Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože Česká republika nemá povinnost přijmout 6200 muslimských imigrantů, kteří nepožádali o azyl v první bezpečné zemi svého příchodu, jak prezident tvrdí.

Česká republika má na základně dobrovolných kvót (přijatých jednomyslně českou vládou) a kvót, které odhlasovali ministři vnitra států Evropské unie, přijmout 2 691 uprchlíků, kteří si požádali o azyl v Řecku a Itálii, tedy většinou v prvních bezpečných zemích svého příchodu. Dalších 400 má Česká republika přijmout na základě dobrovolnosti z třetích zemí. Celkový počet přijatých uprchlíků v České republice se tedy měl pohybovat okolo tří tisíc. Nemělo by tak tedy jít o 6 200 migrantů, jak tvrdí prezident Miloš Zeman. Reálně ovšem proces přesídlování ani neprobíhá, Česká republika přijala takto pouhých 12 lidí z Řecka, z Itálie pak nikoho.

Vzhledem k tomu, že Česká republika přijala několik křesťanských uprchlíků a mezi deseti mimo evropskými národnostmi, které nejčastěji žádali v roce 2015 o azyl v zemích Evropské unie, se ve všech státech vyskytuje křesťanská komunita (v Eritrei a Nigérii jde dokonce o většinu obyvatelstva), nelze předpokládat, že by všichni uprchlíci, které by Česká republika přijala, byli muslimové.

Přestože migranti přichází do Evropské unie především z Afriky a z Blízkého východu, nedá se s jistotou říct, že se jedná pouze o lidi vyznávající islám. Pokud se zaměříme na prvních deset nejčastějších mimo evropských národností, které nejčastěji žádaly v roce 2015 o azyl, zjistíme, že se jednalo o Syřany, Afgánce, Iráčany, Pákistánce, Eritrejce, Nigerijce, Somálce, Íránce, občany Mali a Bangladéše. Tyto státy nejsou pouze muslimské. Křesťanská komunita v Sýrii čítala k roku 2010 5,2 procenta obyvatelstva země (1,060,000 obyvatel), v Afghánistánu 0,1 procento (30 000 obyvatel), v Iráku 0,9 procenta (270 000 obyvatel), v Pákistánu 1,6 procenta (2 760 000 obyvatel), v Eritrei 62,9 procent (3 310 000 obyvatel), v Nigérii 50,8 procenta (80 510 000 obyvatel), v Somálsku okolo 0,1 procenta (okolo 10 000 obyvatel), v Íránu 0,2 procenta (110 000 obyvatel), v Mali 3,2 procenta (500 000 obyvatel) a v Bangladéši 0,2 procenta (280 000 obyvatel).

Přestože se nedá s jistotou určit víra všech migrantů v Evropské unii, ani víra těch, kteří by byli přiděleni České republice, je velmi nepravděpodobné, že by Česká republika na základě kvót přijala pouze muslimské imigranty.

Důvodem je i to, že Česká republika už přijala několik křesťanských uprchlíků na základě dobrovolné kvóty z mimo evropských uprchlických táborů. Česká vláda v lednu 2015 přijala návrh, že Česká republika přijme patnáct křesťanských uprchlických rodin s nemocnými dětmi ze Sýrie, kteří utekli do Jordánska. Do konce roku 2016 Česká republika přijala čtyři rodiny křesťanských uprchlíků. Celkově se jednalo o dvacet osob. Projekt byl ale v tomto roce ukončen, protože jedna z rodin se rozhodla odejít do Německa.

V lednu 2016 byli přijati křesťané z Iráku, kteří odsud utíkali před Islámským státem. Nadační fond Generace 21, který příchod těchto křesťanů inicioval, původně plánoval s přesídlením 37 křesťanských rodin o celkovém počtu 153 osob. Fond do České republiky přivezl pouze 89 osob, vláda totiž projekt v dubnu 2016 zrušila. Důvodem bylo, že 24 jich odletělo zpět do své vlasti a 25 jich uteklo do Německa. Jejich statut uprchlíka byl velmi komplikovaný, většina z nich měla statut vnitřního vysídlence, neboť předtím žili na vlastním územím. Většina těchto iráckých uprchlíků tak nebyla počítána do kvót.

