Přehled ověřených výroků

Výrok Vojtěcha Filipa hodnotíme jako pravdivý, na základě dohledaného návrhu KSČM k občanskému zákoníku.

Skupina komunistických poslanců (Filip, Grospič, Bebarová-Rujbrová) předložila návrh na odložení (.pdf - celý návrh) platnosti občanského zákoníku na rok 2015. Tento návrh byl podán již 30. října (viz. předposlední strana návrhu).

Podle webu sněmovny byl tento tisk přidán do projednávání 27. listopadu, tedy skutečně hned po ustavení nové Poslanecké sněmovny.

Jan Hamáček je předsedou Poslanecké sněmovny od 27. listopadu 2013. Aktuálně je návrh postoupen vládě k vyjádření.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť KSČM návrh skutečně do Sněmovny předložila v termínu, kdy jí to dovolilo ustavení Poslanecké sněmovny. Aktuálně je návrh postoupen vládě.

O návrhu tzv. Nového občanského zákoníka (NOZ) se skutečně jednalo i v době, kdy KDU-ČSL měla zastoupení v Senátu ČR, jak je uvedeno na stránkách vlády ČR věnovaných této tematice.

Projednávání finálního návrhu proběhlo v roce 2011, kdy došlo v únoru k vypořádání došlých připomínek, v dubnu byl návrh předložen Legislativnímu výboru vlády ČR a v květnu následně schválen vládou ČR a poté zaslán do Poslanecké sněmovny jako sněmovní tisk č. 362.

V této době byla KDU-ČSL zastoupena v Senátu ČR třemi senátory, Ing. Stanislavem Juránkem (mandát 23.10.2010 - 23.10.2016) a Ing. Petrem ŠIlarem (mandát 23.10.2010 - 23.10.2016) a Jiřím Čunkem (mandát 20.10.2012 - 20.10.2018).

Je také pravdou, že byly projednávány pozměňovací návrhy k NOZ zpracované jako tisk 362/3 ve druhém čtení.

V listopadu 2013 se také shodli lídři ČSSD, ANO a KDU-ČSL na tom, že je třeba podpořit přijetí zákonných opatření vlády v demisi k tomu, aby začal od ledna 2014 platit nový občanský zákoník.

Na základě dostupných informací proto hodnotíme výrok jako pravdivý.

Ve svém tiskovém prohlášení hnutí Úsvit říká, že oslovilo vládní strany ohledně jejich názoru na jednu z programových priorit hnutí, obecné referendum. Ze tří vládních stran jim na tento dotaz odpovědělo pouze ANO 2011, a proto se hnutí rozhodlo vládu nepodpořit.

Moderátor přesně uvádí počty chybějících velvyslanců, v některých zemích však kvůli špatným vztahům s ČR velvyslanci nejspíše jmenováni nebudou.

Předně, co přesně Václav Moravec míní termínem "standardní doba vyslání", jsme nezjistili, přičemž doba působení velvyslance není v české legislativě upravena. Je pravdou, že řada velvyslanců svůj post zastává již čtvrtým rokem.

Část výroku věnující se chybějícím velvyslancům jsme ověřovali zejm. s pomocí seznamu velvyslanců Ministerstva zahraničních věcí. Dodejme, že existuje několik typů zastupitelských úřadů, kam velvyslanci nejsou vysíláni. Po dohledání velvyslanců, kteří byli jmenováni, avšak nejsou uvedení na webech svých úřadů, jsme došli k celkovému počtu 11 chybějících velvyslanců. Jde o následující země: Austrálie, Bělorusko, Gruzie, Írán, Kanada, Kuba, Kypr, Mexiko, Polsko, Švýcarsko a Zimbabwe. Krom toho najdeme velvyslanectví bez velvyslance v Černé Hoře, kde však české zastoupení vykonává velvyslanec do Srbska.

Moravec zmiňuje přesný počet zemí, kde velvyslanec ČR chybí. Tento počet nicméně zahrnuje i země jako je Kuba, kam není velvyslanec vysílán již celá desetiletí a kde jeho roli zastává (dle webu úřadu) velvyslanec na Bahamy, který na Kubě působí jako chargé d'affaires. Vztahy ČR a Kuby nejsou dobré. Podobná situace platí pro Írán (web úřadu, angl.).

Moravec uvádí údaje o chybějících a potenciálně dosluhujících velvyslancích slovy "Rok balení kufrů". Je tedy velmi pravděpodobné, že např. na Kubu nebo do Teheránu velvyslanci vysláni nebudou, Václav Moravec však neříká, že budou zaplněny všechny ambasády. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Spojení Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky, tedy tzv. znovusjednocení Německa, byl proces, který byl dokončen 3. října 1990. V této době ještě existoval Sovětský svaz a protože Rusko bylo jednou ze svazových republik, nemělo samostatnou zahraniční politiku – budeme se proto zabývat pozicí Sovětského svazu.

