Přehled ověřených výroků

Prezident měl garantovanou zákonodárnou iniciativu v Ústavě Československé socialistické republiky z 11. července 1960, konkrétně v čl. 52 odst. 1. Se změnou státního zřízení na federaci v roce 1969 byla velká část textu „Socialistické ústavy“ nahrazena ústavním zákonem 143/1968 Sb., zákonodárná iniciativa prezidenta však zůstala v čl. 45 odst. 1, a až do rozpadu Československa byla zachována. 

K odebrání zákonodárné iniciativy z prezidentských pravomocí došlo, když Ústava samostatné České republiky nabyla účinnosti 1. ledna 1993. V čl. 50 bylo prezidentovi pouze vytyčeno právo suspenzivního veta k přijatému zákonu (s výjimkou zákona ústavního). Ústavní právník Jan Kysela zrušení zákonodárné pravomoci prezidenta zdůvodnil takto: „Do roku 1992 prezident zákonodárnou pravomoc měl, ale neměl právo veta. Když se pravomoc škrtla, zejména kvůli Václavu Havlovi, který svými návrhy ze začátku 90. let politickou třídu značně jitřil, nahradila se vetem.“ 

Václav Klaus byl při tvoření nové Ústavy v roce 1992 předsedou české vlády. Václav Havel po nezvolení v červencových volbách a následné rezignaci na prezidentský úřad nevykonával žádný úřad, a tak do tvorby Ústavy zasahoval pouze jako soukromá osoba. Ale i tak v srpnu 1992 sepsal esej s názvem Několik poznámek na téma české ústavy. Právě v této eseji Havel píše (str. 14), že právo zákonodárné iniciativy se mu „nezdá být tak důležité, jako suspenzivní veto“, které považoval za pojistku, která „dělá z prezidenta politicky relevantní sílu“.

Seznam Zprávy ve svém článku také popisují, jak moc aktivní roli Václav Havel sehrál při tvorbě ústavy (například návrhem preambule či prosazením pravomoci prezidenta sjednávat mezinárodní smlouvy). Článek ale také ukazuje, jak se své angažmá Václav Havel tehdy snažil utajit právě před Václavem Klausem. Ten si údajně nepřál, aby měl prezident České republiky silné pravomoce, pravděpodobně i kvůli předpokládanému opětovnému zvolení Václava Havla, tentokrát do čela samostatné České republiky.

„Václav Klaus chtěl mít z Václava Havla královnu Alžbětu II. – setkat se s ním každý týden, poreferovat a vypít čaj. Prezident ho měl vyslechnout, pokývat hlavou a odebrat se jezdit na koni. Václav Havel se s touto rolí nechtěl spokojit,“ popsal rozpory mezi Václavem Klausem a Václavem Havlem Cyril Svoboda, tehdejší tajemník komise pro přípravu Ústavy.

Napjaté vztahy a rozdílné porevoluční názory mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem jsou veřejně známy a projevily se především při rozdělení republiky, a v rámci toho i při tvorbě nové Ústavy. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok Petra Pavla jako pravdivý.

Danuše Nerudová popisuje „neformální“ vliv prezidenta České republiky, a tvrdí, že ona jako prezidentka by upozorňovala na ekonomickou situaci českých domácností.

Finanční situaci českých domácností mapuje např. projekt Česko 2022: Život k nezaplacení z dílny Českého rozhlasu a výzkumné společnosti PAQ Research. Dle posledních dat tohoto projektu mělo na konci listopadu 9 % domácností vyšší výdaje než příjmy. K získání Danuší Nerudovou zmíněných 35 % bychom k tomuto číslu museli připočítat domácnosti, které mají stejné výdaje jako příjmy, těch je podle listopadového průzkumu 25 %.

Průzkum ČRo dále např. ukazuje, že domácností, které nestíhají splácet své závazky, tedy nájem, hypotéky, půjčky či pravidelné výdaje jako složenky, bylo na konci listopadu také zhruba 9 %.

Projekt Život k nezaplacení prozatím nezveřejnil data za prosinec, vytvořil ovšem na základě dat ze začátku listopadu projekci na měsíc leden. Z té vyplývá, že podíl domácností, které mají vyšší výdaje než příjmy, v prvním měsíci roku 2023 pravděpodobně dosáhne 10 %. Domácností, kterým po zaplacení výdajů na bydlení a jídlo zbude méně než 100 Kč na osobu a den, bude podle analýzy přibližně 16 %.

