Přehled ověřených výroků

Již v první polovině února 2022 ruské námořnictvo provádělo u jižního pobřeží Ukrajiny v Azovském a částečně Černém moři údajná vojenská cvičení a de facto převzalo nad těmito částmi kontrolu. O několik dní později poté došlo k přímému napadení ukrajinského území Ruskem.

Ovládnutím námořního prostoru v Černém moři začala ruská blokace ukrajinských přístavů, které byly naplněné obilím. Pro kontext zmiňme, že v roce 2021 byla Ukrajina 4. největším exportérem obilí na světě a například Světový potravinový program, který pod záštitou OSN poskytuje humanitární pomoc, odebírá 40 % pšenice právě z Ukrajiny. Kvůli blokádě přístavů by tak mohl mj. podle generálního tajemníka OSN Guterrese hrozit hladomor v některých zemích afrického kontinentu.

Po dobu blokády se objevovaly zprávy, že Rusko nejenže blokuje přístavy, ve kterých je obilí uloženo, ale že také samotné obilí pocházející od místních farmářů krade a převáží na poloostrov Krym, který Rusko protiprávně anektovalo již v roce 2014.

22. července 2022 došla ukrajinská a ruská strana k dohodě o obnovení vývozu obilí z ukrajinských černomořských přístavů. Dohoda byla zprostředkována Tureckem a OSN, podepsána byla v Istanbulu.

V rámci této dohody by měly lodě s obilím pod kontrolou ukrajinských lodivodů bezpečně proplouvat Černým mořem a dále přes průliv Bospor na severozápadě Turecka, čímž by měly získat přístup na světový trh. Lodě, které plují zpět na Ukrajinu by měly být před příjezdem kontrolovány ukrajinskými, ruskými a tureckými úřady, aby se ujistily, že se do země nepašují zbraně. Doplňme, že dohoda se vztahuje např. i na vývoz olejnatých semen.

Turecko se tedy stalo jakýmsi mediátorem při jednáních o částečném uvolnění blokády a pomohlo dostat ukrajinské obilí na globální trhy. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Jeden z bojů, který se na ukrajinském území odehrál, byla bitva o Mariupol, která trvala od začátku války 24. února 2022 až do 20. května. Kvůli ruskému ostřelování bylo dle ukrajinských úřadů zničeno asi 95 % všech budov. Nejdéle odolávajícím místem byla oblast oceláren Azovstal, odpor vedl ukrajinský pluk Azov, spolu s dalšími ukrajinskými silami. I tito vojáci se nakonec po týdnech odporu na rozkaz ukrajinského velení také vzdali. Přibližně 2,5 tisíce ukrajinských vojáků, včetně zhruba 900 přímo z pluku Azov, tak padlo do zajetí Rusů. Dle dostupných informací měli být tito vojáci drženi na území samozvané Doněcké republiky a čekal je soud.

21. září ukrajinské úřady oznámily, že Rusko osvobodilo 215 ukrajinských zajatců, kteří bojovali o Mariupol, včetně členů pluku Azov. Kyjev výměnou za ně propustil 55 ruských zajatců a Viktora Medvedčuka, prorusky orientovaného ukrajinského politika. Součástí dohody bylo i to, že pět vojenských velitelů, včetně velitele pluku Azov Denyse Prokopenka a jeho zástupce Svjatoslava Palamara, bude až do konce války pobývat v Turecku.

Šéf ukrajinské prezidentské kanceláře Andrij Jermak uvedl, že v případě propuštění ukrajinských velitelů šlo o výsledek osobní dohody mezi ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským a tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem. O tom, že Turecko pomohlo dojednat výměnu zajatců mezi Ruskem a Ukrajinou, tehdy informovala například agentura Reuters, ale i turecké zpravodajské servery. Sám prezident Zelenskyj poté tureckému prezidentovi Erdoganovi poděkoval na svém twitteru „za jeho vedoucí roli v osvobození našich lidí“. Z těchto důvodů výrok hodnotíme jako pravdivý.

Předně uveďme, že podle vyjádření (video) ministryně obrany Jany Černochové ze začátku října hodnota vojenského materiálu, který byl letos vyvezen z Česka na Ukrajinu, přesáhla již 47 mld. Kč. Přímo stát Ukrajině poskytl techniku a vojenský materiál v hodnotě 4,2 mld. Kč.

