Přehled ověřených výroků

Martin Netolický

Pravda
Kraje včetně Prahy skutečně usilují o jednorázový příspěvek 500 Kč na obyvatele. Pardubický kraj dokonce předložil Poslanecké sněmovně návrh zákona, který by měl příspěvek zavést. Obce na příspěvek ve výši 1 250 Kč dosáhly již v červenci, respektive v srpnu 2020.

Obce měly původně získat jako kompenzaci za krizová opatření v souvislosti s pandemií covidu-19 od státu 1 200 Kč na obyvatele, a to v rámci novely účinné od 1. července 2020. Další novela, která vešla v účinnost 7. srpna 2020, zvedla tuto částku na 1 250 Kč. Jednalo se o náhradu za negativní dopady zákona o kompenzačním bonusu. Tento kompenzační bonus vyplácí stát z daní sdílených s kraji a obcemi. Konkrétně tak, že vrací daň z příjmu fyzických a právnických osob, kvůli čemuž zbylo ze sumy daňových výnosů méně peněz pro kraje a obce.

Zastupitelstvo Pardubického kraje dne 25. srpna 2020 schválilo zákonodárnou iniciativu, jejímž výsledkem by měl být kompenzační příspěvek v hodnotě 500 korun na obyvatele pro kraje. Kromě něj se o kompenzace snaží i další kraje. Důvodem této zákonodárné iniciativy a dalších snah je stejně jako u obcí výpadek z daní z příjmu fyzických a právnických osob, který byl způsoben zákonem o kompenzačním bonusu. Nicméně ani případné schválení zákona v aktuálním znění nezajistí Pardubickému kraji dostatečnou kompenzaci. Výpadky na daních činily 900 milionů korun, zatímco díky příspěvku by kraj získal jen 261 milionů korun. Krajský návrh byl doručen do Poslanecké sněmovny a nyní čeká na stanovisko vlády.

Pravda
Vláda prosadila zákon o kompenzačním bonusu, kterým kraje a obce připravila o peníze z daňových výnosů. V důvodové zprávě zákona se uvádějí důvody a principy navrhované právní úpravy, problematiku snížení daňových příjmů krajů či obcí však neobsahuje.

Příjmy Pardubického kraje by se měly propadnout o 900 mil. Kč. Klesly z očekávaných 4,6 mld. Kč na 3,7 mld. Kč, což činí propad o téměř 20 %. Pokles je způsoben jednak koronavirovou krizí, jednak vládou schváleným opatřením na podporu ekonomiky.

Vláda v dubnu prosadila zákon o kompenzačním bonusu pro OSVČ – podnikatele zasažené ekonomickými dopady koronavirové krize. Kompenzační bonus stát vyplácí z tzv. sdílených daní, o které se stát dělí s kraji a obcemi tak, že jim vrací část výnosu daně; kvůli tomu zbylo ze sumy daňových výnosů méně peněz pro kraje a obce. V důvodové zprávě zákona (.pdf, str. 5) se uvádí: „(…) působnost k vyřízení žádostí a vyplacení kompenzačního bonusu bude svěřena orgánům Finanční správy České republiky, které mají rozsáhlou síť finančních úřadů a jejich územních pracovišť a zároveň spravují daně z příjmů (…)“. Zároveň platí, že v důvodové zprávě není výpadek příjmů krajů a obcí blíže rozebírán. O konzultacích s Asociací krajů nebo zástupci krajů se ve zprávě rovněž nepíše. Při přípravě zákona pak nebylo provedeno ani standardní připomínkové řízení.

Že propad příjmů s představiteli samospráv nikdo nekonzultoval, potvrzuje i starostka Větrného Jeníkova Lisová. „Nepřišlo žádné upozornění, na jaký výpadek (v příjmech, pozn. Demagog.cz) se máme připravovat (…)“.

Jako kompenzaci za propad v příjmech způsobený tímto zákonem měly obce podle novely účinné od 1. července 2020 získat nejdříve od státu 1 200 Kč na obyvatele, 7. srpna 2020 pak vešla v účinnost další novela, která částku upravila na 1 250 Kč na obyvatele. Kraje původně měly jako kompenzaci získat státní příspěvek 12 miliard korun na opravy silnic a další příspěvek na sociální programy. Podobný návrh na příspěvek 500 Kč na obyvatele pro kraje nedávno předložil např. Senát a také zastupitelstvo Pardubického kraje.