Informace o údajných promlčených pohledávkách se nám nepodařilo ve veřejných zdrojích dohledat. Ministerstvo financí vykazuje roční souhrnné zprávy o stavu a vývoji zahraničních pohledávek až od roku 2007.

V roce 2015 byl opravdu ekonomický růst ČR 4,5 % na rozdíl od Německa, kde dosáhl pouze 1,7 %. Dotace z evropských fondů se rozdělují v sedmiletých cyklech, dnes jsme v cyklu 2014–2020. Zmiňovaná dočerpávání z minulého cyklu v roce 2015 jsou součástí pravidla N+2, které zaručuje, že dotace bude vyplacena i po ukončení předchozího cyklu. Pokud projekty započaté na konci období během dvou let splní závazky, bude jim zpětně vyplacená dotace z předchozího dotačního cyklu.

Nelze ale ověřit, kolik konkrétně dočerpávalo ministerstvo dopravy na konci roku 2015. Za dotační cyklus 2007–2013 celkově vyplatilo 95,3 % dotací (z celkové alokace fondů EU ministerstvu dopravy), o peníze z EU si ale požádali jenom u 67 %. Celkově všechny resorty nedočerpaly méně než 10 mld. Kč proti prvotním odhadům, které byly mnohem vyšší. Podle závěru Nejvyššího kontrolního úřadu byla na konci roku 2013 Česká republika čtvrtým nejhorším státem v čerpání evropských dotací za období 2007–2013.

Zpráva NKÚ kritizovala problémy českých resortů s čerpáním dotací s odhadem (str. 43)nedočerpání na konci období 2014–2020 pohybujícím se mezi 38,6–105 mld. Kč (tj. v nejlepším případě 3x více než za minulé období). Česká republika celkově ke konci května letošního roku požádala o zaslání jen 26,8 mld. Kč (4,4 %) z celkových 646 mld. Kč, které EU pro ČR uvolnila.

Poslanecká sněmovna přijala 15. března 2017 usnesení, v němž po ministru financí Andreji Babišovi (ANO) žádá, aby do 30. dubna 2017 vysvětlil své příjmy, které použil na nákup dluhopisů společnosti Agrofert, a.s. jím samým jakožto fyzickou osobou.

26. dubna 2017 přinesl zpravodajský server Deník.cz informaci, že poradci premiéra Sobotky (ČSSD) vypracovali materiál (.pdf) nazvaný Analytický souhrn kauz a nezodpovězené otázky souvisejícís podnikáním ministra financí A. Babiše, který podrobně popisuje nejasnosti týkající se podnikatelské minulosti Andreje Babiše. Obsahuje také jakýsi souhrn formulovaný ve 22 nezodpovězených otázkách (str. 34). Je třeba dodat, že zmíněný materiál zahrnuje také přílohy a seznam použitých zdrojů (str. 35).

Ačkoliv výše uvedený analytický materiál žádá (stejně jako usnesení Poslanecké sněmovny) vysvětlení pozadí operace s korunovými dluhopisy, což je jednoznačně hlavní téma textu (sahá do minulosti a požaduje vysvětlení souvisejících obchodních aktivit Babiše), nelze říci, že se Sobotkův materiál týká výhradně kauzy korunových dluhopisů. Řeší i některé další otázky, které požadovala v obecnější podobě Poslanecká sněmovna.

Nicméně Babiš mluví o tom, že tento dotaz se objevil veřejně jen pár dní před vypršením termínu, kdy měl sněmovně odpovědět (což učinil 28. dubna). V tomto je třeba dát mu za pravdu - výzvy nebyly fakticky spojeny a jde spíše o součást dalšího tlaku na ministra financí ze strany koaličního partnera.

Sobotkova analýza od Babiše žádá například také vysvětlení miliardových finančních operací kolem společnosti IMOBA (a další otázky týkající se těchto finančních operací), proč Babiš lživě tvrdil, že společnost Hartenberg je investiční fond, když dle České národní banky není (ČNB podle analýzy takový fond neregistruje), nebo kdo byl skutečným vlastníkem společnosti O.F.I. a z jakých peněz tato společnost v 90. letech financovala své investice.

