Snaha žalovat nás za to, že jsme nepřijali kvóty…
Evropská komise opravdu zažalovala Českou republiku za nedodržování jednorázového programu přerozdělování žadatelů o azyl v EU.
Evropská komise na začátku ledna 2018 zažalovala Českou republiku, Polsko a Maďarsko u Soudního dvora Evropské unie z důvodu odmítnutí programu přerozdělování žadatelů o azyl z přetížených států v rámci EU. Konkrétně za nerespektování dohody, která byla na úrovni Rady přijata. Na každý stát je podána samostatná žaloba a budou řešeny ve zvláštním řízení.
První slyšení však neproběhne dříve než v září 2018 a žaloba do té doby může být stažena, pokud se záležitost mezi státy a Evropskou komisí vyřeší jiným způsobem.
Tato žaloba následuje prosincové vyjádření Evropské komise, kdy zhodnotila plnění programu tří států jako nedostatečný. Česká republika například nepřijala žádného žadatele o azyl od srpna 2016, a to i přes rozhodnutí Soudního dvora EU ze září 2017, kdy Soud potvrdil platnost programu přerozdělování a zamítl tak žalobu Maďarska a Slovenska, jež se ho snažili zvrátit.
Já jsem v žádné politické straně nebyl (...) Nestojí za mnou žádný velký miliardář.
Hilšer o sobě opakovaně tvrdí, že nikdy nevstoupil do žádné politické strany (viz např. zde) a podle dostupných informací skutečně v žádné straně nikdy nebyl. Podle údajů na transparentním účtu v kampani Hilšera podpořilo několik miliardářů, jako například Dalibor Děde k částkou 50 000 Kč v srpnu loňského roku nebo firma Isolit-Bravo, jejímž ředitelem a jednatelem je miliardář Kvido Štěpánek, částkou 30 000 Kč v červenci téhož roku. Tyto částky jsou však pouze zlomkem peněz vybraných na jeho transparentním účtu. Drtivá většina Hilšerových darů je v řádu několika stovek či tisíců korun a pochází od velkého množství dárců
Pro mě je ta I.P. Pavlova byla docela symbolická, protože já jsem zde začal se svým prvním petičním stánkem, když jsem začal sbírat podpisy, tak to bylo právě na I.P., na I.P. Pavlova.
Vzhledem k novele zákona o volbě prezidenta republiky, která zavedla povinnost uvádět kromě jiných údajů také číslo svého občanského průkazu nebo cestovního pasu, nebylo až do března 2017 jasné, jaké budou přesné podmínky pro podporu petic prezidentských kandidátů. První zmínka o Hilšerově petičním stánku na sociálních sítích tedy pochází z 22. března 2017 a jednalo se skutečně o náměstí I. P. Pavlova.
Během studií na medicíně jsem byl členem Akademického senátu, v podstatě jsem dělal jakousi komunální, komunální politiku, pak jsem se stal předsedou, předsedou toho, senátu, vlastně největší lékařské fakulty v České republice.
Z veřejných zdrojů nelze vypátrat, odkdy byl Marek Hilšer členem, protože Karlova Univerzita elektronicky archivuje zasedání Akademického senátu 1. Lékařské fakulty až od roku 2005. Nicméně předsedou senátu byl Hilšer zvolen 13. prosince 2004, jak dokládá tato výroční zpráva (.pdf, str. 10).
17. prosince 2007 svůj post obhájil s hlasy 24 pro a 5 proti (z celkem 30 členů).
Na přímý dotaz nám bylo sekretariátem 1. LF UK odpovězeno, že kandidát Hilšer byl předsedou senátu po tři volební období (sám Hilšer na svých stránkách píše o jedné obhajobě). Podle výroční zprávy z roku 2010 (.pdf, str. 5) odstoupil Hilšer z pozice předsedy právě během zmíněného roku.
My jsme tehdy jako občani, jako šest studentů, cítili, že taková skrytá privatizace fakultních nemocnic je něco, s čím nemůžeme úplně souhlasit. Dokonce jsme tehdy jednali i s panem ministrem Julínkem, protože on nechtěl, aby študenti dali tuto věc najevo veřejnosti.
