V případě oddlužení musí opravdu dlužníci dokázat, že mohou splnit alespoň 30% pohledávek nezajištěných věřitelů. To je však pouze podmínkou pro to, aby soud vůbec oddlužení povolil. Dlužníci pak musí plnit povinnosti stanovené zákonem, jinak nemohou po skončení oddlužení podat návrh na osvobození od zbývajících dluhů. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Osobní bankrot, nebo-li oddlužení, je jedním ze způsobu řešení úpadku dlužníka. Osobou oprávněnou podat návrh na oddlužení je pouze dlužník-nepodnikatel. Dlužník-podnikatel může podat návrh na oddlužení pouze v zákonem stanovených případech. Aby byl návrh úspěšný, musí být naplněny zákonné předpoklady, přičemž jedním z nich je schopnost dlužníka uhradit nezajištěným věřitelům alespoň 30% jejich pohledávek. Hranice schopnosti uspokojit 30% pohledávek se váže pouze k rozhodnutí soudu o povolení oddlužení, neznamená to, že při dosažení hranice 30% uspokojení pohledávek oddlužení zčistajasna skončí, naopak bude pokračovat až do naplnění zákonných podmínek.

Postup pro podání návrhu je následující. Dlužník podá soudu návrh na povolení oddlužení, ten návrh posoudí a buď jej odmítne (pokud návrh nemá zákonné náležitosti a navrhovatel je ani přes výzvu neodstraní), zamítne (když lze předpokládat, že dlužník není schopen uhradit alespoň 30% pohledávek nezajištěných věřitelů) nebo povolí.

Po rozhodnutí o povolení oddlužení následuje volba způsobu provedení oddlužení. O ní hlasuje schůze věřitelů dlužníka, přičemž má dvě možnosti: zpeněžení majetkové podstaty dlužníka (tzn. vyřazení jej z ekonomického života prodejem jeho majetku) nebo plnění splátkového kalendáře, který spočívá ve splácení pohledávek nezajištěným věřitelům z příjmu dlužníka po dobu pěti let a povinnosti dlužníka chovat se stanoveným způsobem. Rozhodnutí o schválení vybraného způsobu však stejně jako v případě povolení oddlužení připadá soudu.

Po provedení oddlužení mohou nastat dvě situace. Pokud dlužník splní řádně a včas veškeré povinnosti, může navrhnout soudu, aby jej osvobodil od zbývajících pohledávek zahrnutých do oddlužení, tzn. aby mu smazal všechny dluhy z minulosti až do okamžiku schválení oddlužení. Soud jej pak od těchto pohledávek osvobodí usnesením. Pokud naopak tyto povinnosti nesplní, soud mu zbývající dluhy nesmaže a věřitelé budou moci své pohledávky vymáhat dál.

Vzhledem k překotnému vývoji v oblasti insolvenčního práva bychom chtěli zmínit dvě novelizace insolvenčního zákona týkající se oddlužení. Jednu již platnou a účinnou od 1. července letošního roku, druhou teprve ve fázi návrhu nacházejícího se v prvním čtení v Poslanecké sněmovně. První novela přináší možnost kombinace oddlužení a zpeněžení majetkové podstaty či její části. Druhá, připravovaná novela, pak mění podmínky splnění oddlužení, kdy k současnému pětiletému splátkovému kalendáři přidává možnost (.pdf, str. 7, §412a) využití splátkového kalendáře tříletého (zde musí dlužník splnit aspoň 50 % pohledávek) a sedmiletého (v tomto případě postačuje, že dlužníkovi nebylo oddlužení zrušeno).

Výrok hodnotíme jako zavádějící ze dvou důvodů. Je sice pravdou, že po přijetí služebního zákona (resp. po nabytí jeho účinnosti) došlo k navýšení počtu státních zaměstnanců, ovšem řada z nich jednak vůbec nespadá mezi úředníky (vojáci, učitelé,...), jednak mnoho úředníků bylo nabráno v souvislosti s domácí agendou (posílení úřadů práce, finančních úřadů atd.). ODS proti návrhu skutečně vystupovala, ve finále ovšem aktuální zákon v Poslanecké sněmovně podpořila.

K přijetí zákona o státní službě se Česká republika zavázala již při vstupu do Evropské unie v roce 2004. Zákon slouží jako nástroj k odpolitizování státní správy. Byl schválen na podzim 2014 a jeho plná účinnost nastala 1. ledna 2015.

