Chovanec popisuje korektně, že Malta byla první zemí, která „pilotně“ projekt relokace uprchlíků vyzkoušela a nefungoval zcela, nicméně z celkových 600 lidí bylo přesunuto zhruba 480, což je výrazně lepší poměr, než jakého dosahují aktuální kvóty, se kterými Chovanec tento projekt srovnává. Navíc srovnává systém povinných kvót a dobrovolnou relokaci uprchlíků.

Ve snaze vyřešit migrační krizi na Maltě v roce 2009 se několik států rozhodlo participovat na pilotním programu EUREMA. Jednalo se přitom o první takový projekt, jehož cílem bylo přemístění chráněných osob z Malty do několika evropských zemí (.pdf, str. 1). Na tomto dvoufázovém projektu řešení maltské krize participovalo asi 15 zemí, jež se měly ujmout zhruba 600 uprchlíků, nakonec jich bylo přesunuto asi 480.

Tím, že projekt EUREMA nefungoval, argumentuje například analýza ministerstva vnitra. Toto tvrzení je však poněkud problematické, úspěch tohoto pilotního programu je interpretován různě. I když většina států slíbený počet lidí přijala, je pravdou, že do některých zemí uprchlíci odmítli odcestovat.

Jak ukazuje zpráva EASO (Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu) o EUREMA z července 2012, Slovensko se účastnilo obou fází programu a pokaždé nabídlo 10 míst. Jak však avizovalo slovenské ministerstvo vnitra, nabídky nikdo nevyužil a na jeho území se tak nepřemístil ani jeden uprchlík. Tentýž problém bylo možné pozorovat například i u Maďarska nebo Rumunska (.pdf, str. 4).

Projekt tak poukázal na fakt, že státy východní Evropy nejsou pro uprchlíky atraktivní, a tedy i na kruciální problém, kdy si uprchlíci vybírají nové země systémem „à la carte“, tedy jako z jídelního lístku (.pdf, str. 9). Mezi hlavní důvody, proč se uprchlíci odmítali přestěhovat do nabízených zemí, patří podle zprávy EASO neexistence jejich komunity na území daného státu, slabý sociální systém či pracovní příležitosti (.pdf, str. 12). Zpráva se věnuje taktéž klíčovým výzvám a návrhům na zlepšení (.pdf, str. 14) a finální hodnocení obsahuje vyjádření smíšených názorů ohledně relokace (.pdf, str. 16).

Evropská komise předložila návrh kvót na přerozdělování uprchlíků 27. května 2015. Již od té doby česká vláda upozorňovala na to, že systém přerozdělování na základě kvót není funkční.

Kvóty nejsou funkčním řešením mimo jiné podle vyjádření státního tajemníka pro evropské záležitosti Tomáše Prouzy, který 26. května 2015 uvedl: „Vláda je přesvědčena, že tyto návrhy na povinné přijímání uprchlíků nemají šanci současnou situaci vyřešit.“

Česká vláda již v červnu 2015 chtěla zachovat možnost každého suverénního státu rozhodnout, komu může a chce pomáhat.

„Podpoříme právo zemí svobodně zvolit rozsah solidarity. (…) Přesídlení nemůže vyřešit příčinu nedávných tragédií,"prohlásil premiér Sobotka v červnu 2015. Uvedl také, že nejlepší možností je pomoct lidem v jejich rodných zemích nebo v přilehlých regionech.

Proti kvótám se premiér v dubnu 2016 vyjádřil rovněž na svém Twitteru.

Nesystémovost se ukázala podle ministerstva vnitra především v tom, že uprchlíci do některých států nechtějí a relokaci do nich se tedy vyhýbají.

Po tiskové konferenci jednání Salcburského fóra konaného v listopadu 2016 ministr vnitra Chovanec uvedl, že kvóty na přerozdělování uprchlíků opravdu nebyly příliš funkční. „Deklarovali jsme, že systém povinných kvót je systémem, který je pro nás nefunkční. Ukázal se jako nefunkční, ze 160 tisíc lidí je rozděleno pouze několik tisíc migrantů.“

Zatím poslední data o přerozdělení uprchlíků vydala Evropská komise 6. prosince 2016. Toto přerozdělení lze klasifikovat do dvou dílčích procesů. V rámci „relocation“, tedy relokace, má být od září 2015 přesunuto 160 000 žadatelů o azyl z Itálie a Řecka. Jedná se o přesun uprchlíků v rámci členských států Evropské unie.

Od října 2016 do prosince 2016 bylo v rámci této relokace přerozděleno 8 162 uprchlíků, z toho 1 950 z Itálie a 6 212 z Řecka. Podle „European Resettlement Scheme“ z července 2015 má být přemístěno přes 22 000 osob ze zemí mimo EU do členských zemí EU.

