Přehled ověřených výroků

V reakci na otázku týkající se nízké důvěry ve Fialovu vládu poukázal Jan Farský (STAN) na několik kroků vlády, které podle jeho názoru přispívají k jejímu negativnímu vnímání v očích veřejnosti. V tomto kontextu kritizuje, že stát dle něj kupuje benzinové stanice v době, kdy se dle Farského má připravovat na elektromobilitu.

Nákup benzinek

Stát již v rámci akciové společnosti Čepro, která je ve stoprocentním vlastnictví státu, vlastní čerpací stanice EuroOil. O rozšíření firmy Čepro o benzinové stanice Robin Oil informoval Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) v listopadu 2023, kdy nákup odsouhlasilo Ministerstvo financí. To je od roku 2006 jediným akcionářem Čepra. ÚOHS musel nejdříve akvizici schválit a prověřit, jestli je spojení obou podniků v souladu s hospodářskou soutěží.

Informaci o provedení nákupu, v rámci kterého Čepro získalo 75 benzinových stanic, resort financí zveřejnil v lednu 2024. Podle ministra financí Zbyňka Stanjury byly pro tuto akvizici dva důvody, a to ekonomický a bezpečnostní – návratnost investice je podle něj devět let a čerpací stanice ve vlastnictví státu využívají záchranné složky a armáda v případě krizí.

Ministerstvo financí ani Čepro sice cenu nákupu nesdělily, podle serveru E15 ale vyšel na 4,5 miliardy korun. Hospodářské noviny později uvedly, že tuto částku jim potvrdily osoby obeznámené s detaily transakce. Podle předsedy představenstva Čepra Jana Duspěvy zahrnuje tato cena tržní podíl, čerpací stanice, domy a autocisterny, přičemž samotné benzinky a další majetek z toho přišly na 2,4 mld. Kč.

Podle dostupných zdrojů má být cena zaplacena z rozpočtů firmy Čepro, tedy nikoliv přímo ze státního rozpočtu. E15 ale napsal, že transakci předcházelo stažení necelých 1,6 miliardy korun, které by jinak směřovaly do státního rozpočtu jako dividenda z Čepra.

Kritika státní akvizice

Státní nákup čerpacích stanic vyvolal kritiku opozice. Místopředseda Poslanecké sněmovny Karel Havlíček (ANO) pro televizi Nova řekl: „Nemáme na školství. V době, kdy nemáme na zdravotnictví, a v době, kdy lidem rostou enormním způsobem ceny energií, tak se kupují čerpací stanice“ (video, čas: 1:24). Kriticky se vyjádřil také bývalý ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09), který na svém profilu na síti X (dříve Twitter) uvedl, že stát by měl vlastnit pouze to, co nezbytně musí. Už v listopadu 2023 byl k nákupu kritický i Jan Farský.

Závěr

Státní podnik Čepro, jehož jediným akcionářem je Ministerstvo financí, koupil síť čerpacích stanic Robin Oil. Nákup přitom už v listopadu 2023 odsouhlasil právě resort financí. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Kandidát do europarlamentu za hnutí STAN Jan Farský odpovídá na otázku, jak lidem vysvětlí, že se vyplatí zůstat členem EU. Odpovídá, že podle něj chybí pozice, na které by někdo vysvětloval, jak Evropská unie funguje a jaké oblasti díky členství profitují. Následně uvádí, že na kandidátní listině Starostů je z každého kraje alespoň jeden člověk, čímž chce hnutí přiblížit EU všem občanům.

Kandidátka STANu

Kandidátní listina Starostů a osobností pro Evropu se skládá z celkem 28 lidí. Jak je vidět v následující tabulce, na seznamu se skutečně nachází nejméně jeden kandidát z každého ze 14 krajů ČR. Nejpočetnější zastoupení má přitom Praha a Jihomoravský kraj.

