Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako zavádějící vzhledem k opravnému komentáři mluvčí Finanční správy ČR.

Informaci o odpuštěných daních udal v Parlamentnich listech tehdejší místopředseda Věcí veřejných Tomáš Jarolím. Ten konstatuje, že:

„Na základě komunikace s ministerstvem financí a po zaplacení částky 22.750,- Kč jsem obdržel oficiální informaci, že od 4. 6. 2006 do 31. 8. 2011(tedy v drtivé části za působení ministra financí M. Kalouska) bylo odpuštěno na daních, clech, poplatcích a odvodech a souvisejících příslušenstvích částka 40.544.000.000,-Kč.“

V reakci na tento článek mluvčí Generálního finančního ředitelství uvádí:

„Zveřejněná informace o prominutých daních, clech, poplatcích, odvodech a souvisejících příslušenství je rovněž bez bližšího vysvětlení zavádějící. Z částky 40,544 mld. Kč představuje prominutí daní a jeho příslušenství částku 10,8 mld. Kč. Zbytek jsou prominuté odvody a penále za méně závažná administrativní pochybení při použití dotací.“

Částka uvedená poslancem Babišem tak obsahuje nejen prominuté daně a poplatky, ale také další položky. Proto výrok hodnotíme jako zavádějící.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou, v Eurozóně je v současné době 18, nikoli 19 zemí.

Eurozóna se skládá z 18 zemí, nikoliv z 19, jak uvádí Martin Schulz. Osmnáctou zemí eurozóny se k 1. 1. 2014 stalo Lotyšsko. Evropská centrální banka řídí měnovou politiku Eurozóny a začala fungovat v roce 1998. Vytvoření jednotného vnitřního trhu zakotvují už Římské smlouvy. Eurobankovky a euromince jsou v současnosti zákonným platidlem v osmnácti zemích EU.

V USA je jedinou oficiální měnou americký dolar. Jako oficiální měna je ale používán například i v Panamě, Salvadoru nebo Ekvádoru. Funguje zde centrální banka (Federal Reserve System). Na federální úrovni funguje jedna federální vláda, každý z padesáti států federace pak má vlastní vládu.

KSČM vládne, jak říká Kateřina Konečná, v 10 krajích ze 13. Na Vysočině potom podporuje menšinovou vládu ČSSD.

Hejtmanem za KSČM je Oldřich Bubeníček, který úřaduje v Ústeckém kraji. Náměstky hejtmana má tato strana například ve zmíněném Ústeckém kraji (Stanislav Rybák), v Moravskoslezském kraji (Josef Babka), v Plzeňském kraji (Zdeňka Lišková) atp.

Je také pravda, že KSČM vládla s ČSSD v Moravskoslezském kraji po volbách v roce 2008. Bylo to tehdy vůbec poprvé, kdy ČSSD vytvořila koalici s komunisty. Kateřina Konečná ovšem uvedla nesprávnou informaci ohledně volebního výsledku její strany v Moravskoslezském kraji: v roce 2008 získala KSČM 60 672 hlasů, což přepočteno na procenta bylo 15,92 %; v roce 2012 pro komunisty hlasovalo 72 912 voličů, což představovalo 22,78 % hlasů. Není to tedy jednou tolik hlasů, jak tvrdila Kateřina Konečná. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.

Spojení Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky, tedy tzv. znovusjednocení Německa, byl proces, který byl dokončen 3. října 1990. V této době ještě existoval Sovětský svaz a protože Rusko bylo jednou ze svazových republik, nemělo samostatnou zahraniční politiku – budeme se proto zabývat pozicí Sovětského svazu.

Výrok Vladimíra Putina je hodnocen jako nepravdivý. Myšlenku znovusjednocení Německa podporovaly jen Spojené státy americké. Další země byly v této otázce rezervované nebo přímo proti a řadil se k nim také Sovětský svaz. Michail Gorbačov se uvolil k podepsání mírové dohody s Německem, která měla umožnit znovusjednocení Německa, až po dlouhém přesvědčování a nabídce finanční pomoci.

Dva týdny po pádu Berlínské zdi představil (ang.) tehdejší západoněmecký kancléř Helmut Kohl svůj 10bodový plán na znovusjednocení Německa. Prvním krokem měla být bližší spolupráce mezi Západním a Východním Německem. Dále mělo následovat vytvoření konfederace, která měla podle Kohlova plánu vyústit v utvoření federace a tedy sjednocení.

Nicméně Německo se nemohlo sjednotit bez souhlasu spojenců – tedy Spojených států, Velké Británie, Francie a Sovětského svazu. Po 2. světové válce totiž nebyla s Němci podepsána mírová dohoda a jak Západní, tak Východní Německo bylo stále pod částečnou vojenskou okupací a nemělo tak úplnou státní suverenitu.

Německá snaha o znovusjednocení se u evropských spojenců nesetkala s nadšením. Margaret Thatcher, tehdejší britská premiérka, byla proti (ang.) případnému sjednocení již před pádem Berlínské zdi a svůj názor nezměnila ani při pozdějším vyjednávání (avšak po čase se rozhodla jednání nehatit). Stejnou pozici zastával také francouzský prezident Francois Mitterand. Obě země se případného sjednocení obávaly kvůli německé minulosti a nebyly v tomto jediné – německého znovusjednocení se hrozilo také například Polsko (ang., str. 13) nebo Izrael. Tehdejší izraelský premiér Jicchak Šamir dokonce vyjádřil obavu (ang.), že sjednocené a silné Německo by se znovu pokusilo vyhladit Židy. Členové Evropského společenství jako Itálie nebo Nizozemí byli k otázce německého sjednocení rezervovaní (ang.).

