Přehled ověřených výroků

Vzhledem k tomu, že různé země přistupovaly k protiepidemickým opatřením odlišně, pro mezinárodní srovnání jsme použili data Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC), které má jednotnou metodiku (.pdf), a data jsou tedy porovnatelná.

Pojem lockdown nemá žádnou obecnou definici, budeme s ním tedy pracovat jako s určitým plošným omezením pohybu, setkávání osob apod. Z dat ECDC (.csv) jsme tak vybrali ty ukazatele, které nejvíce odpovídají obvyklému významu slova lockdown (.pdf): omezení pohybu (Stay-at-Home Order), který ECDC přímo označuje jako lockdown (str. 1), částečné omezení pohybu (str. 2), omezení soukromého setkávání (Restrictions on private gatherings, str. 1) a uzávěru většiny obchodů a služeb (Closure of public spaces of any kind, str. 2). Regionální lockdowny (zavedené jen na části daného státu) nesrovnáváme, protože ty nebyly v Česku až na výjimky zaváděny.

Následující graf pak zobrazuje počty dní, po které byly jednotlivé typy lockdownů uplatňovány v zemích Evropy, které ECDC monitoruje. Nejdéle byl pohyb omezen v Irsku, kde se jednalo o 195 dní, v České republice to bylo 53 dní. Částečně omezený pohyb byl nejdéle v Lucembursku (248 dní), Česko je v tomto ukazateli až desáté. Data o částečném omezení pohybu jsou nicméně nekompletní, a je tak možné, že i některé další státy měly pohyb částečně omezený déle. Soukromé setkávání lidí bylo nejdéle zakázáno v Portugalsku (422 dní), v Česku se jednalo o 254 dní. Obchody, restaurace a další služby byly nejdéle uzavřeny v Dánsku, a to 138 dní, v Česku byla tato doba téměř poloviční. K omezení setkávání pak uveďme, že u některých opatření má ECDC chybějící údaj ukončení těchto opatření. To může znamenat, že tato opatření stále platí, nebo že není známé datum ukončení. Taková opatření jsme proto do grafu nezanesli. Je však důležité uvést, že tento problém se netýká českých opatření, a hodnocení výroku to tedy nijak neovlivní. Doba českého lockdownu je totiž pevně dána a u lockdownů ostatních zemí by při zanesení těchto dat mohlo dojít maximálně k jejich prodloužení.

Pro zjištění nejdelšího lockdownu pak délku jednotlivých lockdownových opatření nestačí pouze sečíst, neboť jejich účinnost se velmi často překrývala. Délku celkového lockdownu v jednotlivých státech tedy zjistíme tak, že vezmeme datum začátku platnosti prvního vydaného opaření a datum konce platnosti opatření, které zůstalo v platnosti jako poslední. Ani při tomto postupu však není Česko rekordmanem. Zimní lockdown zde trval 217 dní, pokud připočteme i lockdown jarní, je to 278 dní. Nejhůře je na tom Portugalsko, kde opatření trvala nepřetržitě od 3. května 2020 do 28. června 2021, tedy 422 dní. Hůře než Česko je na tom i Belgie s 331 dny zimního lockownu a 441 dny lockdownu celkem, dále i Dánsko (253/342 dní), Francie (236/328 dní), Kypr (230/300 dní) či například Itálie (229/285 dní).

Výrok Karla Krejzy tedy hodnotíme jako nepravdivý, protože ať si ke slovu lockdown přiřadíme různé ukazatele protiepidemických opatření, v žádném z nich ani v jejich souhrnu není Česká republika na prvním místě v Evropě.

Vzhledem k tomu, že různé země přistupovaly k opatřením ve školách odlišně, pro mezinárodní srovnání jsme použili data Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC), které má jednotnou metodiku (.pdf), a data jsou tedy porovnatelná. V rámci odůvodnění se podíváme na dva ukazatele: uzavřené základní školy (str. 1) a uzavřené základní školy s částečně uvolněnými opatřeními, tedy částečně uzavřené školy (str. 3).