Na rozdíl např. od sněmovních nebo senátních voleb se v Česku v evropských volbách volí pouze v jediném společném volebním obvodu a všichni občané ČR si tak vybírají ze stejných kandidátů. Českou republiku bude v dalším volebním období opět zastupovat 21 europoslanců, přičemž o mandát se uchází celkem 675 kandidátů.

Závěr

Na kandidátní listině Starostů a osobností Evropu, které zastupuje Jan Farský, má opravdu každý kraj svého zástupce. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Kandidát na europoslance Jan Farský (STAN) mluví o migračním paktu, na kterém se v únoru shodli vyjednavači Evropského parlamentu a členských zemí EU a který v dubnu europoslanci schválili. Členské státy jeho přijetí definitivně potvrdily v květnu, až po vydání námi ověřovaného rozhovoru.

Formy pomoci

Migrační pakt počítá se zavedením systému solidarity se zeměmi, které jsou vystaveny migračnímu tlaku. Nabízí státům volnost v tom, jakou formu pomoci zvolí (.pdf, str. 125) Budou si moci vybrat relokaci, tj. přijetí běženců, roční finanční příspěvek nebo poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do zemí zasažených migrační krizí, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 125). O podobě příspěvku nebo naopak o tom, kterou pomoc státy zasažené migrační krizí potřebují, se budou moci zástupci států vyjádřit na fóru solidarity EU (str. 58). Všechny druhy solidarity přitom budou mít podle migračního paktu stejnou váhu (str. 9).

Evropská komise bude každý rok zpracovávat zprávu o aktuální migrační situaci (.pdf, str. 7–9, 49–53), která poslouží jako podklad pro návrh zřízení ročního rezervoáru solidarity (str. 56–58). Ten bude odrážet potřeby států vystavených migračnímu tlaku a rozhodovat o výši potřebných příspěvků. Výše příspěvků (ať již ve formě přijetí uprchlíků nebo finanční a materiální pomoci) bude vypočítávána pro každý stát zvlášť, přičemž z poloviny bude příspěvek odvozen od velikosti populace daného státu a z poloviny dle jeho ekonomické síly, tedy hrubého domácího produktu (str. 137).

Migrační pakt obsahuje také možnost tzv. kompenzací v oblasti příslušnosti, které mohou v případě migrační krize být pro některé členské státy povinné. Tzv. přispívající státy (typicky ty státy, které nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů) pak mají povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ až do výše nejméně 60 % referenční hodnoty. Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se ale tyto kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Závěr

Členské státy EU si na základě migračního paktu budou smět vybrat, jakou formu pomoci zvolí. Kromě přijetí běženců si mohou zvolit finanční příspěvek nebo poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do zemí zasažených migrační krizí. Tato pomoc se ale netýká třetích zemí, ale přímo unijních států. Výrok z tohoto důvodu hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Jan Farský v rozhovoru komentuje své stanovisko k migračnímu paktu, který členské státy EU odsouhlasily v únoru 2024. Farský dále dodává, že podle něj Andreji Babišovi migrační dohoda nevadí, protože jako premiér obhajoval alternativu k povinnému přerozdělování migrantů, kterou schválený pakt obsahuje.  

Migrační kvóty

Systém přerozdělování žadatelů o azyl (migrační kvóty), který členským státům určoval počet přidělených uprchlíků, byl schválen v září 2015 na jednání Rady ministrů. Kvóty však platily jen dočasně do září 2017. V říjnu 2017 Evropská rada vyzvala k využívání dobrovolných programů přesidlování (.pdf, str. 2). Zástupci členských států se navíc dohodli, že nové migrační kvóty bude možné přijmout jen jednomyslně. Výlučně dobrovolné přijímání migrantů lídři EU odsouhlasili na summitu v červnu 2018 (.pdf, str. 2, bod 6).

Téma migračních kvót se znovu otevřelo v souvislosti se zmiňovaným migračním paktem, jehož původní návrh předložila Evropská komise již v roce 2020. Dohoda, na které se unijní země shodly v červnu 2023, tedy po několika letech vyjednávání, je nicméně neobsahuje. Podle verze schválené v únoru mohou státy v rámci tzv. povinné solidarity místo přijetí žadatele o azyl poskytnout finanční nebo materiální pomoc (.pdf, str. 122–123).

