Přehled ověřených výroků

Výroky o tom, zda skutečně existuje a funguje tzv. koalice ANO, SPD a KSČM, už Demagog.cz ověřoval a to nejednou. Z přiložených dat jednoznačně vyplynulo, že tato politická uskupení skutečně hlasují velmi často jednotně. Nutno dodat, že spolu zároveň hlasují také nejčastěji.

Jeden z posledních příkladů jednoty při hlasování se odehrál na schůzi Poslanecké sněmovny 22. května 2018. Poslanci hnutí ANO (kromě Radka Vondráčka), KSČM (kromě Jiřího Dolejše), SPD a jeden poslanec ČSSD tehdy hlasovali pro návrh Leo Luzara z KSČM na vyřazení projednávání kauzy Novičok z programu schůze. Stalo se tak i přesto, že návrh programu byl již předtím schválen organizačním výborem (kauza Novičok - bod 97).

Výrok Petra Fialy se týká hlasovací koalice hnutí ANO, SPD a KSČM. Tyto 3 kluby spolu hlasují v Poslanecké sněmovně nejčastěji. To je nepochybně pravdou. Jsou ovšem hlasování, která lze považovat za klíčová, kde spolu tyto 3 subjekty nehlasují. Např. na úrovni formování vlády to lze doložit na tom, že SPD a komunisté nehlasovali (pochopitelně narozdíl od hnutí ANO) pro vládu Andreje Babiše při hlasování o důvěře.

Dále pak se strany neshodly při hlasování o vydání poslanců Babiše a Faltýnka. V neposlední řadě pak subjekty hlasovaly rozdílně na úrovni předkládané legislativy, kdy komunisté chtěli měnit Ústavu tak, aby poslanci ztráceli mandát při pravomocném odsouzení, resp. po přeběhnutí mezi kluby. Proti tomu bylo hnutí ANO.

Analýzu toho, jak hlasují jednotliví poslanci a strany, vypracoval Michal Škop z projektu KohoVolit.eu a byla publikována ve spolupráci s datovým oddělením Českého rozhlasu. Obsahuje data k 12. dubnu 2018.

Analýza ve zkratce sleduje nakolik podobně hlasují poslanci a také to, jak často spolu hlasují celé strany. Na úrovni jednotlivých poslanců lze sledovat, že u zmíněných stran mají k sobě nejblíže ANO s KSČM. SPD pak stojí poměrně vzdáleně od ostatních stran, což vysvětluje Kamil Gregor (politolog a analytik sdružení KohoVolit) tak, že hnutí SPD hlasuje v některých případech zcela proti všem ostatním subjektům, což jej tlačí právě do okrajové pozice.

Tabulka, kterou Škop zveřejnil na svém facebookovém profilu a kterou přikládáme, sledovala nakolik jednotlivé strany hlasují spolu. Pro uznání „koalice“ (resp. pro společné hlasování) bylo v tomto případě třeba, aby byla přítomna alespoň polovina poslanců dané strany a aby více než 2/3 poslanců klubu hlasovalo stejně. Tato metrika měla pokrýt hlasování, která jsou důležitá (je na nich větší počet poslanců) a kdy se hlasuje stranicky.

Z tabulky plyne, že hnutí ANO, komunisté a SPD spolu hlasují nejčastěji. A to platí pro všechny tři strany. Nicméně výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť strany spolu nehlasují stále.

Dodejme, že autor výzkumu na svém Facebooku popisuje některé metodologické záležitosti, které jsou pro jeho výstup zásadní. Jako podstatné se jeví, že menší váha při hledání společné míry hlasování mezi stranami je přikládána hlasováním, kde je jednoznačná shoda (aby se omezila míra, např. hlasování o námitce, kde hlasují vlastně všichni stejně). Oproti tomu hlasování, která jsou vyrovnaná (a je zde tedy předpoklad, že je zde mezi stranami střet), mají pro výsledek větší váhu.

Data, která Škop uvádí, nezahrnují aktuálně probíhající schůzi, kde 3 zmíněné subjekty spolu podpořily vyřazení bodu o Novičoku.

Andrej Babiš se skutečně nedávno vyjádřil, že pokud by sociální demokraté ve vnitrostranickém referendu odmítli účast ve vládě, jsou ve hře předčasné volby s možným termínem na jaře 2019.