Podle dat (.csv) ECDC byly základní školy v České republice kvůli epidemii covidu-19 uzavřeny úplně od 11. března 2020 do 10. května 2020, od 14. října 2020 do 17. listopadu 2020 a od 21. prosince 2020 do 11. dubna 2021. Částečně uzavřeny byly školy od 11. května 2020 do 31. srpna 2020, od 18. listopadu 2020 do 29. listopadu 2020 a od 12. dubna 2021 do 16. května 2021. Pokud z těchto dat spočítáme počet dnů uzavření škol, dostaneme 208 dní úplného uzavření a 160 dní částečného uzavření. Dohromady byly tedy základní školy v České republice uzavřeny 368 dní. Pro úplnost dodejme, že ECDC od doby uzavření škol neodečítá dny prázdnin.

Srovnání s jinými evropskými státy ukazuje, že nejdéle byly školy uzavřeny úplně v Litvě, a to 239 dnů. Nejdéle byly nějakým způsobem školy dohromady uzavřeny v Lotyšsku, a to 471 dnů. Úplně zde byly školy uzavřeny 185 dnů a částečně uzavřeny 286 dnů. Uveďme, že údaj o konci uzavření škol v Lotyšsku v datech ECDC chybí, museli jsme si jej proto vyhledat sami. Lotyšské školy byly uzavřeny úplně od 17. března 2020 do 31. srpna 2020 (.csv) a od 9. ledna 2021 do 25. ledna 2021. Částečně uzavřeny pak byly od 2. listopadu 2020 (.csv) do 8. ledna 2021 a od 26. ledna 2021 do 31. srpna 2021 (konec prázdnin v Lotyšsku).

Zmiňme také, že přehled ECDC neuvádí datum ukončení částečného uzavření škol v Německu. Plně uzavřeny zde byly školy celkem 52 dnů (.csv), částečně uzavřeny poté byly od 4. května do 29. června 2020 a od 16. prosince 2020 do 11. dubna 2021, tedy 174 dnů. Určit přesný počet dnů však v tomto případě není zcela jednoduché, protože se provoz škol řídil počtem nakažených osob v oblasti.

Dodejme, že stejný výrok jsme ověřovali k 21. březnu 2021 u Roberta Plagy a tehdy jsme jej vyhodnotili jako pravdivý. Od té doby nicméně Lotyšsko v délce uzavřených škol Českou republiku předběhlo.

Výrok Karla Krejzy hodnotíme jako pravdivý s výhradou, a to vzhledem k tomu, že Česká republika patří na druhé místo mezi evropskými zeměmi, co se týče délky uzávěry základních škol. Není tedy první, jak Krejza uvádí. Na druhou stranu oproti Lotyšsku byly české školy déle uzavřeny úplně, a dopad opatření na školství tak byl větší.

Švédsko bylo od počátku pandemie známé svým liberálním přístupem založeným především na odpovědnosti jednotlivce. Na jaře 2020 zavedlo jen několik opatření, která omezovala hromadné akce nejprve do pěti set a později do padesáti osob. Téměř od začátku byly také zakázány návštěvy v domovech pro seniory.

Školství fungovalo v běžném režimu na úrovni prvního stupně základních škol. Na druhém stupni se potom školy mohly rozhodnout, zda zůstanou u prezenční výuky, nebo přejdou na distanční. Podle průzkumu švédské Národní agentury pro vzdělávání z 20. ledna 2021 (.pdf, str. 4–5) pak na distanční výuku zcela nebo částečně přešly téměř dvě třetiny druhých stupňů základních škol. Dále byly uzavřeny střední školy a univerzity.

Naopak po celou dobu pandemie zůstaly otevřené kavárny a restaurace, obchodní služby nebo sportovní centra, i když s jistými omezeními. Lidem bylo také doporučeno pracovat z domova. Například nošení roušek v hromadné dopravě bylo pak doporučeno až v prosinci 2020. Úplně zavřeny však byly například plovárny, posilovny, muzea a knihovny.