Pravda
Údaje o výkonnosti nemocnic z jara 2020 nebyly dosud zveřejněny. Nemocnice však na jaře omezily neakutní zákroky, což mělo negativní vliv na jejich příjmy od zdravotních pojišťoven.

Zdravotnictví je ze 79 % financováno z veřejného zdravotního pojištění. Rozpočty krajů, obcí a další výdaje státního rozpočtu se na celkovém financování podílí jen z 5 %. Zbylých 16 % tvoří soukromé zdroje.

Nejčastějším způsobem platby nemocnicím od pojišťoven je platba za výkon. Zdravotnické výkony jsou bodovány na základě jejich obtížnosti, délky či nákladovosti. Systém bodování (počty bodů pro jednotlivé úkony) se může měnit každé čtvrtletí na základě dohody mezi pojišťovnami a Českou lékařskou komorou.

Statistiky lůžkové péče, ambulantní péče i ekonomiky zdravotnických zařízení jsou do roku 2018. Aktuální jsou pouze informace ke covidu-19.

V průběhu jara však média informovala o tom, že nemocnice napříč Českem odkládaly vzhledem k epidemii koronaviru neakutní zákroky. Tato situace se týkala i Pardubického kraje. „Měli jsme dva až dva a půl tisíce operací za měsíc. V dubnu bylo 350 operací. Chod nemocnic se zastavil,“ uvedl například generální ředitel Nemocnice Pardubického kraje Tomáš Gottwald. Podle informací uvedených serverem iDNES.cz se ještě v polovině prázdnin nevrátily výkony nemocnic na předkoronavirovou hodnotu. Hospodaření Nemocnice Pardubického kraje se v průběhu roku propadlo do ztráty a byť nejsou dostupné zcela aktuální údaje, lze důvodně předpokládat, že vzhledem k hloubce předchozího propadu se nepodařilo propad příjmů z plateb za výkon od zdravotních pojišťoven dodnes vyrovnat.

Zavádějící
WHO situaci s nemocí covid-19 sledovala už od jejího počátku, podle některých kritiků ale otálela s vyhlášením pandemie. Zavádějící je zde pak využití dlouhodobých dat, když WHO poukazuje na aktuální situaci. Od nástupu druhé vlny infekcí si Česko stojí o poznání hůře.

Premiérův tweet reaguje na facebookový status české pobočky Světové zdravotnické organizace (WHO) ze 7. září 2020. Konkrétně se v prohlášení WHO ČR na facebooku uvádí, že „situace v České republice je nyní znepokojivá. Data ukazují zvýšenou a rostoucí úroveň šíření infekce napříč mnoha kraji a okresy. Mnoho evropských zemí nyní očekává zhoršení situace“, dále WHO vyzývá k nošení roušek. Pro doplnění uvádíme, že v tomto facebookovém statusu byly nalezeny a opraveny nepřesnosti týkající se schopnosti pražských orgánů hygieny trasovat nakažené.

Předseda vlády v první části výroku uvádí, že Světová zdravotnická organizace nedoporučila nosit roušky a nevěděla, že je pandemie.

V případě nošení roušek opravdu WHO vydala v březnu roku 2020 prohlášení, že nedoporučuje nošení roušek s odůvodněním, že k přenosu viru dochází především mezi rodinnými příslušníky, nikoliv na veřejnosti. Ovšem už na začátku dubna WHO svůj kritický postoj k rouškám zmírnila a připustila jejich pozitiva především kvůli omezení šíření kapénkové infekce. Poté, co došlo k potvrzení šíření koronaviru vzduchem, již WHO nošení roušek doporučovat začala.

Pokud jde o rozpoznání pandemie, WHO používá nepříliš striktní definici, podle níž je pandemie „epidemie vyskytující se celosvětově nebo přes velké území napříč státními hranicemi a většinou působící na velké množství lidí“. WHO prohlásila rozšíření covidu-19 za pandemii 11. března 2020, v době, kdy nemoc zasáhla už 114 zemí světa.

WHO dle dostupných údajů šíření nemoci od samotných počátků sledovala. 31. prosince 2019 jí byla dodána informace o šíření neznámé choroby v Číně a již 2. ledna 2020 WHO spustila první opatření. Dle stejného zdroje se nemoc v průběhu ledna šířila Asií, nicméně WHO situaci monitorovala a o nemoci věděla. Liknavý postup při vyhlašování pandemie kritizoval např. i epidemiolog Roman Chlíbek. Dříve o pandemii pak ještě před jejím vyhlášením referovala i zpravodajská televize CNN.

