Od roku 2008 se novelou zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů Nejvyšší správní soud stalkárným soudem ve věcech soudců a státních zástupců. Po změně exekučního pořádku v roce 2009 se stal kárným soudem i ve věcech exekutorů. V řízeních ve věcech

exekutorů rozhodovaly stejné senáty, které rozhodovaly ve věcech soudců. Ještě v tom samém roce byly Nejvyšším správním soudem vytvořeny kárné senáty rozhodující ve věcech exekutorů.

Kárný soud jedná v senátech ve věcech soudců podle zákona č. 7/2002 Sb. § 4 odst. 1: „Jde-li o řízení ve věcech soudců, kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce, soudce a 3 přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu, jeho zástupce je soudcem Nejvyššího soudu a další člen senátu z řad soudců je soudcem vrchního, krajského nebo okresního soudu. Jde-li o řízení ve věcech soudců rozhodujících ve správním soudnictví, je předsedou senátu soudce Nejvyššího soudu a jeho zástupcem soudce Nejvyššího správního soudu. Mezi přísedícími musí být vždy nejméně jeden státní zástupce, jeden advokát a jedna osoba vykonávající jiné právnické povolání, je-li zapsána v seznamu přísedících pro řízení ve věcech soudců.“

Řízení kárného soudu ve věcech státních zástupců je upravené ve stejném zákoně v § 4 písm. a odst. 1: „Jde-li o řízení ve věcech státních zástupců, kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce a 4 přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu a jeho zástupce je soudcem Nejvyššího soudu. Dva z přísedících jsou státní zástupci, dva jsou osoby navržené podle odstavce 4 věty třetí. Mezi přísedícími, kteří nejsou státními zástupci, musí být vždy nejméně jeden advokát a jedna osoba vykonávající jiné právnické povolání, je-li zapsána v seznamu přísedících pro řízení ve věcech soudců.“

Stejně tak i řízení kárného soudu ve věcech exekutorů je upravené tímto zákonem v § 4 písm. b odst. 1: „Jde-li o řízení ve věcech soudních exekutorů, kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce a 4 přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu a jeho zástupce je soudcem Nejvyššího soudu. Dva z přísedících jsou soudní exekutoři, dva jsou osoby navržené podle odstavce 4 věty třetí a čtvrté. Mezi přísedícími, kteří nejsou soudními exekutory, musí být vždy nejméně jeden advokát a jedna osoba navržená Veřejným ochráncem práv.“

Ivan Bartoš má pravdu v tom, že členové kárných senátů na Nejvyšším správním soudu nejsou vybíraní náhodně z ulice. Ve složení senátu ze soudců a nesoudců se shoduje jen s kárným soudem ve věcech soudců. Při senátech kárných soudů státních zástupců a exekutorů je počet soudců nižší.

Výrok hodnotíme jako v současné době neověřitelný, vzhledem k tomu, že prozatím existují jen podezření z vměšování Ruské federace do prezidentských voleb 2016 v USA a do referenda o vystoupení z EU ve Velké Británii. Je nutné ale upozornit, že obě podezření jsou v obou zemích brána jako vážná a v současné době probíhá jejich vyšetřování.

V případě amerických prezidentských voleb 2016 je tu jednak hodnotící zpráva americké bezpečnostní komunity, která s velkou pravděpodobností tvrdí, že Rusko se vměšovalo do průběhu těchto voleb. Současný prezident Trump v rozhovoru pro CNN 11. listopadu 2017 prohlásil, že věří slovu prezidenta Putina, který mu prý řekl, že se nevměšoval do voleb.

"He said he didn't meddle. He said he didn't meddle. I asked him again. You can only ask so many times," Trump said.Trump spoke to Putin three times on the sidelines of summit here, where the Russia meddling issue arose."Every time he sees me, he says, 'I didn't do that,'" Trump said. "And I believe, I really believe, that when he tells me that, he means it."

