Přehled ověřených výroků

Vláda Bohuslava Sobotky v daňovém systému provedla jen několik málo změn a byly spíše drobného rozsahu. Jednalo se zejména o zavedení druhé snížené sazby DPH, která byla v roce 2015 stanovena na 10 %. Této sazbě podléhají léky, knihy, nenahraditelná dětská výživa a potraviny pro osoby trpící celiakií a fenylketonurií. Do této sazby pak byly v roce 2017 zařazeny také noviny.

Vláda dále prosadila změnu slevy na dani na vyživované dítě. V roce 2015 byla zavedena sleva na dani na druhé dítě ve výši 15 804 Kč a na třetí a další dítě ve výši 17 004 Kč. Navyšování této slevy pak proběhlo v roce 2016 a 2017. V tomto případě se ale nejedná o změnu daňových sazeb.

Další změnou bylo zvýšení daně z hazardu, kdy od roku 2017 platí sazby ve výši 23 % a 35 %.

Co např. vláda neupravila, je koncept superhrubé mzdy. Koalice se zavázala (viz slib zrušení superhrubé mzdy), že superhrubou mzdu zruší a tento svůj slib nedodržela. Vláda rovněž nepodpořila tzv. jednotné inkasní místo.

Zákon č. 458/2011 Sb. upravuje daňové a jiné zákony v souvislosti se vznikem tzv. jednotného inkasního místa. Jednalo se o projekt minulých vlád prosazovaný především bývalým ministrem financí Miroslavem Kalouskem. Na jeho základě mělo dojít ke zjednodušení daňové agendy, zavedení jednoho základu pro výpočet daně z příjmů i sociálního a zdravotního pojištění. Celý odvod pak měl být v jedné částce odveden na jeden účet. To bylo doprovázeno změnou ve struktuře finančních i dalších úřadů.

V původním znění zákon rušil také tzv. superhrubou mzdu a zaváděl daňovou sazbu 19 % z hrubé mzdy. To však bylo Sobotkovou vládou změněno, novela č. 267/2014 ruší řadu ustanovení tohoto zákona včetně zrušení superhrubé mzdy. Prakticky tak končí projekt jednoho inkasního místa. (Část novely byla zrušena již dříve zákonným opatřením Senátu, na které se odvolává i koaliční smlouva.)

Už otázka ekonomického výkonu zemí, o kterých mluví Vojtěch Filip, činí tento výrok zavádějícím. Pokud se budeme bavit o ekonomickém výkonu vyjádřeném pouze absolutní výší HDP za rok 2016 a budeme srovnávat země OECD, tak Japonsko v tomto uskupení skutečně zaujímá druhou příčku hned za Spojenými státy. Nicméně s pomocí dalších ukazatelů již tomu tak není.

V následujícím grafu je zachyceno pět zemí OECD s nejvyšším HDP, poté Filipem zmíněné Švédsko a Finsko a také Česká republika jako příklad země s rovnou daní.

Je třeba si všimnout, že absolutní výše HDP zde do velké míry odpovídá počtu obyvatel, jaký konkrétní země má. Japonsko a Německo mají vyšší HDP než Velká Británie a Francie, které jsou srovnatelné jak počtem lidí, tak svým HDP. Proto je nutné se podívat na ukazatel hrubého domácího produktu na obyvatele, který nám poskytne lepší obrázek o reálné situaci. Opět jsme vybrali pět zemí OECD s nejvyšším HDP na obyvatele, dále Japonsko, Finsko, Švédsko a Českou republiku.

V neposlední řadě se obdobnou metodikou výběru zemí podíváme na meziroční růst HDP.

Můžeme vidět, že Japonsko jako vyspělá země roste relativně pomalým tempem i přes fakt, že má mnoho sazeb daně z příjmu (7 sazeb).

Korelaci mezi progresivitou zdanění příjmů a hospodářským růstem vyvrací i příklad České republiky. V ČR máme rovnou daň a zároveň rosteme rychleji než Japonci. V HDP na obyvatele není mezi námi a Japonskem takový propad.