Vyjádření premiéra Babiše, že WHO o pandemii nevěděla, je do jisté míry zavádějící. WHO situaci monitorovala, podle některých kritiků pouze váhala s oficiálním vyhlášením pandemie. Je dobré také upozornit na to, že definice pandemie je poměrně vágní a nelze tak objektivně určit konkrétní bod v čase, kdy by pandemie měla být vyhlášena. Navíc právě WHO je tou institucí, která určitou epidemii za pandemii prohlašuje.

V další části svého tweetu Andrej Babiš uvádí, že česká média kritizují, že situaci státní orgány v ČR nezvládají. Aby jejich kritiku zmírnil a dokázal, „že jsme na tom velmi dobře“, vložil do tweetu tabulku počtu obětí nemoci covid-19.

Na adresu vlády a státních orgánů bezesporu po celou dobu pandemie od některých médií přichází kritika jak za konkrétní politická rozhodnutí, tak i za celkové fungování systémových prvků, které mají bránit v šíření koronaviru v populaci. Příklady této kritiky lze namátkou najít při procházení hlavních internetových médií – můžeme zde uvést upozornění serveru iRozhlas.cz na nedostatečnou připravenost republiky na světovou pandemii nebo kritiku chytré karantény, která dle zjištění serveru Seznam Zprávy nebyla dostatečně využívána hygieniky.

Nakonec premiér Babiš na zmiňovanou kritiku reaguje tím, že poukazuje na statistiku počtu úmrtí v evropských státech v přepočtu na milion obyvatel, která byla aktuální k 8. září 2020:

Jak v tabulce vidíme, Česká republika si stojí poměrně dobře, když má v přepočtu na 1 milion obyvatel 41 mrtvých. V této statistice si také ČR vede mnohem lépe než většina západních zemí EU. Nicméně tabulka jako taková obsahuje data za celé období šíření covidu-19 a neukazuje současný stav, pouze celkový výsledek za období delší než půl roku. Když se podíváme na graf všech úmrtí v čase, zjišťujeme, že od srpna dochází po útlumu k mírnému nárůstu počtu úmrtí.

Nyní pro srovnání využijeme statistiku úmrtí v čase u našich sousedů, tedy Rakouska, Německa, Polska a Slovenska od 1. srpna do 8. září 2020. Ačkoliv se nedá jednoznačně vybrat datum počátku druhé vlny, ke konci července už například Roman Prymula mluvil o možnosti, že druhá vlna nastupuje. I z grafu počtu nových případů je pak vidět, že právě od přelomu července a srpna dochází v Česku k čím dál většímu nárůstu počtu nově nakažených.

Dále je vhodné zmínit, že premiér do tabulky nezahrnul některé evropské státy. Neomezuje se přitom jen na státy EU (vizte např. Norsko či Švýcarsko) ani na státy určité velikosti (vizte Andorru). V níže uvedené tabulce, která již pochází od nás, jsou tedy doplněny Bělorusko, Ukrajina, Lotyšsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina, Albánie, Černá Hora, Island a Moldávie. Naopak ani my jsme do tabulky nezahrnuli velmi malé státy jako San Marino či Lichtenštejnsko, protože kvůli jejich malému počtu obyvatel dokážou i jednotky úmrtí statistiku značně vychýlit a tamější data tedy nejsou příliš směrodatná.

Z tabulky vyplývá, že pokud vezmeme v potaz jen údaje od 1. srpna, tedy přibližně od nástupu tzv. druhé vlny v Česku, nevede si Česká republika tak dobře, když nižší počty úmrtí mají např. i Německo, Rakousko či Slovensko. Z celkových 40 států seřazených sestupně podle počtu úmrtí na počet obyvatel je na 25. místě, nikoli tedy na chvostu žebříčku, jako je tomu v tabulce premiéra. Pokud bychom pak za zmíněné období brali v potaz pouze 31 států, které se objevily v premiérově tabulce, je Česko 18., nikoliv 26., jak by vyplývalo z tabulky zveřejněné premiérem.