Kromě bezpečnostní komunity se o ruské vměšování zajímají i úřady jako FBI a minimálně čtyři výbory amerického Kongresu, které vedou svá vyšetřování. Výrazný posun nastal v květnu 2017, kdy vyšetřování údajného vměšování převzal a vede bývalý šéf FBI Robert Mueller v čele zvláštní nezávislé vyšetřovací skupiny pod ministerstvem spravedlnosti. Vytvoření vyšetřovací skupiny je důsledkem sledu událostí, kdy se prezident Trump údajně pokusil ovlivnit svého tehdejšího ředitele FBI Jamese Comeyeho k ukončení vyšetřování Trumpova bývalého bezpečnostního poradce Michaela Flynna. V současné době došlo k obvinění několika osob s vazbami na Trumpovu kampaň. Zatím nejvýznamnější obviněnou osobou je bývalý vedoucí Trumpovy kampaně Paul Manafort a obvinění již jmenovaného Flynna se očekává brzy.

V případě otázky role Ruska v Brexitu se zatím jen spekuluje. Nejzávažnějším vodítkem je zatím zahájení vyšetřování britské volební komise, která bude zkoumat financování protievropsky zaměřených sdružení a stran, které dostávaly své příspěvky přes společnosti spojené s obchodníkem a politickým donorem Arronem Banksem. V současné době se komise bude zaměřovat kromě dodržení zákonem stanovených náležitostí Banksových darů také jejich původem. Dle médií by měl být původ těchto dotací spojen s ruským vlivem. Mezi další zprávy údajného ruského vměšování patří například údajné kontakty mezi britskými politiky, lidmi spojenými s Trumpovou kampaní a osobami s ruskými vlivem. Podobně média řeší i otázku twitterových příspěvků s napojením na Rusko.

V současné době nelze oficiálně potvrdit ruské vměšování do obou voleb, přesto je třeba říct, že množství jednotlivých stop a indícií může ukazovat na skutečnost, že se Ruská federace mohla pokusit ovlivnit v těchto případech jejich výsledek.

Jiří Drahoš mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo, příčemž Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání. Oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem – je tedy pravda, že jeho snaha o zmírnění škrtů byla úspěšná. Nehodnotíme však, zda škrty byly snahou o likvidaci Akademie – byly důsledkem ekonomické krize a reformy financování vědy; vědci o likvidaci mluvili, avšak tuto část nelze posoudit. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný, neboť zda měla být Akademie věd zlikvidována, takový úmysl nejsme schopni doložit. Jde spíše o subjektivním dojem Drahoše.

V dané věci šlo o situaci ohledně rozpočtu pro vědu na rok 2010 (s výhledem na 2011 a 2012), za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Na to pak navazovala první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, která byla v souladu s touto reformou. Vláda Mirka Topolánka padla v březnu 2009 a nahradila ji Fischerova vláda.

Tato reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Reforma též zavedla Technologickou agenturu a část peněz měla být alokována do výzkumu pod ministerstvy, hlavně ministerstva průmyslu. Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc zvýhodňující aplikovaný výzkum.

Akademie protestovala a tehdejší předseda Drahoš je označoval za likvidační. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro Akademii věd. Jiří Drahoš mluvil o krizi ve financování vědy například ve svém projevu na zasedání Akademického sněmu AV v roce 2010, z čehož je patrné, že situace trvala delší dobu a spíše eskalovala.

Původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s dvacetiprocentním poklesem rozpočtu Akademie věd. Zejména ale návrh počítal s dalším, postupným krácením výdajů pro AV. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrt vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet AV (viz graf), je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Doplnění: Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť absence vlády s důvěrou měla v Belgii přímý vliv na snížení ratingu. Dobu, po kterou tento kabinet absentoval, popisuje Topolánek korektně.

Doba formování nové vlády v Belgii trvala v Topolánkem zmíněném období přibližně 19 měsíců – konkrétně od 26. dubna 2010 do 6. prosince 2011, což je o něco více než rok a půl.

