Jak jsme hodnotili již v předchozím výroku, Michal Horáček svůj program rozděluje do devíti částí, které ale dále rozpracovává a v jejich rámci se věnuje několika tématům zároveň. I když na začátku celého prohlášení vyzdvihuje šest bodů, nejedná se o celou jeho vizi.

V úvodu přibližuje, jaký je jeho pohled na funkci a roli prezidenta a jak se jí plánuje zhostit. Potom definuje své pravo-levicové ukotvení. Následně vybírá devět klíčových bodů, kterým chce věnovat zvláštní péči.

Konkrétně jsou to body: Česká republika, Evropa a svět, Přistěhovalectví a migrace, Armáda ČR, Technologie nové éry, Vzdělávání, chudoba a bludné kruhy sociálního vyloučení, Rovnost žen a mužů, Zpět mezi nejbohatší země světa a Dopravní infrastruktura. Horáčkův program je v porovnání s programy dalších kandidátů nebývale rozsáhlý. Nijak nehodnotíme jeho vize či správnost jeho představ. Pouze popisujeme, že Horáček svou představou ve skutečnosti disponuje, v řadě oblastí konkrétně ze svého pohledu popisuje slabiny ve fungování naší společnosti. Níže uvádíme některé z příkladů jím popsaných představ.

V obecném přístupu k funkci prezidenta Horáček obecně definuje, jak by se podle jeho názoru prezident měl chovat, resp. jak by měla funkce ve veřejném prostoru být vykonávána. Uvádí tak např.:

„...nesmí prezident podlehnout pokušení vyřizovat si osobní účty s jinými volenými politickými aktéry. A není přípustné ani to, aby napadal, ponižoval, nebo z veřejné sféry vykazoval své názorové oponenty a kritiky. Naslouchá všem: ať jsou aktivními politiky, nebo občany v užším smyslu slova politicky neangažovanými. Současně dokáže pojmenovat a odsoudit jakýkoli radikalismus, jdoucí proti duchu Ústavy.

Mým cílem je, aby rozhovor mezi prezidentem a všemi ostatními byl co možná nejotevřenější. Zároveň však vlídný, uctivý, a právě proto smysluplný.(...)Zásadním rysem mého programu je pak slib, že pokud obdržím pověření občanů, budu se vždy chovat jako prezident zvolený v přímé volbě. Nepěstuji a slibuji, že nikdy nebudu pěstovat zvláštní vztahy k jakékoli politické straně, zájmové skupině či obchodní korporaci. Můj přímý vztah k občanům nenaruší nikdo a nic, jen v jejich zájmu budu konat a jen jim skládat účty.“

V rámci programových sekcí jasně formuluje svůj vztah a postoj, který by jako prezident podporoval. Ze své pozice také popisuje současný stav v řadě oblastí a uvádí, v čem by se měla Česká republika vyvíjet. V části věnované zahraniční politice tak Horáček například uvádí:

„Pověst loajálního a kompetentního partnera je v dnešním světě tou nejsilnější bezpečnostní zárukou. Tvůrčí a co nejužší regionální a přeshraniční spolupráce je pak samozřejmou povinností, a to i na úrovni krajů. Vzdělaná a efektivní diplomacie je jenom jedním z nástrojů zahraniční politiky. Respekt k naší zemi buduje také armáda svou účastí v mezinárodních misích i ochotou a schopností podílet se na společné obraně. Jako prezident chci také podporovat úspěšný export našich výrobků, v zahraničí upozorňovat na naši uměleckou tvorbu, napomáhat vědecké výměně a prestiž naší země zvyšovat všemi dalšími legitimními prostředky.“

Horáček rovněž popisuje stav digitalizace České republiky. Ze svých závěrů vyvádí kromě dalšího následující:

„A co považuji za mimořádně důležité: zdrojem dat je i veřejná správa. Jako prezident se chci ptát, proč jich neposkytuje zdaleka tolik, kolik by mohla a především měla.Chci také apelovat na státní správu, aby pro posílení on-line komunikace mezi občany, firmami, médii a úřady dělala mnohem víc než dosud. Vždyť všechny ty nesčetné hodiny, které podnikatelé i zaměstnanci tráví každý rok na úřadech vyřizováním svých povinností nebo nárokováním něčeho, co jim podle zákona náleží, produktivitu naší ekonomiky snižují tak výrazně, že si nemůžeme dovolit se s tím nadále smiřovat.“

Ve městech západní Evropy existují místa vyznačujícími se problémy jako vyšší mírou kriminality či chudoby, existence Topolánkem popsaných no-go zón aplikujících právo šaria však nemá oporu ve statistikách ani vyjádření představitelů bezpečnostních sborů.

