Přehled ověřených výroků

Jak nám může připomenout článek z roku 2013, Miloš Zeman sám sebe rád označoval nálepkou největšího odpůrce Senátu. V roce 2013 však obrátil a volal po zvýšení jeho prestiže. Tehdy tak šlo o velkou názorovou změnu. V roce 2004 totiž Miloš Zeman poprvé představil svůj nápad, jak Senát nasměrovat k neodvratitelnému konci. „Kdyby například v rozpočtové kapitole Senátu byla nula korun padesát haléřů, protože úplnou nulu tam dát nemůžeme, tak v takovém případě by možná Senát zanikl právě tímto vyhladověním," řekl tehdy novinářům.

V roce 2012 svůj nápad připomněl: „Mnohokrát jsem na různých předvolebních akcích zdůrazňoval, že země s deseti miliony obyvateli nepotřebuje Senát. Také jsem jasně naznačil, že existuje velmi jednoduchý způsob, jak Senát zrušit.“ 

Svůj názor pak zdůraznil i při jedné z debat s občany, kdy reagoval na dotaz, proč podpořil vznik Senátu. „Vy jste se zbláznil, já jsem největším odpůrcem Senátu. Senát je naprosto zbytečná instituce, jejíž vznik prosazovali tehdejší prezident Havel a předseda ODA Daniel Kroupa,“ prohlásil Zeman.

V roce 2016 však už byl opět proti Senátu a podpořil tehdy Andreje Babiše, který navrhl zrušení Senátu. Konkrétně uvedl, že Senát sice může sloužit jako pojistka demokracie, pouze desetimilionová země pravděpodobně vystačí i bez něj, sdělil České televizi prezident Miloš Zeman.

V roce 2018 Miloš Zeman dále nabádá ke zrušení Senátu. Poslanecká sněmovna by podle něj měla výrazně ořezat rozpočet Senátu, aby se docílilo jeho zrušení. „Instituce, které voliči nevěří a kterou v podstatě pohrdají, je podle mého názoru hodna zrušení,“ prohlásil Zeman poté, co poukázal na nízkou volební účast. Podle něj je Senát slabý, protože jím vetované zákony znovu snadno schválí Poslanecká sněmovna. Připomněl také, že Senát nehlasuje o důvěře vládě nebo státním rozpočtu. Ani v následujícím roce svůj názor nemění, jak nám může připomenout článek Českého rozhlasu.

Vznik Senátu nepodporoval Miloš Zeman ani v průběhu devadesátých let. Pokusy zavést pouze jednokomorový parlament iniciovala (.doc, str. 3) v letech 1993–1996 kromě SPR-RSČ právě ČSSD, v jejímž čele Zeman stál. O zrušení horní parlamentní komory se kupříkladu zmínil již v roce 1994 – jak uvádí vydání Rudého práva z 15. ledna 1994 na str. 3, na tiskové konferenci tehdy pronesl, že ČSSD nepodporuje konání senátních voleb, protože je pro zrušení Senátu.

Ve větší míře se ke zrušení Senátu Zeman vyslovoval v roce 1996 před prvními senátními volbami. Kupříkladu vydání Práva z 12. června 1996 se na str. 2 zmiňuje o tom, že ČSSD by slovy Miloše Zemana podpořila případné zrušení Senátu, pokud by jeho vypuštění z Ústavy navrhli poslanci KSČM, jak měli původně v plánu. Vydání Svobodného slova ze stejného dne pak na str. 1 Zemana přímo citovalo. „ČSSD byla vždy proti existenci druhé komory parlamentu, a nehodláme svůj názor účelově měnit... Respektujeme samozřejmě výsledky demokratického hlasování, hodláme se senátních voleb, pokud budou, aktivně zúčastňovat. Na druhé straně si uchováváme svůj názor a v případě, kdyby se ukázalo, že demokratická většina v parlamentě zastává názor, že by Senát neměl existovat, nebudeme proti takovému demokratickému většinovému názoru protestovat.”

Stejný názor zopakoval i v říjnu 1996 při zahájení předvolební kampaně, jak uvádí zpráva Mladé fronty DNES z 26. října na str. 2. „Návrh na vypuštění Senátu z ústavy jsme podali už před dvěma lety. Kdyby se v parlamentu vytvořila potřebná většina, ať už by zahrnovala jakékoliv strany, tedy nemusely by to být nutně strany dnes opoziční, pak by se dalo uvažovat o opakování takového návrhu,” uvedl Zeman a dále dodal, že „vzhledem k tomu, že stodvacetičlenná většina tu neexistuje, je nezbytné s plným nasazením jít do senátních voleb”.

