Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť tento konkrétní případ se skutečně stal. Babiš sám mluví o tom, že někdy takové případy mohou nastat. Na začátek pouze uveďme, že nehodnotíme, nakolik jde o systémovou věc, zda má být nastavení pravidel jiné nebo zda (a případně jak) mají politikové tato pravidla řešit. Pouze popisujeme daný případ, na který je upozorňováno.

Andrej Babiš má zřejmě na mysli loňský teroristický útok v Berlíně. Událost se odehrála 19. 12. 2016 na náměstí Breitscheidplatz, kde se v té době konaly adventní trhy. Mladý Tunisan Anis Amri najel na náměstí plně naloženým kamionem a zabil celkem 12 lidí včetně jedné Češky. Dopaden a zastřelen byl o čtyři dny později ve městě Sesto San Giovanni na severu Itálie.

Sám Amri utekl z Tunisu v roce 2011, kde byl odsouzen ke čtyřletému vězení, do Itálie. Zde pokračoval v trestné činnosti a byl se společníky zatčen za zapálení školy. Odseděl si čtyřletý trest. Po svém propuštění na svobodu ho Tunisko odmítlo přijmout zpět a z Itálie byl vyhoštěn. Amri se tedy vydal do Německa. Ačkoli vízum v Německu nedostal, v Tunisu ho odmítli přijmout zpět kvůli chybějícím dokladům. Zůstával tak i nadále v Německu. Podle dostupných informací se rychle dostal do hledáčku německých tajných služeb. I přesto, že zemský kriminální úřad v Severním Porýní-Vestfálsku informoval tamní ministerstvo vnitra o možnosti, že se Amri dopustí teroristického činu, nebylo možné ho pro nedostatek důkazů vyhostit.

Výrok hodnotíme na základě veřejně dostupných zdrojů z obchodního rejstříku a informací pořadu Reportéři ČT. Z těchto zdrojů vyplývá, že Spolana nakoupila akcie Agrofertu za 400 tisíc korun a prodala je později Andreji Babišovi za 2,5 milionů korun. Podle některých odhadů však tato částka byla podhodnocena vzhledem k hodnotě firmy. S tím pracuje analýza ČSSD (.pdf, otázka 21, str. 35) a také se to objevuje v některých mediálních výstupech (níže), na což Babiš reaguje právě tímto prohlášením. Sami nedokážeme posoudit, zda byla částka přiměřená, a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Společnost Agrofert, spol. s r.o. založil Andrej Babiš v roce 1993. V roce 1994 pak byla převedena na akciovou společnost Agrofert, a.s. Podle zápisu z mimořádné valné hromady konané 2. prosince 1996 byly tehdy majiteli akcií společnost O.F.I. Ost Finanz und Investment AG (260 ks akcií, 65 %), Spolana, a.s. (40 ks akcií, 10 %) a Duslo, a.s. (100 ks akcií, 25 %). Jednotlivé akcie měly nominální hodnotu 10 000 Kč. Podle obchodního rejstříku předtím došlo k navýšení základního kapitálu společnosti k 2. květnu 1995 z jednoho na čtyři miliony korun zvětšením počtu akcií ze 100 na 400 kusů. Bohužel nejsou k dispozici dokumenty, které by ukazovaly původní rozdělení akcií nebo zdůvodňovaly, proč a jak k tomuto navýšení došlo.

Jisté však je, že po tomto navýšení společnost Spolana držela 40 kusů akcií v celkové nominální hodnotě 400 tisíc korun. V roce 1997 došlo k dalšímu navýšení základního jmění z vlastních zdrojů. Na základě rozhodnutí valné hromady se tak nominální hodnota každé akcie zvýšila z původních 10 tisíc na 300 tisíc korun. Podíl Spolany by se pak navýšil na 12 milionů korun. V účetní závěrce za roky 1998 (strana 12) i 1999 (strana 88) však Spolana stále uvádí nominální hodnotu podílu ve výši 400 tisíc korun. V listopadu 1999 byly akcie prodány.