K protestu proti transformaci univerzitních nemocnic došlo v květnu 2008. Marek Hilšer jako mluvčí studentské iniciativy složené ze zástupců studentů lékařských a farmaceutických fakult vystoupil proti záměru tehdejší Topolánkovy vlády provést přeměnu nemocnic. Studenti jednali i s ministerstvem zdravotnictví.
Julínek byl tehdy podle zpráv z médií z postoje studentů rozpačitý, nicméně jasné stanovisko o tom, že by nechtěl vést veřejný dialog se neobjevilo. Důvod, proč chtěl Julínek jednat se studenty, také stanovit nedokážeme. Zda bylo skutečným účelem jednání utišení studentů, aby se věc nedostala na veřejnost, nebo konstruktivní dialog o průběhu změn, se nám podložit nepodařilo. Jedná se tak o pouhou Hilšerovu spekulaci. I z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako neověřitelný.
Problematické je ovšem pojmenování „skrytá privatizace“. V jednom z minulých Hilšerových výroků jsme tento proces převodu fakultních nemocnic na akciové společnosti již ověřovali. Tento výrok je hodnocen jako neověřitelný. Interpretace, zda obsah navrhovaného zákona měl vést k privatizaci fakultních nemocnic, se u jednotlivých aktérů v dané době značně lišila a z našeho pohledu nelze autoritativně na základě dostupných zdrojů potvrdit, zda tomu tak skutečně bylo.
Podstatné je, že Hilšer byl tehdejším studentem a aktivně se účastnil protestů. Podle archivní tiskové zprávy Univerzity Karlovy byl Marek Hilšer mluvčím a předsedou Akademického senátu 1. LF UK. Podle serveru iDNES.cz přišli studenty podpořit i odborníci z řad lékařů. Julínek vyjádřil nesouhlas. „Byl bych raději, kdyby po čtyřhodinovém jednání, které jsme ve čtvrtek měli, od akce ustoupili,“ uvedl.
Tomáš Julínek jako tehdejší ministr zdravotnictví vyjádřil znepokojení se studentským postupem.
Podle ČT Julínek reagoval na protest studentů politováním, že nereflektovali společné několikahodinové jednání. „Myslím si, že studenti mají reprezentovat progres, nikoli boj proti progresu“.
(pokr. předchozího výroku, pozn. Demagog.cz) A musím říct, že tehdy se nám podařilo to zvládnout, ještě se do toho samozřejmě zapojila univerzita a ta vláda od toho upustila.
Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť v květnu 2008 reálně uskutečněný protest studentské iniciativy a odmítavý postoj Karlovy univerzity nebyly jedinými dvěma důvody, proč Topolánkova vláda ustoupila od záměru transformovat fakultní nemocnice. Proti chystanému záměru se totiž postavilo několik dalších aktérů – další dvě univerzity, koaliční lidovci, opozice či Česká lékařská komora.
Vedle Karlovy univerzity se proti záměru transformovat fakultní nemocnice vyslovily také Masarykova univerzita a Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Veřejné vyjádření proti připravovanému zákonu pochází z února 2008.
Proti změnám se postavila také tehdy (duben 2008) vládní KDU-ČSL, která případné schválení považovala za velmi vážný problém pro koaliční spolupráci.
Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek v červnu 2008 v Poslanecké sněmovně oznámil, že od plánovaného projektu přeměny fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští.
Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Jak informuje archivní tisková zprava Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Studenti pražských lékařských vysokých škol včetně Marka Hilšera, zastoupeni ve studentské iniciativě, uspořádali v květnu 2008 proti chystanému záměru ministerstva zdravotnictví protest.
