Přehled ověřených výroků

Ministryně pro místní rozvoj Dostálová poukazuje na novelu zákona o střetu zájmů, tzv. lex Babiš, a uvádí, že ji připravila opozice, nikoli vládní hnutí ANO. Opozice ji podle Kláry Dostálové měla připravit „proti konkrétnímu člověku, proto se tomu říká lex Babiš“. Zaměříme se proto také na ta ustanovení, která se nejvíce týkají Andreje Babiše a jeho majetku.

K úpravě zákona o střetu zájmů se vláda Bohuslava Sobotky složená z hnutí ANO, ČSSD a KDU-ČSL vyslovila ve vládním Akčním plánu boje s korupcí na rok 2015. (pdf, str. 11). Plán zadal vytvoření novely ministru pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu, jimž byl v té době Jiří Dienstbier za ČSSD. Vládě pak zákon předložil spolu s ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem za ANO.

Návrh zákona (sněmovní tisk č. 564), kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, byl vládou Bohuslava Sobotky předložen Poslanecké sněmovně 31. července 2015. Členem této vlády byl i Andrej Babiš, jenž v ní zastával funkci ministra financí. Babiš v minulosti tuto změnu opakovaně kritizoval s tím, že mu „upírá základní práva vlastnit a účastnit se věcí veřejných“. Kvůli důsledkům na jeho podnikání získala novela neoficiální přízvisko lex Babiš a Andrej Babiš byl přinucen převést své podnikatelské impérium do svěřenských fondů AB private trust I (.pdf) a II (.pdf).

Původní návrh (.pdf) novely neobsahoval některé paragrafy konečné verze zákona. Paragrafy 4a, 4b a 4c, které zakazují veřejným činitelům nebo firmám jimi ovládaným provozovat média, účastnit se zadávacího řízení a pobírat dotace, byly do konečného znění zákona navrženy (.pdf, str. 1–3, 9–10) pozměňovacími návrhy Ústavně právního výboru a poslance Plíška (TOP 09).

Pro oba tyto pozměňovací návrhy hlasovali poslanci všech klubů kromě hnutí ANO. Novela byla nakonec po vrácení Senátem a prezidentem republiky schválena 129 hlasy ze 185 přítomných poslanců a vešla v platnost 25. ledna 2017 jako zákon č. 14/2017 Sb. Proti bylo pouze hnutí ANO a někteří nezařazení poslanci. Poslanci vládní ČSSD a KDU-ČSL hlasovali pro návrh.

Výrok ministryně Dostálové hodnotíme jako nepravdivý, protože novelu zákona o střetu zájmů předložila parlamentu vláda a ustanovení vztahující se k majetku Andreje Babiše navrhl Ústavně právní výbor, kde měly vládní strany většinu členů. Doplňme, že jak pro lex Babiš jako celek, tak pro jednotlivá ustanovení vztahující se na majetek Andreje Babiše, hlasovali opoziční i vládní poslanci.

Ministryně Dostálová pronesla výrok v rámci svého hodnocení obecnosti pravidel Evropské unie ve vztahu ke střetu zájmů Andreje Babiše. Doslova uvedla: „Premiér Babiš postupuje přesně podle zákonů. Dal svůj majetek do svěřenských fondů, udělal vše podle zákona. Problém je, že předpisy Evropské unie jsou formulovány velmi obecně. (…) Je to strašně vágní, opravdu. Je to fakt hrozně obecné. Pod to se vejde úplně všechno.“ Celé hodnocení obecnosti ze strany ministryně je tedy nutné vnímat v kontextu použitelnosti občanskoprávního institutu svěřenských fondů na vyhnutí se střetu zájmů.

Zda je právní úprava „obecná“ (v právní teorii abstraktní nebo konkrétní), je samozřejmě do značné míry subjektivní soud, který nehodnotíme. Hodnotíme pouze to, zdali formulace, kterou používá ministryně, je součástí práva Evropské unie.