Andrej Babiš a jeho vyjádření

K povinným kvótám se Andrej Babiš vyjadřoval např. v lednu 2018 na schůzce s tehdejším předsedou Evropské komise a dalšími představiteli EU. Pro ČT tehdy uvedl, že v Bruselu prezentoval názor, „že ty kvóty nejsou řešením, že je to samozřejmě problém, který rozděluje tu Evropu. Že chceme vlastně přesvědčit Komisi a další členské země o tom, že jsme solidární, že najdeme jiné řešení, řešení bez toho, abysme museli přijímat uprchlíky“ (video, čas 31:30).

Před jednáním Evropské rady v červnu 2018 Andrej Babiš řekl, že odmítne návrh Itálie na společnou zodpovědnost za migranty ve Středozemním moři. Místo toho nabídl finanční pomoc nebo vyslání policejních či vojenských jednotek. Zároveň mluvil o nutnosti řešit situaci v zemích, odkud migranti přicházejí (video, čas 37:50).

Na jednání s italským premiérem v srpnu 2018 Andrej Babiš opět kritizoval kvóty a jako priority označil zastavení migračních toků, podporu zasažených států a uzavření dohod s africkými státy. V boji s pašeráky navrhoval využít bezpilotních letadla, která by monitorovala pobřeží.

Povinné přerozdělování Babiš kritizoval také na tiskové konferenci v září 2018 (video, čas 23:24), kde vyzdvihoval fakt, že Česko již potřebným zemím poskytlo peníze a experty nebo pomoc prostřednictvím programu MEDEVAC, který se zaměřuje na poskytování lékařské péče zranitelným skupinám obyvatelstva v regionech zasažených migrací.

Na adresu samotného migračního paktu pak v roce 2020 tehdejší premiér prohlásil: „Pozitivní je, že tam nejsou ty kvóty, to je pro nás velice důležité. Stejně jako možnost jednotlivých členských států, aby solidárně podpořily (země v nouzi), ale aby si vybraly jak.“

Závěr

Andrej Babiš jako premiér skutečně navrhoval, aby k povinným kvótám vznikla alternativa. Nejčastěji uváděl finanční pomoc nebo poskytnutí expertů. Vyzdvihoval také nutnost dohod s domovskými státy migrantů a prevenci migračních toků. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Lídr kandidátky SPD a Trikolory ve volbách do Evropského parlamentu Petr Mach mluví o zalesněných plochách a jejich vlivu na klimatickou změnu. Z jeho tvrzení nevyplývá jasně, jestli mluví o přibývání lesů na území Evropské unie nebo po celém světě. V kontextu výroku ale kritizuje evropský Green Deal a říká, že sázet stromy je podle něj pro ochranu klimatu efektivnější opatření než např. zákaz prodeje aut se spalovacími motory. To, že lesy slouží jako důležitá ochrana proti změně klimatu a zvyšují kvalitu vody i ovzduší, podotýká např. Organizace spojených národů.

Zalesněné plochy v EU

Eurostat (Statistický úřad Evropské unie) vydal zatím poslední data týkající se lesnictví za rok 2021. Z nich vyplývá, že lesy ve členských státech EU zabírají plochu o velikosti 160 milionů hektarů, což odpovídá 39 % celkové rozlohy EU. Zalesněná plocha se od roku 2000 zvýšila o 5,3 % a od roku 2010 o 1,6 %. Od roku 1990 se rozloha lesů v EU rozrostla o území velké jako Slovensko a Maďarsko dohromady. Nárůst zalesnění oproti roku 1990 v EU ukazuje i následující graf.

Mezi jednotlivými členskými zeměmi jsou v zalesnění rozdíly. Vysoký podíl lesů měly v roce 2021 severské země jako Švédsko a Finsko. Za nimi je Slovinsko, Estonsko a Lotyšsko, kde zalesněné území přesahovalo 50 % celkové rozlohy státu. 

