Přehled ověřených výroků

Kateřina Šimáčková sice souhlasí s církevními restitucemi, avšak je zavádějící tvrdit, že byla Milošem Zemanem jmenována soudkyní Ústavního soudu za situace, kdy tento soud bude dříve nebo později o církevních restitucích rozhodovat. O jejich ústavnosti totiž rozhodoval již dva měsíce před jmenováním Šimáčkové.

Prezident tento příklad uvedl v souvislosti s výrokem Pavla Fischera o (ne)jmenování homosexuála soudcem Ústavního soudu, protože by v budoucnu mohl rozhodovat o právech sexuálních menšin. Zeman se tak snažil prezentovat, že on sám v minulosti jmenoval osobu, která měla silný názor na otázku, kterou měl dle něj Ústavní soud v budoucnu řešit.

Miloš Zeman ve výroku podle všeho myslí soudkyni Kateřinu Šimáčkovou. Jak uvádí Česká televize, právě jí měly být při jejím schvalování některými senátory vyčítány její názory na církevní restituce. Tato otázka se podle všeho řešila na základě iniciativy tehdejšího senátora Zdeňka Škromacha, který dle iDnes.cz zadal svému poradci Radovanu Suchánkovi (dnes již také soudci ÚS), aby vyhledal, co si navrhovaní kandidáti myslí o církevních restitucích. O názoru Kateřiny Šimáčkové před jejím jmenováním informovaly také Lidové noviny, když uvedly, že „v levicovém Senátu by její schválení mohlo ohrozit to, že pokud jde o církevní restituce, stojí na opačné straně než ČSSD (jako advokátka zastupovala církve)“. Z veřejných zdrojů je možné dohledat také třeba to, že Šimáčková církevní restituce podpořila při své přednášce na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Je tedy možné říct, že názor Šimáčkové na restituce je pozitivní.

O církevních restitucích Ústavní soud rozhodl 3. 6. 2013 (návrh na jejich zrušení podali senátoři 5. 2. 2013). Jako kandidátka na soudkyni ÚS byla Šimáčková představena již 15. 5. 2013 (Lidovky.cz). Její nominaci schválil Senát svým usnesením z 20. 6. 2013. Šimáčková byla soudkyní Ústavního soudu jmenována až 7. 8. 2013, tedy dva měsíce poté, co o církevních restitucích Ústavní soud rozhodoval. Je tedy zavádějící, pokud na tomto případu Zeman prezentuje, že soudkyní jmenoval osobu, která podle něj má silný názor na otázku, kterou by měl ÚS řešit. Posuzování ústavnosti církevních restitucí se totiž dostalo k Ústavnímu soudu ještě před jejím jmenováním.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože výnosy z privatizace byly rozděleny ještě vládou Miloše Zemana.

Miloš Zeman byl předsedou vlády od roku 1998, kdy ČSSD získala v parlamentních volbách 32 % hlasů. Na pozici premiéra setrval až do roku 2002, kdy jej vystřídal Vladimír Špidla.

V roce 2001 byla dokončena privatizace českého plynárenského monopolu, společnosti Transgas. Firma byla prodána německé společnosti RWE za více než 130 miliard korun. Celkový podíl prodaný RWE činil 97 % Transgasu a dílčích regionálních distributorů, díky kterým získala ČR 4,1 miliard eur, tedy zhruba oněch 130miliard korun.

Ještě před nástupem Špidlovy vlády došlo k rozdělení peněz z privatizace. O zhruba devět miliard korun přišla Česká republika kvůli sílící měně, dalších deset si ponechala ČNB jakožto zprostředkovatel převodu a zbytek kabinet ČSSD po částech přiřkl na výstavbu metra nebo na pražský okruh. Mimo závazek poskytnout dotaci Fondům dopravy a bydlení se počítalo s penězi z privatizace na zaplacení stíhacích letounů pro českou armádu.