Vzhledem k vysokému procentu proočkovanosti u osob nad 16 let (76,8 % oběma dávkami) a relativně nízkému počtu nově nakažených zrušilo Švédsko 29. září veškerá protikoronavirová opatření.

Ve Švédsku tak skutečně většina oblastí života nebyla zasažena plošným uzavíráním, jednalo se spíše o částečná omezení či doporučení. Významnější „uzávěrou“ je zejména zavření středních a vysokých škol, muzeí, knihoven a některých sportovišť. Není tedy pravda, že by neměli ve Švédsku žádné plošné uzávěry.

Zemřelých na covid-19 je podle tamějších úřadů 14 850, což je zhruba polovina zemřelých u nás, kde máme k 29. září 30 474 mrtvých. Pro úplnost dodejme, že má Švédsko (stejně jako Česká republika) kolem 10 milionů obyvatel. Jejich strategie byla hodnocena jako ekonomicky výhodná. Švédské HDP kleslo o 2,8 %, tato hodnota patří v kontextu dalších evropských států k poměrně nízkým.

K 23. září 2021 bylo dle dat serveru Our World in Data ve Švédsku alespoň částečně naočkováno proti covidu-19 70,03 % lidí a 63,51 % bylo již očkováno plně. Pro srovnání v České republice bylo alespoň částečně naočkováno 57 % populace, plně pak 55 %.

Nejprve zasaďme výrok Jaroslava Komínka do kontextu jeho dalších slov. Jaroslav Komínek konkrétně říká: „Tak my jsme v době pandemie se chovali jako státotvorná strana. My jsme podpořili v Poslanecké jsme nouzový stav a dali jsme možnost vládě, aby předložila nějaká opatření, myslím si, že některé ty opatření nezabrala (…)“. Výrok se tedy týká začátku druhé vlny epidemie covidu-19, během níž docházelo opakovaně k prodlužování nouzového stavu. Komínek tvrdí, že komunisté na začátku dali svým hlasem pro prodloužení nouzového stavu vládě možnost udělat taková protiepidemická opatření, která by bez vyhlášeného nouzového stavu jinak udělat nemohla.

Nouzový stav v České republice platil nepřetržitě od podzimní, tzv. druhé vlny epidemie covidu-19, kdy byl vyhlášen vládou od 5. října. Od té doby se osmkrát hlasovalo o jeho prodloužení.

Poprvé poslanci hlasovali o prodloužení nouzového stavu 30. října, ten měl trvat do 20. listopadu. Pro hlasovali, kromě vládního hnutí ANO, ČSSD a vládu tolerující KSČM, i přítomní poslanci ODS, Pirátů, KDU-ČSL, TOP09 a STAN. Proti hlasovali pouze zástupci SPD a nezařazení poslanci.

Podruhé členové dolní komory Parlamentu ČR hlasovali o návrhu na vyslovení souhlasu s prodloužením doby nouzového stavu 19. listopadu. Návrh prošel a nouzový stav se prodloužil do 12. prosince. Pro prodloužení hlasovali pouze strany vládní koalice podpořené komunisty.

Třetí hlasování se konalo 9. prosince. Ani v tomto hlasování se žádný opoziční poslanec nevyjádřil pro návrh, a prodloužení tak prošlo díky hlasům poslanců z klubů ANO, ČSSD a KSČM. Nouzový stav byl prodloužen do 23. prosince.

Před vánočními svátky se o nouzovém stavu počtvrté hlasovalo 22. prosince. Nouzový stav byl prodloužen o 30 dnů do 22. ledna, opět zásluhou ANO, ČSSD a KSČM.

V pořadí páté hlasování se uskutečnilo 21. ledna. Souhlas s prodloužením vyslovili pouze poslanci ANO, ČSSD a KSČM. Nouzový stav byl prodloužen do 14. února.

Následující, v pořadí šesté, hlasování měla Sněmovna na programu 11. února. Jelikož ale vedení Komunistické strany Čech a Moravy svým poslancům 5. února doporučilo pro prodloužení nehlasovat, pro hlasovali pouze poslanci menšinové vládní koalice (viz hlasování č. 25 a 26). Tentokrát nouzový stav prodloužen nebyl, vláda nicméně na žádost hejtmanů obratem vyhlásila nouzový stav nový, platný do konce února.

