Přehled ověřených výroků

Jan Farský skutečně zastupuje jako delegát Českou republiku v Parlamentním shromáždění NATO. Z každoročních zasedání pěti výborů se před třemi a čtyřmi roky zúčastnil zasedání výboru pro Obranu a bezpečnost. Parlamentní shromáždění NATO vydává souhrnnou zprávu z každého zasedání těchto výborů. V rámci zasedání, kterých se účastnil přímo Jan Farský, však jeho jméno figurovalo jenom v řádku delegáta za Českou republiku. Úlohy jednoho z mluvčích se tedy oficiálně neujal ani v roce 2014, ani v roce 2015. Neexistuje tedy oficiální záznam zmiňovaného apelu na americké kolegy.

Parlamentní shromáždění NATO dále vydává oficiální dokument, ve kterém uvádí politická doporučení pro členské a spřátelené krajiny. Již v roce 2014 je zmíněna potřeba zlepšit obranyschopnost vůči propagandě a dezinformacím z Ruska hlavně v souvislosti s děním na Ukrajině.

V roce 2015 byla problematice ruských dezinformací jakožto bezpečnostní hrozbě věnovaná přímo celá kapitola doporučení. Rovněž je zmíněná potřeba států efektivně se vůči tomuto typu hrozeb bránit. Lze tedy usoudit, že všichni účastníci Parlamentního shromáždění NATO, včetně amerických delegátů, se na takto definované hrozbě a potřebě jejího řešení shodli již v roce 2015, kdy prezident Trump svou kandidaturu pouze ohlašoval.

Co se týče výčtu zmiňovaných amerických sociálních médií, jedná se o soukromé společnosti (ne o vládou kontrolované podniky), které skutečně odkazují na právo svobody slova. Avšak v souvislosti se zvyšujícím se počtem provalených dezinformačních skandálů, Facebook i Twitter vydali prohlášení o dezinformacích jako skutečné hrozbě občanské společnosti a nabídli vlastní strategii, jak problém řešit. Co se týče Youtube, ten označil dezinformace na své platformě spojené s volbami v USA a Evropě za málo významné, protože jejich dopad byl podle zástupců společnosti minimální, ačkoliv odborníci poukazují na nesrovnalosti v tomto tvrzení.

Samotné tvrzení o apelu Jana Farského na americké kolegy je samo o sobě neověřitelné. Všechny členské státy NATO, včetně amerických zástupců, však i v rámci Parlamentního shromáždění uznali dezinformace jako základní bezpečnostní hrozbu, kterou bylo potřeba řešit již v roce 2015. U samotných soukromých společností, zejména Facebooku a Twitteru, však můžeme pozorovat výraznější aktivitu skutečně až v roce 2017, resp. 2018, tedy po zvolení Donalda Trumpa do úřadu amerického prezidenta.

Parlamentní vyšetřovací komise k OKD byla zřízena 12. prosince 2017. Rozsudky pro obžalované v této kauze padly až 7. května 2018. Soud zprostil viny všechny obžalované, ale rozsudky nejsou pravomocné a státní zástupce se tak na místě odvolal. Komise tak od 23. července 2018 začala vyslýchat svědky v kauze.

Výrok Petra Fialy se týká hlasovací koalice hnutí ANO, SPD a KSČM. Tyto 3 kluby spolu hlasují v Poslanecké sněmovně nejčastěji. To je nepochybně pravdou. Jsou ovšem hlasování, která lze považovat za klíčová, kde spolu tyto 3 subjekty nehlasují. Např. na úrovni formování vlády to lze doložit na tom, že SPD a komunisté nehlasovali (pochopitelně narozdíl od hnutí ANO) pro vládu Andreje Babiše při hlasování o důvěře.

Dále pak se strany neshodly při hlasování o vydání poslanců Babiše a Faltýnka. V neposlední řadě pak subjekty hlasovaly rozdílně na úrovni předkládané legislativy, kdy komunisté chtěli měnit Ústavu tak, aby poslanci ztráceli mandát při pravomocném odsouzení, resp. po přeběhnutí mezi kluby. Proti tomu bylo hnutí ANO.