V Česku podle Ministerstva zemědělství dosahuje zalesnění 34 % a od druhé poloviny 20. století se neustále zvyšuje. Seznam zprávy v roce 2022 uvedly, že se za posledních 30 let plocha lesů rozrostla o 2 %

Globální zalesnění

Jak je vidět na grafu výše, z celosvětového hlediska rozsah zalesněných ploch v posledních desetiletích klesal. Podle OSN pokrývají lesy 31 % celého zemského povrchu, tedy více než čtyři miliardy hektarů (.pdf, str. 1). V letech 2015–2020 podle odhadů ubylo 10 milionů hektarů za rok a od roku 1990 celkově zmizelo 420 milionů hektarů lesů. Plocha nově vysázených lesů za toto období nevyrovnala ztráty a celkově se tak zalesněná plocha na celém světě snížila o 178 milionů hektarů (.pdf, str. 10).

Odborník Hans Verkerk z Evropského lesnického institutu uvedl, že mezi roky 1982 a 2016 podle satelitních snímků výrazné snížení lesní plochy není viditelné. Odlesňování podle něj probíhalo zejména v tropických oblastech, bylo ale vyváženo zalesňováním v ostatních částech světa.

Závěr

Z celosvětového měřítka plocha lesů ubývá. V Evropské unii, o které je v kontextu Machova tvrzení řeč, se ale rozloha lesů podle dat Eurostatu z roku 2021 skutečně neustále zvyšuje. Jeho výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Petr Mach zmiňuje Evropskou unií vytvořený systém pro obchodování s emisemi (EU ETS), který si klade za cíl snížit emise skleníkových plynů jejich zpoplatněním. Princip tohoto systému je jednoduchý – znečišťovatelé by za poškozování životního prostředí měli zaplatit. Společnosti tak na pokrytí svých emisí musí získat povolenky. Ty udávají cenu, kterou musí energetická společnost zaplatit za každou tunu ekvivalentu oxidu uhličitého vypuštěnou do atmosféry.

Emisní povolenky vydává Evropská unie (EU) každý rok, přičemž jejich množství postupně snižuje přibližně o 2 %. Část povolenek získávají některá zařízení zdarma, část musejí provozovatelé zařízení získat formou aukcí. Subjektům zapojených do systému jsou emise měřeny a pokud skleníkových plynů vypustí více, než ke kolika jej povolenky opravňují, dostanou pokutu ve výši 100 eur za každou vypuštěnou tunu CO₂ navíc. Povolenky si také musí dokoupit.

Výnosy z emisních povolenek putují do státních rozpočtů členských zemí EU a také do Modernizačního a Inovačního fondu, jejichž cílem je podpořit státy při přechodu na klimatickou neutralitu a s tím spojené nízkouhlíkové hospodářství. Jednotlivé státy v minulosti musely použít polovinu výnosů na ochranu klimatu, od letošního roku už ale na tuto činnost musí odvádět veškeré příjmy z povolenek.

Vliv povolenek na ceny elektřiny

Peníze, které elektrárny v aukcích za povolenky utratí, zvyšují výrobní cenu elektřiny, což se promítá i do koncové ceny pro zákazníky – čím dražší povolenky jsou, tím logicky vyšší je cena elektřiny.

Ačkoliv bezemisní elektrárny tuto cenu nemusí platit, v České republice se většina elektřiny vyrábí z fosilních zdrojů. Emisní povolenky se tak podle ředitele strategie energetické poradenské firmy EGÚ Brno Michala Macenauera do ceny elektřiny vždy propisují, a to přibližně ve výši 0,7 Kč za kilowatthodinu. V roce 2023, kdy bylo dle odhadů vyrobeno přibližně 76 terawatthodin elektřiny, by se elektřina prodražila přibližně o 53 mld. Kč.

