Lubomír Zaorálek
A víte, zajímavé je, že když se vydáte po stopách toho, jak ten zákon (provadeci zakon o prezidentske volbe, pozn.) vznikal, tak zjistíte, že na ministerstvu vnitra vznikla jiná předloha, než je ta, která potom došla do sněmovny.
V mediálních zprávách z doby, kdy byla vytvářena předloha zákona o volbě prezidenta, jsme zmínky o její změně nenalezli. Veřejně dostupný je pouze návrh (.doc) Ministerstva vnitra, který sněmovna projednávala a schválila.
Karel Schwarzenberg
To Švýcarsko je specifický případ technickým vysokým stupněm federalizace ty malé kantony, velmi samostatné obce. A tudíž tam tento nástroj přímého referenda, přímého rozhodování je od středověku zvykem a je tam součástí jejich tradice.
Švýcarská konfederace je specifickým státním útvarem. Podle stránek CIA World Factbook (anglicky) je to formálně konfederace, ovšem podobná struktuře federálního státu. Dělí se na 26 kantonů (anglicky, 6 z nich jinak také nazývány tzv. polokantony), nejmenší Basel-Stadt měří rozlohou pouze 37 km2. Největší – Graubünden - 7 105 km2. 15 z nich nedosahuje ani rozlohy 1000 km2 (např. Liberecký kraj, který je po hlavním městě druhým nejmenším krajem zabírá rozlohu 3 163 km2).
Co se týče samostatnosti obcí, tyto například vybírají daně z příjmu, starosta je volen přímo a v menších obcích hraje hlavní roli shromáždění občanů.
Systém přímé demokracie má pak ve Švýcarsku skutečně dlouhou tradici. V anglickém shrnutí textu od Krise W. Kobacha: The Referendum: Direct Democracy in Switzerland z roku 1993 se zmiňuje o tom, že švýcarské federální referendum vzniklo v roce 1848, jeho kořeny a předchůdce přímého rozhodování lze však vysledovat opravdu do dob středověku. Hned první kapitola zabývá počátky přímé demokracie v tomto státním útvaru. Ve druhém odstavci můžeme vyčíst informaci například o Landsgemeinde, což mělo být údajně pravidelné každoroční shromáždění mužských občanů s právem volit ve třináctém století.
Eliška Wagnerová
Víme, že tedy státní, nejvyšší státní zástupce a paní Bradáčová až s jistým odstupem hlásila, kolik kauz (na které dopadá amnestie, pozn.) je to na Vrchním státním zastupitelství a tak dále.
Výrok Elišky Wágnerové hodnotíme jako pravdivý, a to na základě informací nalezených v českých internetových denících.
O tom, že nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman uvedl počet kauz, kterých se amnestie týká, informovali například novinky.cz, denik.cz či lidovky.cz. Stalo se tak ve středu 9. ledna, tedy více než týden po vyhlášení amnestie.
První odhad počtu kauz však zveřejnila vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová již 2. ledna. Informoval o tom deník novinky.cz.
Zbyněk Stanjura
Já myslím, že to bylo už za vaší vlády (myšleno ČSSD, pozn.), ta smlouva (s KAPSCHem, pozn.) byla podepsaná.
Zmiňovaná smlouva (.pdf) byla podepsána 14. září 2005 za vlády Jiřího Paroubka, ministrem dopravy byl Milan Šimonovský. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.
Vladimír Franz
Bankovní rada ČNB má 7 členů, je to na 6 let, ze svého středu vybírá guvernéra.
Zmíněnou část organizace ČNB řídí §6 zákona o ČNB. Dle odst. 1, je rada opravdu sedmičlenná, odst. 5 potvrzuje období 6 let.
Guvernéra však nevybírá rada, nýbrž jmenuje prezident ČR (dle odst. 2. Tato nominace je ostatně často medializována (vizte lidovky či HN).
Miloš Zeman
Pane redaktore, pokud jste četl parlamentní zápisy z té doby, tak boj mezi opozicí a mezi sociální demokracií jako vládní stranou probíhal o téměř každý zákon včetně zákona o státním rozpočtu. Čili role opozice se nezměnila. (v době opoziční smlouvy)
Je sice otázkou, co přesně Miloš Zeman považuje za boj mezi vládní sociální demokracií a opozicí, kterou oficiálně podle opoziční smlouvy a výsledků voleb měla být ODS, podle odborných textů byla však de facto vládní stranou a opozicí pak nesmluvní parlamentní strany. Avšak terčem kritiky opozičních poslanců (i z ODS) např. návrhy rozpočtů opravdu byly. Ověřit zda předmětem takových " bojů " byl " téměř každý zákon " bohužel není v našich silách, tudíž musíme výrok hodnotit jako neověřitelný.
Právě v letech tzv. opoziční smlouvy (konkrétně roku 1999 a 2000) zažil státní rozpočet dvě rozpočtová provizoria.