Již za vlády Miloše Zemana a celé ČSSD bylo rozhodnuto o části investic ze zprivatizovaných plynárenských společností. Z dostupných zdrojů nelze určit, zda opravdu byla (byť sebemenší) část peněz z privatizace předem určena na důchodovou reformu, kterou měla dodělat vláda budoucí.

Potůčkova komise fungovala od roku 2014 do září tohoto roku. Byla odbornou důchodovou komisí, která vznikla na základě koaliční smlouvy a programového prohlášení vlády ČR pod záštitou ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové a ministra financí Andreje Babiše. Měla za úkol připravit návrhy na pokračování důchodové reformy, které stabilizují důchodový systém v dlouhodobé perspektivě a budou přijatelné napříč politickým spektrem a také občany.

Dle výroku Miloše Zemana byla tato komise neúspěšná, avšak několik jejích návrhů se promítlo do přijatých zákonů a jeden návrh byl schválen vládou a předán k projednání v Parlamentu ČR. Jednalo se o návrhy realizované v rámci základního důchodového pojištění (.pdf, str. 4), dále o návrhy realizované v rámci systému důchodového spoření (.pdf, str. 4) a návrhy realizované v rámci doplňkového penzijního spoření (.pdf, str. 4).

Návrh, který byl schválen vládou a předán Parlamentu ČR, byl návrhem v rámci základního důchodového pojištění –diferenciace sazeb pojistných obvodů pro rodiny s dětmi (.pdf, str. 5).

Bezděkova komise fungovala v letech 2004–2005, kdy připravovala podklady pro rozhodování o pokračování důchodové reformy, avšak návrhy komise nebyly k ničemu, jelikož se politici neodhodlali k žádným změnám. Druhá Bezděkova komise fungovala v roce 2010, kdy jejím úkolem bylo aktualizovat výstupy první komise a také příprava odborných doporučení ke změnám v důchodovém systému. Návrhy této komise jsou dostupné v závěrečné zprávě z roku 2010 zde.

ČSSD nesouhlasila s reformou, jelikož chtěla udržet tehdejší financování důchodů, pravice naopak reformu podporovala (ODS, TOP 09, VV). Vládní koalice ODS, TOP 09 a VV důchodovou reformu prosadila od roku 2013, avšak následující vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL ji zrušila.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, jelikož obě komise dospěly k návrhům a doporučením, které byly předloženy vládě, navíc několik návrhů Potůčkovy komise se promítlo do zákonů. Následné výsledky komise závisí také na rozhodování vlády a schvalování návrhů, což ovšem komise úplně ovlivnit nemůže. Dodejme, že nehodnotíme správnost či kvalitu daných návrhů, které komise připravily a které následně jednotlivé politické reprezentace více či méně využily do legislativy.

Nejvyšší íránský představitel ajatolláh Alí Chameneí skutečně hovoří o tom, že by měl být Izrael zničen v horizontu 25 let. Výrok tak hodnotíme, i když není zcela přesný, jako pravdivý.

Vysocí představitelé Íránu se opakovaně vyjadřují proti existenci Izraele (např. zde a zde), ajatolláh Chameneí v tom není výjimkou.

V roce 2014 zveřejnil Chamaneí 9 bodů, proč a jak by měl být zničen Izrael. Plán spočívá v uspořádání referenda na území Izraele a palestinských územích. V tomto referendu by však nemohli hlasovat lidé, kteří na tomto území žijí dnes, ale původní obyvatelé. Vyloučena z hlasování by tak byla valná část židovských obyvatel Izraele, která sem přišla až po druhé světové válce. Naopak by se mohli referenda zúčastnit muslimští obyvatelé, kteří z této oblasti uprchli po vyhlášení nezávislosti Izraele. Referendum by rozhodlo o dalším státním uspořádání v oblasti. Chamaneí upozorňuje, že Izrael se bude těmto snahám bránit a proto je potřeba vyzbrojit místní obyvatele Gazy a Západního břehu Jordánu (muslimové).

