Přehled ověřených výroků

Jak lze vidět ve znázornění legislativního procesu ohledně Zákona 275/2012 Sb. o volbě prezidenta republiky, původním předkladatelem je v návrhu (.pdf, sněmovní tisk 613/0, předložen 27. února 2012) ministr vnitra jako zástupce vlády. K tomuto návrhu bylo ve druhém čtení podáno 13 stran pozměňovacích návrhů (.pdf, sněmovní tisk 613/2) a s těmito návrhy byl 13. června 2012 zákon Poslaneckou sněmovnou přijat. Pro tento návrh bylo 171 ze 186 přítomných poslanců (hlasování), proti nehlasoval nikdo.

Například v rozhovoru pro deník Právo Karel Schwarzenberg na otázku tazatele, jak by dosáhl toho, aby v zahraniční politice proti sobě nebyla vláda a prezident, odpověděl: “ V běžných záležitostech by měl být prezident zdrženlivý a nevyjadřovat se, i když nad tím nejásá. V závažných věcech by měl zahájit diskusi s vládou a najít nějaké společné stanovisko. Teprve když se potom zjistí, že jsou tady stanoviska, která nelze přemoci, tak by se měl ozvat s odlišným názorem.” Také na svých internetových stránkách, zřízených pro volební kampaň, k tématu postavení ČR v EU Karel Schwarzenberg uvádí, že: “Nelze, aby vláda a prezident zastávali odlišný přístup k zahraniční politice.” Na základě těchto dostupných zdrojů hodnotíme výrok Karla Schwarzenberga jako pravdivý.

Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg jmenoval v září 2011svého prvního náměstka Jiřího Schneidera státním tajmeníkem pro evropské záležitosti.

Udělal tak krátce poté, kdy na úřadu vlády vznikla sekce pro evropské záležitosti v čele s tajemníkem pro evropské záležitosti Vojtěchem Bellingem.

Tuto dvojkolejnost kritizovali například v týdeníku Ekonom představitelé českého byznysu, všiml si jí napřklad i server europeanvoice.com, který patří do skupiny The Economist Group.

Článek 41 Ústavy, bod 2, přesně zní: " Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku."

Tzv. opoziční smlouva vznikla po volbách v roce 1998, kdy se vítězná ČSSD pod vedením Miloše Zemana rozhodla vládnout menšinově s podporou ODS pod vedením Václava Klause.

Pro tyto účely sepsali dokument Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice. Tento dokument zavazuje smluvní strany například

○ k neúčasti poslanců druhé strany při hlasování o důvěře vládě
○ respektovat právo opoziční strany obsadit místa předsedů obou komor Parlamentu České republiky, stejně jako v jiných kontrolních orgánech sněmovny, např. předseda rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny nebo Komise pro kontrolu BIS
○ vypracovat návrhu zákona o změně volebního systému
○ nestoupit do koalice s jinou stranou
○ nevyvolat hlasování o nedůvěře vládě, nevyužití dalších ústavních možností vedoucích k rozpuštění Poslanecké sněmovny, případně nepodpořit takový návrh vzešlý od jiné strany

● Smlouva vedla ke značnému omezení funkce opozice a měla značné důsledky pro politický systém.

● Situace v roce 1996 byla jiná. Výsledek voleb přinesl velké vítězství sociální demokracie (oproti předchozím volbám až markantní). Vítězem se sice stala ODS, která vstoupila po volbách do menšinové vlády spolu s KDU-ČSL a ODA. Koalice nicméně měla ve sněmovně pouze 99 hlasů, velkou část křesel totiž blokovali antisystémoví republikáni a komunisté (celkově pětinu Sněmovny). Důvěru získala díky vlivu Václava Havla, kdy se podařilo zprostředkovat toleranci ze strany ČSSD vůči vládě výměnou za křeslo předsedy sněmovny pro Miloše Zemana. Nebyla však podepsána žádná smlouva a nedošlo ani k podobné restrikci role opozice jako o dva roky. Opoziční smlouva jako terminus technicus byla také prakticky zavedena v roce 1998 a nelze na ni tedy vztáhnout podporu jakékoli menšinové vlády stranou opoziční.

Výrok Jany Bobošíkové hodnotíme jako zavádějící, a to na základě vysvětlení Petra Nečase dne 9. května 2012 při jednání Poslanecké sněmovny.

Výpočet částky, kterou by Česká republika byla zavázána zaplatit do záchranného fondu v rámci Evropského stabilizačního mechanismu vysvětlil premiér takto:

"V případě, že by Česká republika byla členskou zemí eurozóny již dnes, znamenalo by to, že by i v letošním roce musela složit do tohoto mechanismu svůj podíl ve výši tzv. dvou tranší, což je 12,8 miliardy korun, příští rok 2013 opět dvě tranše, to znamená dalších 12,8 miliardy korun a v roce 2014 třetí tranši ve výši 6,4 miliardy korun. Znamená to tedy, že během tří let by to byly zhruba 32 miliardy korun složené hotově s tím, že po dvanácti letech v eurozóně by musela Česká republika doložit dalších zhruba 8 miliard korun na celkový objem 40 miliard. Ve výši záruk, resp. půjček na vyžádanou, by to znamenalo ručit prakticky okamžitě 250 miliard a po dvanácti letech v eurozóně dohromady 310 miliard." V téže debatě se o finanční výši, kterou by ČR v případě vstupu do Eurozóny platila, vyjádřil také ministr financí Kalousek: "Kdybychom dnes byli členy eurozóny a byl by na nás rozpočítán podíl firewallu podle našeho HDP, tak závazek by byl zhruba na 40 mld. cash a zhruba na 310 mld. garancí budoucích plateb." Je tedy pravdou, že celková možná částka, kterou by ČR při vstupu do Eurozóny mohla platit, by mohla dosáhnout až 350 miliard, nicméně tato povinnost nevyplývá automaticky, neboť velkou většinu této částky tvoří garance, tedy ne automatická platba.

