Přehled ověřených výroků

V rámci tweetu ministryně Maláčové jsme se rozhodli ověřit pouze dvě faktická tvrzení uvedená v bodech 5 a 6. Ostatní nefaktické body nejsou předmětem našeho ověření a žádným způsobem je nehodnotíme.

Podle dat Eurostatu o minimální mzdě je Česká republika v rámci zemí EU s hodnotou 546 eur za měsíc na 6. místě od konce. Těsně před námi se s vyšší minimální mzdou umístilo skutečně Slovensko (580 eur) a Polsko (583 eur). Zde je však nutné uvést, že Dánsko, Itálie, Kypr, Rakousko, Finsko a Švédsko nemají uzákoněnou hodnotu minimální mzdy, a Eurostat tak pro těchto šest zemí EU data neuvádí.

Pokud do grafu přidáme ještě jiné sledované země Evropy, které nejsou členy Evropské unie (jako např. Černá hora, Makedonie, Albánie), nebo také Turecko, rázem je ČR na 9. místě od konce. Diskuzi o výši minimální mzdy však nelze omezit pouze na absolutní číslo.

Dále je také dobré seřadit státy podle poměru mezi minimální mzdou a mzdou průměrnou. Tento více dynamický obraz nám totiž umožní lépe porovnat státy s rozdílnými úrovněmi (průměrných) mezd. V této statistice se podle dat OECD za rok 2019 Česká republika nachází na chvostu žebříčku, přesněji na 4. místě od konce mezi zeměmi Evropy. Minimální mzda u nás v roce 2019 činila pouze 0,37násobek mzdy průměrné.

Ze států, které OECD sleduje, se hůře než Česká republika umístilo pouze Estonsko, Řecko, Irsko a Spojené státy americké. Vyšší poměr mezi minimální a průměrnou mzdou než ČR pak mají například Lotyšsko, Maďarsko a Rumunsko, v nichž je však absolutní hodnota minimální mzdy nižší než v ČR (Chorvatsko a Bulharsko ve statistice OECD zahrnuty nejsou).

V diskuzi o problematice minimální mzdy a její výše je také nutné neopomenout pojem mzdy „zaručené“. Zaručená mzda stanovuje nejnižší mzdu za práci s ohledem na složitost, odpovědnost a namáhavost vykonávané práce, a to při předpokládané práci na plný úvazek s týdenní pracovní dobou 40 hodin. Nejnižší úroveň zaručené mzdy nesmí být nižší než minimální mzda.

Zaručená mzda je u nás rozvržena do osmi kategorií (včetně mzdy minimální), s tím že nejvyšší, 8. kategorie zaručené mzdy představuje dvojnásobek mzdy minimální (pro rok 2020 tedy 29 200 Kč). Výše zaručené mzdy stejně jako výše mzdy minimální je stanovena nařízením vlády. V příloze k tomuto nařízení jsou uvedeny profese, které pod jednotlivé kategorie spadají. Nicméně, jak uvádí článek na Aktuálně.cz, příloha neobsahuje zdaleka všechny profese, vzniká chaos, kdy jak zaměstnanci, tak zaměstnavatelé nevědí jaká výše zaručené mzdy se na ně vztahuje. Posuďte sami, nakolik je vymezení jednotlivých skupin určité.  Nedodržení výše zaručené mzdy je druhý nejčastější přestupek tuzemských firem v odměňování. 

Určitá navýšení minimální mzdy pro různá pracovní odvětví nejsou v jiných státech světa ničím neobvyklým, takováto diferenciace do osmi kategorií však obvyklá není. Často pak mají některé státy, včetně Německa či Francie, v rámci odborových svazů pro určitá pracovní odvětví vyjednanou vyšší minimální mzdu, než je ta zákonná. Uveďme, že pojem zaručené mzdy přidáváme pro kontext.

