Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) mluví o pořízení amerických stíhacích letounů F-35. V kontextu výroku reaguje na slova Petra Pavla, který na počátku ledna letošního roku uvedl, že by takový nákup měl být podepřen komplexní analýzou. Ministryně podotýká, že Pavel se takto vyjádřil, aniž by měl k dispozici potřebné informace, které již nyní jako prezident má. Dále Jana Černochová uvádí, že jednání o nákupu F-35 stále probíhají a potrvají ještě několik příštích měsíců.

Vláda v červenci 2022 Janu Černochovou pověřila, aby sestavila tým, který měl jednat s americkými zástupci o nákupu 24 víceúčelových nadzvukových letounů F-35. Z usnesení kabinetu Petra Fialy pak vyplývá, že ministryně obrany má povinnost vládě předložit informace o výsledcích jednání do 1. října 2023 (.pdf). Dodejme, že americké stíhačky mají nahradit švédské gripeny, na jejichž využívání má Česko smlouvu do roku 2027.

Vrchní ředitelka ekonomické sekce Ministerstva obrany Blanka Cupáková, která vyjednávací tým vede, v lednu letošního roku řekla, že jsou jednání „v plném proudu“. Přiblížila, že český a americký tým spolu jednají prostřednictvím videokonferencí, na kterých se řešily především finanční a technické detaily, jako např. otázky výcviku, servisu, oprav a údržby.

Na začátku února 2023 se pak zástupci české a americké vlády sešli ve Washingtonu, přičemž cílem jednání bylo získat detailní informace ohledně způsobu financování projektu s ohledem na rozpočet České republiky. Vyjednávací tým se také sešel se zástupci společnosti Lockheed Martin, která letouny F-35 vyrábí.

3. až 6. dubna se pak v USA konalo další kolo vyjednávání (.docx), jehož výsledky Ministerstvo obrany zveřejnilo až po námi ověřované debatě. Jednání se dle resortu „týkala všech aspektů potenciální akvizice“ a český tým opět jednal jak s představiteli americké vlády, tak z firmy Lockheed Martin.

Vláda Petra Fialy tedy v červenci 2022 pověřila ministryni obrany Janu Černochovou sestavením týmu, který se zástupci americké vlády jedná o potenciálním nákupu stíhaček F-35. Zároveň jí uložila povinnost, aby nejpozději do 1. října 2023 kabinet informovala o výsledcích vyjednávání. Až na základě toho se vláda rozhodne, zda letouny pořídí. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Ministryně obrany Jana Černochová poukazuje na to, že se lidé v současné době mohou zapojit do armády prostřednictvím aktivních záloh. Vstup do záloh je přitom dle ní již poměrně velký závazek, jelikož se jejich členové musí účastnit vojenských cvičení a mají smlouvu s armádou.

Aktivní záloha vznikla branným zákonem, který nabyl účinnosti 1. ledna 2005 a podmínky pro zařazení upravuje i zákon o službě vojáků v záloze z roku 2016. Aktivní zálohy dle Ministerstva obrany slouží především k podpoře ozbrojených sil během ohrožení státu, za válečného stavu, nebo při nevojenských krizových situacích, např. živelních katastrofách.

Do aktivních záloh se může přihlásit každý občan starší 18 let a pro vstup musí žadatelé mj. úspěšně absolvovat vyšetření ve vojenském zdravotnickém zařízení. Do záloh pak zájemce zařazuje krajské vojenské velitelství, ke kterému se www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-585#p5-1">přihlásil, a to na na dobu nejdéle tří let. Právě na tři roky členové záloh podepisují s armádou smlouvu, přičemž služba je finančně kompenzována (.pdf, str. 5).

Již jako vojáci pak lidé v aktivní záloze dostanou povolání na Kurz základní přípravy ve Vyškově v délce čtyř týdnů. Následně jsou každoročně povinni procházet cvičeními, která mohou trvat až šest týdnů.

Dodejme, že ministryně obrany Černochová v kontextu výroku hovoří i o vládním návrhu novely, která by zavedla tzv. dobrovolné předurčení, v rámci kterého by se mohl občan dobrovolně zapojit do obrany státu. Rozdíl oproti aktivním zálohám je v tom, že voják v dobrovolném předurčení by službu vykonával pouze mimořádně při ohrožení ČR nebo za válečného stavu (.docx, str. 22).

Kabinet Petra Fialy se na tomto návrhu shodl 4. ledna letošního roku (.pdf) a ke 12. dubnu 2023 návrh prošel prvními dvěma čteními v Poslanecké sněmovně.

V případě vstupu do aktivních záloh jsou tedy lidé skutečně součástí armády, se kterou uzavírají smlouvu. Při vstupu do záloh se zájemci musí účastnit úvodního cvičení v délce čtyř týdnů. Poté musí každoročně procházet cvičeními v délce až šesti týdnů. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Z kontextu výroku vyplývá, že ministryně Černochová mluví o návrhu vlády (.pdf), který by novelizoval několik zákonů týkajících se obrany a bezpečnosti. V rozhovoru zmiňuje, že cílem tohoto návrhu není „děsit lidi mobilizací“. Následně odpovídá na otázku, kdo by v případě mobilizace mohl být odveden, a přitom opakuje, že zmíněný návrh se netýká mobilizace.  