Vyloučená lokalita (no-go zóna) je definována jako území, které není zvenku zcela volně přístupné, jelikož je ovládáno ozbrojenou skupinou lidí (paramilitantní organizací), a státem organizované ozbrojené složky mohou na takové území vstoupit pouze silově.

V souvislosti se západní Evropou se o no-go zónách hovoří v souvislostí s částmi měst ovládanými osobami muslimského vyznání, ve kterých kromě tuzemského práva platí také islámské právo šaria, které se ale od evropského pojetí práva odlišuje tím, že není bráno jako soubor obecně závazných pravidel, nýbrž jako návod k žití pro muslimy. Některé z výkladů šarii pak opravdu přiznávají větší práva muslimům oproti nemuslimům a mužům oproti ženám.

Existují však skutečně takto popsané no-go zóny? Podle dostupných informací nikoliv.

Americký zpravodajský kanál Fox News se za výrok obdobný výroku Mirka Topolánka o existenci no-go zón ve Francii a Spojeném království v roce 2015 po vlně kritiky od oficiálních představitelů evropských zemí musel omluvit, podobné výsledky pak přinesla i fact-checkingová organizace Fullfact, která ověřila několik výroků týkající se muslimů v rámci Spojeného království.

Jeden z nich se týkal i no-go zón, přičemž podle londýnské městské policie a ministerstva zahraničí Spojeného království neexistují na území Spojeného království místa, kde nevládne právo Spojeného království. Co se týče aplikace práva šaria, na území Spojeného království existují tribunály a rady aplikující právo šaria v náboženských otázkách, jejich rozhodnutí však nejsou bez potvrzení soudem právně závazná.

To však nevylučuje, že v západní Evropě existují místa, ve kterých se shlukuje chudší část obyvatel a která eviduje vyšší počet trestních deliktů. Francie již od roku 1996 eviduje 751 tzv. citlivých městských zón, které jsou pro francouzskou policii prioritní oblastí. Švédská policie pak podle zprávy z letošního června identifikuje 61 citlivých míst se zvýšenou kriminalitou. Podle vyjádření švédské vlády to však neznamená, že v nich neplatí švédské právo či že se do nich švédská policie bojí chodit.

Ve všech případech, které bývají uváděny (tj. Velká Británie, Francie nebo Švédsko), se diskutuje zejména o bezpečnostních otázkách. Není ovšem pravdou, že by v uváděných místech neplatilo právo daného státu a bylo nahrazováno právem šaría.

Podhoubí celému solárnímu boomu vytvořily pozměňovací návrhy zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energií z roku 2005, které měly zaručit nejvyšší možné meziroční snížení výkupních cen elektřiny ze slunečních elektráren z původních 10 % na polovičních 5 % (§ 6, odst. 4).

Od začátku jej prosazovala poslankyně Šedivá, která navrhla fakticky omezení možností regulátora reagovat na další možný vývoj.

V pořadí první pozměňovací návrh z pera sociálnědemokratické poslankyně Ivy Šedivé v hlasování neprošel, fakticky totožný návrh však poté předložil poslanec Ladislav Urban z KSČM (seznam všech PN je dostupný zde – Urbanův nese označení E2). Právě ten získal nakonec podporu. Komunisté tehdy návrh protlačili společně s poslanci ČSSD a Unií svobody, ODS pod vedením tehdejšího předsedy Mirka Topolánka hlasovala proti.

