Přehled ověřených výroků

Martin Kupka v kontextu výroku obhajuje nákup amerických stíhacích letounů F-35. Tvrdí, že se jedná o jediné dostupné stroje páté generace, což byl podle něj jeden z hlavních důvodů, proč si Česko vybralo právě tento typ letounů.

Pátá generace

Uveďme, že pátá generace stíhacích letounů se oproti předchozí generaci liší zejména v oblasti technologie stealth (také označována jako obtížná zjistitelnost), jejímž cílem je skrýt letoun v radarové a infračervené oblasti. Kromě toho by letouny páté generace měly být také rychlejší a lépe ovladatelné než starší stroje, a to převážně díky novým digitálním systémům.

Prvním letounem této generace byl americký F-22 Raptor, který poprvé vzlétl v roce 1997. Následně byl nahrazen právě nově nasmlouvanými F-35A Lightning II. Oba tyto stroje vyvinula americká společnost Lockheed Martin. Na jejich výrobu zareagovaly Rusko a Čína, které vyvinuly vlastní letouny se stealth technologií. Konkrétně se jedná o ruskou stíhačku Suchoj Su-57 a čínskou Čcheng-tu J-20. Čína ale tyto stroje neprodává ostatním státům, a u ruských strojů panují pochybnosti ohledně efektivnosti stealth technologie. Také není k dispozici dostatek informací, na základě kterých by ruské stíhačky šlo jednoznačně zařadit do páté generace.

Jediným dostupným strojem nejnovější generace jsou tak americké F-35, jak dříve uvedla i česká armáda. Dodejme, že u některých jiných typů letadel se vede debata, zdali splňují parametry páté generace. Jde např. o Eurofighter Typhoon, který má digitální asistenci a technologii stealth. Za konkurencí ovšem zaostává, a je tak častěji popisován jako letoun generace 4,5.

Závěr

Jedinými dostupnými letouny páté generace jsou v současnosti pouze americké stíhačky F-35. Čína sice disponuje letounem páté generace, ale neprodává ho ostatním státům. U ruských strojů pak existují pochybnosti ohledně jejich zařazení do této generace. Výrok Martina Kupky tak hodnotíme jako pravdivý.

Místopředseda Sněmovny Karel Havlíček mluví o pořízení nových bojových vozidel pěchoty (BVP) CV90 a zmiňuje, že zapojení českých firem do této zakázky je prozatím menší, než s čím počítá podepsaná rámcová dohoda. Hodnota dodávek, které jsou nyní nasmlouvané s tuzemskými firmami, podle Havlíčka konkrétně dosahuje přibližně jen 5 miliard korun.

Vývoj zakázky na BVP

Resort obrany původně na nákup nových BVP v roce 2019 vypsal tendr, do kterého se přihlásilo několik zahraničních firem. Výběrové řízení ale později provázela řada nejasností a komplikací, a Fialův kabinet se ho proto v červenci 2022 rozhodl zrušit. Ve stejné době pověřil ministryni obrany Janu Černochovou, aby zahájila jednání o nákupu přímo se švédskou vládou a švédskou společností BAE Systems.

Vláda Petra Fialy nakonec schválila pořízení 246 švédských bojových vozidel CV90 v květnu 2023 (.pdf) a následně zástupci Česka, Švédka a zmíněné firmy BAE Systems podepsali dohodu. První stroje by armáda měla podle Ministerstva obrany dostat v roce 2026, poslední do roku 2030. Cena nákupu byla stanovena na 59,7 miliard korun.

Resort obrany ale na podzim 2023 změnil odhad částky, a nákup tak dle jeho vyjádření může celkem přijít až na 70,7 miliardy Kč (.pdf, str. 18). Podle ředitele sekce vyzbrojování a akvizic Ministerstva obrany Lubora Koudelky ale ani tato částka není definitivní, „protože se bude průběžně měnit v závislosti na vývoji ekonomických ukazatelů“. Dohoda se švédskou stranou totiž obsahuje tzv. inflační doložku. Nově uváděných 70,7 miliardy Kč podle zástupců ministerstva zahrnuje aktuální odhadovanou cenu a rezervu, která bere v úvahu předpokládaný růst cen práce, surovin, kurz koruny a další faktory.

