Přehled ověřených výroků

Výrok Andreje Babiše hodnotíme jako nepravdivý, neboť dle dostupných informací, zejména Nařízení ministra vnitra č. 10 z roku 1970 (.pdf) včetně příloh, není zřejmé, že by příslušník Veřejné bezpečnosti byl nucen sloužit v Pohotovostním pluku VB.

Lubomír Metnar dle informací časopisu Týden z první poloviny prosince 2017 skutečně v Pohotovostním pluku Veřejné bezpečnosti působil, a to od 1. března 1988 do 23. února 1989. Později Metnar svou účast u Pohotovostního pluku nevyvrátil ani Deníku.

Babiš nicméně tvrdí, že pro policistu, tedy příslušníka Veřejné bezpečnosti, bylo nutností sloužit jistou dobu v Pohotovostním pluku. To je však v rozporu s Nařízením ministra vnitra č. 10 (.pdf) ze dne 10. března 1970, které vydává jednotné pokyny pro zřizováni pohotovostních útvarů Veřejné bezpečnosti ve smyslu usneseni vlády ČSSR č. 180 ze dne 23. července 1969.

Výběr branců k Pohotovostnímu pluku je čistě zájmovou záležitostí, což potvrzuje čl. 10 Přílohy č. 1: „K pohotovostním útvarům VB jsou zařazováni jen předem vybraní branci, kteří se dohodou zaváži po ukončeni náhradní vojenské služby vstoupit do služebního poměru příslušníka Veřejné bezpečnosti a vykonávat po dobu 19 měsíců službu u pohotovostního útvaru VB a potom ještě další tři roky u výkonných součásti Veřejnébezpečnosti.“

O pohotovostních plucích informoval v souvislosti s diskuzemi okolo Zdeňka Ondráčka také server Lidovky.cz. Ten s poukazem na historiky potvrzuje, že rozhodně ne všichni předrevoluční příslušníci policie (Veřejné bezpečnosti) museli projít Pohotovostním plukem, jak tomu bylo u jmenovaných politiků.

Jiří Pospíšil se po zvolení předsedou TOP 09 vyjádřil, že jeho cílem bude pracovat na komunálních volbách. Dále řekl, že lidé na kandidátce nemusí být členy strany a že je potřeba oslovit i nestraníky. Komunální volby mají být zároveň prvním hodnocením nového vedení.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože vyjádření Marie Zacharovové – ředitelky tiskového oddělení ruského ministerstva zahraničí – naznačuje obvinění, že se Česko spolu s dalšími zeměmi podílelo na výzkumu látky novičok. Zacharovová navíc tvrdí, že látka použitá při útoku v Anglii s velkou pravděpodobností pochází z některé z těchto zemí, a tudíž na ně částečně padá i vina za způsobení tohoto útoku. Zcela přímé obvinění z tohoto činu nám však přisouzeno nebylo, byť fakticky o obvinění jde.

Celá záležitost vznikla na základě rozhovoru ředitelky tiskového oddělení ruského ministerstva zahraničních věcí, Marie Zacharovové pro ruskou televizní stanici Rossiya 24. Zacharovová v něm odpovídala na otázky ohledně obvinění Ruska z použití jedu novičok k útoku na bývalého ruského vojenského zpravodajce Sergeje Skripala dne 4. března 2018 v Anglii. V rozhovoru se vyjádřila k původu jedu novičok takto:

„I want to state once more today, on live TV in your studio, that the most likely source of this compound is one of the countries that since the late 1990s have been actively studying compounds of the project 'Novichok'. As we already stated, it was developed neither by the Russian Federation, nor by the USSR. I listed these countries, but I will do so again: the UK, Slovakia, Czech Republic, Sweden, possibly the US. The data showing this are on the Internet.“

Její slova potvrdila i ruská tisková agentura TASS. Ruská obvinění z podílu na vývoji a výrobě novičoku česká strana opakovaně odmítla jako zcela lživá, nepodložená a urážlivá.

Pokud jde o přirovnání užití semtexu – plastické výbušniny – a toxických bojových látek skupiny novičok, můžeme jen připomenout, že užití plastických výbušnin není specificky omezeno žádnou mezinárodní smlouvou (na rozdíl od použití bojových plynů a látek, jako je novičok). Rusko se jako signatář Úmluvy o chemických zbraních z roku 1997 zavázalo takovéto látky nevyužívat, nevyvíjet a již vyrobené přiznat a zničit. Ruská federace i přes obvinění nikdy oficiálně nepřiznala vývoj, výrobu ani vlastnictví toxinu ze skupiny novičok.

