Přehled ověřených výroků

Bez tématu 11 656 výroků
Ekonomika 502 výroků
Koronavirus 462 výroků
Obrana, bezpečnost, vnitro 282 výroků
Evropská unie 281 výroků
Zahraniční politika 248 výroků
Prezidentské volby 2023 227 výroků
Sociální politika 183 výroků
Sněmovní volby 2021 175 výroků
Invaze na Ukrajinu 165 výroků
Krajské volby 2020 136 výroků
Energetika 128 výroků
Právní stát 125 výroků
Zdravotnictví 120 výroků
Poslanecká sněmovna 113 výroků
Doprava 111 výroků
Školství, věda, kultura 90 výroků
Komunální volby 2022 81 výroků
Životní prostředí 77 výroků
Regiony 73 výroků
Vnitrostranická politika 60 výroků
Rozpočet 2022 52 výroků
Rozpočet 2021 46 výroků
Evropské volby 2024 38 výroků
Zemědělství 32 výroků
Střet zájmů 29 výroků
Cesta na Tchaj-wan 20 výroků
Rozpočet 2023 17 výroků
Konflikt Izrael – Hamás 13 výroků
Kauza Dozimetr 12 výroků
Útok na Izrael 5 výroků
Pražský hrad 4 výroky
Rozpočet 2024 3 výroky
Pravda 9 403 výroků
Nepravda 1 918 výroků
Zavádějící 1 224 výroků
Neověřitelné 1 742 výroků
Rok 2024 283 výroků
Rok 2023 524 výroků
Rok 2022 662 výroků
Rok 2021 999 výroků
Rok 2020 988 výroků
Rok 2019 831 výroků
Rok 2018 1 457 výroků
Rok 2017 1 298 výroků
Rok 2016 1 534 výroků
Rok 2015 475 výroků
Rok 2014 1 426 výroků
Rok 2013 1 959 výroků
Rok 2012 1 851 výroků

Petr Mach

On (systém emisních povolenek, pozn. Demagog.cz) nám zdražuje elektřinu.
České zájmy v Evropě: Superdebata lídrů, 10. dubna 2024
Životní prostředí
Evropská unie
Energetika
Pravda
Elektrárny, které vypouštějí emise do atmosféry musí nakupovat emisní povolenky. Tyto náklady následně promítají do koncové ceny elektřiny, což její cenu zvyšuje.

Systém pro obchodování s emisemi (EU ETS) je vytvořený Evropskou unií, který si klade za cíl snížit emise skleníkových plynů jejich zpoplatněním. Princip tohoto systému je jednoduchý – znečišťovatelé by za poškozování životního prostředí měli zaplatit. Společnosti tak na pokrytí svých emisí musí získat povolenky. Ty udávají cenu, kterou musí energetická společnost zaplatit za každou tunu ekvivalentu oxidu uhličitého vypuštěnou do atmosféry.

Emisní povolenky vydává Evropská unie (EU) každý rok, přičemž jejich množství postupně snižuje přibližně o 2 %. Část povolenek získávají některá zařízení zdarma, část musejí provozovatelé zařízení získat formou aukcí. Subjektům zapojených do systému jsou emise měřeny a pokud skleníkových plynů vypustí více, než ke kolika jej povolenky opravňují, dostanou pokutu ve výši 100 eur za každou vypuštěnou tunu CO₂ navíc a povolenky si také musí dokoupit.

Výnosy z emisních povolenek putují do státních rozpočtů členských zemí EU a také do ModernizačníhoInovačního fondu, jejichž cílem je podpořit státy při přechodu na klimatickou neutralitu a s tím spojené nízkouhlíkové hospodářství. Jednotlivé státy v minulosti musely použít polovinu výnosů na ochranu klimatu, od letošního roku už ale na tuto činnost musí odvádět veškeré příjmy z povolenek. Ke dni vysílání námi ověřované debaty se Fialův kabinet o novém rozdělení výnosů zatím nerozhodl.

Zdroj: faktaoklimatu.cz

Peníze, které elektrárny v aukcích za povolenky utratí, zvyšují výrobní cenu elektřiny, což se promítá i do koncové ceny pro zákazníky – čím dražší povolenky jsou, tím logicky vyšší je i cena elektřiny.

Ačkoliv bezemisní elektrárny tuto cenu nemusí platit, v České republice se většina elektřiny vyrábí z fosilních zdrojů. Emisní povolenky se tak podle ředitele strategie energetické poradenské firmy EGÚ Brno Michala Macenauera do ceny elektřiny vždy propisují.

Je vhodné uvést, že v letošním březnu emisní povolenky cenu elektřiny naopak snížily, ovšem pouze dočasně. Dlouhodobě ale její cenu skutečně zvyšují, a výrok Petra Macha tak hodnotíme jako pravdivý.

Kateřina Konečná

Antverpská deklarace nám prostě jasně říká, že (...) odejdou, utečou, že prostě tohle pro ně není životaschopné (Green Deal pro průmyslníky, pozn. Demagog.cz).
České zájmy v Evropě: Superdebata lídrů, 10. dubna 2024
Ekonomika
Nepravda
Antverpská deklarace pro Evropskou průmyslovou dohodu nezmiňuje, že by průmyslníci byli kvůli Green Dealu nuceni odejít z Evropy. Netvrdí ani, že by pro ně ekologická transformace byla likvidační.