První návrh zákona o státním rozpočtu č. 22/1999 Sb. byl podle stenozáznamů z Poslanecké sněmovny kritizován v prvním čtení například poslanci Janem Kasalem (oznámil, že KDU-ČSL rozpočet podpořit nemůže), Karlem Kühnlem z Unie Svobody nebo Milanem Zunou z ODS. Václav Klaus pak například zmiňoval mj. deficit rozpočtu nebo část rozebírající makroekonomickou situaci země. Návrh byl také nejprve vrácen a přijat až 15. ledna 1999.
V případě rozpočtu na rok 2000, jak je patrné z legislativního procesu, byl tento vrácen k přepracování v prvním čtení hned dvakrát. Nakonec byl přijat až 3. března roku 2000. Zmíněný odkaz obsahuje také další odkazy na stenozáznamy, usnesení či pozměňovací návrhy.
Kritikem návrhu zákona o státním rozpočtu pro rok 2001 byl dle stenozáznamů Miroslav Grebeníček z KSČM, své komentáře zmínil například i Miroslav Kalousek, Ivan Pilip a další. Na rozdíl od rozpočtu předchozích dvou let, tento nebyl vrácen k přepracování.
Návrh rozpočtu pro rok 2002 byl pak v prvním čtení opět vrácen na přepracování usnesením v říjnu 2001 a byl předmětem kritiky například Miloslava Ransdorfa, Miroslava Kalouska či Marie Machaté a dalších.
Role opozice oproti standardnímu chování byla částečně jiná a to tím, že formálně nejsilnější opoziční strana ODS se zcela vědomě vzdala možnosti svrhnout vládu prostřednictvím institutu vyjádření nedůvěry vládě.
Jiří Dienstbier
Ten systém je nastaven nespravedlivě, že na jednu stranu je tady rovná daň a ona ani není rovná, ona naopak je takzvaně degresivní. Ti, kteří mají vyšší příjem, naopak platí nižší procentní sazbu než ti, se základním příjmem. To je právě dáno tou podivnou konstrukcí superhrubé mzdy, ale je to tak prostě fakticky. A na druhé straně tedy paradoxně ti, kteří mají vyšší daň při nižších příjmech, tak se jim ještě zvyšují nepřímé spotřební daně, jako je například daň z přidané hodnoty.
Součástí daňové reformy účinné od roku 2008 bylo mimo jiné zavedení tzv. superhrubé mzdy a zastropování odvodů na sociální a zdravotní pojištění.
Koncept superhrubé mzdy je založený na tom, že daň z příjmů se vypočítává z hrubé mzdy zvýšené o odvody na zdravotní a sociální pojištění hrazené zaměstnavatelem. Protože byl zároveň stanoven strop pro tyto odvody, dochází u vysokopříjmových skupin k mírné degresi, kdy je tzv. efektivní sazba daně (poměr hrubé mzdy a skutečně odvedené daně) nižší než u nízkopříjmových skupin.
Superhrubá mzda byla zrušena v rámci daňové reformy, novela počítá s účinností od roku 2015.
Na základě výše uvedeného výrok hodnotíme jako pravdivý, i když degrese je způsobena spíše zastropováním odvodů na pojistné, než superhrubou mzdou.
Právo prezidenta je ty členy vlády povolat, může taky vedoucí parlamentních klubů, poslance, se všemi si pohovořit a myslím si, že to je lepší způsob.
Čl. 64 odst. 2 Ústavy ČR stanoví, že “prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti”. Přestože se tento článek vztahuje výslovně pouze na vládu a její členy, je zvykem již od první republiky, že si prezident může pozvat k rozhovoru de facto kohokoliv. I zvyky/obyčeje mají v českém ústavním pořádku své místo, a přestože zpravidla nemohou být vynuceny, jsou všeobecně dodržovány.
..co s otázkou nádraží, kterých je zhruba 900 v České republice..
Ministr Stanjura hovoří o nádražích, která vlastní České dráhy, a.s. Vycházíme tedy ze seznamu stanic, který ČD poskytují na svém webu. Celkový počet stanic v databázi je 2463.
To ovšem zahrnuje i zastávky bez nádražní budovy. Omezíme-li vyhledávání na stanice, které jsou vybaveny "prostorem pro cestující" (nikoli čekárnou, pouze prostorem), najdeme celkem 646 stanic. Stanic s pokladní přepážkou pro vnitrostátní jízdné je pak 686. Nezjistíme však, kolik stanic celkem nabízí jednu, druhou, nebo obě služby (všechny by bylo možné považovat za nádraží). Lepší databázi pak k dispozici nemáme a výrok nemůžeme plně ověřit.
"A chtěl bych citovat i vyjádření představitele slovenské pravice Jána Čarnogurského, který pana Schwarzenberga rovněž kritizoval, a to nikoli jako mého odpůrce v kandidatuře, ale jako ministra zahraničí České republiky."
Kritiku Karla Schwarzenberga jako ministra zahraničí ČR z úst Jána Čarnogurského nebo jeho reakci na výroky Karla Schwarzenberga v otázce Benešových dekretů se nám nepodařilo dohledat v českých ani slovenských médiích.