Skutečnost, že Andrej Babiš, potažmo hnutí ANO, nemají plán B pro případ odmítavého stanoviska ČSSD v referendu k vládní účasti, potvrzuje slova místopředsedy ANO Richarda Brabce pronesená 27. května 2018 v pořadu Otázky Václava Moravce:

„Nemáme plán B, nepřipravujeme ho. Odmítám to, že bychom jednali naoko se sociální demokracií a mezitím připravovali nějakou variantu viz ta takzvaná hlasovací mašinérie.“

Dle čl. 68 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. ústava České republikyjmenuje předsedu vlády prezident republiky a na jeho návrh schvaluje navržené ministry. V případě, že takto jmenovaná vláda nezíská důvěru, proces se opakuje. Pokud takto jmenovaná vláda nezíská důvěru ani na druhý pokus, prezident jmenuje předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny. Od voleb do Poslanecké sněmovny ve dnech 20. - 21. října 2017 byl premiér zatím jmenován pouze jednou.

Pokus o sestavení vlády de iure začíná ve chvíli, kdy prezident jmenuje předsedu vlády. V praxi je tento krok obcházen tzv. pověřením o vládním vyjednávání. Prezident danou osobu přímo nejmenuje premiérem, ale svěří jí do rukou odpovědnost za hledání vládní podpory ve sněmovně a hledání vhodných ministrů. V případě, že tato osoba nebude schopna ve sněmovně vládní podporu získat, může prezident pověřit jednáním dalšího člověka, aniž by vyplýtval jeden ze tří ústavou daných pokusů.

V současnosti jsme v situaci, kdy vláda pokračuje v demisi a premiér, Andrej Babiš, byl prezidentem pouze pověřen vládním vyjednáváním. Prozatím nebyl podruhé jmenován premiérem. Druhý formální pokus o sestavení vlády tedy nebyl dle Ústavy České republiky zahájen.

Petr Fiala má pravděpodobně na mysli postoje, které KSČM prezentovala v souvislosti s posilováním účasti České republiky na zahraničních misích v Iráku, Afganistánu či v Pobaltí. K tomuto posilování se zavázala koalice ANO a ČSSD v jejich připravovaném programovém prohlášení vlády. Navzdory nesouhlasnému postoji předsedy KSČM však zatím k žádné konkrétní změně v rámci programového prohlášení nedošlo. Snaha KSČM v čele s Vojtěchem Filipem o změnu vládního prohlášení v otázce zahraničních misí může být legitimně vnímána jako pokus o takovéto zasahování, avšak zatím bezúspěšně.

ANO a ČSSD na vznik vlády s důvěrou Poslanecké sněmovny potřebují tichou podporu KSČM. Předseda KSČM Filip však na margo posilování zahraničních misích prohlásil: „Pokud by to zůstalo součástí vládního prohlášení, tak by nebyla podpora KSČM možná. To je přímá věta z politického stanoviska ÚV KSČM z jednání, které už je schváleno.“

Poslední jednání předsedů ANO, ČSSD a KSČM však zatím žádné konkrétní změny programového prohlášení nepřineslo. Předseda ČSSD Hamáček potvrdil, že ČSSD bude trvat na posílení českých vojenských misích v zahraničí a jejich zahrnutí v programovém prohlášení vlády. Předseda KSČM Filip zopakoval negativní stanovisko, zatímco předseda ANO Babiš považuje tyto neshody za otázku formulace a slovíček.

Rovněž lze zmínit situaci, kdy poslanecká sněmovna zarazila jednání o kauze Novičok, což se nepochybně zahraniční politiky dotýká. V hlasování tento bod vyřadilo hnutí ANO společně s SPD a komunisty. Nicméně lze z našeho pohledu komplikovaně doložit, že se tak stalo na popud KSČM, neboť jednání, která by k tomu mohla mířit (ať již kuloární nebo na organizačním výboru), nejsou veřejně zaznamenána.

Výrok zejména s ohledem na kauzu Novičok hodnotíme jako neověřitelný, ve věci misí reálně komunisté požadavky mají, nicméně ty prozatím nebyly brány v potaz a nepromítly se do reálné podoby zahraničních misí AČR.

Výrok je hodnocen jako pravda, jelikož vláda Andreje Babiše ještě neskončila a svůj odchod z ní už ohlásili tři dlouholetí ministři. Spor Karly Šlechtové a Martina Stropnického přes média skutečně odhalil personální problémy mezi jednotlivými členy vlády.

Opuštění vlády Andreje Babiše oznámili v posledních týdnech 3 ministři, kteří zasedali už v předešlé Sobotkově vládě. Konkrétně se jedná o ministra zahraničí Martina Stropnického, ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a ministra dopravy Dana Ťoka. Stropnický a Pelikán se vládního angažmá nezříkají kvůli pochybením v čele resortů. Pelikán se rozchází s názorovou většinou hnutí ANO a Stropnický zase označil Sněmovnu jako místo s příliš negativní energií a míří na velvyslanectví do Izraele.