Posedmé poslanci o prodloužení nouzového stavu hlasovali 26. února. Pro ale hlasovali pouze přítomní poslanci ANO a ČSSD. Nouzový stav prodloužen nebyl. Po nevyslovení souhlasu Sněmovny s prodloužením vláda vyhlásila nový nouzový stav do 28. března.

Osmé hlasování měla Sněmovna na pořadu 26. března. Pro návrh se vyslovili poslanci ANO, ČSSD a znovu také KSČM a nouzový stav byl prodloužen do 11. dubna. Vláda poté už nežádala o jeho prodloužení.

Komunistická strana Čech a Moravy tedy opakovaně hlasovala pro prodloužení nouzového stavu, kromě hlasování z 11. února a 26. února, 26. března pak už poslanci KSČM opět hlasovali pro prodloužení. 

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož komunisté opakovanou podporou prodlužováním nouzového stavu vládě skutečně dali možnost opatření předložit.

Pro lepší pochopení kontextu výroku Ivana Bartoše jej nejprve zasaďme do kontextu debaty. V rámci debaty o podobě kampaně na podporu očkování Jaroslav Foldyna (SPD) uvedl: „Víme všichni, že to bylo velmi rychle jaksi vynalezeno nebo odzkoušeno, nikoliv nikdy tak, jako to bylo vminulosti. A takto musíme s tím také zacházet.“ Později Ivan Bartoš na Foldynova slova reaguje: „Já bych ještě zareagoval, pan Foldyna tady jenom řekl, že ta vakcína byla vyvinutá narychlo. To není pravda, výzkum vakcíny na tyhlety SARS-CoV-2 probíhá desítky let, jenom na jiné varianty. Tady se řešilo fungování na ty mutace, které se objevily a zachvátily tu Evropu a celý svět, takže jenom bych řekl, že to není tak, že se tady někde ukutila vakcína, investovaly do toho státy obrovské množství peněz. Ten vývoj byl rychlý, ale jenom tohoto specifického typu viru a těchto mutací, takže ten výzkum je zde poměrně dlouhý.“

Ivan Bartoš tedy uvádí, že Jaroslav Foldyna neříká pravdu, když uvádí, že vakcíny proti covidu-19 byly vyvinuty a odzkoušeny velmi rychle. Podle Bartoše totiž již desítky let probíhal výzkum jiných variant (korona)viru, a vývoj nové vakcíny tak mohl navázat na obsáhlé vědecké poznání v oblasti koronavirů a vakcinace proti jimi způsobovaným nemocem.

Pro hodnocení výroku je důležité zaměřit se také na formulaci, kterou Ivan Bartoš použil: „výzkum vakcíny na tyhlety SARS-CoV-2 probíhá desítky let, jenom na jiné varianty“. Jelikož virus SARS-CoV-2 je jen jeden, označením „tyhlety SARS-CoV-2“ má zjevně na mysli skupinu koronavirů podobných viru SARS-CoV-2. S touto interpretací budeme pracovat v následujících odstavcích i při hodnocení výroku.

Onemocnění covid-19 způsobuje virus SARS-CoV-2 (.pdf, str. 3), který byl poprvé izolován (.pdf, str. 2) na konci roku 2019 v Číně, kde nemoc covid-19 propukla nejdříve. 7. ledna 2020 byl dočasně pojmenován 2019-nCoV. Genetický materiál viru byl posléze sekvenován (byla „přečtena“ jeho DNA), díky čemuž mohl začít vývoj vakcíny.

Virus SARS-CoV-2 je nový typ koronaviru, avšak koronaviry byly objeveny již v 60. letech 20. století (.pdf, str. 3). Šířily se nejčastěji mezi zvířaty a již v roce 2003 byly běžně používány vakcíny proti zvířecím chorobám způsobovaným právě koronaviry, např. proti infekční bronchitidě u drůbeže (.pdf). Nicméně vakcína pro prevenci infekce koronaviry u lidí neexistovala.