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý. Ačkoliv zhruba 35 % domácností nemá po zaplacení účtů žádné (či má pouze minimální) úspory, těch, které nedokáží se svými příjmy vyjít, je podle průzkumu ČRo a společnosti PAQ Research „pouze“ 9 %. Predikce na měsíc leden předpokládá tento podíl ve výši 10 %.

Doplňme, že podobný výrok Danuše Nerudové jsme analyzovali již v minulosti. Tehdy nicméně mluvila o širší skupině domácností, které nedokážou měsíčně nic ušetřit, nikoliv jen o těch domácnostech, kterým příjmy nestačí na pokrytí výdajů. 

Miloš Zeman svým výrokem ilustruje význam exportu pro Českou ekonomiku a dodává, že „naším národním zájmem, kvůli zvyšování ekonomické výkonnosti, a tedy i životní úrovně, je tedy podporovat export, prosazovat ekonomickou diplomacii a mít korektní vztahy se, pokud možno, všemi významnými zeměmi světa“. V následujících odstavcích se proto zaměříme na to, co tvoří český HDP, jakou část tvoří export a jaký ukazatel se pro posouzení otevřenosti ekonomiky používá.

Hrubý domácí produkt (HDP) se používá k měření výkonnosti ekonomiky a je to suma celkové hodnoty nově vytvořených statků a služeb za dané období a na konkrétním území. Ukazuje tedy obecně, jak výkonná je daná ekonomika a jakou přidanou hodnotu za daný rok ekonomické subjekty vytvořily. 

Výši HDP je možné zjišťovat různými metodami výpočtu. Z každé z nich však vyplývá, že HDP nelze zaměňovat s objemem produkce dané ekonomiky, tedy peněžního vyjádření ceny veškerého vyrobeného zboží a služeb. Do HDP se totiž nezapočítávají např. náklady na vstupy do výroby, které tvoří velkou část ceny výsledného produktu (mzdy, suroviny, spotřebované služby atd.). Ve srovnání s objemem celkové produkce je tak HDP výrazně nižší.

Export se na druhou stranu vyjadřuje v penězích, které exportéři inkasovali za prodané zboží, podobně jako u obecného ukazatele celkové produkce. V objemu exportu jsou tak zahrnuty i položky, které se nezapočítávají do HDP. Tvrzení, že je nějaká část HDP tvořena exportem, je tedy nepřesné. HDP je částečně tvořen jen přidanou hodnotou statků a služeb, které byly vytvořeny v Česku a poté exportovány, nikoliv exportem jako takovým.

Přesto se ale často můžeme setkat s porovnáváním objemu exportu a HDP. Tento ukazatel slouží k porovnání míry otevřenosti jednotlivých ekonomik a i když jde o srovnání dvou hodnot s různou metodikou, může poskytnout alespoň obecnou informaci o tom, jak významný je export pro určitou ekonomiku. 

Česko skutečně patří mezi exportně orientované ekonomiky, podle OECD dosahoval v roce 2021 objem exportů 73 % HDP, stejnou hodnotu uvádí i Eurostat. Podle odlišné metodiky Českého statistického úřadu byl tento podíl v roce 2020 64 % (.pdf). V minulosti ale český export dle OECD i Eurostatu odpovídal přibližně 80 % HDP. Doplňme, že u nejvíce exportních ekonomik, jako je např. Lucembursko či Irsko, může ukazatel exportu ku HDP přesahovat i 100 %.

Miloš Zeman tedy správně (v rámci naší 10% tolerance) uvádí hodnotu, kterou ve srovnání s HDP představuje český export a správně tak poukazuje na otevřenost české ekonomiky. Český export opravdu představuje téměř 80 % HDP, Milošem Zemanem použitá formulace nicméně není přesná. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Předně uveďme, že v roce 2003 se prezident ještě stále volil nepřímo (.pdf, str. 7–8), tj. prezident byl vybrán na základě hlasování na společném jednání obou komor Parlamentu ČR z kandidátů navržených buďto minimálně deseti poslanci, nebo deseti senátory (.pdf, str. 1). Volba prezidenta mohla proběhnout až ve třech kolech, pokud žádný kandidát nedostal potřebný počet hlasů ani ve 3. kole, konala se volba nová (.pdf, str. 1-2). V tomto roce proběhly celkem tři volby prezidenta.

