Přehled ověřených výroků

Z posledních zveřejněných dat Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) vyplývá, že složená daňová kvóta České republiky v roce 2019 činila 34,9 %, zatímco celkový průměr členských zemí OECD byl 33,8 %. V případě České republiky je tedy tento ukazatel (.pdf, str. 18) daňového zatížení skutečně o 1,1 procentního bodu vyšší, než je průměr všech zemí OECD. 

Upřesněme, že složená daňová kvóta je podíl (.pdf, str. 6) všech daní a příspěvků na sociální a zdravotní zabezpečení na HDP.

Doplňme, že nejnižší kvótu mezi zeměmi OECD mají Spojené státy, Jižní Korea a Japonsko, nadprůměrnou naopak evropské země. Pokud bychom tedy srovnali složenou daňovou kvótu mezi zeměmi Evropské unie, zjistíme, že složená daňová kvóta v Česku je spíše podprůměrná. Dle Eurostatu byla v roce 2019 průměrná složená daňová kvóta v EU 41,1 % HDP, v České republice jen 36,1 %.

Opoziční Piráti i vládní ČSSD skutečně mluví o zvyšování daní. Sociální demokraté jsou tak například pro zavedení sektorové daně pro banky či pro progresivní zdanění lidí s nejvyššími příjmy. Dále chce ČSSD například zavést tzv. digitální daň pro velké internetové firmy. Připomeňme, že návrh zákona o dani z digitálních služeb předložila vláda Sněmovně již v listopadu 2019, v současnosti však stále neproběhlo jeho třetí čtení.

Piráti pak například zvažují zvýšit zdanění komerčních nemovitostí. Uveďme, že se však nejedná o navýšení daní z nemovitostí určených k bydlení. Pirátská strana chce také zvýšit zdanění těžby nerostných surovin, podporuje pak podobně jako ČSSD zavedení digitální daně.

Snižování počtu státních úředníků zmínil premiér Andrej Babiš například v Poslanecké sněmovně 15. července 2018, kdy prohlásil: „(…) máme strašně moc úředníků. Ano, to taky řešíme.“ Vláda také ve svém programovém prohlášení z června 2018 uvádí: „Vyhodnotíme rozsah a efektivnost činnosti státních úřadů a institucí a uskutečníme potřebné organizační změny za účelem efektivního vynakládání prostředků na chod státní správy.“ O plánu snižovat počty úředníků pak premiér Babiš a ministryně financí Alena Schillerová mluvili například na začátku roku 2019.

Pro posouzení vývoje počtu úředníků se zaměříme na ukazatel vývoje počtu zaměstnanců. Zároveň se budeme snažit zaměřit na ty zdroje, které odpovídají obecnému významu slova úředník – vyloučíme tedy například učitele, hasiče či policisty.

Vývoj počtu zaměstnanců

Počet reálných zaměstnanců ve státní správě každoročně sleduje Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). V jeho stanovisku k návrhu státního závěrečného účtu ČR za rok 2019 (.pdf, str. 38) lze například dohledat přehled (str. 40) vývoje počtu zaměstnanců ve státní správě. Mezi ně zde NKÚ nezapočítává ty, „kteří nemají status zaměstnance ve státní správě (např. učitelé, vojáci)“ (str. 39). Podle těchto dat tak od roku 2013 počet uvedených zaměstnanců postupně narůstal až na necelých 161 tisíc v roce 2019 (str. 40). 

Tento ukazatel však nelze bez dalšího označovat za počet „úředníků“ v pravém slova smyslu, jelikož mimo jiné zahrnuje více než 40 tisíc příslušníků Policie ČR či přibližně 10 tisíc hasičů (.pdf, str. 22–24).