Výrok Vladimíra Putina je hodnocen jako nepravdivý. Myšlenku znovusjednocení Německa podporovaly jen Spojené státy americké. Další země byly v této otázce rezervované nebo přímo proti a řadil se k nim také Sovětský svaz. Michail Gorbačov se uvolil k podepsání mírové dohody s Německem, která měla umožnit znovusjednocení Německa, až po dlouhém přesvědčování a nabídce finanční pomoci.

Dva týdny po pádu Berlínské zdi představil (ang.) tehdejší západoněmecký kancléř Helmut Kohl svůj 10bodový plán na znovusjednocení Německa. Prvním krokem měla být bližší spolupráce mezi Západním a Východním Německem. Dále mělo následovat vytvoření konfederace, která měla podle Kohlova plánu vyústit v utvoření federace a tedy sjednocení.

Nicméně Německo se nemohlo sjednotit bez souhlasu spojenců – tedy Spojených států, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu. Po 2. světové válce totiž nebyla s Němci podepsána mírová dohoda a jak Západní, tak Východní Německo bylo stále pod částečnou vojenskou okupací a nemělo tak úplnou státní suverenitu.

Německá snaha o znovusjednocení se u evropských spojenců nesetkala s nadšením. Margaret Thatcher, tehdejší britská premiérka, byla proti (ang.) případnému sjednocení již před pádem Berlínské zdi a svůj názor nezměnila ani při pozdějším vyjednávání (avšak po čase se rozhodla jednání nehatit). Stejnou pozici zastával také francouzský prezident Francois Mitterand. Obě země se případného sjednocení obávaly kvůli německé minulosti a nebyly v tomto jediné – německého znovusjednocení se hrozilo také například Polsko (ang., str. 13) nebo Izrael. Tehdejší izraelský premiér Jicchak Šamir dokonce vyjádřil obavu (ang.), že sjednocené a silné Německo by se znovu pokusilo vyhladit Židy. Členové Evropského společenství jako Itálie nebo Nizozemí byli k otázce německého sjednocení rezervovaní (ang.).

Naopak podepsání mírové dohody a umožnění Německu se sjednotit prosazovaly Spojené státy (ang.), které také jednání týkající se Německa vedly. Američané (ang.) se na rozdíl od svých evropských protějšků neobávali německého expanzionismu, jejich jedinou starostí bylo, aby Německo zůstalo členem NATO.

Tehdejší vůdce Sovětského svazu Michail Gorbačov se znovusjednocení Německa usilovně bránil (ang.). Měl k tomu ostatně řadu důvodů: Sověti by ve Východním Německu naprosto ztratili vliv a museli by se vojensky stáhnout z tohoto prostoru. Při vyjednávání o mírové smlouvě se navíc počítalo s tím, že by se sjednocené Německo přidalo k NATO. Podle tehdejších vyjednavačů Sověti údajně uvažovali také o vojenské intervenci (ang.) do NDR. Díky obratné diplomacii (ang.) a nabídce štědré finanční pomoci se nakonec americkým a německým vyjednavačům v čele s Helmutem Kohlem podařilo vymínit si Gorbačovův souhlas (ang.).

Bohužel se nedá dohledat, zda Andrej Babiš na sobotním jednání mezi zástupci ANO a ČSSD opravdu navrhoval podpis koaliční smlouvy všemi poslanci a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný. O vyjádření jsme však požádali vyjednavače z týmu ČSSD a v případě odpovědi hodnocení upravíme.

Andrej Babiš se však v podobném duchu vyjádřil 30. října, kdy po volbách probíhaly spory uvnitř ČSSD mezi křídlem Michala Haška a příznivci Bohuslava Sobotky. Babiš tehdy řekl, že bude chtít od sociálních demokratů podpisy poslanců, kteří budou podporovat vládu.

Matěj Fichtner se takto vyjádřil v pořadu ČT 24 Hazard zblízka odvysílaném 22. 1. 2014.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože se nám nepodařilo dohledat komparovatelná data evropských zemí za r. 2013. Srovnávání počtu hracích zařízení je velmi komplikované i kvůli rozdílným definicím hracích zařízení a odlišnosti metodologie jednotlivých studií.

To, zda zákon o loteriích obsahuje anomálie nehodnotíme, protože nedokážeme definovat co Matěj Fichtner považuje za anomálii.

Studie "Hazard provozovaný na hracích automatech" (.pdf, str. 7) z roku 2011 uvádí následující: „Od 90. let se začal významně zvyšovat počet provozovaných hracích automatů. V současnosti je na území České republiky provozováno přibližně 125 000 přístrojů (autoři dle rozhovoru E a H). Což v přepočtu na počet obyvatel, který byl ke konci roku 2010 přibližně 10,5 milionu (ČSÚ, 2011), znamená, že jeden hrací automat připadá na 84 obyvatel. Tento početje nejvyšší v celé Evropě."

Další studie (.txt) z Masarykovy univerzity z roku 2012 uvádí, že v České republice je zhruba 60 tisíc výherních automatů, v přepočtu jeden automat připadá na 170 obyvatel, což je nejvyšší poměr v Evropě.