Portál Fakta o klimatu odhadl, že emisní povolenky v roce 2018 zdražily výrobu elektřiny zhruba o 20 mld. Kč. V daném roce povolenky podle ČEZ stály 22,5 eur za jednu tunu CO₂ (.pdf, str. 2). Za rok 2023 ČEZ uvádí průměrnou cenu na 61 eur za tunu (.pdf, str. 12). Mezi lety 2018 a 2023 tedy došlo k navýšení ceny povolenek přibližně třikrát, což by logicky vedlo k trojnásobnému navýšení nákladů na výrobu elektřiny ve stejném období. V roce 2023 by tedy emisní povolenky zdražily elektřinu cca o 60 mld. Kč.

Česku bylo přiděleno zdarma přibližně 16 megatun (Mt) emisních povolenek. V ČR se za daný rok ovšem vyprodukovalo téměř 47 Mt emisí, povolenky na zbylých 31 Mt se tedy musely dokoupit. Při průměrné ceně asi 2 000 Kč za tunu CO₂ (.pdf) tedy český průmysl musel zaplatit přibližně oněch 60 mld. Kč, jak nám potvrdili i analytici z projektu Fakta o klimatu.

Závěr

Emisní povolenky tedy skutečně zdražují elektřinu. Projekt Fakta o klimatu nám v e-mailové komunikaci sdělil, že na základě vlastního výpočtu došel k tomu, že nákup povolenek v roce 2023 stál výrobce elektřiny 60 mld. korun. Výrok Petra Macha tak hodnotíme jako pravdivý, byť tyto peníze dle projektu putují do výše zmíněného Modernizačního a Inovačního fondu (tedy do státního rozpočtu), a celková bilance by tedy pro Česko měla být vyrovnaná.

Poslanec Evropského parlamentu Marcel Kolaja (Piráti) kritizuje, že někteří politici rozporují vědecké závěry, podle kterých přítomnost oxidu uhličitého v atmosféře ovlivňuje teplotu. Jako konkrétní příklad uvádí europoslance Alexandra Vondru, který vede kandidátku koalice SPOLU v nadcházejících volbách do Europarlamentu.

Vondrův rozhovor v DVTV

Alexandr Vondra v květnu 2019 coby nově zvolený europoslanec poskytl rozhovor pro DVTV. V jeho závěru Vondra s moderátorkou Danielou Drtinovou vedl diskuzi o klimatické změně a globálním oteplování v návaznosti na to, že Drtinová citovala jeho dřívější slova kritizující klimatickou politiku (video, čas 19:00). Poté se ho zeptala, jestli se klima mění i kvůli lidské činnosti, na což Vondra zareagoval následovně: „No možná taky trochu, ale ne zásadním způsobem, protože (…) klima se měnilo vždycky. Mění se v důsledku toho, že se mění gravitace zemského pole, mění se intenzita slunečního záření. Ten vliv člověka tam není zásadní“ (čas 20:41).

Vliv člověka na klima

Vondrovo tvrzení neodpovídá vědeckým závěrům – změna gravitace Země nezpůsobuje současné oteplování planety. Proměny slunečního záření sice mohou ovlivnit klima, ale nejsou příčinou aktuálních rychlých klimatických změn. Ty jsou způsobeny lidskou činností, zejména vypouštěním skleníkových plynů, které přispívají k oteplování planety. Působení člověka za hlavní příčinu nárůstu teploty dlouhodobě označuje např. Mezinárodní panel pro změnu klimatu (.pdf, str. 2; .pdf, str. 42), americká Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA), NASA nebo britská Královská společnost.

Závěr

Alexandr Vondra, lídr evropské kandidátky SPOLU, tedy v roce 2019 v rozhovoru pro DVTV skutečně řekl, že vliv člověka na klima není zásadní. Podle něj se měnilo vždy v důsledku změny gravitace zemského pole a intenzity slunečního záření. Jelikož Kolaja europoslance Vondru cituje správně, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Lídr koalice Přísahy a Motoristů sobě, Filip Turek, v kontextu výroku kritizuje opatření spojená se Zelenou dohodou pro Evropu. Například, kvůli záměru snížit emise oxidu uhličitého u nových osobních automobilů, EU zakázala prodej nových aut se spalovacími motory od roku 2035. Green Deal podle Turka zničí automobilový průmysl i průmysl jako takový.