Spor Karly Šlechtové a Martina Stropnického ohledně několika miliardového nákupu mobilních radarů, ve kterých narazila inspekce Ministerstva obrany na „závažné nálezy“, vyústil až ve svolání Bezpečnostní rady státu. Na setkáni Rady se bude také řešit sledování ministryně obrany neznámými pachateli, proti kterým musela zasahovat i ochranka.

Ministr Stropnický se ke Karle Šlechtové vyjádřil také v rozhovoru pro server lidovky.cz, ve kterém se podivoval nad prohlášením čerstvé ministryně, ve kterém prohlásila, že resort obrany a jeho nákupy budou podrobeny auditu.

Předseda vlády Andrej Babiš se ke sporu jeho ministrů zatím dlouze nevyjadřoval. Skrze média Šlechtové pouze vzkázal, že je přepracovaná a měla by si odpočinout. Mediální přestřelka pokračovala, Karla Šlechtová prohlásila: „Nebudu dělat nikomu vola a nejsem něčí poskok.“ V rozhovoru pro Idnes.cz ministryně obrany také zmínila, že předseda vlády s ní nekomunikoval ani v záležitosti nákupu radarů.

Dle článku portálu iRozhlas z 23. dubna 2018, slíbila vláda Andreje Babiše změny za 110 miliard korun.

9 miliard korun slíbil Andrej Babiš při setkání s českými olympioniky. Mezi sliby k této částce patří například krytá sjezdovka, rychlobruslařská hala a nový hokejový stadion pro Kometu Brno. Při návštěvě moravskoslezského kraje slíbil Andrej Babiš investice v hodnotě 1,7 miliardy korun. Ty zahrnovaly mj. vědeckou knihovnu, koncertní síň a přístavbu domu umění.

Ministerstvo financí navrhlo snížit daně z příjmů a pojistné živnostníkům. Státní rozpočet tak má přijít o příjmy v hodnotě 28,7 miliardy korun. Vláda také rozhodla o návrhu novely zákona o důchodovém pojištění. Na navýšení důchodů vláda slíbila 14,5 miliardy korun. Slíbena byla také reforma financování regionálního školství s nutným navýšením rozpočtu o 11 miliard korun. 18,3 miliardy korun pak bylo slíbeno na platy pedagogů a nepedagogických pracovníků. 5,83 miliard korun ročně schválila vláda věnovat na slevy na jízdném pro seniory a studenty.

4,7 miliardy korun bylo slíbeno na rekonstrukci Národního divadla, Národní galerie a Invalidovny v Karlíně. 3 miliardy korun vláda plánuje přidělit z rozpočtu krajům na opravy silnic. Při návštěvě Brna Andrej Babiš také slíbil investici do porodnice za 2 miliardy korun. Na Mladoboleslavsku vláda slíbila investice v hodnotě 1,7 miliard korun do infrastruktury. 1,2 miliardy korun bylo slíbeno investovat ze státního rozpočtu ve Středočeském kraji. V Libereckém kraji vláda slíbila 500 milionů na rekonstrukci skokanských můstků v Harrachově, 350 milionů na demolici zchátralých objektů v kraji a 90 milionů na rekonstrukci školky v Semilech. 60 milionů bylo slíbeno na alternativní vedení vody z Jizerských hor.

Mladým párům do 36 let slíbilo Ministerstvo pro místní rozvoj výhodnější hypoteční úvěry. Státní fond rozvoje bydlení navrhlo poskytnutí hypotéky v hodnotě 2 milionů na úrok 1,76 procenta. Celková hodnota vládní investice je 1,1 miliardy korun.

Pro snížení negativních dopadů na zdroje pitné vody v rámci rozšíření polského hnědouhelného dolu Turów vyčlenila vláda 60 milionů korun.

Zaměstnancům v protidrogové prevenci slíbila vláda navýšení platů s vyčleněním 36 milionů korun ze státního rozpočtu. 25 milionů korun na magnetickou rezonanci slíbil Andrej Babiš při návštěvě nemocnice v Kroměříži.

Výrok je hodnocen jako pravdivý. Dne 2. května 2018 proběhla 5. evropsko-africká ministerská konference o migraci a rozvoji. Tato iniciativa bývá zkráceně nazývána také Rabatským procesem. Českým zástupcem na konferenci byl současný ministr vnitra v demisi Lubomír Metnar. Představitelé zúčastněných zemí následně přijali společné prohlášení, které bývá označováno jako Marakéšská deklarace.

