Přehled ověřených výroků

V rámci Akademie věd působí řada výzkumníků, kteří se zabývají uvedenými tématy. Např. sucho je studováno na Ústavu výzkumu globální změny, extrémní srážky na území ČR jsou jedním z hlavních témat výzkumu Ústavu fyziky atmosféry a ekologickými tématy z různých pohledů se zabývá např. Ústav výzkumu globální změny.

Ve Finsku je základní vojenská služba povinná pro muže starší 18 let. Rakousko před pěti lety v referendu schválilo zachování povinné vojenské služby.

Litva od září roku 2016 základní vojenskou službu obnovuje s tím, že platnost zákona je pětiletá a ke schválení došlo osm let po zrušení původního zákona o vojenské službě.

Švédsko v roce 2010 povinnou vojenskou službu zrušilo, nicméně v březnu loňského roku rozhodlo o jejím obnovení. První občané, kterých se odvody týkají, nastupují službu od začátku tohoto měsíce.

V Norsku opravdu chodí k odvodu i ženy, zákon byl schválen roku 2013 – Norsko je tak první zemí v Evropě i v rámci NATO, která se ženami ve vojenské službě počítá. Odůvodňuje to obecnou snahou o genderovou rovnost na všech úrovních společenského a občanského života.

Přehledný sumář vojenských služeb v jednotlivých zemích světa lze najít na stránkách CIA The World FactBook.

Mirek Topolánek má pravdu v tom, že žadatelé o azyl by k nám byli relokováni, přestože zažádali o azyl v jiném členském státě EU. Není ale pravdou, že by žadatelé nebyli kontrolováni. Také zatím neexistuje legislativa o harmonizaci sociálních benefitů pro žadatele o azyl na evropské úrovni.

Návrh nařízení Dublin IV. zavádí povinnost pro první stát, ve kterém podal žadatel o mezinárodní ochranu svou žádost, zkontrolovat (čl. 3 odst. 3), zda žádost není nepřípustná z důvodu, že žadatel přichází z první země azylu nebo bezpečné třetí země. Dále musí posoudit, zda žadatel nepřichází z nebezpečné země nebo nepředstavuje bezpečnostní riziko. Pokud se naplní jedno z kritérií, posuzuje žádost daný členský stát sám (čl. 3 odst. 4). Pokud naopak ani jedno z kritérií naplněno není, zahájí se řízení o určení příslušného členského státu k projednání žádosti o mezinárodní ochranu, který je určen na základě několika hledisek (kapitola III.).

Dublin IV. zavádí dále automatický relokační mechanismus (kapitola VII.), který se zahájí v případě přetížení některého ze států, v takovém případě nebude daný stát příslušným k projednání žádosti. Přesto však musí provést kontrolu výše zmíněných kritérií (5. bod důvodové zprávy, část II.).

Česká republika by tak v případě zavedení automatického relokačního mechanismu byla státem, který by posuzoval žádost o mezinárodní ochranu, již předtím by však musel být žadatel zkontrolován mj. ohledně toho, zda představuje bezpečnostní riziko. Tuto kontrolu by však vykonával první stát, ve kterém podal žadatel žádost o mezinárodní ochranu, nikoliv Česká republika.

V návrhu nařízení se taky nabízí možnost pro členské státy neúčastnit se relokací, a to prostřednictvím tzv. „příspěvků solidarity“, za každého odmítnutého žadatele zaplatit členskému státu, který se pak musí vyrovnat s přetíženým systémem, 250 000 eur.

Na úrovni EU neexistuje legislativa harmonizace sociálních benefitů pro žadatele o azyl. Podle analýzy Evropského parlamentu (.pdf, eng, 3.1.3) mají žadatelé o azyl právo na sociální benefity, ale pouze podle pravidel a výše ve státě ve kterém se nacházejí. Mirek Topolánek nejspíše hovoří o Evropském pilíři sociálních práv (.pdf), přijatém v roce 2017, ten ovšem není závazný a žadatele o azyl jako takové nezmiňuje. Anglicky dostupný zde.