Zaměstnání v autoprůmyslu

Evropský parlament ve své zprávě zdůrazňuje, že řada regionů je v ohledu pracovních pozic závislá na automobilovém sektoru (.pdf, str. 1). Podle statistiky Evropské asociace výrobců automobilů (ACEA) z roku 2023 je přímo v automobilové produkci v Evropě zaměstnáno 2,4 milionu lidí. Nepřímo však tento průmysl živí 13 milionů pracovníků, což představuje 7 % celkové zaměstnanosti v EU.

Statistika zahrnuje zaměstnance, kteří se přímo i nepřímo podílí na výrobě, montáži nebo konstrukci cest, mostů a tunelů. Počítají se i ti, pro které samotné automobily představují způsob obživy. Do této kategorie patří prodej, oprava a údržba aut nebo provoz půjčoven. Ze všech pracovních pozic ve výrobě v EU jich podle ACEA 11,5 % spadá do automobilového průmyslu.

Poradce společnosti EY Consulting Petr Knap nicméně dodává, že „určitý vliv na tuto statistiku má určitě to, že ACEA má zájem ukazovat co nejvyšší počty zaměstnanosti v automobilovém sektoru“. Také upozorňuje, že započítán může být i zaměstnanec, který u dodavatele působí v jiné než automobilové oblasti. Číslo přibližně 13 milionů však uvádí i Evropská komise, podle které v automobilovém průmyslu pracuje 13,8 milionu obyvatel EU.

Průmysl v Česku

Zaměstnanost v průmyslu dlouhodobě sleduje Český statistický úřad (ČSÚ). Konkrétně se jedná o průměrný evidenční počet zaměstnanců, do kterého se zahrnují všichni pracovníci, jež jsou v pracovním nebo členském poměru k zaměstnavateli. Nezáleží přitom, zdali jsou skutečně v práci přítomni nebo jsou např. na mateřské či rodičovské dovolené. V kategoriích, které ČSÚ do průmyslu řadí, v posledním čtvrtletí roku 2023 pracovalo přibližně 1,35 milionu osob (.xlsx). Za zmínku stojí, že počet zaměstnanců v průmyslu se mezi 1,3 a 1,4 milionem pohybuje dlouhodobě.

Závěr

Podle nejnovější statistiky Evropské asociace výrobců automobilů je v automobilovém průmyslu v rámci EU zaměstnáno 13 milionů lidí a lze tedy říci, že jsou na něm závislí, jak tvrdí Filip Turek. V Česku bylo v průmyslu podle ČSÚ ke konci roku 2023 zaměstnáno asi 1,35 milionů lidí. Výrok Filipa Turka tak hodnotíme jako pravdivý.

Filip Turek, Lídr Přísahy a Motoristů sobě, v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu kritizuje emisní povolenky, které podle něj zdražují život všem lidem v Evropské unii, a které dle jeho názoru nepřispějí k ochlazení planety. Ve výroku tvrdí, že z celkových emisí oxidu uhličitého (CO₂) vzniká lidskou činností 3,5 % emisí, z čehož tvoří podíl Evropy přibližně 8 %.

Emise CO₂

Oxid uhličitý je hlavním skleníkovým plynem, jejichž rostoucí koncentrace v ovzduší způsobuje oteplování planety (.pdf, .pdf, vše str. 1). Zvyšující se množství těchto plynů v atmosféře totiž zachycuje více infračerveného záření – v důsledku tak roste i množství záření, které se dostává k zemském povrchu a otepluje ho. Čím větší koncentrace skleníkových plynů, tím je tento skleníkový efekt silnější.

K oteplování přispívá i produkce dalších skleníkových plynů, jako je metan, oxid dusný nebo různé fluorované plyny. Podíl, který má na zesilování skleníkového efektu CO₂, ovšem zůstává nejvyšší a dosahuje přibližně 70 %.