Během tohoto období došlo v Belgii k nárůstu reálného HDP. Jak uvádí Eurostat, tempo růstu v roce 2010 bylo 2,7 % a o rok později 1,8 %. Studie webu Economy Watch naznačuje, že takový vývoj je možné vysvětlit absencí vládních škrtů.

Koncem roku 2010 byl agenturou Standard & Poor's snížen výhled na belgický dluh ze stabilního na negativní. Standard & Poor's zároveň upozornila, že může snížit ratingové hodnocení země, pokud v dohledné době nebude vytvořena vláda, protože má obavy o udržení veřejných financí. Belgie byla zasažena dluhovou krizí, došlo k nárůstu státního dluhu, který se vyšplhal až na skoro 100 % HDP. Vláda sestavená nebyla a zemi v roce 2011 nakonec byl snížen rating z AA+ na AA.

Další negativní související faktory jako např. prestiž země, o níž Topolánek v kontextu mluví (uvádí, že se snažil udržet svůj kabinet i kvůli důvěryhodnosti státu), jsou reálně neměřitelné. K snížení ratingu Belgie ale ve značné míře přispěla politická nestabilita země, výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů vstoupil v platnost již roku 2005. Přehled žádostí o připojení solární elektrárny nikde zveřejněn není, růst počtu solárních elektráren však můžeme snadno vypozorovat srovnáním výročních zpráv ERÚ z let 2008 (oddíl základní informace o subjektech, výběr solárních elektráren) a 2009 (oddíl výrobci elektřiny, ČEPS a RDPS, výběr solárních elektráren). Většina elektráren ve výběru byla uvedena do provozu až v roce 2009.

Vláda Mirka Topolánka padla skutečně 24. března 2009.

Výrok je hodnocen jako pravdivý vzhledem k tomu, že Horáček skutečně zveřejnil řadu věcí včetně majetkového přiznání, lustračního osvědčení nebo zdravotní zprávy. Mírně diskutabilní je prohlášení, že o těchto věcech nemusí mluvit, a to vzhledem k tomu, že zmínky o těchto prohlášeních vydává ve většině svých veřejných rozhovorů.

Michal Horáček má na svých stránkách záložky Transparentní minulost a Transparentní současnost, kde právě tyto zmíněné věci najdeme.

V první z těchto sekcí se nachází elektronická verze knihy Jak pukaly ledy, v níž popsal svou účast na listopadové revoluci, výpis splněných studijních povinností na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, celý text disertační práce i s posudky oponentů, lustrační osvědčení, spis STB o jeho osobě, odborný posudek pracovníka dokumentace a vyšetřování STB a úryvek z rozhovoru s Ladislavem Vereckým z roku 2002, kde popisuje své zkušenosti s STB.

V záložce Transparentní současnost jsou dále lékařské zprávy z let 2013, 2015 a 2016 dokumentující jeho zdravotní stav, a majetkové přiznání. Kromě toho obsahují webové stránky také odkaz na transparentní účet.

Ze stránek samozřejmě nemůžeme posoudit, jestli ke zveřejnění došlo hned během 3. listopadu minulého roku. Tento fakt ale dokládá například článek Lidových novin z tohoto dne.

Trochu sporným bodem je ovšem poznámka, že o tom nemusí mluvit a stačí to udělat, protože už v této diskuzi dokazuje, že to tak úplně není. O své transparentnosti se již zmínil opakovaně, například v debatě Deníku: „Jako jediný jsem taky zveřejnil své záležitosti jako je zdravotní stav, plné majetkové přiznání“ a v rozhovoru Lidových novin: „Chci kandidovat na úřad prezidenta republiky a tady máte můj životopis, zdokumentovaný zdravotní stav i finance, transparentní účet, jména všech spolupracovníků a samozřejmě program.“

V roce 2009 hrozily Akademii věd (AV) zásadní rozpočtové škrty v souvislosti s reformou financování vědy a finanční krizí. Podle vědců byly tyto škrty likvidační. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo. Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání, oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem. Z těchto důvodů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Šlo o krizi ohledně rozpočtu na vědu na rok 2010 (s výhledem na roky 2011 a 2012) za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Zmiňovaná reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc počítala s větším přísunem peněz do aplikovaného výzkumu (což se dotýká pracovišť AV, které z velké části pracují na výzkumu základním). V souladu s reformou byla první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, od které se pak mělo odvíjet konkrétní financování.