Ve svém stanovisku NKÚ vychází z údajů obsažených v tabulkových přílohách státních závěrečných účtů. Ty obsahují data o plnění závazných počtů zaměstnanců v jednotlivých složkách státní správy. Graf níže tak zobrazuje vývoj počtu úředníků právě dle informací ze státních závěrečných účtů. Konkrétně se jedná (.pdf, str. 25) o zaměstnance v ústředních orgánech státní správy (str. 22) a organizačních složkách státu (str. 23). 

Vzhledem k obecnému významu slova úředník jsou v našem grafu vynecháni zaměstnanci obranných a bezpečnostních složek, Generálního ředitelství cel, soudů, Státního zastupitelství a Vězeňské služby (str. 24). Vynechána je také Agentura ochrany přírody a krajiny, která byla pod Ministerstvo životního prostředí včleněna až v roce 2019. Její zaměstnanci byli v roce 2019 formálně přesunuti mezi „úředníky“ (str. 23), pro lepší meziroční srovnání jsme je však i pro rok 2019 a 2020 ponechali mimo náš ukazatel. Pro rok 2020 vycházíme z aktuálního vládního návrhu Státního závěrečného účtu ČR za rok 2020.

Počet úředníků v letech 2016, 2017, 2018 a 2019 (vše .pdf, str. 22–24) rostl. V roce 2020 (.pdf, str. 22–24) podle vládního návrhu z konce dubna 2021 tento počet klesl o necelý tisíc. Zdůrazněme však, že finální Státní závěrečný účet za rok 2020 ještě Ministerstvo financí nezveřejnilo.

Dle nejnovějších údajů obsažených v návrhu státního závěrečného účtu za rok 2020 tedy došlo ke snížení počtu úředníků ve státní správě. Celkový počet v roce 2020 byl nižší než v letech 2019 i 2018. Přestože nelze nepatrné snížení počtu úředníků považovat za naplnění slibů vládních představitelů, není pravdou, že by vláda udělala „pravý opak“, tedy že by počet úředníků navýšila. Výrok Jana Skopečka proto hodnotíme jako nepravdivý.

Vývoj počtu míst

Závěrem doplňme, že některé oficiální zdroje zveřejňují také ukazatel počtu míst úředníků ve státní správě. Ministerstvo vnitra ve výroční zprávě o stavu veřejné správy České republiky za rok 2019 (.pdf), která se zabývá „úřednickými“ pozicemi, udává, že „v roce 2019 došlo k výraznému snížení počtu služebních a pracovních míst ve služebních úřadech, a to o 2 042 míst“ (.pdf, str. 58). K 1. lednu 2020 se přesně jednalo o pokles o 2 089 míst oproti předchozímu roku. 

Co se týče počtu míst státních úředníků zaměstnaných ve služebním poměru, v roce 2018 (.pdf, sešit B, str. 42) tento počet činil 67 752. Podle informací ve vládním návrhu zákona o státním rozpočtu na rok 2020 (.pdf) byl tento počet v roce 2019 67 029 (.pdf, sešit B, str. 29). V roce 2020 (.pdf, sešit B, str. 30) se pak počet míst státních úředníků zaměstnaných ve služebním poměru dále snížil na 64 842. Dodejme, že návrh zákona o státním rozpočtu 2021 počítá v letošním roce s mírným nárůstem na 65 114 míst. Stále se nicméně jedná o číslo menší než v roce 2018, a počet míst tedy zdánlivě klesá.

Uveďme však, že tato čísla zachycují tabulkové počty míst, bez ohledu na to, zda jsou reálně obsazena či nikoliv. Snížení počtu míst tedy nemusí automaticky znamenat i reálné snížení počtu úředníků, pokud např. byla jen zrušena neobsazená místa.