Do atmosféry se oxid uhličitý uvolňuje neustále, například v rámci koloběhu uhlíku v oceánech, kvůli rozkladu organických látek, fotosyntéze, dýchání organismů nebo sopečným erupcím. V takovém případě mluvíme o emisích z přirozených zdrojů. Další část emisí CO₂ tvoří tzv. antropogenní emise, které vznikají lidskou činností, zejména spalováním fosilních paliv, výrobou cementu a oceli nebo v důsledku odlesňování.

Některé starší zdroje uvádějí, že přirozenými procesy se do atmosféry každý rok dostává přibližně 750 až 770 gigatun oxidu uhličitého (.pdf, str. 2). Vycházejí ze zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) z roku 2007 (.pdf, str. 515). V dané době se množství emisí CO₂ vytvářených člověkem pohybovalo okolo 30 gigatun za rok, což odpovídalo necelým 4 % z celkového množství emisí (.pdf, str. 2 ze 13).

Podle nejnovějších dat IPCC z roku 2021 dosahují emise CO₂ vytvářené přirozenými procesy 795 gigatun (IPCC používá vyjádření v gigatunách uhlíku). Antropogenní emise oxidu uhličitého, které podle IPCC činí skoro 41 gigatun, tak po přepočtu tvoří 4,9 % z celkového ročního množství CO₂ uvolněného do atmosféry.

Stejné množství antropogenních emisí zmiňuje i analýza, která každoročně vzniká pod záštitou mezinárodního projektu Global Carbon Project. Její autoři ovšem upozorňují, že definice a způsoby výpočtu se mohou v různých databázích lišit. Platforma Climate Watch, která také pravidelně zveřejňuje statistiky týkající se emisí skleníkových plynů, uvádí u antropogenních emisí z tohoto důvodu nižší čísla. Za rok 2020 ukazuje konkrétně 34,7 gigatuny CO₂, což by odpovídalo 4,2 % celkových emisí (se započítáním přirozených emisí podle IPCC).

Na první pohled by se mohlo zdát, že lidská činnost tvoří zanedbatelnou část emisí oxidu uhličitého. Antropogenní emise ale narušují přirozený koloběh, a stávající úložiště, jako jsou oceány nebo lesy, nedokáží CO₂ plně absorbovat. Zmíněná přírodní úložiště jsou sice schopna zachytit přibližně polovinu emisí CO₂, které jsou v systému navíc kvůli lidské činnosti (.pdf, str. 1), zbývající přebytek oxidu uhličitého ale zůstává v atmosféře. Tím se zvyšuje jeho koncentrace, což následně přispívá právě k zesilování skleníkového efektu a růstu teploty na Zemi.

Lidská činnost je hlavním důvodem, proč emise oxidu uhličitého uvolněného do atmosféry rostou (.pdf, str. 54). Používáním fosilních paliv, především pro výrobu elektřiny, tepla nebo dopravu, se vyprodukuje přibližně 90 % všech antropogenních emisí CO₂, zbytek zahrnuje především odlesňování.

Podíl Evropy

Většina přehledů vyčísluje jen podíl, který tvoří Evropa či EU ze světových antropogenních emisí CO₂ z fosilních paliv. Podle databáze EDGAR, kterou zveřejňuje Evropská komise, má EU na svědomí lehce přes 7 % tohoto druhu emisí, Evropa přibližně 8,5 %. Téměř stejný podíl u EU uvádí také analýza Global Carbon Project (.pdf, str. 4, 20).

V přehledech IPCC, EDGAR ani Global Carbon Project se nám nepodařilo dohledat podíl, který připadá EU ze všech antropogenních emisí. Poslední statistiky platformy Climate Watch ukazují, že v roce 2020 Unie produkovala 6,6 % emisí vytvářených lidskou činností, celá Evropa pak 8,6 %.