Pro úplnost je vhodné uvést, že mobilizací se podle zákona rozumí „povolávání vojáků v záloze k výkonu mimořádné služby za válečného stavu“. Vojákem v záloze se stává i občan, který prošel odvodním řízením. Povinnost podrobit se tomuto řízení má přitom za stavu ohrožení státu či za válečného stavu každý občan, na kterého se vztahuje branná povinnost. Tu mají v současnosti všichni muži a ženy ve věku od 18 do 60 let a její podmínky upravuje tzv. branný zákon.

Mezi změny, které by novela přinesla, patří především vytvoření institutu dobrovolného předurčení (.pdf. str. 6, 46–47). To by v praxi znamenalo vznik nové skupiny osob, která by doplnila již existující aktivní zálohy a profesionální armádu. Občané ČR by se tzv. dobrovolnými předurčenci stali z vlastní iniciativy (.pdf, str. 6), a to bez nutnosti podstoupení několikatýdenního cvičení, jak je tomu například u aktivních záloh.

Namísto toho by pro vstup do dobrovolného předurčení stačilo absolvování zdravotní prohlídky, k výcviku samotnému by pak došlo pouze za zhoršení bezpečnostní situace (.pdf, str. 6–7). Takzvaní předurčenci by se zavázali k povinnosti „vykonat vojenské cvičení na základě mimořádného opatření vlády mimo stav ohrožení státu nebo válečný stav“ (str. 46). Toto mimořádné opatření by však Poslanecká sněmovna mohla do třiceti dní od jeho vyhlášení zrušit (.pdf, str. 7, 22).

Mezi další navrhované změny patří např. úprava financování příslušníků aktivních záloh, pro které by novela mj. zavedla náborový příspěvek 24 000 Kč za rok (.pdf, str. 13–14, 28) či stabilizační příspěvek ve stejné výši. Návrh nicméně nijak neupravuje podmínky pro mobilizaci.

Vláda tento legislativní návrh schválila 4. ledna 2023 (.pdf) a zároveň navrhla, aby jej Poslanecká sněmovna schválila už v prvním čtení. Kabinet Petra Fialy poté návrh předložil dolní komoře. Poslanci opozičního hnutí ANO ale žádost o schválení rovnou v prvním čtení zablokovali. K 12. dubnu 2023 již návrh prošel prvními dvěma čteními v Poslanecké sněmovně a jeho další projednání je možné od 20. dubna v rámci 63. schůze.

Předložená novela tedy nemění (.pdf, str. 5–12) podmínky mobilizace ani např. nezpřísňuje podmínky branné povinnosti (.pdf, str. 16–32). Výrok ministryně Černochové proto hodnotíme jako pravdivý.

Předně je dobré uvést, že ministryně obrany Jana Černochová odpovídá na otázku, kdo všechno by v případě mobilizace mohl být odveden a dodává, že z tohoto ohledu si nikdo nemůže stěžovat na genderovou nerovnost. Podle zákona se mobilizací rozumí „povolávání vojáků v záloze k výkonu mimořádné služby za válečného stavu“. Vojákem v záloze se stává i občan, který prošel odvodním řízením. Povinnost podrobit se tomuto řízení má přitom za stavu ohrožení státu či za válečného stavu každý občan, na kterého se vztahuje branná povinnost.

Branná povinnost v rámci Rakouského císařství byla pro muže ve věku od 20 do 27 let zavedena již v roce 1858 (.docx, str. 12–13), obsahovala však řadu výjimek (.pdf, str. 18). Všeobecná branná povinnost pak byla plně zavedena (.pdf, str. 18) o deset let později. Podle ní se k odvodu museli dostavit muži ve věku 20 až 22 let.

V samostatném Československu se podle zákona č. 193/1920 Sb. branná povinnost počítala od roku, kdy občan dosáhl 20 let, do roku, ve kterém dovršil 50 let. V případě mobilizace pak k obraně vlasti museli přispívat občané ve věku od 17 do 60 let.

Podmínky vojenské služby poté byly vícekrát upraveny. Např. branný zákon č. 92/1949 Sb. z roku 1949 stanovil brannou povinnost pro muže ve věku od 17 do 60 let. Zákon dále obsahoval klauzuli, která se samostatně věnovala ženám, přičemž jejich povinnosti omezovala na dobu branné pohotovosti. Při tomto stavu mohl prezident na návrh vlády nařídit mimořádné odvody osob, které branné povinnosti podléhaly, tedy i ženám (.pdf, str. 24).