Vnitrostranické referendum ČSSD

Miloš Zeman byl od roku 1993 do roku 2001 předsedou ČSSD. V roce 2002 pak ohlásil odchod z politiky (ČRo 6, 24. května 2002). I přesto však později řekl, že se zúčastní prezidentské volby v roce 2003, ovšem až případné druhé volby. Sociální demokracie se nemohla shodnout na tom, koho strana pošle do prvního kola prezidentských voleb (uvažovalo se i o bývalém ministru spravedlnosti Jaroslavu Burešovi nebo tehdejším ombudsmanovi Otakaru Motejlovi).

Ke konci listopadu 2002 proto ČSSD uspořádala vnitrostranické referendum, ve kterém se na prvním místě umístil Miloš Zeman. Ten ovšem trval na svém rozhodnutí kandidovat až v případném druhém kole.

Prezidentská volba

První prezidentská volba se konala 15. ledna 2003 a zúčastnili se jí čtyři kandidáti. Za ODS Václav Klaus, za ČSSD Jaroslav Bureš, za KSČM Miroslav Kříženecký a za KDU-ČSL Petr Pithart (.pdf, str. 32). Žádný z kandidátů ale v první volbě neobdržel potřebný počet hlasů, a proto se konala volba druhá.

Druhá volba prezidenta se uskutečnila 24. ledna 2003 (.pdf, str. 32). V této volbě se o prezidentský post ucházeli tři kandidáti –⁠ Václav Klaus, Miloš Zeman (a to i „přes nelibost stranického vedení“) a tehdejší senátorka Jaroslava Moserová. Miloš Zeman nicméně do dalšího kola nepostoupil, podle serveru iROZHLAS mu chyběla především podpora sociálních demokratů. Jednalo se nicméně o tajné hlasování, a proto nejsou dostupné přesné údaje, kdo koho volil. V zápisu z jednání 24. ledna 2003 tak můžeme najít pouze všeobecné shrnutí hlasů. Dodejme ovšem, že Zemanovu kandidaturu nepodpořili např. tehdejší premiér Vladimír Špidla (ČSSD) či ministr vnitra Stanislav Gross (ČSSD).

Miloš Zeman tedy skutečně dostal podporu ČSSD ve vnitrostranickém referendu. V samotné prezidentské volbě nepostoupil z prvního kola druhé volby prezidenta v roce 2003. Hlasování sice bylo tajné, později se ale tehdejší premiér Špidla a tehdejší ministr vnitra Gross přiznali k tomu, že pro Miloše Zemana nehlasovali. Dá se tak říci, že Zeman nebyl zvolen i kvůli postojům některým vedoucím představitelům ČSSD a výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Miloš Zeman zde odkazuje na tzv. „opoziční smlouvu“, celým názvem Smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, která byla mezi ČSSD a ODS uzavřena po předčasných volbách konaných v červnu 1998. Miloš Zeman byl předsedou sociální demokracie a po uzavření smlouvy se stal i českým premiérem, kterým byl do července 2002. 

Opoziční smlouva umožnila vznik menšinové vlády premiéra Miloše Zemana a ODS (tehdy nejsilnější opoziční straně) v čele s Václavem Klausem zaručila místa předsedů obou parlamentních komor a několika dalších kontrolních orgánů.

V lednu 2000 pak byla opoziční smlouva rozšířena o tzv. toleranční patent, jehož součástí byl příslib vlády Miloše Zemana k postupnému snižování schodku státního rozpočtu tak, aby byl v roce 2003 (předpokládaný vstup do Evropské unie) koncipován jako vyrovnaný a deficit státního rozpočtu odpovídal takzvanému maastrichtskému kritériu (tedy neměl překročit tři procenta HDP). 

Deficit rozpočtu činil v roce 2001 67,7 mld. Kč, v následujícím roce pak došlo k jeho snížení na 45,7 mld. Kč (.pdf, v souboru str. 3). Miloš Zeman nicméně poukazuje na výši schodku po odečtení platby na úhradu ztrát České konsolidační agentury (ČKA), která činila 36 mld. Kč. Tato částka byla odečtena v rámci rozpočtů na rok 2001 a 2002 (.pdf, v souboru str. 5). Dodejme, že ČKA zajišťovala hospodářské záměry vlády a financovala strategické projekty v oblasti infrastruktury a životního prostředí.

Po odečtení těchto ztrát tedy menšinová vláda Miloše Zemana v roce 2002 skutečně hospodařila se schodkem 9,7 mld. Kč. Vláda rovněž byla tolerována tehdy nejsilnější opoziční stranou za podmínky, že se bude snižovat schodek státního rozpočtu. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Miloše Zemana jako pravdivý. 