Výrok hodnotíme jako zavádějící: jednak proto, že nelze tvrdit, že by WHO o pandemii covidu-19 nevěděla, naopak situaci podrobně sledovala. Podle některých kritiků však s jejím vyhlášením váhala. Tabulka připojená k tweetu pak selektivně využívá data za celé období pandemie a nevěnuje se aktuální situaci, kterou kritizuje WHO. Dokládat příznivost současné situace dlouhodobými daty, když aktuální data ukazují podstatně horší stav, pak považujeme za zavádějící.

Alexandr Vondra

My jsme vždycky byli velká strana (ODS, pozn. Demagog.cz).
Deník N, 4. září 2020
Vnitrostranická politika
Pravda
ODS má jednu z největších členských základen mezi českými politickými stranami. Členů ODS je cca 13,5 tisíce. Strana také patří mezi nejúspěšnější subjekty ve volbách do Poslanecké sněmovny.

Občanská demokratická strana (ODS) vznikla v roce 1991 rozdělením Občanského fóra na Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí. Europoslanec Vondra hovoří o velikosti strany v souvislosti s existencí rozdílných názorů jejích členů. Na velikost strany se můžeme dívat optikou počtu členů ve straně nebo také optikou jejích volebních výsledků. Politickou stranu lze tedy považovat za velikou, pokud dokáže přitáhnout široké spektrum voličů a ve výsledcích voleb tak obsazuje zpravidla přední místa.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny od roku 1996 (roky 1998, 2002, 2006, 2010) do posledních voleb z roku 2017 ODS s výjimkou roku 2013 vždy zaujímala první nebo druhé místo. V roce 2013 skončila jako pátá. Její volební výsledky se jinak pohybovaly přibližně mezi 20 a 35 % hlasů. V roce 2017 skončila jako druhá, ale pouze s 11,32 % hlasů. V tomto ohledu tedy lze říci, že ODS skutečně vždy byla velikou stranou. Zároveň je dobré zmínit i slova Alexandra Vondry, která následují po ověřovaném výroku „a zase budeme velká strana“. Je tedy vidět, že europoslanec Vondra si uvědomuje současný pokles „velikosti“ strany.

Co se týče počtu jejích členů, v roce svého založení jich měla ODS 18 557. Nejvyššího počtu členů dosahovala okolo let 2009 a 2010 – až necelých 34 tisíc. V následujících letech počet členů značně klesal. Tento úbytek (.pdf, str. 2) se přisuzuje několika příčinám. Jednou z nich byl vznik nových konkurenčních stran, které některé členy odvedly – zejména nová TOP 09 a hnutí ANO 2011. Dalším důvodem pak bylo i zbavování se tzv. mrtvých duší. Dále je také na vině i rušení některých oblastních organizací. V roce 2012 ODS měla už jen 25 892 členů, v roce 2014 18 tisíc. V letech 2015–2017 se členská základna držela přibližně na 14 tisících, v současnosti čítá 13 600 členů.

V porovnání s ostatními stranami patří ODS skutečně mezi strany větší. Více členů má v současnosti KSČM (31 456) a KDU-ČSL (21 706), prakticky stejně pak ČSSD (13 845). Méně mají naopak SPD (6 459), ANO (2 861), TOP 09 (2 761), STAN (1 653) a Piráti (1 020). I v minulosti KSČM byla (.pdf, str. 2) vždy politickou stranou s největší členskou základnou – v roce 1992 měla přes 350 tisíc členů, v roce 2010 přes 100 tisíc. Větší počty členů má tradičně také KDU-ČSL. V devadesátých letech dosahovaly (.pdf, str. 2) až 90 tisíc, teprve po přelomu tisíciletí počty klesly pod 50 tisíc. ČSSD měla naopak spíše méně členů než ODS. V 90. letech a na přelomu tisíciletí měla pod 20 tisíc, poté začal počet jejích členů růst – v roce 2014 jich měla necelých 23 tisíc (.pdf, str. 2). Od té doby ale také dochází ke kontinuálnímu úbytku až na současných necelých 14 tisíc.

ODS tedy skutečně patří ke stranám s největší členskou základnou v Česku. Pokud se podíváme na její volební výsledky, patří taktéž k nejúspěšnějším českým stranám.

Alexandr Vondra

Pravda
28. května letošního roku přijalo Všečínské shromáždění lidových zástupců značně kontroverzní zákon, který je obecně považován za nástroj ohrožující dosavadní práva Hongkongu. Zda může být Tchaj-wan další na řadě, je do značné míry predikcí a není předmětem hodnocení.