V roce 1997 společnost nechala znaleckým posudkem ocenit tři ze svých čtyř divizí (Průmyslová hnojiva, Agrochemikálie, Zemědělské produkty a dovoz surovin). Tyto divize byly souhrnně oceněny na 620,7 milionů korun (strana 21), respektive na 616,68 milionů korun (strana 78), a následně převedeny na společnosti Agrofert Holding, a.s. Za převádějícího i nabyvatele tehdy jednal Ing. Andrej Babiš z pozice předsedy představenstva obou společností. Sbírka listin společnosti Agrofert Holding, a.s. nebyla dosud digitalizována a dokumenty tedy nejsou dostupné online. Podle výpisu z obchodního rejstříku měla firma akcie na jméno, jako jediný akcionář je od roku 2002 zapsaná společnost Agrofert, a.s. V roce 2004 společnost zanikla sloučením s AGFTRADING, a.s., což byl tehdejší název pro současný AGROFERT, a.s.

Pořad Reportéři ČT pátral, kdy a jak nabyl Andrej Babiš akcie společnosti Agrofert. Uvádí, že v roce 2001 držel Andrej Babiš sám 35 % akcií Agrofertu, dalších 10 % pak vlastnil prostřednictvím společnosti Agroter a mezi vlastníky najdeme také společnost Ameropa, která vlastní 45 % společnosti.

Podle pořadu Reportéři ČT koupil Andrej Babiš 10 % akcií Agrofertu od společnosti Spolana v roce 1999 za přibližně 2,5 milionů korun. Podle Ladislava Mejzlíka, děkana Fakulty financí a účetnictví, je tato suma podhodnocená jak vzhledem k nerozdělenému zisku Agrofertu, který v té době tvořil více než 50 milionů korun, tak s ohledem na výše uvedené posudky, jež firmu oceňují na více než 600 milionů.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože, jak vyplývá z informací níže, není pravdou, že by zařazení bodu Daňové podvody ministra financí podpořili ve Sněmovně všichni kromě ANO a Úsvitu. Hlasování se zdrželi někteří poslanci koaličních stran ČSSD (resp. pro hlasovalo 17 z 50) a KDU-ČSL a poslanci hnutí SPD (skupina kolem Tomia Okamury).

Na své 55. schůzi dne 14. 3. 2017 schválila Poslanecká sněmovna zařazení projednávání bodu s názvem Daňové podvody ministra financí, který navrhl poslanec a předseda TOP 09 Miroslav Kalousek.

Jednalo se o hlasování č. 224, pro zařazení tohoto bodu hlasovalo 84 poslanců, proti 28. Proti hlasovali poslanci hnutí ANO (proti 33, omluveno 9, zdrželi se 3, nepřihlášení 2), dále poslanci Úsvitu - Národní koalice (proti 4, omluven 1, zdrželi se 2) a také jeden nezařazený poslanec, a to Petr Adam (který byl do Poslanecké sněmovny zvolen za Úsvit).

I několik dalších poslanců se hlasování zdrželo – z nezařazených to byl Fiala, Fiedler, Holík a Okamura. Kromě Fiedlera jsou ostatní tři jmenovaní členy strany Svoboda a přímá demokracie (SPD), která však nemá vlastní poslanecký klub. Z ČSSD se hlasování zdrželo 12 poslanců (17 návrh podpořilo). Návrh podpořila většina poslaneckého klubu KDU-ČSL (7 poslanců), tři se zdrželi hlasování.

Výrok Tomia Okamury je hodnocen jako zavádějící, neboť SPD ve skutečnosti ve sněmovně navrhla pouze zařazení projednávání bodu, ve kterém měli poslanci vyzvat vládu, aby zmíněný návrh připravila. Šlo tedy více o politickou proklamaci než předložení reálného návrhu. Stalo se tak celkem pětkrát. Podporu však těmto návrhům neprojevila nejen vládní koalice, ale ani opoziční strany. 18. června 2015 navrhl poslanec Radim Fiala (SPD) při jednání o programu schůze Poslanecké sněmovny zařadit bod, ve kterém by sněmovna usnesením vyzvala vládu k přípravě zákona o referendu o setrvání v EU.