Odvody sociálního a zdravotního pojištění jsou povinnou platbou, kterou hradí zaměstnanci automaticky z platu a mzdy, osoby samostatně výdělečně činné pak platí sociální a zdravotní pojištění v rámci povinných odvodů. Zaměstnancům se tyto odvody automaticky strhávají z platu a část za ně platí i zaměstnavatel. Zdravotní pojištění tvoří celkem 13,5 % ze mzdy, z toho jednu třetinu platí zaměstnanec a zbytek zaměstnavatel. Sociální pojištění je celkem 31,5 % ze mzdy, z toho 6,5 % platí zaměstnanec, zbytek zaměstnavatel. Platba sociálního a zdravotního pojištění je vcelku významná částka. Tyto odvody platí nejen zaměstnanec, ale i zaměstnavatel, který odvádí celkem 34 % z vyplácené mzdy navíc státu za každého zaměstnance.

Podle dat Eurostatu má Česká republika šestý nejvyšší podíl nemzdových nákladů na zaměstnance v Evropě. Jedná se o podíl nákladů, které musí v průměru na zaměstnance zaměstnavatel zaplatit kromě mzdy a daně, na jeho celkových nákladech na zaměstnance. Podíl se liší v různých odvětvích, v roce 2020 činil v Česku průměrně 25,9 %. Nejvyšší podíl 32,1 % měla Francie. Podíl nemzdových nákladů v Česku v posledních letech nijak významně neroste.

Dle studie poradenské společnosti Mazars z roku 2020 patří Česká republika, společně se Slovenskem, mezi rekordmany v regionu střední a východní Evropy, co se týče výše odvodů na sociální a zdravotní pojištění, které musí odvádět zaměstnavatel. V Česku odvádějí zaměstnavatelé 33,8 % z hrubé mzdy, a na Slovensku dokonce 35,2 %.

Rovněž mezinárodní srovnání společnosti KPMG řadí Českou republiku na přední příčky, co se týče výše odvodů placených zaměstnavatelem. Podle srovnání je před Českem pouze Mexiko, Afghánistán, Francie, již zmíněné Slovensko a Bělorusko.

Zákon č. 23/2017 Sb. o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, také známý jako fiskální nebo finanční ústava, byl v podobě běžného návrhu zákona předložen Sněmovně 25. února 2015. Předložila jej vláda Bohuslava Sobotky zastoupená tehdejším ministrem financí Andrejem Babišem. Prezident Zeman zákon schválil a podepsal v lednu 2017. V roce 2020 byl pak novelizován, aby odpovídal zhoršené hospodářské situaci způsobené pandemií covidu-19. Tato novela byla terčem velké kritiky ze strany opozice.

V roce 2016 byl tento návrh zákona projednáván i jako ústavní, ovšem tato verze schválena nebyla.

Ve vládních návrzích se myšlenka povýšení zákona na ústavní objevovala už od roku 2012, kdy s ní přišla (.pdf) vláda Petra Nečase, jmenovitě ministr financí Miroslav Kalousek. V tomto případě se jednalo o návrh (.pdf) ústavního zákona, který prošel prvním čtením, ale v druhém čtení bylo v červnu 2013 jeho projednávání přerušeno a koncem volebního období i ukončeno.

Tehdejší návrh finanční ústavy měl za úkol limitovat výdaje vlády tak, aby nepřesáhly kritickou mez. Původní Kalouskův návrh počítá s prvními zásahy, většinou nazývanými jako záchranná brzda, již v případě, že se státní dluh dostane nad 40 % HDP. Tehdy by mělo dojít k omezení výdajů a zpřísnění jejich schvalování. Hodnota 45 % pak znamená nutnost snížení výdajů o 3 % a zastropování výdajů na další 3 roky. Dalším krokem by pak mělo být například zmražení platů ve veřejném sektoru a snížení mezd státních představitelů. Hlavní hranicí je však 60 %, ta nesmí být překročena, je také součástí evropského fiskálního paktu (.pdf, str. 12). 

Stávající znění zákona počítá se spodní hranicí dluhu ve výši 55 % HDP oproti předchozím 40 % a také ostatní ustanovení nejsou tolik striktní.

