Mluvíte o článku 62 ústavy, který nevyžaduje kontrasignace premiéra. Pokud jde o amnestie, tak tam se vyžaduje kontrasignace premiéra, resp. vlády.
Pravomoci prezidenta, vyjmenované v čl. 63 odst. 1 a 2 Ústavy ČR, vč. udílení amnestie, skutečně vyžadují podpis předsedy vlády, nebo jím pověřeného člena vlády (dle čl. 63 odst 3), na rozdíl od pravomocí v čl. 62, které takový podpis nevyžadují.
Dneska VZP má velmi rozsáhlé pravomoci v zákoně, organizovat metodiky a metodika společné revizní činnosti by se do toho klidně vešla.
Výrok hodnotíme jako pravdivý. Na oficiálních stránkách VZP se můžeme dočíst: "Kontrola využívání a poskytování zdravotní péče v jejím objemu a kvalitě je povinností zdravotních pojišťoven, vyplývající ze zákona. Kontrolní činnost provádí VZP ČR prostřednictvím revizních lékařů a dalších odborných pracovníků ve zdravotnictví způsobilých k revizní činnosti."
VZP je tedy ze zákona odpovědná za veškerou revizní činnost a dá se tedy souhlasit s Leošem Hegerem, že i společná metodika by mohla být v její kompetenci.
...do NATO jsme vstoupili asi měsíc nebo dva před touto akcí (bombardováním Jugoslávie - pozn. Demagog.cz)
ČR vstoupila do NATO 12. března 1999. Bombardování Jugoslávie bylo zahájeno 24. března 1999. Akce tedy byla zahájena již necelé 2 týdny po vstupu České republiky do NATO. S jistou mírou tolerance je výrok hodnocen jako pravdivý
...u paní Peake já třeba bych měl problém, že kandidovala za jinou stranu, než je nyní a je stále samozřejmě v Poslanecké sněmovně. Já vím, že mandát patří poslanci, nikoli straně, ale je to spíš taková otázka třeba slušnosti.
Na základě dohledaných informací o politické kariéře Karolíny Peake a také Ústavy České republiky je výrok hodnocen jako pravdivý.
Karolína Peake kandidovala ve sněmovních volbách v roce 2010 za Věci veřejné, a to v Praze. Peake tuto stranu opustila v dubnu 2012 a následně iniciovala vznik strany LIDEM - Liberální demokraté, jíž je také předsedkyní.
Vladimír Franz hovoří také o mandátu poslance. Článek 26 Ústavy doslova uvádí: "Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy." Mandát tedy skutečně patří poslanci a nikoli politické straně.
.. orgány činné v trestním řízení, protože ty z úřední povinnosti kdykoliv se dozví o pochybnosti, že byl spáchán trestný čin, tak by měly konat.
Již v § 2, odst. 3 trestního řádu stojí:
"Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak."
...komunistická strana stále má jako cíl dosáhnout socialismu.
Na základě dohledaných stranických dokumentů je výrok hodnocen jako pravdivý.
Dokument KSČM Socialismus pro 21. století (.doc) ihned ve svém úvodu formuluje následující: "Dokument „Naděje pro Českou republiku“, přijatý VI. sjezdem KSČM, označil za základní programový cíl KSČM socialismus, demokratickou společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní."
Tak naše ústava jasně deklaruje ty dvě možnosti, 50 tisíc podpisů, anebo podporu poslanců nebo senátorů.
Výrok je na základě planého znění Ústavy hodnocen jako pravdivý.
Článek 56 Ústavy ČR, bod 5, konkrétně zní: " (5) Navrhovat kandidáta je oprávněn každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50 000 občany České republiky oprávněnými volit prezidenta republiky. Navrhovat kandidáta je oprávněno nejméně dvacet poslanců nebo nejméně deset senátorů."
Právě u něho (Tomia Okamury, pozn.) ten Nejvyšší soud našel obrovskou chybovost, dokonce i do médií říkal ten pan předseda Senátu Vojtěch Šimíček, že tam bylo evidentně desítky podpisů podepsaných jedním člověkem.
Dle informací na serveru Novinky.cz uvedl soudce nejvyššího správního soudu a předseda volebního senátu Vojtěch Šimíček pro deník Právo, že: "u pana Okamury byla chybovost taková, že celé archy byly smyšlené, sepsané jednou rukou". Podobnou informaci udává také ČTK. Na základě těchto zdrojů tedy hodnotíme výrok Pavla Blažka jako pravdivý. Pro úplnost pouze dodáváme, že Tomio Okamura dne 17. prosince uvedl, že ve věci vyřazení z prezidentské volby podá stížnost k Ústavnímu soudu (viz. např. informace ČTK).