Miloš Zeman se stal předsedou vlády v červenci 1998 a byl jím až do 12. července 2002. Poté ho nahradil Vladimír Špidla.

Severoatlantická aliance

Česká republika oficiálně vstoupila do Severoatlantické aliance (NATO) společně s Maďarskem a Polskem 12. března 1999. V reakci na to Miloš Zeman 16. března přednesl projev v bruselském hlavním sídle NATO. Při slavnostním vztyčování české vlajky mimo jiné prohlásil, že „dnešek je slunečným dnem pro Českou republiku“.

Sluší se ovšem zmínit, že základy pro vstup do Severoatlantické aliance položila již předchozí vláda tehdejšího premiéra Václava Klause, která v září 1997 schválila strukturu a statut vládního a pracovního výboru pro integraci do NATO, a během jejíhož působení byly zahájeny vstupní rozhovory. 

V prosinci 1997 pak ministři zahraničních věcí NATO podepsali protokoly ke vstupu Česka, Maďarska a Polska, které musely následně schválit jednotlivé národní parlamenty. Poslanecká sněmovna schválila přistoupení do NATO v dubnu 1998.

Jaderná elektrárna Temelín

První zmínky o Elektrárně Temelín pochází z roku 1979, kdy byl vydán investiční záměr. Stavba samotná byla zahájena v roce 1987. Po Sametové revoluci bylo rozhodnuto o snížení počtu bloků na dva. Stavba byla dokončena v roce 2000 a 21. prosince téhož roku elektrárna vyrobila první elektřinu.

Závěr

Během Zemanovy vlády se Česká republika skutečně stala členem Severoatlantické aliance a byla dokončena stavba jaderné elektrárny Temelín. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Prezident Miloš Zeman vznik krajských samospráv zmiňuje jako příklad jedné z reforem, která se uskutečnila během jeho působení v roli předsedy vlády ČR, tedy v období let 1998-2002.

Vláda Miloše Zemana v listopadu 1999 ve Sněmovně předložila zákon o krajích, k jehož schválení následně došlo v květnu 2000. Přijetí zákona znamenalo zavedení podrobnější zákonné úpravy, která byla nutná k zahájení činnosti krajů. Zákon o krajích tak stanovil postavení samosprávných krajů, úkoly a podmínky jejich činnosti, samosprávné orgány atd.

Současné kraje jako vyšší územní samosprávné celky ovšem vznikly 1. ledna 2000 na základě ústavního zákona přijatého už v prosinci 1997. S krajskou samosprávou počítá od počátku i česká Ústava, vyhrazuje jí zřízení zastupitelstva, která můžou vydávat obecně závazné vyhlášky, mohou mít vlastní majetek a hospodařit s ním.

Vytvoření krajů jako vyšších územních samosprávných celků tedy bylo stanoveno ve zmíněném ústavním zákoně z roku 1997, tj. ještě před vládou Miloše Zemana. Na následné reformě veřejné správy se nicméně skutečně podílela převážně vláda Miloše Zemana, která zákon o krajích předložila, konkrétně legislativu nutnou k tomu, aby kraje mohly zahájit svou činnost. Reforma veřejné správy byla také jednou z priorit programového prohlášení (.pdf, str. 4) tehdejší vlády.

Základem správní reformy byl Návrh koncepce reformy veřejné správy (.doc) předložený na jaře roku 1999 tehdejším ministrem vnitra a členem Zemanovy vlády Václavem Grulichem. Tento dokument byl Sněmovnou následně schválen. V následujících měsících Parlament přijal další (.pdf, str. 2) zákony, které upravovaly vztahy s místními samosprávami, postavení okresních úřadů, rozpočtové uspořádání, příjmy krajů a státní podporu regionálního rozvoje, tedy např. právě i zákon o krajích. Krajské samosprávy byly (.pdf, str. 2) ustanoveny po prvních krajských volbách v listopadu 2000.

Miloš Zeman dále ve svém výroku poukazuje na to, že ČR byla jedna z mála zemí, která krajskou samosprávu neměla. Doslova řekl, že se u nás všechno centralizovaně řídilo z Prahy.

Situaci ohledně krajských samospráv v ČR komentovala v roce 1997 také Evropská komise ve svém stanovisku (.pdf, str. 78) k žádosti České republiky o členství v Evropské unii. Evropská komise ve stanovisku uváděla, že Česká republika žádnou samostatnou regionální politiku nemá a iniciativy regionálního rozvoje jsou realizovány na národní úrovni. Komise tehdy upozorňovala, že v Česku neexistují samosprávné, volené orgány na úrovni krajů, tedy mezičlánek mezi obcemi a státem.