Ministryně Maláčová hovoří o 6. nejnižší minimální mzdě v Evropě, což lze interpretovat nejenom jako všechny evropské státy, ale vzhledem k běžně rozšířenému významu také jako státy EU. Při této interpretaci má Jana Maláčová pravdu v tom, že minimální mzda v Česku je nominálně v EU 6. nejnižší. Takové srovnání však není ideální, neboť výši (minimálních) mezd je nutné srovnávat v kontextu celkové úrovně (průměrných) mezd. V poměru k průměrné mzdě je česká úroveň minimální mzdy dokonce 4. nejnižší v Evropě. Vzhledem k tomu, že tato nepřesnost nevede k nepravdivému dojmu a naopak podporuje argument ministryně Maláčové, tedy že je česká minimální mzda v mezinárodním srovnání příliš nízká, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Jan Blatný zde hovoří v souvislosti s vyhlášením nových protipandemických opatření v Rakousku, která tamní vláda vyhlásila 14. listopadu a která začala platit 17. listopadu. Jedná se zejména o uzavření škol, zákaz volného pohybu osob a omezení provozu obchodů a služeb. 

V ČR byla obdobná opatření zavedena ve dvou vlnách – 12. října bylo oznámeno uzavření škol (s platností od 14. října) a 21. října byl oznámen zákaz volného pohybu osob a omezení obchodů a služeb (s platností od 22. října). Skutečně se tedy dá říci, že tato opatření už u nás platí téměř měsíc.

Data serveru Our World in Data pak ukazují, že v období před zveřejněním tweetu Jana Blatného v Rakousku počet nově nakažených při přepočtu na milion obyvatel skutečně stoupal, zatímco v ČR klesal (viz graf níže). Uveďme, že tato data lze nalézt také například na webových stránkách Světové zdravotnické organizace (WHO) nebo na serveru Worldometers a pocházejí od Evropského centra pro prevenci a kontrolu nemocí, které je pro Česko a Rakousko získává od příslušných ministerstev zodpovědných za zdravotnictví.

Dodejme však, že oficiální data rakouské Agentury pro zdraví a bezpečnost potravin AGES, na něž se odkazuje i rakouské Ministerstvo sociálních věcí a zdraví, jsou od dat v grafu mírně odlišná. Dle AGES tak denní přírůstky v Rakousku začaly mírně klesat již před 14. listopadem.        

Jak lze vyčíst z grafu výše, Rakousko v den vyhlášení zmiňovaných plošných opatření zaznamenalo zhruba 831 nových případů na milion obyvatel. V ČR sice 12. října při vyhlášení uzavření škol bylo toto číslo nižší než v Rakousku (jednalo se konkrétně cca o 462 nově nakažených), v případě vyhlášení omezení volného pohybu osob a omezení provozu obchodů a služeb 21. října se však jednalo již o 856 případů na milion obyvatel. Tedy o číslo vyšší než v Rakousku.

Ministr Blatný tedy ve svém výroku správně srovnává epidemickou situaci v době zavedení opatření v Rakousku se situací v Česku před 12. říjnem. Opomněl však zmínit, že druhá část opatření, která byla v ČR vyhlášena 21. října a která tedy „u nás platí téměř měsíc“, přišla v epidemicky srovnatelné, ne-li horší situaci. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Dodejme, že pro porovnávání používáme 7denní průměry, nikoliv absolutní hodnoty přírůstků za jednotlivé dny, jelikož v rámci týdne obvykle dochází k výkyvům. V různých zemích také mohou týdenní maxima připadat na různé dny v týdnu. (Například v týdnu od 9. do 15. listopadu zaznamenala ČR nejvyšší přírůstek nově nakažených 10. listopadu, v Rakousku maximum připadalo dle dat AGES na 11. listopad, dle Our World in Data na 13. listopad.)

Druhá vláda premiéra Andreje Babiše, jejíž součástí je ČSSD jako koaliční partner, schválila finální podobu svého programového prohlášení 27. června 2018. Prohlášení obsahuje (.pdf) 16 tematických oblastí, přičemž hned jednu z prvních představují finance a hospodaření státu, kam spadá také téma daní.