Pakt stability a růstu byl přijat v roce 1997 a upravuje podmínky dodržování rozpočtové disciplíny. Obsahoval i tzv. no bail out klauzuli, jež zakazovala ostatním zemím, aby zachraňovaly stát, který sám sebe nedisciplinovanou rozpočtovou politikou přivedl do problémů. Tato klauzule byla prolomena při záchraně Řecka. Po poskytnutí pomoci Řecku byl vytvořen dočasný záchranný mechanismus (ESFS), který měl posloužit jako znamení, že eurozóna nenechá svoje členy padnout. Měl sloužit jen jako garance, ale to nebylo naplněno. Postupně o pomoc požádalo Portugalsko, Řecko, Kypr a Španělsko.

Dočasný záchranný mechanismus (ESFS) měl být nahrazený trvalým Evropským stabilizačním mechanismem (ESM), který vznikl na základě smlouvy mezi zeměmi eurozóny. Státy se shodly, že započne svou činnost dříve, než bylo plánované, a tak působil už od roku 2012. Tehdy ještě sloužil i dočasným záchranným mechanismem (ESFS).

Roku 2003, kdy se uskutečnilo referendum o přistoupení České republiky do Evropské unie, platila tzv. no bail out klauzule, která byla zavedená Paktem stability a růstu.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť vláda prostřednictvím novely zákona o investičních pobídkách skutečně podnikla částečný krok i pro podporu menších subjektů. Stejně tak je sledovatelný vzrůstající důraz na podporu nových technologií.

Podporu ve formě investičních pobídek mohou získat čeští i zahraniční investoři, kteří svoji investici umístí na území ČR. Výhradní organizací, kde mohou investoři své žádosti o investiční pobídky zaregistrovat, je agentura CzechInvest. Ta je podřízena Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR (MPO) a své zastoupení má i v zahraničí.

Poslední úprava zákona o investičních pobídkách nabyla účinnosti v květnu 2015. Novela zapracovává evropské nařízení č. 651/2014 a zavádí některé změny v investičních pobídkách. Zavedla například zvýhodněné průmyslové zóny (Ostrava-Mošnov, Most-Joseph a Holešov), v nichž investoři dosáhnou na atraktivnější formy podpor. Rozšířil se také počet regionů, ve kterých je poskytována hmotná podpora na vytvoření pracovních míst a školení nových zaměstnanců.

Co se týká zaměření na menší podniky, novela skutečně snížila počet nutných nově zřízených pracovních míst k získání pobídky. Konkrétně u technologických center se počet míst snížil ze 40 na 20 a u strategických investičních akcí ze 120 na 100 míst.

Oblastmi, které mohou být investičními pobídkami podporovány, jsou nyní zpracovatelský průmysl, technologická centra a centra strategických služeb, přičemž všech se týká podmínka minimálně pětileté udržitelnosti podpořených projektů. Projekty s vysokou přidanou hodnotou, které v roce 2016 tvořily čtvrtinu všech podpořených projektů, obvykle vznikají v posledních dvou zmíněných oblastech. Činnost těchto center novela podporuje změnou některých podmínek, jako je snížení minimálního počtu vytvořených pracovních míst.

MPO v současné době zvažuje další novelizaci zákona o investičních pobídkách. Jedním z důvodů je snaha o větší důraz na zvyšování podílu přidané hodnoty v produkci. Konkrétně by se mělo jednat například o rozšíření podpory technologických center a center strategických služeb na celou Českou republiku nebo větší důraz na projekty s jistým dlouhodobým podílem výdajů na výzkum a vývoj ve zpracovatelském průmyslu. Vzhledem k velmi dobrému stavu české ekonomiky by navíc neměl být brán ohled na vznik nových pracovních míst, ale spíše na kvalitu investic.

Vláda Bohuslava Sobotky v souladu se svými sliby zvyšuje důchody i platy ve státní sféře. Byť navýšení nebylo tak vysoké, jak tvrdí Andrej Babiš, výrok hodnotíme jako pravdivý.

Jak jsme již ověřovali při kontrole slibů vlády, tato vláda skutečně vrátila koncept valorizace penzí k předkrizovému stavu, kdy jsou penze valorizovány o 100 % nárůstu spotřebitelských cen a o jednu třetinu nárůstu reálné mzdy. V roce 2015 se tak důchody zvýšily v průměru o 60 korun, v roce 2016 vláda k valorizaci přidala i jednorázový příspěvek. S růstem starobních důchodů počítá podle Andreje Babiše i rozpočet pro rok 2018, důchodci by si měli polepšit v průměru o 500 korun měsíčně.