Europoslankyně za KSČM Kateřina Konečná v kontextu výroku tvrdí, že Green Deal, neboli Zelená dohoda pro Evropu, a s tím spojený přechod na udržitelnější ekonomiku poškozuje evropský průmysl. Obdobné ustanovení podle ní stojí i v Antverpské deklaraci.

Obsah deklarace

Antverpskou deklaraci pro Evropskou průmyslovou dohodu (.pdf) v únoru 2024 podepsalo více než 70 zástupců průmyslových podniků. Summitu se zúčastnil se také belgický premiér Alexander De Croo a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen. Firmy mohou dokument stále podepsat, ke dni vysílání námi ověřované debaty tak učinilo přes 1 000 organizací z 25 průmyslových odvětví.

Deklarace primárně žádá, aby příští Evropská komise vytvořila Evropskou průmyslovou dohodu, která by doplnila stávající Zelenou dohodu a podpořila průmysl v Evropské unii (EU). V deseti bodech navrhuje např. to, aby se komise zaměřila na vybudování potřebné infrastruktury, podpořila inovace v průmyslu nebo zajistila surovinovou bezpečnost (.pdf).

V žádném ze svých bodů neříká, že průmyslníci kvůli Green Dealu z Evropy odejdou nebo že je pro ně tato dohoda likvidační. V závěru deklarace se píše, že „konkurenceschopný evropský průmysl, založený na Evropské průmyslové dohodě, je nezbytný pro úspěšné naplnění Zelené dohody pro Evropu“ (.pdf).

Závěr

Kateřina Konečná obsah Antverpské deklarace nepopisuje přesně. Ani jeden z jejích bodů neobsahuje tvrzení, že by průmyslníci byli kvůli Green Dealu z Evropy donuceni odejít nebo že pro ně přechod na udržitelnější ekonomiku není životaschopný. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Danuše Nerudová

Co v Green Dealu chybí, (...) je to financování.
České zájmy v Evropě: Superdebata lídrů, 10. dubna 2024
Životní prostředí
Evropská unie
Pravda
EU sice počítá s tím, že část financí potřebných k naplnění cílů Zelené dohody zajistí unijní rozpočet, nástroj NextGenerationEU či příjmy z emisních povolenek, z velké části ale spoléhá na dosud nezajištěné soukromé investice. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Kandidátka do europarlamentu za STAN Danuše Nerudová v kontextu výroku mluví o nedořešeném financování Green Dealu. Podle ní se Evropská unie musí připravit na rozsáhlé investice, které z části budou muset pokrýt nové eurobondy, tedy dluhopisy vydané jménem EU.

Financování Green Dealu

Takzvaný Green Deal neboli Zelenou dohodu pro Evropu představila Evropská komise v prosinci 2019. Cílem tohoto plánu je připravit Evropskou unii na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. Evropská komise chce (.pdf, str. 4) do roku 2030 snížit produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by pak EU dle plánu měla dosáhnout klimatické neutrality. Tyto cíle, které v roce 2020 odsouhlasila Evropská rada, byly později zakomponovány i do evropského právního rámce pro klima. 

Co se týče financování, počítá Evropská komise s několika zdroji. Zaprvé se na investice do klimaticky prospěšných opatření použije nejméně 30 % plánovaného dlouhodobého rozpočtu EU na roky 2021 až 2027. Dalším zdrojem financí dle plánu bude 30 % prostředků z nástroje NextGenerationEU (NGEU), v rámci kterého si členské státy prodejem dluhopisů půjčily na hospodářské oživení po pandemii covidu-19. 

Z dlouhodobého rozpočtu a nástroje NGEU, které dohromady tvoří 1,8 bilionu eur (v cenách roku 2018; .pdf, str. 6), tedy EU na financování zelených investic poskytne jednu třetinu. To je přibližně 540 miliard eur.

Dalším zdrojem příjmů jsou podle unijního plánu výnosy z prodeje emisních povolenek. Finance získané dražbou emisních povolenek v současnosti putují z velké části do rozpočtů členských států, které je od roku 2024 mohou využívat jen pro účely spojené s ochranou klimatu. Menší část nyní směřuje i do ModernizačníhoInovačního fondu, jejichž cílem je urychlit přechod k nízkoemisnímu hospodářství. Od roku 2026 část výnosů z povolenek poputuje do nově vytvořeného Sociálního klimatického fondu. 

Pro období let 2024 až 2030 Evropská komise počítá s tím, že obchodování s emisními povolenkami „může přinést přibližně 220 miliard eur“ (.pdf, str. 10). Dalších 113 miliard eur by podle Komise mohlo v letech 2027–2030 přinést zpoplatnění emisí z vytápění budov a silniční dopravy, které státy EU schválily loni na jaře. 

Splnění klimatických cílů mají podle unijního záměru financovat také přímo jednotlivé členské země a soukromý sektor. EU počítá s prosazením opatření, která firmy, banky a další subjekty motivují k investicím do ekologických a udržitelných projektů. Směrnice Rady EU týkající se daně z přidané hodnoty například umožňuje členským státům uplatňovat snížené sazby na aktivity, které jsou šetrné k životnímu prostředí. Zároveň státy zavazuje k postupnému ukončení daňového zvýhodnění činností, které na přírodu mají negativní dopad.