Prezident České republiky podle Ústavy sjednává a ratifikuje pouze mezinárodní smlouvy. Ratifikace se tak nevztahuje na právní předpisy vydané na základě mezinárodní smlouvy, jako například nařízení. Mezi nařízení patří i návrh nařízení Dublin IV, který by tak v případě schválení působil v českém právním řádu přímo, bez toho, aby vnitrostátní předpis musel implementovat, jak je tomu v případě směrnic. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Je pravdou, že Jozef Banáš je veden jako agent StB a podnikal kroky, aby z této evidence vypadl. V rámci výroku hodnotíme pouze toto, nezabýváme se tím, zda jím skutečně byl, a ani tím, jestli je zde nějaká podobnost s případem Andreje Babiše.

Jozef Banáš je Ústavem paměti národa vedený jako kandidát tajné spolupráce a agent StB s krycím jménem LOTUS. Dodnes však odmítá svou účast na činnosti StB a tvrdí, že jeho podpis v spisech je zfalšován. Andrej Babiš je veden v spisech ÚPN nejdřív jako důvěrník StB a posléze také jako agent s krycím jménem Bureš. Rovněž svou účast na aktivitách StB odmítá. Jozef Banáš však ÚPN přímo nikdy nežaloval ani se s ním nesoudil.

Po zveřejnění spisu začal od roku 2005 vleklý spor mezi Banášem a tehdejším ředitelem ÚPN Ivanem Langošem o pravosti Banášova podpisu. Banáš jako tehdejší poslanec NR SR reagoval protlačením zákona, podle kterého ÚPN v případě sporu o pravdivost dokumentu musí vydat originál spisu právnické osobě na grafologické zkoušky.

Následně na Banášův podnět měl Ústav soudního inženýrství prozkoumat pravost podpisu. ÚPN však odmítl vydat spis k prozkoumání s odůvodněním, že ÚPN může vydávat spisy k ověření jenom tehdy, když je v soudním sporu v souvislosti s pravdivostí konkrétních dokumentů.

Jozef Banáš proto v listopadu 2005 podal na Generální prokuraturu SR trestné oznámení na neznámého pachatele pro falšování podpisu. Věc byla postoupena Policii SR, která také požádala o vydání spisu na prozkoumání, avšak s rovněž zamítavým postojem ÚPN. Výsledek tohoto vyšetřování však k dnešními datu nebylo možné dohledat.

Andrej Babiš vedl soudní spor přímo s ÚPN o neoprávněném vedení jeho jména na spisech StB. Po šesti letech 13. února 2018 však Krajský soud v Bratislavě rozhodl, že jméno Andreje Babiše je na spisech vedeno oprávněně a Andrej Babiš svůj spor prohrál.

Zdeněk Ondráček během svého kandidátského projevu, ve kterém poslance seznamoval se svým profesním životem, omluvu za své působení u pohotovostního pluku v roce 1989 nepronesl. Poslanec Ondráček pouze vysvětlil, jak se do pohotovostního pluku dostal:

„K vykonání náhradní vojenské služby jsem nastoupil do střední policejní školy, která se tehdy nazývala Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti, stejně tak jako cca 550 mužů – tehdy ještě ženy nechodily, aspoň tímto směrem.“

Jediné, za co se Ondráček omluvil, bylo jeho působení v roli poradce Poslanecké sněmovny:

„Můžu se vám omluvit za to, že jsem po ukončení své aktivní služby pracoval pro tuto Poslaneckou sněmovnu jako poradce.“

Až po jeho kandidátském projevu byl ministrem zahraničích věcí Martinem Stropnickým nepřímo vyzván k omluvě. Zdeněk Ondráček se však už ke slovu nepřihlásil, a tak výzvě Martina Stropnického nevyhověl.

Miloš Zeman byl členem Poslanecké sněmovny od roku 1996, kdy byl ve volbách zvolen za ČSSD. V tomto dvouletém období byl Miloš Zeman také předsedou Poslanecké sněmovny.

