Tržby v maloobchodě vzrostly v roce 2016 o 5,6 %, a to i díky tomu, že české ekonomice se v v tomto období dařilo růst tempem 2,3 %. Vyšší tržby ukazují na vyšší spotřebu, což následně vede k tomu, že se v absolutních číslech prodají větší objemy zboží a služeb, a tedy i s tím související absolutní výběr DPH. Inkaso DPH v roce 2016 bylo meziročně vyšší o 3,8 %. Výběr DPH tak vzrostl pomaleji než maloobchodní tržby.

Nicméně je třeba upozornit na některé limity Kalouskova tvrzení. Předně do maloobchodních tržeb nespadají všechny položky podléhající DPH - např. nemovitosti nebo část služeb. Vyšší maloobchodní tržby tedy nemusí automaticky znamenat, že by mělo o stejnou výši růst DPH. Záleží na více faktorech.

Dále tržby jako takové nejsou to samé jako přidaná hodnota. Obrazně řečeno - že někdo utržil dvojnásobek, neznamená, že bude platit/odvádět dvojnásobek na DPH, protože může mít vyšší vstupní náklady. Je více sazeb, takže může dojít k přelivu mezi sazbami - ať už proto, že lidé více kupují nízko/vícedaněné zboží, nebo proto, že se něco překlasifikovalo.

Výrok z tohoto důvodu hodnotíme jako zavádějící, protože byť Kalousek podává správná čísla, jejich význam dezinterpretuje.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože konkrétně zmiňovaná dotace je opravdu nenároková.

Zde se konkrétně jedná o případ, o kterém bylo informováno v Otázkách Václava Moravce. Sdružení místních samospráv zaslalo České televizi (čas 25:45) informaci, podle které tomuto sdružení neměla být poskytnuta dotace Ministerstvem pro místní rozvoj a Karlou Šlechtovou jako ministryní za ANO. Důvodem neposkytnutí dotace měla být jejich kritika zavedení elektronické evidence tržeb.

Co se týče pojmu nenárokové dotace, toto znamená, že se o poskytnutí dotace musí příjemce aktivně ucházet a není na ně automatický nárok. Zde se konkrétně mělo jednat o dotaci pro nestátní neziskové organizace.

Na webu ministerstva pro místní rozvoj u informací pro přidělování této dotace je možno zjistit podmínky, za kterých se dotace přiděluje. Kromě těchto podmínek je zde uvedena věta: „Na poskytnutí dotace není právní nárok“. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Výše doplatku na bydlení opravdu odpovídá výši nájemného, za které lze pořídit byt ve městech. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Petr Mach poukazuje na tzv. „obchod s chudobou“, o kterém informovali např. v dubnu 2017 Reportéři ČT. Jde o byznys, kdy majitelé a provozovatelé ubytoven profitují z ubytování lidí pobírajících sociální dávky na bydlení. Ubytovny jsou často předražené a v nevyhovujícím stavu.

Hlavním zdrojem dávek je doplatek na bydlení, upravený v zákoně o pomoci v hmotné nouzi. Nárok na příspěvek na bydlení je posuzován podle příjmu osoby, popř. podle celkových majetkových a sociálních poměrů. Podmínkou nároku na doplatek na bydlení je hmotná nouze žadatele. Hmotná nouze se posuzuje podle přiměřených nákladů na bydlení a tzv. částky živobytí, která je určena zákonem.

Na podzim 2014 byl novelizován zákon o hmotné nouzi. Novela definuje vhodné bydlení a určuje, jak musí vypadat byt, na který dostane žadatel v hmotné nouzi dávky – jedná se hlavně o zakotvení stavebních a hygienických standardů. Navíc zavádí, že místo doplatku na bydlení poskytovaného na jednu osobu je doplatek poskytnut na jednu místnost ubytovny (jeden byt), bez ohledu na to, kolik lidí v ní žije.

Druhá novela zákona o hmotné nouzi cílí přímo proti byznysu s ubytovnami, respektive upravuje a zpřísňuje podmínky, za kterých může žadatel získat doplatek na bydlení umožňující mu bydlet v „substandardních formách bydlení“ (tedy takových, které neodpovídají stavebně-technickým standardům). Žadatel musí mít důvod v takových prostorách bydlet (např. jedná se o místo blízké k jeho zaměstnání) a musí spolupracovat na motivačním plánu. Zároveň se novelou snížila výše dávky, kterou mohou žadatelé pro bydlení na ubytovnách získat (z 90 % pokrytých nákladů na bydlení na 80 %).