Kritika unijního plánu

I přes tyto finanční zdroje zaznívá kritika, že členské státy na financování projektů, které by vedly ke splnění klimatických cílů, nebudou mít peníze. Někteří europoslanci proto navrhují další zadlužení EU formou dluhopisů, přičemž by se tyto peníze podle nizozemského europoslance Base Eickhouta následně investovaly především do energetické infrastruktury. Na chybějící investice upozorňují i čeští politici, např. Piráti chtějí snížit daňovou zátěž pro firmy, které budou investovat do udržitelných odvětví.

Plán financování Zelené dohody ovšem nekritizují jen politici. Evropský účetní dvůr (EÚD) loni v červnu upozorňoval, že dle odhadů je ke splnění unijních klimatických cílů nutné investovat „jeden bilion eur ročně“. Prostředky, které EU plánuje vynaložit z unijních zdrojů, tak dle EÚD zjevně nebudou stačit a většina investic bude muset pocházet ze soukromých zdrojů nebo státních rozpočtů členských zemí. 

EÚD v této spojitosti zmiňoval, že státy EU ve svých národních energetických a klimatických plánech popisují financování příliš vágně a „neposkytují mnoho informací o tom, jak mezeru ve financování zaplnit“. Zástupci Evropského účetního dvora také uvedli, že soukromé investování zpomalují změny v unijních regulacích a prozatím existuje jen málo náznaků, že soukromé investice dosáhnou potřebné výše.

Samotná Evropská komise na začátku letošního dubna napsala, že soukromé investice „dosud nejsou dostatečně mobilizovány“. Právě soukromý sektor má přitom podle ní hrát vedoucí úlohu v investicích, které zajistí uvedení Green Dealu do praxe. 

Závěr

Evropská unie počítá s tím, že splnění unijních klimatických cílů bude vyžadovat financování z několika zdrojů. Část financí podle evropského plánu pokryje víceletý rozpočet EU, prostředky z nástroje NextGenerationEU a také příjmy z prodeje emisních povolenek. Jak ovšem upozorňuje např. Evropský účetní dvůr, tyto zdroje zjevně nebudou stačit, a EU z velké části spoléhá na investice soukromého sektoru. Soukromé investice přitom zatím zajištěny v potřebné výši nejsou, jak uvedla i samotná Evropská komise. Výrok Danuše Nerudové tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Danuše Nerudová

Tehdy (během pandemie covidu-19, pozn. Demagog.cz) všichni euroskeptici hovořili o tom, že o ty eurobondy nebude žádný zájem.
České zájmy v Evropě: Superdebata lídrů, 10. dubna 2024
Evropská unie
Ekonomika
Nepravda
Euroskeptičtí politici, kteří se k zavedení eurobondů vyjadřovali, svou kritiku opírali o jiné důvody, než které uvádí Danuše Nerudová. Převážně odmítali princip sdílené odpovědnosti či větší zadlužení EU. O potenciálním zájmu investorů nemluvili.

Lídryně hnutí STAN pro volby do Evropského parlamentu (EP) Danuše Nerudová mluví o dluhopisech, které společně vydávají státy Evropské unie (EU). Tvrdí, že během diskuzí o zavedení systému, tedy po vypuknutí pandemie, se proti tomuto návrhu stavěli zástupci euroskeptických stran. Podle ní argumentovali nízkým zájmem investorů o dluhopisy, což se ovšem v praxi neprojevilo.

Eurobondy

O zavedení tzv. „eurobondů“ se diskutovalo už během dluhové krize jižních států EU mezi lety 2009–2013. Systém byl ale nakonec zaveden až během pandemie covidu-19, přičemž cílem bylo pomoci nejvíce zasaženým ekonomikám Unie.

EU v roce 2020 vydala v rámci projektu „Next Generation EU“ společné dluhopisy za celkem 750 miliard eur. Podle podporovatelů této politiky se společnou odpovědností za dluh nejen dostává pomoci státům, které jsou krizí silně zasažené, ale také se zvyšuje pravděpodobnost splacení tohoto dluhu.

Postoj euroskeptických stran

Za hlavní euroskeptické strany jsou v českém stranickém systému považovány ODS, SPD a KSČM (.pdf, str. 29–30). Lídr koalice SPOLU ve volbách do EP a člen ODS Alexandr Vondra v minulosti zavedení eurobond připouštěl za podmínek, že by se jednalo o mimořádnou, nikoliv standardní záležitost a nedošlo by k navýšení evropského rozpočtu ani zavedení daní na celoevropské úrovni. Jeho stranický kolega Jan Zahradil se k návrhu stavěl odmítavě, o zájmu investorů ale nemluvil.

Předseda SPD Tomio Okamura se k návrhu stavěl dlouhodobě kriticky (video), svůj postoj ale obhajoval zejména odporem k dalšímu zadlužování EU, ke vzdálenému datu splatnosti či principu „sdílení“ tohoto dluhu, který by tak dopadl i na Českou republiku. Podobně se vyjadřoval i europoslanec za SPD Ivan David.

Petr Mach, lídr společné kandidátní listiny SPD a Trikolory do eurovoleb, svou kritiku eurobondů opíral o svou domněnku, že emisí společných dluhopisů by došlo k porušení zakládající smlouvy EU, podle které má být rozpočet Unie vyrovnaný.

Z řad zahraničních euroskeptických stran se k tématu vyjadřovali např. zástupci německé krajně pravicové strany Alternativa pro Německo (AfD). I ti argumentovali neochotou sdílet dluhy dalších členských států. Kriticky se vyjadřoval i předseda italské strany Liga Severu Matteo Salvini. Současná italská premiérka Giorgia Meloni, jejíž strana Bratři Itálie bývá rovněž označována za euroskeptickou, zavedení eurobondů ale naopak vítala.