Zákon o státním zastupitelství byl naposledy novelizován návrhem (.pdf), který vláda, zastoupená tehdejším ministrem spravedlnosti Kněžínkem, předložila Poslanecké sněmovně 20. listopadu 2018. Návrh byl schválen Sněmovnou i Senátem. Prezident poté zákon podepsal a novela nabyla účinnosti 1. prosince 2019. Nejzásadnějším bodem této novely bylo připojení nových ustanovení o úřadu evropského veřejného žalobce do zákona.

Záměr prosadit novelu zákona o státním zastupitelství pak ministryně spravedlnosti Benešová představila v polovině roku 2019. Součástí návrhu (.docx) byla i novela zákona č. 7/2002 Sb. (zákon o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů).

Dle původního plánu měla novela nabýt účinnosti 1. ledna 2022. Po sporech, které se o podobě novely rozhořely ve vládní koalici, však zákon Poslanecké sněmovně vůbec nebyl předložen.

Pro kontext dodejme, že v Poslanecké sněmovně momentálně na projednání čekají dva opoziční návrhy novely (tisk 476 a 524) zákona o státním zastupitelství. Vláda zaujala nesouhlasné stanovisko jak ke sněmovnímu tisku 476 (.pdf), tak k tisku 524 (.pdf).

Co se týče zákona o ochraně oznamovatelů korupce, návrh zákona o ochraně oznamovatelů (.pdf) byl vládou schválen 1. února 2021. Marie Benešová na tiskové konferenci uvedla: „Pokud jde o moji agendu, tak dnes vláda schválila (…) protikorupční zákon, a to o ochraně oznamovatelů.“

Prosazení tohoto zákona je součástí programového prohlášení vlády (.pdf, str. 24). Návrh byl předložen Poslanecké sněmovně 9. února 2021. Zpravodajem návrhu se stal poslanec Grospič a garančním výborem výbor Ústavně právní. Návrh však zatím k 6. květnu 2021 nepostoupil do prvního čtení. Zákon tedy pochopitelně dosud nebyl prosazen.

Elektronický monitorovací systém (.pdf) sloužící k dálkovému monitoringu osob ve výkonu trestu začala Česká republika poprvé využívat již v září 2018. Jedná se o zařízení v podobě pásku s krabičkou, která monitorují pohyb sledovaných osob. Využívají se především při trestu domácího vězení či soudním zákazu přiblížení. Jejich konkrétní zákonná využití upravuje například § 334b nebo § 360a trestního řádu.

K 2. květnu 2021 je v České republice evidováno 102 osob monitorovaných systémem elektronických náramků. Z toho 52 osob je kontrolováno z důvodu nahrazení vazby dohledem, 47 osob je ve výkonu trestu domácího vězení, zbývající 3 osoby jsou monitorovány kvůli podmíněnému propuštění s dohledem. Od začátku roku 2020 celkový počet monitorovaných osob klesá.

Podle Probační a mediační služby bylo v říjnu 2019 v České republice k dispozici 280 těchto zařízení. Dalších 120 měla do České republiky dopravit izraelská firma SuperCom ještě tentýž měsíc. Dodávka se však zpozdila o více než 6 měsíců, některé z doručených přístrojů byly navíc nefunkční. V květnu 2020 tak ministryně spravedlnosti Marie Benešová avizovala, že plánuje ukončit spolupráci s touto firmou a vypsat nové výběrové řízení.

Kabinet hnutí ANO a ČSSD v části svého programového prohlášení, která se týká vnitřní bezpečnosti a veřejné správy, uvádí (.pdf, str. 21), že zjednoduší „volební pravidla tak, aby se občanům usnadnil přístup k volbám“. Toho chce vláda docílit mimo jiné zavedením korespondenční volby a zrušením místní příslušnosti pro vydávání voličských průkazů. Výrok předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka (hnutí ANO) tak hodnotíme jako pravdivý.