V této oblasti se ANO i ČSSD zavázaly (.pdf, str. 5) zrušit superhrubou mzdu a namísto ní navrhnout novou sníženou sazbu 19 % z hrubé mzdy. K tomu by zůstalo zachováno solidární zvýšení daně, a to zavedením sazby 23 % z hrubé mzdy. Další nové daňové sazby v souvislosti se zrušením superhrubé mzdy programové prohlášení nezmiňuje. 

Uveďme, že během léta se koaliční ČSSD a ANO dohodly, že po zrušení superhrubé mzdy bude základní daňová sazba na úrovni 15 % z hrubé mzdy (pro osoby s příjmy do 140 tisíc korun). V posledních týdnech nicméně tato dohoda padla a jak premiér Andrej Babiš (ANO), tak vicepremiér Jan Hamáček (ČSSD) předložili k projednávané novelizaci některých zákonů v oblasti daní své vlastní pozměňovací návrhy.

Zatímco premiér Babiš navrhuje (.docx, str. 3, 7–8) po zrušení superhrubé mzdy základní sazbu 15 % z hrubé mzdy, vicepremiér Hamáček prosazuje (.docx, str. 3, 6) sazbu uváděnou v programovém prohlášení ve výši 19 %. Na výši druhé sazby, tedy 23 % z hrubé mzdy, se již oba ve svých návrzích shodují.

O nové 15% daňové sazbě v souvislosti se zrušením superhrubé mzdy se programové prohlášení vlády nezmiňuje, hovoří jen o sazbě 19 %. Pro kontext však znovu připomeňme, že Andrejem Babišem navrhovaná 15% sazba byla původně výsledkem letní dohody mezi koaličními partnery.

Poslanec Onderka ve svém výroku hovoří o plánovaných schodcích státního rozpočtu na roky 2020 a 2021.

Deficit státního rozpočtu na rok 2020 byl původně schválen (.pdf, str. 1) ve výši 40 miliard korun. Schodek státního rozpočtu byl následně třikrát navýšen v reakci na aktuální vývoj pandemie covidu-19 a prováděná opatření ke stimulaci ekonomiky, opatření na podporu regionálního rozvoje, cestovního ruchu atd. Poslední z těchto novel zákona o státním rozpočtu navýšila (.pdf, str. 1) deficit rozpočtu na letošní rok na 500 miliard korun.

11. listopadu letošního roku pak došlo v Poslanecké sněmovně k projednávání návrhu státního rozpočtu na rok 2021. Návrh (.pdf) byl poslanci v prvním čtení schválen. Počítá s příjmy ve výši 1 488,3 miliard korun a výdaji ve výši 1 808,3 miliard korun. Plánovaný schodek je tak 320 miliard korun (str. 1). Parametry rozpočtu podle Ministerstva financí zohledňují zejména dopady probíhající pandemie, rozpočet dle vyjádření rezortu také „zvyšuje prostředky na ohodnocení práce pedagogů, výrazně finančně posiluje zdravotnictví a nezapomíná ani na důchodce“.

Předseda poslaneckého klubu TOP 09 Miroslav Kalousek mluví o třech návrzích:

Návrh zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 2021 schválila vláda na své schůzi 19. října 2020. Poslanecká sněmovna pak 11. listopadu 2020 tento návrh rozpočtu poslala do druhého čtení. Sněmovna se dle informací, které zveřejnila na svém webu, zatím dohodla na základních parametrech rozpočtu (.pdf), tedy na příjmech, výdajích a schodku: „Stát by měl v příštím roce hospodařit se schodkem 320 miliard korun. Rozpočet počítá s příjmy 1 488,3 miliardy a výdaji 1 808,3 miliardy korun a celkově s růstem ekonomiky o 3,9 %.“ Závěrečné schvalování státního rozpočtu pro rok 2021 je naplánováno na 16. prosince.