Dodejme, že do škrtů na vědu se navíc promítla i potřeba škrtů vzhledem k ekonomické krizi. To je však otázkou celkových priorit státního rozpočtu.

Akademie proti škrtům protestovala. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro AV.

Pokud se podíváme na konkrétní čísla, původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s 20% poklesem rozpočtu AV. Zejména ale návrh počítal s dalším postupným krácením výdajů. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem (jehož vláda nahradila tu Topolánkovu, která padla v březnu 2009) a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrty vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet Akademie věd, je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Boje o rozpočet ve vědě a metodiku hodnocení výsledků se však táhly delší dobu. V roce 2010 pak bylo obměněno složení Rady pro výzkum, vědu a inovace, která o metodice rozhoduje. Usedl v ní právě Jiří Drahoš, další zástupci univerzit (také současný předseda ODS Petr Fiala) a též zástupci průmyslu.

Posílení Putinovy pozice samozřejmě ověřit nemůžeme, proto se zaměříme pouze na hospodářskou situaci. Sankce byly uvaleny na Rusko v důsledku dění na Krymu v roce 2014 ze strany EU. První soubor sankcí z března 2014 mířil přímo na 21 ruských a ukrajinských činitelů. Později v březnu se tato omezení dotkla dalších 12 osob. V červnu 2014 byly sankce rozšířeny na zákaz dovozu. Další opatření byla přijata v červenci 2014. Postupně docházelo k prodlužování lhůty těchto omezení a zpřísňování. Problémem v analýze dopadů jednotlivých sankcí je nemožnost jednoznačně odlišit jednotlivé vlivy, které v danou chvíli v ekonomice působí, a zjistit, zda jsou způsobeny sankcemi nebo celkovým dlouhodobým výsledkem ekonomiky.

Ruská ekonomika se nacházela v krizi, klesly světové ceny ropy a propad zažil i ruský rubl. V listopadu 2014 ruský ministr financí odhadl roční ztrátu na 130–140 miliard dolarů, přičemž 40 miliard jde údajně na vrub unijních sankcí. Celkový pokles ruského HDP je pak odhadován na 8–10 % HDP. V důsledku sankcí došlo k poklesu mezinárodního obchodu. Rusko tak ztracený import musí nahradit domácí výrobou, která pro zemi může být kapitálově náročná a tedy neefektivní. Omezený mezinárodní obchod má samozřejmě dopad i na druhou stranu, tedy na státy EU, které nemohou exportovat do Ruska; české tržby z exportu měly podle vyjádření ministra průmyslu přijít o 2,2 mld. Kč.

Sankce také snižují atraktivitu Ruska z pohledu přílivu zahraničního kapitálu, což může způsobovat pokles investic a zastavení rozvoje ekonomiky. Zasažena byla hlavně odvětví energetiky, obrany a stavebnictví. Okamžitý dopad zavedení sankcí je však hodnocen jako mírný (.pdf, str. 5).