Výši této pomoci Ukrajině ze strany státu nicméně kritizuje opozice, například expremiér Andrej Babiš, který na toto téma již v červnu prohlásil: „Buďme solidární, pomáhejme, ale nesmíme ohrozit obranyschopnost naší země. Humanitární pomoc ve všech formách je samozřejmě na místě. Do dodávek zbraní na Ukrajinu už ale český stát investoval 3,5 miliardy a ministryně chce vládu požádat o dalších 700 milionů.“

Ministerstvo obrany však dlouhodobě zastává postoj, že je nutné v pomoci Ukrajině pokračovat. Již v květnu však zároveň představitelé ministerstva dodávali, že tomu tak ale nesmí být „za cenu ztráty obranyschopnosti České republiky“. Podobně se vyjadřovala i samotná Jana Černochová například v září, kdy uvedla, že pomoc Ukrajině ze strany státu nijak neohrožuje bezpečnost a obranyschopnost republiky.

To, že státní pomoc Ukrajině „nijak nesnižuje“ schopnost české armády bránit zemi, pak v září zmiňoval také náčelník generálního štábu Armády ČR generál Karel Řehka na oficiálním twitterovém účtu Armády ČR:

Poslední schůze sněmovního výboru pro obranu, která proběhla před námi ověřovaným rozhovorem, je 16. schůze z 4. října. Mezi účastníky tehdy byla i ministryně obrany Jana Černochová a náčelník generálního štábu Armády ČR generál Karel Řehka (.pdf, str. 1–2). Zmiňme, že Pavel Žáček (ODS) patří mezi členy obranného výboru a schůze se také účastnil (.mp3, čas 35:49).

Jedním z bodů, který výbor tehdy probíral, byly i „informace k vývoji i na Ukrajině“ (.pdf, str. 2). Jednání o tomto tématu však bylo uzavřené, a mezi dokumenty na webu Poslanecké sněmovny tak nejsou k dispozici podrobné informace o jeho průběhu. Podobně tomu bylo i v případě předcházející schůze ze 13. září (.pdf, str. 3). 

Vyjádření ministryně obrany či Armády ČR, o nichž ve výroku mluví Pavel Žáček, se nám nepodařilo nalézt ani ve zvukových záznamech, které zachycují průběh veřejných částí schůze ze 4. října (.mp3; .mp3). Doplňme však, že o tom, že vojenská pomoc Ukrajině neohrožuje vlastní obranyschopnost Česka, v minulosti veřejně mluvila jak ministryně Černochová, tak i náčelník generálního štábu Řehka.

Jiří Dušek kandidoval ve volbách do Senátu v roce 2016 jako nestraník za hnutí ANO 2011 v obvodu Brno-město. V letošních senátních volbách obhajuje svůj mandát jako nestraník navržený ODS na kandidátní listině koalice ČSSDODSVasFaktB (ČSSD, ODS, hnutí Vaši starostové a hnutí Fakt Brno). Ve druhém kole se proti němu postaví nestraník za hnutí ANO Petr Vokřál. Na otázku moderátora, jaké je to stát proti kandidátovi ANO, když byl před šesti lety kandidátem tohoto hnutí on sám a následně i na otázku, proč „změnil dres“, reagoval Dušek tvrzením o nezávislosti své tehdejší kandidatury.

Nezávislý kandidát nicméně není totéž, co nestraník, tedy kandidát bez politické příslušnosti. Podle zákona o volbách do Parlamentu ČR totiž „nezávislý kandidát“ podává přihlášku k volbám zcela samostatně pod svým vlastním jménem. Na rozdíl od ostatních kandidátů bez politické příslušnosti, kteří jsou součástí kandidátek politických stran, hnutí či koalic, tak musí k přihlášce připojit petici s podpisy nejméně 1 000 voličů z daného volebního obvodu. 