Ústavní soud 2. února 2021 zrušil ustanovení zákona o volbách do Parlamentu, která zvýhodňovala při volbách do Poslanecké sněmovny velké strany, a to vlivem kombinace d'Hondtovy metody přepočtu hlasů a čtrnácti různě velkých krajů jako volebních obvodů. Zrušena taktéž byla tzv. aditivní uzavírací klauzule pro kandidující koalice politických stran, podle které dvoučlenné koalice musely pro zisk mandátů dostat 10 % hlasů, tříčlenné 15 % a čtyř a vícečlenné koalice dokonce 20 % hlasů.

Novela volebního zákona (.pdf), která na zrušující nález Ústavního soudu reagovala, stanovila (.pdf, str. 1–2) kvorum na 8 %, pokud jsou strany v koalici dvě. Tří a vícečlenné koalice pak musí získat alespoň 11 % hlasů.

Kraje jako volební obvody byly novelou https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1995-247#p26-1">ponechány, nicméně nově bude přepočet probíhat ve dvou skrutiniích. Rozdělování hlasů proběhne nejprve mezi stranami, které překročily limit pro vstup do Sněmovny, za pomocí tzv. Imperialiho kvóty. Ta sice opět zvýhodňuje silnější strany, ale mírněji než původní d'Hondtova metoda. Ve druhém skrutiniu se mandáty přidělí na celostátní úrovni pomocí Hagenbach-Bischoffovy kvóty. Nic jiného než výše zmíněné změny přitom novela neřeší, můžeme tedy říci, že „zalepuje díru“ způsobenou Ústavním soudem.

Novela byla schválena oběma komorami Parlamentu a 4. května 2021 ji podepsal prezident Zeman. 

Ačkoliv zavedení korespondenční volby je součástí Programového prohlášení vlády České republiky (.pdf, str. 21) z června 2018, rozhodnutí Ústavního soudu se korespondenční volbě skutečně nevěnuje. Pokud tedy primárním účelem zmíněné novely bylo přijmout nová volební pravidla nahrazující ta zrušená Ústavním soudem, můžeme skutečně říci, že zavedení korespondenční volby je „něco navíc.“

Z výroku není zcela jasné, o jakých návrzích poslanec Radek Vondráček hovoří. Uveďme, že každý návrh zákona prochází v Poslanecké sněmovně postupně přes tři čtení. Zpravodaje pro první čtení navrhuje Organizační výbor, spolu s tím také určí, kterému výboru má Sněmovna návrh zákona přikázat v prvém čtení. Pokud není návrh zamítnut nebo vrácen ke zpracování, posunuje se ke druhému čtení. Pokud není zákon ani na závěr druhého čtení vrácen výboru k novému projednání, postupuje do třetího čtení. Je-li ve třetím čtení vysloven souhlas s návrhem zákona, projednávání ve Sněmovně v této fázi končí a návrh zákona, s nímž vyslovila Sněmovna souhlas, je bez zbytečného odkladu postoupen Senátu. 

Nevíme, co přesně myslí předseda Radek Vondráček výrazem „leží“. Předpokládejme, že hovoří o návrzích zákona, které ještě nejsou ukončené. Ke dni 13. května 2021 je Poslaneckou sněmovnou vedeno celkem 367 dosud neukončených návrhů zákona. K témuž dni se v Poslanecké sněmovně také nachází celkem 7 návrhů zákona, které čekají na první čtení. K prvnímu čtení bylo odsouhlaseno 250 návrhů, ve druhém čtení je aktuálně 69 návrhů, v posledním třetím čtení se nachází 15 návrhů.

Abychom došli ke stavu, ve kterém se navrhované zákony nacházely 6. května, kdy ověřovaný výrok zazněl, je třeba zmínit další tři sněmovní schůze. K té první došlo 7. května 2021, během té poslanci projednávali dva návrhy zákona ve třetím čtení (sněmovní tisk 1025 a 911) a došlo také ke sloučené rozpravě k bodům 337 a 338 (sněmovní tisky 1008 a 1009). Druhá schůze proběhla 12. května 2021. Nejprve došlo opět ke sloučené rozpravě k bodům 1 a 2 (sněmovní tisky 1008 a 1009), poté byla schůze přerušena. Ještě týž den následovala schůze další, během které poslanci projednávali šest návrhů zákona ve druhém čtení (sněmovní tisk 793, 1084, 652, 1043, 1044, 658) a tři návrhy zákona v prvním čtení (sněmovní tisky 955, 1150, a 1151).