Upřesněme, že částku za pořízení BVP Česko nevyplácí najednou. V rozpočtu Ministerstva obrany na rok 2024 je na nákup BVP vyčleněno cca 11,2 miliardy Kč (.pdf, str. 19). Na další rok to podle plánů vlády bude 6,7 miliardy a v roce 2026 2,2 mld. Kč.

Zapojení českých firem

Dohoda mezi Českou republikou a Švédskem zahrnuje podmínku, aby se český obranný průmysl do zakázky zapojil alespoň ze 40 % (.pdf, str. 3). Švédská strana také počítá s tím, že české zapojení bude garantovaných 40 % přesahovat. Zpravodajský server iDNES.cz v této souvislosti zmiňoval, že z původně dohodnuté ceny, takřka 60 miliard korun, by tedy tuzemským společnostem mělo připadnout nejméně 24 mld. Kč.

Ministerstvo obrany uvádí, že přímo v Česku se má vyrobit přes 200 nových BVP, do výroby se přitom zapojí asi tři desítky českých firem. Hlavními pěti společnostmi, které se na výrobě mají podílet, jsou státní zbrojovka VOP CZ, VR Group, Exalibur Army, Meopta a Ray Service. Všechny tyto společnosti již se švédskou BAE Systems mají uzavřenou smlouvu.

Ministerstvo obrany konkrétní podíly českých společností na projektu neurčuje. Ty se totiž odvíjí od samostatných jednání mezi švédskou stranou a jednotlivými podniky. Resort tak do těchto jednání nezasahuje a ani nezveřejňuje finální dohody mezi tuzemskými firmami a švédskou BAE Systems. Z veřejně dostupných zdrojů proto není jasné, kolik miliard českým firmám v současnosti připadlo.

Shrnutí

Na nákup BVP je tedy vyhrazeno skoro 71 miliard korun, ačkoliv se původně jednalo o necelých 60 mld. Kč. Ve smlouvě o jejich pořízení je zakotveno, že minimálně 40 % podílu celkového dohodnutého objemu má zprostředkovat český obranný průmysl. Pokud tedy vycházíme z částky zanesené v podepsané dohodě, tuzemským firmám by mělo připadnout nejméně 24 mld. Kč.

Vyjednávání o konkrétním zapojení českých firem do výroby BVP má na starosti švédská společnost BAE Systems, Ministerstvo obrany do těchto jednání přímo nezasahuje a nezveřejňuje ani finální dohody. Jaký je celkový objem již nasmlouvaných dodávek se nám nepodařilo dohledat ani v jiných veřejně dostupných zdrojích. Tvrzení Karla Havlíčka, že uzavřené smlouvy českých firmem se švédským výrobcem v současnosti dosahují hodnoty jen kolem 5 miliard korun, proto nemůžeme potvrdit, ani vyvrátit. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Martin Kupka v rozhovoru mluví o zapojení českého průmyslu do pořízení amerických stíhaček F-35, které nahradí nyní používané gripeny. Konkrétně zmiňuje částku 15,3 miliard korun, což je podle něj celková hodnota 14 projektů, na kterých se mají podílet české firmy a univerzity.

Zapojení českých firem

Už v září 2023, kdy vláda Petra Fialy plán na nákup letounů schválila, Ministerstvo obrany uvádělo, že součástí dohod o nákupu bude zapojení českého průmyslu v oblasti výroby a univerzit do výzkumu a vývoje. Průmyslová spolupráce s americkou stranou pak byla smluvně uzavřena během letošního ledna, vzápětí nato resort obrany podepsal i celý kontrakt na pořízení stíhaček.

Připraveno je 11 projektů s výrobcem letadel F-35 Lockheed Martin a další tři projekty s firmou Pratt&Whitney v celkové hodnotě 15,3 miliardy korun. Na projektech se bude podílet celkem 13 českých podniků a univerzit, které se zapojí do čtyř oblastí – do výroby komponent, výzkumu a vývoje, pilotního výcviku a do údržby, servisu a oprav nakoupených letounů.