Článek publikovaný na serveru IHNED.cz v květnu 2013 udává 61 tisíc registrovaných hracích automatů v ČR, na základě seznamu registrovaných hracích automatů v České republice vydaného Ministerstvem financí.

V roce 2012 také federace Euromat (European Gaming and Amusement Federation) vydala soubor výročních zpráv několika evropských zemí. Z ní vyplývá, že v Dánsku se vyskytovalo v roce 2012 na 28 100 (s. 14) hracích přístrojů, Švédsko pak uvádí počet 6500 (s. 96) Německo 265 tisíc (s. 25) a Nizozemí 34 420 (s. 45). Z jihovýchodní Evropy například Rumunsko udává celkový počet hracích přístrojů 57 919 (s. 48) a Srbsko uvádí počet 19 232 (s. 70).

Na základě čl. 48 Lisabonské smlouvy (Smlouvy o EU) hodnotíme výrok jako pravdivý.

Ve výše zmiňovaném článku (.pdf, str. 30), resp. jeho druhém odstavci, najdeme konkrétně: " Vláda kteréhokoli členského státu, Evropský parlament nebo Komise mohou Radě předkládat návrhy na změnu Smluv. Tyto návrhy mohou mimo jiné směřovat k rozšíření nebo omezení pravomocí svěřených Unii ve Smlouvách".

Možnost jisté formy přenosu pravomocí zpět na úroveň členských států lze najít i v druhé části Lisabonské smlouvy, ve Smlouvě o fungování EU (.pdf, sr.4), konkrétně v čl. 2, ods. 2: " Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala. Členské státy opět vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat". Tato varianta je o něco méně aktivní, záleží na EU, jestli se rozhodne pravomoci přestat vykonávat, nebo nikoli.

Názory na nadužívanost vazby se liší a data International Centre for Prison Studies o počtu vazebně stíhaných je možné interpretovat několika způsoby, výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

V České Republice (záložka „Further information“) je vazebně stíhaných 14 % ze všech vězňů, zatímco v Německu jich je 17 %, ve Švédsku 24 %, ve Francii 25 % a v Norsku 29 %. Česko má tedy v mezinárodním srovnání nízké počty vazebně stíhaných v poměru k vězněným.

Pokud je však český počet vězňů způsoben tím, že jsou celkově nadužívány tresty odnětí svobody, je potřeba sledovat i míru vazebně stíhaných v populaci. ČR se zahraničí v počtu vazebně stíhaných výrazně nevymyká; zvláště poté, co jejich počet klesl za třináct let o více než polovinu. Na 100 000 obyvatel má nyní Česko 22 vazebně stíhaných, Německo 14, Švédsko 16, Norsko 21 a Francie 25.

V poměru na počet obyvatel je tedy sice v Česku o polovinu více zadržovaných ve vazbě než v Německu, avšak při více než dvojnásobném počtu uvězněných. Určení, zda je česká vazba proti německé nadužívaná tudíž závisí na měřítku, k němuž jsou data vztahována.

Počty neoprávněně držených ve vazbě se v tuzemsku bohužel neevidují. V roce 2012 zůstávalo ve vazbě déle než půl roku 300 lidí, do jednoho roku 156 a do dvou let 204 osob. Déle než dva roky ve vazbě žilo 33 obviněných.

Helsinský výbor spolu s dalšími organizacemi přitom vyjádřil své „znepokojení nad nedostatkem konkrétních aktivit směřujících k reformě evropského systému vazby“ a žádal, aby se stanovily „společné minimální standardy pro užívání vazby. Systém vazby v členských státech EU se musí neodkladně reformovat, aby se ukončil tento neopodstatněný a často svévolný postih a zásadní porušení práv, které způsobuje.“

Po roce 2000 a velkém poklesu počtu vazeb však Výbor nezdůrazňoval nadužívání vazby jako specifického základního problému české justice. Varoval naopak před nadužíváním trestů odnětí svobody a upozorňoval na špatné podmínky ve vazebních věznicích.

Výzkum Fair Trials International (.pdf, str. 3) za hlavní problémy české vazby považuje její délku a přeplněnost věznic; o nadužívání se nezmiňuje.

Debata o vazbě se otevřela už v roce 2005 po sedmiměsíčním zadržováním Bohumila Kulínského. Tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec i někteří další politici považovali používání vazby v české justici za excesivní. Nejvyšší státní zastupitelství na to reagovalo poukazem na to, že počet vazebně stíhaných klesl za pět let na polovinu.

Ministerstvo financí začalo v rámci Strategie vlády v boji s korupcí zveřejňovat seznamy poradců a poradních orgánů. Ze seznamu (.xls) za první pololetí roku 2013 tak vyplynulo, že na ministerstvu v roli poradců působí od dubna 2007 jak Jan Klak tak Ivan Kočárník.

Podle tohoto přehledu skončila oběma smlouva s ministerstvem k 30. červnu 2013.