Podobná slova se objevovala také v důvodové zprávě k ústavnímu zákonu č. 347/1997 Sb., který ustanovil vytvoření územních samosprávných celků. „Ve většině evropských států, ať už se jedná o federace či unitární státy, mají, pokud jde o systém administrativně územního a především samosprávného členění, dvou-, tří- nebo čtyřstupňovou soustavu (např. regiony, departmenty a obce Francie, či oblasti, provincie a obce - Itálie).“

Výrok prezidenta Miloše Zemana jako celek hodnotíme jako pravdivý. Vytvoření současných krajů sice ustanovil ústavní zákon již z roku 1997, na reformě veřejné správy a na zavedení legislativy nutné k tomu, aby kraje mohly zahájit činnost, se ale skutečně podílela Zemanova vláda. Na základě důvodové zprávy k ústavnímu zákonu č. 347/1997 Sb. jako pravdivou hodnotíme i druhou část výroku, že ČR byla jedna z mála zemí v Evropě, která neměla krajskou samosprávu.

Miloš Zeman mluví o předčasných volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v roce 1998. V těchto volbách zvítězila ČSSD, kterou vedl od roku 1993 do roku 2001 právě Miloš Zeman.

Slib, že ČSSD vstoupí do Strakovy akademie hlavním vchodem, pronesl Miloš Zeman v dubnu 1995 na sjezdu ČSSD (Lidové noviny, 8. listopadu 1997, str. 3). Tehdejší předseda ČSSD konkrétně uvedl: „Nechceme se plížit do vlády vchodem pro služebnictvo, ale chceme do ní vstoupit jako hrdá, sebevědomá a silná strana. Vstoupíme hlavním vchodem.“

Po volbách v roce 1996 se i přes kontaktní kampaň, kdy Miloš Zeman objížděl Českou republiku s autobusem Zemákem, „vstup hlavním vchodem“ nekonal. ČSSD se však s 26,44 % vyšvihla na druhé místo.

Až v předčasných volbách v roce 1998 ČSSD vyhrála s 32,31 % hlasů. Prezident Václav Havel pověřil Miloše Zemana sestavením vlády. Ten v první řadě oslovil Josefa Luxe z KDU-ČSL a Jana Rumla z Unie svobody (Lidové noviny, 9. července 1999, str. 3). Bývalý ministr vnitra Ruml nicméně spolupráci s ČSSD vyloučil (Hradecké noviny, 7. března 1998, str. 3).

V této situaci začal Miloš Zeman vyjednávat s předsedou ODS Václavem Klausem. Z vyjednávání vzešla tzv. opoziční smlouva, celým názvem Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice. Opoziční smlouva umožnila vznik menšinové vlády premiéra Miloše Zemana a ⁠ODS – tehdy nejsilnější opoziční straně –⁠ zaručila místa předsedů obou parlamentních komor a několika dalších kontrolních orgánů. Strany se rovněž dohodly, že během funkčního období nevyvolají hlasování o nedůvěře vládě ani nevyužijí ústavních možností vedoucích k rozpuštění Poslanecké sněmovny.

Miloš Zeman převzal kabinet od premiéra přechodové vlády Josefa Tošovského. Zemanova první slova při vstupu do budovy Strakovy akademie zněla: „Přicházíme hlavním vchodem, jak jsme slíbili.“ (Mladá Fronta DNES, 23. července 1998, str. 1)

Miloš Zeman se tedy po volbách v roce 1998 opravdu stal předsedou vlády. Splnil tak svůj slib, že ČSSD do Strakovy akademie vstoupí hlavním vchodem, nikoliv vchodem pro služebnictvo, který dal v dubnu 1995. Výrok hodnotíme jako pravdivý.

Miloš Zeman vstoupil do České strany sociálně demokratické v roce 1992. V červnu 1992 se pak konaly volby do České národní rady, ve kterých ČSSD získala necelých sedm procent hlasů, konkrétně 6,53 % (do těchto voleb strana vstupovala ještě pod názvem Československá sociální demokracie).

V září téhož roku se Miloš Zeman stal předsedou městského výboru ČSSD v Praze. O pár měsíců později, v únoru roku 1993, byl Miloš Zeman poprvé zvolen předsedou sociální demokracie na stranickém sjezdu ČSSD v Hradci Králové. Tento post obhájil také v letech 1995 a 1997.

