Přehled ověřených výroků

Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii schválila vláda 24. března 2014 a souhlas s ratifikací vydal 27. srpna také Senát.

Přesto zůstává smlouva stále neschválená, chybí ratifikace poslanci a také prezidentem. Koalice má v Poslanecké sněmovně většinu, smlouvu mohla schválit během celého volebního období. Prozatím prošel dokument pouze prvním čtením, které proběhlo již v roce 2014. Vláda měla tedy fakticky tři roky času prohlasovat smlouvu ve druhém čtení.

U mezinárodních smluv jsou v Poslanecké sněmovně pouze dvě čtení a čistě teoreticky je možné, že se smlouva stihne projednat ještě během září. Prozatím se tak ovšem nestalo, závazek tak hodnotíme jako nesplněný. Vláda sice danou smlouvu schválila, bez ratifikace jde ovšem pouze o deklaratorní postoj.

Účelem smlouvy je posílit hospodářský pilíř Hospodářské a měnové unie. K tomu má dojít prostřednictvím tří opatření: zpřísnění rozpočtové kázně, posílení koordinace hospodářských politik a zlepšení správy eurozóny. Jedná se například o zajištění vyrovnaného nebo přebytkového veřejného rozpočtu.

Fiskální pakt v současnosti znamená hlavně možnost České republiky účastnit se na vybraných jednáních summitů eurozóny. Závaznost plnit fiskální pakt však mají jenom státy platící eurem.

V reakci na porušení podmínek dublinského nařízení ze strany Německa jednají evropští politici skutečně o jeho reformě, návrh nového nařízení Dublin IV. se v současnosti projednává na půdě Rady a Evropského parlamentu. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Dublinská smlouva, na kterou Mirek Topolánek odkazuje, založila v roce 1990 tzv. dublinský systém, který slouží k určení příslušného státu k vyřízení žádostí osob žádajících o mezinárodní ochranu. Od ledna 2014 je v účinnosti třetí verze dublinského nařízení, která byla v průběhu migrační krize kritizována (.pdf, str. 2) za přílišnou rigiditu, což vyústilo v přetížení hraničních států (tj. Maďarska, Řecka a Itálie).

Co se týče porušení dublinského systému Německem, nejdřív si popišme situaci ze dní 4. a 5. září 2015, kdy migrační krize dosáhla svého vrcholu. Dne 4. září kolem 21. hodiny rozhodla Orbánova vláda, že Maďarsko už není schopno imigranty registrovat a autobusy je proto přivezly na hranici s Rakouskem. Z toho důvodu Němci a Rakušané otevřeli své hranice. Německo chtělo původně otevřít hranice jen krátkodobě, hranice nakonec zůstaly pro uprchlíky otevřené šest měsíců.

Toto otevření hranic však znamenalo, že Německo začalo přijímat uprchlíky bez ohledu na to, kde překročili hranice Evropské unie. To bylo v rozporu s nařízením Dublin III, podle kterého (.pdf, čl. 13 odst. 1) je i v případě nedovoleného překročení hranice EU příslušný k posouzení žádosti ten členský stát, na jehož území vstoupil žadatel jako první. Soudní dvůr EU toto pochybení vůči Dublinskému nařízení potvrdil (bod 83 a 84 odůvodnění a druhý výrok rozhodnutí). Státy podle něj dublinské nařízení nemohou překračovat ani z humanitárních důvodů.

V reakci na to navrhla Evropská komise reformu azylového systému, která je označována jako Dublin IV a přináší podstatné změny současného dublinského systému. Návrh se v současnosti projednává v Radě a Evropském parlamentu.

Pravomoci a povinnosti prezidenta republiky upravuje Ústava ČR v článcích 62 až 64.

V prvním případě se jedná o tzv. suspenzivní veto, tedy o pravomoc vrátit spolu s odůvodněním Parlamentem ČR schválený neústavní zákon zpět k projednání Poslanecké sněmovně. Jak je tato pravomoc aplikována v praxi, je upřesněno v Jednacím řádu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (paragraf 98 v článku Účast Senátu a prezidenta republiky v zákonodárném procesu). Musí tak učinit ve lhůtě 15 dnů počínající den po předložení zákona k podpisu. Toto veto nelze ale aplikovat na ústavní zákony, jedná se tedy skutečně jen o některé zákony. Přehlasovat veto může nadpoloviční většina všech (nikoliv jen přítomných) poslanců.