Doplňme, že o těchto 14 projektech ministerstvo obrany mluvilo i v jednom z dokumentů z loňského roku (.pdf) a už tehdy vyjmenovávalo třináct firem a univerzit, se kterými dojednalo spolupráci:

• V dodavatelském řetězci budou hrát roli společnosti Ray Service, Honeywell Aerospace Olomouc, PBS, One3D a Centrum HiLase.
• V oblasti vývoje pro obranné projekty amerických firem budou působit Aero Vodochody Aerospace a Aerotech Czech. V oblasti výzkumu resort počítal se zapojením ČVUT, VUT a státního Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu (VZLÚ).
• Do výcviku pilotů bude zapojen státní podnik LOM a firma VRGineers.
• Údržbu a servis zajistí společnost VR Group (.pdf).

Pro úplnost je vhodné dodat, že některé firmy jsou zapojeny do více oblastí. Podle informací ze září 2023 by se spolupráce měla dále týkat např. kosmických technologií, kybernetiky, umělé inteligence nebo robotiky.

Závěr

V souvislosti s nákupem amerických letounů F-35 je tedy připraveno celkem 14 projektů v celkové hodnotě 15,3 miliard Kč, na kterých se bude podílet 13 českých firem a univerzit. Výrok Martina Kupky tak hodnotíme jako pravdivý.

Místopředseda Poslanecké sněmovny Karel Havlíček mluví o pořízení letounů F-35. Podle něj měla Fialova vláda s nákupem počkat dva roky a během toho vyjednávat o příznivější ceně. Dle jeho názoru byl tedy nákup ukvapený a tyto dva roky z hlediska obranyschopnosti Česka nehrají roli, jelikož všechny stíhačky F-35 budeme mít až za 11 let, tedy v roce 2035.

Uveďme, že v červnu loňského roku prodej 24 letounů F-35 schválilo americké Ministerstvo zahraničí. Fialův kabinet pak nákup za celkem 150 miliard korun schválil ke konci loňského září (.pdf). Ministryně obrany Jana Černochová v letošním lednu stvrdila pořízení těchto stíhaček pro českou armádu, když s americkým velvyslancem v Česku Bijanem Sabetem podepsala memorandum o porozumění mezi vládami obou zemí.

První stroje by do České republiky měly být dle Ministerstva obrany dodány v roce 2031, poté bude probíhat např. ještě výcvik pilotů na těchto letounech přímo v ČR (.pdf). Poslední stíhačky F-35 dorazí v roce 2035, ve stejném roce resort obrany počítá i s „dosažením plných operačních schopností“ systému F-35 (.pdf). Do té doby bude česká armáda také používat stávající gripeny. Podle plánů ministerstva tedy k plnému nasazení letounů F-35 dojde až za 11 let. Výrok Karla Havlíčka tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová mluví o vzdálenostech, které musí někteří čeští občané překonat, pokud chtějí volit ze zahraničí. Nejprve uveďme, že v současnosti mohou Češi ze zahraničí hlasovat ve volbách do Poslanecké sněmovny a prezidentských volbách. Volit přitom mohou pouze na jednom ze zastupitelských úřadů v dané zemi, přičemž volit nelze třeba na honorárních konzulátech ani u stálých misí. Volit ze zahraničí se tedy dá pouze na velvyslanectvích a generálních konzulátech, přičemž lidé musí být zapsaní na zvláštním seznamu voličů.

USA

Při prezidentských volbách v roce 2023 žilo v USA přes 300 tisíc lidí s českým občanstvím. Tito občané mají možnost v USA odvolit na jednom ze čtyř zastupitelských úřadů. Jedná se konkrétně o velvyslanectví v hlavním městě Washington DC a o generální konzuláty v Los Angeles, Chicagu a New Yorku. Tři z těchto čtyř úřadů se nacházejí ve východní části USA, přičemž Západní pobřeží Spojených států (včetně Aljašky a Havaje) spadají do působnosti konzulátu v Los Angeles. Z Aljašky, Havaje, ale třeba také ze států Washington nebo Montana, musí čeští občané cestovat více než 1000 km, aby mohli odvolit.