Návrh tohoto usnesení zněl: „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky považuje problém nelegální imigrace za zásadní ohrožení bezpečnosti České republiky. Odpovědnost za tento stav nese politika a fungování Evropské unie. Poslanecká sněmovna vědoma si odpovědnosti k občanům České republiky vyzývá vládu České republiky k přípravě zákona o referendu, kde občané České republiky budou mít možnost vyjádřit se k dalšímu setrvání naší země v Evropské unii.“

Tento návrh podpořilo pouze 11 poslanců. Z SPD šlo pouze o Radima Fialu, dále o dva poslance Úsvitu a také sedm členů klubu KSČM. Proti hlasovala jak vládní koalice, tak i TOP 09, ODS a návrh nepodpořila ani většina klubu KSČM a Úsvitu. Sám Okamura nebyl k danému hlasování přihlášen a tedy nehlasoval. Současný člen předsednictva Okamurovy SPD a poslanec Jaroslav Holík tento návrh také nepodpořil, při hlasování se zdržel.

7. července 2015 navrhl podobný bod i sám Tomio Okamura. Během jednání o programu jednání sněmovny načetl bod s názvem „Referendum o setrvání České republiky v Evropské unii.“ Podle představ Okamury měla v rámci projednávání tohoto bodu Sněmovna přijmout následující usnesení: „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky považuje šíření extrémního islámu a nelegální migraci za zásadní ohrožení bezpečnosti České republiky. Zásadní příčinou tohoto ohrožení je politika a fungování Evropské unie.
Poslanecká sněmovna, vědoma si odpovědnosti k občanům České republiky, vyzývá vládu České republiky k přípravě zákona o referendu, kde občané České republiky budou mít možnost vyjádřit se k dalšímu setrvání naší země v Evropské unii, a dále vyzývá vládu neodkladně připravit legislativní kroky definující šíření a propagaci islámského práva šaría a džihádu jako trestný čin ohrožující svobodu, demokracii a lidská práva.“

O tomto návrhu se nehlasovalo, poslanecké kluby ČSSD a ANO uplatnily veto (viz Sklenák) dvou poslaneckých klubů pro nezařazení daného bodu na program jednání sněmovny.

15. září 2015navrhl Okamura ve Sněmovně zařadit bod „Příprava referenda k vystoupení z Evropské unie.“ Pro tento návrh nehlasovala vládní koalice, opoziční TOP 09 a ODS a také jednotlivci z klubu KSČM, Úsvit a v neposlední řadě tři nezařazení poslanci.

1. března 2016vystoupil před poslanci předseda hnutí SPD s žádostí, „aby návrh referenda zařadila na pořad svého jednání a zavázala vládu referendum uspořádat.“ Tento návrh zůstal nevyslyšen, podpořili jej zejména poslanci KSČM a hnutí Úsvit.

Daný apel však nebyl realizovatelný, resp. jde spíše o politickou proklamaci než o cokoli jiného. Vláda nedisponuje nástrojem, jak vyhlásit referendum o vystoupení z Evropské unie. To je možné pouze dvěma variantami. Buď přijetím jednorázového ústavního zákona (tímto modelem se postupovalo při otázce vstupu České republiky do EU), nebo změnou Ústavy, která by umožnila referendum vypsat. Okamurův návrh, že poslanci schválí zařazení bodu v Poslanecké sněmovně, který bude řešit referendum, je deklaratorní postoj. Reálně by Okamura musel předložit návrh ústavního zákona o jednorázovém referendu k dané věci, nebo změnu ústavy, zavedení obecného referenda a vyvolání hlasování na základě takto přijatého zákona.