Výše doplatku na bydlení obsahuje důvodová zpráva (.pdf, str. 23) k novele, přičemž doplatek odpovídá výši nájemného, za které lze pořídit ve městech nájem bytu.

Situaci měl za cíl vyřešit návrh zákona o sociálním bydlení, který počítal s tím, že by osoba v bytové nouzi nebo osoba vynakládající nepřiměřeně vysoké náklady na bydlení měla nárok na sociální bydlení. Bytový fond by zajišťovala primárně obec, a to s regulovanou cenou nájmu. Tím by v podstatě vymizela potřeba těchto lidí hledat si bydlení jiným způsobem – tedy v ubytovnách – a zamezilo by se tzv. „obchodu s chudobou“. Návrh zákona však Parlamentem neprošel a proto po volbách tzv. spadne pod stůl.

Poslanec Babiš zřejmě mluví o generálu Chalífu Haftarovi, který stojí v čele Libyjské národní armády bojující v Libyi o moc s premiérem tripoliské vlády podporované OSN Fáizem Sarrádžem.

Italský parlament schválil minulý měsíc na žádost tripoliské vlády návrh na vyslání námořních plavidel do libyjských teritoriálních vod, které mají pomoci libyjské pobřežní stráži v boji proti převaděčům lidí.

Proti tomuto kroku se Haftar postavil a vzkázal, že Libyjská národní armáda si vyhrazuje právo na schvalování připlutí jednotlivých cizích lodí. Na podporu svých slov nařídil čtyřem námořním základnám blokovat italské lodě. Haftar však nijak neupřesnil, zda je připraven k blokádě italských lodí použít sílu.

Generál Haftar tak opravdu vyzval své vojsko k podniknutí určitých kroků vůči italským lodím bojujícím proti pašerákům migrantů, zda však vyzval k útoku, nelze s jistotou říct. Libyjskou národní armádu pak nelze považovat za teroristickou organizaci, jak ji označuje poslanec Babiš. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Výše výdajů na neinvestiční transfery podnikatelským subjektům v návrhu státního rozpočtu (.pdf, str. 69) pro rok 2017 dosáhla 49,3 mld. korun.

Největší podíl těchto transferů připadá na ministerstvo průmyslu a obchodu částkou 32,3 mld. korun.

Předně uveďme, že zákony, které se nestihnou projednat do konce volebního období, nemůže příští Poslanecká sněmovna dále řešit. To vychází ze zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Tudíž poslední příležitostí, dokdy je třeba schválit rozjednané legislativní předlohy, je konec volebního období.

Podle Ústavy České republiky (čl. 17) se volby konají ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím volebního období a končící dnem jeho uplynutí. Jde tedy o měsíc dlouhé časové okno oproti datu, které bylo zvoleno před čtyřmi lety. Volby se v roce 2013 uskutečnily 25. a 26. října.

Počítejme tedy s volebním obdobím končícím v průběhu října jako s finálním bodem a s dubnem jako začátkem možného legislativního procesu (protože právě od 4. dubna bude napříště opět zasedat Poslanecká sněmovna).

Podle zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny platí, že je-li projednán zákon v prvním čtení, je dále poslán do výborů, které mají 60 dnů čas na jeho projednání. Poté je návrh zařazen ke druhému čtení. Upozorněme, že je to možné, probíhá-li přímo schůze a najde-li se většina, jež hlasuje pro program, který tak učiní.

Předpokládejme, že se tak stane, že jde o „ideální případ“. Okamžitě proběhne druhé čtení a následuje čtení třetí. Mezi nimi je potřeba nejméně 14 dnů podle zákona (zejména z toho důvodu, aby měli poslanci čas se zorientovat v pozměňovacích návrzích).

Po těchto 14 dnech může být návrh schválen Poslaneckou sněmovnou. Časově jsme někde na konci června. Doplňme, že výše uvedené lhůty lze zkrátit, nicméně počítejme s tím, že poslanci tak neučiní, a vycházejme z toho, že Kováčik počítá tzv. „na jistotu“, aby to vyšlo i v nejvíce komplikované variantě.