Od roku 2004 je branná povinnost zakotvena v tzv. branném zákoně. Jedná se tedy o povinnost občana České republiky plnit úkoly ozbrojených sil České republiky, která vzniká dovršením 18 let a zaniká dosažením 60 let. Branná povinnost může zaniknout i z jiných důvodů, které upravuje § 7 (jde např. o pozbytí státního občanství nebo zbavení svéprávnosti). I podle tohoto zákona se branná povinnost týká jak mužů, tak i žen. Tehdejší mluvčí ministerstva obrany Andrej Čírtek k zákonu uvedl: „Paradoxně nic nového pro ženy nepřináší. Spíše pro muže, protože pro muže už neplatí povinnost jít k odvodu a neplatí povinnost absolvovat základní službu.“

Branná povinnost pro muže ve věku od 17 do 60 let tedy platí již od roku 1949. Na základě tehdy přijatého zákona přitom mohly být odvedeny i ženy, které branné povinnosti také podléhaly. Branný zákon z roku 2004 pak stvrdil brannou povinnost pro muže i ženy ve věku od 18 do 60 let. Lze tedy říci, že tento závazek platí „historicky“, jak uvádí ministryně Černochová. Její výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Institut dobrovolného předurčení, o kterém ministryně obrany Jana Černochová hovoří, je obsažen v návrhu balíku legislativních změn upravujícím některé zákony o obraně České republiky. Podle tohoto návrhu (.pdf) by se každý občan, který splňuje dané podmínky, mohl dobrovolně přihlásit jako takzvaný „předurčenec“. Tito předurčenci by se zavázali k povinnosti „vykonat vojenské cvičení na základě mimořádného opatření vlády mimo stav ohrožení státu nebo válečný stav“ (str. 46).

Dle návrhu by pak vláda toto mimořádné opatření vydala za předpokladu „zhoršující se bezpečnostní situace, která nedosahuje intenzity stavu ohrožení státu nebo válečného stavu, avšak je nutné zvýšit intenzitu přípravy státu a jeho občanů na tyto stavy“ (.pdf, str. 22).

Tito tzv. předurčenci by tedy v případě zhoršující se bezpečnostní situace byli povoláni k výcviku či aktivní službě dříve než zbytek obyvatelstva. Vyhlášení zhoršené bezpečnostní situace by Poslanecká sněmovna mohla do třiceti dní od jeho vyhlášení zrušit (.pdf, str. 7).

Návrh novely (.pdf) zavádí tento institut jakožto další ze způsobů, kterými se mohou občané zapojit do obrany státu. Aktuálně má občan ČR možnost vstoupit do služebního poměru v armádě jakožto voják z povolání, může se stát součástí aktivních záloh, nebo požádat o možnost účastnit se vojenského cvičení.

V případě dobrovolného předurčení by se občan, jak správně uvádí ministryně Černochová, zavázal k povinnosti absolvovat vojenské cvičení v případě vyhlášení mimořádného stavu, avšak po přihlášení by musel projít pouze zdravotní prohlídkou. Dle slov ministryně obrany Jany Černochové by měl tento institut fungovat jako alternativa pro lidi, kteří nemají možnost vstupu do aktivních záloh, například z důvodu časového omezení nebo pracovních závazků.

Vláda tento legislativní návrh schválila 4. ledna 2023 (.pdf) a zároveň navrhla, aby jej Poslanecká sněmovna schválila už v prvním čtení. Poslanci opozičního hnutí ANO tuto možnost ovšem zablokovali. K 12. dubnu 2023 již návrh prošel prvními dvěma čteními v Poslanecké sněmovně.

V rámci dobrovolného předurčení by se tedy občan mohl dobrovolně zapojit do obrany státu. Službu by vykonával pouze mimořádně při ohrožení ČR nebo za válečného stavu (.docx, str. 22). Vládní návrh musí ještě schválit Poslanecká sněmovna a Senát. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Pro kontext uveďme, že ministryně obrany Černochová hovoří o tom, že vláda ani Ministerstvo obrany žádnou mobilizaci vyhlásit neplánuje, a ani tak svévolně učinit nemohou, protože existuje předem daný postup, který se musí dodržet.

Tzv. branný zákon definuje mobilizaci ozbrojených sil jako „hromadné povolávání vojáků v záloze k výkonu mimořádné služby za válečného stavu“. Mobilizaci na návrh vlády nařizuje prezident republiky, který ji ze zákona „vyhlašuje v hromadných sdělovacích prostředcích".

Aby tedy mohla být nařízena mobilizace, musí na území ČR trvat tzv. válečný stav. Ten na základě Ústavy schvaluje Parlament České republiky „nadpoloviční většinou všech poslanců a nadpoloviční většinou senátorů“. V případě, že je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, vyhlašuje válečný stav pouze Senát, přičemž k tomuto vyhlášení může dojít jen v případě „je-li Česká republika napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení“.