Momentálně se v České republice používají 4 očkovací látky proti nemoci covid-19: 

• Vaxzevria (AstraZeneca) – dvoudávková adenovirová vakcína
• Janssen (Johnson & Johnson) – jednodávková adenovirová vakcína
• Comirnaty (Pfizer/BioNTech) – dvoudávková mRNA vakcína
• Spikevax (Moderna) – dvoudávková mRNA vakcína

V následujících odstavcích se proto postupně zaměříme na vývoj technologie adenovirových vakcín a vakcín na bázi mRNA.

Výzkum vakcín na lidské koronaviry způsobující onemocnění SARS (těžký akutní respirační syndrom) nebo MERS (respirační syndrom středního východu) probíhá již nějakou dobu. Např. výzkum publikovaný v roce 2003 v lékařském odborném časopise The Lancet přišel s výsledky týkajícími se adenovirové (vektorové) vakcíny. Ta u opic vyvolala imunitní reakci specifickou pro SARS-CoV „a je příslibem vývoje ochranné vakcíny proti původci SARS“. Co se týče onemocnění MERS, výzkum z roku 2014 ukázal, že adenovirové vakcíny mohou u myší vyvolat imunitní reakci protilátek typických pro MERS-CoV. Přes všechny fáze klinických studií až ke schválení vakcíny pro použití u lidí se však žádná z vakcín proti SARS (.pdf) ani MERS (.pdf) nikdy nedostala.

Státní zdravotní ústav popisuje mRNA jako „nosič informace s pokynem pro diferencované buňky svalové, kožní a specializované imunitní buňky (dendritické), aby vyrobily kousek ‚spike proteinu’, který je jedinečný pro SARS-CoV-2“ (.pdf, str. 1). Ohledně vakcín na bázi mRNA dodejme, že se jim vědci věnují přes 30 let (.pdf, str. 1). V roce 1990 (.pdf, str. 261) byla podána mRNA do svalu myší, u kterých pak byla detekována (.pdf) produkce proteinů. Technologie mRNA u vakcín proti koronavirům nicméně až do roku 2020 nebyla příliš prozkoumaná, jako výjimku zmiňme jedinou vakcínu (.pdf, str. 3) proti onemocnění MERS, která se nikdy nedostala do klinické fáze výzkumu. mRNA vakcíny však byly testovány například u viru Zika, HIV nebo chřipky.

Světová zdravotnická organizace, prostřednictvím generálního ředitele, v únoru 2020 uvedla, že první vakcína proti onemocnění covid-19 by mohla být hotova za 18 měsíců. Avšak již 2. prosince 2020 se vakcína společnosti Pfizer/BioNTech stala první autorizovanou očkovací látkou pro nouzové použití. V České republice pak bylo zahájeno očkování 27. prosince. Nicméně i při tak zrychleném vývoji musely vakcíny projít klinickým hodnocením (.pdf, str. 4).

Koronaviry způsobující podobná onemocnění jako covid-19 (SARS, MERS) tedy skutečně byly zkoumány řadu let, včetně vývoje vakcín. Již několik desítek let také trvá výzkum technologie mRNA, která se u vakcín proti covidu-19 používá. Ivan Bartoš nicméně ve výroku, kterým reaguje na Jaroslava Foldynu, také naznačuje, že vývoj vakcín proti covidu-19 nebyl nijak neobvykle rychlý, protože jiné varianty koronavirů, respektive vakcíny proti nim, již byly dostatečně prozkoumány. To je zavádějící z několika důvodů. 

Vakcíny proti SARS a MERS před příchodem covidu-19 neprošly všemi fázemi klinických studií a nikdy nebyly autorizovány pro plošné použití na lidech. V rámci vývoje vakcín proti covidu-19 tak nešlo jen o modifikaci stávající vakcíny na jiný, podobný virus, ale také o dokončení vývoje vakcín. Vzhledem k rychlosti předcházejícího vývoje je tak tempo vývoje nových vakcín bezprecedentní.