Dále Miroslav Kalousek mluví o poslaneckých návrzích ve spojitosti se zrušením superhrubé mzdy, s nímž ale návrh státního rozpočtu na rok 2021 (.pdf) nepočítá. Nepočítá s ním ani tzv. daňový balíček (.pdf), který by od 19. listopadu Sněmovna měla schvalovat ve třetím čtení. Tento návrh zákona, kterým by mělo dojít ke změnám některých zákonů v oblasti daní, vláda předložila Sněmovně 24. června 2020.  

Právě k tomuto daňovému balíčku pak dne 26. října 2020 Andrej Babiš předložil pozměňovací návrh číslo 6 592 (.doc), v němž navrhuje zrušení superhrubé mzdy (.doc, str. 2, 9). V této souvislosti pak navrhuje zavést zdaňování hrubé mzdy zaměstnanců sazbou 15 % a v případě, že je základ daně vyšší než 4násobek průměrné mzdy (tedy zhruba 140 000 korun měsíčně), sazbou 23 % (str. 3, 10). Dle odůvodnění návrhu tak dojde k tomu, že si poplatníci „v důsledku zrušení superhrubé mzdy a změny sazeb polepší a dojde u nich ke snížení daňového zatížení“ (.doc, str. 8). Tento návrh by nicméně podle Andreje Babiše způsobil ve státním rozpočtu navýšení schodku o dalších 52,1 miliard korun (.doc, str. 8).

Podobný pozměňovací návrh s číslem 6 610, podle nějž by také mělo dojít ke zrušení superhrubé mzdy (.doc, str. 2, 6), předložil dne 27. října 2020 i vicepremiér Jan Hamáček. Na rozdíl od návrhu předsedy vlády Andreje Babiše však navrhuje zdaňování hrubé mzdy zaměstnanců sazbou 19 %, doplněnou o sazbu 23 % pro příjmy nad 140 tisíc korun měsíčně (.doc, str. 3, 7). Podle Hamáčka by se tím schodek státního rozpočtu navýšil o 10 miliard korun (.doc, str. 6).

Závěrem tedy shrňme, že vláda premiéra Babiše a vicepremiéra Hamáčka schválila návrh státního rozpočtu na rok 2021. Předseda vlády Andrej Babiš později navrhnul zrušení superhrubé mzdy a také místopředseda vlády Jan Hamáček předložil jiný, konkurenční návrh na zrušení superhrubé mzdy. Oba návrhy jsou v rozporu se schváleným návrhem státního rozpočtu pro rok 2021, protože navyšují jeho již schválený schodek.

V červnu 2020 ministryně financí Alena Schillerová požadovala, aby schodek státního rozpočtu činil 500 miliard korun. Tento schodek by podle Aleny Schillerové umožnil vytvoření rezervy na boj proti epidemii covidu-19, aby „nemusela vláda opět žádat o změnu“ rozpočtu.

Novela (.pdf) státního rozpočtu, kterou se schodek zvýšil na 500 miliard korun (.pdf, str. 6), byla Poslaneckou sněmovnou schválena 8. července 2020. V důvodové zprávě (.pdf, str. 3) stojí, že epidemie covidu-19 zapříčinila „potřebu vynaložit ze státního rozpočtu zvýšené výdaje na boj proti šíření epidemie“. Ministryně financí nejprve navrhovala (str. 5) vytvoření této rezervy prostřednictvím navýšení výdajů kapitoly Všeobecné pokladní správy o 136,6 mld. Kč. Po kritice ze strany opozice však došlo k rozdělení této rezervy do rozpočtových kapitol několika ministerstev (mimo jiných MPSV a MV) a výdaje Všeobecné pokladní správy byly navýšeny jen o přibližně 70 mld. Kč.

Opozice již dříve kritizovala tzv. rouškovné, o němž předseda Pirátů Ivan Bartoš prohlásil, že se jedná o „volební dárek“. Proto usuzujeme, že Mikuláš Ferjenčík má „předvolebními dárečky“ na mysli právě tento jednorázový finanční příspěvek (.pdf) pro důchodce.