Pravidla pro vyhlášení mobilizace a s tím souvisejícího válečného stavu jsou tedy skutečně stanoveny v zákonech. Mobilizaci nařizuje prezident na návrh vlády, přičemž k ní může dojít pouze za válečného stavu. Ten schvalují obě komory Parlamentu. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Jana Černochová v rozhovoru reaguje na otázku, zda považuje za reálné, že se válka rozšíří i za hranice Ukrajiny, tedy že Ruská federace napadne i další evropské státy. Ve své odpovědi ministryně obrany Černochová odkazuje zejména na rétoriku ruských představitelů včetně ministra zahraničí Sergeje Lavrova, kteří se teď podle ní vyjadřují extrémněji než v minulosti a mluví o zabrání Polska či vyhrožují pobaltským státům. Na to, jak se o možném útoku na další evropské státy vyjadřují zástupci Ruské federace, se proto zaměříme v následujících odstavcích.

Na úvod je vhodné zmínit, že ruský prezident Vladimir Putin ještě před invazí na Ukrajinu v prosinci 2021 v dokumentu zveřejněném ruskou státní televizí uvedl, že rozpad Sovětského svazu považuje za tragédii a za „zánik historického Ruska“. Přestože tehdy Kreml odmítl, že invazi na Ukrajinu plánuje, 24. února 2022 ji Ruská federace nakonec skutečně zahájila.

Vyjádření Sergeje Lavrova

O riziku, že by se Vladimir Putin nemusel spokojit jen s Ukrajinou, a tím pádem že mohou být ohroženy i další státy jako právě Polsko, pobaltské země nebo Moldavsko, mluvila na konci února 2022 někdejší britská ministryně zahraničí Liz Truss. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov to nicméně následně odmítl a tvrzení Liz Truss označil za „příklad britské lži“. Podle ruské tiskové agentury TASS k tomu Lavrov také uvedl, že Ruská federace „nikdy neřekla“, že bude mít plány, které by se týkaly i států NATO. „Nejsme to my, kdo o tom mluví,“ dodal tehdy Lavrov.

V únoru letošního roku poté Sergej Lavrov podle agentury TASS řekl, že Západ považuje Moldavsko (které není členem NATO) za zemi, která bude hrát roli „další Ukrajiny“. Obvinil přitom také moldavskou prezidentku Maiu Sandu, že plánuje „připojit Moldavsko k Rumunsku“, mj. proto, že má i rumunské občanství, a „nemůže se dočkat vstupu do NATO“. Proti tomu se Moldavsko ohradilo a zároveň k tomu uvedlo, že Lavrovovo tvrzení je součástí „výhružné rétoriky ruské diplomacie“. 

Moldavské zpravodajské služby také naznačily, že by se Rusko mohlo pokusit obsadit celé ukrajinské pobřeží Černého moře, a vytvořit tak koridor, který by spojil území Ruska s moldavským Podněstřím. Rusko později v únoru zrušilo dekret z roku 2012, ve kterém se zavazovalo respektovat územní celistvost Moldavska právě v otázce tohoto proruského separatistického regionu.

Na konci března 2023 pak Lavrov kupříkladu řekl, že Ruská federace „má odpovědnost za přibližně 250 000 ruských občanů“, kteří v Podněstří žijí. Za připomenutí stojí, že „odpovědností za ochranu“ rusky mluvících obyvatel argumentovalo Rusko např. i při anexi Krymu v roce 2014.

Dne 31. března letošního roku také ruský ministr zahraničí oznámil, že Rusko aktualizovalo svoji strategii zahraniční politiky. Podle Sergeje Lavrova Ruská federace nyní Západ považuje za „existenciální“ hrozbu. Lavrov o dokumentu konkrétně řekl: „Uznává existenční povahu hrozeb pro bezpečnost a rozvoj naší země, které jsou způsobeny jednáním nepřátelských států.“ Dle něj ve strategii také stojí, že má Moskva právo v reakci na nepřátelské akce přijmout „symetrická i asymetrická opatření“, a to včetně použití „ozbrojených sil k odražení nebo zabránění“ ozbrojenému útoku na Rusko či jeho spojence.

Podobně pak Lavrov mluvil i na začátku dubna. V rozhovoru pro ruský deník řekl, že se Evropská unie stala vůči Rusku nepřátelskou a kritizoval podporu Ukrajiny ze strany států EU. „V reakci na nepřátelské kroky budeme v případě potřeby jednat tvrdě, na základě národních zájmů Ruska,“ uvedl tehdy Lavrov.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov tedy připustil možnost budoucího konfliktu s dalšími východoevropskými státy, což lze chápat jako výhružnou rétoriku. Vojenským útokem proti Polsku či Pobaltí však nehrozil. Sám tvrzení, že by Rusko plánovalo přenést konflikt i dále do Pobaltí, Polska či Moldavska, označil za lež. Ani další představitelé ruské diplomacie se veřejně nevyjadřovali v tom smyslu, že by Rusko samo o sobě plánovalo zaútočit na Polsko či Pobaltí.

