládě v krajích může být trochu problematické. Na centrální úrovni může vláda získat důvěru a neztratit ji, i když nedisponuje většinou v Poslanecké sněmovně. Podle Ústavy totiž pro zisk důvěry stačí většina přítomných poslanců. Připomeňme dobu opoziční smlouvy, kdy důvěru získal Zemanův kabinet proto, že poslanci ODS pod vedením Václava Klause opustili sál a snížili tak kvórum (totéž se stalo v roce 1996 v opačném gardu). V krajích tato možnost není. Podle zákona musí všechna hlasování projít s podporou většiny všech přítomných zastupitelů. Tedy komunisté museli pro zmíněné rady bez svého zastoupení aktivně hlasovat. Jde spíše o doplňující politologickou úvahu, kdy může být problematické vidět jako menšinovou krajskou vládu tu, pro niž aktivně hlasuje strana, která se deklaruje tak, že ji pouze toleruje.

V médiích se číslo 300 milionů v souvislosti s nezaplacenými daněmi Andreje Babiše neobjevuje. Většina článků komentuje možné obcházení úhrady daní prostřednictvím korunových dluhopisů. V této věci možný únik dělá cca 13,5 milionu korun ročně. Další obcházení úhrady by mohlo plynout z holdingu Agrofert (konkrétně 17 milionů). Podobnou kauzou je prodej „nadceněných“ akcií společnosti Profrost, kde se mohl vyhnout zaplacení až 132 mil. na dani. Zdůrazňujeme, že hodnotíme pouze obsah mediálních článků, nikoli pravdivost těchto spekulací. Na základě toho hodnotíme výrok jako nepravdivý, jelikož v médiích se o dlužné částce kolem 300 milionů nehovoří.

V některých médiích můžeme najít zprávy o tom, že Babiš ušetřil na daních díky nákupu dluhopisů od své firmy Agrofert. Na nezdaněných korunových dluhopisech, které Babiš nakoupil, měl ušetřit až 13,5 milionu korun. Tyto údaje popisují například deníky Echo24nebo iDNES.

Ministr financí nakoupil v roce 2013 korunové dluhopisy Agrofertu v hodnotě 1,252 miliardy Kč, rok nato další část za 230 milionů Kč – celkově tedy za 1,482 miliardy korun. S úrokem 6 % mu dluhopisy vynáší 88,92 milionů korun ročně a pokud by ministr nevyužil daňové optimalizace a zdanil by tuto částku patnácti procenty, stát by získal 13,338 milionů korun.

Částka, kterou by Andrej Babiš musel ročně doplatit, činí 13 milionů Kč, neboť by výnos v hodnotě 90 milionů Kč musel zdanit sazbou daně z přijmu fyzických osob, tedy 15 %. Dodejme, že akciová společnost Agrofert by pak jako právnická osoba danila sazbou ve výši 19 %, což by každoročně činilo 17 milionů Kč.

Kdybychom chtěli vědět, o jak vysokou částku na daních by se u ministra Babiše jednalo za celou dobu (tedy 2013–2016), dostali bychom se k číslu 58,282 milionu (13,338 milionu za roky 2014, 2015 a 2016 plus 11,268 milionu za rok 2013).

Pokud máme cíleně v souvislosti s Babišem hledat částku kolem 300 milionů, objevíme informaci, že podle slov ministra financí na daních od roku 1993 naopak 310 milionů Kč zaplatil. 132 milionů korun je potom částka, kterou dle Hlídacípes.org nezaplatil a zaplatit měl, když „nadceněné“ akcie své společnosti Profrost prodal své druhé společnosti Agrofert. To však nekoresponduje s výrokem místopředsedkyně ODS, který tak zůstává nepravdivý. Dodejme, že se jedná o spekulaci. Zda Babiš měl tyto daně platit, nemůžeme hodnotit my.