Zavedení rouškovného nicméně nenavrhovala Alena Schillerová, ale ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová. Alena Schillerová uvedla, že tento příspěvek podpoří, avšak dle ní výše příspěvku měla činit 4 000 korun, nikoliv 6 000, jak požadovala Jana Maláčová. Vládní koalice se dohodla, že tento příspěvek bude ve výši 5 000 korun. Vyplacen má být v prosinci 2020 (.pdf, str. 3).

Návrh zákona uvádí, že „opatřením dojde ke zvýšení (…) státního rozpočtu v roce 2020“ (.pdf, str. 4). Opatření pak způsobí, že výdaje státního rozpočtu stoupnou „v příslušných rozpočtových kapitolách (MPSV, MO, MV a MS) celkem o 15 mld. Kč“ (.pdf, str. 4). Těchto 15 miliard korun tedy pochází z financí těchto čtyř ministerstev určených na potlačení epidemie covidu-19. Podle ČTK by z celkových 15 miliard Kč mělo Ministerstvo práce a sociálních věcí vynaložit 14,9 miliard Kč. Jelikož MPSV z rozpočtové rezervy získalo necelých 18 miliard Kč, můžeme zde legitimně dovozovat, že na rouškovné využilo právě tyto prostředky.

Mikuláš Ferjenčík má tedy pravdu v tom, že navýšení rozpočtové rezervy bylo zčásti využito i na program rouškovného. Jeho vyjádření však vytváří zavádějící dojem, že takto byla využita rezerva jako celek, přitom šlo jen o cca 11 % z celkové částky 137 miliard Kč. Mikulášem Ferjenčíkem zmíněná ministryně financí Alena Schillerová pak navrhovala částku ještě nižší.

V červnu 2020 vláda předložila návrh zákona, který mimo jiné mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (.pdf, str. 4). Na schůzi Poslanecké sněmovny od 19. listopadu by měl být tento zákon projednáván ve třetím čtení. K zákonu byla podána celá řada pozměňovacích návrhů, poslanec Ferjenčík zřejmě naráží na návrh Andreje Babiše (ANO) z 26. října, návrh Jana Hamáčka (ČSSD) z 27. října a návrh (.docx) Jiřího Dolejše (KSČM) rovněž z 27. října.

Všechny tři návrhy se shodují na zrušení tzv. superhrubé mzdy, která se v ČR používá od roku 2008 pro výpočet základu daně. Superhrubá mzda je součet hrubé mzdy zaměstnance a povinného pojistného, které odvádí zaměstnavatel. Podle zmiňovaných návrhů by se daň měla počítat ze skutečné hrubé mzdy.

Zrušení superhrubé mzdy je rovněž jedním z cílů, které si současná vláda vytyčila ve svém programovém prohlášení (.pdf, str. 5). Snížení základu daně ovšem znamená nižší příjem do státního rozpočtu, což v současné době, kdy výrazně narůstají výdaje rozpočtu v souvislosti s pandemií koronaviru, představuje problém. Alena Schillerová pak uvedla, že Ministerstvo financí nemá plán, jak výpadek příjmů nahradit. Dle ČSSD by řešením mohlo být například zavedení bankovní daně, což však předseda vlády Andrej Babiš odmítl.

Hlavní rozdíl v návrzích jednotlivých stran spočívá v navrhované výši daňové sazby. Pozměňovací návrh Andreje Babiše s číslem 6592 (.docx, str. 3) počítá se dvěma úrovněmi daně: 15 % u příjmů do 48násobku průměrné mzdy a 23 % u příjmů vyšších. Návrh Jana Hamáčka č. 6610 (.docx, str. 3) pak počítá s daní ve výši 19 % u příjmů do 48násobku průměrné mzdy, nad tento limit pak se sazbou daně také 23 %.

Jiří Dolejš pak ve svém pozměňovacím návrhu s číslem 6627 (.docx, str. 3) dokonce navrhuje 3 úrovně daně: 15 % u příjmů do 24násobku průměrné mzdy, 23 % u příjmů do 48násobku průměrné mzdy a 32 % u příjmů převyšujících 48násobek průměrné mzdy.