Druhým důvodem pro naše hodnocení je to, že technologie mRNA vakcín, jimiž je naočkována v Česku většina lidí, byla až do roku 2020, co se týče koronavirů, takzvaně „v plenkách“. Již desítky let byla tato technologie zkoumána a na jiných virech v pre-klinické fázi testována, v roce 2020 ale v souvislosti s vývojem vakcíny proti covidu-19 zaznamenala zásadní posun, který lze bez přehánění označit jako „velmi rychlý“.

Pro hodnocení výroku, který se týká povinné vakcinace proti covidu-19, je nutné uvést kontext celé debaty. Ivan Bartoš uvádí, že v otázce vakcín proti covidu-19 vždy podporoval dobrovolnost. Následně kritizuje (video, čas 36:13) přístup Francie, když doslova říká: „(…) nejsem moc přítel toho postupu Francie, ta dokonce jako začala, že povinné očkování.“

Moderátor následně upozorňuje Ivana Bartoše na to, že očkování ve Francii je povinné pouze pro určité segmenty společnosti – například zdravotníky. Tuto výtku Ivan Bartoš přijímá.

Ve Francii bylo skutečně zavedeno povinné očkování proti covidu-19 pro určité části společnosti – jedná se o všechny osoby působící ve zdravotnictví, sociálních zařízeních atd. O celé problematice informoval například iRozhlas nebo Lidovky.cz. Podobné kroky zavádí i další evropské země – například Itálie, Řecko a Maďarsko.

Také v Belgii se vede debata o možnosti zavedení povinnosti očkování zdravotníků proti covidu-19, dosud však nebylo (.pdf, str. 17) takové rozhodnutí přijato.

V kontextu hodnotíme výrok jako pravdivý, jelikož Ivan Bartoš následně svou formulaci týkající se Francie poupravil, respektive s výtkou moderátora souhlasil. Jeho výrok v kontextu nenaznačuje, že by ve Francii mělo být očkování povinné plošně.

Kandidát na ministra zdravotnictví za Piráty Ondřej Dostál se na svém Twitteru vyjádřil, že podle jeho názoru není vhodné, aby se ho média dotazovala na to, zda absolvoval očkování. Na Twitter napsal: 

Právě na tento tweet nejspíš Andrej Babiš reaguje. K tweetu byla také přiložena anketa, kde uživatelé mohli hlasovat, zda s Ondřejem Dostálem souhlasí, nebo je zajímá, zda očkování sám absolvoval, případně proč.

K výsledkům ankety napsal: 

V přiloženém článku následně dodává, že sám prodělal onemocnění covid-19 v prosinci, dále také absolvoval dvakrát test na protilátky, konkrétně v lednu a v srpnu. Oba testy prokázaly přítomnost protilátek v organismu. Zároveň se údajně pravidelně testuje, a to zejména kvůli účasti na nejrůznějších akcích.

Článek Ondřeje Dostála byl zveřejněn 24. září na webu Aktuálně.cz ve 20:52, tedy 6 minut poté, co Andrej Babiš v Předvolební debatě z Ústeckého kraje uvedl (video, čas 39:13) ověřovaný výrok.

Nicméně Ondřej Dostál o tom, zda je či není naočkovaný proti covidu-19, mluvil již dříve – v rozhovoru pro Prostor X zveřejněném 20. září 2021. Dostál v rámci odpovědi na otázku, zda by pro něj bylo přijatelné povinné očkování, rozdělil neočkované osoby do dvou skupin (video, čas 10:18–11:33): „Máme zde z neočkovaných jednak seniory, ke kterým se ta vakcína dosud nedostala (…). Pak máme druhou skupinu a do té se řadím. To jsou osoby, které prodělaly, které se nechávají pravidelně testovat – negativní – a nechávají si pravidelně testovat protilátky – vysoce pozitivní – a dle dostupných poznatků vědy se nejeví jako důvodné nebo potřebné, aby se nechávali očkovat.“

To, že Ondřej Dostál není naočkovaný, tak bylo veřejně známé již před jeho tweetem z 24. září. To však nic nemění na tom, že právě 24. září odmítal veřejně uvést, zda je naočkovaný. Výrok Andreje Babiše proto hodnotíme jako pravdivý.