Samotný výrok je téměř doslovnou citací ustanovení nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2018/1046 (.pdf, str. 57, čl. 61). V článku 61 odstavci (1) doslova stojí, že:

„Účastníci finančních operací ve smyslu kapitoly 4 této hlavy a jiné osoby, včetně vnitrostátních orgánů na všech úrovních, podílející se na plnění rozpočtu v přímém, nepřímém a sdíleném řízení, včetně přípravy na tuto činnost, na auditu nebo na kontrole, se zdrží jakéhokoli jednání, jež by mohlo uvést jejich zájmy do střetu se zájmy Unie. Přijmou rovněž vhodná opatření, která u funkcí v rámci jejich odpovědnosti zamezí vzniku střetu zájmů a která řeší situace, jež lze objektivně vnímat jako střet zájmů.“

Střet zájmů podle odstavce (1) však dále lehce konkretizuje odstavec (3) stejného článku, ve kterém stojí, že: „(…) ke střetu zájmů dochází, je-li z rodinných důvodů, z důvodů citových vazeb, z důvodů politické nebo národní spřízněnosti, z důvodů hospodářského zájmu nebo z důvodů jiného přímého či nepřímého osobního zájmu ohrožen nestranný a objektivní výkon funkcí účastníka finančních operací nebo jiné osoby podle odstavce 1.“

Zda je však možné se pomocí institutu svěřenských fondů „vyhnout“ střetu zájmů (tedy zda je možné považovat svěřenské fondy za „vhodná opatření“ ve smyslu výše citovaného článku) již evropská právní úprava neuvádí.

Právní základ celého auditu Evropské komise a další předpisy jsme již popsali v našem jiném odůvodnění.

Ministryně Dostálová svým výrokem poukazuje na to, že členové vlády nemají a ani nemůžou mít vliv na rozdělování evropských peněz, jelikož nejsou členy monitorovacích výborů operačních programů v rámci fondů EU. Uvádí také, že „úředníci jsou pod státní službou a jsou mimo politiku. A pokud jsou tito úředníci přesvědčeni o své pravdě, tak ji asi budou říkat, i kdyby tady seděl třeba papež. Politici do toho nemají co mluvit. Znovu zdůrazňuji, že to není o politické reprezentaci.“

Monitorovacím výborem se rozumí výbor, jehož úkolem je posuzovat provádění dotačního programu. Monitorovací výbor plní funkce v souladu s článkem 49 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1303/2013 ze dne 17. prosince 2013, který upravuje společná ustanovení různých fondů EU. Členy monitorovacího výboru jsou zástupci příslušných řídicích a koordinačních subjektů a partnerů (např. odbory ministerstev, partnerská ministerstva, kraje, obce, nestátní neziskové organizace apod.).

V rámci těchto fondů fungují jednotlivé operační programy, ze kterých se čerpají dotace. Operační programy mají své vlastní monitorovací výbory. Nenašli jsme žádný monitorovací výbor, jehož členem by byl ministr nebo premiér.

Žádosti o podporu posuzují řídicí orgány či zprostředkující subjekty podle hodnoticích kritérií, která jsou součástí každé výzvy. Ačkoliv samotní ministři nejsou členy řídicích orgánů či zprostředkujících subjektů, a nepřísluší jim tedy vybírat nebo hodnotit jednotlivé projekty, jsou nadřízenými některých úředníků, kteří tuto činnost vykonávají. Většina pracovníků ministerstev je nicméně v režimu zákona o státní službě, a potenciální politický vliv na jejich rozhodování je tak omezený.

Členy monitorovacích výborů jsou nicméně i lidé, kteří jsou přímými podřízenými ministrů mimo státní službu, a vliv ministra je tak přímější. Pro příklad uveďme náměstka ministryně pro místní rozvoj Zdeňka Semoráda, který je předsedou (.xlsx) monitorovacího výboru Integrovaného regionálního operačního programu. Náměstek ministra průmyslu a obchodu Marian Piecha je zase předsedou (.pdf, str. 3) monitorovacího výboru Operačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost. Stejná situace je u Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání, kde je předsedou (.pdf) monitorovacího výboru náměstek ministra školství Václav Velčovský, či u Operačního programu Životní prostředí, jehož monitorovacímu výboru předsedá (.pdf,str. 1) Jan Kříž, náměstek na Ministerstvu životního prostředí.

Ministři tedy můžou uplatňovat určitý nepřímý vliv na fungování monitorovacího výboru prostřednictvím svých náměstků, jelikož však valná většina členů buď spadá pod státní službu, nebo nejsou pracovníky daného ministerstva, hodnotíme výrok ministryně Dostálové jako pravdivý – ministři ani premiér skutečně nejsou členy monitorovacích výborů ani řídících orgánů a jejich vliv je pouze nepřímý.

Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) zaslalo Evropské komisi odpověď na auditní zprávu (.pdf) ke střetu zájmů Andreje Babiše naposledy v březnu 2021. Dle závěrů tohoto auditu, které Komise následně zveřejnila na konci dubna, premiér Babiš stále ovládá skupinu Agrofert, ačkoliv své podniky vložil do svěřenských fondů. Podle auditní zprávy se Andrej Babiš z výkonu své vládní funkce nadále podílí na rozhodování o rozdělování finančních prostředků z Evropské unie, a tím je ohrožena jeho nestrannost. Podle auditu také v některých případech nefungují správně řídící a kontrolní systémy (.pdf, str. 231).

Ve své odpovědi se české úřady proti tomuto rozhodnutí Evropské komise ohradily. „V rámci celého auditního procesu ČR zastávala pozici, že s hodnocením auditorů Evropské komise ve věci střetu zájmu nesouhlasí, přičemž tuto pozici ČR zastává nadále,“ vysvětluje Ministerstvo pro místní rozvoj ve své tiskové zprávě. Podle něj také české orgány ve svých odpovědích Evropské komisi „opakovaně uvedly, že řídicí a kontrolní systémy byly nastaveny v ČR v souladu s unijními a vnitrostátními pravidly upravujícími otázku střetu zájmů a že na této pozici ČR trvá“.

Doplňme, že Česká republika své nesouhlasné stanovisko v reakci na audit Komisi zaslalo například také v květnu minulého roku. Ministryně Klára Dostálová tehdy uvedla, že odpověď „připravili úředníci Národního orgánu pro koordinaci Ministerstva pro místní rozvoj společně s kolegy z dotčených resortů“. Podobně se dříve vyjádřila i ministryně financí Alena Schillerová.

V souvislosti s formulováním odpovědi na předběžný audit Evropské komise, který oznamoval existenci střetu zájmů premiéra Babiše, i na jeho konečnou verzi z prosince 2019, hovořila ministryně Dostálová vždy o tom, že dokument zpracovávají úředníci. Konkrétně uvádí úředníky Národního orgánu pro koordinaci (NOK), jehož funkci (.doc, str. 1) plní Ministerstvo pro místní rozvoj, a jejich „kolegy z dotčených resortů“.

V tomto ohledu zmiňuje server iRozhlas součást předběžné auditní zprávy z června 2019, kdy uvádí, že se jedná o „čerpání dotací ze strukturálních fondů a fondu soudržnosti. Jde tedy o peníze, které přerozděluje především ministerstvo průmyslu a obchodu a ministerstvo práce a sociálních věcí.“

V závěrečné verzi auditní zprávy, kterou Evropská komise zveřejnila (.pdf, str. 1–2) letos v dubnu, si však můžeme přečíst i seznam institucí „zapojených do procesu řízení a rozdělování dotací“, které byly předmětem auditu, a které jsou tedy výše jmenovanými „dotčenými resorty“. Právě tyto instituce tedy komunikovaly s Evropskou komisí.

Kromě nadresortní Rady pro fondy Společného strategického rámce, Rady pro ESI fondy a Řídícího a koordinačního výboru se jedná o již zmíněný Národní orgán pro koordinaci. Jsou zde také uvedena tři ministerstva: Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo životního prostředí. Mimo ně zpráva uvádí také Agenturu pro podnikání a inovace, Státní fond životního prostředí České republiky, Agenturu pro podporu podnikání a investic CzechInvest a hlavní město Prahu. 

Celkem auditní zpráva vyjmenovává (.pdf, str. 1–2) 7 „řídících a zprostředkujících institucí“, mezi něž spadají právě uvedená ministerstva a agentury, a 4 „horizontální instituce“, kam patří Národní orgán pro koordinaci a další nadresortní instituce.

Ministryně Dostálová má pravdu také v tom, že se nejedná pouze o ministerstva pod vedením ministrů za hnutí ANO. Ministerstvo práce a sociálních věcí vede Jana Maláčová z ČSSD a primátorem Prahy je Zdeněk Hřib z Pirátské strany.

Celé řízení zkoumající potenciální střet zájmů Andreje Babiše probíhá už od roku 2018, kdy organizace Transparency International na možný střet zájmů poukazovala a podala také podnět k Evropské komisi. První předběžná auditní zpráva dorazila do České republiky v červnu 2019.