Problémy nastaly v letech 2008 a 2009, kdy se za každoročního skokového nárůstu výkupních cen za elektřinu z fotovoltaických zdrojů výrazně snížily náklady na výstavbu samotných elektráren především díky levnějšímu dovozu článků z Číny. Vysoké výkupní ceny vedly k výraznému nárůstu počtu investorů v solární energetice, jejichž podpora se promítla do cen elektřiny i samotným spotřebitelům. Trend se podařilo zastavit až prosazením novely, která zrušila garantovanou podporu pro vysoce ziskové energetické zdroje. Dodejme ovšem, že v tomto období (březen 2009) rovněž padla koaliční vláda a nastoupil Fischerův úřednický kabinet.

Zmiňovaná novela byla předložena sněmovně 18. listopadu 2009, tedy řadu měsíců po vypuknutí solárního boomu, o několik měsíců dříve než u nás se přitom byznys na stejném principu začal rozmáhat i ve Španělsku. Novelu nepředkládala Topolánkova vláda, protože ta již několik měsíců neexistovala.

Odhad nákladů na financování celého „solárního tunelu“ se různí, server iDNES jej odhaduje na 400 miliard korun, týdeník Euro na 567 miliard.

Horáček popisuje některé aspekty (Španělský příklad, cena panelů z Číny – byť zde se mýlí v roce) korektně, nicméně z našeho pohledu je problematické určit, zda za danou věc mohla vláda Mirka Topolánka. Celý příběh kolem podpory OZE je složitější, začal již před nástupem tohoto kabinetu a vrcholil po jeho pádu. Zejména rok 2009 byl pro dané téma složitý v tom, že po pádu vlády neexistovala v České republice vláda, která by měla pevnou či garantovanou většinu v Poslanecké sněmovně a byla tak akceschopná. Topolánek v reakci na tento výrok přehazuje vinu výhradně na svého nástupce Jana Fischera, což také hodnotíme jako neověřitelné prohlášení, protože z našeho pohledu není možné autoritativně určit, kdo konkrétně za daný výsledek může, resp. kdo jako poslední mohl neblahému výsledku zabránit.

Jak plyne z rozhovoru prezidentských kandidátů, jsou jak Hannig, tak i Hynek proti přijetí společné evropské měny. Nicméně proti přijetí eura se vyslovil i Mirek Topolánek na svých oficiálních stránkách, kde mimo jiné uvedl, že:

„Jsme zváni ke stolu, kde je všechno snězeno, vypito ashání se někdo, kdo to zaplatí a umyje nádobí. Mé dlouhodobé přesvědčení je tedy euro ne! "

Stejně tak Topolánek odmítl přijetí eura v debatě, kterou pořádal Deník. Na otázku, zda by měla Česká republika ke společné měně přistupovat v období budoucího prezidentského mandátu, odpověděl „ne“.

Agentura ČTK položila prezidentským kandidátům otázku, zda jsou pro zavedení eura do roku 2023. Zeman a Topolánek na otázku neodpověděli. Hannig i Hynek odpověděli negativně.

Hannig například řekl: „Ne. Jsem zásadně proti euru, jehož přijetí znehodnotí důchody a úspory občanů ČR. Euro je dobré pro ty nejbohatší podnikatele –miliardáře, neboť jim šetří bankovní poplatky jim šetří bankovní poplatky. Chci být prezidentem dolních deseti milionů a horních tisíců. "

Obdobně se vyjádřil i Hynek: „Euro je mrtvý projekt a nikdy ho prosazovat nebudu. "

Ostatní prezidentští kandidáti mají k zavedení eura zdrženlivý přístup. Zavedení eura označují jako odpovědnost vlády Horáček, Fischer a Kulhánek.