Kritiku zavedení eurobondů kvůli potenciálně nízkému zájmu investorů se nám mezi vyjádřeními českých ani zahraničních politiků nalézt nepodařilo. Jelikož internetové vyhledávače ani např. databáze Hlídač státu shodu nenalézají, kontaktovali jsme tiskové oddělení hnutí STAN. Odpověď jsme ale ke dni vydání naší analýzy neobdrželi.

Závěr

O eurobondy tedy byl na trhu zájem a čeští i zahraniční euroskeptičtí politici se k jejich zavedení mnohdy vyjadřovali kriticky. Svou kritiku ale odvíjeli od jiných argumentů než které zmiňuje Danuše Nerudová. Většinou poukazovali na to, že by emise dluhopisů mohly vést k převedení odpovědnosti jednoho členského státu na další nebo také k většímu zadlužení EU. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Danuše Nerudová

Nakonec byly (eurobondy během pandemie covidu‑19, pozn. Demagog.cz) poměrně rychle upsány na trhu.
České zájmy v Evropě: Superdebata lídrů, 10. dubna 2024
Evropská unie
Ekonomika
Pravda
EU kvůli pandemii covidu‑19 oznámila vydání tzv. eurobondů, tedy společných dluhopisů, za celkem 750 miliard eur. Podle agentury Reuters byl o vydání prvních dluhopisů ve výši 20 mld. eur velký zájem, kdy si investoři tyto cenné papíry objednali v přibližné hodnotě 107 mld. eur.

Lídryně hnutí STAN pro volby do Evropského parlamentu (EP) Danuše Nerudová mluví o dluhopisech, které společně vydávají státy Evropské unie (EU). V kontextu výroku tvrdí, že během diskuzí o zavedení systému, tedy po vypuknutí pandemie, se proti tomuto návrhu stavěli zástupci euroskeptických stran. Nakonec však podle ní měli investoři o eurobondy zájem.

Eurobondy

O zavedení tzv. „eurobondů“ se diskutovalo už během dluhové krize jižních států EU mezi lety 2009–2013. Systém byl ale nakonec zaveden až během pandemie covidu‑19, přičemž cílem bylo pomoci nejvíce zasaženým ekonomikám Unie.

EU v roce 2020 oznámila vydat v rámci projektu „Next Generation EU“ společné dluhopisy za celkem 750 miliard eur v cenách z roku 2018. Podle podporovatelů této politiky se společnou odpovědností za dluh nejen dostává pomoci státům, které jsou krizí silně zasažené, ale také se zvyšuje pravděpodobnost splacení tohoto dluhu.

Plán je rozložit celkové vypuštění eurobondů od poloviny roku 2021 do roku 2026. Vydání prvních dluhopisů ve výši 20 miliard euro doprovázel podle agentury Reuters velký zájem –k polovině června 2021 si investoři objednali cenné papíry v celkové hodnotě více než 107 miliard eur. Největší podíl zájemců tvořily investiční společnosti, banky a centrální banky či jiné oficiální instituce. Výrok Danuše Nerudové tak hodnotíme jako pravdivý.

Alena Schillerová

Bez pověření českým Parlamentem nebo vládou odletěl (ministr vnitra Vít Rakušan v červnu 2023, pozn. Demagog.cz) do Lucemburska a zvedl tam ruku pro migrační pakt, který předtím pomohl připravit.
Facebook, 29. března 2024
Evropská unie
Zavádějící
Rakušan pro návrh migračního paktu sice hlasoval bez přímého mandátu od Fialova kabinetu, vůbec ho ale nepotřeboval, jelikož pro něj, jako ministra vnitra, stále platilo pověření minulé vlády. Nemusel a ani nemohl mít pověření od Parlamentu, který v procesu žádnou roli nemá.

Poslankyně a předsedkyně poslaneckého klubu hnutí ANO Alena Schillerová píše o paktu o azylu a migraci, který Evropská komise původně předložila (EK) už v roce 2020. Na připravované migrační reformě se ale Rada Evropské unie dohodla až 8. června 2023 v Lucemburku, tedy po několika letech vyjednávání. V následujících odstavcích se podíváme na roli Víta Rakušana v projednávání a odsouhlasení této migrační reformy.

Pověření Víta Rakušana

Migrační pakt projednávala Rada EU, ve které zasedají ministři vlád jednotlivých členských států. Ti se v zasedání mění v souvislosti s právě projednávanou agendou a jsou jménem vlád pověřeni projednávat, pozměňovat a schvalovat právní předpisy a závazky.

Pakt byl tématem jednáníRadě pro spravedlnost a vnitřní věci, kterého se účastní ministři spravedlnosti a vnitra. Jak zmiňujeme výše, původní návrh EK předložila už v roce 2020, kdy byl ministrem vnitra Jan Hamáček. Po volbách v roce 2021 jej v čele resortu nahradil Vít Rakušan.

Právní a kontrolní odbor vlády zveřejnil, že pozice České republiky k otázce paktu o migraci a azylu byly schváleny příslušným vládním orgánem již v roce 2020 a nebylo zapotřebí přijímat nové usnesení vlády (.docx). Podle odboru tedy měl ministr vnitra „na jednání Rady platný mandát a postupoval v souladu s dlouhodobou pozicí České republiky“. Rakušan o pozici Česka při hlasování vládu také předem informoval (.docx, str. 2).