Další ruská vyjádření

Co se přímo Pobaltí nebo Polska týče, z některých vyjádření dalších ruských politiků je patrné, že útok na hranice zmíněných zemí není vyloučený. Například prominentní ruský vojenský expert a politolog Konstantin Sivkov v květnu 2022 prohlásil, že Ukrajina je pouze začátkem většího konfliktu se Západem. Sivkov také v prosinci minulého roku v ruské státní televizi řekl, že Rusko se musí připravit na konflikt s NATO na jaře letošního roku, zejména kvůli tomu, že podle něj Polsko údajně plánuje útok na ruský Kaliningrad. 

Že by Rusko mělo „denacifikovat“ více států, v loňském dubnu navrhoval například zastupitel Moskevské městské dumy Sergej Savostjanov, podle něhož by Rusko mělo zaútočit na Pobaltí, Polsko, Moldavsko nebo Kazachstán. V květnu 2022 pak ruský poslanec Oleg Morozov napsal, že by Polsko mohlo být po Ukrajině další na řadě pro „denacifikaci“. Podobně se letos v únoru vyjádřil i vůdce ruské Čečenské republiky Ramzan Kadyrov, který řekl, že Rusko by po Ukrajině mohlo „denacifikovat a demilitarizovat“ Polsko. „Nebudu zastírat, že já osobně mám takový záměr,” dodal k tomu Kadyrov.

Na začátku letošního roku Kreml také uvedl, že považuje za „extrémně nebezpečné“, pokud budou státy NATO posílat na Ukrajinu těžké zbraně jako např. tanky. Pro upřesnění – tanky se Ukrajině rozhodlo poslat především Polsko, k jejich poskytnutí vyzývaly i Estonsko, Lotyšsko a Litva. „Znamenalo by to posunutí konfliktu na zcela novou úroveň, což by samozřejmě nevěstilo nic dobrého z hlediska světové a celoevropské bezpečnosti,“ upozornil tehdy mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov.

Podobně se v této souvislosti v lednu vyjádřil i bývalý ruský prezident a současný místopředseda ruské bezpečnostní rady (poradního sboru prezidenta) Dmitrij Medveděv, který se však výhružných výroků směrem k východním státům NATO dopouštěl již v minulosti. Ten poznamenal, že porážka jaderné mocnosti (tj. Ruské federace) „v konvenční válce může vyvolat jadernou válku“. Podle Peskova je Medveděvovo vyjádření v souladu s oficiální ruskou jadernou doktrínou. V únoru 2023 pak Medveděv na svém telegramu napsal, že je potřeba, aby bylo dosaženo všech cílů „speciální vojenské operace“ a Rusko by podle něj mělo„zatlačit hranice, které jej ohrožují, co nejdál. I v případě, že by se jednalo o hranice Polska.“

V únoru 2023 mluvčí Kremlu ostře kritizoval litevského prezidenta Nausėdu za finanční podporu Ukrajiny a jeho výzvu, aby státy NATO poskytly Ukrajině více vojenské techniky, včetně stíhacích letounů. „Obecně vidíme extrémně agresivní postoj zástupců pobaltských zemí a Polska. Zjevně jsou připraveni udělat cokoli, aby vyprovokovali nárůst další konfrontace, a to bez ohledu na důsledky,“ uvedl Peskov.

Z uvedených vyjádření vyplývá, že někteří ruští politici říkali či alespoň naznačovali, že by po Ukrajině mohlo Rusko zaútočit i na další státy včetně Polska a pobaltských republik. Nejednalo se o ruské diplomaty ani ministra zahraničí Sergeje Lavrova, nicméně vysoce postavený představitel ruské zahraniční politiky Dmitrij Medveděv skutečně zmiňoval, že by Rusko mělo „zatlačit“ i polské hranice.

Závěr

Ruští politici v minulosti opakovaně mluvili o tom, že by po Ukrajině mohly být dalším cílem ruského útoku některé státy východní Evropy, mj. Polsko a pobaltské státy. Vyjadřoval se tak například poslanec ruské Státní Dumy Morozov, čečenský vůdce Ramzan Kadyrov či vysoce postavený představitel Ruské federace a bývalý prezident Dmitrij Medveděv, který otevřeně mluvil o tom, že by Rusko mělo zaútočit na Polsko.

Sergej Lavrov spolu s ostatními představiteli ruské diplomacie byli ve svých vyjádřeních mírnější a možný konflikt s Polskem či pobaltskými státy zmiňovali jen jako reakci na údajně nepřátelské jednání Západu. Nicméně s ohledem na to, že i Lavrov skutečně používal výhružnou rétoriku ve vztahu k východoevropským zemím, a Dmitrij Medveděv jakožto významný představitel ruské zahraniční politiky výslovně zmiňoval, že by mělo Rusko zaútočit na Polsko, hodnotíme výrok Jany Černochové jako pravdivý s výhradou.

Poslanec Bartošek má zjevně na mysli nitrocelulózu, tedy nitrát celulózy. Ten slouží k produkci bezdýmných střelných prachů a jiných tzv. propelentů (střelivin; .pdf, str. 26), které munici uvádějí do pohybu. Nitrocelulóza se tak používá k výrobě celé škály zbrojní munice (.pdf str. 1).