O slibu, který europoslanec Vondra zmiňuje, jsme psali například v tomto výroku. K přechodu vlády nad Hongkongem od Velké Británie k Čínské lidové republice došlo roku 1997. Stalo se tak na základě britsko-čínské dohody přijaté roku 1984, kdy byl ustanoven právě systém „jedna země, dva systémy“. Ten Hongkongu zaručuje zachování značné míry autonomie, a to po dobu padesáti let (do roku 2047). Čína se tak zavázala k zachování společenského a hospodářského systému, právního řádu a občanských svobod Hongkongu. Konkrétně je tato záležitost stanovena v článku 5 (.pdf, str. 58) Základního zákona, který říká, že socialistický systém a jeho politika se nebudou v Hongkongu uplatňovat a po dobu 50 let se nebude měnit předchozí kapitalistický systém a způsob života. 

V případě „totálního pošlapání (slibu) Pekingem“ pak lze předpokládat, že Alexandr Vondra naráží především na nedávné přijetí tzv. bezpečnostního zákona Všečínským shromážděním lidových zástupců. K němu jsme se vyjádřili podrobněji zde. Od 28. května 2020, kdy byl zákon přijat, panuje obava, že by mohl narušit svobody a práva daná Hongkongu při jeho znovupřipojení k Číně. Po přijetí tohoto předpisu Čínou vydala Evropská unie prohlášení, v němž vyjadřuje obavy z narušení autonomie Hongkongu a zároveň je hluboce znepokojena snahou Číny neplnit své mezinárodní závazky, které přijala při převzetí Hongkongu. 

K tomuto prohlášení se připojily i některé další evropské státy, které přitom nejsou součástí EU, např. Island, Norsko, Černá Hora či Albánie. O situaci v Hongkongu se ovšem zajímají i další státy světa a své znepokojení nad tamní situací vyjádřila například i Velká Británie, Kanada, USA nebo Austrálie. Zákon posílil již probíhající protesty, které měly za cíl mimo jiné vyjádřit nesouhlas s navrhovaným zákonem, který by umožnil vydávání podezřelých do pevninské Číny a následný soudní proces před orgány ovládanými Komunistickou stranou. Demonstrace se však dlouhodobě střetávají s represivními akcemi.

Vzhledem k postoji zmíněných evropských i mimoevropských zemí, stejně jako řady tuzemských (Euro, iRozhlas nebo Novinky) i zahraničních (Financial Times či The Guardian) medií lze konstatovat, že Čína skutečně podkopává slib, spočívající v záruce demokracie, vytvářením nástrojů pro jeho destrukci. Stejného názoru je i Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva.

Pokud jde o předpověď Tchaj-wanu jako dalšího území, které bude čelit tlaku Čínské lidové republiky, nezbývá než se omezit na tvrzení, že budoucnost nikdo nezná. Tchaj-wan tak může být další na řadě, ale nemusí. Vzhledem ke zhoršujícím se vztahům mezi oběma zúčastněnými lze ale scénář, ve kterém spor eskaluje, vidět jako reálnou možnost.

Pravda
Předseda Senátu PČR Miloš Vystrčil měl pro cestu na Tchaj-wan podporu celé horní komory. Z přítomných 52 senátorů hlasoval proti usnesení na podporu cesty jediný. Ten svůj hlas zdůvodnil nedostatečným seznámením s „výhružným" dopisem Jaroslavu Kuberovi.

Na 23. schůzi Senátu PČR navrhl kvůli čínskému vyhrožování senátor Pavel Fischer, pověřený Výborem pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, k projednání „Návrh usnesení Senátu k pokusům Čínské lidové republiky o vměšování do vnitřních záležitostí České republiky." Z přítomných 52 senátorů hlasovalo 50 pro, Jiří Cieńciała, člen senátorského klubu hnutí ANO, aktuálně bez politické příslušnosti, se zdržel hlasování a nezařazený senátor Jaroslav Doubrava, aktuálně za Severočeši.cz, jako jediný hlasoval proti. „Zdůvodnil to tím, že se s dokumentem z čínské ambasády, který byl nalezen v pozůstalosti Vystrčilova předchůdce Jaroslava Kubery (ODS) a je veřejně dostupný, prý neměl možnost seznámit.“ Zahraniční výbor Senátu vydal usnesení už 11. března 2020, avšak k projednání na plénu došlo až 20. května. V jednom z bodů tohoto usnesení bylo i vyjádření podpory, „aby právě v tomto kontextu to byl předseda Senátu PČR, kdo v doprovodu podnikatelské delegace navštíví Tchaj-wan.“ Čína se proti české cestě na Tchaj-wan tvrdě ohrazovala.