Dodejme, že podle jednacího řádu vlády český Parlament nijak nefiguruje v procesu schvalování mandátu jednotlivých ministrů a jejich účasti v Radě EU. Ministr vnitra Rakušan tedy pověření Parlamentem vůbec nepotřeboval.

Hlasování v červnu 2023

Rada EU odsouhlasila migrační pakt 8. června 2023. Nejednalo se ovšem o finální schválení právní normy, ale pouze o vymezení pozice Rady EU ohledně následného projednávání návrhu mezi Radou a Evropským parlamentem. Jak již bylo zmíněno, Českou republiku zastupoval Vít Rakušan, který návrh podpořil. Proti byli pouze ministři vnitra Polska a Maďarska.

Rakušanova role v přípravě paktu

Vít Rakušan v červnu 2023 zdůraznil, že za jeden z hlavních úspěchů považuje definitivní odmítnutí povinných kvót pro přerozdělování migrantů. Zároveň Ministerstvo vnitra uvedlo, že České republice Rakušan prozatím vyjednal výjimku ze systému tzv. „povinné solidarity“, a to kvůli velkému počtu ukrajinských uprchlíků, které Česko přijalo. Podobnou informaci zveřejnil i samotný šéf resortu vnitra na sociálních sítích.

Důležité je ovšem zmínit, že předběžná podoba paktu z června 2023 konkrétně nezmiňuje výjimku pro Českou republiku ani pro státy s velkým počtem uprchlíku z Ukrajiny (.pdf). Obsahuje ale dodatek, podle kterého mohou být státy, jež jsou „pod migračním tlakem, ohroženy migračním tlakem nebo čelí významné migrační situaci,“ vyňaty z účasti na povinné solidaritě (.pdf, str. 26, 128–132). Konkrétní hlediska, podle kterých Evropská komise takový „migrační tlak“ hodnotí, jsou např. počet lidí pobývajících ve státě s dočasnou ochranou nebo počet identifikovaných nezletilých osob bez doprovodu (str. 46–51).

Rada EU a Evropský parlament se na podobě migračního paktu shodli v prosinci 2023. V únoru 2024 pak zástupci členských států dohodu schválili, přičemž Česko se hlasování zdrželo. Vláda prostřednictvím ministra dopravy Martina Kupky tento krok vysvětlovala tak, že „nová podoba návrhu je pro Česko horší než ta, na níž se podílelo při svém předsednictví v Radě EU“.

Podle Víta Rakušana byl původní návrh Evropským parlamentem pozměněn a se současnou verzí česká vláda není spokojená. Uvedl, že „jeho výsledná podoba je málo ambiciózní“snížila možnost efektivně bránit nelegální migraci na vnější hranici EU. Evropský parlament v dubnu, tedy již po zveřejnění námi ověřovaného příspěvku, návrh paktu schválil.

Závěrečné hodnocení

Vít Rakušan v červnu 2023 v Radě EU hlasoval pro předběžnou dohodu migračního paktu, která sloužila jako podklad pro vyjednávání s Evropským parlamentem. Základ pro tuto dohodu pomohla vyjednat také Česká republika v rámci svého předsednictví.

Ministr vnitra Rakušan pro hlasování přímé pověření Fialova kabinetu neměl, jak zmiňuje Alena Schillerová. Opomíná už ale uvést, že ho vůbec nepotřeboval – podle právního a kontrolního odboru vlády odjel do Lucemburku s platným mandátem, jelikož stále platilo pověření minulé vlády. Rakušan také nemusel (a ani nemohl) mít pověření od Parlamentu, který v procesu žádné pravomoci nemá. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako zavádějící.

Alena Schillerová

Žádný z návrhů v paktu neobsahuje povinné přijímání migrantů,“ volal tehdy (v listopadu 2023, pozn. Demagog.cz) s bledou tváří Rakušan, (...) doufal, že ho tahle dětsky jednoduchá lež zachrání.
Facebook, 29. března 2024
Evropská unie
Nepravda
Rakušan na podzim 2023 řekl, že migrační pakt neobsahuje povinnost přijímat migranty. Jde ale o pravdivý popis návrhu, nikoliv o lež. Doplňme, že stát bude muset v urč. situacích posuzovat žádosti o azyl, jež by jinak posuzovat nemusel, ale jen u migrantů, kteří už ve státě jsou.

Doplnění a oprava: Po upozornění od Roberta Kotziana jsme do odůvodnění výroku přidali zmínku o tzv. kompenzacích v oblasti příslušnosti. V textu jsme opravili nepřesný popis rezervoáru solidarity a způsobu zapojení jednotlivých států.

Poslankyně Alena Schillerová mluví o migračním paktu, který usiluje o reformu azylových pravidel na úrovni Evropské unie. Podle ní ministr vnitra Vít Rakušan zradil Českou republiku, když v listopadu 2023 nesprávně tvrdil, že tento pakt neobsahuje povinnost přijímat migranty. 

V listopadu 2023 se migračním paktem zabýval Výbor pro bezpečnost Poslanecké sněmovny (.pdf, str. 1), který navázal na projednávání ze září (.pdf). Obou schůzí se účastnil i ministr vnitra Rakušan (.pdf, .pdf), který svůj postoj k návrhu obhajoval. Právě v listopadu řekl, že „žádný z návrhů obsažených v paktu schválených Radou neobsahuje povinnost pro Českou republiku povinně přebírat migranty“ (.pdf, str. 2–3). Podobně se vyjádřil např. i v únoru letošního roku, kdy na platformě X (dříve Twitter) napsal, že migrační pakt podle něj neobsahuje povinné relokační kvóty, a doslova uvedl, že neobsahuje „povinné přijímání migrantů“.