Švédská ekonomika roste také rychleji než japonská a Švédové mají vyšší HDP na obyvatele, přitom se zde práce zdaňuje (oproti Japonsku) pouze dvěma sazbami. Dalším příkladem je Island, který vede v tempu růstu HDP mezi zeměmi OECD, přičemž v rámci struktury zdanění příjmů Islanďanů figurují také jen dvě sazby daně.

Výrok hodnotíme jako zavádějící nejen kvůli výše popsanému, ale také kvůli příliš velké kreativitě v práci s daty. Ukazatele výkonu ekonomiky mají různé varianty, s jejichž použitím by se jistě daly dělat různé (více či méně náhodné) závěry. Ekonomická úspěšnost země se však skládá z mnoha rozdílných (a protichůdných) vlivů. Dávat do souvislosti pouze výkon ekonomiky a míru progresivního zdanění je úvaha, která je velmi zjednodušující.

V kontextu tohoto výroku by bylo nejprve vhodné říci ve stručnosti něco o legislativním procesu EU. Drtivou většinu evropských právních předpisů přijímá Evropský parlament a Rada Evropské unie na základě návrhů Evropské komise. V Evropském parlamentu jsou zástupci voleni přímou volbou občanů členských států. V Radě Evropské unie zasedají vrcholní zástupci členských zemí.

Konkrétní legislativa musí být schválena jak Evropským parlamentem, tak Radou. V Evropském parlamentu je legislativa schvalována většinou odevzdaných hlasů. V Radě probíhá schvalování legislativy podle druhu a důležitosti daného zákona. Ke schválení je tedy zapotřebí buď prosté či kvalifikované většiny, nebo je nutné daný zákon schválit jednomyslně. Jednomyslné hlasování se uplatňuje například v otázkách zahraniční politiky, v oblasti daní, společné obrany, policejní spolupráce atd. V rámci jednomyslného hlasování má každý členský stát právo veta.

Česká republika jako stálý člen Evropské unie má své zástupce v obou těchto institucích, což znamená, že má na tvorbu evropské legislativy zásadní vliv.Připomeňme rovněž, že se občané České republiky dobrovolně rozhodli pro vstup do EU v prvním celostátním referendu 13.–14. 6. 2003. Smlouva o přistoupení pak vstoupila v platnost 1. 5. 2004.

Co se týče onoho „diktátu byrokratů“, jak poznamenává poslanec Filip, je vhodné rovněž připomenout, že ona implementace evropských právních norem do českého prostředí neprobíhá vždy v mantinelech minimálních požadavků EU.

V této souvislosti zmíníme termín gold-plating (.pdf). Tím se rozumí postup členského státu, který při zavádění právních předpisů EU jde za minimální požadavky, jež EU považuje za nutné. To znamená, že si členský stát vymyslí přísnější podmínky či větší byrokratickou zátěž pro své občany, než by podle práva EU musel. Státy, které ve své vnitrostátní úpravě evropské normy stanoví přísnější požadavky, vytvářejí na svém území horší podmínky pro adresáty daného zákona než v jiných zemích EU, kde byly zvoleny minimální transpozice práva EU. Tím je adresátům daného zákona vlastně uměle snižována konkurenceschopnost na evropském trhu. V českém prostředí můžeme například jmenovat podporu používání biopaliv, snižování energetické náročnosti budov a mnoho dalších.

Z výše uvedeného je patrné, že nelze mluvit o „diktátu byrokratů“, kteří nám říkají, co máme dělat, protože na chodu a rozhodování institucí EU máme svůj podíl. To samé platí i o implementaci evropských právních norem do českého prostředí. Tento výrok tak hodnotíme jako zavádějící.

Do hodnocení dopadů ruských sankcí vstupuje více faktorů - např. vliv krize a pád cen ropy. Podle dostupných dat však tyto sankce negativně ovlivnily obchod jak mezi Ruskem a Evropou, tak mezi Ruskem a USA. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako nepravdivý.

