Přehled ověřených výroků

Současný ministr Zdeněk Žák byl generálním ředitelem drážní inspekce v letech 2003 — 2006.

Žák svůj výrok zřejmě vztahuje k současnému centrálnímu registru vozidel. Ten podle serveru iHNed vyšel stát na následující: ” Výroba systému stála 37 milionů korun. Na dalších zhruba 10 milionů vyšlo technické vybavení pro úředníky. Náklady spojené s opravou potíží jdou podle smlouvy za ATS-Telcom. Stát má také podle kontraktu nárok na odškodné. To je rozděleno do několika kategorií. Ze smluv je zřejmá jen jedna z nich, a to 5 tisíc korun denně. Další se odkazují na nezveřejněné dodatky. ”

Nepodařilo se nám najít zmíněný databázový systém, který měl Žák z pozice generálního inspektora vysoutěžit. Z tohoto důvodu hodnotíme tento výrok jako neověřitelný.

Na základě dostupných informací hodnotíme výrok Bohuslava Sobotky jako pravdivý. Předkládání lustračního osvědčení bylo opravdu až dosud u kandidátů na pozice ministrů zvykem, přičemž se však interpretace lustračního zákona skutečně liší.

Podle ihned.cz bylo negativní lustrační osvědčení vyžadováno od všech ministrů předchozích vlád. K lustracím se vyjádřil i bývalý prezident Václav Klaus, který potvrdil, že dokládání lustračního osvědčení bylo vždy považováno za samozřejmost.

Tzv. lustrační zákon - zákon č. 451/1991 Sb. stanovuje předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České republiky. Podmínkou pro výkon funkcí uvedených v tomto zákoně (tedy i v orgánech státní správy) je, že občan nesměl být v období od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 mj. příslušníkem Sboru národní bezpečnosti, tajemníkem orgánu Komunistické strany Československa nebo příslušníkem Lidových milicí.

Názory odborníků na lustrační zákon se liší. Proděkan olomoucké právnické fakulty Filip Dienstbier uvedl, že u vlády lustrace výslovně stanovena není. Na druhou stranu, děkan právnické fakulty Univerzity Karlovy Aleš Gerloch řekl, že ministři, jako vedoucí jednotlivých ministerstev, jsou představitelé řídících funkcí ve státních orgánech a těchto se zákon týká. Stejné stanovisko jako Gerloch zastává i ústavní právník Jan Kysela, který prohlásil, že požadavek prezidenta je v tomto případě zcela logický, neboť má oporu v zákoně a navíc odpovídá dosavadní praxi. Podle Kysely však ze zákona existuje určitá výjimka: když se politik stane vicepremiérem nebo ministrem bez portfeje, pod kterého nespadají správní úřady, negativní lustrační osvědčení prezidentovi předkládat nemusí.

Miloslav Ransdorf měl patrně na mysli římského císaře Octaviana, který později přijal titul Augustus (vznešený) a od jehož smrti skutečně letos v srpnu uplynou 2000 let. Není však jisté, co měl Ransdorf na mysli jako onu "protibyrokratickou komisi". Za své dlouhé vlády však provedl množství reforem ve fungování římské říše.

Svoji "protibyrokratickou komisi", zvanou Komise pro odstraňování byrokratické zátěže občanů a podnikatelů, inicioval i tehdejší český premiér Václav Klaus v letech 1996 až 1997. Později mu za její vznik byla udělena Cena Michala Tošovského, antibyrokratická cena udělovaná sdružením eStát. Komise však ještě v roce 1997 zanikla a žádné viditelné výsledky za ní nezůstaly.

Za boj s byrokracií byli touto cenou oceněni i Martin Říman, Mirek Topolánek či Jaroslav Kubera, ti ale už nezakládali specializovanou komisi. Klausova komise tedy byla skutečně poslední, která u nás vznikla, a i ta, jak říká europoslanec Ransdorf, ztroskotala. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Zmíněný výnos, podle kterého měli kriminalisté informovat své nadřízené o citlivých případech, skutečně platil od roku 2007, tedy v době, kdy byl ministrem Ivan Langer a policejním prezidentem Oldřich Martinů.

Informoval o tom pozdější šéf protikorupční policie Tomáš Martinec, jeho slova potvrdil i bývalý náměstek policejního prezidenta Martinů Jiří Houba.

Tomáš Martinec toto nařízení zrušil bezprostředně po svém nástupu do funkce.

Oslovili jsme o potvrzení tvrzení poslance Komárka iniciativu Rekonstrukce státu. Ta nám potvrdila, že se zmíněná schůzka i za přítomnosti Martina Komárka uskutečnila, nicméně přesný obsah schůzky, resp. fakt, který poslanec popisuje, doposud potvrzen nemáme. O doplnění informace jsme opět požádali Rekonstrukci státu, po případné odpovědi z jejich strany výrok doplníme. V tuto chvíli jej však musíme hodnotit jako neověřitelný.