Z výroku není jasné, jaké roky Andrej Babiš porovnává. Vycházíme-li z údajů o pokladním plnění, navýšil se mezi lety 2013 až 2016 objem peněz na důchody o necelých 18 miliard, pro rok 2017 byl rozpočtován nárůst o dalších 11 miliard. Zdaleka se však nejedná o Babišem zmiňované přidání o 56 miliard.

RokRozpočet po

změnách (mld Kč)Skutečnost

(mld Kč) 2013 384,09381,04 2014 388,47385,81 2015 395,38395,22 2016 400,00398,99 2017 411,18n/a

Podobné údaje najdeme i ve statistikách ČSSZ, kde se nachází i rozdělení na starobní, invalidní a pozůstalostní důchody (str. 2).

Vláda také navyšuje platy státních zaměstnanců – ke zvýšení došlo v roce 2015, 2016 a také letos; od července rostly platy v sociálních službách a u bezpečnostních sborů. Čerstvě schválila vláda i navýšení pro rok 2018. Podrobněji se dalšími aspekty dané věci zabýváme v dalších výrocích.

Výrok Kateřiny Konečné hodnotíme jako zavádějící, kritizuje totiž v diskuzi obecně byrokratičnost EU, což je veličina velmi obtížně měřitelná. Ovšem indikátory, které si vybírá, neodpovídají jejímu tvrzení - konkrétně počet směrnic a nařízení klesá.

Směrnice a nařízení jsou dva z pěti nástrojů, pomocí nichž členské země EU přijímají evropské právo do své legislativy. Nařízení nemusí být transponována do národní legislativy, ale přenášejí práva a povinnosti na občany EU stejně jako národní legislativa.

Implementace směrnice je naproti tomu v pravomoci členské země. Výhodou tohoto právního aktu je respekt k legislativě každého jednotlivého národního státu.

Počet přijatých směrnic a nařízení v posledních letech výrazně klesá. Dokazují to statistiky Evropské unie týkající se přijatých legislativních aktů jednotlivými orgány za každý rok.

Pokles začal už v období, kdy Evropskou komisi vedl José Manuel Barroso (2004–2014). Již v roce 2007 přišla jeho Komise s Akčním programem pro snižování byrokratické zátěže EU. Součástí bylo i vytvoření výboru, který bude legislativní aktivity hodnotit. V roce 2013 pak spustil program Refit, jenž přímo reagoval na postoj veřejnosti k nadměrné byrokracii v EU. Jeho cílem bylo, aby Komise upustila od zbytečných návrhů. Podle výboru, který aktivity Komise hodnotil (.pdf, str. 8), bylo jednání Barrosa prvním krokem pro zlepšení situace, nicméně musí být uděláno mnohem více.

V roce 2014 byla zvolena nová Komise a její šéf Jean-Claude Juncker hned od počátku sliboval snížení byrokracie a regulací ze strany EU. Přímo uvedl, že EU má být více politická a méně technokratická.

Podle europoslankyně Konečné se snížení počtu přijatých nových směrnic a nařízení nepovedlo. Na základě výše uvedeného grafu jí však nemůžeme dát za pravdu.

Investiční pobídky stanovuje zákon č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách. Stát je může udělit za podmínek, že investor realizuje investiční akci na území České republiky, která bude šetrná k životnímu prostředí, že její realizace začne teprve po požádání o podmínku a splní podmínky pro investice, které mohou požádat o investiční pobídku.

Výše investičních pobídek se dá ovšem pouze těžce kvantifikovat, spočívají totiž v různých formách veřejné podpory pro investory. Těmi jsou slevy na daních, převody pozemků za zvýhodněnou cenu, hmotné podpory vytváření nových pracovních míst, hmotné podpory rekvalifikace nebo školení zaměstnanců, hmotné podpory pořízení dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku pro strategickou investiční akci nebo osvobození od daně z nemovitých věcí ve zvýhodněných průmyslových zónách.

Podle agentury CzechInvest udělila (.xsl, Udělené investiční pobídky) vláda za poslední čtyři roky (leden 2014–červen 2017) 290 investičních pobídek domácím i zahraničním investorům. Ti s jejich pomocí investovali v České republice přes 171 mld. Kč a vytvořili tak 30 865 nových pracovních míst.