Naopak podepsání mírové dohody a umožnění Německu se sjednotit prosazovaly Spojené státy (ang.), které také jednání týkající se Německa vedly. Američané (ang.) se na rozdíl od svých evropských protějšků neobávali německého expanzionismu, jejich jedinou starostí bylo, aby Německo zůstalo členem NATO.

Tehdejší vůdce Sovětského svazu Michail Gorbačov se znovusjednocení Německa usilovně bránil (ang.). Měl k tomu ostatně řadu důvodů: Sověti by ve Východním Německu naprosto ztratili vliv a museli by se vojensky stáhnout z tohoto prostoru. Při vyjednávání o mírové smlouvě se navíc počítalo s tím, že by se sjednocené Německo přidalo k NATO. Podle tehdejších vyjednavačů Sověti údajně uvažovali také o vojenské intervenci (ang.) do NDR. Díky obratné diplomacii (ang.) a nabídce štědré finanční pomoci se nakonec americkým a německým vyjednavačům v čele s Helmutem Kohlem podařilo vymínit si Gorbačovův souhlas (ang.).

Pravdivost výroku Martina Komárka potvrzují zpravodajské články k tématu, projev bývalého ministra spravedlnosti Pavla Blažka v Poslanecké sněmovně ČR a doplňující informace poskytuje Český statistický úřad.

Martin Komárek ve svém výroku uvádí, že se některé soudní procesy " táhnou strašně dlouho " a zmiňuje také případ Mostecké uhelné společnosti. Je jistě na subjektivním zvážení čtenáře, jaký časový interval považuje za "strašně dlouho". Nicméně ke zmíněné kauze MUS (od r. 1996), kde zapojení švýcarského soudu v Bellinzzoně dokládají články z českých, anglických (eng) i švýcarských (eng) zdrojů můžeme přidat například také případy firmy H-System (od r. 1999), CS Fondy (od r. 1997), investiční fond Trend (od r. 1997), kauza Union banky (od r. 2003) a další (výčet jiných kauz lze dohledat například v projevu Pavla Blažka v Poslanecké sněmovně ČR ze dne 17. ledna 2013 nebo webových zpravodajských stránek ČTK ceskenoviny.cz).

Pro doplnění uvádíme informace ze statistické ročenky ČR 2012 Českého statistického úřadu. Ten uvádí ve svém dokumentu (.xls) "SOUDNICTVÍ, KRIMINALITA, NEHODY: Pravomocná rozhodnutí soudu a průměrné délky soudního řízení" průměrné délky soudních řízení rozdělených podle druhů.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Podle zdroje finance.cz kombinovaná (na místní i centrální úrovni dohromady) horní sazba daně z příjmu fyzických osob v roce 2013 činila ve Švédsku 56,6 %.

Útvar odhalovaní korupce a finanční kriminality SKPV (zkráceně Finanční policie nebo FIPO) byl rozpuštěn k 1. lednu 2007, tedy v ministerském období Ivana Langera, člena ODS.

Dne 28. ledna 2014 proběhl v Bruselu 32. summit EU – Rusko za účasti ruského prezidenta Vladimíra Putina, ruského ministra zahraničí S. V. Lavrova a nejvyšších představitelů EU – předsedy Evropské rady Hermana Van Rompuye a předsedy Evropské komise José Barrosa. Prezident Ruské federace Vladimír Putin na summitu řekl, že dodrží dohodu o půjčce Ukrajině bez ohledu na složení vlády.

V následujících dnech skutečně došlo ze strany Ruska k pozastavení druhé tranše úvěru v souvislosti s odstoupením ukrajinského premiéra Mykola Azarova. Ruská strana s další finanční pomocí vyčkává, podmínkou pro další pomoc je zformování nové ukrajinské vlády.

Na základě hlavy třetí Ústavy ČR o moci výkonné hodnotíme výrok Bohuslava Sobotky jako pravdivý.

Vrcholnými představiteli moci výkonné jsou v České republice prezident a vláda (tj. premiér, místopředsedové vlády a ministři). Podle článku 77 Ústavy ČR: „předseda vlády organizuje činnost vlády, řídí její schůze a vystupuje jejím jménem…“. Premiér tedy nejen řídí ministry a vládu, ale za její činnost také nese odpovědnost. Ministři jsou navíc podle článku 68 jmenováni do funkcí prezidentem na návrh předsedy vlády a stejně tak podle článku 74 prezident odvolá člena vlády, pouze pokud to navrhne premiér.

Premiér Bohuslav Sobotka sdělil (video, 0:06 min.) na brífinku, jenž se konal po jednání ÚVV ČSSD dne 8. února 2014, že Jan Keller získal na zasedání ÚVV ČSSD 136 ze 147 odevzdaných hlasů delegátů Ústředního výboru, což představuje 92% důvěru.