Zákon je po projednání Poslaneckou sněmovnou poslán do Senátu, který má 30 dnů na projednání. Jsme tedy na konci července. Řekněme, že Senát poslancům zákon vrátí s pozměňovacími návrhy či jej zamítne. Vrátí se tedy na stůl poslancům, kteří jej projednají na nejbližší schůzi (ale nejdříve 10 dnů od doručení usnesení ze Senátu, jež o tom informuje).

Nyní jsme tedy v srpnu. Schválí-li poslanci opět zákon, jde na stůl prezidentovi. Ten má 15 dnů na to, aby se rozhodl, zda zákon podepíše, nebo jej vrátí vetem opět a naposledy do Poslanecké sněmovny. Miloš Zeman tak učiní v tomto hypotetickém případě a Sněmovna hlasuje o vetovaném zákonu v září 2017.

Kováčik má tedy pravdu. Procedury a lhůty vycházejí tak, že dubnová schůze je poslední, jež poslancům dává jistotu, že mohou zákon v prvním čtení ještě protlačit do konce období. Upozorňujeme, že šlo o hypotetický příklad. Nepočítáme jednak s možným zkrácením lhůt, ale ani s přesnými termíny jednání Poslanecké sněmovny (a parlamentními prázdninami), které mohou vše znovu natáhnout. Navíc půjde o období volební kampaně, jež může jednání komplikovat.

Vládnutí s podporou KSČM fungovalo v letech 2008–2012 ve Středočeském kraji. Tam David Rath sestavil krajskou radu pouze z členů ČSSD, která získala podporu zastupitelů KSČM. V dalším volebním období utvořily pak obě strany koalici.

Radu sestavenou pouze z členů ČSSD měl v letech 2008–2012 i Plzeňský kraj. Menšinová vláda v čele s hejtmankou Miladou Emmerovou měla vyjednanou podporu KSČM. I zde se po dalších volbách z této spolupráce utvořila plnohodnotná koalice.

Dvě volební období za sebou (2008–2016) se i na Vysočině udržela menšinová vláda ČSSD s podporou KSČM. V roce 2012 stvrdily obě strany tento stav i Dohodou o vzájemné podpoře programových priorit, vytvořením rady a orgánů kraje.

Spíše pro doplnění uveďme, že mluvit o menšinové vládě v krajích může být trochu problematické. Na centrální úrovni může vláda získat důvěru a neztratit ji, i když nedisponuje většinou v Poslanecké sněmovně. Podle Ústavy totiž pro zisk důvěry stačí většina přítomných poslanců. Připomeňme dobu opoziční smlouvy, kdy důvěru získal Zemanův kabinet proto, že poslanci ODS pod vedením Václava Klause opustili sál a snížili tak kvórum (totéž se stalo v roce 1996 v opačném gardu). V krajích tato možnost není. Podle zákona musí všechna hlasování projít s podporou většiny všech přítomných zastupitelů. Tedy komunisté museli pro zmíněné rady bez svého zastoupení aktivně hlasovat. Jde spíše o doplňující politologickou úvahu, kdy může být problematické vidět jako menšinovou krajskou vládu tu, pro niž aktivně hlasuje strana, která se deklaruje tak, že ji pouze toleruje.

Za posledních 20 let (1996–2016) se narodilo 2 161 901 živých dětí. V předchozích 20 letech (1976–1996) to bylo 2 891 454 živých dětí. Za posledních 20 let je tedy úbytek pouze 729 553, ne milion, jak je vidět v následujícím grafu:

Podle dat českého statistického úřadu počet žáků na učňovských oborech opravdu každoročně klesá. V porovnání školního roku 2005/06 a posledních dat za rok 2015/2016 klesl o zhruba 46 tisíc:

Podívejme se ale na to, kolik procent z žáků na středním stupni vzdělávání tvoří studenti v oborech s výučním listem. Od roku 2005 do 2016 došlo k poklesu o 2 %: v roce 2005/2006 studovalo 24 % studentů obor s výučním listem, o deset let později 21 % ze všech studentů na středních školách. Na procentuální zastoupení se zaměřujeme proto, že na rozdíl od absolutního počtu není zkreslen celkovým poklesem studentů, ke kterému kvůli nižší porodnosti nepochybně dochází. Ve výroku Bělobrádka by proto mělo jít hlavně o proporcionální (tj. procentuální) zastoupení žáků na oborech s vyučením.