Austrálie

S obdobnou situací se setkávají také voliči v Austrálii. Nacházejí se tam dva zastupitelské úřady, ze kterých mohou krajané volit – velvyslanectví v Canbeře a generální konzulát v Sydney. Ten slouží jako konzulát nejenom pro Austrálii, ale také např. pro Nový Zéland, Fidži nebo Šalamounovy ostrovy. Ku příkladu volič z Perthu tedy na generální konzulát v Sydney musí cestovat přibližně 4 tisíce kilometrů.

Asie

Podívejme se také na vybrané státy ve východní Asii. Například ve Vietnamu se nachází jeden zastupitelský úřad, a to velvyslanectví v Hanoji, která leží na severu země. Cesta z Ho Či Minova města, které je na jihu, je tak přibližně 1500 km dlouhá. Češi pobývající na jihu Vietnamu by tedy měli kratší cestu na velvyslanectví v Kambodži.

České velvyslanectví v indickém hlavním městě Nové Dillí má kromě Indie působnost také v Bangladéši, Bhútánu, Maledivách, Nepálu a Srí Lance. I zde tak potenciální vzdálenosti k volební urně přesahují tisíc kilometrů.

Češi žijící v Číně mají možnost volit na třech místech. Jedním z nich je velvyslanectví v Pekingu, dalšími pak generální konzuláty v Šanghaji a Hongkongu. Stejně jako v případech USA či Austrálie jsou tyto zastupitelské úřady umístěny ve východní části země. Češi, kteří by tedy žili na západě Číny, by tak kvůli volbám museli překonat tisíce kilometrů. Obdobně jsou na tom pak například Kazachstán či Mongolsko.

Výše zmíněné země nejsou jedinými případy, kdy by čeští voliči museli cestovat více než tisíc kilometrů na nejbližší zastupitelský úřad. Takovéto vzdálenosti musí překonat například také v Kanadě, v jižní části Afriky (kde se velvyslanectví nachází pouze v Jihoafrické republice a Zambii) nebo v Jižní Americe. Tam Česko nemá velvyslanectví ani generální konzuláty v Bolívii, Paraguayi a Uruguayi, a voliči by tak museli vycestovat na zastupitelství do jednoho z okolních států.

Závěr

Pokud se tedy český občan rozhodne volit ze zahraničí, může tak momentálně učinit pouze na českém velvyslanectví či generálním konzulátu. V některých zemích, jako jsou třeba Spojené státy americké, Austrálie, Indie nebo Čína, je skutečně možné, že tito voliči budou muset cestovat několik tisíc kilometrů. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová v rozhovoru reaguje na otázku, proč chce vládní koalice prosadit novelu zákona o správě voleb, kterým by došlo k zavedení korespondenčního hlasování ze zahraničí (.pdf, str. 14 ze 46). Předsedkyně Sněmovny tuto změnu odůvodňuje například tím, že zjednoduší českým občanům v cizině účast ve volbách, protože tito voliči nyní musí cestovat na zastupitelské úřady, vzdálené i tisíce kilometrů daleko. Jako jeden z dalších argumentů, proč korespondenční volbu ze zahraničí zavést, pak používá právě tvrzení, že „drtivá většina“ evropských států už tuto možnost zavedla. Česká republika je dle ní „jedna z posledních“ zemí Evropy a EU, které k tomuto kroku ještě nepřistoupily.

Na začátek je vhodné upřesnit, že podle návrhu (.pdf) by poštovní hlasování mohli využít jen voliči s bydlištěm v zahraničí, a to ve sněmovních a prezidentských volbách a ve volbách do Evropského parlamentu (.pdf, str. 14 ze 46). Protože se tedy návrh týká volby představitelů, kteří rozhodují o chodu země, zaměříme se v našem odůvodnění především na to, které státy umožňují korespondenční hlasování ze zahraničí v parlamentních či alespoň v prezidentských volbách.