Doposud (k 6. prosinci 2016) bylo v rámci těchto programů přemístěno 13 887 osob (.pdf). Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože vzhledem k celkovému počtu lidí, kteří mají být přerozděleni, vystihl Stanislav Polčák dosavadní stav poměrně přesně.

Evropská unie skutečně návratovou dohodu s Marokem uzavřenu nemá, všechny jednotlivé smlouvy se nám však dohledat nepodařilo.

Repatriační (často také readmisní, česky návratová) dohoda je mezinárodní smlouva upravující předávání občanů, kteří neoprávněně přišli na území jedné ze smluvních stran. Takovou smlouvu má Evropská unie podepsánu s mnoha zeměmi z jihovýchodní Evropy i se zakavkazskými republikami, ta s Marokem i ostatními státy Maghrebu v přehledu těchto smluv však stále chybí. O dohodu s Marokem se Evropská unie snaží (.pdf, kap. 2.1) již od roku 2000 a i přes příslib dalšího jednání v roce 2013 představuje smlouva stále běh na dlouhou trať.

Vzhledem k velkému počtu členů Evropské unie a nedostatku informačních zdrojů se nám nepodařilo ověřit smlouvy všech států EU. Podle přehledu (odst. EU-Moroccan relations) Maroka z hlediska zadržování imigrantů má se severoafrickým královstvím uzavřenu smlouvu Španělsko, Portugalsko, Francie a Německo (nachází se i v přehledu (.pdf str. 1) všech německých smluv). Ve veřejných zdrojích jsme nalezli také informace o návratovém programu mezi Marokem a Rakouskem.

Není pravdou, že Tunisko nemá systém otisků prstů. Otisk prstů je již dnes součástí identifikačních průkazů Tunisanů, přinejmenším těch, kterým byl průkaz vydán po zavedení této normy.

Je však jasné, že v důsledku rizik spojených například s výměnou starších průkazů se budou (jako i jinde) vyskytovat případy jedinců, jejichž otisk prstů nebude v konečném důsledku zaznamenán. Přestože nemůžeme říci, že každý jednotlivý Tunisan má zaznamenán svůj otisk prstu, nelze říci, že Tunisko s tímto systémem vůbec nepracuje. Země na modernizaci systému navíc dále pracuje.

Ve zprávě (ang) ministerstva zahraničí USA o terorismu v Tunisku z roku 2016 se píše:

„Tunisia has an Automated Fingerprint Identification System (AFIS) and maintains fingerprint records for identification cards, criminal records, and latent prints. Tunisia currently has only one AFIS system, and it is not known if the records can be shared with other government agencies via automated responses. Tunisia also maintains a DNA database and has expressed an interest in becoming a Combined DNA Index System member. Tunisia does not currently share its biometric data with any countries. The Tunisian government has undertaken a sweeping overhaul of its civilian border security arrangements and plans to implement the reforms in phases starting in early 2016.“ Není známo, zda k této databázi mají volný přístup jednotlivé složky státu, ze zprávy vyplývá, že tato data nejsou běžně dostupná ani třetím státům , i když v minulosti v některých případech byla data poskytnuta.

Národní identifikační karta je v Tunisku zavedena od roku 1993. Již dnes obsahuje informace o držiteli včetně otisku prstu. Milan Chovanec se tedy mýlí.

Tunisko se v roce 2014 zavázalo modernizovat svoje identifikační dokumenty - ID kartu a nové biometrické pasy, a to do konce roku 2016. Jednou z novinek (fr) by mělo být odstoupení od klasického otisku prstu a nahrazení elektronickým čipem, skrze který by měly příslušné autority k digitálnímu otisku prstu přístup. Návrh nové biometrické karty ovšem vyvolal rozsáhlý odpor, možnost nekontrolovatelného sběru informací o občanu a jejich zneužití vyvolává reminiscence na praktiky předchozího režimu.

Je faktem, že se čeští policisté podíleli či podílejí na úkolech spojených s ochranou vnějších hranic EU ve jmenovaných zemích. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Čeští policisté se ve všech zemích v minulosti pomáhali řešit problémy spojené s migrační krizí. V Makedonii působí od února 2016, srbské hranice vyrazili střežit na konci minulého roku. Dohromady tehdy do obou zemí vyrazilo 55 strážců zákona a zdržují se zde dosud.

Maďarskou misi schválila vláda již v říjnu roku 2015, ministerstvo vnitra tehdy vyslalo do jedné ze zemí Visegrádské čtyřky na padesátku mužů, podle tiskového oddělení policejního prezidia však již v zemi nasazeni nejsou. Stejně tak již nepomáhá třicet strážců zákona řešit uprchlickou krizi na řeckém ostrově Lesbos, kam byli povoláni na jaře minulého roku.