Analýzu toho, jak hlasují jednotliví poslanci a strany, vypracoval Michal Škop z projektu KohoVolit.eu a byla publikována ve spolupráci s datovým oddělením Českého rozhlasu. Obsahuje data k 12. dubnu 2018.

Analýza ve zkratce sleduje nakolik podobně hlasují poslanci a také to, jak často spolu hlasují celé strany. Na úrovni jednotlivých poslanců lze sledovat, že u zmíněných stran mají k sobě nejblíže ANO s KSČM. SPD pak stojí poměrně vzdáleně od ostatních stran, což vysvětluje Kamil Gregor (politolog a analytik sdružení KohoVolit) tak, že hnutí SPD hlasuje v některých případech zcela proti všem ostatním subjektům, což jej tlačí právě do okrajové pozice.

Tabulka, kterou Škop zveřejnil na svém facebookovém profilu a kterou přikládáme, sledovala nakolik jednotlivé strany hlasují spolu. Pro uznání „koalice“ (resp. pro společné hlasování) bylo v tomto případě třeba, aby byla přítomna alespoň polovina poslanců dané strany a aby více než 2/3 poslanců klubu hlasovalo stejně. Tato metrika měla pokrýt hlasování, která jsou důležitá (je na nich větší počet poslanců) a kdy se hlasuje stranicky.

Z tabulky plyne, že hnutí ANO, komunisté a SPD spolu hlasují nejčastěji. A to platí pro všechny tři strany. Nicméně výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť strany spolu nehlasují stále.

Dodejme, že autor výzkumu na svém Facebooku popisuje některé metodologické záležitosti, které jsou pro jeho výstup zásadní. Jako podstatné se jeví, že menší váha při hledání společné míry hlasování mezi stranami je přikládána hlasováním, kde je jednoznačná shoda (aby se omezila míra, např. hlasování o námitce, kde hlasují vlastně všichni stejně). Oproti tomu hlasování, která jsou vyrovnaná (a je zde tedy předpoklad, že je zde mezi stranami střet), mají pro výsledek větší váhu.

Data, která Škop uvádí, nezahrnují aktuálně probíhající schůzi, kde 3 zmíněné subjekty spolu podpořily vyřazení bodu o Novičoku.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, jelikož řádně byl Zdeněk Ondráček zvolen předsedou komise pro kontrolu GIBS (Komise) pouze jednou. Ve druhém případě byla jeho volba prohlášena za zmatečnou.

Komunistický poslanec Zdeněk Ondráček byl zvolen do čela Komise 2. března 2018. V tajné volbě obdržel 79 hlasů z celkového počtu 155, přičemž kvorum pro jeho zvolení bylo 78 hlasů.

První volba předsedy Komise se přitom konala již v prosinci 2017 a byla dvoukolová. Ondráček byl jediným kandidátem. V prvním kole nebyl zvolen kvůli nedostatečnému počtu hlasů, neboť získal 85 hlasů ze 186 hlasovacích lístků.

Ve druhém kole volby obdržel Ondráček 95 hlasů ze 179 hlasovacích lístků, volba však byla předsedou Sněmovny Radkem Vondráčkem prohlášena za zmatečnou kvůli nejasnostem týkajícím se kvóra. Pro volby bylo totiž vydáno 191 hlasovacích lístků, avšak 12 poslanců své hlasovací lístky k volbě předsedy Komise vrátilo.

Dodejme, že Ondráček několik dní po svém zvolení do čela Komise sám na tuto funkci rezignoval.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť politické strany své zástupce do rad ČT, ČRo a ČTK přímo nevysílají, nicméně v rámci volby v Poslanecké sněmovně navolili do zmíněných rad i své bývalé poslance nebo osoby, které mají ke stranám blízko. V poslední době byl např. do rady ČTK zvolen Petr Žantovský, kterého nominoval poslanec ANO Kolovratík s odůvodněním, že jej nikdo jiný nenapadl.

Politické strany do těchto rad kandidáty navrhovat nemohou. Poslanecká sněmovna ale z kandidátů vybírá členy a může tak ovlivnit, kdo se do těchto rad dostane. Celý proces má zákonem jasně stanovený průběh.