Korespondenční volba v Evropě a v EU

V různých podobách je korespondenční volba v současnosti dostupná ve většině evropských států. Jak ale ukazuje přehled níže, skupina zemí, ve které hlasování poštou ze zahraničí zavedeno není, je stále poměrně početná.

Ze členských států EU tento způsob hlasování v parlamentních ani prezidentských volbách neumožňuje kromě Česka dalších osm z celkových 27 členských států. Mezi ně se řadí Chorvatsko, Bulharsko, Kypr, Malta, Dánsko, Polsko a Řecko. Posledním, osmým státem, je Irsko, které nezavedlo možnost korespondenčně hlasovat ze zahraničí pro všechny občany, ale jen pro omezený okruh lidí, jmenovitě zaměstnance diplomatických misí, jejich partnery a příslušníky ozbrojených sil.

Ve zmíněném Dánsku sice funguje tzv. hlasování v předstihu, při kterém hlasovací obálka může putovat poštou, samotné dánské úřady ovšem upozorňují, že se nejedná o korespondenční volbu. Volič totiž musí dát svůj hlas do obálky přímo v přítomnosti úředníka a tento úředník pak hlasovací lístek odešle do okrsku, ze kterého volič původně pochází (.pdf, str. 24–26).

Polsko umožňuje poštovní hlasování jen uvnitř státu, a to zdravotně postiženým, lidem v karanténě či izolaci a starším 60 let. Ani tato skupina lidí ale nemůže volit korespondenčně ze zahraničí (.pdf, str. 44–45).

Řečtí poslanci na konci ledna (po odvysílání námi ověřovaného rozhovoru) odsouhlasili návrh na zavedení poštovního hlasování pro volby do Evropského parlamentu, návrh na jeho uzákonění i v případě národních parlamentních voleb tehdy ale neprošel.

Pokud se zaměříme na celou Evropu, je skupina států bez možnosti korespondenčního hlasování ze zahraničí ještě větší. Čítá totiž 20 zemí. Kdybychom nepočítali Bělorusko a Turecko, které mezinárodní organizace Freedom House označuje jako nesvobodné státy, jednalo by se o 18 zemí, což je zhruba 40 % ze 43 zemí.

Hlasovat poštou ze zahraničí není možné například v případě Srbska, Černé Hory nebo Severní Makedonie. Klasická korespondenční volba není zavedena ani na Islandu, kde funguje „předčasné hlasování“ podobně jako v Dánsku, i zde tak musí být při samotném hlasování přítomný úředník z volební komise (.pdf, str. 22–23).

Pro úplnost doplňme, že pravidla korespondenčního hlasování pro občany žijící v zahraničí se v jednotlivých zemích liší. Státy se totiž různě staví k tomu, kde má mít volič trvalé bydliště či dočasný pobyt. Maďarsko dovoluje korespondenčně volit jen občanům s trvalým bydlištěm mimo zemi. Lidem, kteří v zahraničí pobývají jenom dočasně, volit poštou dovoluje Nizozemsko, Estonsko nebo Španělsko. V Německu a v Rakousku funguje korespondenční volba bez omezení místa pobytu, a využít ji lze i přímo na území domovského státu.

Záleží ale také na typu voleb. Ve Francii mohou občané volit poštou ze zahraničí pouze v případě parlamentních voleb, nikoli ale v těch prezidentských. Stejně je to také na Slovensku.

Závěrečné hodnocení

Korespondenční volba ze zahraničí, kterou chce prosadit návrh pětikoalice, je sice dostupná ve většině států Evropy, Česko ale není „jednou z posledních zemí“, která ji nemá. Pokud bychom se zaměřili na pravidla platná v EU, funguje poštovní hlasování ze zahraničí ve zhruba 70 % zemí. Zbylých přibližně 30 % tuto možnost nezavedlo, a to ani v parlamentních, ani v prezidentských volbách.

V případě celé Evropy tento podíl dosahuje 40 %, protože korespondenční volbu ze zahraničí neumožňuje celkem 18 zemí ze 43 (pokud nepočítáme Bělorusko a Turecko, které lze podle organizace Freedom House zařadit mezi nesvobodné či „nedemokratické“ státy). Z těchto důvodů výrok Markéty Pekarové Adamové hodnotíme jako nepravdivý.

Předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová zde reaguje na poznámku moderátorky, která se odvolávala na její dřívější tvrzení o tom, že zavedení korespondenčního hlasování bude mít nízký efekt na celkovou volební účast. Pekarová Adamová v rozhovoru argumentuje tím, že korespondenční volba, kterou zavedly ostatní státy, nezvýšila účast nikterak dramaticky a uvádí příklad Slovenska. Ani tam se dle ní účast v prvních volbách po zavedení změny „radikálně“ nezvýšila.

Volební účast na Slovensku

Možnost korespondenční volby ze zahraničí pro slovenské občany funguje už od roku 2006. V zákoně o volbách do Národní rady stojí, že „prostřednictvím pošty může volit volič, který nemá trvalý pobyt na území Slovenské republiky (…), a volič, který má trvalý pobyt na území Slovenské republiky a v době voleb se nachází mimo její území“. Pro odhlasování je nutné mít platný cestovní pas nebo občanský průkaz a zájemci musí o volbu poštou požádat, čímž se pro ni rovnou zaregistrují.

Posledních voleb do Národní rady (tedy slovenského parlamentu), ve kterých ještě neexistovala možnost hlasovat korespondenčně, se účastnilo přibližně 70 % oprávněných voličů. V roce 2006, kdy už Slováci mohli volit ze zahraničí, byla účast výrazně nižší – dosáhla zhruba 55 %. Zavedení korespondenční volby tedy volební účast nezvýšilo a podíl poštou odevzdaných hlasů na celkovém počtu byl navíc zanedbatelný.

Jak ukazuje tabulka níže, v následujících letech celková volební účast rostla, stejně jako podíl hlasů ze zahraničí. Avšak ani v roce 2023, kdy se pro volbu poštou zaregistrovalo rekordní množství lidí, nedosáhl podíl hlasů ze zahraničí ani dvou procent.

Závěr

Hlasy ze zahraničí ve slovenských parlamentních volbách tvořily malý podíl na celkové volební účasti jak bezprostředně po zavedení korespondenční volby, tak i v následujících letech. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová v kontextu výroku uvádí, že zavedení korespondenční volby na Slovensku volební účast nikterak dramaticky nezvýšilo. Dále zmiňuje, že čím déle tato možnost hlasování funguje, tím znatelněji se účast zvyšuje. Na příkladu Velké Británie ilustruje, že korespondenční volba je v řadě států zavedena dlouhodobě.

Korespondenční hlasování ve světě

Korespondenční volba má ve světě dlouhou historii. Například v USA fungovala na některých místech již v průběhu občanské války v 19. století, kdy mnoho vojáků sloužilo daleko od domova. Během prvních let 20. století byla v určitých státech umožněna také civilistům, kteří měli k takovému způsobu hlasování důvod (např. práce v jiném státě nebo nemoc). Od roku 1978 pak státy postupně povolovaly korespondenční hlasování bez upřesnění důvodu.

Velká Británie, kterou Markéta Pekarová Adamová zmiňuje, umožnila volit poštou ihned po první světová válce v roce 1918 – nejdříve pouze vojákům a dalším příslušníkům armády, kteří se po skončených bojích stále nacházeli v zahraničí a nemohli se vrátit domů (.pdf, str. 3). Na některé skupiny civilistů se začalo toto právo vztahovat v roce 1948. Od roku 1985 se mohou všichni Britové žijící v zahraničí zapsat do speciálního registru pro korespondenční hlasování (.pdf, str. 9). 

V omezené míře funguje korespondenční hlasování funguje už přes sto let také v Irsku, kde bylo zavedeno v roce 1923 pro zaměstnance diplomatických misí a příslušníky ozbrojených sil (.pdf, str. 9). Na všechny občany žijící v zahraničí nebylo toto právo rozšířeno. V Německu byla korespondenční volba zavedena již v roce 1957, a to bez omezení místa pobytu (.pdf, str. 9), ovšem s podmínkou uvádět důvod žádosti o korespondenční lístky. Od té bylo upuštěno v roce 2008. Korespondenční hlasování dlouhodobě funguje například také v Rakousku, Lichtenštejnsku, Lucembursku, Nizozemsku, Norsku nebo Švédsku (.pdf, str. 9).