Jak podotýká šéf české chemičky Synthesia Josef Liška: „Potřebujete ji (nitrocelulózu, pozn. Demagog.cz) pro výrobu takřka veškeré munice – od té pro pěchotní zbraně až k velkorážové munici pro tankové kanony, dělostřelectvo a raketomety.“ Právě pardubická Synthesia je jednou ze společností, která se výrobě nitrocelulózy pro zbrojní účely věnuje.

Pro upřesnění je vhodné podotknout, že pro zbrojní účely se používá tzv. energetická nitrocelulóza (.pdf, str. 2–4). Ta má odlišné složení než průmyslová nitrocelulóza (.pdf, str. 536), která slouží k výrobě nátěrových hmot apod. 

O počtu výrobců nitrocelulózy, která má využití ve zbrojním průmyslu, mluvil v únoru 2023 v rozhovoru pro server Newstream.cz šéf Asociace obranného a zbrojního průmyslu ČR Jiří Hynek. Hynek tehdy řekl, že „v Evropě jsou jenom tři výrobci nitrocelulózy”. První z nich je podle něj ve Francii, ale momentálně je mimo provoz kvůli havárii. Mluvil tedy o společnosti MANUCO z koncernu EURENCO (.pdf, str. 5), u níž bylo obnovení výroby po nehodě ze srpna 2022 postupně odkládáno až na polovinu března. Dosud se však neobjevily informace, že by k obnovení výroby již došlo.

Dále Hynek zmiňoval českou Synthesii a výrobce v Srbsku, tj. společnost Milan Blagojevic – Namenska. Z Hynkova vyjádření tak vyplývá, že má Evropa v aktivním provozu dvě společnosti na výrobu nitrocelulózy ke zbrojním účelům.

Z veřejně dostupných informací však vyplývá, že v Evropě je nejméně ještě jeden výrobce nitrocelulózy pro zbrojní účely, a to švýcarská Nitrochemie Wimmis, spadající pod německý strojírenský koncern Rheinmetall. Ročně vyrábí přibližně 2 tisíce tun nitrocelulózy (.pdf, str. 85), část z toho přitom putuje do německého závodu Nitrochemie Aschau, který vyrábí střeliviny pro tankovou nebo dělostřeleckou munici. 

Ucelený přehled výrobců nitrocelulózy v Evropě se nám nepodařilo dohledat. S dotazem jsme se proto obrátili například na Světovou asociaci výrobců nitrocelulózy WONIPA (která ale sdružuje jen výrobce průmyslové nitrocelulózy) či Evropskou agenturu pro chemické látky (ECHA), která nás odkázala na Evropskou radu chemického průmyslu (CEFIC). Dle odpovědí, které Demagog.cz získal, nicméně ani jedna z těchto institucí nemá dané informace k dispozici.

Na závěr je dobré shrnout, že podle vyjádření Jiřího Hynka, ale například i podle slov ředitele španělské zbrojovky FMG Antonia Cara pro deník Financial Times je v Evropě výrobců nitrocelulózy malý počet, na což ve výroku poukazuje i Jan Bartošek. Určení přesného počtu evropských výrobců nitrocelulózy je však složitější.

Jiří Hynek v únoru uváděl, že jsou nyní v Evropě jen dvě firmy, které v současnosti nitrocelulózu pro zbrojní účely vyrábějí a jejich závody jsou v provozu. Dle dostupných informací se v Evropě nachází nejméně ještě jeden výrobce, a to švýcarská Nitrochemie Wimmis. Pokud by dohromady byli v Evropě tři výrobci nitrocelulózy, hodnotili bychom výrok jako pravdivý s výhradou, jelikož Jan Bartošek poukazuje na jejich nízký počet. S ohledem na to, že ve veřejně dostupných zdrojích není k dispozici ucelený přehled producentů nitrocelulózy, a dané informace se nám nepodařilo získat ani od organizací jako ECHA a CEFIC, nicméně nemůžeme potvrdit ani vyloučit, že neexistují další výrobci. Z těchto důvodů výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Jan Bartošek odpovídá na dotaz moderátora Martina Řezníčka, který se ptal (video, čas 21:50) na to, zda by se v kontextu války na Ukrajině neměla rozvolnit pravidla pro poskytování úvěrů zbrojním firmám, kterým banky kvůli podstatě jejich podnikání nechtějí půjčovat peníze. Poslanec Bartošek pak zmiňuje, že tato pravidla nejsou otázkou pouze Česka, ale jsou dle něj přijatá v rámci „unie“ – zjevně tedy hovoří o Evropské unii.

Úvěry v ČR

Česká televize se poskytování úvěrů zbrojařským firmám věnovala ve své reportáži (video, čas 11:45) v pořadu Události z 25. března 2023 a také ve webovém článku, který ze zmíněné reportáže vychází. ČT zmiňuje, že zbrojařské společnosti čelí problémům, jelikož jim banky kvůli svým vnitřním pravidlům nechtějí půjčovat peníze na výrobu dalších zbraní a munice. Kvůli válce na Ukrajině se přitom po těchto produktech zvedá poptávka. Dodejme, že např. ČSOB od financování výroby zbraní upustila už v roce 2005.