Částka 49 mld. Kč, na kterou Zbyněk Stanjura poukazuje, zřejmě pochází ze zprávy (.pdf, str. 24, odd. 5.1) ministerstva průmyslu a obchodu. Ta v tabulce 4 ukazuje počet investic, které na základě přidělených investičních pobídek realizovali pouze domácí investoři v období 2014–2016. Pouze českých investorů bylo v daném období 121 (tedy většina) a investovali právě 49 mld. Kč; vytvořili ovšem pouze 9 852 pracovních míst. Jde tedy o údaj, kolik investovali na základě pobídek domácí hráči, nejde o podporu státu.

Pro úplnost dodejme seznam udělených pobídek (.xls), který zveřejňuje Czechinvest.

Za období od ledna 2014 do června 2017 opravdu ubylo živnostníků. Úbytek OSVČ jako hlavní činnosti činí ale jen 17 tisíc. Ke 31. prosinci 2013 bylo v České republice 602 395 osob, které měly OSVČ jako hlavní činnost, v červnu 2017 to bylo už jen 585 296 osob. K úbytku OSVČ ovšem dochází již několik let – bylo tomu tak i za vlády, ve které seděl krátce sám Zbyněk Stanjura.

Podle posledních dostupných údajů České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) bylo k 30. červnu 2017 hlášeno 585 tisíc lidí, kteří vykonávají živnost jako hlavní činnost (992 tisíc celkem). Ve stejném období loňského roku to bylo 587 tisíc na hlavní činnost a 991 tisíc celkem. V roce 2015 se jednalo o 592 tisíc živnostníků s hlavní činností a 988 tisíc celkem. Došlo tedy k úbytku, těžko lze ale hovořit o likvidaci. K úbytku počtu OSVČ dochází setrvale již několik let, jak je patrné z grafu níže.

Pavel Kováčik ve svém výroku naráží na kauzu Víta Bárty a mluví o presumpci viny politiků. Podle něj, pokud je politik trestně stíhán či je pojato jen podezření z trestního činu, měl by odejít. Což podle Kováčika Vít Bárta udělal. Ve svém výroku tak konfrontuje kauzu Víta Bárty se situací Andreje Babiše, který je vyšetřován v kauze Čapí hnízdo, kde se podle trestního oznámení jedná o dotační podvod a bylo na něj podáno také trestní oznámení kvůli krácení daní skrze korunové dluhopisy.

Podezření o korupci se poprvé v souvislosti s ministrem dopravy Vítem Bártou za VV objevilo 3. dubna 2011 v článku, který vydal Respekt. V něm poslanec Jaroslav Škárka (VV) tvrdil redaktorům, že bere od Víta Bárty pravidelně peníze za loajalitu a mlčení o financování strany. Podobně se vyjádřila i Kristýna Kočí, předsedkyně poslaneckého klubu VV.

6. dubna Vít Bárta celou kauzu popřel na tiskové konferenci. O celé kauze se vyjádřil následovně: „Já jsem třem kolegům půjčil, všem třem si opovažuju tvrdit, že to byli tykající kamarádi, částky od 100 do půl milionu korun a byla to bezúročná půjčka na jeden rok.“ Někteří poslanci VV tvrdili, že pokud neměli peníze a potřebovali si půjčit, mohli si říct Vítu Bártovi o finanční dar. Mezitím už Škárka s Kočí na Bártu podali trestní oznámení.

Mladá fronta uveřejnila 8. dubna část z dokumentu nazvaného „TOP manažerský etický kodex Strategie 2009-2014“, ve kterém tehdejší majitel bezpečnostní agentury ABL Vít Bárta popisuje plány na další rozvoj firmy. Hlavním cílem je získání nejen ekonomické moci, ale také politické, protože veřejný sektor vytváří až čtyřicet procent zakázek. Vít Bárta ještě téhož dne rezignoval na svůj post ministra dopravy. Své rozhodnutí rezignovat na ministerský post zdůvodnil tím, že nechce svojí kauzou zatěžovat akceschopnost vlády v době důležitých reforem. Tehdejší premiér Petr Nečas jeho rezignaci přijal s tím, že nic jiného ani neočekával.

11. dubna premiér předal demisi Víta Bárty tehdejšímu prezidentovi Václavu Klausovi a ten ji 21. dubna přijal.