Zajímavým případem je Francie, kde bylo hlasování poštou určitým skupinám obyvatel umožněno od roku 1924 do roku 1975 (.pdf, str. 42, 44). Kvůli četnosti volebních podvodů ale Francie v roce 1975 korespondenční volbu zakázala a zavedla osobní hlasování na zastupitelských úřadech (.pdf, str. 44). V současnosti mají ovšem Francouzi možnost hlasovat v některých volbách korespondenčně nebo také přes internet.

Závěr

Korespondenční volba ze zahraničí v nějaké podobě funguje v některých státech i desítky let. Velká Británie k tomuto kroku přistoupila před více než stoletím, po první světové válce v roce 1918, kdy umožnila korespondenční hlasování příslušníkům armády. Hlasovat poštou lze dlouhodobě také např. v Rakousku nebo Německu. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok Markéty Pekarové Adamové jako pravdivý. Dodáváme ovšem, že na všechny britské občany se možnost volit korespondenčně vztahuje až od roku 1985.

Markéta Pekarová Adamová v souvislosti s korespondenční volbou mluvila o tom, kolik českých občanů s volebním právem žije v zahraničí. Dle jejího vyjádření je takových lidí přibližně 600 tisíc.

Korespondenční volba má Čechům, kteří v zahraničí pobývají trvale nebo tam v době voleb pracují či studují, umožnit hlasovat poštou. Odhady vládních politiků o tom, kolika lidí v cizině by se to týkalo, jsou různé. Např. v důvodové zprávě k návrhu, který by možnost korespondenčního hlasování zavedl, stojí, že „českých občanů v zahraničí žije několik stovek tisíc a jejich zájem o korespondenční hlasování nelze předem odhadnout“ (.pdf, str. 16). Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) dokonce už dříve podotklo, že nemá možnost vést přesnou statistiku počtu českých občanů v zahraničí.

Už během projednávání návrhu o korespondenční volbě ale média přinášela informaci, že by se tento způsob hlasování mohl týkat až 600 tisíc českých občanů žijících v zahraničí. Po odvysílání námi ověřovaného rozhovoru zvláštní zmocněnec pro krajanské záležitosti Jiří Krátký uvedl, že v zahraničí pobývá asi 400 až 600 tisíc Čechů. Upozornil ale, že se jedná pouze o kvalifikovaný odhad MZV. Zástupce MZV také upřesnil, že v evropských státech žije přes 300 000 českých občanů a mimo Evropu jich pobývá asi 280 tisíc.

Přesné statistické údaje o Češích v zahraničí tedy nejsou k dispozici. Podle odhadu MZV pobývá v zahraničí přibližně 600 tisíc českých občanů s volebním právem. Výrok Markéty Pekarové Adamové proto hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová zmiňuje, že poslanci odmítající korespondenční volbu kritizují absenci možnosti tajného hlasování. Jejich současný přístup srovnává s postojem během pandemie covidu‑19, kdy dle ní v návrhu na zavedení tzv. drive‑in hlasování chybělo opatření, které by zaručilo jeho tajnost. Přesto dle jejího tvrzení tito poslanci tehdy takový způsob odvolení podpořili.

Obavy o zajištění tajnosti hlasování při korespondenční volbě vyjádřili zejména opoziční poslanci z SPD a ANO. Např. Tomio Okamura zdůraznil důležitost plenty, aby volba daného voliče nemohla být ovlivněna a nedocházelo k obchodování s hlasy. O ovlivňování hlasování bez plenty hovořil i Karel Havlíček. Tato kritika vyplývá z podstaty korespondenční volby, po jejímž zavedení by voliči mohli hlasovat poštou. Předkladatelé návrhu v důvodové zprávě sami uvádějí, že „tajnost hlasování, která je ve volební místnosti zaručena tím, že volič se musí odebrat za plentu, nemůže být při distančním způsobu hlasování kontrolována okrskovou volební komisí" (.pdf, str. 21). Kontrola tajnosti hlasování ze strany volební komise  je v návrhu nahrazena tzv. identifikačním lístkem, který obsahuje text o prohlášení voliče, že hlasuje osobně (.pdf, str. 2–3, 21).