Auditní šetření, které zprávě předcházelo, se mimo jiné dotýkalo také Ministerstva pro místní rozvoj (MMR), respektive Národního orgánu pro koordinaci (NOK), jehož roli (.doc, str. 1) vykonává právě MMR. Již tehdy měli odpověď české strany na starosti úředníci, ministryně by tedy na ni neměla mít vliv, alespoň ne přímý. Sama ovšem uvedla: „Nyní ale rozporujeme každou větu na každé stránce. Cítíme se velmi dotčeni, protože spousta věcí není pravda.“ Ve veřejně dostupných zdrojích se nám nepodařilo dohledat, že by se ministryně Dostálová v průběhu auditu nebo někdy později setkala s unijními auditory, nebo že by s nimi byla ohledně zprávy o střetu zájmů Andreje Babiše v přímém kontaktu.

V případě odpovědi na druhou auditní zprávu, která byla do ČR doručena v prosinci 2019 a měla obsahovat konečné závěry prověrky a zmiňovala i střet zájmů, trvalo sepsání reakce déle. Ministryně Dostálová v té době sama uváděla, že odpovědi na auditní zprávy jsou zpracovávány úředníky. Přesněji jmenovala právě úředníky Národního orgánu pro koordinaci a také jejich „kolegy z dotčených resortů“. Jak se můžeme dozvědět z informací serveru iROZHLAS, jednat se mělo hlavně o Ministerstvo průmyslu a obchodu a Ministerstvo práce a sociálních věcí, do jejichž kompetencí spadá právě čerpání dotací ze zmíněných strukturálních fondů a Fondu soudržnosti.

Ministryně pro místní rozvoj obzvláště v době krátce po příchodu této druhé auditní zprávy zdůrazňovala (video, 0:48), že jsou dokumenty tzv. confidential, tedy v důvěrném režimu, a že k nim tak nemají přístup ani ministři a jedná se čistě o záležitost úředníků. Sama tedy údajně zprávu nečetla a ani ji „nezajímá“. Dříve však také dodávala: „Určitě budeme chtít o některých věcech hovořit tváří v tvář.“

Jediný dokument, který je v současnosti zveřejněn, je závěrečná auditní zpráva (.pdf) Evropské komise. Zpráva například uvádí, že dalšími subjekty podrobenými auditu (.pdf, str. 1–2) jsou ministerstva životního prostředí, průmyslu a obchodu a práce a sociálních věcí. Kromě zmíněných ministerstev byly kontrolovány také agentury a fondy, například Agentura pro podnikání a inovace, Státní fond životního prostředí České republiky, Agentura pro podporu a podnikání a investic CzechInvest, Rada pro ESI fondy, Rada pro fondy Společného strategického rámce, Národní orgán pro koordinaci, Řídící a kontrolní výbor nebo hlavní město Praha.

V reakci na tuto závěrečnou zprávu ministryně konstatovala, že české orgány „zastávají právní názor opřený o argumenty zaslané Evropské komisi, že k porušení předpisů nedošlo“. Trvala také na existenci dvou právních výkladů, mezi kterými může rozhodnout teprve soud. Ministerstvo pro místní rozvoj ve své tiskové zprávě uvádí, že české orgány ve svých odpovědích Evropské komisi „opakovaně uvedly, že řídicí a kontrolní systémy byly nastaveny v ČR v souladu s unijními a vnitrostátními pravidly upravujícími otázku střetu zájmů a že na této pozici ČR trvá“.

Na závěr tedy shrňme, že se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat, jestli Klára Dostálová zasahovala úředníkům Národního orgánu pro koordinaci do formulace odpovědí Evropské komisi, případně do jaké míry se tak dělo. Z tohoto důvodu proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Americká tisková agentura Associated Press dne 18. května 2021 uvedla, že před začátkem květnové eskalace izraelsko-palestinského sporu mělo (podle izraelské armády) palestinské hnutí Hamás k dispozici 15 tisíc raket. Tuto informaci citovala i další zahraniční média (Politico, ABC, CNBC) a později i server iDNES.cz.

Komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland 12. května uvedl, že palestinský Hamás má k dispozici raket desetkrát více, tedy 150 tisíc.

Zmínku blízkovýchodního reportéra ČT Davida Borka o počtu těchto raket se nám však v archivu České televize ani v mediální databázi Newton Media nepodařilo dohledat. O upřesnění jsme tedy požádali asistenta poslance Kobzy. Ten v e-mailové odpovědi uvedl, že Jiří Kobza viděl reportáž Davida Borka v hlavních Událostech ČT v rozmezí 17. až 19. května. V Událostech ani v jiných pořadech ČT z těchto dnů se však vstup reportéra Borka, kde by mluvil o počtu raket, kterými hnutí Hamás disponuje, nenachází.