Naposledy Okamura navrhoval podobný bod jednání 24. května 2016. Zde uvedl: „Žádám vás tedy, dámy a pánové, abychom na program jednání zařadili na úterý příští týden jako první bod na téma přijetí zákona o referendu o vystoupení z Evropské unie a referendum o přijímání či nepřijímání migrantů z islámských zemí.“ Opět, jako v předchozích případech, tím fakticky Okamura navrhl, že pokud by byl jeho návrh přijat, poslanci by o dané věci mluvili. Mohli by teoreticky přijmout usnesení, ve kterém by vládu vyzvali k přípravě referenda. Nicméně stejně jako v předchozím případě – šlo by pouze o deklaratorní krok, neboť reálně neexistuje právní rámec, v němž by danou věc šlo uskutečnit. Pokud Okamura chce vyvolat referendum, musí změnit českou legislativu a ne navrhovat diskuze o možném vyvolání referenda. Dodejme, že ani v tomto případě poslanec Okamura podporu nezískal.

V letošním roce však Okamura (nerozdíl od předchozích 2 let) začal prosazovat na pořad jednání Poslanecké sněmovny vládní návrh o celostátním referendu. Již desetkrát předseda SPD chtěl, aby se daný bod projedánval, ani jednou to však neprošlo. Nicméně i podle vyjádření samotného Okamury by prostřednictvím tohoto návrhu o vystoupení z Evropské unie hlasovat nešlo.

Hlasování o ratifikaci Lisabonské smlouvy proběhlo v Poslanecké sněmovně 18. února 2009. Pro hlasovalo 125 přítomných poslanců. Ze 79 poslanců Občanské demokratické strany hlasovalo pro 33 zákonodárců, 37 proti a 9 se zdrželo. I když hlasovala větší část poslanců proti, bez hlasů občanských demokratů by smlouva vyžadující ústavní většinu 120 poslanců schválena nebyla.

V Senátu se o osudu Lisabonské smlouvy hlasovalo 6. května 2009. Z 36 senátorů ODS hlasovalo pro 12 a proti bylo 19 členů senátorského klubu Občanské demokratické strany.

Nutno říci, že i přes vnitřní rozpolcenost se vedení tehdy vládní ODS postavilo za schválení smlouvy. Před hlasováním v horní komoře pronesl na plénu Senátu projev i premiér Mirek Topolánek, který senátory vyzval ke kladnému hlasování.

Tehdejší prezident a do prosince 2008 čestný předseda ODS Václav Klaus byl a stále je jedním z nejhlasitějších kritiků Lisabonské smlouvy. Klaus měl obavu z možného prolomení Benešových dekretů nebo argumentoval, že smlouva je protiústavní.

Ústavní soud 3. listopadu 2009 konstatoval, že Lisabonská smlouva je v souladu s českým ústavním řádem a Klaus téhož dne smlouvu podepsal. „Rozhodnutí ÚS jsem očekával a respektuji ho. I když s jeho obsahem nesouhlasím,“ řekl po podpisu prezident Klaus.

Zajímavostí je, že Václav Klaus tehdy odmítl, aby se podpisového aktu zúčastnili fotografové. Jeho podpis tak není zaznamenán na žádném snímku.

Tržby v maloobchodě vzrostly v roce 2016 o 5,6 %, a to i díky tomu, že české ekonomice se v v tomto období dařilo růst tempem 2,3 %. Vyšší tržby ukazují na vyšší spotřebu, což následně vede k tomu, že se v absolutních číslech prodají větší objemy zboží a služeb, a tedy i s tím související absolutní výběr DPH. Inkaso DPH v roce 2016 bylo meziročně vyšší o 3,8 %. Výběr DPH tak vzrostl pomaleji než maloobchodní tržby.