Horáček například uvedl:

„Zavedení eura k určitému datu je věcí vlády. Jako prezident bych se snažil o hlubší obecné pochopení potencionálních přínosů a rizik. Proto jsem slíbil, že bych na Hradě uspořádal konferenci za účasti našich slovenských přátel v čele s prezidentem a premiérem SR. Právě oni by nám ve vnímání celé složité záležitosti velmi pomohli. Rozhodnutí totiž není záležitostí odbornou, ale spíše politickou a nepochybně citovou. "

Fischer odpověděl:

„Není na prezidentovi, aby stanovoval parametry přijetí eura, to je odpovědností vlády. Chápu však, že zavedení nové měny může u celé řady občanů vyvolat obavy. I proto je úkolem prezidenta nastolit občanský dialog o přijetí eura a do celého procesu vstoupit jako prostředník. "

Kulhánek řekl:

„Impuls k zavedení společné evropské měny dává vláda, nikoliv prezident. Proti zavedení eura nejsem vyhrocený, ale časový rámec dnes neví nikdo, ani odborníci z bankovního sektoru se na datu nedokážou shodnout."

Spíše pro zavedení se vyslovili Drahoš s Hilšerem. Drahoš uvedl:

„Prezident není ten, kdo má prosazovat zavedení eura za každou cenu. Já se chci zasadit o zahájení opravdu seriózní diskuze. Položit na stůl podstatné argumenty pro a proti. Osobně si myslím, že těch ‚pro‘ je více. Jsou pro občany podstatnější, míří více do budoucnosti. Například právě z důvodu, abychom patřili mezi ty, kdo sedí v EU u rozhodovacího stolu a nekrčí se v předsíni. Ale určitě bych euro netlačil proti vůli většiny odborníků i občanů. "

Hilšer odpověděl:

„Úkolem prezidenta není prosazovat euro. To je v kompetenci vlády a parlamentní politické reprezentace. Ukáže-li se, že koruna zůstane maličkou zranitelnou měnou v moři eura, naše ekonomika bude tratit odchodem investorů, platy obyvatel se nebudou zvyšovat a životní úroveň bude stagnovat, nebudu proti zavedení eura vystupovat. "

Naproti tomu kladný postoj k přijetí eura dlouhodobě zastává současný prezident Zeman. Například na Žofínském fóru přirovnal Zeman přechod z koruny na euro k přechodu z Réaumurovy stupnice na Celsiovu a Fahrenheitovu stupnici. Prohlásil, že: „Nezmění se teplota, změní se pouze měřítko, ve kterém ty ekonomické jevy budete zobrazovat, to je všechno. Ale lidi se naprosto iracionálně bojí eura.“

Zeman nicméně ve svých veřejných prohlášeních uvedl, že by Česká republika neměla přistupovat ke společné měně dříve, než od ní upustí Řecko.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože byť Hilšer sám sebe deklaruje jako občanského kandidáta, jeho ucházení se o post hlavy státu zaručily podpisy senátorů, ne občanů. Co se týče darů pro jeho kampaň, je pravdou, že není nijak masivně finančně podporován miliardáři, na druhou stranu mu již přispěli i lidé, kteří se mezi tuto skupinu bezpochyby řadí.

Marek Hilšer deklaroval, že jeho kandidatura bude vycházet z podpisů občanů. Kandidaturu mu zajistilo ovšem zajistilo až 11 podpisů senátorů z různých stran, 50 tisíc podpisů občanů se mu sesbírat nepodařilo. Mezi senátory byli například Václav Láska (zvolen za Zelené), Jan Žaloudík (za ČSSD), Ladislav Kos (nezařazený), Petr Orel (za lidovce a Zelené) nebo Zdeněk Papoušek (KDU-ČSL). Hilšer tedy není čistě občanským kandidátem, protože potřeboval ke kandidatuře podpisy senátorů.

Na Hilšerově transparentním účtu lze vysledovat, že peníze od miliardářů zřejmě přijímá, nejde však o žádné závratné částky. Na jeho účet přišlo 21. července 2017 30 tisíc od společnosti Isolit-Bravo. Ředitelem a jednatelem společnosti je miliardář Kvido Štěpánek. Prezidentskému kandidátovi rovněž přispěl (konkrétně 50 tisíci) na začátku srpna Dalibor Dědek, známý podnikatel z firmy Jablotron.

V rámci výroku neposuzujeme míru závislosti, jde o nedoložitelnou věc. Faktem je, že kandidatura Hilšera reálně vychází od zvolených zákonodárců a ne z podpisů občanů.