Evropský parlament vydal v roce 2017 studii (.pdf), která se zabývá dopady sankcí na ekonomiku EU a vztahy s Ruskem. Z tohoto dokumentu vyplývá, že export EU do Ruska během let 2014–2016 poklesl o 20,7 % ročně. Pro srovnání mezi lety 2009–2013 (tedy lety krizovými) rostl export meziročně o 20 %. Rusko bylo přitom ještě v roce 2013 čtvrtým největším obchodním partnerem EU. Ruský export do zemí Evropské unie tvořil 42,4 %. Obchodování mezi EU a Ruskem tak bylo značně narušeno – částečně z důvodu ruské hospodářské krize, dopad sankcí je zde ale zřejmý, protože evropský trh je pro ruský export velmi významný a Rusko sankcemi ze strany EU přišlo o možnost exportovat (.pdf, str. 39). Z pohledu EU bylo omezení obchodu kompenzováno vývozem na jiné trhy – především do Číny. Taky ruský import byl nucen vyhledat jiné obchodní partnery a zvýšil se obchod se zeměmi Jižní Ameriky, Pákistánem nebo Egyptem (str. 26). Rozšíření obchodu s dalšími zeměmi tak mohlo zmírnit dopady evropských omezení.

Potenciální dopad sankcí zasáhne 0,5 % HDP EU a 8–10 % ruského HDP (str. 12).

Omezení obchodu se zemědělskými produkty v Rusku vedlo k nutnosti navýšit soběstačnost v produkci těchto potravin (konkrétně vepřové a drůbeží maso a mlékárenský průmysl). Rusko tak začalo produkovat více potravin; na druhou stranu se zvedly ceny v důsledku vyšších produkčních nákladů, než byly náklady spojené s dovozem. Spolu s poklesem kupní síly domácností se toto stalo negativním pro ruské hospodářství (str. 18).

Nelze říci, že by sankce neměly ekonomicky žádný dopad. Přestože není možné tento dopad konkrétně vyčíslit, pokles v ruském hospodářství je zjevný. Z tohoto pohledu je výrok zavádějící.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, jednalo by se o hrubé porušení mezinárodního práva.

Zákaz agresivní války bez obranné intence či za účelem připojení území je považován za normu ius cogens, tedy mezinárodního zvykového práva, od kterého není povoleno se za žádných okolností odchýlit. OSN, jíž je Ruská federace členem, považuje normy ius cogens za jeden ze zdrojů primárního práva, normami ius cogens jsou však vázány všechny státy bez rozdílu. Definici ius cogens můžeme nalézt například ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu v čl. 53 (.pdf), které je Ruská federace také signatářem.

Pokud tento výrok chceme vztáhnou například k situaci na Krymu, důležité je také datum 5. prosince 1994, kdy v Budapešti podepsali představitelé Ukrajiny, Ruské federace, Spojených států a Velké Británie memorandum (.pdf, str. 8) o bezpečnostních zárukách. Tyto státy se v šesti článcích memoranda zaručily (ve spojení s Ukrajinou a jejím připojením ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) z roku 1968) respektovat nezávislost a suverenitu Ukrajiny a jejích existujících hranic. Slíbily také, že se zdrží vyhrožování silou či jejího použití proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny. Tyto bezpečnostní záruky byly poskytnuty Ukrajině při příležitosti jejího přistoupení k NPT a závazku eliminovat ze svého území všechny jaderné zbraně (do Ruské federace).

Ruská federace se tedy anexí Krymudopustila jednoznačného porušení mezinárodního práva. Pro přítomnost ruských jednotek například v oblasti Donbasu je celá řada důkazů. Konečně, i Vladimír Putin jejich zapojení přiznal.

Není pravdou, že kurzovní sázení nevyvolává závislosti jako jiné typy hazardu. Studie, které to popisují, vycházejí minimálně padesát let – není tedy možné, že by v době psaní dizertace pana Horáčka (před rokem 2011) tato fakta nebyla dostupná.

Herní automaty jsou z hlediska závislostí velmi problematické. Podle některých studií (například tato z roku 1995) jsou dlouhodobě hlavní formou léčeného gamblerství. Podle studie Griffithse (1999) je gamblerství na automatech zvláště nebezpečné kvůli krátkým intervalům mezi sázkou a výsledkem a navíc jsou vytvořeny podmínky pro opakované hraní: to působí zvláště nebezpečně na lidskou psychiku, chování je výsledky bezprostředně posilováno a je vytvářen návyk (.pdf, str. 268–269, překlad Demagog.cz).