Nicméně je třeba upozornit na některé limity Kalouskova tvrzení. Předně do maloobchodních tržeb nespadají všechny položky podléhající DPH - např. nemovitosti nebo část služeb. Vyšší maloobchodní tržby tedy nemusí automaticky znamenat, že by mělo o stejnou výši růst DPH. Záleží na více faktorech.

Dále tržby jako takové nejsou to samé jako přidaná hodnota. Obrazně řečeno - že někdo utržil dvojnásobek, neznamená, že bude platit/odvádět dvojnásobek na DPH, protože může mít vyšší vstupní náklady. Je více sazeb, takže může dojít k přelivu mezi sazbami - ať už proto, že lidé více kupují nízko/vícedaněné zboží, nebo proto, že se něco překlasifikovalo.

Výrok z tohoto důvodu hodnotíme jako zavádějící, protože byť Kalousek podává správná čísla, jejich význam dezinterpretuje.

Výrok Kateřiny Konečné hodnotíme jako zavádějící, kritizuje totiž v diskuzi obecně byrokratičnost EU, což je veličina velmi obtížně měřitelná. Ovšem indikátory, které si vybírá, neodpovídají jejímu tvrzení - konkrétně počet směrnic a nařízení klesá.

Směrnice a nařízení jsou dva z pěti nástrojů, pomocí nichž členské země EU přijímají evropské právo do své legislativy. Nařízení nemusí být transponována do národní legislativy, ale přenášejí práva a povinnosti na občany EU stejně jako národní legislativa.

Implementace směrnice je naproti tomu v pravomoci členské země. Výhodou tohoto právního aktu je respekt k legislativě každého jednotlivého národního státu.

Počet přijatých směrnic a nařízení v posledních letech výrazně klesá. Dokazují to statistiky Evropské unie týkající se přijatých legislativních aktů jednotlivými orgány za každý rok.

Pokles začal už v období, kdy Evropskou komisi vedl José Manuel Barroso (2004–2014). Již v roce 2007 přišla jeho Komise s Akčním programem pro snižování byrokratické zátěže EU. Součástí bylo i vytvoření výboru, který bude legislativní aktivity hodnotit. V roce 2013 pak spustil program Refit, jenž přímo reagoval na postoj veřejnosti k nadměrné byrokracii v EU. Jeho cílem bylo, aby Komise upustila od zbytečných návrhů. Podle výboru, který aktivity Komise hodnotil (.pdf, str. 8), bylo jednání Barrosa prvním krokem pro zlepšení situace, nicméně musí být uděláno mnohem více.

V roce 2014 byla zvolena nová Komise a její šéf Jean-Claude Juncker hned od počátku sliboval snížení byrokracie a regulací ze strany EU. Přímo uvedl, že EU má být více politická a méně technokratická.

Podle europoslankyně Konečné se snížení počtu přijatých nových směrnic a nařízení nepovedlo. Na základě výše uvedeného grafu jí však nemůžeme dát za pravdu.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože Česká republika nemá povinnost přijmout 6200 muslimských imigrantů, kteří nepožádali o azyl v první bezpečné zemi svého příchodu, jak prezident tvrdí.

Česká republika má na základně dobrovolných kvót (přijatých jednomyslně českou vládou) a kvót, které odhlasovali ministři vnitra států Evropské unie, přijmout 2 691 uprchlíků, kteří si požádali o azyl v Řecku a Itálii, tedy většinou v prvních bezpečných zemích svého příchodu. Dalších 400 má Česká republika přijmout na základě dobrovolnosti z třetích zemí. Celkový počet přijatých uprchlíků v České republice se tedy měl pohybovat okolo tří tisíc. Nemělo by tak tedy jít o 6 200 migrantů, jak tvrdí prezident Miloš Zeman. Reálně ovšem proces přesídlování ani neprobíhá, Česká republika přijala takto pouhých 12 lidí z Řecka, z Itálie pak nikoho.