Jiří Drahoš mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo. Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání, oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem. Navíc pokud se podíváme na další vývoj rozpočtu AV, je zřejmé, že pokles v rozpočtu byl oproti původním vládním představám výrazně nižší. Z těchto důvodů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Šlo o krizi ohledně rozpočtu na vědu na rok 2010 (s výhledem na 2011 a 2012), za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Zmiňovaná reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou. Ta navíc počítala s větším přísunem peněz do aplikovaného výzkumu (což se dotýká pracovišť AV, které z velké části pracují na výzkumu základním). V souladu s reformou byla první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, od které se pak mělo odvíjet konkrétní financování.

Dodejme, že do škrtů na vědu se navíc promítla i potřeba škrtů vzhledem k ekonomické krizi. To je však otázkou celkových priorit státního rozpočtu.

Akademie proti škrtům protestovala. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro AV.

Pokud se podíváme na konkrétní čísla, původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s dvacetiprocentním poklesem rozpočtu AV. Zejména ale návrh počítal s postupně dalším krácením výdajů. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem (jehož vláda nahradila tu Topolánkovu, která padla v březnu 2009) a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrt vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet Akademie věd, je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Boje o rozpočet ve vědě a metodiku hodnocení výsledků se však táhly delší dobu. V roce 2010 pak bylo obměněno složení Rady pro výzkum, vědu a inovace, která o metodice rozhoduje. Usedl v ní právě Jiří Drahoš, další zástupci univerzit (také současný předseda ODS Petr Fiala) a též zástupci průmyslu.

Pokud začneme údajnou proislámskou orientací strany, v usnesení z roku 2015 se k tomuto tématu dočteme: „KDU-ČSL rozlišuje mezi islámem jako náboženstvím a politickým islámem jako ideologií, která nese prvky neslučitelné s demokracií a lidskými právy. Evropská nemuslimská většina musí vést s muslimskou menšinou neustálý dialog, vycházející ze zdůraznění evropských hodnot. V tomto dialogu musíme důsledně rozlišovat mezi islámem jako náboženstvím a politickým islámem jako státní ideologií.“ Zároveň strana odmítá toleranci politického islámu a vyzývá k trvání na evropských hodnotách.

Vrátíme-li se k výroku, že KDU-ČSL je stranou proimigrační, tak pohledem do jejich volebního programu (.pdf) můžeme toto tvrzení vyvrátit. Na straně 11 je řešena problematika uprchlíků a migrační vlny. Doslova se zde uvádí:

„Jednu z priorit české evropské a zahraniční politiky spatřujeme v regulaci migračních toků a eliminaci ilegální migrace.“ „Podporujeme užší spolupráci členských států EU při ochraně vnějších hranic a zajištění vnitřní bezpečnosti EU.“ „Podpoříme reformu společné azylové politiky s cílem stabilizovat země v evropském sousedství a efektivní návratovou politiku.“ Usnesení předsednictva KDU-ČSL ze začátku loňského roku taktéž potvrzuje, že lidovci považují migrační a uprchlickou krizi za problém. Odmítali rovněž kvóty přerozdělující uprchlíky mezi zeměmi EU.

Další část výroku se týká otevřené podpory kancléřky Angely Merkel. KDU-ČSL a kancléřčina CDU-CSU k sobě mají logiky blízko už svým ideovým zaměřením. Jsou také společně v jedné frakci Evropského parlamentu, klubu Evropské lidové strany. V minulosti (rok 2009) napsala Angela Merkel list tehdejšímu předsedovi KDU-ČSL Cyrilu Svobodovi, v němž mu vyjádřila svou podporu.

