Kontaktovali jsme experty na evropské právo, jejichž odpovědi uvádíme níže. Z důvodu právní komplikovanosti celé problematiky nelze však jednoznačně určit pravdivostní hodnotu výroku, necháváme proto zhodnocení na čtenáři.
Odpověď doktora Sehnálka:
"Pan doktor Pospíšil má v tom svém výroku v zásadě pravdu - odpověď je tedy ANO, je tomu tak, jak on uvádí. Skutečně totiž neexistuje žádný procesní kodex Evropské unie, který by komplexně upravoval procesní postavení předaného občana v jiném členském státě. Celá právní úprava je totiž postavena na principu vzájemné důvěry, že standard zacházení je ve všech členských státech zaručen. Pokud by totiž práva českého občana měla být garantována, pak by to vztáhnuto i na ČR znamenalo, že nám jiných stát nebo dokonce EU může přímo zasahovat do našeho trestního práva procesního.
Výrok je však postaven způsobem, který vyznívá, že náš občan není chráněn vůbec. To ale samozřejmě není pravda, protože je tu Listina základních práv EU a obecné zásady právní, které musí být při výkladu a uplatňování příslušného rámcového rozhodnutí zohledněny. V extrémním případě by pak dle mého názoru bylo možné českého občana nepředat.
Problematická je též část výroku, která uvádí trestné činy obecně, ve skutečnosti je totiž použití evropského zatykače, a to je důležité, omezeno jen na vyjmenované nejzávažnější ŤC, případně na TČ trestné oboustranně. I v tom je jistá záruka ochrany pachatele..."
Odpověď docenta Křepelky:
"- ano, existují různé garance procesních práv na různých úrovních práva EU, Rady Evropy apod.
- realita v jednotlivých členských státech je ale dosti rozdílná a nedělejme si přílišné iluze.
Určité obavy ohledně procesních práv vydávaných občanů jsou tedy pochopitelné.
Je to otázka důrazu, při zohlednění zkušeností.
Navíc každý trestní proces je jedinečný a mohou být velmi odlišné názory na jeho spravedlnost (viz Amanda Knox - USA-Itálie)."
Zároveň doplňujeme náš vlastní komentář:
Evropský zatýkací rozkaz zajišťuje, aby jiný členský stát na svém území zatkl vyžádanou osobu a předal ji za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody. Členská země prakticky nemůže odmítnout vydání hledané osoby, pouze za podmínky, že by sama převzala její trestní stíhání nebo výkon trestu odnětí svobody.
Na jeho základě by skutečně byl občan České republiky vydán do Rumunska kvůli podezření pro trestný čin spáchaný v Rumunsku a byl souzen tamními soudy.
V souvislosti s tímto byla také vydána příručka, která v Článku 11 (strana 36) a dále definuje práva vyžádané osoby a další postup v řízení. Z příručky tak vyplývá, že v souladu s vnitrostátním právem vykonávajícího členského státu má zadržený právo na právního zástupce a tlumočníka a i v dalších aspektech je nutno dodržet právo vykonávajícího členského státu, v příkladu Jiřího Pospíšila by se pak v případě českého občana postupovalo podle rumunského práva.
Dodejme ovšem, že daná příručka nemá vysloveně závazný charakter. Citujeme: "Poznámky zde uvedené nejsou závazné a nedotýkají se vnitrostátních právních předpisů provádějících rámcové rozhodnutí o EZR. Uvedené poznámky jsou spíše doporučeními. Justičním orgánům se však nicméně připomíná jejich povinnost vykládat jejich vnitrostátní právní předpisy v souladu s rámcovým rozhodnutím (viz věc Pupino Evropského soudníhodvora C-105/03)."