Vzhledem k tomu, že Česká republika přijala několik křesťanských uprchlíků a mezi deseti mimo evropskými národnostmi, které nejčastěji žádali v roce 2015 o azyl v zemích Evropské unie, se ve všech státech vyskytuje křesťanská komunita (v Eritrei a Nigérii jde dokonce o většinu obyvatelstva), nelze předpokládat, že by všichni uprchlíci, které by Česká republika přijala, byli muslimové.

Přestože migranti přichází do Evropské unie především z Afriky a z Blízkého východu, nedá se s jistotou říct, že se jedná pouze o lidi vyznávající islám. Pokud se zaměříme na prvních deset nejčastějších mimo evropských národností, které nejčastěji žádaly v roce 2015 o azyl, zjistíme, že se jednalo o Syřany, Afgánce, Iráčany, Pákistánce, Eritrejce, Nigerijce, Somálce, Íránce, občany Mali a Bangladéše. Tyto státy nejsou pouze muslimské. Křesťanská komunita v Sýrii čítala k roku 2010 5,2 procenta obyvatelstva země (1,060,000 obyvatel), v Afghánistánu 0,1 procento (30 000 obyvatel), v Iráku 0,9 procenta (270 000 obyvatel), v Pákistánu 1,6 procenta (2 760 000 obyvatel), v Eritrei 62,9 procent (3 310 000 obyvatel), v Nigérii 50,8 procenta (80 510 000 obyvatel), v Somálsku okolo 0,1 procenta (okolo 10 000 obyvatel), v Íránu 0,2 procenta (110 000 obyvatel), v Mali 3,2 procenta (500 000 obyvatel) a v Bangladéši 0,2 procenta (280 000 obyvatel).

Přestože se nedá s jistotou určit víra všech migrantů v Evropské unii, ani víra těch, kteří by byli přiděleni České republice, je velmi nepravděpodobné, že by Česká republika na základě kvót přijala pouze muslimské imigranty.

Důvodem je i to, že Česká republika už přijala několik křesťanských uprchlíků na základě dobrovolné kvóty z mimo evropských uprchlických táborů. Česká vláda v lednu 2015 přijala návrh, že Česká republika přijme patnáct křesťanských uprchlických rodin s nemocnými dětmi ze Sýrie, kteří utekli do Jordánska. Do konce roku 2016 Česká republika přijala čtyři rodiny křesťanských uprchlíků. Celkově se jednalo o dvacet osob. Projekt byl ale v tomto roce ukončen, protože jedna z rodin se rozhodla odejít do Německa.

V lednu 2016 byli přijati křesťané z Iráku, kteří odsud utíkali před Islámským státem. Nadační fond Generace 21, který příchod těchto křesťanů inicioval, původně plánoval s přesídlením 37 křesťanských rodin o celkovém počtu 153 osob. Fond do České republiky přivezl pouze 89 osob, vláda totiž projekt v dubnu 2016 zrušila. Důvodem bylo, že 24 jich odletělo zpět do své vlasti a 25 jich uteklo do Německa. Jejich statut uprchlíka byl velmi komplikovaný, většina z nich měla statut vnitřního vysídlence, neboť předtím žili na vlastním územím. Většina těchto iráckých uprchlíků tak nebyla počítána do kvót.

Zákon o daních z příjmů je v platnosti již od 18. prosince 1992, v roce 1993 nastala jeho účinnost. Přestože zákon byl ve všech směrech aktivní a účinný již od roku 1993, korunové dluhopisy byly dle dat serveru Kurzy.cz poprvé státem vydány (tzv. emitovány) v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí.

Premiéra korunových dluhopisů vyvolala vlnu emise takových dluhopisů na konci roku 2011, jejich vydávání zcela markantně vrcholilo na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6). V době před rokem 2013 však kromě státu rozsáhle emitovaly i soukromé firmy.