Ve druhém případě je třeba se spolehnout zcela na znění Ústavy, žádné další předpisy tuto pravomoc neupravují. Ústava sice přímo neříká, že prezident má pravomoc znát kroky ministrů, ale že „má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti“. V rámci tolerance výkladu je ale možné chápat Topolánkovo vyjádření jako pravdivé.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť na transparentním účtu Jiřího Hynka jsou viditelné přijaté dary pouze od fyzických osob, a to ke dni 4. 12. 2017, kdy proběhla doposud poslední transakce.

Současně je pravdivý také výrok o nutnosti mít zřízený transparentní účet v případě kandidatury na prezidenta. Tuto povinnost uděluje zákon č. 275/2012 Sb. o volbě prezidenta republiky, kde § 24 říká, že „každý kandidát na funkci prezidenta republiky je povinen si pro financování volební kampaně nejpozději do 5 dnů ode dne vyhlášení volby zřídit účet umožňující bezplatný a nepřetržitý přístup třetích osob k zobrazování přehledu platebních transakcí na tomto účtu“.

Jan Šrámek byl předsedou Československé strany lidové (ČSL) od jejího vzniku v roce 1918 až do komunistického puče v únoru 1948 (s výjimkou let válečného exilu, kdy v Londýně zastával post předsedy exilové vlády Československa).

Josef Lux se stal předsedou Československé strany lidové v září 1990. O dva roky později došlo ke spojení Křesťanské a demokratické unie s ČSL a byla vytvořena strana KDU-ČSL, tak jak ji známe dnes. Lux byl předsedou strany až do září 1998, kdy ze zdravotních důvodů odstoupil z čela strany a jeho místo zaujal Jan Kasal.

Dle stanov strany se každé dva roky v rámci sjezdu strany volí předseda a jeho místopředsedové. Poslední sjezd strany se uskutečnil letos v květnu, kde byl Pavel Bělobrádek znovu zvolen předsedou.

Poprvé byl Bělobrádek zvolen předsedou v roce 2010 a pokud naplní svůj mandát a zůstane předsedou strany až do roku 2019, stane se nejdéle působícím mužem v čele lidovců v jejich novodobé historii.

Jiří Drahoš svou kandidaturu na prezidenta republiky oznámil dne 28. března 2017 v Jablunkově, odkud pochází. Jiří Drahoš pro svou kandidaturu získal dostatečnou podporu od občanů, když na ministerstvo vnitra podal kandidaturu (.pdf, str. 1 a 282) s peticí se 141 455 platnými podpisy, přičemž dle zákona o volbě prezidenta je nutných alespoň 50 000 podpisů. Ke sběru podpisů od občanů nutných ke kandidatuře se rozhodli také Michal Horáček a Miloš Zeman.

Nikdo z devíti současných kandidátů na pozici prezidenta republiky není oficiálním kandidátem politické strany. Podporu senátorů pro svou kandidaturu využili Pavel Fischer, Marek Hilšer a Miroslav Topolánek, ovšem podpisy získali napříč politickým spektrem. Podporu mezi poslanci získali Petr Hannig, Jiří Hynek a Vratislav Kulhánek, taktéž napříč politickým spektrem.

Oproti první přímé volbě prezidenta v roce 2013 kandiduje pro nadcházející volbu méně kandidátů politických stran či hnutí. V roce 2013 se volby účastnili kandidáti těchto politických stran: Jiří Dientsbier ml. jako oficiální kandidát ČSSD, který získal podporu stranických senátorů; Přemysl Sobotka jako kandidát ODS a Karel Schwarzenberg za TOP 09, jíž tehdy předsedal – oba sbírali podpisy stranických poslanců. Jako nezávislí kandidáti sbírající podpisy občanů se v roce 2013 volby zúčastnili Jana Bobošíková, Jan Fischer, Táňa Fischerová, Vladimír Franz, Zuzana Roithová a Miloš Zeman.