Nyní se vyjádříme ke Gaussově křivce, kterou Bělobrádek zmiňuje. Gaussovo rozdělení, nebo také normální, je rozdělení v populaci, v tomto případě myšleno inteligenční rozdělení. Opět platí, že zde jde o procenta lidí v populaci, kteří mají konkrétně vysokou inteligenci (měřenou testy IQ) – tato proporce se v čase nemění, největší procento populace se pohybuje okolo průměru (68 % populace) a menší dosahuje geniality nebo je naopak mentálně na nižší úrovni.

Pokud tedy Pavel Bělobrádek říká, že na Gaussově křivce kvůli menšímu počtu dětí něco „chybí“, není to úplně korektní argumentace: rozložení inteligence dětí se nemění, pouze se „kopec“ z grafu sníží, takže je ve všech částech populace méně lidí.

Změna ovšem může nastat například v tom, že gymnázia nebo školy zakončené maturitou nenaplní své kapacity dětmi s vyšším IQ, a proto mohou snižovat požadavky na studenty a nabírat více dětí s nižším IQ. To bude pravděpodobně případ propadu u škol s výučním listem: jak ukazuje výše publikovaná tabulka, skoro u všech typů vzdělání došlo k poklesu žáků, nárůst najdeme hlavně u všeobecných škol s maturitou (ze kterých poté žáci nejčastěji míří na vysokou školu).

Výrok Ivana Bartoše o úsporách obyvatel České republiky je nepravdivý, i přes porovnání s okolními bohatšími zeměmi neobstojí tvrzení, že nikdo nemá žádné úspory.

Budeme-li pracovat pouze s absolutní výší úspor nebo mírou úspor občanů ČR, tak Ivan Bartoš nemá pravdu, když říká, že lidé žádné úspory nemají. Dle statistiky ČSÚ činila míra úspor domácností za rok 2016 12,1 % (vůči hrubému disponibilnímu důchodu) a za první kvartál roku 2017 9,1 %.

ING Bank vydává „Index úspor domácností“, dle něhož průměrná domácnost pokryje svými úsporami výdaje na 5,62 měsíce (1. kvartál 2017). V loňském roce se tento index pohyboval mezi 4–4,45 měsíci.

Na druhou stranu, zasadíme-li Bartošova slova do kontextu vůči jiným zemím EU – například našim sousedům, tak mohou skutečně úspory Čechů působit (v některých případech), jako velmi malé sumy.

Z grafu je vidět, že Čech má absolutně vyšší úspory než Polák nebo Slovák, ale mnohem nižší než Němec a Rakušan. Češi ročně uspoří asi jen čtvrtinu toho, co Rakušané nebo Němci, a přitom v poměru HDP per capita jsme na 71 potažmo 73 procentech našich západních sousedů. Opravdu v tomto ohledu mají Češi relativně málo úspor.

Podrobnější informace o úsporách (finančích aktivech) obyvatel zemí Evropy jsou k dispozici v dokumentu Global Wealth Report 2016 (.pdf) společnosti Allianz.

Pro převod USD na CZK byl použit kurz ČNB z 27. září 2017 a pro USD a EUR údaje ECB rovněž z 27. září 2017.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť lidovci podpořili svým hlasováním platný zákon o evidenci tržeb, který skutečně dopadá na všechny subjekty, jak byly navrženy vládou, resp. ministerstvem financí.

Výrok padl v situaci, kdy se moderátor zeptal první místopředsedkyně ODS na názor ohledně stanoviska Mariana Jurečky. Ten v pořadu nedávno uvedl, že nebude sedět ve vládě, která spustí třetí a čtvrtou vlnu EET. Udženija korektně připomíná, že současné nastavení EET odhlasovala vláda, jejíž součástí byl i ministr Jurečka.

Poslanec Klaška za KDU-ČSL předložil při projednávání zákona o evidenci tržeb pozměňovací návrh, prostřednictvím kterého se EET rozfázovala do dalších vln. Konkrétně se tato změna týká řemeslníků.

Třetí vlna má podle schváleného návrhu proběhnout 15 měsíců ode dne spuštění systému, tedy v březnu 2018. Poslední vlna, kam patří již zmínění řemeslníci, se rozjede 18 měsíců od spuštění systému (červen 2018).

V závěrečném hlasování o návrhu zákona, jenž zavádí současné nastavení EET, bylo 13 poslanců KDU-ČSL pro (tedy všichni přítomní).