Zmínit lze také Zemanův předvolební rozhovor pro vydání Mladé fronty DNES z 12. listopadu 1996 na str. 4, kde své záměry zopakoval. „(…) Jak víte, sociální demokracie před půldruhým rokem navrhla zákon o vypuštění Senátu z ústavy. (…).” Důvod ke zrušení Senátu pak Zeman ještě více rozvedl. „V novém jednacím řádu bylo zavedeno tzv. trojí čtení zákonů. Senát v dosavadní podobě není ničím jiným než čtvrtým čtením. A domníváme se, že když trojí čtení bude dostatečně kvalitní a snažíme se, aby kvalitní bylo, je další čtení zbytečné. Nedělám z toho nejdůležitější problém této země. Nicméně samozřejmě, že kdyby ve společnosti i v politických stranách existovala dostatečná vůle k přechodu od dvoukomorového systému zpět k jednokomorovému, pak by naše strana rozhodně této vůli nebránila.”

Petr Bendl byl poslancem ve svém prvním funkčním období od 20. června 1998 do 28. února 2001. Poté, co byl v prosinci 2000 Petr Bendl jako lídr vítězných občanských demokratů zvolen prvním hejtmanem Středočeského kraje, na post poslance rezignoval.

V listopadu 1998, kdy Bendl již byl poslancem, se konaly volby do zastupitelstev obcí a Bendl kandidoval do zastupitelstva města Kladna z prvního místa. ODS zde volby vyhrála a Petr Bendl se tak mohl stát starostou. Tím se ale nakonec stal Milan Volf (.pdf, str. 1) také z ODS.

Petr Bendl byl však zvolen zastupitelem a následně také radním. Svého mandátu v radě města se vzdal až v únoru 2001, pravděpodobně v souvislosti s tím, že byl zvolen do funkce hejtmana Středočeského kraje. Zastupitelem města Kladna zůstal až do listopadu roku 2001.

Není tedy pravdou, že Petr Bendl odešel ze zastupitelstva města Kladna, aby dal přednost funkci poslance. Kladenským zastupitelem zůstal celé tři roky od svého zvolení, z toho více než dva roky byl zároveň radním.

Petr Bendl byl poslancem také v období 2010 až 2017, ale v komunálních volbách konajících se v tomto období Petr Bendl do zastupitelstva Kladna nekandidoval (2010, 2014). ODS v pak v těchto volbách vyhrála pouze v roce 2010.

Petra Pecková (STAN) zde hovoří o bezbariérovosti nádraží v Mnichovicích, tedy ve městě, v němž je starostkou. 

V těsné blízkosti nádražního podchodu toto město v roce 2020 vybudovalo záchytné parkoviště P+R (.pdf). Město v dokumentu přiloženém k zadání veřejné zakázky na stavbu parkoviště uvádí (.zip, dokument A, .doc, str. 8), že „pro bezbariérový vstup z parkoviště do podchodu je navržena šikmá rampa se sklonem 12,5 %“. Musíme však dodat, že podle informací k projektu i přes tyto skutečnosti „došel hodnotící orgán k závěru, že mnichovické nádraží bezbariérové není“.

Město Mnichovice kromě parkoviště P+R také v okolí nádraží v létě 2020 nechalo vybudovat (.pdf, str. 3) nový chodník. Součástí tohoto projektu byla i „bezbariérová místa pro přecházení s prvky pro bezpečný a samostatný pohyb zrakově postižených“ v ulici vedoucí k nádraží. Dle stavebního záměru (.pdf, str. 1) měla stavba probíhat z části i na pozemcích (parc. č. 1717/1 a 1717/6), které dle katastru nemovitostí vlastní Správa železnic. Jelikož se tedy jedná o chodník, jenž vede k nádraží v Mnichovicích a jenž leží také na pozemcích Správy železnic, lze do určité míry říci, že město Mnichovice skutečně částečně „řeší bezbariérovost za Správu železnic“.

Doplňme, že přístup do nádražní budovy nádraží v Mnichovicích je Českými drahami popisován jako bezbariérový, stejně jako „přístup na všechna nástupiště“. A to například v jízdním řádu z roku 2014 (.pdf, str. 1 a 11). Součástí nádraží je i zmiňovaný bezbariérový podchod (str. 10) s přístupovým chodníkem, který nechala postavit Správa železniční dopravní cesty už v roce 2009.