Na italský ostrov Lampedusa a do Bulharska odletěla šestičlenná policejní hlídka na začátku tohoto roku, budou zde působit pod záštitou pohraniční agentury Evropské unie.

Zpravodajské služby předávají svá zjištění prezidentovi a vládě. Platí to i pro Bezpečnostní informační službu (BIS), která vyhodnocuje informace důležité pro bezpečnost ČR se zvláštním zaměřením na boj proti terorismu. Usnesení vlády 1060/2006 dále ukládá řediteli BIS poskytovat tyto informace neprodleně předsedovi vlády. BIS může informovat i ostatní členy vlády, nicméně to neplatí, jestliže by poskytnutí informace ohrozilo důležité zájmy (například sledování podezřelého).

Ministerstvo spravedlnosti tak skutečně nemuselo obdržet informaci o podezřelém člověku. Hlavním příjemcem takových zpráv je premiér, ostatní členové vlády včetně prezidenta je mohou získat na vyžádání. Státní a policejní orgány také mohou získat informace, které spadají do oboru jejich působnosti.

Boj s terorismem není agendou ministerstva spravedlnosti, ale spíše ministerstva vnitra a obrany. Je tedy nepravděpodobné, že by BIS Pelikánův úřad o této záležitosti informovala. Upozorňujeme však, že to nelze vyloučit.

Předávání informací zpravodajských služeb České republiky včetně BIS upravuje § 8 zákona 153/1994 o zpravodajských službách. V zákoně je uvedeno:

„(1) Zpravodajské služby podávají prezidentu republiky a vládě jednou za rok a kdykoliv o to požádají zprávy o své činnosti.

(2) Zpravodajské služby předávají prezidentu republiky, předsedovi vlády a příslušným členům vlády v případech zjištění, která nesnesou odkladu, informace bezprostředně.

(3) Zpravodajské služby předávají státním orgánům a policejním orgánům informace o zjištěních, která náleží do oboru jejich působnosti; to neplatí, jestliže by poskytnutí ohrozilo důležitý zájem sledovaný příslušnou zpravodajskou službou.

(4) Vláda a prezident republiky ukládají zpravodajským službám úkoly v mezích působnosti těchto služeb. Prezident republiky ukládá zpravodajským službám úkoly s vědomím vlády.

(5) Podávání zpráv, předávání informací a ukládání úkolů podle odstavců 1 až 4 se u Bezpečnostní informační služby uskutečňuje prostřednictvím ředitele této služby a u Úřadu pro zahraniční styky a informace a Vojenského zpravodajství prostřednictvím příslušných ministrů. Při předávání informací podle odstavců 2 a 3 se tak může stát i jen s vědomím ředitele Bezpečnostní informační služby nebo příslušného ministra.“

Výrok ministra Pelikána hodnotíme jako pravdivý, protože BIS neměla důvod ministerstvo spravedlnosti o podezřelém člověku informovat. Upozorňujeme však, že ministerstvo spravedlnosti by takovou informaci mohlo získat, pokud by o to BIS požádalo, případně pokud by se to týkalo oboru jeho působnosti.

Je pravdou, že podle čl. 54 odst. 3 Ústavy ČR je prezident z výkonu své funkce (a rovněž tedy z jejího titulu) neodpovědný. S odpovědností vlády je to ovšem složitější. Protože Pavel Blažek ve vysílání důrazně vyjadřuje, že vláda je odpovědná za veškerou prezidentovu činnost, musíme výrok vyhodnotit jako nepravdivý.

Podle Ústavy totiž pouze„za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády,odpovídá vláda“. Mezi takováto rozhodnutí patří podle čl. 63 odst. 1, 2 například ratifikace mezinárodních smluv, pověřování velvyslanců, vyhlašování voleb, jmenování soudců a generálů, udělování amnestie či státních vyznamenání. V tomto případě je prezident povinen získat pro své rozhodnutí také kontrasignaci vlády, která je pak proto odpovědna.

Blažek s Pelikánem zde hovořili o zveřejnění tajné informace o možném pohybu teroristy na území ČR. Takové vyjádření však není ani rozhodnutím v právním slova smyslu, tím méně pak kontrasignovaným. Jak dříve ozřejmil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 43/93: „... vydaným rozhodnutím nelze rozumět jakékoli ,se rozhodnutí‘ k určitému chování, byť je zakotveno v zákoně.“

Prezident navíc není nikomu generálně odpovědný tak, jako je například vláda odpovědná Poslanecké sněmovně. Výrok ve znění, v jakém ho Blažek předkládá, není pravdivý.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Miloš Zeman sice skutečně inklinuje podle svých knih spíše k tzv. varovné prognostice, ve které upozorňuje na možná rizika, ale tuto svou volbu nepopisuje jako win-win strategii (tedy jako strategii vedoucí jen k dobrým výsledkům pro prognostika), jak říká Pelikán.