Fungující služební zákon byl kondicionalitou pro čerpání fondů EU v programovém období 2014–2020.

Je pravda, že počet úředníků od schválení výše zmíněného zákona narostl (počty státních úředníků jsme ověřovali zde), nicméně jde spíše o nárůst zapříčiněný politikou vlády Bohuslava Sobotky než nařízením Evropské komise. Ze strany Komise přišel v průběhu roku 2014 požadavek, aby se zákon vztahovalna vyšší počet úředníků, než bylo původně zamýšleno.

Ostatně navyšování počtu úředníků ze strany premiéra kritizoval v rozhovoru pro Českou televizi v červenci 2015 i předseda ODS Petr Fiala.

Přijetí zákona plánovala pravicová opozice oddálit obstrukcemi ve Sněmovně, nakonec od nich ale ODS i TOP 09 ustoupily. Kritika směřovala primárně k tomu, že původní návrh měl „zabetonovat“ státní správu, tj. umožnit dosadit vlastní lidi na jednotlivé pozice, ze kterých je nebude možné případně odvolat. ODS nakonec pro současný návrh v Poslanecké sněmovně dokonce aktivně hlasovala.

Oprava: Výrok byl původně hodnocen jako zavádějící. Po upozornění čtenářů jsme jej změnili na nepravdivý. Je faktem, že ve finále získala spol. IBM zakázku bez soutěže. Odůvodnění zůstalo zachováno v původním znění.

Je pravdou, že zakázka na EET prošla výběrovým řízením. Musíme ovšem dodat, že první kolo bylo zrušeno a ve druhém byla zakázka Generálním finančním ředitelstvím svěřena rovnou společnosti IBM bez veřejné soutěže. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.

IBM získala celou zakázku až v druhém výběrovém řízení, neboť první, ve kterém zvítězila jiná společnost, ministerstvo financí zrušilo. Následující výběrové řízení již bylo bez uveřejnění, což dle zákona o veřejných zakázkách znamená, že zadavatel může bez soutěže vyzvat přímo k jednání jednoho či více dodavatelů.

Je sice pravda, že ve zmíněných zemích do zdravotnictví teče více peněz ze soukromých zdrojů, není to ovšem jediný důvod, proč jsou tam lékaři lépe placeni. V obou zemích se do systému dává více peněz (v poměru k HDP) z veřejných prostředků, navíc v obou zemích jsou platy obecně výrazně vyšší, než jak je tomu u nás. Spojení, že odchody lékařů jsou výsledkem zavedení nadstandardů ve jmenovaných státech, hodnotíme jako zavádějící.

Dle statistik OECD obě země vydávají do zdravotnictví oproti ČR dlouhodobě výrazně více finančních prostředků z veřejných rozpočtů. V roce 2015 (údaje za rok 2016 jsou prozatím předběžné) činily v Německu veřejné výdaje do zdravotnictví 9,4 % HDP a v Rakousku 7,8 % HDP. Pro srovnání, z veřejných zdrojů ČR bylo do zdravotnictví ve stejném roce vydáno 6 % HDP. Více financí putuje v obou zemích do zdravotnictví i ze soukromých zdrojů.

V Německu existuje spoluúčast ve výši 10 € za den na max. 28 dní v roce. Při volitelných službách, např. ošetření primářem, dosahuje spoluúčast 100 %. V Rakousku se výše spoluúčasti za den hospitalizace pohybuje mezi 12,50–20,60 € podle spolkové země po dobu max. 28 dní v roce. Pokud si pacient vyžádá přijetí do tzv. zvláštní třídy, hospitalizační náklady vychází na podstatně vyšší částky.

Spoluúčast nelze brát za jediný důvod vyšších platů lékařů v Německu a Rakousku rovněž z toho důvodu, že platy v těchto zemích jsou obecně na jiné, mnohem vyšší úrovni než platy v České republice. Tato skutečnost samozřejmě platí i pro platy lékařů.

Pro představu, dle Medlines News, jež ukazuje statistiku minimálních a maximálních platů lékařů napříč státy EU v roce 2011, se platy lékařů v Německu pohybovaly mezi 3842–7468 € a v Rakousku v rozmezí 2091–6393 €. V ČR byly platy lékařů v rozmezí 839–1369 €. V této souvislosti je nutné podotknout, že se jedná o statistiku pro rok 2011 a od té doby došlo k zvýšení platů českých lékařů. I přesto se však platy českých lékařů s těmi v Německu a Rakousku nemohou rovnat.