V roce 1998 se konaly předčasné volby, po nichž se stal Miloš Zeman znovu poslancem, tentokrát již na celé, čtyřleté období, tj. do roku 2002. Na konci tohoto volebního období Zeman neobhajoval post předsedy ČSSD, nahradil ho tehdy Vladimír Špidla, a politicky se Miloš Zeman angažoval až v roce 2003 při volbě prezidenta republiky, kde však nebyl úspěšný.

Celkově tedy Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně skutečně strávil jako její člen šest let.

Miloš Zeman popisuje správně příklad Virginie, není ovšem pravdou, že by k rozhodnutí o jeden hlas došlo poprvé v amerických dějinách. Celkem je zaznamenáno již sedm případů, kdy různé volby dopadly remízou a musel rozhodnout los, více jich pak dopadlo rozdílem jednoho hlasu.

Ve Virginii v roce 1971 probíhalo hlasování do místního Parlamentu, kdy republikánský kandidát William Moss vyhrával o jeden hlas nad kandidátem demokratické strany Jimem Burchem. Tento volební lístek byl však panelem tří soudců prohlášen za neplatný kvůli tomu, že hlasující přeškrtnul jména dvou demokratických kandidátů, pro které omylem hlasoval, a napsal „Nepřeji si pro tyto dva hlasova t.“

Přestože později Stephen Burns, který volil v nepřítomnosti a bylo tedy známo jeho jméno, objasnil, že pro republikánského kandidáta hlasovat chtěl, volební lístek nebyl uznán. Později proběhla volba losem, ve které vyhrál William Moss.

V roce 2017 nastala opět ve Virginii stejná situace, kdy nejprve republikánský kandidát David Yancey vyhrával nad demokratkou Shelly Simonds o deset hlasů, po přepočtu se však hlasování zvrátilo ve prospěch Simonds s rozdílem jednoho hlasu. Panel soudců však rozhodl započítat sporný hlasovací lístek, který způsobil, že oba kandidáti dostali stejný počet hlasů. O výsledku opět rozhodl los, ve kterém vyhrál Yancey.

Doplnění: Miloš Zeman ve svém výroku odkazuje na situaci z prosince loňského a ledna letošního roku, kdy o vítězi voleb ve Virginii rozhodl nikoliv jediný voličský hlas, nýbrž los. Neodkazuje na situaci z roku 1971, která nastala také ve Virginii a dopadla také losem.Jím zmiňovaná situace tak není ani prvním případem rozhodnutí voleb losem (neboť již došlo k těmto případům již dříve), ani prvním případem vítězství o jediný hlas (tato situace ve Virginii vůbec nenastala).

Podle studie (.pdf) z roku 2014 s názvem Světový projekt o internetu - Česká republika bylo mezi lidmi staršími 14 let 79 % uživatelů internetu, nejméně uživatelů bylo mezi lidmi staršími 75 let (str. 4). V roce 2016 bylo podle dat Českého statistického úřadu (.pdf, str. 6) připojeno k internetu 82 % domácností, ve kterých žijí osoby ve věku 16–84 let, lišících se hlavně podle vzdělání.

Podle ČSÚ naše země také patří v rámci Evropy mezi ty, ve kterých se vybavení internetem rozšiřovalo v posledních 10 letech nejrychleji. Přetrvávají ovšem rozdíly ve vybavenosti z hlediska příjmu a věku.

Tak jako v předchozím hodnotíme výrok jako neověřitelný, jelikož dle jednacího řádu Sněmovny (paragraf 75) jsou hlasování o volbě předsedů parlamentních komisí tajná. Nelze tedy objektivně doložit, jak poslanci hlasovali.

Poslanec Ferjenčík obdržel v prvním kole hlasování 29 hlasů, poslankyně Zahradníková 32 hlasů a poslanec Ondráček 74 hlasů. Ve druhém kole pak Zahradníková získala 57 hlasů, zatímco Ondráček 79 hlasů, přičemž spodní hranice pro zvolení byla 78 hlasů.