Tyto veřejné Hilšerovy aktivity pochází z doby, kdy proti návrhu protestovala celá řada aktérů. Hilšer má tedy pravdu v tom, že se studentská iniciativa postavila proti diskutovanému věcnému návrhu zákona o univerzitních nemocnicích a že návrh zákona odmítla také Karlova univerzita. Skutečnost, že zákon nakonec nebyl ani poslán do Poslanecké sněmovny, byla výsledkem soustředěného odporu řady dalších aktérů – opozice, dalších dvou univerzit, koaličního partnera KDU-ČSL a dalších. Jelikož Hilšer ve výroku mluví pouze o angažovanosti studentské iniciativy a zapojení Karlovy univerzity a pomíjí řadu dalších tehdejších účastníků, je výrok hodnocen jako zavádějící.
Tam (v Íránu, pozn. Demagog.cz) platí právě hodně jednání s těmi vládními místy. Tam jako to je jedna ze zemí, kde se těžko prosazuje bez právě tadyhle té podpory, protože řada těch velikých podniků jsou ve státním vlastnictví nebo nějakým způsobem státem korigovány.
Írán je příkladem ekonomiky, ve které stát hraje úlohu jak regulátora, tak je sám skrze ovládání klíčových sektorů i významným hráčem a vlastníkem. Anglické ministerstvo zahraničí odhadovalo, že jen 20 % podniků a firem bylo v roce 2016 ryze v soukromých rukách. Navíc většina těchto firem patří jen do úrovně malých a středních podniků a to především v sektoru služeb, zemědělství, stavebnictví a malovýroby.
Problematickou situaci soukromého sektoru ukazuje i skutečnost, že Světová banka navíc řadí Írán na 124. místo ze 190 ve vstřícnosti státu ke vzniku a fungování malého a středního podnikaní (.pdf, str. 4). Dalším velkým negativem rozvoje soukromého podnikaní v Íránu je skutečnost, že se nedostane k zahraničnímu kapitálu jako významné státem ovládané a podporované podniky.
Vzhledem k nastavení ekonomiky, kde strategické sektory a nejvýznamnější velké firmy patří či jsou kontrolovány íránským státem, je pravdou, že jednání se státními představiteli bude mít a má pro velké zakázky zásadní význam.
Ale pro mě je příklad německý prezident, který se dostal do podobné situace, jako je tady a způsob, jakým to řeší. To znamená, že je nadstranický a snaží se těm stranám domluvit nebo dohodnout prostě jakýsi, jakýsi konsensus, nikoliv se postavil na jedné straně.
Koaliční jednání po zářijových volbách v Německu byla neúspěšná a vše nasvědčovalo tomu, že dojde k předčasným volbám. Podobný výrok jsme již ověřovali zde.
Koaliční jednání, která probíhala mezi stranami CDU/CSU, FDP a Zelenými, zkrachovala. Strana SPD, která byla členem předchozí vládní koalice s CDU/CSU oznámila svůj záměr odejít do opozice. O ukončení koaličních jednání informoval předseda FDP Christian Lindner, podle jehož slov se strany neshodly na představách o modernizaci země a nenašly ani vzájemnou důvěru. Avšak prezident Německa, Frank-Walter Steinmeier, s tímto krokem nesouhlasil. Následně se opět objevila možnost obnovení koalice mezi CDU/CSU a SPD, kdy prezident přizval obě strany k jednání na konci listopadu.
Tímto krokem se Steinmeier tedy opravdu snažil stranám domluvit, podpořil další jednání mezi koaličními stranami a postavil se tak proti předčasným volbám.
V hokeji jednak se nepohybují tak velké peníze, jako se pohybují ve fotbale (v České republice, pozn. Demagog.cz), jednoznačně.
Podle dostupných informací fotbal opravdu získává více peněz jak na dotacích od státu, tak na soukromých investicích.
Fotbalová asociace České republiky pro rok 2016 pracovala s rozpočtem (.pdf) dosahujícím téměř jednu miliardu korun, ve kterém dotace tvořily zhruba dvě pěti. Další část financí asociace získala např. z členských příspěvků nebo dotací od UEFA.