Dle slov Ivana Gabala (poslanec, nestraník zvolený a opět kandidující za KDU-ČSL), publikovaných v článku týdeníku Respekt (a na webu lidovců) 2. října 2017, citujeme:„... zásluhou Pavla Bělobrádka nebo europoslance Pavla Svobody se nám podařilo velmi sblížit s CDU Angely Merkel. Pozoruju v tomto směru cestu od katolické uzavřenosti ke křesťanské otevřenosti.“

Člen české vlády byl poprvé na sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutche Landsmannschaft Bundesverband) v roce 2016. Jednalo se tehdy o ministra kultury Daniela Hermanna. V letošním roce se sjezdu kromě Daniela Hermanna zúčastnil také vicepremiér Pavel Bělobrádek, nikoli ovšem jako reprezentant vlády, ale pouze lidovecké strany. Zmínění politici se na sjezd ovšem nejezdí radit, jedou na společenské setkání sudetských Němců a Čechů za účelem upevnění vzájemných vztahů a překonání křivd z minulosti (týkajících se vyhnání těchto Němců z území Československa po druhé světové válce). Tyto návštěvy tak mají čistě symbolický význam vzájemného smíření.

Výrok hodnotíme jako v současné době neověřitelný, vzhledem k tomu, že prozatím existují jen podezření z vměšování Ruské federace do prezidentských voleb 2016 v USA a do referenda o vystoupení z EU ve Velké Británii. Je nutné ale upozornit, že obě podezření jsou v obou zemích brána jako vážná a v současné době probíhá jejich vyšetřování.

V případě amerických prezidentských voleb 2016 je tu jednak hodnotící zpráva americké bezpečnostní komunity, která s velkou pravděpodobností tvrdí, že Rusko se vměšovalo do průběhu těchto voleb. Současný prezident Trump v rozhovoru pro CNN 11. listopadu 2017 prohlásil, že věří slovu prezidenta Putina, který mu prý řekl, že se nevměšoval do voleb.

"He said he didn't meddle. He said he didn't meddle. I asked him again. You can only ask so many times," Trump said.Trump spoke to Putin three times on the sidelines of summit here, where the Russia meddling issue arose."Every time he sees me, he says, 'I didn't do that,'" Trump said. "And I believe, I really believe, that when he tells me that, he means it."

Kromě bezpečnostní komunity se o ruské vměšování zajímají i úřady jako FBI a minimálně čtyři výbory amerického Kongresu, které vedou svá vyšetřování. Výrazný posun nastal v květnu 2017, kdy vyšetřování údajného vměšování převzal a vede bývalý šéf FBI Robert Mueller v čele zvláštní nezávislé vyšetřovací skupiny pod ministerstvem spravedlnosti. Vytvoření vyšetřovací skupiny je důsledkem sledu událostí, kdy se prezident Trump údajně pokusil ovlivnit svého tehdejšího ředitele FBI Jamese Comeyeho k ukončení vyšetřování Trumpova bývalého bezpečnostního poradce Michaela Flynna. V současné době došlo k obvinění několika osob s vazbami na Trumpovu kampaň. Zatím nejvýznamnější obviněnou osobou je bývalý vedoucí Trumpovy kampaně Paul Manafort a obvinění již jmenovaného Flynna se očekává brzy.

V případě otázky role Ruska v Brexitu se zatím jen spekuluje. Nejzávažnějším vodítkem je zatím zahájení vyšetřování britské volební komise, která bude zkoumat financování protievropsky zaměřených sdružení a stran, které dostávaly své příspěvky přes společnosti spojené s obchodníkem a politickým donorem Arronem Banksem. V současné době se komise bude zaměřovat kromě dodržení zákonem stanovených náležitostí Banksových darů také jejich původem. Dle médií by měl být původ těchto dotací spojen s ruským vlivem. Mezi další zprávy údajného ruského vměšování patří například údajné kontakty mezi britskými politiky, lidmi spojenými s Trumpovou kampaní a osobami s ruskými vlivem. Podobně média řeší i otázku twitterových příspěvků s napojením na Rusko.

V současné době nelze oficiálně potvrdit ruské vměšování do obou voleb, přesto je třeba říct, že množství jednotlivých stop a indícií může ukazovat na skutečnost, že se Ruská federace mohla pokusit ovlivnit v těchto případech jejich výsledek.

Kroměřížská výzva je petiční iniciativa z května 2016, která vyzývá ke společné akci při příští volbě prezidenta České republiky. V prosinci 2016 zveřejnila tato iniciativa ve svém seznamu (další) dva kandidáty, kteří jsou dle signatářů vhodní k výkonu této funkce, a to Marka Hilšera a Pavla Fischera. Zde však Fischer svou kandidaturu nepotvrdil.