Migrační pakt o mluví o relokacích migrantů, ale jen jako o jedné z možností v rámci systému tzv. povinné solidarity (.pdf). Členské státy EU si ovšem budou moci vybrat z několika způsobů, jak se do systému zapojit (.pdf, str. 122–125). Místo možnosti relokace mohou státy zaplatit finanční příspěvek nebo poskytnout alternativní pomoc, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do ostatních států, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 125). Všechny druhy solidarity budou mít podle návrhu stejnou váhu (str. 9, 122).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 56–58, 124–125). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 56, 124). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat (str. 125).

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle paktu a Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 132–135), které mohou být v případě migrační krize povinné pro tzv. přispívající státy – tedy pro státy, jež nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů (str. 38, 14). Tyto země pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací (str. 133), případně do výše nejméně 30 000 potřebných relokací (str. 56). Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se ale výše zmíněné kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Shrnutí

Vít Rakušan tedy v listopadu 2023 uvedl, že nový migrační pakt neobsahuje povinnost přijímat migranty. Zveřejněný návrh migračního paktu (ani později schválená verze) povinnost přijímat migranty z jiných zemí EU – tedy povinné relokace – opravdu nenařizuje. Relokace jsou pouze jednou z možností, kterou si státy mohou v mechanismu povinné solidarity vybrat.

Doplňme, že v některých situacích podle paktu bude pro státy povinné posuzovat žádosti o azyl, které by za standardní situace do jejich působnosti nespadaly. Podle stanoviska Rady EU i zástupců Evropské komise se ale toto posuzování bude týkat jen žádostí migrantů, kteří už se nacházejí na území daného státu. Nejde tedy o přijímání migrantů z jiných zemí Unie.

Jelikož Alena Schillerová nesprávně označuje slova ministra vnitra za lživá, hodnotíme její výrok jako nepravdivý.

Alena Schillerová

(Ministr vnitra Vít Rakušan, pozn. Demagog.cz) zopakoval svou lež už tolikrát (...), když říká: „Kvóty? Nebudou! Nebudou žádné povinné relokace.“ Video najdete na jeho sítích. Je čerstvé, s datem 16. března.
Facebook, 29. března 2024
Evropská unie
Nepravda
Vít Rakušan ve videu ze 16. března 2024 sice řekl, že migrační pakt nezahrnuje povinné relokační kvóty, jedná se ale o pravdivý popis návrhu, ne o lež. Státy si dle paktu budou moci vybrat, jestli v rámci tzv. povinné solidarity zvolí relokaci, nebo finanční (či jinou) pomoc.

Doplnění a oprava: Po upozornění od Roberta Kotziana jsme do odůvodnění výroku přidali zmínku o tzv. kompenzacích v oblasti příslušnosti. V textu jsme opravili nepřesný popis rezervoáru solidarity a způsobu zapojení jednotlivých států.

Alena Schillerová ve svém příspěvku zmiňuje povinné relokační kvóty v souvislosti s návrhem migračního paktu, na kterém se v únoru shodli vyjednavači Evropského parlamentu a členských zemí EU.

Ministr vnitra Vít Rakušan skutečně 16. března na své profily na sociálních sítích umístil video, ve kterém odpovídá na otázku týkající se případných relokačních kvót v rámci migračního paktu. „Povinné relokační kvóty prostě nebudou,“ uvádí Rakušan hned v popisku videa. Stejnou informaci opakuje závěrem, kdy říká, že kvóty nebudou (video, čas: 0:33). Následně zdůrazňuje, že podle něj „nebudou žádné povinné relokace“.

Návrh migračního paktu sice mluví relokacích migrantů, ale jen jako o jedné z možností v rámci tzv. povinné solidarity (.pdf, str. 56, 122–125), jejímž cílem je pomoci unijním státům nejvíce zasaženým migrací. Členské státy EU si budou moci vybrat ze tří způsobů, jak se do systému zapojit (.pdf, str. 122–125). Kromě relokace mohou zaplatit finanční příspěvek. Další možností je poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 125). Všechny druhy solidarity přitom budou mít podle migračního paktu stejnou váhu (.pdf, str. 9).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 56–58, 124–125). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 56, 124). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat (str. 125). Stejná ustanovení obsahuje i návrh migračního paktu, která později 10. dubna 2024 schválil Evropský parlament.

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle paktu a Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 132–135), které mohou být v případě migrační krize povinné pro tzv. přispívající státy – tedy pro státy, jež nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů (str. 38, 14). Tyto země pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací (str. 133), případně do výše nejméně 30 000 potřebných relokací (str. 56). Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se výše zmíněné kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Shrnutí

Vít Rakušan na svých sociálních sítích 16. března zveřejnil video, ve kterém se vyjádřil, že migrační pakt povinné relokace neobsahuje. Zveřejněný návrh migračního paktu (ani později schválená verze) povinné kvóty na přerozdělování migrantů skutečně nenařizuje, relokace jsou pouze jednou z možností, kterou si státy mohou v mechanismu povinné solidarity vybrat. Jelikož Alena Schillerová nesprávně označuje slova ministra vnitra za lživá, hodnotíme její výrok jako nepravdivý.