Týdeník Ekonom již v březnu loňského roku psal o tom, že banky k neposkytování úvěrů zbrojařským firmám žádná legislativa nenutí, a to ani žádné evropské nařízení. Server Seznam Zprávy pak v prosinci 2022 informoval, že některé banky úvěry těmto společnostem poskytují. Např. etický kodex České spořitelny dle jejího mluvčího limituje financování zbrojního průmyslu, nicméně umožňuje financování ve specifických případech.

Úvěry v EU

EU ve skutečnosti nepřijala žádná pravidla, která by zamezovala poskytování úvěrů zbrojním společnostem. Platforma pro udržitelné financování, která je poradním orgánem Evropské komise, v létě 2021 pouze navrhla zařadit zbrojní průmysl na stejnou úroveň jako hazard nebo tabákový průmysl (.pdf, str. 32–33, 52). Pokud by došlo ke schválení této navrhované sociální taxonomie (tj. klasifikačního systému ekonomických aktivit), investice do zbrojařských firem by se označily jako „společensky neudržitelné“.

Pro úplnost doplňme, že stejně jako není závazná (.pdf, str. 86) již existující taxonomie EU, která se týká environmentální udržitelnosti, nebyla by závazná ani navrhovaná taxonomie sociální. Nejednalo by se tak o pravidla, která by bankám zakazovala poskytovat úvěry určitým odvětvím.

Podle prezidenta Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR Jiřího Hynka nicméně návrh na zařazení zbrojařských firem do kategorie společensky neudržitelného průmyslu nahrává přístupu českých bank.

Co se týče přístupu bank v rámci Evropské unie, Evropská investiční banka (EIB) v roce 2022 vydala seznam odvětví, kterým odmítla poskytnout svou finanční podporu (.pdf). Mezi nimi se nachází také odvětví vyrábějící munici a zbraně, včetně výbušnin, sportovních zbraní a vybavení a infrastruktury pro vojenské a policejní účely (.pdf, str. 2). Tento dokument však pro banky ve členských státech EU není právně závazný, společnosti fungující v těchto odvětvích pouze nemohou získávat finance přímo od EIB (.pdf, str. 1).

Zmiňme, že např. dánská nadnárodní banka Danske Bank ve svém postoji (.pdf, str. 4) z roku 2019 uvádí, že se společnost obecně zdržuje investic do společností působících ve zbrojním a obranném průmyslu. Výslovně také zmiňuje, že neposkytuje úvěry společnostem, které vyrábějí nebo mají cokoliv společného s nelegálními zbraněmi, jako jsou biologické či chemické zbraně (str. 4).

Některé další banky v EU však úvěry zbrojařským firmám poskytují. V červenci 2022 např. nizozemská společnost PAX for Peace zveřejnila analýzu (.pdf), podle níž všechny z patnácti největších evropských bank poskytují půjčky zbrojním společnostem (str. 76–77). Ve výčtu těchto bank se nachází mj. i německá Deutsche Bank (str. 58–59) nebo francouzská Société Générale (str. 70–71).

Závěr

Z výše uvedených informací tedy vyplývá, že pravidla pro neposkytování úvěrů zbrojařským firmám nejsou přijatá v rámci Evropské unie. Některé banky navíc těmto společnostem peníze poskytují. Ty banky, které úvěry neposkytují, tak činí na základě interních pravidel, např. svých vlastních etických kodexů. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako nepravdivý.

Pro kontext uveďme, že Jan Bartošek (KDU-ČSL) v debatě mluví o tom, že je lepší, když se velké armádní zakázky řeší na mezivládní úrovni, tj. domlouvá je česká vláda. Moderátor poté namítá, že nákup bojových vozidel pěchoty (BVP) nyní řeší právě vláda Petra Fialy. Jan Bartošek na to následně reaguje slovy, že je v tomto případě nutné podívat se na historický vývoj zakázky, a poukazuje na to, že ji provázely komplikace.

Počátky tendru

Zmínky o nutnosti modernizovat BVP se začaly objevovat již na konci 90. let (.pdf, str. 6). Ministerstvo obrany (MO) později v roce 2011 v tzv. Bílé knize (.pdf, str. 16) mluvilo o plánu provozovat vozidla typu BVP-2 do konce jejich životnosti, tedy do let 2018–2020, a následně je „nahradit buď modernizovanými BVP-1, nebo jinou technikou“. O případné modernizaci vozidel BVP-1 se přitom podle Bílé knihy mělo rozhodnout nejpozději do konce roku 2013.