Jiří Dušek byl nicméně v senátních volbách 2016 součástí kandidátní listiny hnutí ANO, které ho na tento post navrhlo. Voleb se tedy sice účastnil jako nestraník, nicméně vzhledem k tomu, že byl do voleb navržen politickou stranou, nelze ho označit za „nezávislého“. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Senátor Jiří Dušek v kontextu výroku mluví o negativním vztahu Andreje Babiše k českému Senátu. Poukazuje na to, že Babiš Senát v minulosti opakovaně kritizoval, nicméně i přesto v několika případech do Senátu sám přišel.

Andrej Babiš se od roku 2016 skutečně ve svých výrocích stavěl k Senátu ČR negativně. Po druhém kole senátních voleb v roce 2016 Babiš například na otázku, proč lidé podle něj Senát nepovažují za důležitý, odpověděl: „To je otázka existence Senátu. Na Slovensku žádný nemají, legislativní proces je rychlejší. U nás role Senátu ještě klesla poté, co ztratil vliv na volbu prezidenta, který se volí přímo. Kdybychom ho neměli, tak ušetříme 600 milionů a myslím, že by se nic moc nestalo.“

Svůj názor na Senát ČR Andrej Babiš vyjádřil také ve své knize O čem sním, když náhodou spím. V kapitole Sen o poctivé politice Andrej Babiš píše (.pdf, str. 131): „Co Senát? Údajná pojistka demokracie. Myslím, že voliči několikrát za sebou odpověděli dost srozumitelně. Na rozdíl od voleb do sněmovny, voleb krajských nebo obecních, o volby do Senátu zájem není. (…) Zrušit Senát, to by nebyl žádný divoký experiment. Jednokomorové parlamenty má většina evropských zemí, například celá Skandinávie.“

Naposledy se Andrej Babiš pro média k Senátu vyjádřil 24. září 2022 po komunálních volbách a po prvním kole senátních voleb. Redaktorka CNN Prima News na tiskové konferenci hnutí ANO Andreje Babiš konfrontovala (video: Brífink z volebního štábu ANO k výsledkům voleb, čas 22:17) s otázkou, jestli je podle něj stále Senát zbytečný. Andrej Babiš ve své odpovědi na otázku jednoznačně neodpověděl. Uvedl nicméně, že některé evropské země horní komoru nemají, a zmiňoval například zrušení senátu ve Švédsku.

Jiří Dušek ve druhé části výroku poukazuje na účast Andreje Babiše na schůzích Senátu ČR a tvrdí, že do horní komory přišel několikrát. Dodejme, že hovoří o účasti během svého senátorského mandátu, který mu začal 15. října 2016. Upřesněme, že první schůze Senátu v novém složení se po tehdejších volbách konala v listopadu (.pdf) téhož roku. Za toto období, dle záznamů ze schůzí Senátu, vystoupil Andrej Babiš na plénu celkem 9x. Jako příklad zde uvedeme záznam z prvního a posledního senátního vystoupení Andreje Babiše za posledních 6 let.

Shrňme, že Andrej Babiš tedy v médiích otevřeně kritizoval Senát od roku 2016. I přes svůj negativní postoj do horní komory však skutečně několikrát přišel. Konkrétně se účastnil devíti schůzí Senátu. Výrok Jiřího Duška proto hodnotíme jako pravdivý.

Jiří Dušek, který nyní obhajuje svůj senátorský mandát ve volebním obvodu Brno-město, byl do Horní komory zvolen v roce 2016 jako nestraník za hnutí ANO.

Výbor pro záležitosti Evropské unie Senátu PČR má osm členů a Jiří Dušek je jedním z jeho místopředsedů. Tento výbor a Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost jsou pověřenými orgány, které se zabývají evropskými legislativními návrhy či jinými unijními dokumenty. Výbor může takové dokumenty vzít na vědomí (tzn. že nebudou projednány plénem Senátu), anebo může přijmout usnesení, ve kterém k návrhu vyjádří svůj postoj a plénu Senátu jej doporučí k přijetí.

Přijatý postoj Senátu následně bere v potaz vláda při vyjednávání ministrů v Radě EU, která je orgánem reprezentujícím zájmy členských států. Prostřednictvím usnesení pléna navíc Senát běžně komunikuje s Evropskou komisí – ta totiž vydává reakce na senátní usnesení. Reakce Evropské Komise (EK) jsou dostupné jak na stránkách Senátu, tak i na webu samotné EK.