Lékaři absolventi v současné době v Německu a Rakousku obvykle pobírají více než 4000 € měsíčně. Vyšší platy jsou spojeny mj. se získáváním atestací. Plat lékaře po první atestaci se významně zvyšuje.

Místopředsedkyně Udženija směšuje počty státních zaměstnanců a úředníků. Je pravda, že například za vlády Petra Nečase (ODS, 2010 až 2013) byl počet státních zaměstnanců relativně stabilní. Nejedná se však jen o úředníky, ale o veškeré zaměstnance organizačních složek státu. Samostatná statistika pouze pro úředníky neexistuje. I proto výrok hodnotíme jako zavádějící.

Počet státních zaměstnanců naplánovaných ve státních rozpočtech v letech 2010 až 2017 znázorňuje následující graf:

Zdroj: Zpráva k návrhu zákona o státním rozpočtu za rok 2011, 2012, 2013, 2014, 2015, 2016, 2017

Jak je z grafu patrné, v letech 2011 až 2015 byl počet státních zaměstnanců poměrně stabilní s výjimkou roku 2012, kdy se snížil o 8 tisíc. V roce 2016 pak počet státních zaměstnanců narostl o 13 tisíc a pro rok 2017 je v rozpočtu plánovaný další nárůst o 7,6 tisíc.

Nejedná se však jen o úředníky, ale také o ústavní činitele, soudce, učitele na základních školách, vojáky, hasiče nebo policisty. Zároveň je potřeba přiznat, že minimálně částečně je nárůst v posledních letech způsoben počátkem účinnosti služebního zákona, kvůli kterému bylo nutné přijmout řadu úředníků.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť zmíněná investice sice skutečně není doprovázena striktním určením, že zaměstnanci mohou být pouze z České republiky, vláda ovšem nemá kompetenci, aby takové rozhodnutí učinila. Jelikož je Česká republika součástí volného pracovního trhu EU, je možnost takové regulace vyloučena, a je tudíž nekorektní přisuzovat danou věc vládě.

Jihokorejský výrobce pneumatik Nexen Tire Corporation působí v průmyslové zóně Triangle na Žatecku od 25. června 2014, kdy byla podepsána investiční smlouva mezi firmou Nexen na jedné straně a vládou ČR, ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO), agenturou CzechInvest, Ústeckým krajem i městem Žatec na straně druhé. Objem peněz investovaných firmou Nexen činí v první fází 22,8 mld. korun, v další fázi by mohlo dojít k nárůstu investic až na 45 mld.

V Ústeckém kraji dojde k vytvoření až 2 300 nových pracovních míst, z nichž maximálně pro 1 500 vytvoří Česká republika investiční pobídky dle zákona č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách. Český stát se zavazuje podpořit vznik jednoho pracovního místa částkou 200 000 Kč – vynásobeno 1 500 místy vychází suma 300 mil. korun. Další investiční pobídky v hodnotě 3,5 mld. korun budou vynaloženy na slevy na dani, kompenzaci Ústeckému kraji nebo na hmotnou podporu v rámci strategické investiční akce. Návratnost investice ČR má však být podle tehdejšího ministra průmyslu Jana Mládka dvojnásobná.

Společnost Nexen se zavázala, že nová pracovní místa obsadí pouze „občany České republiky nebo státními příslušníky jiného členského státu Evropské unie nebo jejich rodinnými příslušníky.“ Již v roce 1968 bylo vydáno Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 (.pdf) o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství. To ve svém prvním článku (str. 3) obsahuje tvrzení, že „každý státní příslušník členského státu má právo (...) na přístup k zaměstnání a na jeho výkon na území jiného členského státu“ a „na území jiného členského státu požívá zejména stejné přednosti pro přístup k volnému zaměstnání, jakou mají státní příslušníci tohoto státu.“ To samé pak říká zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Na pracovníky ze zemí EU se tak musí nahlížet stejně jako na pracovníky z ČR a národnost nerozhoduje.

Eurozóna jako celek sice průměrně vykazuje vyšší zadlužení než země, které eurem neplatí, neexistuje však přímá souvislost mezi členstvím v eurozóně a výší zadlužení. Mezi jejími členy najdeme země s velmi nízkým i země s extrémně vysokým zadlužením. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Porovnáme-li ukazatel státního dluhu členských zemí EU v poměru k jejich HDP za rok 2016, jsou na první pohled viditelné rozdíly – od Estonska s 9,5 % HDP po Řecko zadlužené 179 % HDP. Průměrný dluh všech členských států EU je pak 83,5 % HDP. Značné rozdíly jsou i mezi zeměmi, které zmiňuje Babiš (zvýrazněné v grafu níže). Kromě nich nepatří do eurozóny také Švédsko, Dánsko, Chorvatsko, Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko.