Podle posledních údajů ČSÚ k lednu 2019 (.xlsx) je na území Středočeského kraje celkem 2 383,4 km silnic II. třídy a 6 236,2 km silnic III. třídy. Dohromady je to 8 620 km. Mapa silnic II. a III. třídy ve Středočeském kraji je k dispozici zde.

Podle § 9 zákona o pozemních komunikacích (zákon č. 13/1997 Sb.) „Vlastníkem silnic II. a III. třídy je kraj, na jehož území se silnice nacházejí“ a správa silnic II. a III. třídy je vymezena § 40 téhož zákona.

§ 40

(3) Krajský úřad

a) povoluje zvláštní užívání silnic II. a III. třídy formou přepravy zvlášť těžkých nebo rozměrných předmětů a užívání vozidel, jejichž rozměry nebo hmotnost přesahují míru stanovenou zvláštními předpisy, pokud trasa přepravy nepřesahuje územní obvod kraje,

b) rozhoduje o zařazení pozemní komunikace do kategorie silnice II. nebo III. třídy a o změně kategorie nebo třídy,

c) rozhoduje o zrušení silnic II. a III. třídy po udělení souhlasu Ministerstvem obrany a Ministerstvem dopravy,

d) vykonává působnost silničního správního úřadu a speciálního stavebního úřadu ve věcech silnic I. třídy s výjimkou věcí, ve kterých rozhoduje Ministerstvo dopravy,

e) rozhoduje o opravných prostředcích proti rozhodnutím obecního úřadu obce s rozšířenou působností,

f) uplatňuje stanovisko k územně plánovací dokumentaci a závazné stanovisko v územním řízení z hlediska řešení silnic II. a III. třídy.

Návrh novely zákona o urychlení výstavby dopravní infrastruktury, tzv. liniového či urychlovacího zákona, byl vládou schválen v listopadu 2019 a dále putoval do Poslanecké sněmovny. Tam jej poslanci v červnu 2020 schválili v tomto znění (.pdf). Právě tento návrh pozměňuje oficiální název zákona na liniový zákon. Legislativní proces pokračoval v Senátu, senátoři v červenci 2020 návrh projednali a vrátili Sněmovně s pozměňovacími návrhy. Sněmovna však na jednání dne 29. září 2020 podpořila původní znění.

V důvodové zprávě návrhu (.docx, s. 30) je konkrétně rozepsáno, že návrh pozměňuje jak liniový zákon, tak zákon stavební, správní řád, zákon o pozemních komunikacích, energetický zákon, zákon o vyvlastnění a zákon o elektronických komunikacích.

Dle popisu návrhu je cílem „umožnit rychlejší a efektivnější přípravu staveb dopravní, vodní a energetické infrastruktury, jakož i infrastruktury elektronických komunikací, a nastavit povolovací procesy tak, aby jejich délka nebránila včasnému zahájení realizace potřebných staveb“. V závěrečné zprávě z hodnocení dopadů regulace návrhu (.docx, s. 5–6) jsou tyto cíle konkrétněji rozepsány, jedná se např. o urychlení procesu získávání příslušných povolení, zjednodušení procesu zpracovávání znaleckých posudků nebo stanovení konkrétních termínů v zákoně o vyvlastnění, čímž by se měl proces vyvlastnění zrychlit při zachování efektivní míry práv vyvlastňovaného.

Ministr dopravy Havlíček k návrhu dříve prohlásil, že se jedná o „revoluční záležitost. Ať už se pozemky pro strategické stavby vykupují nebo vyvlastňují, stejně k tomu podle zákona dříve či později dojde. Problémem je prostor pro zbytečné spekulování a oddalování, čemuž se chceme vyhnout. Přitom nikoho nepřipravíme ani o korunu“.

Z posledního sčítání lidu, domů a bytů (.pdf, str. 17) z roku 2011 vyplývá, že: „Největší rozdíl mezi počtem obyvatel trvale hlášených a obvykle bydlících je v Praze. (…) Praha je atraktivní z hlediska dostupnosti pracovních příležitostí, Středočeský kraj zase láká k bydlení. Praha a Středočeský kraj jsou propojeným celkem. Jistě je velká část lidí, která má trvalé bydliště doposud v Praze, ale bydlí ve skutečnosti v zázemí Prahy, a tudíž ve Středočeském kraji.“ To se za poslední roky jistě ještě znásobilo.

Financování krajů jako samosprávných celků v ČR je zajištěno pomocí tzv. sdílených daní. 