Výrok Tomia Okamury pochází z vysílání (0:53:00) Radiožurnálu dne 25. 10. 2013. Týká se patrně příjmové chudoby, jejíž výpočet podrobně popisuje dokument Českého statistického úřadu (.pdf, str. 1–2). Hranice příjmové chudoby je v dokumentu definována takto: „Nejčastěji používanou hranicí chudoby je 60 % mediánu ekvivalizovaného příjmu. Míra ohrožení příjmovou chudobou odpovídá podílu osob z domácnosti s příjmy nižšími, než je tato hranice".

Poslední exaktní údaj o počtu obyvatel pochází ze Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011. Udává číslo 10 436 560, nicméně za rok 2012 hlásí Český statistický úřad (.pdf, str. 1) střední stav obyvatelstva kolem 10 509 000. Z tohoto údaje tedy budeme nadále vycházet.

Stejně tak ČSÚ vydal zprávu o podílu obyvatel ČR ohrožených v roce 2012 příjmovou chudobou, jenž se pohybuje kolem 9,6 %. Jde tedy přibližně o 1 008 864 obyvatel, což činí odchylku přibližně 0,9 % od odhadu Tomia Okamury. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok prezidenta Putina hodnotíme na základě informací dostupných z médií a odborné literatury jako neověřitelný. Pro ověřování údajů jsme použili publikace Nejnovější dějiny Ukrajiny (Olexandr Bojka, Vladimír Goněc, 1997) a Vzestup a pád sovětské říše(Brian Crozier, 2002).

Vzhledem ke komplikovanosti dané problematiky jsme kontaktovali politického geografa specializujícího se na Rusko Michaela Romancova (IPS FSV UK) a odborníka na východní Evropu, politologa Josefa Mlejnka (IPS FSV UK).

Na území dnešní Ukrajiny se před revolucí v roce 1917 nacházelo 9 tzv. gubernií: Volyň, Podolí, Kyjev, Cherson, Černigov, Poltava, Charkov, Jekatěrinoslav a Taurida (kam spadal také Krym), jak ukazuje přiložená mapa. Dnešní západní části Ukrajiny byly v té době součástí Rakousko-Uherska.

Michael Romancov k tomuto dělení dodává: „gubernie neměly žádný jiný rozměr, než administrativně správní, tedy byly tvořeny bez ohledu na etnikum, jazyk, náboženství, atd.“. Toto uspořádání bylo výsledkem administrativních reforem Petra Velikého a zejména Kateřiny II. Josef Mlejnek dále upozorňuje, že: „V ruské carské říši žádná regionální jednotka jménem Ukrajina neexistovala“.

Po pádu carského režimu v Rusku v únoru roku 1917 na Ukrajině propuká občanská válka (označováno také jako „ukrajinská revoluce“). V následujících několika letech je Ukrajina zmítána nevídanou měrou anarchie a řadou krvavých konfliktů.

Vzniká zde a zaniká velké množství rozličných státních útvarů (pokud je takto vůbec můžeme označit) a na území operuje hned několik vojenských sborů a bojuje proti sobě navzájem (Rudá armáda, vojska Dohody, bělogvardějci, polské sbory, rumunské jednotky a další méně či více organizované partyzánské skupiny) (Bojka, Goněc; str. 43).

V roce 1919 vznikla Ukrajinská SSR a byla „vytvořena“ z výše zmíněných administrativně správních jednotek. Byla skutečně vytvořena bolševiky a do jejích hranic přirozeně spadala území s etnicky ruským obyvatelstvem. Michael Romancov říká: „Bolševici v revolučním "zápalu" bořili vše staré a "tvořili " nový svět. Když, mimo jiné, vytvořili USSR, tak jednali dle Leninovy teze o právu na sebeurčení národů“.

V meziválečném období byl hlavním městem USSR Charkov, i vzhledem k blízkosti Kyjeva k západním hranicím země. Josef Mlejnek k tématu dodává: „Tato skutečnost mohla přimět sovětské vedení k tomu, že do hranic sovětské Ukrajiny zahrnula i území historicky či etnicky ruská. Ovšem Ukrajinci byli v rámci carské říše(a později i SSSR)vystaveni dlouhodobé, velmi intenzivní a kruté rusifikaci, čili je otázkou, co je to "historické území Ruska".