Poslanec Kobza nám tedy prostřednictvím svého asistenta potvrdil, že s Davidem Borkem například nemluvil osobně, ale že skutečně čerpá z vysílání ČT. Zároveň víme, že David Borek o počtu raket Hamásu na obrazovce České televize ve dnech předcházejících výroku nemluvil. Výrok Jiřího Kobzy proto hodnotíme jako nepravdivý.

Velvyslanec České republiky v Izraeli Martin Stropnický 13. května 2021 v rozhovoru pro DVTV uvedl (video, čas 17:11–17:45): „Vemte si, že jenom Evropská unie pro rozvoj Palestiny vynakládá nemalé prostředky; tím pádem i Česká republika. (…) V tom toku let to jsou miliardy eur. Kde jsou vidět? Já je tam moc nevidím. Já nevidím ty dálnice, nevidím školy, nemocnice, nebo nějakou infrastrukturu, něco pro obyvatele. (…) Já sám tady v rámci velvyslaneckých kontaktů třeba říkám, že by možná nebylo od věci udělat audit těchhletěch finančních prostředků.“

Uveďme, že Evropská unie poskytuje finanční prostředky Palestině celou řadou programů. Zmiňme například program Evropské politiky sousedství (ENP). Ten byl v letech 2014–2020 financován Evropským nástrojem sousedství (ENI). Evropská unie tímto podporovala 16 partnerských zemí, mimo jiných i Palestinu, s celkovým rozpočtem 15,4 miliardy eur.

Pro období 2021–2027 je ENP financován Nástrojem pro sousedství a rozvojovou a mezinárodní spolupráci (NDICI). Celkový rozpočet dosahuje částky 79,5 miliardy eur.

Humanitární pomoc pak EU zajišťuje skrze Generální ředitelství pro humanitární pomoc a civilní ochranu. Za rok 2020 EU na tuto pomoc Palestině vynaložila 23,2 milionu eur.

Mezi další programy patří Společná evropská strategie na podporu Palestiny pro roky 2017–2020, která koordinovala (.pdf, str. 7) kroky s palestinským programem National Policy Agenda (.pdf) a soustředila se na podporu pěti pilířů důležitých pro rozvoj Palestiny. Jednalo se například o reformu vlády, bezpečnost občanů, soběstačný přístup k vodě či energetickým službám.

Evropská unie dále prostřednictvím své policejní mise (EUPOL COPPS) poskytuje Palestině asistenci při budování státních institucí. Program je zaměřen zejména na reformu bezpečnostní a justiční sféry.

Evropská investiční banka (EIB) podporuje investice do projektů, které mají za cíl zlepšit kvalitu života v Palestině. Doplňme, že Palestina získává pomoc také prostřednictvím Economic Resilience Initiative (ERI). Tato iniciativa je zaměřena na oblast západního Balkánu a tzv. jižního sousedství. Jejím úkolem je přispět k vytváření pracovních míst a podpořit ekonomický růst za pomoci investic do klíčové infrastruktury.

Vznik samostatného arabského státu je obsažen v rezoluci č. 181 Valného shromáždění OSN z roku 1947. Podle této rezoluce měl být na bývalém mandátním území OSN v Palestině ustaven arabský a židovský stát. Město Jeruzalém pak mělo mít zvláštní status. Nejzazší termín vzniku obou států byl určen na 1. srpna 1948. V souladu s rezolucí vyhlásil 14. května 1948 svou nezávislost stát Izrael.

Palestinská národní rada v roce 1964 přijala Palestinskou národní chartu, která je ústředním dokumentem Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Charta obsahovala ustanovení o nedělitelnosti Palestiny v územním rozsahu Britské mandátní správy (článek 2). Palestinská národní rada Chartu upravila a rozšířila v roce 1968.

Proces formování samostatného palestinského státu byl poté zahájen ke konci 80. let 20. století, kdy Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci potvrzující dřívější vyhlášení samostatného palestinského státu. V roce 1993 a 1995 došlo k podpisům mírových dohod z Osla. Izrael uznal OOP jako představitele Palestiny a OOP uznala právo Izraele na existenci. Izrael také souhlasil s vytvořením Palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Tato dohoda vedla ke změně Palestinské národní charty a měla sloužit jako základ pro budoucí vyjednávání.