Není zcela jednoznačné, o kterém časovém úseku Pavel Fischer mluví. Z úřední desky Ministerstva spravedlnosti ČR (konkrétně z jednoho z dotazů v rámci informací dle zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím), plynou počty podaných žádostí o milost během působení Miloše Zemana coby prezidenta.

Milosti v roce 2017 jsou spočítány ke 13. červnu, aktuálnější informace nejsou bohužel z veřejných zdrojů k dispozici.

Andrej Babiš hovořil o svých představách týkajících se volebního systému a koaličního vládnutí například 2. 9. 2015 v rozhovoru pro rádio Impuls, kde uvedl (v čase 9:30): „Koaliční vládnutí je samozřejmě problém... Já si myslím, že by měl být většinový (volební, pozn. Demagog.cz) systém, to znamená měla by vládnout jedna strana.“ Dne 10. října letošního roku Babiš na svém facebookovém profilu napsal: „Ano, ve volbách chceme zvítězit natolik, že nebude možné sestavit vládu ostatních stran proti nám.“ Jak vyplývá z výše uvedeného, Andrej Babiš skutečně projevuje určité sympatie k modelu jednobarevné vlády, lze tedy předpokládat, že by takovou možnost upřednostnil. Pro úplnost je však třeba dodat, že hovoří i o konkrétních možnostech koaličního vládnutí po letošních říjnových parlamentních volbách.

Například v rozhovoru pro zpravodajský server ČTK České noviny uvedl, že by si dovedl představit spolupráci s Piráty nebo některými dalšími stranami.

Na webových stránkách Michala Horáčka dnes již není možné dohledat minulá setkání s konkrétními daty, kdy setkání proběhla.

Obdobný výrok Michala Horáčka jsme ověřovali 7. července, tehdy měl na svých stránkách záložku „kde se potkáme“, která kromě budoucích setkání s daty obsahovala také mapu se zanesenými místy setkání minulých. Už tehdy ale všechny ukončené zastávky Horáčka nebylo možné identifikovat podle data.

V minulých měsících se ale struktura webových stránek Michala Horáčka změnila. V sekci „kde se potkáme“ nalezneme nově pouze budoucí setkání a jejich lokalizaci na mapě. Dále je zde dostupná záložka „navštívená místa“, která obsahuje pouze výčet měst bez jakékoliv reference ke konkrétnímu datu. V této sekci je zmíněno dohromady 224 míst. Je tedy možné, že některé obce navštívil Horáček opakovaně, resp. v nich navštívil více akcí. Souhrnné číslo ovšem není dostupné, a proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

V říjnovém (nejaktuálnějším) průzkumu agentury CVVM (.pdf, str. 5), kterého se zúčastnilo 905 respondentů, uvedlo 27 % dotázaných, že Jiřího Drahoše neznají. Výzkumy dalších agentur nabízejí podobná čísla. Např. v listopadovém výzkumu společností MEDIAN a Kantar TS pro Českou televizi (str. 6) uvedlo 32 % lidí, že Drahoše nezná.

Aktuální data tedy potvrzují, že Drahošova neznámost v české veřejnosti dosahuje necelé třetiny voličů. Pokud se zaměříme na začátek kampaně, tak Jiří Drahoš svou kandidaturu oznámil na konci března 2017.

V prvním průzkumu veřejného mínění po ohlášení kandidatury (v dubnu 2017), uvedlo z 959 respondentů pro agenturu MEDIAN (.pdf, str. 5) 32 % dotázaných, ze Jiřího Drahoše nezná. Více výzkumů z počátku Drahošovy kampaně dostupných není, tudíž pro hodnocení výroku vycházíme z dat MEDIANu.

Z veřejně dostupných výzkumů se tedy zdá, že Drahošovo prohlášení neobstojí. Nicméně v daném případě nelze vyloučit, že měl prezidentský kandidát a jeho tým zpracován vlastní výzkum např. před ohlášením kampaně, který daná čísla potvrzovaly. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako neověřitelný.