Výrok hodnotíme jako pravdivý na základě předchozího ověření i z nově zjištěných dat. To, jestli skutečně funguje tzv. koalice ANO, SPD a KSČM, už Demagog.cz ověřoval. Z přiložených dat jednoznačně vyplynulo, že tato politická uskupení skutečně hlasují velmi často jednotně. A hlasují spolu také nejčastěji.

Jednota při hlasování se projevila na schůzi Poslanecké sněmovny 22. května 2018. Poslanec KSČM Leo Luzar navrhl, aby bylo z programu schůze vyřazeno projednávání kauzy novičok. Návrh programu byl již předtím schválen organizačním výborem PS (kauza novičok - bod 97).

Pro vyřazení tohoto bodu hlasovali poslanci hnutí ANO (kromě Radka Vondráčka), KSČM (kromě Jiřího Dolejše), SPD a jeden poslanec za ČSSD. Většinou (109 hlasů) tak návrh prošel a kauza novičok nebyla projednávána.

V rámci výroku nesrovnáváme zákon o majetkovém vyrovnání s církemi se zdaněním stavebního spoření, jak k tomu došlo v rozhovoru Práva. Soustředíme se toliko na samotný proces, o kterém mluví Kalousek. Tedy zdanění stavebního spoření a následné rozhodnutí Ústavního soudu.

V roce 2010 schválil Parlament vládní návrh novely zákona o daních z příjmů jako zákon č. 348/2010 Sb. Tento zákon stanovil jednorázové omezení v‎‎ýjimky ze zdanění pro příspěvek poskytovaný v rámci stavebního spoření. Výjimka, která byla dříve součástí zákona o daních z příjmů, byla pozastavena pro všechny příspěvky ze stavebního spoření, na které vznikl nárok v roce 2010 (§ 4, odst. 1, písm. s). Jednalo se tedy o jednorázové zdanění příjmů z příspěvků ze stavebního spoření pouze za rok 2010, repektive zdaňovací období roku 2011. Tím argumentoval Miroslav Kalousek již při projednávání návrhu zákona 2. listopadu 2010 v Poslanecké sněmovně.

Tato novela byla ale v dubnu 2011 vzhledem k rozporu s ústavní zásadou právní jistoty a legitimního očekávání shledána Ústavním soudem jako neústavní a byla proto zrušena. V dnešním znění zákona je tak příspěvek ze stavebního spoření od zdanění opět osvobozen.

Veškeré prostředky vybrané podle neústavní novely zákona o daních z příjmů jako daně z příspěvků ze stavebního spoření byly Ministerstvem financí vráceny stavebním spořitelnám, respektive na účty klientů, ještě v roce 2011.

Andrej Babiš má pravdu, že vydání hackera je kompetencí ministra spravedlnosti. Robert Pelikán mohl v době, kdy premiér výrok pronášel, o vydání do USA nebo Ruské federace rozhodnout o své vůli. To se změnilo o dva dny později, kdy Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí do doby, než projedná hackerovu stížnost. Tato informace však nebyla známa a změnila okolnosti případu. Během vysílání OVM byly okolnosti takové, že Robert Pelikán mohl sám o vydání rozhodnout a neohlížet se na další instituce.

Proces tzv. extradice se v České republice řídí zákonem o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. § 97 tohoto zákona jasně říká, že vydání do cizího státu povoluje ministr spravedlnosti. Stejně tak rozhoduje v případě, že o vydání nějaké osoby žádá více zemí (§ 102 zákona).

Podle § 95 o přípustnosti vydání rozhoduje krajský soud (což se v tomto případě stalo), do tří měsíců od vydání rozhodnutí pak může ministr spravedlnosti podat návrh na přezkum Nejvyššímu soudu v případě, že toto rozhodnutí zpochybňuje. To Pelikán neučinil.

Ruského občana Jevgenije Nikulina zadrželi v říjnu 2016 kriminalisté v Praze kvůli podezření z hackerství. Ve stejný den, tedy 16. listopadu, požádaly o jeho vydání USA a Rusko. Zatykač na Nikulina vydali Rusové o měsíc později než Američané a v té chvíli se už nacházel v české vazbě. Na konci května roku 2017 rozhodl Městský soud v Praze, že je možné Nikulina vydat jak do USA, tak i do Ruska. Přípustnost vydáni Nikulina potvrdil i pražský vrchní soud.

Rozhodnutí, do které země bude vydán, tedy zůstalo na tehdejším ministrovi spravedlnosti Robertu Pelikánovi. V lednu 2018 Nikulin neuspěl s ústavní stížností proti vazbě. V únoru podal další ústavní stížnost, podle které bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a obhajobu. Ta ovšem nemá odkladný účinek, a ministr spravedlnosti tak může o vydání Rusa podle zákona rozhodnout již nyní.