Z tohoto důvodu do celkového počtu nezahrnujeme 11 návrhů zákona, které od 6. května prošly ke sněmovnímu projednání. Od dosud neukončených návrhů je třeba také odečíst tisky, které již přešly do projednávání v Senátu. Takových tisků je v současnosti 8. Dalších 9 sněmovních návrhů zákona bylo ze Senátu vráceno k přepracování. Od celkového čísla 367 dosud neukončených návrhů bylo tedy nutno odebrat 28 návrhů. Finálním výsledkem je 339 neukončených návrhů zákona.

Složitější je však zjistit, které z těchto tisků se neprojednávají. V legislativním procesu nejsou určité „pauzy“ mezi jednotlivými fázemi, např. mezi projednáním ve výborech a na plénu, ničím výjimečným. Pokud se tak tisk v legislativním procesu neposunul např. jen několik týdnů, není to ničím výjimečné a neznamená to, že by tisk ve sněmovně jen ležel a neprojednával se. 

Jako příklad uveďme návrh zákona o stejnopohlavních svazcích. Ten byl Poslanecké sněmovně poprvé předložen 12. června 2018. Organizační výbor projednání návrhu zákona doporučil (.pdf) 27. června 2018. Projednávání této novely v rámci prvního čtení bylo v Poslanecké sněmovně dříve několikrát přerušeno. Poslanci tak zmíněný návrh probírali na plénu společně s protichůdným návrhem novely Listiny základních práv a svobod poprvé 14. listopadu 2018. Návrh novely byl poté diskutován 26. března 2019, avšak projednávání bylo odročeno (.pdf). K dalšímu projednávání došlo až 10. března 2021, kvůli pevně zařazenému bodu však musela být tato diskuze po několika minutách přerušena. Naposledy se návrh novely v rámci prvního čtení objevil v Poslanecké sněmovně 29. dubna 2021. Jeho posunutí ke druhému čtení tedy trvalo necelé tři roky.

Pojmy „leží a neprojednávají se“ jsou zároveň značně subjektivní a mohou být vykládány rozdílně. Proto jsme pro ověření výroku stanovili dvě hranice. V rámci první budeme za neprojednávané tisky považovat ty tisky, které se v legislativním procesu nijak neposunuly od začátku roku 2021. V rámci druhé, benevolentnější, pak budeme jako neprojednávané počítat tisky, u kterých nebyl zaznamenán žádný vývoj v posledních 3 měsících.

Tisků, které se v legislativním procesu neposunuly od začátku roku, je celkem 243. Je to 223 tisků nacházejících se v prvním čtení, konkrétně tisky č. 74 až 1113. Výjimkou jsou tisky 1082 a 1109, u kterých k určitému posunu došlo 7. ledna. Dále také 20 tisků v čtení druhém, konkrétně tisky 19–159, 213, 320, 359 a 456–557.

V případě mírnější, tříměsíční hranice se pak dostaneme k číslu 254 neprojednávaných tisků. V prvním čtení jsou to všechny tisky až do č. 1131, celkem 230. V druhém čtení jsou, kromě tisků zmíněných výše, i tisky 912, 683, 682 a 295. I pokud bychom přidali tisk 1111 vrácený Senátem, který byl jen krátce uveden na schůzi 26. února, dostaneme se pouze k číslu 255.

Celkem tedy hodnotíme výrok jako nepravdivý, neboť neprojednávaných tisků, které ve Sněmovně pouze leží, je i podle mírnějšího kritéria pouze 254, nikoliv tvrzených 300.