Dle střední varianty poslední demografické projekce (.pdf) pro ČR Českého statistického úřadu z roku 2009 se bude tzv. Index ekonomického zatížení (který porovnává počet ekonomicky neaktivních osob ve věku 0-19 let a nad 65 let s počtem ekonomicky aktivní populace - ve věku 20-64 let) v roce 2030 rovnat 73 a v roce 2040 dosáhne hodnoty 80. To znamená, že na 100 ekonomicky aktivních obyvatel bude připadat v roce 2030 73 ekonomicky neaktivních, v roce 2040 pak 80 ekonomicky neaktivních osob.

Jelikož ale Přemysl Sobotka hovoří pouze o poměru ekonomicky aktivní populace a důchodců, musíme se podívat na konkrétní data v tabulkové (viz. Tabulka 2, xls.) části zmíňované projekce. Za dvacet let, tedy v roce 2032, bude dle střední varianty projekce v ČR 2 582 762 osob nad 65 let a 6 286 549 (po součtu hodnot v příslušných buňkách) osob ve věku 20-64 let. Na jednu ekonomicky aktivní osobu bude tedy připadat 0,41 osob nad 65 let. Jinak řečeno, na jednoho důchodce bude připadat 2,4 ekonomicky aktivních osob.

V roce 2042 by pak dle střední varianty prognózy měl počet osob nad 65 let činit 3 046 955, ekonomicky aktivních osob by mělo být 5 912 419. Na jednoho ekonomicky aktivního by tedy připadalo 0,52 osob starších 65 let.

Bohužel tato čísla jsou velmi hrubá, jelikož nehovoří o skutečně výdělečně činných osobách a důchodcích.

Další prognóza (.pdf), zveřejněná na stránkách Ministerstva financí, dochází k podobným závěrům jako výše uvedená studie ČSÚ, ačkoliv se zaměřuje na poměr odlišně věkově vymezených skupin: skupiny obyvatel ve věku 15-59 let a skupiny obyvatel nad 60 let (viz. obr. 21 na str. 26).

Na stránkách VŠE lze dohledat článek (.pdf) z roku 2011, ve kterém se autoři snaží o lepší aproximaci počtu důchodců. Tento počet odhadují ve vztahu k současnému nastavení věku odchodu do důchodu. V tabulce 7 uvádějí, že v roce 2030 by v případě střední varianty na jednoho důchodce připadalo 1,96 zaměstnaných osob, v roce 2040 potom 1,86.

Nakonec na stránkách MPSV, kde se autoři důchodové reformy vyjadřují k demografickému vývoji populace, je uvedeno, že v roce 2050 bude na jednoho důchodce připadat přibližně 1,2 ekonomicky aktivních lidí - plátců sociálního pojištění.

Na základě těchto veřejných zdrojů tedy hodnotíme výrok Přemysla Sobotky jako nepravdivý. Nepodařilo se nám dohledat žádnou prognózu, která by uvedená data potvrzovala.

Klaus si účast nevymínil, jezdil na summity již dřív, navíc nejde právě o polovinu.

Prezident podle Ústavy ČR (čl 63) "zastupuje stát navenek" a Václav Klaus vedl české delegace na řadě Summitů s účastí ČR již před nástupem Nečasovy vlády (jak ukazují např. tiskové zprávy prezidentské kanceláře).

V létě 2010 pak došlo k dohodě mezi prezidentem a vládou, podle které je účast na summitech EU a zasedáních Evropské rady rozdělena nikoliv na poloviny (uvedly např. HN), nýbrž tak, že Václav Klaus se má účastnit summitů "významnějších", zejm. k vnějším vztahům unie, zatímco na setkáních k vnitřním záležitostem EU má jednat premiér Nečas.

Není přitom zřejmé, jaký bude konečný počet summitů obou typů, Zuzana Roithová tedy slovem polovina zavádí, stejně jako tím, že si Klaus měl účast vymínit.

Etický kodex VV skutečně hovoří o zákazu změny stranické příslušnosti a povinnosti rezignace na mandát v případě porušení tohoto kodexu.

V etickém kodexu strany VV se můžeme dočíst (článek pátý), že "...Zástupce občanů nesmí v průběhu své funkce změnit politickou stranu, za kterou byl zvolen." Závěrečná ustanovení tohoto kodexu pak uvádějí, že "...Zástupce občanů (...) se zavazuje, že se v případě prokázaného porušení tohoto Etického kodexu vzdá svého mandátu." Tato ustanovení Karolína Peake skutečně porušila, když se svého mandátu nevzdala, a to ani na vyzvání svých (nyní již svých bývalých) stranických kolegů. Hodnotíme tedy výrok jako pravdivý.

Topolánek neuspěl např. při jednání o reformě veřejných financí (kdy byli proti ale především hlavně zástupci zaměstnanců), při jednání o změnách v zákonu o zaměstnanosti nebo během projednávání reformy zdravotnictví.

Rovněž Petrovi Nečasovi se dialog s odbory a zaměstnavateli příliš nedařil, zkrachovaly opět debaty ohledně zdravotnictví nebo o úsporných opatřeních. Na některých bodech se ale naopak tripartita s vládou shodla.

Ilustrativní výčet jednání vlády s tripartitou ukazuje na to, že shoda mezi vládou a tripartitou byla skutečně nalezena spíše výjimečně, hodnotíme proto výrok jako pravdivý.