Zdroj: Climate Watch

Závěr

Podle Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) vzniká ročně přirozenými procesy přibližně 795 gigatun oxidu uhličitého, zatímco antropogenní emise CO₂ dosahují zhruba 41 gigatun, tedy zhruba 4,9 % z celku. Pokud bychom vycházeli z dat platformy Climate Watch, která kvůli rozdílné metodice uvádí nižší hodnotu, a to 34,7 gigatun, jednalo by se o 4,2 %. Z této části pak podle Climate Watch tvoří 8,6 % evropské státy. Výrok Filipa Turka proto kvůli mírné nepřesnosti v číslech hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Z celkových globálních emisí CO₂ sice představují antropogenní emise jen malou část, jejich množství přidávané do ovzduší však narušuje energetickou rovnováhu atmosféry. I tento na první pohled malý nadlimitní příspěvek totiž přirozená úložiště uhlíku nedokáží zcela pohltit. V důsledku tak dochází k zesilování skleníkového efektu a oteplování planety.

Filip Turek, lídr koalice Přísahy a Motoristů sobě ve volbách do Evropského parlamentu, reaguje na diskuzi ohledně omezování nových aut se spalovacími motory na úrovni Evropské unie (EU) od roku 2035. K tomuto tématu říká, že pokud v EU „přestanou jezdit auta“, nepomůže to podle něj tomu, aby došlo k ochlazení planety. Následně zmiňuje, že Evropa produkuje z celkových emisí CO₂ vytvořených člověkem jen 8 %, z čehož podle něj jen malou část tvoří automobilový průmysl. Právě v této souvislosti dodává, že je v Evropě 250 milionů aut. Protože v kontextu výroku mluví o Evropské unii, zaměříme se v našem odůvodnění především na situaci v EU.

Klasifikace zpravidla rozlišují mezi osobními a nákladními automobily (.pdf, str. 9–10), nákladní se pak dělí do třech skupin – na lehká, střední a těžká užitková vozidla. Legislativa EU ohledně omezení aut se spalovacími motory se vztahuje na osobní a lehká užitková vozidla, ne však na střední a těžká. V textu se proto budeme zabývat pouze osobními a lehkými užitkovými vozidly.

Data o počtu aut v EU

Statistiky o počtu registrovaných aut poskytuje např. Evropská asociace výrobců automobilů (ACEA). Podle této organizace bylo v roce 2021 ve státech EU přibližně 250 milionů registrovaných osobních automobilů (.pdf, str. 4). Nejnovější data za rok 2022 ukazují, že došlo k mírnému nárůstu na 252 milionů.

Lehkých užitkových vozidel bylo v roce 2021 v EU dalších přibližně 30 milionů (.pdf, str. 5), téměř stejné číslo uvádí ACEA i pro rok 2022 (.pdf, str. 6). Celkově tak bylo v Unii 282 milionů osobních a lehkých užitkových aut.

Data pro celou Evropu

S připočtením údajů za další evropské státy se číslo ještě zvyšuje. Statistika ACEA uvádí počty aut v EU doplněné o státy Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) a Spojené království (.pdf, str. 5–6). Asociace uvádí, že dohromady v těchto státech bylo v roce 2022 přibližně 297 milionů osobních a 37 milionů lehkých užitkových vozů, v součtu tedy asi 334 milionů kusů těchto typů vozidel (str. 5–6).

Souhrnný údaj za celý evropský kontinent pro popisované typy vozidel se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat. Při započtení ostatních evropských států, které nejsou členy EU, by ale odchylka od ověřovaného údaje logicky ještě narostla.

Závěr

Filip Turek má pravdu v tom, že osobních automobilů je v EU přibližně 252 milionů. Podle unijních pravidel, o kterých v kontextu výroku mluvil, se ale zákaz prodeje nových vozů se spalovacím motorem od roku 2035 bude vztahovat i na lehká užitková auta. Těch podle aktuálních dat ACEA v roce 2022 bylo asi 30 milionů. Počet aut, která Turek komentuje, tedy dohromady činil 282 milionů. Jím uváděný počet se i tak stále pohybuje na hranici našeho 10% tolerančního pásma, a jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.