Dodejme, že například podle studie VŠE (.pdf), která porovnává dopady 15% a 19% základní sazby daně, by dopady jednotlivých návrhů na státní rozpočet i na příjmy domácností byly značně rozdílné. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

V programovém prohlášení vlády stojí (Finance a hospodaření státu, 4. odstavec): „Prosazujeme stabilní a předvídatelné daňové prostředí. Změny soustavy daňových zákonů budou prováděny pouze několika málo souhrnnými novelami, a to s dostatečným odkladem účinnosti.“

V současnosti je ovšem daňový balíček, jehož účinnost (.pdf, str. 33) je plánována od 1. ledna 2021, ještě projednáván a mezi vládními koaličními partnery (ANO a ČSSD) nepanuje shoda o jeho podobě. Jeden z hlavních rozdílů je výsledná podoba zdanění příjmů fyzických osob po zrušení superhrubé mzdy. Andrej Babiš navrhuje zdanění hrubé mzdy sazbou 15 procent a doplnění sazbou 23 procent u příjmů nad 140 000 korun měsíčně. Jan Hamáček ovšem navrhuje sazbu 19 a 23 procent a k tomu chce zvýšit i měsíční daňovou slevu na poplatníka, a to o 200 korun.

Ministryně financí po neúspěšném vyjednávání s ČSSD prohlásila: „Každopádně jsme se dohodli, že celý týden do příštího pátku (13. listopadu 2020, pozn. Demagog.cz), kdy bude třetí čtení daňového balíčku, využijeme k dalším jednáním.“ Je ale dobré podotknout, že dle stránek Poslanecké sněmovny nemohl být v pátek 13. listopadu návrh projednán, neboť do té doby neuplynula zákonná 14denní lhůta od rozeslání pozměňovacích návrhů poslancům. Nejdříve tedy mohla Sněmovna návrh schválit až ve středu 18. listopadu, na tento den však nebyla plánovaná schůze Sněmovny, naopak naplánovány jsou schůze výborů. Projednání je tedy, pokud Sněmovna nerozhodne jinak, možné až v pátek 20. listopadu, přičemž následně zákon musí projednat ještě Senát a podepsat prezident.

Termín „s dostatečným předstihem" je značně subjektivní, je však velice pravděpodobné, že zákon nabude platnosti až v průběhu prosince, což i vzhledem k vánočním svátkům nedává firmám příliš prostoru se na daňové změny připravit. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Miroslav Kalousek ve svém výroku poukazuje na specifika situace v roce 2010, kdy se stal ministrem financí. Upozorňuje na to, že úrokové sazby státních dluhopisů byly na vysoké úrovni a pokračuje: „Kdybychom prudce nekonsolidovali a díky tomu jsme srazili ty úroky pod 3 %, tak jsme uvrhli zemi do dluhové spirály.“

Uveďme, že státní dluhopisy vydává Česká republika prostřednictvím Ministerstva financí na pokrytí vládních výdajů. Nejčastěji se jedná o výdaje na investice do infrastruktury, náklady na splácení státního dluhu nebo v případě roku 2020 například na nákup zdravotnického materiálu atd. Investice do těchto cenných papírů je obecně považována za velmi bezpečnou a umožňuje uložit si peněžní prostředky na určitou dobu s předem známým výnosem. Majitel státního dluhopisu pravidelně získává od emitenta (státu) úrokový výnos, tedy procento vložené částky, které je vypláceno prostřednictvím dluhopisových kuponů. Po uplynutí celkové doby splatnosti dluhopisu je pak vlastníkovi vyplacena i celá jeho jmenovitá hodnota.

Česká republika vydává dluhopisy, které lze rozdělit do více kategorií. Kromě spořicích státních dluhopisů, které stát začal vydávat až v roce 2011, se jedná o státní pokladniční poukázky (tedy krátkodobé dluhopisy se splatností do 1 roku bez úrokové sazby) a střednědobé a dlouhodobé státní dluhopisy. Ty mohou mít dobu splatnosti od dvou let a delší. V současnosti Česká republika vydává například i dluhopisy na 20 let. Obecně lze říci, že čím větší je doba splatnosti, tím vyšší je také úroková sazba.