Uveďme, že OSN se v rámci tzv. Blízkovýchodního kvartetu v roce 2003 zapojilo do plánu Road map for peace, který vycházel z iniciativy tehdejšího amerického prezidenta Bushe. Cílem plánu bylo vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu prostřednictvím vzniku palestinského státu.

V rezoluci přijaté Valným shromážděním OSN v roce 2011 stojí (str. 5), že OSN zdůrazňuje nutnost dvoustátního řešení konfliktu, tzn. nutnost vzniku palestinského státu.

V listopadu 2012 členové Valného shromáždění projednávali status Palestiny jako nečlenského pozorovatele, přičemž status byl také odsouhlasen. Se změnou statusu z přidružené entity na nečlenský pozorovatelský stát souhlasilo 138 zemí, proti hlasovalo devět států včetně České republiky. Díky tomuto usnesení se Palestina smí účastnit debat na Valném shromáždění a vstoupit do některých mezinárodních institucí včetně Mezinárodního trestního soudu.

Jako „zvukové bomby“ bývají někdy označovány tzv. zábleskové granáty, jejichž primárním účelem není protivníka zranit (.pdf, str. 29). Kromě světelného záblesku vydávají především velmi hlasitý zvuk, dosahující až 180 dB (.pdf). Izraelská armáda je používá například při rozhánění protestujících Palestinců. 

Ondřej Benešík zde pravděpodobně hovoří o tzv. roof knockingu (česky doslova „klepání na střechy“). Jedná se o metodu, kdy izraelská armáda na dům, který z určitého důvodu vybrala jako cíl raketového útoku, nejdříve shodí slabší bomby či rakety, jež „mají efekt zábleskového granátu“. Ty dopadnou na střechu budovy, ale zásadním způsobem ji neponičí. Toto varování umožňuje obyvatelům dům před samotným hlavním útokem opustit.

Uveďme však, že např. podle Amnesty International Izrael civilisty tímto způsobem na blížící se rakety neupozorňuje vždy, a izraelské nálety tak mívají i civilní oběti (.pdf, str. 66).

Doplňme, že Izrael k varování obyvatel Pásma Gazy před raketovými útoky používá také SMS zprávy či telefonní hovory, a to už od roku 2008. V některých případech se jedná o nahrané zprávy v arabštině, jindy Palestince informuje izraelská strana hovorem živě. Na evakuaci místa civilisté mohou mít až několik hodin, ne vždy je však daný čas dostatečně dlouhý. Zpravodajský server France24 zmiňuje, že podle údajů OSN v některých případech při izraelském bombardování Gazy v roce 2009 přišlo telefonické upozornění zhruba jen 5 minut před útokem. Tato varování nicméně nejsou pravidlem, Izrael je nepoužívá obzvláště tehdy, když útočí na cíl, který považuje za vojenský.

Pro kontext dále zmiňme, že nynější eskalace konfliktu mezi Izraelem a palestinským radikálním hnutím Hamás má kořeny již v dubnu 2021, kdy Izrael omezil shromažďování osob při oslavách muslimského svátku ramadán. Následovaly střety Palestinců s izraelskou policií, hnutí Hamás také na Izrael vypálilo nejméně 36 raket. Napětí se pak stupňovalo například i kvůli soudnímu sporu o nucené vystěhování palestinských rodin ze čtvrti východního Jeruzaléma, přičemž jejich domy mají připadnout židovské osadnické organizaci. Důležitým okamžikem byly také střety na Chrámové hoře mezi Palestinci a izraelskou policií, při nichž se zranilo až 230 lidí. 

Na začátku května hnutí Hamás proto následně zesílilo ostřelování Izraele a z Pásma Gazy například vyslalo 130 raket na Tel Aviv. Izrael poté reagoval vzdušnými údery na Gazu, jejichž cílem bylo především zničit raketová odpaliště hnutí Hamás, tunely, výrobny zbraní, skrýše a místa, která měl Hamás využívat. Jedním z cílů izraelských náletů byla například i výšková budova, ve které měla kanceláře tisková agentura AP a televize Al-Džazíra. Civilisty na blížící se destrukci upozornila izraelská armáda pomocí telefonátu, v jiných případech také právě pomocí výše zmiňované metody roof knockingu. Doplňme, že 21. května 2021 poté hnutí Hamás a Izrael uzavřely nové příměří a klid zbraní.