Mezi nejméně zadlužené země EU patří ČR, Bulharsko a Rumunsko, najdeme tam ale i pobaltské země nebo Lucembursko, které eurem platí. Na opačné straně grafu se nachází zejména jihoevropské země eurozóny, nadprůměrného zadlužení v rámci EU ale dosahuje i Chorvatsko či Babišem zmíněná Velká Británie.

Babiš mluví také o Německu, které uvádí jako výjimku mezi zeměmi eurozóny. Zadlužení této země je sice pod průměrem EU, v rámci eurozóny bychom ale našli i země se značně nižším zadlužením.

Pokud porovnáme skupiny zemí platící a neplatící eurem jako dva celky, vychází průměrné zadlužení k poměru HDP zemí eurozóny 79,2 % a zemí mimo eurozónu 54 %. Eurozóna tedy vykazuje průměrně vyšší zadlužení, výrazně se na tom ale podílejí země s extrémně vysokými hodnotami ukazatele.

Elektronické volby v Estonsku fungují od roku 2005 a v posledních volbách tento způsob hlasování využila téměř třetina voličů. Využít mohou buď svůj čipový občanský průkaz, nebo speciální volební aplikaci. Estonsko zároveň i nadále umožňuje účastnit se voleb klasickým „papírovým“ způsobem.

Některé evropské země, včetně Německa, Norska nebo Itálie, v minulosti systém elektronického hlasování testovaly, ale nakonec se rozhodly od něj upustit. V České republice jsou elektronické volby zatím předmětem diskuze, jejich zavedení by musela předcházet například novelizace volebních zákonů nebo technické zabezpečení volebních informačních systémů.

Lidovci podpořili svým hlasováním platný zákon o evidenci tržeb, který skutečně dopadá na všechny subjekty, jak byly navrženy vládou, resp. ministerstvem financí. V závěrečném hlasování o návrhu zákona, jenž zavádí současné nastavení EET, bylo 13 poslanců KDU-ČSL pro (všichni přítomní).

Veřejně se vyjadřují (např. v březnu v Otázkách Václava Moravce první místopředseda strany Jurečka) tak, že třetí a čtvrtou vlnu EET chtějí zrušit. Jurečka zde uvedl:

„... třetí a čtvrtou vlnu my odmítáme a budeme prosazovat po volbách, aby nikdy nenastala.“

Kalousek tedy korektně uvádí jak vyjádření KDU-ČSL, tak i fakt, že pro stávající podobu EET strana hlasovala.

Doplňme, že zástupci KDU-ČSL prosadili rozfázování EET do celkem čtyř vln, z nichž třetí a čtvrtá proběhnou až po volbách do Poslanecké sněmovny. Lidovci předložili při projednávání zákona o evidenci tržeb poslancem Klaškou pozměňovací návrh, prostřednictvím kterého se EET rozfázovala do dalších vln. Konkrétně se tato změna dotýká řemeslníků.

Třetí vlna má podle schváleného návrhu proběhnout 15 měsíců (březen 2018) ode dne spuštění systému. Poslední vlna, kam patří již zmínění řemeslníci, se rozjede 18 měsíců (červen 2018) od spuštění systému. Je ovšem třeba podotknout, že EET se i podle tohoto návrhu týká stejných subjektů, jako kdyby nebyl pozměňovací návrh schválen. Tedy podle platného zákona, pro nějž KDU-ČSL hlasovala.

V Ústeckém kraji vládne koalice KSČM, sociálních demokratů a koalice SPD-SPO (Okamurovci a Zemanovci). Hnutí ANO zde o koalici vyjednávalo, nakonec však skončilo v opozici. V žádném kraji hnutí ANO nevládne s KSČM.

Po komunálních volbách hnutí ANO vytvořilo na radnicích měst několik koalic s komunisty, z nichž se některé již stihly rozpadnout (např. v Havířově). Aktuálně spolu stále tvoří koalici např. v Chomutově a ve Znojmě (zde vládnou ještě s ČSSD).

Výrok je hodnocen jako nepravdivý s ohledem na to, že hnutí ANO nevládne s komunisty v žádném kraji.