Samotný plán neobsahuje žádné časové určení, do kdy by měl být naplněn. Ve svých jiných vyjádřeních ale Chameneí hovoří o tom, že do 25 let nebude Izrael existovat.

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v tomto roce výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se umístila na 6. příčce ze 163 zemí. Tento index bývá často jak politiky (podobný výrok jsme ověřovali opakovaně), tak médii brán jako žebříček nejbezpečnějších zemí světa. Ve veřejném prostoru je tedy tento výzkum brán právě takto. Nicméně tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný, neexistují prokazatelná data popisující to, jak si země vedou ohledně jejich vnitřní bezpečnosti.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku dvěma body z pěti, přičemž pět značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.

Dodejme, že v roce 2016 se Česká republika umístila opět na 6. příčce ze 163 zemí a o rok dříve obsadila Česká republika 12. místo. V roce 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

Vládní návrh zákona o státním rozpočtu na rok 2018 byl ve třetím čtení Poslaneckou sněmovnou schválen 19. prosince 2017. O den později byl podepsán prezidentem.

Abychom zjistili „půdorys hlasování“, podívejme se na jeho záznam. Kromě stran předchozí vlády (ANO, ČSSD a KDU-ČSL) návrh podpořili právě také poslanci KSČM a SPD. Zdrželi se všichni poslanci STAN a převážná část Pirátů, proti byla TOP 09 a ODS. Miloš Zeman tedy správně vyjasňuje, že návrh nebyl přijat jen na půdorysu předchozí vlády, ale byl schválen za přispění dvou dalších stran.

Petr Hannig opravdu přesně neřekl, že způsob výkonu funkce prezidenta Miloše Zemana mu přímo vyhovuje, jelikož se vymezuje proti stylu politiky současného prezidenta, jak je již ověřeno v dřívějším výroku, který na adresu Hanniga vznesl další z kandidátů na prezidenta, Jiří Drahoš.

Způsobu výkonu funkce prezidenta Zemana se Hannig vymezuje např. takto v rozhovoru pro Aktuálně.cz, kde zmínil, že:

„Já bych řekl, podívejte se, spousta lidí chce volit Miloše Zemana, další spousta říká, já bych ho volil/volila, ale nelíbí se mi jeho projev, no tak pro ty lidi jsem tu já.“

Dále ve středeční Výzvě avizoval:

„Zeman není moc empatický, někdy řekne věci, které by zrovna říkat nemusel, na fórech, kde by to nemělo zaznívat. Čili já budu v tomto daleko diplomatičtější, ale možná ostřejší.“

ODA na svých billboardech neměla ohledně přijetí eura přesně tu formulaci, kterou Hannig zmiňuje, ovšem jejich závazek reálně směřoval ke stejnému cíli, o němž prezidentský kandidát mluví.

Zdroj: Facebook ODA.

ODA se tedy přiklání k zavedení společné měny, nespecifikuje ale časový horizont, na který Petr Hannig upozorňoval.

Ovšem vyjdeme-li z toho, že strana hlásala zahájení procesu přijetí evropské měny, je nepochybné, že toto by směřovalo k brzkému přijetí eura. Proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Petr Hannig zmiňoval žebříček konkurenceschopnosti již na začátku prosince v tomto článku. Tam uvádí konkrétní žebříček, když říká:

„Například poslední výzkum Světového ekonomického fóra v Davosu zjistil, že nové státy Evropské unie platící eurem mají nižší konkurenceschopnost než ty, které platí svou národní měnou. V žebříčku konkurenceschopnosti zemí postoupilo Česko ze 33. místa na místo 31., zatímco Slovinsko ze stejného 33. místa, které sdílelo s Českem, kleslo na 48., a Slovensko dokonce ze 46. na místo 59.“

Podle letošního žebříčku konkurenceschopnosti od WEF (Světové ekonomické fórum) je ČR na 31., Slovensko na 59. a Slovinsko na 48. místě. Avšak podle žebříčku konkurenceschopnosti ze zprávy z roku 2015–2016 (.pdf. str. 15) si Slovensko spíše polepšilo, z tehdejšího 67. místa na dnešní 59. místo.