Podle zákona o České televizi volí a odvolává členy Rady ČT Poslanecká sněmovna, a to tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Návrhy na kandidáty posílají Sněmovně organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy.

Stejně pak probíhá také volba členů Rady ČRo. Cílem obou rad by mělo být uplatnění práva veřejnosti na kontrolu činnosti České televize a Českého rozhlasu, ne uplatnění vlivu politických stran v těchto veřejnoprávních orgánech.

V Radě ČT jsou dva členi, kteří byli nebo jsou v nějaké politické straně – Ivana Levá (KSČM, 2002–2013) a Jaroslav Maxmilián Kašparů, který je aktuálně v KDU-ČSL. V Radě ČRo jsou Ivan Vodochodský (nestraník za VPN Hradec Králové, 2012–2016) a Vítězslav Jandák (KDU-ČSL, 2006–2010 a ČSSD, 2010–2017).

Zákon o České televizi a zákon o Českém rozhlase dále obsahují také jasné vymezení, kdo může a nemůže zastávat funkci člena jedné z rad.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť ČSSD si skutečně do koaliční smlouvy neprosadila podmínku odvolání politiků SPD z vyšších sněmovních funkcí. Zároveň ale v současné době neskončilo vyšetřování bývalého tajemníka poslaneckého klubu SPD Staníka, a nelze tak z veřejných zdrojů tvrdit, že se zmiňovaný incident skutečně stal.

Kvůli výrokům Tomia Okamury, které zlehčovaly realitu romského koncentračního tábora v Letech, chtěli opoziční poslanci (v té době včetně sociální demokracie) odvolat předsedu SPD z vedení dolní komory. Na mimořádné schůzi, svolané právě za účelem pokusu o odvolání Okamury, však hlasy opozice nestačily ani na to, aby byl schválen program, a na hlasování tak ani nedošlo. Nicméně z přihlášených poslanců ČSSD všichni hlasovali pro schválení programu.

Při jednání o koaliční smlouvě mezi ČSSD a hnutím ANO si původně sociální demokraté jako jednu z podmínek pro vstup do vlády kladli i odvolání jak Tomia Okamury z křesla místopředsedy Poslanecké sněmovny, tak odvolání dalších politiků SPD z předsednických pozic sněmovních výborů. Tato podmínka však byla z konečné koaliční smlouvy kvůli nelibosti hnutí ANO vynechána.

Jan Bartošek se také zmiňuje o bývalém tajemníkovi poslaneckého klubu SPD Jaroslavu Staníkovi, který podle bývalé ministryně za ČSSD Marksové-Tominové v jedné ze sněmovnách restaurací prohlásil, že „Židi, homosexuálové i cikáni by měli jít do plynu“. Podle bývalého poslance Marka Černocha, zvoleného za Okamurovu exstranu Úsvit, šel Staník s vyjádřeními ještě dál. Podle Černocha Staník vyzýval, aby se „všichni homosexuálové, Romové a Židé stříleli už po narození“. Staník tato tvrzení odmítá a i přes mnohá svědectví přítomných poslanců nelze potvrdit pravdivost tohoto tvrzení, jelikož nebylo prohlášeno veřejně, ale ve sněmovní restauraci.

Jaroslav Staník je v současnosti už bývalým tajemníkem poslaneckého klubu SPD, jeho nástupcem se začátkem května stal exposlanec ODS Zdeněk Mach. Staník je v současné době vyšetřován pražskou policií kvůli podezření z podněcování k nenávisti vůči skupině osob, omezování jejich práv a svobod a popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy.

Výrok je hodnocen jako pravda, jelikož vláda Andreje Babiše ještě neskončila a svůj odchod z ní už ohlásili tři dlouholetí ministři. Spor Karly Šlechtové a Martina Stropnického přes média skutečně odhalil personální problémy mezi jednotlivými členy vlády.

Opuštění vlády Andreje Babiše oznámili v posledních týdnech 3 ministři, kteří zasedali už v předešlé Sobotkově vládě. Konkrétně se jedná o ministra zahraničí Martina Stropnického, ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a ministra dopravy Dana Ťoka. Stropnický a Pelikán se vládního angažmá nezříkají kvůli pochybením v čele resortů. Pelikán se rozchází s názorovou většinou hnutí ANO a Stropnický zase označil Sněmovnu jako místo s příliš negativní energií a míří na velvyslanectví do Izraele.