Svůj negativní postoj k výherním automatům Michal Horáček potvrdil například v rozhovoru pro rádio Impuls v roce 2010:

„Já bych každému chtěl říct, jestli jdete kolem automatů nebo vidíte někoho, kdo hází ty peníze do automatu, prostě nikdy to nedělejte, to je nesmysl, vůbec se toho nezúčastňujte. Může to mít ošklivé následky, prostě ne. A já s tím vlastně vůbec jsem nikdy nechtěl být spojován. Já jsem vždycky chtěl být spojovaný s tím, že já mám nějaký názor, já si třeba myslím, že Nadal porazí Federera, dejme tomu, no tak si na toho Nadala vsadím. No a teďka když budu mít pravdu, budu odměněn a když pravdu mít nebudu, tak budu potrestán. A míru odměny a trestu si určuji dopředu sám a vůbec do toho nemusí mít. To je něco úplně jiného. Je to vlastně zastávání názoru a prostě házení peněz do té bedny, kde jsou nějaké ty třešničky nebo ty citronky nebo co se tam točí, to žádný názor není, to je jenom hloupost.“

Pokud se zaměříme na kurzové sázení, o němž Horáček tvrdí, že nevyvolává závislosti, musíme tento pohled odmítnout. Kurzové sázení je samozřejmě jiný typ hazardu a podle některých studií přitahuje jiné gamblery než automaty: jak shrnuje studie Koncepční rámec škodlivého hráčství (vypracované Ontario Problem Gambling Research Center, vydané Úřadem vlády), je sázení částečně založeno na dovednosti.„Jedinci, které lákají právě tyto typy hazardních her, obvykle nacházejí potěšení v průzkumu akce a testování své vlastní ‚odbornosti‘ na tomto poli při sázení. Dále se tito jedinci snaží zvýšit zábavnost akce nebo sportu tím, že sázejí na jeho výsledek.“ (.pdf, str. 36) Tento dokument z roku 2013 zmiňuje kurzovní sázení spolu s dalšími typy hazardu a považuje jej za možného původce škodlivého hráčství, tedy vyvolávajícího závislosti, finanční i zdravotní nebo sociální problémy. Kurzovní sázení navíc může být vedlejším zdrojem zábavy a později závislosti i u profesionálních sportovců.

Nebezpečí kurzovního sázení pro Demagog.cz potvrdil i přední český psychiatr zabývající se závislostmi, MUDr. Karel Nešpor. „Kurzovní sázení je vede často k patologickému hráčství a k tomu s čím souvisí, jako jsou extrémní zadluženost, krádeže, zpronevěry atd. Tato forma hazardu je stejně nebezpečná jako hazardní automaty, ruleta atd.“

Problematické je i tvrzení, že v době psaní Horáčkovy disertační práce (2011) nebyly klinické důkazy o rizicích kurzového sázení popsány. To je v rozporu například s databází U.S. National Institutes of Health's National Library of Medicine (NIH/NLM), která uvádí desítky citací a odkazů na výzkumy patologického hráčství, pod které spadají i kurzové sázky. Popřípadě je třeba připomenout vědeckou zprávu z roku 1999 pro americký kongres National Gambling Impact Study Commision final report, která se snaží shrnout poznatky o gamblerství a patologickém hráčství, kam mj. podle zprávy patří i kurzové sázky (pdf., str.10–16). Ze starších studií můžeme zmínit studii Gambling And Mental Health z roku 1964 nebo Pathological Gambling z roku 1965.

Na závěr je také možno připomenout, že v citované disertační práci Michal Horáček odkazuje na praktické výzkumy ohledně rizik sázení minimálně, a nebo vůbec – zaobírá se spíše jen filozoficko-teoretickou stránkou problému.