Alena Schillerová

Pomocí migračního paktu, který Vít Rakušan pomohl dojednat, dostává Evropská komise pravomoc nařizovat státům, kolik k sobě musí přijmout migrantů.
Facebook, 29. března 2024
Evropská unie
Zavádějící
Rada EU na návrh Komise dle paktu vždy určí požadovaný počet relokací, z nějž se vypočítá podíl pro každý stát. Místo relokací lze ale zaplatit příspěvek. Stát sice někdy bude muset posuzovat žádosti, jež by jinak posuzovat nemusel, ale jen u migrantů už přítomných na jeho území.

Doplnění a oprava: Po upozornění od Roberta Kotziana jsme do odůvodnění výroku přidali zmínku o tzv. kompenzacích v oblasti příslušnosti. V textu jsme opravili nepřesný popis rezervoáru solidarity a způsobu zapojení jednotlivých států.

Schvalování migračního paktu

Původní návrh migračního paktu předložila Evropská komise už v roce 2020. Unijní země se na něm shodly v červnu 2023, tedy po několika letech vyjednávání. Dohoda byla schválenapodporou České republiky, která její základy položila ve druhé půlce roku 2022 během svého předsednictví v Radě EU (.pdf, str. 4).

Migrační dohodu projednávala Rada EU, ve které zasedají ministři vlád jednotlivých členských států, kteří se střídají v závislosti na právě projednávané agendě. Dohodou se v tomto případě zabývala Rada pro spravedlnost a vnitřní věci, ve které zasedají ministři spravedlnosti a vnitra.

Zastupováním České republiky byl pověřen současný ministr vnitra Vít Rakušan. Ten v červnu 2023 zdůraznil, že vláda považuje definitivní odmítnutí povinných kvót pro přerozdělování migrantů za jeden ze zásadních bodů vyjednané dohody. Zároveň uvedl, že Česku prozatím domluvil výjimku ze systému tzv. povinné solidarity, a to kvůli velkému počtu ukrajinských uprchlíků, které Česko přijalo od začátku ruské invaze.

Je vhodné uvést, že migrační pakt sice nakonec výslovně nezmiňuje Česko ani ukrajinské uprchlíky, o výjimku ale mohou žádat země pod migračním tlakem (.pdf, str. 128–132). Jestli se daný stát v této situaci skutečně nachází, posoudí Evropská komise (str. 55). Podle navržených pravidel bude Komise vždy vycházet ze „zprávy o azylu a migraci“ (str. 49–51), která jako jedno z přibližně 20 hledisek bere v úvahu i počet osob, jimž daný stát poskytl tzv. dočasnou ochranu. O udělení výjimky pak na základě posouzení Komise bude rozhodovat ještě Rada EU (.pdf, str. 130–131).

Jak Evropská komise a Rada EU případnou českou žádost o výjimku posoudí, nelze s jistotou předjímat. Nicméně podle vyjádření eurokomisařky pro vnitřní záležitosti Ylvy Johansson byla tato možnost výjimky přidána speciálně pro Polsko a Českou republiku, které přijaly velký počet ukrajinských uprchlíků. Detailněji jsme se výjimce pro ČR věnovali zde.

Návrh, na kterém se shodli ministři vnitra v Radě EU, následně posloužil jako základ pro jednání předsednictví Rady EU s Evropským parlamentem. Tyto dva orgány dosáhly předběžné dohody v prosinci 2023. Na konečné podobě migračního paktu se členské státy definitivně shodly v únoru 2024, k jeho schválení nicméně ještě v době publikace příspěvku Aleny Schillerové chyběl formální souhlas Evropského parlamentu.

Hlasování Česka

Česko se při hlasování o finální verzi migračního paktu zdrželo, protože schválenou verzi považovalo za horší než tu, kterou pomohla dojednat během svého předsednictví. Ministr dopravy Martin Kupka uvedl, že v novém návrhu přibylo byrokracie a podle Ministerstva vnitra je návrh nyní méně ambiciózní v oblasti posílení ochrany vnějších hranic EU a zrychlení a zjednodušení azylového a návratového řízení. K hlasování Česka se na sociálních sítích vyjádřil i Vít Rakušan, podle kterého se také snížily ambice v oblasti ochrany vnějších hranic unie.

Co je v migračním paktu

Dojednaný migrační pakt obsahuje pět klíčových bodů, kterými jsou:

  • Jednotná pravidla pro screening a identifikaci osob, které nejsou občany EU, na vnějších hranicích.
  • Zřízení jednotné databáze Eurodac, ve které se budou evidovat jednotliví žadatelé o azyl.
  • Zrychlená hraniční procedura pro vyřizování azylových žádostí týkající se zejména osob s nižší pravděpodobností přiznání azylu.
  • Nařízení o mimořádných situacích, které umožní vyhlášení krizového stavu v případě velké migrační vlny, pandemie nebo využívání migrantů jako hybridní zbraně ze strany mimounijních zemí.
  • Povinná solidarita se zeměmi nejvíce postiženými migrační krizí.

Právě v rámci povinné solidarity (.pdf) migrační pakt mluví o relokacích migrantů. Členské státy EU budou moci vybrat ze tří způsobů, jak se do systému zapojit (.pdf, str. 122–125). Místo relokace mohou zaplatit finanční příspěvek. Třetí možností je poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 125). Všechny druhy solidarity přitom budou mít podle migračního paktu stejnou váhu (.pdf, str. 9).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 56–58, 124–125). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 56, 124). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat (str. 125).