Rabatský proces je jednou z regionálních iniciativ, které se snaží podpořit vzájemnou komunikaci a spolupráci v otázkách migrace, místního rozvoje a spolupráce mezi státy severní i střední Afriky a státy EU. Název je odvozen od místa první schůzky v roce 2008 v hlavním městě Maroka Rabatu (. pdf, str.10–12).

Dne 2. května 2018 proběhla již 5. ministerská konference v rámci Rabatského procesu v bývalém hlavním městě Maroka Marakéši. Českou republiku na místě zastupoval současný ministr v demisi Lubomír Metnar, který shrnul pozici ČR takto:

„Česká republika je připravena expertně i finančně přispět k dalšímu rozvoji rabatského procesu a spolupráci Evropské unie a Afriky. I nadále chceme být aktivní, a to především v realizaci aktivit pomáhajících stabilizovat osoby co nejblíže zemím jejich původu, ve vytváření opatření vedoucích k posilování ochrany hranic a k boji proti pašeráckým sítím v Africe. Za zásadní považuji i posílení vzájemné spolupráce na návratech. Konference byla velmi důležitá, neboť nejde domlouvat spolupráci s africkými státy, když s nimi nebudeme mluvit napřímo. Žádné nové závazky však nepřijímáme.“
Výsledkem konference bylo jednak potvrzení pokračování této iniciativy, jednak přijetí společné deklarace a akčního plánu s cílem dalšího rozvoje. Deklarace byla dle prohlášení ministerstva vnitra přijata jednomyslně s výjimkou Maďarska, které se ale chce i nadále podílet na pokračování Rabatského procesu. Tato deklarace je ze strany ČR chápana jako legálně nezávazný dokument.

Výrok je hodnocen jako zavádějící kvůli tomu, že je sice pravdou, že tento cíl v prohlášení opravdu je, ale je zavádějící ho vztahovat k migraci obecně. A to vzhledem k tomu, že je to pouze jeden z cílů jedné z pěti hlavních oblastí deklarace, která se zabývá problematikou legální migrace a zaměstnanecké mobility speciálně.

Marakéšská deklarace zmiňuje pět hlavních oblastí, které by se měly stát hlavním cílem snah deklarujících států v nejbližší budoucnosti:

• oblast výhod migrace a problematiky,
• oblast legální migrace a mobility,
• oblast ochrany a azylového řízení,
• oblast prevence a boje proti nelegální migraci, pašeráctví a obchodu s lidmi,
• oblast návratu, zpětného převzetí a reintegrace.

Oblast legální migrace a mobility (.pdf, str. 5) deklarující strany chápou jako důležitou a chtějí zajistit její posílení a rozvoj především pro určité kategorie cestujících. Vyjadřují se v takto:

„... recognise the need to encourage and to strengthen the pathways to regular migration, based on efficient civil registration systems, and to promote the mobility of certain categories of travellers (in particular, businessmen and businesswomen, young professionals or researchers) between European and North, West and Central African countries.“

V této je oblasti pak vytyčený cíl číslo 3 v překladu: „...podpora legální migrace a mobility, obzvláště u mladých osob a žen, mezi Evropou a severní, západní a centrální Afrikou, a mezi těmito regiony navzájem.“ Cíl by se měl specificky zaobírat jen legální migrací dle možností a potřeb jednotlivých pracovních trhů, ochranou a právy pracovníků a podporou dobrých postupů a faktorů v rámci mezi a mimoregionální mobility.

V otázce dopadů migrace na rozvoj států se deklarující státy v prohlášení (. pdf, str. 4) přihlásily k zásadám rozvojové Agendy 2030 přijaté OSN, která ve svém cíli číslo 10.7 hovoří o tom, že ke snižování nerovnosti mezi a uvnitř států je potřeba zajistit řádnou, legální a bezpečnou možnost migrace a mobility lidí, a to za využití plánované a organizované migrační politiky. Lze tedy tvrdit, že obecně organizovaná (ve smyslu státem kontrolovaná) legální migrace je považována za jeden z pozitivních zdrojů rozvoje a růstu států.

Začátkem května 2018 se v Marakéši konala ministerská konference Rabatského procesu, které se účastnili evropské a africké státy. Předmětem konference byla podpora střední, severní a západní Afriky v boji proti nelegální migraci, pašování lidí a převaděčství, zaznělo i téma návratů nelegálních migrantů zpět do afrických zemí.

Výsledkem konference bylo přijetí Marakéšské politické deklarace a Marakéšského akčního plánu do roku 2020 - nejsou to ovšem právně závazné politické dokumenty. Maďarsko vyjádřilo nesouhlas s deklarací a akčním plánem jako jediná z evropských zemí.