V první řadě je třeba zmínit, že EU a USA mají zcela rozdílnou míru hodnoty vzájemného obchodu s Ruskem, a tedy i míra dopadu sankcí na jednotlivé trhy bude jiná. Situaci v % vzájemného obchodu jeden rok po zavedení sankcí (2015) ukazuje následující graf, ze kterého je patrný proporcionální rozdíl mezi obchodní výměnou Ruska s USA a EU.

Zdroj: FAS (str. 10)

Za druhé je nutné zmínit, že vzájemný obchod také negativně ovlivnila ruská finanční krize (.pdf, str. 16–19), která vedla k pádu hodnoty rublu a ve spojení s nízkou cenou ropy omezila (nehledě na sankce) možnosti ruské ekonomiky, což se následně projevilo v propadu vzájemného obchodu jak s EU, tak s USA.

Dle dostupných údajů došlo během let 2014–2015, tedy době jednoho roku po zahájení sankcí, k propadu vzájemného obchodu s Ruskem jak v případě EU (pdf., str.8), která ztratila v tomto období přibližně 19,6 % hodnoty vzájemného obchodu, tak v případě USA. Obchod mezi USA a Ruskem ukazuje následující graf, který odhaduje propad v řádech desítek procent. Vidíme, že poklesl export i import.

Zdroj grafu: FAS (str. 9)

Srovnávání dopadu sankcí na hospodářství EU a USA je složité už jen kvůli zcela rozdílnému postavení ruského trhu pro jejich hospodářství. Zcela nepravdivé je však tvrzení, že americká ekonomika na sankcích profitovala, neboť obě ekonomiky hlásí pokles v obchodu s Ruskem.

Tento Filipův výrok je nepravdivý, ačkoli růst minimální mzdy se skutečně zastavil po roce 2007 a další zvýšení proběhlo až za Rusnokovy vlády v roce 2013. Průměrná výše starobního důchodu však naopak mezi lety 2005–2017 každý rok rostla a vlády schvalovaly valorizace penzí i po roce 2006.

V roce 2006 schválila první vláda Mirka Topolánka valorizaci penzí pro rok 2007 v průměru o 500 korun. Následující rok schválila druhá vláda Mirka Topolánka vládním nařízením č. 256/2007 Sb. další valorizaci penzí pro rok 2008. V srpnu roku 2008 navíc vláda mimořádně zvýšila důchody o 470 korun (.pdf; str. 2). Valorizace následovala i pro rok 2009.

Poslední schvalování navýšení důchodů proběhlo v dubnu (potažmo červnu) letošního roku, kdy parlament schválil jejich rychlejší růst. Příští rok by tedy měly podle novely důchody vzrůst v průměru o dalších 500 korun.

Penzijní společnosti za své služby skutečně pobírají mnohem více, než utratí za svůj provoz ČSSZ. Tyto dvě instituce však nejsou srovnatelné. Zatímco sociální správa z pojistného financuje (kromě vyplat různých sociálích dávek a programů) svůj chod, penzijní společnosti se snaží pro svého klienta vložené peníze dále zhodnotit (na akciovém trhu, nákupem dluhopisů apod.). Účast na třetím pilíři je doborovlná, ale podporována daňovými úlevami, čímž jde také o výhodný benefit z hlediska zaměstnavatele, a stát na něj přispívá. Typ a smysl činnosti se tedy liší, a proto nejsou srovnatelné. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Česká správa sociálního zabezpečení vybere na pojistném asi 435 miliard korun, z toho 5,7 miliardy jde na její provoz. Jedná se o 1,3% podíl, předseda komunistů tedy svůj odhad navýšil ještě o půl procentního bodu.

Zákon o doplňkovém penzijním spoření stanovuje (§ 60, odst. 3, 4) výši maximální úplaty za obhospodařování majetku ve fondu na 0,4 % v případě povinného konzervativního fondu a 1 % v případě ostatních účastnických fondů. Podíl je zpočten z průměrné roční hodnoty naspořené částky.

Dále si společnosti účtují úplatu za zhodnocení majetku – v případě povinného konzervativního fondu podle zákon nejvýše 10 % a v případě ostatních účastnických fondů nejvýše 15 %.