Spor Karly Šlechtové a Martina Stropnického ohledně několika miliardového nákupu mobilních radarů, ve kterých narazila inspekce Ministerstva obrany na „závažné nálezy“, vyústil až ve svolání Bezpečnostní rady státu. Na setkáni Rady se bude také řešit sledování ministryně obrany neznámými pachateli, proti kterým musela zasahovat i ochranka.

Ministr Stropnický se ke Karle Šlechtové vyjádřil také v rozhovoru pro server lidovky.cz, ve kterém se podivoval nad prohlášením čerstvé ministryně, ve kterém prohlásila, že resort obrany a jeho nákupy budou podrobeny auditu.

Předseda vlády Andrej Babiš se ke sporu jeho ministrů zatím dlouze nevyjadřoval. Skrze média Šlechtové pouze vzkázal, že je přepracovaná a měla by si odpočinout. Mediální přestřelka pokračovala, Karla Šlechtová prohlásila: „Nebudu dělat nikomu vola a nejsem něčí poskok.“ V rozhovoru pro Idnes.cz ministryně obrany také zmínila, že předseda vlády s ní nekomunikoval ani v záležitosti nákupu radarů.

Předseda Farský hovoří o kauze Čapí hnízdo Andreje Babiše a my jeho výroky hodnotíme jako neověřitelné. Ačkoli se Babiš s Farským neshodnou na „prosazování přikrytí imunitou“, faktem zůstává, že kuloární jednání nejsme schopni hodnotit, jelikož se jich neúčastníme.

Nejprve však k vydání Andreje Babiše Poslaneckou sněmovnou k trestnímu stíhání – stalo se tak již dvakrát. Poprvé Sněmovna rozhodla 6. září 2017, necelý měsíc po zaslání žádosti Policie ČR na vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka do Parlamentu.

Po sněmovních volbách v druhé půlce října 2017 nabyli oba staronoví poslanci nové procesněprávní imunity, a tak Policie ČR požádala o jejich vydání podruhé, konkrétně 21. listopadu 2017. Vyjednávání o vydání se tentokrát protáhlo na téměř dva měsíce, například kvůli výslechu detektiva Nevtípila mandátovým a imunitním výborem Sněmovny nebo vyčkáváním na zprávu Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) o kauze Čapí hnízdo.

Právě kvůli dvojnásobnému časovému rozpětí mezi žádostí Policie ČR o vydání Babiše a jeho skutečným vydáním Sněmovnou při porovnání dvou Babišových vydání může vznikat podezření z manipulace mínění členů Sněmovny podobně jako u Jana Farského. Mandátovému a imunitnímu výboru Sněmovny trvalo takřka dvakrát tak dlouho, než rozhodl o doporučení vydat oba poslance. Jednání tohoto výboru jsou ze zákona neveřejná a jiným způsobem než oficiálním nejsme schopni zjistit, zda se Andrej Babiš kuloárně snažil o obstrukce při jednání výboru či změnu názorů členů Poslanecké sněmovny.

Andrej Babiš před inkriminovaným jednáním Sněmovny o svém vydání 16. ledna 2018 veřejně prohlásil, že se nechá vydat, což je tím pádem v rozporu s tvrzením Jana Farského. Sám Babiš následně hlasoval, stejně jako všechny další strany, pro své vydání, zbytek ANO byl proti. Nicméně i bez vlastního hlasu by byl vydán.

Podíváme-li se na případ z čistě právního hlediska, Ústava ČR ohledně vydání poslance k trestnímu stíhání hovoří jasně v článku 27 odst. 4: „Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. (...)“

To znamená, že pouze Poslanecká sněmovna rozhodne o vydání poslance, její člen se sám od sebe vzdát pouze imunity nemůže (podle článku 24 Ústavy).

Další zdržení zapříčinila nařčení z podjatosti, případ vyšetřujícího státního zástupce Jaroslava Šarocha. Postupně obvinění brali zpět i stížnosti obviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání, se kterými se žalobce vypořádal na začátku května a ukončil trestní stíhání Jaroslava Faltýnka a dalších tří obviněných. Andrej Babiš a členové jeho rodiny k 23. květnu 2018 zůstávají stíháni .