...já jsem hlasovala pro to, aby poslancům se snižovaly diety a platy... (europoslancům)
Vzhledem k absenci záznamu hlasování o přijetí statutu poslanců Evropského parlamentu, a nedohledatelnosti jiných návrhů týkajících se platů poslanců hodnotíme výrok jako neověřitelný.
Ve volebním období 2004-2009, kdy Jana Bobošíková byla europoslankyní a mohla tedy pro takový návrh hlasovat, byl přijat pouze jeden dokument ovlivňující platy a diety europoslanců - statut poslanců EP (.pdf). V tomto dokumentu došlo ke sjednocení platů europoslanců, nejednalo se ale ani zdaleka o snížení. Před touto úpravou měli europoslanci stejný plat jako jejich národní kolegové (.pdf, ang.), podle země ze které pocházeli. V článku BBC (ang., graf dole) je znázorněno, v jakém poměru byly dřívější platy a nově stanovený plat - podle této tabulky si jedině italští europoslanci plat pokrátili a nešlo tedy o snižování diet a platů, jako spíše o zvyšování. Nemůžeme ani zjistit, jestli Jana Bobošíková hlasovala proti tomuto návrhu, protože toto konkrétní hlasování nebylo zaznamenáno (v EP se zaznamenávají hlasování pouze v případě, že to vyžaduje evropské právo nebo pokud se na tom poslanci dohodnou).
Nemůžeme však vyloučit, ale ani potvrdit, že hlasováním v EP proběhl nějaký alternativní návrh, který by platy a diety snižoval a pro který by Jana Bobošíková hlasovala, ale nebyl schválen. Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.
Pane redaktore, pokud jste četl parlamentní zápisy z té doby, tak boj mezi opozicí a mezi sociální demokracií jako vládní stranou probíhal o téměř každý zákon včetně zákona o státním rozpočtu. Čili role opozice se nezměnila. (v době opoziční smlouvy)
Je sice otázkou, co přesně Miloš Zeman považuje za boj mezi vládní sociální demokracií a opozicí, kterou oficiálně podle opoziční smlouvy a výsledků voleb měla být ODS, podle odborných textů byla však de facto vládní stranou a opozicí pak nesmluvní parlamentní strany. Avšak terčem kritiky opozičních poslanců (i z ODS) např. návrhy rozpočtů opravdu byly. Ověřit zda předmětem takových " bojů " byl " téměř každý zákon " bohužel není v našich silách, tudíž musíme výrok hodnotit jako neověřitelný.
Právě v letech tzv. opoziční smlouvy (konkrétně roku 1999 a 2000) zažil státní rozpočet dvě rozpočtová provizoria.
První návrh zákona o státním rozpočtu č. 22/1999 Sb. byl podle stenozáznamů z Poslanecké sněmovny kritizován v prvním čtení například poslanci Janem Kasalem (oznámil, že KDU-ČSL rozpočet podpořit nemůže), Karlem Kühnlem z Unie Svobody nebo Milanem Zunou z ODS. Václav Klaus pak například zmiňoval mj. deficit rozpočtu nebo část rozebírající makroekonomickou situaci země. Návrh byl také nejprve vrácen a přijat až 15. ledna 1999.
V případě rozpočtu na rok 2000, jak je patrné z legislativního procesu, byl tento vrácen k přepracování v prvním čtení hned dvakrát. Nakonec byl přijat až 3. března roku 2000. Zmíněný odkaz obsahuje také další odkazy na stenozáznamy, usnesení či pozměňovací návrhy.
Kritikem návrhu zákona o státním rozpočtu pro rok 2001 byl dle stenozáznamů Miroslav Grebeníček z KSČM, své komentáře zmínil například i Miroslav Kalousek, Ivan Pilip a další. Na rozdíl od rozpočtu předchozích dvou let, tento nebyl vrácen k přepracování.
Návrh rozpočtu pro rok 2002 byl pak v prvním čtení opět vrácen na přepracování usnesením v říjnu 2001 a byl předmětem kritiky například Miloslava Ransdorfa, Miroslava Kalouska či Marie Machaté a dalších.
Role opozice oproti standardnímu chování byla částečně jiná a to tím, že formálně nejsilnější opoziční strana ODS se zcela vědomě vzdala možnosti svrhnout vládu prostřednictvím institutu vyjádření nedůvěry vládě.