Volby v roce 2020

Připomeňme, že první vlna covidu-19 proběhla na jaře 2020 a následující druhá vlna postihla Českou republiku na podzim stejného roku, kdy testování prokazovalo nákazu u několika tisíc lidí denně (.csv). Na začátku října 2020 se přitom uskutečnily volby do zastupitelstev krajů a do Senátu.

Ještě v červenci ale nebylo jasné, zda budou lidé v nařízené karanténě nebo izolaci moci volit. V srpnu 2020 nicméně tehdejší Babišova vláda schválila (.pdf) návrh zákona o zvláštních způsobech hlasování, který těmto osobám ve volbách umožnil hlasovat. Poslanecká sněmovna s návrhem také vyslovila souhlas, přičemž jej podpořilo 124 ze 127 přítomných poslanců. Za hnutí ANO se hlasování zdržel pouze Jaroslav Faltýnek a za hnutí SPD Lubomír Španěl.

Lidé, kteří onemocněli covidem, a byli tak v karanténě nebo izolaci, měli tři možnosti hlasování, přičemž jednou z nich bylo i tzv. drive-in hlasování, tedy hlasování z motorového vozidla na volebním stanovišti (.pdf, str. 22). Dále si mohli vyžádat speciální komisi, která s přenosnou volební schránkou přišla na místo jejich trvalého bydliště. Volební komise navíc umožnily hlasování i v zařízení sociálních služeb, které bylo kvůli riziku nákazy uzavřeno (.pdf, str. 1).

Drive-in hlasování pro krajské volby a pro první kolo senátních voleb proběhlo 30. září 2020, tedy ještě před otevřením standardních volebních místností. Stanoviště se nacházelo v každém okresu, přičemž voliče měl na přesné místo nasměrovat policista. Lidé museli celou dobu zůstat v autě a kromě občanského průkazu s sebou museli mít i roušku a potvrzení o nařízené karanténě.

Co se týče tajnosti hlasování, v důvodové zprávě k návrhu zmíněného zákona stálo pouze to, že „hlasování by mělo být organizováno tak, aby oprávněnému voliči hlasujícímu z motorového vozidla byla umožněna tajnost hlasování“ (.pdf, str. 27). Návrh ale nezmiňoval přesná opatření, kterými by tato tajnost byla dosažena, a přijatý zákon tak přítomnost plenty nikterak neřešil.

Ministerstvo vnitra po schválení návrhu vydalo instruktážní video, které radilo (video, čas 2:02), aby si řidič po obdržení hlasovacích lístků a úřední obálky popojel do prostoru, kde lístky v tajnosti upraví (video, čas 2:15). Až poté měli řidiči zastavit u volební schránky, do které své hlasy hodili. Přítomnost plenty zmínili např. ředitel odboru voleb Ministerstva vnitra Petr Vokáč a také tehdejší tisková mluvčí resortu vnitra Hana Malá, stalo se tak ale až po schválení návrhu a během samotných voleb.

Zmiňme, že např. z reportáže iDnes.cz o drive-in hlasování v Berouně je patrné, že probíhalo pouze na jednom místě, a řidič tak ani nepopojížděl. Nicméně mezi komisí a autem byla přítomna zástěna, která voličům zajistila, že na ně při hlasování nikdo nevidí.

Shrnutí

Někteří opoziční poslanci z hnutí ANO a SPD dnes opravdu odmítají korespondenční hlasování a jako jeden z důvodů uvádí chybějící plentu, a tedy nemožnost zajistit tajnost hlasování. Během pandemie covidu‑19 přitom hlasovali pro přijetí návrhu zákona, který zaváděl tzv. drive‑in hlasování, v němž tajnost volby nebyla nijak ošetřena. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.