Nikulin také neuspěl se žádostí o „humanitární azyl“, proto chtěl podat žalobu na ministerstvo vnitra. Současný ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán ještě nerozhodl, do které země bude nakonec Nikulin vydán.

Svým výrokem chtěl Miroslav Kalousek poukázat na změnu názorů prezidenta Miloše Zemana v otázce možného stíhání členů vlády a jejich případného odvolání. Vzhledem ke změně ve veřejných vystoupeních Zemana k této věci je výrok hodnocen jako pravdivý. V roce 2013 považoval Zeman trestní stíhání člena vlády za překážku – v roce 2018 zastává naopak názor, že zde platí presumpce neviny a že problematické je až setrvání člena vlády pravomocně odsouzeného.

V období mezi 17. červnem 2013, kdy padla vládapremiéra Petra Nečase, a 25. červnem, kdy se prezident Zeman rozhodl pro úřednickou vládu Jiřího Rusnoka, skupina poslanců pod vedením Miroslavy Němcové navrhovala prezidentovi vytvoření jiné než úřednické vlády, a to na základech původní Nečasovy vlády a pod vedením Miroslavy Němcové. Ta prezentovala, že takovéto řešení by našlo podporu a potřebnou většinu 101 poslanců. „Řekl, že to jasné stanovisko vnímá, ale nic to nemění na tom, co už naznačoval, tedy že už má nějaké své řešení,“ popsala prezidentovu reakci Němcová.

Zeman se tedy rozhodl jmenovat úřednickou vládu Jiřího Rusnoka, která ale následně nedostala důvěru v Poslanecké sněmovně (v poměru 93 hlasů pro, 100 hlasů proti). Již krátce po jmenování této vlády Zeman uvažoval nad možností, že může dojít i na druhý pokus o sestavení vlády – ten však podmínil notářsky ověřeným seznamem 101 poslanců, kteří by takovou vládu podpořili.

Když Zeman vysvětloval poslancům, proč se rozhodl nejmenovat vládu Němcové opřenou o 101 podpisů, uvedl: „Při vší úctě k panu poslaci [sic] Petru Nečasovi jsem hluboce přesvědčen, že v uplynulých třech letech byl faktickým premiérem vlády ČR pan Miroslav Kalousek a jsem stejně tak přesvědčen, že v případě, že premiérkou jmenuji - a já to nevylučuji – pani [sic] Miroslavu Němcovou, pak to bude opět faktický ministerský předseda jménem Miroslav Kalousek. Prosím tedy, abyste si opravili zažité novinářské klišé a přestali mluvit o Nečasově vládě bez Nečase a začali mluvit o Kalouskově vládě s Kalouskem.“ V případě, že by jím navržená Rusnokova vláda nedostala důvěru, se ale Zeman obrátil k dalšímu důvodu možného vyšetřování, čímž prakticky řekl, že nehodlá jmenovat jinou než úřednickou vládu. „Nemám žádnou záruku, že kdyby se k moci vrátila bývalá koalice, by někdo z jejích členů nemohl být případně postižen řízením svého ministerstva z cely vyšetřovací vazby.“

Jedním z důvodů, proč prezident preferoval úřednickou vládu namísto vlády v demisi nebo vlády sestavené Němcovou, je možné odhalování politických struktur v rámci vyšetřování, o kterém informoval státní zástupce Ištvan. Tímto zablokoval možný druhý pokus o důvěru Rusnokově vládě a rovněž i návrhy Sněmovny na vládu jinou (např. vládu Němcové). Ve svém projevu při hlasování o důvěře Rusnokově vládě prezident předestřel, že před možným druhým pokusem dává přednost předčasným volbám a pokračování vlády v demisi. Svoje rozhodnutí mimo jiné obhajoval i možným rizikem budoucího stíhání některých poslanců, a tedy budoucích členů vlády, jak ukazuje tato ukázka z jeho projevu:

„Na závěr svého vystoupení se vracím k onomu tématu vyšetřování. Jeho základem vůbec není stíhání tří poslanců za údajnou korupci, jeho základem dokonce není ani vyšetřování nezákonnosti ve vojenském zpravodajství. Jeho základem je postupné odhalování propojení některých politiků a politických struktur, které bych nezdvořile nazval kmotrovskými mafiemi, před nimiž jsem varoval již ve svém inauguračním projevu. Tuto tezi mohu doložit veřejně publikovaným rozhovorem - asi tak před třemi týdny - vrchního státního zástupce Ištvana, tuším, že to bylo v Hospodářských novinách, kde doslova říká, že se čeká senzace v tomto směru a že pro tuto senzaci již má dostatečné důkazy. Byl jsem ujištěn, že toto vyšetřování skončí v řádu několika týdnů a ujišťuji Vás, že i kdybyste mě lámali kolem, že během těchto několika týdnů žádný druhý pokus nepodniknu z důvodů, které jsem již uvedl.“
V rozhovoru pro TV Nova z tohoto roku se Zeman vyjádřil k otázce odchodu ministra vlády z důvodu prvoinstančního rozhodnutí soudu o jeho vině ve smyslu, že by měli spíše končit až členové vlády, kteří byli pravomocně odsouzeni.

Andrej Babiš (spolu s Jaroslavem Faltýnkem) byl vydán Sněmovnou k trestnímu stíhání 19. ledna (2018). V květnu 2018 bylo přerušeno stíhání Jaroslava Faltýnka, stížnost Andreje Babiše však byla zamítnuta a jeho stíhání stále pokračuje.

Nominanta ČSSD na post ministra zahraničí Miroslava Pocheho odmítl jmenovat Miloš Zeman, údajně kvůli jeho postojům k migraci. Aktuálně tedy vláda nemá ministra zahraničí - ministerstvo bude dočasně řídit předseda ČSSD a ministr vnitra v nové Babišově vládě Jan Hamáček.

ČSSD potvrdila svou účast v Babišově vládě 15. června po výsledku vnitrostranického referenda. Vláda ANO a ČSSD se má opírat o hlasy KSČM, která má vládu tolerovat. Finálně má být o toleranci vlády komunisty rozhodnuto v sobotu 30. června 2018 po rozhodnutí ÚV KSČM.

Většinovou podporu začalo hnutí ANO hledat až po jmenování své menšinové vlády. První vládu Andreje Babiše jmenoval prezident Zeman 13. prosince 2017. Tato vláda nezískala důvěru Poslanecké sněmovny, a v současnosti tak vládne v demisi.

Již týden po volbách předseda ANO avizoval, že se pokusí sestavit vládu menšinovou, protože ostatní strany nechtějí spolupracovat. Prezident Miloš Zeman navíc pověření o vyjednávání o nové vládě nepodmínil podporou alespoň 101 poslanců.

Andrej Babiš sice začal jednat s ostatními stranami hned po volbách, ale přímou podporu pro svou vládu v Poslanecké sněmovně začalo hnutí ANO hledat až týden po jejím jmenování.

Výrok je hodnocen jako pravda, jelikož vláda Andreje Babiše ještě neskončila a svůj odchod z ní už ohlásili tři dlouholetí ministři. Spor Karly Šlechtové a Martina Stropnického přes média skutečně odhalil personální problémy mezi jednotlivými členy vlády.

Opuštění vlády Andreje Babiše oznámili v posledních týdnech 3 ministři, kteří zasedali už v předešlé Sobotkově vládě. Konkrétně se jedná o ministra zahraničí Martina Stropnického, ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a ministra dopravy Dana Ťoka. Stropnický a Pelikán se vládního angažmá nezříkají kvůli pochybením v čele resortů. Pelikán se rozchází s názorovou většinou hnutí ANO a Stropnický zase označil Sněmovnu jako místo s příliš negativní energií a míří na velvyslanectví do Izraele.

Spor Karly Šlechtové a Martina Stropnického ohledně několika miliardového nákupu mobilních radarů, ve kterých narazila inspekce Ministerstva obrany na „závažné nálezy“, vyústil až ve svolání Bezpečnostní rady státu. Na setkáni Rady se bude také řešit sledování ministryně obrany neznámými pachateli, proti kterým musela zasahovat i ochranka.

Ministr Stropnický se ke Karle Šlechtové vyjádřil také v rozhovoru pro server lidovky.cz, ve kterém se podivoval nad prohlášením čerstvé ministryně, ve kterém prohlásila, že resort obrany a jeho nákupy budou podrobeny auditu.

Předseda vlády Andrej Babiš se ke sporu jeho ministrů zatím dlouze nevyjadřoval. Skrze média Šlechtové pouze vzkázal, že je přepracovaná a měla by si odpočinout. Mediální přestřelka pokračovala, Karla Šlechtová prohlásila: „Nebudu dělat nikomu vola a nejsem něčí poskok.“ V rozhovoru pro Idnes.cz ministryně obrany také zmínila, že předseda vlády s ní nekomunikoval ani v záležitosti nákupu radarů.