Není pravdou, že by všechny strany s výjimkou SPD, ANO a KSČM řekly, že chtějí být v opozici. Stejně tak není pravdou, že by ostatní strany nespolupracovaly na programových otázkách a pro své návrhy nehledaly podporu. Například návrh zákona na úpravu EET předložilo pět stran včetně Okamurovy SPD.

Mluví-li Okamura o tom, že kromě ANO, SPD a KSČM ostatní strany řekly, že chtějí být v opozici, není to pravda. Zejména ČSSD aktuálně vyjednává s hnutím ANO o vstupu do možné koaliční vlády. V únoru se také veřejně vyjádřilo hnutí STAN, že by bylo ochotno jednat o podmínkách podpory pro vládu hnutí ANO. Předseda SPD sice korektně uvádí, že další strany nechtějí jednat s ním, to ovšem neznamená, že nejednají o vládě nebo o svých návrzích zákonů.

Před volbami zveřejnila ODS svou Vyšehradskou deklaraci, což byl seznam podmínek pro vstup do budoucí vlády. Stejně tak Piráti zveřejnili před volbami svou povolební strategii, která jim spolupráci s SPD nebo přímou účast ve vládě ANO zapovídala. Obě strany se tak drží svých předvolebních slibů. Nejde o vyčerpávající výčet stran, ale o nastínění motivace dalších subjektů.

Okamura se rovněž mýlí v tom, když uvádí, že další strany nespolupracují a nehledají podporu pro své návrhy zákonů. Dokladem toho jsou zákony, které strany mimo vznikající koalici předložily do Poslanecké sněmovny, a které jim již prošly do druhého čtení.

Za všechny jmenujme návrh hnutí STAN, aby kancléř prezidenta musel mít prověrku na stupeň „přísně tajné“, dále návrh napříč spektrem na výjimky ze systému EET. Druhý zmíněný návrh předložili poslanci STAN, ODS, Pirátů, TOP 09 a hnutí SPD – to vyvrací Okamurův výrok, že by na programových věcech s ním (vyjma ANO a KSČM) nikdo nespolupracoval. Dodejme, že jde pouze o příklady předložených zákonů, reálně je jich více.

Výrok Jaroslava Faltýnka hodnotíme jako zavádějící vzhledem k tomu, že kromě zemědělské a lesní půdy byly při výpočtu kompenzace zahrnuty i zastavěné plochy, u nichž byla použita pro výpočet finančního vypořádání cena 1106,78 Kč/m2, která výrazně přesahuje cenu zemědělské nebo lesní půdy. To Faltýnek v tomto svém výpočtu zcela opomíjí.

Při přípravě zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, byla již v roce 2007 ustavena Vládní komise, která měla za úkol ve spolupráci s Církevní komisí vypracovat návrh zákona o majetkovém vyrovnání. V roce 2008 byla navíc ustavena sněmovní komise, která si nechala vypracovat prověření výpočtu od společnosti Ernst & Young. Tato společnost shledala, že použitý výpočet je oprávněný a racionální. Celý proces vyjednávání o majetkovém vyrovnání s církvemi byl završen dohodou mezi církvemi a Vládní komisí a následným přijetím zákona v roce 2012.

Co se týče samotného výpočtu finančního vypořádání za zemědělské pozemky, které nemohou být vydány, byla opravdu cena za metr čtverečný zemědělské půdy stanovena na 44,48 Kč a na 27,74 Kč u lesní půdy.

Zemědělskou, respektive lesní půdou se rozumí půda, která byla zemědělská, respektive lesní v roce 1948. Od roku 1948 však došlo k velkým změnám. Část tehdejší půdy je dnes v intravilánech velkých měst (Praha, Brno), kde je její cena mnohem vyšší než cena půdy ve venkovských oblastech.

Z toho důvodu je výsledná průměrná cena zemědělské a lesní půdy vyšší než běžně uváděné tržní ceny půdy na venkově, kde se tato půda nejvíce prodává.