V lednu 2017 v rozhovoru pro Právo naznačil, že kandidaturu zvažuje, o datech svého rozhodnutí však nehovoří. Konkrétně uvedl:

„Poslední dobou mě ohledně kandidatury oslovilo více lidí, jejichž podporu musím vzít se vší vážností. Vyžadovalo by to ale politický projekt, který spojí širokou občanskou společnost i vybrané politické strany. Konzultuji, radím se, milióny na kampaň nemám a cítím se odpovědný především ke své rodině. Zda a kdy budu kandidovat, teprve vyhlásím.“

Hilšer zmiňuje, že s Fischerem absolvovali různé debaty s Kroměřížskou výzvou. Např. na konci března diskutovali (ještě s Jiřím Pospíšilem) v Českých Budějovicích. Fischer na dotaz Petra Honzejka z Hospodářských novin ke své možné kandidatuře uvedl (video, čas 19:55 a dále):

„Co se týče mého vlastního osudu, vězte, že jsem o tomhle rozhodnutí mluvil s celou řadou důležitých lidí. Zdá se mi, že dokonce zatím preferuji kandidáty, kteří ještě neohlásili svou kandidaturu a nemají ani svůj program. Proto si myslím, že bude třeba říci brzy jasné slovo, já jsem tak chtěl učinit již v minulých týdnech a neučinil jsem tak.“

Oficiální kandidaturu pak Pavel Fischer oznámil na tiskové konferenci (0:00–0:15) dne 5. října. Je tedy pravda, že Fischer možnou kandidaturu naznačoval od začátku letošního roku a oznámil ji až po prázdninách. Byť termínově není Hilšer zcela přesný, jeho vyjádření fakticky korektně popisuje přístup Pavla Fischera k prezidentské kandidatuře.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Jednak v roce 2014 došlo na popud vlády k novele zákona o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, který řešil i otázku výkupu pozemků, kdy se zvýšila maximální výkupní cena pozemků z dvojnásobku až na šestnáctinásobek. Ministerstvo dopravy tento krok odůvodnilo nutností motivovat majitele pozemků k bezproblémovému prodeji a usnadnění investic do infrastruktury. Více detailů je možné nalézt v našem výstupu, který hodnotil projev ministra Babiše ve sněmovně 3. prosince 2014.

Pokud jde o zákon o výkupu pozemků, je také pravdou, že počáteční inspirací v roce 2014 byla jeho německá podoba, jak ukazuje například interpelace tehdejšího ministra dopravy Prachaře v PS z 25. září 2014:

„My jsme začali na tomto zákonu pracovat, začali jsme na něm pracovat v březnu, kdy jsem nechal přeložit do českého jazyka a rozeslat všem zainteresovaným odborům na Ministerstvu dopravy onen německý zákon tak, aby se s tím dokázali seznámit.“

Stejně tak byl předložen i zákon o liniových stavbách. Konkrétně ho předložil předchůdce Daniela Ťoka na pozici ministra dopravy Antonín Prachař na podzim roku 2014. Ministr Ťok se po nástupu do čela resortu dopravy v roce 2015 rozhodl, že návrh předešlého ministra stáhne a zároveň si vytyčil cíl vytvořit nový návrh na zákon o liniových stavbách.

Návrh ministra Prachaře měl mnoho nevypořádaných připomínek a zároveň i rada vlády sama zvažovala, že tento návrh neschválí. Podpora v koalici skutečně nebyla, podle ní by to byl až moc velký zásah do ústavy a vlastnického práva.

Ministr Ťok v roce 2016 v pořadu Otázky Václava Moravce přiznal, že daný zákon vláda do konce funkčního období zřejmě přijmout nestihne. Následně se podařilo dostat některé prvky z liniového zákona do rozsáhlé novely Stavebního zákona (např. posuzovaní vlivu na životní prostředí).

Další podrobnosti lze nalézt již v našem výstupu z říjnové debaty na ČT, kde jsme otázku zákona o liniových stavbách hodnotili.