Vláda Petra Nečase, ve které působil Miroslav Kalousek na postu ministra financí, byla jmenována 13. července 2010. Podle informací Ministerstva financí v té době stát skutečně vydával i střednědobé a dlouhodobé dluhopisy s úrokem 5,7 %. Kromě těchto dluhopisů s dobou splatnosti 15 let Česká republika vydávala například také dluhopisy se sazbou 5 % na 10 let nebo 3,4 % na 5 let. Miroslavem Kalouskem uváděných 5,7 % je nejvyšší sazbou, která v roce 2010 byla dostupná. Úrokové sazby všech státních dluhopisů se pohybovaly v rozmezí 2,8–5,7 %.

Dodejme, že úroková sazba u dluhopisů s dobou splatnosti přibližně 15 let se za doby Nečasovy vlády skutečně snížila pod 3 %. Ještě v posledním čtvrtletí roku 2011 se sice pohybovala na 5,7 %, v roce 2012 se však snížila na 4,6 %. Od dubna do července 2013, kdy Nečasův kabinet nahradila vláda Jiřího Rusnoka, pak úrokové sazby u dluhopisů s dobou splatnosti 15,5 let odpovídaly 2,5 %.

Byť Miroslav Kalousek uvádí úrokovou sazbu pouze u těch státních dluhopisů, které měly v roce 2010 sazbu nejvyšší, vzhledem k výše uvedenému kontextu výroku jej hodnotíme jako pravdivý.

Miroslav Kalousek ve výroku hovoří o období tzv. Velké recese, tedy hospodářské krize z let 2008-2009 a následného poklesu české ekonomiky v letech 2012 a 2013. Jedná se také o dobu, kdy byl Miroslav Kalousek ministrem financí (2007–2009 ve vládě Miroslava Topolánka, v letech 2010–2013 ve vládě Petra Nečase), nicméně pro hodnocení je klíčové období po roce 2010, jelikož poslanec Kalousek po tomto výroku vzápětí dodává „A my když jsme přebírali v roce 2010 rozpočet“, což odkazuje právě na období od roku 2010 dále.

Měnová (monetární) politika je vedle politiky fiskální jedním ze dvou hlavních nástrojů hospodářské politiky, které stát využívá. Monetární politiku vykonává centrální banka, v Česku tedy Česká národní banka. „Expanzivní měnová politika je charakterizována zvyšováním nabídky peněz a tím je stimulována agregátní poptávka. Krátkodobým efektem expanzivní měnové politiky je zvýšení úrovně reálného produktu a zaměstnanosti. Nedochází k vysokému růstu cen, ale využití veškerých výrobních zdrojů znamená zvýšení úrovně cen. Z dlouhodobého hlediska představují efekty expanzivní monetární politiky růst rovnovážné úrovně cen, která odpovídá růstu sumy peněz v oběhu. Nemění se úroveň reálného produktu a přirozené míry zaměstnanosti a nemění se ani výše úrokových měr.“

V ověření se tedy zaměříme na to, zda byla v daném období měnová politika ČNB expanzivní. Jedním z hlavních měnových nástrojů jsou úrokové sazby, které ČNB poskytuje obchodním bankám v domácí měně. Pokud centrální banka sníží úrokové sazby, umožní tím komerčním bankám levněji si vypůjčit likviditu a levněji peníze půjčit ekonomickým subjektům. Tím dojde k „expanzi“ objemu hotovosti v ekonomice, což stimuluje firmy i jednotlivce k vyšší ekonomické aktivitě. Snížení základních úrokových sazeb tedy značí expanzivní měnovou politiku, naopak zvýšení těchto sazeb je projevem restriktivní měnové politiky.