Zeman naopak uvádí, že cílem této prognostiky je upozornit na problém a odvrátit jej tím, že se změní podmínky tak, aby se této pohromy nedosáhlo (tedy adresáti prognózy přijmou patřičná protiopatření). Explicitně pak uvádí, že nepřijde-li pohroma, před kterou prognostik varoval, „bude na vás pohlíženo s podezřením a vaše důvěryhodnost klesne“.

Miloš Zeman je autorem několika knih. V některých z nich se skutečně zabývá prognostikou, popisuje i svůj vztah k ní. V knize Jak jsem se mýlil v politice z roku 2005 současný prezident uvádí:

„Popisujete-li žádoucí budoucnost, bezesporu někoho stimulujete. Stejně tak však můžete stimulovat popisem (či spíše analýzou) nežádoucí budoucnosti. Ve veřejnosti tím vyvoláváte obrannou protireakci, která se snaží této nežádoucí alternativě zabránit. Robert Merton v této souvislosti psal o ‚ sebevyvracejících se proroctvích ' (self-defeating prophecies), která se vyslovují právě proto, aby se neuskutečnila. Postupně jsem se tak propracovával k teorii varovných prognóz, na niž jsem se v budoucích letech specializoval.Přiznejme si, že varovné předpovědi mají mimo jiné i ten půvab, že jsou atraktivní. I Dante ve své Božské komedii sugestivně popisuje peklo, méně sugestivně očistec a jeho ráj je jen nudná selanka. Druhá strana mince zahrnuje riziko, že varovný prognostik se ze své neuskutečněné předpovědi může vylhat tvrzením, že právě on zabránil její realizaci. Do určité míry do této skupiny patřily práce Hermana Kahna, jako je Přemýšlení o nemyslitelném nebo popisy možných variant třetí světové války.“ Uvádí také (str. 61–62) : „Z hlediska varovné prognostiky je daleko užitečnější – a také daleko nebezpečnější – upozorňovat politika na rizika, která se v budoucnosti rýsují, než mu malovat růžové vize. Říkal jsem tomu Kassandřin syndrom: Kassandra byla bohy nadána schopností proroctví, ale současně odsouzena k tomu, aby jí nikdo nevěřil, takže přes její varování Trojané vtáhli koně do města.Naproti tomu Pýthie poté, co se nafetovala kouřem z vonných bylin, pronášela dvojznačná proroctví (překročíš-li řeku Halys, zničíš velikou říši, ale už neřekla, že to může být i říše vlastní) a byla v obecné oblibě. Chtěl jsem být spíše Kassandrou, ovšem bez jejího prokletí, a vůbec se mi nelíbilo být Pýthií.“

V další Zemanově knize Varovná prognostika z roku 1991, která vyšla v roce 1998, se autor opět vyznává ze své náklonnosti ke Kassandře. Kromě toho uvádí (str. 18–19):

„V této knížce nás však bude zajímat opačný případ, sebezničující prognóza či proroctví. Upozorníte-li někoho, že přijde orkán a odnese mu střechu, a jestliže vám příjemce této prognostické informace dostatečně věří, začne střechu připevňovat tak, aby obstála. Tím prognó­za vyvolala novou aktivitu, v jejímž důsledku se nesplní, i když orkán přijde. Pokud se ovšem orkán nedostaví, bude na vás pohlíženo s podezřením a vaše důvěryhodnost klesne.Sebezničující, varovná prognóza zapíná zpětnou vazbu, spojující důsledky s ovlivnitelnou částí předpokladů, a to zpravidla nikoli prostřednictvím prognostika samého, ale prostřednictvím adresáta prognostické informace. Zpětná vazba vede ke změně vektoru předpokladů (v naší ilustraci například předpokladu nedostatečně zajištěné střechy, zatímco orkán je předpoklad neovlivnitelný), tím ke změně důsledků. Prognóza se sama ruší, ničí.“

Reforma evropské směrnice o kontrole nabývání a držení zbraní doposud nebyla schválena plenárním zasedáním Evropského parlamentu.

Evropská komise v listopadu 2015 navrhla změnu pravidel o kontrole nabývání a držení zbraní. Týká se například zákazu poloautomatických či deaktivovaných zbraní. Původní návrh komise byl přísnější, s Evropským parlamentem a Radou EU se však nakonec dohodla na kompromisu. Směrnici již schválil také Výbor stálých zástupců členských států (COREPER).

Návrh však musí ještě schválit Výbor Evropského parlamentu pro vnitřní trh, který směrnici projedná na svém dalším setkání 26. ledna. Následovat bude hlasování v plenárním zasedání Evropského parlamentu a formální schválení Rady ministrů členských států. Výrok Pavla Blažka proto hodnotíme jako pravdivý.