Zákon o rozpočtovém určení daní nabyl účinnosti 1. ledna 2001, tedy jen rok poté, co byly vytvořeny kraje jako vyšší územní samosprávné celky v současné podobě. V průběhu roku 2001 pak bylo na kraje převedeno vlastnictví silnic II. a III. třídy, o tom bylo rozhodnuto již v červenci 1999. Tedy ještě před tím, než byl zákon o rozpočtovém určení daní předložen v Poslanecké sněmovně. 

Příjmy krajů dle tohoto zákona jsou pak následující:

„§ 3 Daňové příjmy rozpočtů krajů

(1) Daňové příjmy rozpočtů jednotlivých krajů tvoří

a) daň z příjmů právnických osob v případech, kdy poplatníkem je příslušný kraj, s výjimkou daně vybírané srážkou podle zvláštní sazby,

b) podíl na 8,92 % z celostátního hrubého výnosu daně z přidané hodnoty,

c) podíl na 8,92 % z celostátního hrubého výnosu daně (záloh na daň) z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, odváděné zaměstnavatelem jako plátcem daně, s výjimkou daně z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby,

d) podíl na 8,92 % z celostátního hrubého výnosu daně z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby,

e) podíl na 8,92 % z 60 % z celostátního hrubého výnosu daně (záloh na daň) z příjmů fyzických osob sníženého o výnosy uvedené v písmenech c) a d),

f) podíl na 8,92 % z celostátního hrubého výnosu daně z příjmů právnických osob, s výjimkou výnosů uvedených v písmenu a) a v § 4 odst. 1 písm. g).

(2) Každý kraj se na procentní části celostátního hrubého výnosu daně podle odstavce 1 písm. b) až f) podílí procentem stanoveným v příloze č. 1 k tomuto zákonu.

(3) Součástí daňového příjmu podle odstavce 1 písm. a) není úhrada rozdílu mezi daní vyměřenou nebo dodatečně vyměřenou kraji správcem daně a daní krajem přiznanou nebo dodatečně přiznanou ani příslušenství daně.“

Do pokladny Středočeského kraje tedy plynou výnosy z DPH a daně z příjmu.

Rozdělení těchto prostředků mezi jednotlivé kraje je pak upraveno v příloze zákona. Dle ní má Středočeský kraj nárok na 13,8 % z celkového množství peněz určených pro kraje.

Příloha rozdělující daňové příjmy mezi kraje byla do zákona o rozpočtovém určení daní přidána až novelou z roku 2001, účinnou v roce 2002. V důvodové zprávě (.doc, str. 16, 17) k této novele se o rozdělení daní mezi jednotlivé kraje mimo jiné píše:

„(…) Základním ukazatelem nejsou počty obyvatel, jako je tomu u obcí, ale rozsah delegovaných výdajů na kraj. Každý kraj má delegovaný jiný rozsah výdajů a mezi kraji jsou velké rozdíly. Výlučný daňový příjem kraje je konstruován jako prvek motivace kraje k podpoře podnikání a spočívá v ponechání části výnosu daně z podnikání fyzických osob krajům podle místa bydliště podnikatele. Zde návrh vychází z toho, že podnikatelé se nestěhují mimo území kraje tak často jako mezi jednotlivými obcemi (stěhování za účelem spekulací s bydlišti podnikatelů bylo v minulosti častým jevem narušujícím zdravé financování obcí). Daňový příjem krajů se tedy skládá ze sdílených daňových příjmů a z motivačního prvku. Jelikož každý kraj má jiný objem delegovaných výdajů a prosté jednotné podíly na výnosech daní by způsobily to, že někde by zdroje přebývaly a jinde chyběly, jsou daňové výnosy nastaveny tak, aby kopírovaly objemy výdajů svěřených krajům v roce 2001. Tyto objemy výdajů jsou krajům pokryty výnosy sdílených daní a výnosem tzv. motivační daně (daň z podnikání fyzických osob).“

Z této důvodové zprávy tedy vyplývá, že základním kritériem pro rozdělení daňových výnosů mezi jednotlivé kraje je jejich podíl na celkových výdajích krajů v roce 2001, kdy pro kraje ještě nebyly daňové příjmy stanoveny.

Procentuální rozdělení sdílených daní mezi jednotlivé kraje pak bylo značně upraveno novelou z roku 2005. V důvodové zprávě (.pdf, str. 18–19) se pak předkladatelé opět přihlásili k myšlence rozdělení příjmů mezi kraje na základě jejich výdajů.