Úrokové sazby pak rozlišujeme tři. 2T (dvoutýdenní) repo sazba, která určuje, s jakým úrokem vykupuje ČNB peníze od komerčních bank. Čím je úrok vyšší, tím výhodnější je výkup pro komerční banky. Diskontní sazba představuje úrok nad rámec repo sazby, za který si komerční banky ukládají peníze k ČNB. Lombardní sazba je svým způsobem opakem sazby diskontní, vyjadřuje tedy úrok, za který si komerční banky půjčují od ČNB. Čím je úrok nižší, tím je výhodnější si pro komerční banku půjčit peníze, které pak může půjčovat dál. Čím jsou tedy tyto sazby nižší, tím je výhodnější si pro komerční banky půjčovat od ČNB, a proto mohou spotřebitelům poskytnout nižší úvěr a vypustit více peněz do ekonomiky. 

Z grafu, v němž je zaznamenán vývoj těchto tří sazeb po dobu, kdy byl Miroslav Kalousek ministrem financí, tedy můžeme pozorovat, že v květnu 2010 (kdy ještě Miroslav Kalousek ministrem financí nebyl), byla lombardní sazba 1,75 %, repo sazba 0,75 % a diskontní sazba 0,25 %. Úrokové sazby zůstaly neměnné po více než dva roky, měnová politika tedy, alespoň co se týče základních úrokových sazeb, nebyla expanzivní.

Změna výše sazeb pak proběhla v roce 2012, a to hned třikrát. v červnu došlo ke snížení lombardní sazby na 1,5 %, repo sazby na 0,5 %, diskontní sazba zůstala stejná. V říjnu téhož roku došlo ke snížení lombardní sazby o polovinu na 0,75 %, repo sazby na 0,25 %, diskontní sazby na 0,1 %. Potřetí došlo ke snížení v listopadu 2012, a to lombardní sazby na 0,25 %, 2T repo na 0,05 % a diskontní taktéž na 0,05 %. Takto nastavené úrokové sazby vydržely až do srpna 2017.

Spadnutí úrokových sazeb, jakožto klíčových nástrojů k regulaci ekonomiky, téměř na nulu, má za následek, že tímto způsobem již nelze dále zvyšovat množství peněz v ekonomice a centrální banka může být nucena přistoupit k tzv. kvantitativnímu uvolňování. To v praxi znamená, že centrální banka začne na finančním trhu nakupovat cenné papíry, čímž opět dochází ke zvyšování objemu peněz v oběhu ekonomiky. 

K tomuto poklesu došlo právě v listopadu 2012 a ČNB se zavázala k držení úrokových sazeb blízko nuly po delší dobu. ČNB zde ale nepřistoupila ke kvantitativnímu uvolňování, nýbrž začala jako nástroj měnové politiky používat kurz koruny a v listopadu roku 2013 došlo k zásahu ČNB na devízovém trhu a oslabení koruny o 5–7 %, aby došlo k udržování hladiny okolo 27 CZK/EUR. Intervence ČNB trvaly až do roku 2017 a jednalo se o další z nástrojů měnové politiky.

Česká národní banka tedy ke kvantitativnímu uvolňování, na rozdíl od některých zahraničních centrálních bank, nepřistoupila. Pro českou ekonomiku je ale zásadní rozhodnutí Evropské centrální banky (ECB) z roku 2015. Tehdy se ECB rozhodla pomoci ekonomice eurozóny pomocí kvantitativního uvolňování a zavázala se každý měsíc nakoupit dluhopisy v hodnotě 60 miliard eur.

Výrok Miroslava Kalouska hodnotíme jako pravdivý, jelikož v něm odkazuje na období svého působení ve funkci ministra financí po roce 2010. V té době opravdu po více než dva roky ČNB neprováděla, alespoň co se týče základních úrokových sazeb, expanzivní měnovou politiku. Zásadní zlom české měnové politiky přišel, po snížení sazeb v roce 2012, až v roce 2013, kdy se ČNB zavázala intervenovat na devizovém trhu a „držet“ kurz koruny vůči euru okolo 27 korun.