Podle výsledků průzkumu, který v prosinci 2020 pro Ministerstvo zdravotnictví zpracovala agentura STEM, by se za předpokladu, že očkování proti covidu-19 bude bezplatné a dobrovolné, nechalo očkovat 39 % respondentů. Naopak 45 % se očkovat nechtělo a 16 % nevědělo. Doplňme, že v průzkumu bylo mezi 30. listopadem a 3. prosincem telefonicky osloveno 1004 dospělých.

Zmiňme, že společnost MEDIAN v prosinci 2020 provedla průzkum pro server iRozhlas. Podle tohoto průzkumu by se k prosinci 2020 proti nemoci covid-19 nechalo naočkovat 40 % lidí. 47 % respondentů pak vakcinaci podstoupit nechtělo.

Pro kontext uveďme, že v této době ještě nebylo v České republice očkování spuštěno. Očkovat se v Česku začalo 27. prosince 2020. V prvních měsících roku 2020 zájem o očkování vzrostl (.pdf, str. 2). Ke konci loňského března bylo 69 % osob přesvědčeno o důležitosti očkování, z nichž 12,5 % (.pdf, str. 2) bylo již naočkováno.

Tzv. španělská chřipka přibližně před sto lety zasáhla většinu poválečného světa pandemií, které během několika málo měsíců padlo za oběť více lidí než ve všech bitvách první světové války dohromady (.pdf, str. 4). Jednalo se o epidemii viru chřipky typu A (H1N1), která se v několika vlnách prohnala také Evropou, nevyjímajíc rodící se Československo. Přesný počet obětí pandemie není znám, dnes ho různé prameny udávájí (.pdf, str. 4) mezi 20 a 50 miliony.

Při porovnání grafického znázornění vývoje počtu úmrtí jsou křivky v případě španělské chřipky a covidu-19 skutečně v určitých ohledech podobné. Následující graf například zachycuje vývoj zaznamenaných úmrtí na chřipku a zápal plic při epidemii španělské chřipky v letech 1918–1919 ve Velké Británii, přesněji zobrazuje počet úmrtí za týden v přepočtu na tisíc obyvatel. 

Uveďme, že v době této epidemie neměli lékaři k dispozici diagnostické prostředky jako dnes, a možnosti, jak určit přesný typ chřipky, na který člověk zemřel, tak byly omezené. Doplňme také, že z podobných důvodů jsou k dispozici pouze data o počtech úmrtí, nikoli o počtech případů.

Podobný graf, který v tomto případě zaznamenává počet úmrtí při epidemii španělské chřipky v New Yorku, Londýně, Paříži a Berlíně, poté nabízí i server Plos Medicine.

Dle historiků španělská chřipka probíhala ve třech hlavních vlnách. První vlna na jaře a v létě roku 1918 byla v porovnání s následující podzimní vlnou poměrně mírná (.pdf, str. 96). Podobně, jako je tomu v případě covidu-19, totiž virus španělské chřipky po určité době zmutoval. V tomto případě se stal smrtelnějším. Třetí vlna následně přišla v zimě na začátku roku 1919. Některé zdroje hovoří také o čtvrté, méně nakažlivé vlně (.pdf, str. 141) španělské chřipky, která probíhala i v roce 1920.

Graf níže poté zobrazuje vývoj počtu úmrtí v případě epidemie covidu-19 ve vybraných státech v přepočtu na milion obyvatel za týden. Jak lze vidět, průběh epidemie je v různých státech mírně odlišný. Pokud se však podíváme například na vývoj počtu zemřelých osob v Německu či Rakousku, jsou tyto křivky do jisté míry podobné jako v případě španělské chřipky. Celkově proto výrok Karla Krejzy hodnotíme jako pravdivý.