Údaje o rozpočtu Českého svazu ledního hokeje nejsou veřejně dostupné, svaz uvádí pouze výši neinvestičních dotací (první odkaz, .pdf) za rok 2017, které se pohybují kolem 200 mil. Kč. Další finance získává hokejový svaz z akcí, které pořádá (např. jako tomu bylo v roce 2015), nebo od svých partnerů (jako je třeba firma DHL). Svaz ledního hokeje navíc uvedl, že se díky investorům zvyšují investice do mládeže – od roku 2009 se tyto investice měly zvednout dva a půl krát. I starší článek Českého rozhlasu z roku 2012 potvrzuje, že v oblasti sportu jsou největší investice do fotbalu, na druhém místě je pak hokej.
Server Hlidacipes.org přišel se srovnáním financování českých neziskových organizací, mezi které se počítají i sportovní svazy. Ten fotbalový je vůbec nejvíce dotovaným v Česku. Do fotbalu stát za rok 2014 investoval přes 336 mil. Kč. Český svaz ledního hokeje inkasoval a mnoho méně, konkrétně 117 mil. Kč.
Podobně tomu tak bylo i v roce 2015, tehdy stát přidělil Fotbalové asociaci České republiky okolo 313 mil. Kč, hokejovému svazu pak 118 mil. Kč.
Výrazný příjmový rozdíl mezi těmito sporty plyne i z účastí v evropských klubových soutěžích. Zatímco ve fotbalové Lize mistrů si vítěz v sezóně 2015/2016 přišel na zhruba 2,16 mld. Kč, vítěz její hokejové obdoby loni obdržel pouhých 3,7 mil. Kč.
Tady se vlastně rozpadlo do značné míry učňovské školství a střední odborné školství. To je malér a teďko, ono to dlouhou dobu nevadilo, protože ty vyučenci, kterým bylo 25, tak teď ale je jim už 55 a už se jim blíží důchod. A teď je tam obrovská mezera za nimi.
Výrok hodnotíme jako neověřitelný z důvodů nedostatečně dlouhé časové řady v datech. Mezera mezi počty pracovníků, kterým se blíží odchod do důchodu, a mladými techniky, se – pokud tu opravdu je – více projeví až v následujících letech.
Nejstarší oficiální (na internetu dostupná) data o počtech absolventů středních škol rozlišená podle druhu vzdělávání pocházejí pochází od Českého statistického úřadu a vztahují se až ke školnímu roku 2006/07. V tomto roce absolvovalo střední odbornou školu (.pdf) nebo učňovský obor (.pdf) na 90 tisíc studentů. Podrobně je statistika rozepsána v grafu.
Kromě dat ČSÚ existují i dokumenty Ministerstva školství, které však nerozlišují maturitní obory všeobecné a odborné. Nicméně i s přihlédnutím k nim lze konstatovat, že počet absolventů středních odborných škol a odborných učilišť od roku 1990 klesá.
To nicméně není důkazem pro tvrzení, že se střední odborné a učňovské školství „rozpadlo“. Nepochybně tu takto vzdělaných lidí přibývá méně než před Kulhánkem prezentovanými 30 lety. Jde však o komplexnější problém zahrnující například pokles porodnosti či proměnu společnosti a vzdělání, kterého si sama žádá z důvodu automatizace nebo svých nároků.
Kromě již řečeného je však podstatné i uplatnění absolventů. Nezaměstnanost učňů a lidí s odborným vzděláním se ještě v roce 2016 pohybovala nad 12 %. V dubnu 2017 se již snížila na 6,2 %, respektive 6,3 %. Tento pokles je obecně odrazem snižující se celkové míry nezaměstnanosti, která ve stejném období činila 3,0 %. Z hlediska nezaměstnanosti je také faktem, že v absolutních hodnotách (.zip) během posledních tří let (od listopadu 2014) došlo k úbytku uchazečů o práci s učňovským vzděláním téměř o 100 tisíc, zatímco počet volných míst vyžadujících tento druh vzdělání stoupl ve stejném období o cca 24 tisíc.
O budoucím nedostatku pracovníků, o němž mluví Kulhánek, se v médiích vyjadřují odborníci v souvislosti se změnou věkové a vzdělanostní struktury populace.