Cestu pak Vystrčil oficiálně oznámil 9. června 2020. Na Tchaj-wan odletěl 29. srpna 2020.

V devadesátičlenné delegaci bylo pak kromě Vystrčila dalších sedm senátorů, například 1. místopředseda Senátu Jiří Růžička, předseda Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Pavel Fischer nebo předseda Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Lumír Kantor.

To, že se cesta na Tchaj-wan uskutečnila za podpory Senátu PČR, pak Miloš Vystrčil zmínil i ve svém projevu 31. srpna na Národní univerzitě Chengchi na Tchaj-wanu.

Závěrem doplňme, že neověřujeme, zda je krok Miloše Vystrčila sympatický, či nikoliv. Jedná se o hodnotový soud Alexandra Vondry a jako takový jej ověřovat nemůžeme.

Pravda
Tchaj-wan od konce občanské války, ve které byli Čankajškovi nacionalisté poraženi komunisty Mao Ce-tunga, vystupoval jako zástupce jediné Číny. Od 70. let se ale pozice Tchaj-wanu postupně mění. V posledních letech se do vrcholných funkcí dostávají stoupenci nezávislosti.

V roce 1949 v Číně skončila občanská válka mezi komunisty v čele s Mao Ce-tungem a nacionalisty ze strany Kuomingtan vedené Čankajškem. Válka dopadla vítězstvím pro komunisty, kteří vytlačili zbytky Čankajškova Kuomingtanu na Tchaj-wan. Tchaj-wan se tak de facto stal na pevninské Číně nezávislým územím, představitelé Kuomintangu však tvrdili, že existuje jen jedna Čína (tzv. princip jedné Číny), jejímiž oni jsou představiteli, kteří ovšem nemají území celé Číny pod svou kontrolou. Cílem bylo ji znovu ovládnout, ovšem ne pod komunistickým vedením. Jako zástupce Číny vystupoval po válce Tchaj-wan i v Radě bezpečnosti OSN a mnohými státy západního světa byla jeho vláda uznávána jako jediný legitimní zástupce Číny.

Samostatnost Tchaj-wanu však nikdy neuznala samotná pevninská Čína. Ta také prosazuje princip jedné Číny, tedy že existuje pouze jedna legitimní politická moc, která zahrnuje pevninskou část Číny i Tchaj-wan. Princip tedy vylučuje existenci dvou čínských států. Podle výkladu ČLR je pak jediným legitimním útvarem zastupujícím „jednu Čínu“ právě pevninská Čína. V 70. letech došlo ke změnám ve světě diplomatických vztahů, když OSN začala uznávat vládu Čínské lidové republiky a zástupci Čínské republiky z Tchaj-wanu tak v Radě bezpečnosti ztratili své místo. Prudce klesl i počet států, které Čínskou republiku diplomaticky uznávají.

Postupem času se plán na invazi do pevninské Číny ukázal jako neproveditelný. Zároveň se Tchaj-wan postupně evolučně proměnil v prakticky fungující demokratický stát s pluralitním politickým systémem. S demokratizací země si od 70. let Tchaj-wan postupně přestává činit nároky na území celé Číny. V posledních letech pak opakovaně zaznívají požadavky, které usilují o Tchaj-wan jako samostatný suverénní stát nezávislý na zbytku Číny. Tenze pak narostly zejména v roce 2000 po zvolení prezidenta Chen Shui-biana, který se otevřeně hlásil k nezávislosti země. Současná prezidentka Tsai Ing-wen je zástupcem Demokratické pokrokové strany, která tradičně podporuje nezávislost Tchaj-wanu. Při své inauguraci se prezidentka Tsai odmítla přihlásit k principu jedné Číny.

Pravda
Tchaj-wan udržuje diplomatické vztahy s 15 státy. Vedle Marshallových ostrovů jsou to např. Paraguay, Honduras, Haiti, Nikaragua či ostrovní státy Palau, Tuvalu, Nauru a Svatý Kryštof a Nevis. Tyto státy v souladu s politikou jedné Číny neudržují diplomatické vztahy s ČLR.