Estonsko, které platí eurem, je vůbec nejvýš ze zemí bývalého východního bloku, a to na 29. místě – o 2 příčky výše než ČR. U Litvy a Lotyšska došlo oproti žebříčku ze zprávy 2015-2016 k poklesu o několik příček, avšak u Slovinska došlo ve srovnání s lety 2015–2016 ke zlepšení – z 59. pozice stouplo na letošní 48. pozici.

Organizace WEF srovnává země dle několika faktorů – infrastruktura, vzdělání, zdravotnictví, efektivita pracovního trhu, technologická připravenost, inovace, velikost trhu, makroekonomické prostředí, transparentnost a výkonnost vlády.

Tedy tvrzení, že státy bývalého východního bloku, které platí eurem (Estonsko, Litva, Lotyšsko, Slovinsko, Slovensko), spadly v žebříčku konkurenceschopnosti o hodně příček dozadu, není dle výše zvýšených informací u všech zemí zcela pravdivé. V pozici země v žebříčku navíc hraje roli mnoho dalších (výše vyjmenovaných) faktorů – přirovnávat jejich umístění pouze k tomu, jestli platí eurem, není dostatečné k vysvětlení toho, proč jsou některé země případně o několik příček vzadu.

Analýzy, které provedli jak Spolkový statistický úřad, tak Národní banka Slovenska, prokázali, že nárůst cen spojený s přijetím eura se v daných zemích neprojevil. Německá strana nárůst cen spojený s přijetím eura vysloveně neguje. Národní banka Slovenska označuje nárůst cen spojený s přijetím eura za zanedbatelný. Vratislav Kulhánek tedy prezentuje nesprávné fakta.

Problematika zavedení eura sebou přirozeně nese obavy ze zvyšování spotřebitelských cen. Zavedení nové měny vyžaduje dodatečné náklady, které se mohou přímo nebo nepřímo promítnout do výše spotřebitelských cen. Nejzákladnějším ukazovatelem, který danou skutečnost odráží je index spotřebitelských cen, označovaný zkratkou CPI.

Německý statistický úřad ve svých analýzách tvrdí, že v souvislosti se zavedením eura „o nárůstu cen skutečně nelze uvažovat“ (.pdf, str. 1). Od roku 2002, kdy bylo v Německu zavedeno euro v hotovostní podobě, do zkoumaného období listopadu roku 2011 roční nárůst cen dosahoval v průměru 1,6% oproti předešlými roku. 10 let před příchodem eura se roční nárůst cen pohyboval v průměru na úrovni 2,2% oproti předešlému roku. Index spotřebitelských cen tak potvrzuje pozitivní vliv eura na zvyšování spotřebitelských cen v Německu.

Analýza Národní banky Slovenska (NBS) pracuje s harmonizovaným indexem spotřebitelských cen (HICP) a prokázala, že zavedení eura v Slovenské republice přispělo k zvýšení cen o 0,15% (HICP) při celkové inflaci 2,7%. Pokud tedy 10 eurový tovar v důsledku inflace zdražil o 27 centů, 1,5% z tohoto nárůstu mělo na svědomí přijetí eura. To znamená, že jednu dvacetinu zvýšení ceny je možné připočítat na úkor přijetí eura. NBS proto dospěla k závěru, že „obavy a očekávaní obyvatelstva v souvislosti s cenovým vývojem se nepotvrdili a zavedení eura mělo na cenovou hladinu z krátkodobého hlediska zanedbatelný vliv“ (.pdf, str. 4).