„U krajů bude pro zákonem stanovený podíl na celostátním výnosu sdílených daní i u nynějšího návrhu novely použit jako základní kritérium objem výdajů aktivit převedených do působnosti jednotlivých krajů. Objemy výdajů převedených jednotlivým krajům se výrazně liší, tudíž se výrazně liší i procentní podíly jednotlivých krajů na sdílených daních (viz příloha č. 11). Nelze akceptovat návrhy na rozdělení daňových výnosů dle počtu obyvatel jednotlivých krajů, neboť by došlo ke zcela neodůvodnitelným rozdílům (nárůst u hl. města Prahy, Moravskoslezského a Ústeckého kraje), naopak u jiných krajů by nebyly převedené činnosti finančně vůbec zabezpečeny."

Schváleno však nebylo původní (.pdf, str. 3) znění návrhu, které počítalo s podílem Středočeského kraje 11,6 %, nýbrž pozměňovací návrh (.pdf, str. 2) výboru pro vědu a vzdělání, který podíl tohoto kraje zvýšil na současných 13,8 %. Naopak podíl hlavního města Prahy se snížil ze 7,1 % na 3,1 %. V zápise z jednání výboru bohužel není tento pozměňovací návrh nijak zdůvodněn (.pdf, str. 9).

Nicméně dle kritiků je (.pdf, str. 3–4) toto financování vzhledem k povinnostem krajů nedostatečné a kraje musí žádat vládu či některá ministerstva o dodatečné finance.

Můžeme tedy uzavřít: při stanovení rozdělení výnosů ze sdílených daní neměl počet obyvatel žádný vliv. Hlavním kritériem byly faktické výdaje krajů v souvislosti s přenesenými či převedenými pravomocemi a povinnostmi. Tento přístup pak změnil přijatý pozměňovací návrh, který mimo jiné navýšil podíl na sdílených daních Středočeskému kraji a významně snížil tento podíl v případě hlavního města Prahy. Obecně dále platí, že daňové příjmy krajů jsou přímo závislé na celostátních daňových výnosech a jsou stanoveny zákonem. Počet nahlášených a nenahlášených obyvatel kraje na ně nemá vliv. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Na podzim 2018 se v médiích objevila informace, že Středočeský kraj plánuje „v jedenácti městech postavit zhruba do roku 2023 parkoviště P+R u železničních stanic“ u hlavních tahů do Prahy. Na těchto záchytných parkovištích P+R (tedy „park and ride“, česky „zaparkuj a jeď“) by mohli řidiči nechat svá auta a přestoupit na hromadnou dopravu. Výstavba těchto parkovišť by tak mohla nejen ulehčit silniční dopravě, ale především pomoci vyřešit problém s nedostatkem parkovacích míst v Praze.

Na konci října 2018 tak Rada Středočeského kraje schválila (.pdf) záměr „výstavby krajských záchytných parkovišť P+R“. Integrovaná doprava Středočeského kraje poté v červenci 2019 vypsala soutěž na vypracování územně-technické studie, „která má prověřit možnosti realizace a navrhnout podobu“ záchytných parkovišť P+R v 11 lokalitách.

Dodejme, že krajem vybraných 11 míst se postupně měnilo, v květnu 2020 poté došlo také přímo ke změně (.docx, str. 2) u smlouvy o zpracování studie. Podle posledních dostupných informací se tak mělo jednat o těchto 11 lokalit (.docx, str. 5–9): Zeleneč-Mstětice, Rudná, Čerčany-Pyšely, Dubenec-Skalka, Tuklaty, Líbeznice, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, Poříčany, Mělník, Světice a Hostivice.

Ve veřejně dostupných zdrojích se nám nepodařilo dohledat informace o tom, že by na některém z uváděných míst parkoviště či parkovací dům P+R již stály. Obrátili jsme se proto s dotazem na odbor dopravy Středočeského kraje. Vedoucí oddělení koncepce dopravní infrastruktury Patrik Macho pro Demagog.cz uvedl, že „vzhledem k teprve nedávnému dokončení studie nebyla zatím zahájena žádná ze staveb“. Doplnil také, že zmiňovaná studie „prokázala realizovatelnost v 10 lokalitách z 11 uvažovaných“. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý.