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle paktu a Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 132–135), které mohou být v případě migrační krize povinné pro tzv. přispívající státy – tedy pro státy, jež nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů (str. 38, 14). Tyto země pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací (str. 133), případně do výše nejméně 30 000 potřebných relokací (str. 56). Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se ale výše zmíněné kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Závěr

Ministr vnitra Vít Rakušan v červnu 2023 podpořil hlavní body návrhu migrační reformy, byť schválený návrh sloužil pouze jako podklad pro vyjednávání mezi Radou a Evropským parlamentem. Podle vyjádření eurokomisařky pro vnitřní záležitosti Ylvy Johansson byla možnost výjimky do migračního paktu přidána speciálně pro Polsko a Českou republiku, přičemž na jejím vyjednání se podílel právě Rakušan.

Podle návrhu migračního paktu budou relokace, tj. přijímání migrantů z jiných zemí EU, součástí mechanismu povinné solidarity. Rada EU každý rok na návrh Evropské komise určí referenční počet „potřebných” relokací a finančních příspěvků, ze kterých se spravedlivým podílem stanoví počty pro jednotlivé členské země. Státy si ale mohou vybrat, jestli si z tohoto rezervoáru solidarity zvolí právě relokace, nebo jestli místo nich zaplatí finanční příspěvek či zvolí alternativní formu pomoci.

V určitých případech mohou být povinné tzv. kompenzace v oblasti příslušnosti, kdy státy budou posuzovat žádosti o azyl, které by za standardních podmínek posuzovat nemusely. Podle stanovisek Rady EU i Evropské komise se ale tyto kompenzace budou týkat jen žádostí migrantů, kteří už se nacházejí na území daného státu. Nejedná se tedy o přijímání migrantů z jiných zemí EU. Jelikož Alena Schillerová tuto záležitost opomíjí, hodnotíme její výrok jako zavádějící.

Alena Schillerová

Za každého nepřijatého migranta budou muset státy platit půl milionu korun každý rok.
Facebook, 29. března 2024
Evropská unie
Zavádějící
Pokud se členské státy EU rozhodnou uprchlíky nepřijmout, na základě nového migračního paktu budou muset zaplatit přibližně 500 tisíc korun za nepřijatého migranta. Není to však jediný způsob pomoci – mohou např. poskytnout materiální podporu státům nejvíce zasažených migrací.

Alena Schillerová v kontextu výroku kritizuje ministra vnitra Víta Rakušana za to, že podle ní neuváděl přesné informace o obsahu paktu Evropské unie o migraci a azylu.

Co obsahuje migrační pakt?

Nejprve je vhodné uvést, že v červnu 2023 se ministři vnitra členských států shodli na nové migrační reformě počítající s povinnou solidaritou. V rámci ní si země budou moci vybrat způsob, jak pomoci státům, které jsou nejvíce zasaženy migrací. Mohou uprchlíky přijmout, zaplatit roční finanční příspěvek nebo poskytnout alternativní pomoc, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do ostatních států.

Po několikaměsíčních jednáních dosáhlo španělské předsednictví Rady a Evropský parlament v prosinci 2023 dohody o hlavních prvcích migračního paktu. Následně v únoru 2024 s předběžnou dohodou souhlasili také zástupci jednotlivých členských států. Česko se ovšem při hlasování zdrželo, jelikož změny, kterých pakt nabyl po jednáních s Evropským parlamentem, přinesly podle vlády příliš mnoho byrokracie. Pravidla pro výpomoc státům zasažených migrací nicméně zůstala stejná jako po jednání v červnu 2023.

Dodejme, že návrh obsahuje také ustanovení, podle kterých se za určitých podmínek nemusí mechanismu solidarity účastnit státy nacházející se „pod migračním tlakem“ nebo ve „významné migrační situaci“ (.pdf, str. 128–132). Přičemž eurokomisařka pro vnitřní záležitosti Ylva Johansson v červnu 2023 v rozhovoru pro polský zpravodajský web uvedla, že bylo ustanovení o výjimce do migračního paktu „přidáno speciálně pro Polsko a Českou republiku, které jsou v současné době pod migračním tlakem“ kvůli přílivu ukrajinských uprchlíků. Více jsme o této výjimce psali zde.

Jak jsme nastínili výše, členské státy nebudou mít povinnost přijímat uprchlíky ze zemí nejvíce zasažených migrací na základě relokace. Místo toho mohou finančně přispět částkou 20 tisíc euro (přibližně 500 tisíc korun) do společného fondu Evropské unie (EU) na financování projektů, které se snaží vyřešit základní příčiny migrace.

Závěr

Migrační reforma, kterou formálně schválil Evropský parlament až po zveřejnění námi ověřovaného příspěvku Aleny Schillerové, zavádí tzv. mechanismus solidarity. V rámci něj sice členské státy EU musí opravdu zaplatit přibližně 500 tisíc korun za každého nepřijatého migranta, není to však jediný způsob pomoci. Kromě toho mohou poskytnout alternativní pomoc např. v podobě materiální podpory do států nejvíce zasažených migrací. Jedno z ustanovení navíc předpokládá výjimku z účasti pro státy „pod migračním tlakem“. Vzhledem k tomu, že Alena Schillerová tyto způsoby opomíjí, hodnotíme její výrok jako zavádějící.