Co se týče mediální pozornosti, té se korunovým dluhopisům dostalo opravdu hojně, zejména pak v roce 2012 (příkladně iDNES.cz, Patria.cz, Finance.cz či IHNED.cz). Přímo jako legální formu optimalizace jej popisují například server Ucetni-portal.cz nebo Investujeme.cz. Oproti tomu vyjádření ministerstva financí bylo zdrženlivější k výzvám k optimalizaci, potvrzuje však legalitu celého procesu a vysvětluje jeho fungování a původní záměr.

Podíváme-li se na mediální zprávy před rokem 2011, je zjevné, že korunové dluhopisy v podstatě nebyly tématem. I občasné zmínky vyznívaly spíše skepticky a bez vidiny potenciálu v jejich optimalizačním charakteru.

Poslanec Tomio Okamura se premiéra Sobotky skutečně vícekrát v průběhu letošního roku dotazoval v rámci ústních interpelací na jeho vztah s Radkem Pokorným.

Konkrétně se ptal v březnu, dubnu a květnu tohoto roku. Všechny interpelace mají společné to, že je poslanec Okamura podával, když nebyl Bohuslav Sobotka v Poslanecké sněmovně přítomen. V tomto případě má člen vlády povinnost odpovědět poslanci do 30 dnů, pochopitelně tuto odpověď nezaznamená stenoprotokol na webu Sněmovny.

První dotaz padl 2. března, když Tomio Okamura podal interpelaci „ve věci ministra Mládka“. Na Radka Pokorného se ptal následovně:

„A moje otázka zní: Jak často, pane premiére, komunikujete a konzultujete s panem Pokorným? Kdyby to byl pouze váš spolužák, se kterým vzpomínáte na staré časy, byla by to vaše věc. Ale tady jde o to, že podle dostupných zpráv jste stále nejen v kontaktu, ale také pod vlivem člověka, který lobbuje proti zájmu našeho státu. To je u placeného advokáta v rámci jeho práce v pořádku. Ale jakákoliv spolupráce s takovým člověkem je absolutně nepřípustná u předsedy vlády, který má zastupovat zájmy přesně opačné. Takže se znovu ptám: Jak často, pane premiére, komunikujete s lobbistou Radkem Pokorným ať přímo, nebo přes prostředníky?“

Druhou příležitost k dotazu využil poslanec Okamura 6. dubna. V rámci interpelace „ve věci lobbingu“ uvedl:

„Vážený pane premiére, už podruhé jste mi neodpověděl na můj dotaz. Scházíte se se svým spolužákem a lobbistou Radkem Pokorným a konzultujete s ním vládní agendu? Prosím o odpověď přímou, bez dosavadních vytáček.“

Naposledy Tomia Okamuru vztah Sobotka–Pokorný zajímal 25. května. Tehdy uvedl:

„Pozoruhodné je, že jsem se na základě těchto informací vás již dvakrát ve svých interpelacích ptal, zdali se stýkáte s lobbistou Radkem Pokorným a zdali s ním konzultujete. Řekl jsem, že mi od vás stačí jen odpověď ano, nebo ne. Obdržel jsem od vás, pane premiére, dvě písemné odpovědi a ani jednou jste mi na moji otázku nedokázal přímo odpovědět. Rád bych se ale konečně dozvěděl pravdu. Kolikrát jste v uplynulém čtvrtletí spolu komunikovali a konzultovali? Tím mám na mysli lobbistu Radka Pokorného. Prosím o konkrétní data.“

Jak jsme již uvedli, poslanec Okamura pokaždé interpeloval Sobotku v této věci v premiérově nepřítomnosti. V tomto případě má člen vlády povinnost podle § 111 odst. 7 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny odpovědět interpelujícímu do 30 dnů. Nicméně tyto písemné odpovědi nejsou publikovány např. na webu Poslanecké sněmovny, ale obdrží je pouze adresát - v tomto případě tedy Tomio Okamura. Ten uvádí, že mu nebylo odpovězeno, ale to není možné doložit, neboť Sobotkovy odpovědi nejsou veřejně dostupné.

Výrok je s ohledem k výše uvedenému hodnocen jako neověřitelný.