Na nadcházejících příkladech lze vidět, že Evropská komise na Duškova doporučení skutečně musela reagovat. Senátor Dušek byl v rámci svého výboru zpravodajem tisku „Návrh doporučení Rady o budování mostů pro účinnou evropskou spolupráci v oblasti vysokoškolského vzdělávání“ a tisku „Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů o Evropské strategii pro univerzity“.

O těchto dokumentech se hlasovalo (.doc, str. 8–9) na zasedání Výboru pro záležitosti Evropské unie 31. března 2022 ve sloučené rozpravě. Zpravodaj Jiří Dušek během zasedání přednesl svoji zpravodajskou zprávu a předložil návrh, který doporučil projednání tisku na senátní schůzi. Výbor následně Duškův návrh přijal.

Senát poté zařadil tento tisk na svou 24. schůzi a projednal jej 6. dubna letošního roku, kde se k němu svým usnesením vyjádřil. Evropská komise zaslala předsedovi Senátu Miloši Vystrčilovi svou reakci (.pdf) 13. července, ve které na senátní usnesení reagovala.

Stejná situace nastala (.doc, str. 4–6) například také u tisku „Návrh doporučení Rady o rovnosti, začlenění a účasti Romů“, u kterého byl senátor Dušek rovněž zpravodajem a EK na senátní stanovisko také odpověděla (.pdf). Jiří Dušek tedy správně uvádí, že na jeho doporučení v rámci Výboru pro záležitosti Evropské unie Evropská komise reagovala, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Předně uveďme, že podle zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny je vláda povinna předložit Poslanecké sněmovně návrh státního rozpočtu nejpozději tři měsíce před začátkem následujícího roku, tedy do 30. září. Doplňme, že vládní přípravu rozpočtu upravuje zákon č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech.

Z Ústavy vyplývá, že se Senátu schvalování státního rozpočtu netýká (článek 33, odst. 2; článek 42). Popis legislativního procesu na stránkách Poslanecké sněmovny pak uvádí: „Návrh zákona projednává a schvaluje pouze Poslanecká sněmovna, Senát se zákonem o státním rozpočtu nezabývá. Procedura schvalování státního rozpočtu v Poslanecké sněmovně je odlišná od legislativního procesu ostatních zákonů.“

Následující schéma detailně znázorňuje celý proces schvalování návrhu státního rozpočtu.

Přijímání státního rozpočtu se tedy liší od běžného legislativního procesu, kdy je Sněmovnou schválený návrh zákona postoupen Senátu. Pakliže Senát návrh schválí či se návrhem nebude zabývat, zákon zamíří k podpisu prezidentovi. Pokud však horní komora návrh zamítne nebo přijme pozměňovací návrhy, vrací se takový návrh k projednání do Poslanecké sněmovny.

Dodejme, že návrh státního rozpočtu na příští rok Ministerstvo financí představilo 1. září. Ministerstvo počítalo se schodkem 270 miliard korun, ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) však později uvedl, že se deficit kvůli zastropování cen energií pravděpodobně zvýší. Vláda návrh rozpočtu schválila 26. září, přičemž plánovaný schodek nakonec vzrostl na 295 mld.

Na závěr shrňme, že o rozpočtu rozhoduje pouze Poslanecká sněmovna, které návrh předkládá vláda. Do schvalování je zapojen také prezident, který zákon podepisuje. Ten sice může Sněmovně návrh vrátit, poslanci jej ale mohou následně přehlasovat. Senát tedy do procesu schvalování státního rozpočtu nijak nezasahuje a nedává k němu ani žádné stanovisko. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Doplňme, že Senát se v některých případech k rozpočtovým opatřením vyjadřuje, byť tato oblast nespadá do jeho pravomocí a proces schvalování rozpočtu žádné usnesení Senátu nevyžaduje.

Předně uveďme, že podle zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny je vláda povinna předložit Poslanecké sněmovně návrh státního rozpočtu nejpozději tři měsíce před začátkem následujícího roku, tedy do 30. září. Doplňme, že vládní přípravu rozpočtu upravuje zákon č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech.