V dalších volbách v roce 1996, tentokrát již do Poslanecké sněmovny ČR, získala ČSSD pod vedením Miloše Zemana 26,44 % hlasů. O dva roky později, tedy pět let od nástupu Miloše Zemana na post předsedy strany, získala ČSSD ve volbách do Poslanecké sněmovny 32,31 % hlasů.

Na závěr shrňme, že Miloš Zeman do vedení ČSSD nastoupil v únoru 1993, tedy několik měsíců po volbách do ČNR, ve kterých ČSSD získala necelých 7 % hlasů. Po pěti letech, tedy v roce 1998, pak strana ve volbách do Poslanecké sněmovny obdržela více než 32 % z celkového počtu hlasů. Upřesněme, že do vedení strany Miloš Zeman nenastoupil na jaře, ale v únoru. Vzhledem k celkovému vyznění výroku se nicméně jedná o zanedbatelnou nepřesnost, a výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Předně se v rámci naší analýzy zaměříme na funkce, které během své politické kariéry Miloš Zeman vykonával, následně pak na to, jakým způsobem se v těchto funkcích mohl věnovat rozpočtu.

Funkce Miloše Zemana

Miloš Zeman byl v rámci kooptace Federálního shromáždění zvolen v lednu 1990 jejím poslancem. V červnu téhož roku byl zvolen poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum, kde taktéž vykonával funkci předsedy rozpočtového výboru, a to až do června roku 1992.

V následujících letech Miloš Zeman již nezastával funkci předsedy rozpočtového výboru a ani nebyl jeho členem. V letech 1996 až 1998 ovšem zastával funkci poslance za ČSSD v Poslanecké sněmovně ČR a předsedy Poslanecké sněmovny. Na období 1998–⁠2002 byl opět zvolen poslancem a zastával post premiéra menšinové vlády, kterou díky tzv. opoziční smlouvě (.pdf) tolerovala ODS.

V roce 2002 se Miloš Zeman rozhodl odejít z aktivní politiky. O rok později nicméně neúspěšně kandidoval na prezidenta. V roce 2013 se do vrcholové politiky vrátil, když uspěl v historicky první přímé volbě prezidenta ČR.

Role Miloše Zemana v rozpočtových otázkách

Miloš Zeman se státním rozpočtem zabýval již na počátku 90. let coby předseda rozpočtového výboru. Ten totiž projednává vládní návrh zákona o státním rozpočtu a jeho pozměňovací návrhy, kontroluje dodržování rozpočtových procedur, vypracovává usnesení k návrhu zákona o státním rozpočtu a projednává pravidelné čtvrtletní zprávy k plnění státního rozpočtu.

Jako předseda Poslanecké sněmovny (a zároveň i předseda organizačního výboru) neměl Miloš Zeman z titulu této funkce na podobu státního rozpočtu vliv. Nicméně jako poslanec mohl Miloš Zeman v letech 1996–1998 předkládat například pozměňovací návrhy k zákonům o státním rozpočtu nebo minimálně o návrzích zákonů o státním rozpočtu hlasovat.

Jako předseda vlády, který organizuje činnost vlády, řídí její schůze a vystupuje jejím jménem, měl Miloš Zeman na podobu rozpočtu výrazný vliv. Vláda totiž financuje činnosti, kterými zajišťuje funkce státu skrze státní rozpočet. Uveďme, že návrh zákona o státním rozpočtu na každý rok vypracovává Ministerstvo financí, které poté předkládá návrh rozpočtu vládě. Ta ho po svém odsouhlasení předkládá Poslanecké sněmovně.

Jako prezident republiky měl pak Miloš Zeman právo přijatý zákon vrátit, a to včetně zákona o státním rozpočtu. Toto právo využil například v listopadu 2022, kdy vetoval novelu rozpočtu na letošní rok kvůli nižším příjmům státního rozpočtu. Poslanci o několik dní později nicméně prezidentovo veto nadpoloviční většinou přehlasovali.

Závěr

Miloš Zeman tedy byl na počátku 90. let poslancem Federálního shromáždění i předsedou jeho rozpočtového výboru. Z titulu této funkce se zabýval státním rozpočtem, kterému se věnoval také jako poslanec dolní komory v letech 1996–1998, jako předseda vlády v letech 1998–2002 či jako prezident od roku 2013. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.