Pokud bychom pátrali po územních změnách v její 72leté historii, docházelo v pozdějších letech k připojování území výhradně na západní hranici (vyjma Krymu). Jmenovitě se jedná o území, která byla v meziválečném období součástí Polska (východní Halič), ČSR (Zakarpatská Ukrajina) a Maďarska (území Besarábie a Severní Bukoviny). Co se týče podoby hranic, za podstatné Michael Romancov považuje: „že v roce 1945 Ukrajinská SSR spoluzakládala OSN a její tehdejší hranice (minimálně tedy bez Krymu) jsou od té doby považovány za mezinárodně uznané“.

Ukrajina získala nezávislost v roce 1991, a to v hranicích, které kopírovaly hranice USSR. Dané území však nikdy netvořilo trvalý a suverénní státní útvar, což se dnes jeví jako primární zdroj potenciálních konfliktů. Výše zmíněný fakt totiž dává prostor pro široké pole požadavků a nároků různého charakteru (zejména ze strany Ruské federace).

Vladimír Putin tak de facto ve svém výroku obviňuje bolševiky za nastalou situaci (odtržení „historických částí Ruska“) a nepřímo legitimizuje další případné ruské nároky na východní části Ukrajiny. Do hodnocení výroku se promítá i fakt, že nevíme, co si Vladimír Putin představuje pod pojmem „historická území jižního Ruska“ a co vše do něj spadá či nikoliv. I samotný termín „Rusko“ lze totiž chápat několika různými pohledy, ale vždy jako multietnický státní útvar, který je značně kulturně, historicky a politicky rozdílný.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou,Bártou zmiňované věci skutečně Nečasovou vládou přijaty byly, nicméně nikoliv za dobu osmi měsíců.

Novela zákona o veřejných zakázkách č. 179/2010 Sb. skutečně zrušila "losovačky," přepracovala totiž zcela § 61 zákona o veřejných zakázkách č. 137/2006 Sb.. Navrhla ji vláda Petra Nečase a podepsána prezidentem byla 13. 2. 2012. Změny v zákoně můžete vidět zde.

Zmíněné opatření o ohlašovací povinnosti zavedl policejní prezident Oldřich Martinů jmenovaný Ivanem Langrem, proto "Langerova povinnost." Odhalení fungování tohoto opatření monitoroval článek Hospodářských novin. Zrušil ho skutečně Petr Lessy v lednu 2011, tedy za doby Nečasovy vlády.Na základě tohoto tedy hodnotíme Bártův výrok jako pravdivý.

Transparency International zveřejňuje index vnímání korupce od roku 1995 a hodnotí pomocí něj vnímání korupce na stupnici od 0 do 10, kde 10 označuje zemi téměř bez korupce a 0 znamená vysokou míru korupce.

V roce 2012 však došlo ke změně a země jsou hodnoceny na škále od 0 do 100 bodů. Index, který uvádí Miloš Vystrčil pro rok 2012, je proto při převodu na novou stupnici roven 49 bodům.

Poslední výzkum proběhl vloni, kdy Česká republika skutečně dosáhla výsledku 49 bodů a umístila se na 54. místě za Rwandou, Gruzií, Seychely a Bahrajnem.

V roce 1996 byl český index 4,4–5,2 bodů, přičemž mezi lety 1996 a 2012 kolísal mezi 3,7 a 5,9 body. (2011, 2010, 2009, 2008, 2007, 2006, 2005, 2004, 2003, 2002 , 2001, 2000, 1999, 1998, 1997 (.pdf, str. 6); v některých starších výzkumech je rozptyl indexu větší, vždy však obsahuje uváděné hodnoty. Starší výzkumy totiž měly zohledněnu směrodatnou odchylku.

Index vnímání korupce tedy v roce 1996 opravdu mohl být při uváděné směrodatné odchylce roven 5,2 bodům, v průběhu času se téměř neměnil a současné hodnocení činí podle starší metodiky 4,9 bodů. Výrok tudíž hodnotíme jako pravdivý.

Postup jmenování velvyslanců je detailně rozebrán na webu Pražského hradu. O tom, že vláda 6. února 2013 schválila jmenování velvyslanců navržených tehdejším ministrem zahraničních věcí Karlem Schwarzenbergem, informoval snad veškerý tuzemský tisk, pro ukázku přikládáme článek Lidových novin. Jindřich Forejt byl tedy vládou schválen. Protokolář Forejt však záhy potvrdil již dříve zmiňovanou spekulaci, že na místo velvyslance nenastoupí, ale zůstane ve svém úřadu. MZV reagovalo prohlášením, že do budoucna navrhne kandidáta nového.

Pavel Vošalík tak nadále zůstává velvyslancem nad rámec obvyklé doby čtyř let, ačkoliv de facto již mělo dojít k jeho nahrazení. Tato situace tedy doposud, jak upozorňuje Václav Moravec, není vyřešena, výrok je tedy pravdivý.