Z Ústavy vyplývá, že se Senátu schvalování státního rozpočtu netýká (článek 33, odst. 2; článek 42). Popis legislativního procesu na stránkách Poslanecké sněmovny pak uvádí: „Návrh zákona projednává a schvaluje pouze Poslanecká sněmovna, Senát se zákonem o státním rozpočtu nezabývá. Procedura schvalování státního rozpočtu v Poslanecké sněmovně je odlišná od legislativního procesu ostatních zákonů.“

Následující schéma detailně znázorňuje celý proces schvalování návrhu státního rozpočtu.

Přijímání státního rozpočtu se tedy liší od běžného legislativního procesu, kdy je Sněmovnou schválený návrh zákona postoupen Senátu. Pakliže Senát návrh schválí či se návrhem nebude zabývat, zákon zamíří k podpisu prezidentovi. Pokud však horní komora návrh zamítne nebo přijme pozměňovací návrhy, vrací se takový návrh k projednání do Poslanecké sněmovny.

Dodejme, že návrh státního rozpočtu na příští rok Ministerstvo financí představilo 1. září. Ministerstvo počítalo se schodkem 270 miliard korun, ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) však později uvedl, že se deficit kvůli zastropování cen energií pravděpodobně zvýší. Vláda návrh rozpočtu schválila 26. září, přičemž plánovaný schodek nakonec vzrostl na 295 mld.

Na závěr shrňme, že o rozpočtu rozhoduje pouze Poslanecká sněmovna, které návrh předkládá vláda. Do schvalování je zapojen také prezident, který zákon podepisuje. Ten sice může Sněmovně návrh vrátit, poslanci jej ale mohou následně přehlasovat. Senát tedy do procesu schvalování státního rozpočtu nijak nezasahuje a nedává k němu ani žádné stanovisko. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Doplňme, že Senát se v některých případech k rozpočtovým opatřením vyjadřuje, byť tato oblast nespadá do jeho pravomocí a proces schvalování rozpočtu žádné usnesení Senátu nevyžaduje.

Česká ústava ve svém článku 41 stanovuje, že návrh zákona může podat kromě poslance, skupiny poslanců, vlády nebo zastupitelstva vyššího územního samosprávného celku (kraje či hl. m. Prahy) i Senát.

Zákonodárná pravomoc jednotlivého poslance tedy vyplývá přímo z ústavy, u senátorů je situace jiná – článek 41 mluví jen obecně o Senátu. V následujících odstavcích se proto zaměříme na to, jak funguje navrhování zákonů právě Senátem.

V případě senátního návrhu zákona – tedy zákona, který předkládá Senát Poslanecké sněmovně – stojí Senát na samém počátku legislativního procesu jako navrhovatel. O tom, zda takový zákon horní komora vůbec navrhne Sněmovně, musí nejprve rozhodnout Senát jako celek. Dle jednacího řádu Senátu může návrh na podání senátního návrhu zákona vznést senátor, skupina senátorů, výbor nebo komise Senátu. Takový návrh poté v horní komoře prochází dvěma čteními a následně se o něm hlasuje.

Aby byl návrh přijat a postoupen Poslanecké sněmovně, musí pro něj hlasovat nadpoloviční většina všech přítomných senátorů. Jelikož Senát je obecně usnášeníschopný za přítomnosti alespoň třetiny všech senátorů (tj. 27), pro schválení senátního návrhu zákona musí zvednout ruku alespoň 14 z nich.

Doplňme, že poté, co Senát odsouhlasí, aby byl senátní návrh zákona předložen Sněmovně, může jej dolní komora vrátit zpět Senátu jako navrhovateli k dopracování, jinak jej projedná v rámci standardního legislativního procesu. Pokud Sněmovna návrh zákona schválí, zašle jej, tak jako v případě jiných zákonů, Senátu k projednání. Tentokrát ale již Senát figuruje přímo v roli komory parlamentu, nikoliv v roli navrhovatele.

Dle české ústavy má tedy zákonodárnou pravomoc Senát jako celek, na rozdíl od poslanců nemůže zákon navrhnout samotný senátor. To v důsledku znamená, že se na takovém návrhu zákona musí shodnout alespoň určitý počet senátorů, vzhledem k výše uvedeným pravidlům minimálně 14.