Tchaj-wan udržuje diplomatické vztahy s 15 státy, konkrétně jsou to Marshallovy ostrovy, Nauru, Palau, Tuvalu, Svazijsko, Vatikán, Belize, Guatemala, Haiti, Honduras, Nikaragua, Paraguay, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie a Svatý Vincenc a Grenadiny.

Navázání diplomatických vztahů s Čínskou lidovou republikou (Čínou) nebo Čínskou republikou (Tchaj-wanem) se odvíjí od politiky jedné Číny. Podle ní platí, že „státy udržující diplomatické vztahy s ČLR nemohou mít vztahy s Taiwanem, a naopak.“ Oněch vyjmenovaných 15 států tedy nemá navázané diplomatické vztahy s Čínou. Toto platí i pro jedinou evropskou zem, která je na daném seznamu, a sice pro Vatikán. Ten nemá s Čínou navázané oficiální diplomatické vztahy od 50. let minulého století.

Nepravda
Jako premiér se Jan Fischer setkal s dalajlamou v září 2009 v Kramářově vile, tuto schůzku již tehdy jeho mluvčí označil za soukromou. V zásadě stejnou formu nicméně mělo také setkání dalajlamy a Václava Havla v únoru roku 1990 – to proběhlo v prezidentské rezidenci v Lánech.

Předně uveďme, že při ověřování tohoto výroku považujeme výraz „nedal červený koberec“ pouze za obrazné vyjádření, a nebereme ho tedy doslovně.

Jan Fischer se s tibetským duchovním vůdcem dalajlamou setkal 11. září 2009, tedy v době, kdy předsedal tzv. úřednické vládě, která byla jmenována v květnu 2009 po pádu vlády Mirka Topolánka. Ke schůzce došlo v Kramářově vile, která slouží jako rezidence předsedy vlády České republiky“. Čínské velvyslanectví se tehdy proti návštěvě dalajlamy v ČR a jeho účasti na konferenci o míru a demokracii v Asii ohradilo.

Podle tehdejšího prohlášení tiskového mluvčího Jana Fischera však zmiňované přijetí dalajlamy v Kramářově vile bylo „soukromou schůzkou“. Toto tvrzení později zopakoval Jan Fischer i v roce 2012 ve svém článku pro Parlamentní listy: „(…) s ohledem na citlivost této věci pro čínskou stranu jsem zvolil setkání soukromé, v rezidenci – Kramářově vile, a bez médií.“ Dodejme, že tehdy Jan Fischer reagoval na kritiku, která k němu směřovala právě ze strany Alexandra Vondry.

Nepřísluší nám hodnotit, do jaké míry byla schůzka Jana Fischera s dalajlamou skutečně soukromá. Pro hodnocení výroku je nicméně důležité zmínit, že například setkání dalajlamy a Václava Havla v únoru 1990 mělo do jisté míry podobnou formu jako setkání tibetského duchovního vůdce s Janem Fischerem. Jako úřadující československý prezident tehdy Václav Havel pozval dalajlamu „do prezidentské rezidence na zámek v Lánech“ (video, čas 01:50). Jednalo se také o „soukromé setkání“ (video, tamtéž). I proti této návštěvě čínská strana protestovala a nepřijala „názor, že návštěva má ryze soukromý charakter a že nepoškodí společné zájmy obou zemí“ (video, čas 02:14).

Za dobu, kdy byl Václav Havel českým a dříve československým prezidentem, navštívil dalajlama Českou republiku celkem čtyřikrát: v letech 199019972000 a 2002. Dodejme, že ve výroční zprávě Správy Pražského hradu za rok 2002 (.pdf, str. 19) je mezi „společenskými a pracovními akcemi“ na zámku v Lánech uvedena právě také návštěva delegace dalajlamy.

Je pravdou, že zástupci Čínské lidové republiky se ohradili proti návštěvě dalajlamy v ČR v roce 2009, kdy proběhlo také jeho setkání s Janem Fischerem. Jelikož však tato schůzka měla v zásadě stejnou formu jako schůzka dalajlamy s Václavem Havlem v roce 1990 (oba v době setkání vykonávali vysokou funkci, oba dalajlamu pozvali do své oficiální rezidence a oba označili tato setkání za soukromá), hodnotíme výrok jako nepravdivý.