Co se týče největších penzijních společností v Česku, první (Penzijní společnost České spořitelny, .pdf), druhá (Penzijní společnost České pojišťovny, .pdf) i třetí (Penzijní společnost ČSOB,.pdf) si účtují nejvyšší úplaty, jaké jim zákon povoluje. Každá si přitom účtuje ještě další poplatky.

Tzv. účastnické fondy ve třetím pilíři nemají garanci nezáporného zhodnocení a mají různé investiční strategie. Konzervativní fondy jsou nejméně rizikové, protože investují hlavně do dluhopisů - na druhou stranu bývají také nejméně výnosné. Další typy účastnických fondů (vyvýžený, dynamický fond) jsou rizikovější, mohou investovat třeba do nemovitostí, ale i akcií na burze - zhodnocení vložených prostředků zde může být v případě dlouhodobého vkladu větší.

Účast na třetím pilíři je navíc podporována daňovými úlevami (např. snížení základu daně, osvobození příspěvku zaměstnavatele od daní a pojištění). Stát na něj též přispívá (podle výše vkladu).

Jak je vidět, fondy z třetího pilíře fungují na jiném principu a nejsou tedy srovnatelné s ČSSZ.

Hnutí ANO představilo svůj program Teď nebo nikdy, který pojednává o vizi Andreje Babiše a jeho hnutí. V kapitole (.pdf, str. 10 a 11) „Hospodaření státu, daně, finance a rozpočtová politika“ nejprve hnutí ANO plánuje, že bude prosazen dlouhodobý vyrovnaný rozpočet.

O několik vět dále se tento plán upravuje do finální podoby. Rozpočet se může dostat do deficitu pouze v případě investic (a především v jejich výši), za žádných jiných okolností to možné není. Andrej Babiš tak správně interpretoval program svého hnutí.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože byť vláda i soukromý sektor skutečně mzdy zvyšují, v dlouhodobém pohledu nejde o unikátní situaci.

Průměrná hrubá nominální mzda se za dobu současné vlády, tedy od roku 2014, pohybuje kolem 25 až 28 tisíců korun. Podle dat Českého statistického úřadu průměrná mzda roste od roku 2000 postupně a ke skokovému zvyšování za současné vlády nedošlo.

V případě průměrné mzdy navíc došlo k největšímu nárůstu od roku 2000 za vlády ČSSD, US-DEU a KDU-ČSL v letech 2002–2006.

Pozn. Výrok neobsahuje informaci o zvýšení prům. mzdy za rok 2017 – ta byla zveřejněna až 2 dny poté, co Babiš svůj výrok pronesl.

Ke zvyšování mezd v podnikatelském i nepodnikatelském sektoru docházelo i za předchozích vlád. V tomto případě se tedy nejedná o unikátní situaci.

Graf: Průměrné mzdy podle sférZdroj: ČSÚ

Vláda nicméně zvyšuje minimální mzdu (oproti minulým vládám), a to hned několikrát.

Co se týká platů zaměstnanců ve veřejném sektoru (.pdf, str. 10), také ty byly v posledních letech navyšovány. Další navyšování se plánuje také na rok 2018. Současná vláda zvýšila platy pedagogických a nepedagogických pracovníků v roce 2015 a následně v roce 2017. Ke zvýšení platů došlo také u příslušníků bezpečnostních sborů, a to o 10 % v roce 2017. Vláda také zvýšila platy pracovníků v sociálních službách, zaměstnanců příspěvkových organizací krajů a obcí a pracovníků v kultuře.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože ke zvyšování mezd i platů v podnikatelském a nepodnikatelském sektoru docházelo průběžně i v minulých letech a za minulých vlád. Průběžně se také zvyšovala průměrná hrubá měsíční mzda. Unikátnost lze hledat pouze u minimální mzdy, kterou Sobotkova vláda oproti minulým vládám razantně zvýšila.