Pro pochopení výroku jej musíme uvést do kontextu. Jiří Snížek během debaty řekl: „A dále pak je jednoznačně potřeba změnit rozpočtové určení daní a navýšit investice do oprav. Pokud někdo teď vypočítal, že máme infrastrukturní dluh 50 miliard, tak je třeba ten dluh splácet. Investovat víc než doposud.“

O několik minut později na to v předvolební debatě reagovala hejtmanka Pokorná Jermanová: „A já chci tady jenom opravit to číslo o podinvestovanosti té sítě, bylo to 86 miliard, když jsme začínali.“

Podobné tvrzení již hejtmanka Pokorná Jermanová v minulosti pronesla několikrát. Zmiňme například její vyjádření pro Deník.cz: „Podfinancování 8,5 tisíce kilometrů silnic ve správě kraje jsme na začátku našeho funkčního období spočítali na 86 miliard korun. Takový byl dluh, který po sobě zanechaly předchozí krajské vlády.“

Výroky se však zjevně vztahují k různým okamžikům. Zatímco hejtmanka Pokorná Jermanová mluví o situaci v roce 2016, Jiří Snížek mluví o aktuální situaci. Jeho slova přitom potvrzuje radní pro dopravu Středočeského kraje František Petrtýl, který rovněž vyčíslil podfinancování silniční sítě v kraji na 50 miliard.

Dle původního rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI) pro rok 2019, který Sněmovna schválila (.pdf) 21. prosince 2018, mělo do tohoto fondu směřovat 65,5 mld. Kč z národních zdrojů (.pdf, str. 4). Tato částka pak zahrnuje nejen dotace ze státního rozpočtu, ale také příjmy z poplatků za využívání dálnic a rychlostních silnic nebo například výnosy z výběru mýtného (.pdf, str. 7).

„Se zapojením prostředků EU ve výši 20,8 mld. Kč“ (.pdf, str. 4) měl poté celkový rozpočet SFDI v roce 2019 odpovídat částce 86,3 mld. Kč. Pro doplnění dodejme, že dle výroční zprávy SFDI za rok 2019 nakonec tato suma narostla na 95,6 mld. Kč (.pdf, str. 19). Z národních zdrojů tak do SFDI v roce 2019 putovalo (.pdf, str. 23) 77,2 mld. Kč.

Pro rok 2020 původní schválený rozpočet (.pdf, str. 4) SFDI počítal s tím, že tento fond bude hospodařit s celkovou částkou 87,3 mld. Kč. Mělo se jednat o 70,2 mld. Kč z národních zdrojů a 17,1 mld. Kč z prostředků EU.

Už v únoru 2020 však ministr dopravy Karel Havlíček (za ANO) uvedl, že zmiňovaných 87,3 mld. Kč bude navýšeno „o dalších 9,2 miliardy a ještě přihodíme deset miliard z operačního programu“. SFDI tak měl hospodařit s přibližně 107 mld. Kč. Na konci března nicméně došlo k dalšímu navýšení o 6,5 mld. Kč (.pdf) a rozpočet SFDI tak měl dosahovat výše 113 mld. Kč. Podle informací ze začátku září 2020 má pro letošní rok dojít k dalšímu nárůstu rozpočtu SFDI až na celkových 124 mld. Kč.

Druhá ve výroku zmíněná částka 128 mld. Kč přibližně odpovídá výši rozpočtu SFDI, který Ministerstvo dopravy plánuje pro rok 2021. Přesněji se má jednat o celkovou sumu 128,7 mld. Kč, do níž bylo „kromě národních zdrojů (91,7 mld.) a evropských fondů (22 mld.) zapracováno využití nového opatření v rámci Next Generation EU, které bude poskytnuto mimo jiné na nástroj na podporu oživení a odolnosti RRF (Recovery and Resilience Facility) ve výši 15 miliard korun“.

Na závěr tedy shrňme, že částka 65 mld. Kč odpovídá části původního rozpočtu SFDI, kterou v roce 2019 měly tvořit pouze národní zdroje. Celkový původní rozpočet byl přitom 86 mld. Kč. Částka 128 mld. Kč pak přibližně odpovídá celkovému plánovanému rozpočtu SFDI pro rok 2021 (se započtením národních i evropských zdrojů). Z těchto důvodů výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Dodejme, že naše hodnocení by bylo stejné, i pokud by Jiří Snížek (Piráti) měl zmiňovanými 128 mld. Kč na mysli 124 mld. Kč, tedy výši rozpočtu SFDI na rok 2020. I zde se totiž nejedná o číslo, které by představovalo pouze národní zdroje, ale o celkovou výši rozpočtu SFDI.