O řešení náhrady obojživelných obrněných pásových vozidel BVP-2, která se vyráběla v Československu na základě licence podle sovětského transportéru BMP-2, se poté v roce 2013 vedly odborné diskuse. Rozhodnutí, zda dojde k modernizaci stávajících vozidel BVP-1, nebo k nákupu nových transportérů, mělo být učiněno na podzim 2013. K tomu nicméně nedošlo a o obou možnostech se mluvilo ještě v květnu 2015.

Druhá varianta nakonec zvítězila v prosinci 2015, kdy vláda Bohuslava Sobotky schválila Koncepci výstavby Armády ČR 2025 (.pdf, str. 19). Ta zmiňovala, že by nahrazování starých BVP-2 nově pořízenými vozy mělo začít do roku 2020.

První informace o ceně veřejné zakázky na nákup nových pásových BVP se v médiích začaly objevovat až v roce 2016. Ministerstvo obrany tehdy uvádělo, že plánuje koupit 210 obrněných pásových vozidel „za více než 50 miliard korun“. Později bylo upřesněno, že se bude jednat o 52 miliard Kč, což ze zakázky činí největší nákup v historii Armády ČR.

Oslovení firem a náhlé změny

Ministerstvo obrany ještě v roce 2016 oslovilo výrobce devíti zavedených typů BVP, z nichž odpovědělo celkem sedm uchazečů. Vhodné je zde upřesnit, že část vozidel byla vyráběna výhradně s bezosádkovou věží. V dokumentech, které specifikovaly požadavky na nová BVP, následně Armáda uváděla, že preferuje transportéry právě ve verzi s věží bez osádky. Zkoušek na testovacím polygonu v ČR, na které v roce 2017 Ministerstvo obrany výrobce pozvalo, se nakonec zúčastnila jen vozidla čtyř výrobců.

Zásadní zlom pak nastal v roce 2019 za vlády Andreje Babiše, kdy tehdejší ministr obrany Lubomír Metnar (za ANO) oznámil reálné zahájení celého výběrového řízení. Ministerstvo tehdy změnilo parametry a začalo naopak vyžadovat BVP s osádkovou věží, což z tendru de facto vyřadilo dva nejvýkonnější typy testovaných vozidel – jednu z verzí vozidla typu CV90CZr mezinárodní firmy BAE Systems a bojové vozidlo Puma německého výrobce PSM, který později, v říjnu 2019, z tendru odstoupil.

Zbývající tři výrobci

V červnu 2021 poté v Česku probíhaly testy vozidel od tří výrobců, kteří v tendru zůstali. Jednalo se konkrétně o vozidla CV90 od společnosti BAE Systems, Lynx od německé firmy Rheinmetall Landsysteme a ASCOD od španělské společnosti GDELS.

Ministerstvo obrany několikrát změnilo původní termín ukončení výběrového řízení a odložilo jej na později. Na začátku září 2021 pak úřad převzal nabídky od tří zmíněných potenciálních dodavatelů. Ani tehdy se však tendr nepodařilo dokončit, protože expertní komise, složená ze zástupců Ministerstva obrany a Armády ČR, na začátku listopadu 2021 konstatovala, že žádná ze tří nabídek nesplňuje všechny požadavky.

Současně tehdy na konci října 2021 (po volbách do Poslanecké sněmovny) tehdejší ministr obrany Lubomír Metnar oznámil, že rozhodnutí o dalším postupu nechá na svém nástupci. Věc tak v prosinci 2021 po nástupu do funkce převzala nová ministryně obrany Jana Černochová (ODS).

Tendr v době vlády Petra Fialy

V červnu 2022 Ministerstvo obrany poslalo zbývajícím třem firmám novou sadu podmínek. Mezi nimi bylo například nepřekročení původně nastavené ceny nebo možnost ministerstva zrušit jednání s kterýmkoli z uchazečů bez udání důvodu a vyloučit jej z celého tendru. Na tyto podmínky nepřistoupila společnost GDELS a Rheinmetall, ale jen BAE Systems, a v tendru tak zůstal jen jediný uchazeč. 20. července 2022 proto vláda rozhodla o zrušení celého tendru a pověřila ministryni obrany Janu Černochovou, aby zahájila jednání se švédskou vládou a švédskou firmou BAE Systems.

Doplňme, že v prosinci 2022 současná vláda podepsala memorandum o podmínkách nákupu s BAE Systems a švédskou vládní vyzbrojovací agenturou FMV. V lednu roku 2023 pak Ministerstvo obrany zmínilo, že chce mít se Švédy podepsanou smlouvu do konce května letošního roku, což uvádí i samotné memorandum (.pdf, str. 3).

Závěr

V tendru na nákup nových BVP skutečně od roku 2019 zbyli jen tři uchazeči. Ministerstvo termín ukončení tendru několikrát zrušilo a přesunulo na pozdější datum. Expertní komise Ministerstva obrany a Armády ČR v listopadu 2021 také zamítla nabídky všech tří výrobců. Došlo tak k několikátému zdržení v procesu nákupu BVP, na což poukazuje Jan Bartošek. Jeho výrok z uvedených důvodů hodnotíme jako pravdivý.