Počet dlouhodobě nezaměstnaných, tj. osob nezaměstnaných déle než jeden rok, každý měsíc klesá. Během první poloviny roku 2017 klesl jejich počet přibližně o 25 tisíc na současných cca 116 tis. Podíváme-li se na dlouhodobě nezaměstnané v předešlých letech, je jasně patrné, že jich ubývá nejméně od roku 2014, když konkrétně v červnu 2014 jich bylo cca 243 tis. V červnu 2015 evidovaly Úřady práce ČR přibližně 215 tis. dlouhodobě nezaměstnaných a v červnu 2016 okolo 163 tis.

Dodejme, že interpretace, že dlouhodobě nezaměstnaní parazitují a nechtějí pracovat, je názorem Andreje Babiše, který v rámci výroku nijak nehodnotíme. Soustředíme se na to, zda vláda (potažmo ministerstvo práce a sociálních věcí) provedla nějaké kroky k omezení zneužívání dávek, popř. ke zvýšení motivace pracovat.

Vláda ve věci sociálních dávek přijala některé změny, které s danou oblastí souvisejí. Jednalo se o opatření proti zneužívání doplatku na bydlení v rámci tzv. obchodu s chudobou nebo zjednodušení pravidel pro vyplácení a čerpání rodičovského příspěvku.

Dále pak vláda posilovala personálně úřady práce, které mohly více kontrolovat, zda nejsou dávky zneužívány. Např. v roce 2014 se zdvojnásobil počet kontrol u vyplácení doplatku na bydlení, v roce 2015 pak počet kontrol ještě stoupnul.

V souvislosti s tímto opatřením nebylo nově přiznáno od srpna 2014 do září 2016 asi 4 200 nových žádostí o některou z dávek hmotné nouze a zhruba 9 500 jich bylo odebráno. Celkem tak stát ušetřil 138 milionů, což vyplývá z šetření Úřadu práce.

Vláda dále celkem čtyřikrát zvýšila minimální mzdu, naposledy v srpnu 2017 na 12 200 Kč s platností od ledna 2018. Zaměstnavatelé jsou tímto povinni vyplácet více peněz svým zaměstnancům. Vláda rozhodla o zvýšení minimální mzdy ve snaze motivovat především nízkopříjmové skupiny k zapojení do pracovního procesu a zatraktivnit těmto skupinám práci tak, aby se jim namísto pobírání sociálních dávek vyplatilo pracovat.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť vláda během svého působení čtyřikrát navýšila minimální mzdu, což lze vnímat jako snahu o zatraktivnění práce a zvýšení motivace lidí pobírajících sociální dávky zapojit se do práce. Stejně tak vláda podnikla i některé kroky v rámci zneužívání dávek – zejména personálně posílila úřady práce, které mohou jednodušeji kontrolovat vyplácené dávky; došlo rovněž k úpravám v rámci vyplácení doplatku za bydlení.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť to, jak Babiš došel k jím vyslovenému údaji, je ve skutečnosti hrou s čísly.

Andrej Babiš v souvislosti s výběrem 604 miliard navíc vychází z výše uvedené tabulky, která je dostupná v jeho PR materiálu (str. 9) hodnotícím jeho působení v čele ministerstva financí.

Lze pozorovat, že Babiš ve svém výroku vychází z toho, o kolik se zvýšil celkově výběr daní v jednotlivých letech oproti roku 2013. Ten tedy bere Babiš jako referenční.

Takové srovnání je ovšem manipulativní, Babiš nesrovnává jednotlivé roky mezi sebou postupně, jak rostl výběr daní a pojistného, ale sčítá ke každému dalšímu roku znovu celý rozdíl mezi rokem 2013 a daným rokem. Byť už v jednotlivých předchozích letech tento přírůstek jednou (nebo víckrát) započítal.

Každý další přírustek v Babišově podání obsahuje již přičtený přírůstek z minulého roku. Např. za rok 2014 počítá s přírůstkem cca 53 miliard, v roce 2015 pak jde o 125 miliard. Těchto 125 miliard ovšem v sobě obsahuje i uvedených 53 miliard z roku 2014, nicméně Babiš/jeho tým je opětovně počítá jako nový nárůst.

Dodejme, že vycházíme-li z veřejně dostupných dat Ministerstva financí, jsou údaje pro nárůst příjmů jiné, než jaké Babiš uvádí.