Přehled ověřených výroků

Jiří Drahoš mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo. Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání, oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem. Navíc pokud se podíváme na další vývoj rozpočtu AV, je zřejmé, že pokles v rozpočtu byl oproti původním vládním představám výrazně nižší. Z těchto důvodů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Šlo o krizi ohledně rozpočtu na vědu na rok 2010 (s výhledem na 2011 a 2012), za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Zmiňovaná reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou. Ta navíc počítala s větším přísunem peněz do aplikovaného výzkumu (což se dotýká pracovišť AV, které z velké části pracují na výzkumu základním). V souladu s reformou byla první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, od které se pak mělo odvíjet konkrétní financování.

Dodejme, že do škrtů na vědu se navíc promítla i potřeba škrtů vzhledem k ekonomické krizi. To je však otázkou celkových priorit státního rozpočtu.

Akademie proti škrtům protestovala. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro AV.

Pokud se podíváme na konkrétní čísla, původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s dvacetiprocentním poklesem rozpočtu AV. Zejména ale návrh počítal s postupně dalším krácením výdajů. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem (jehož vláda nahradila tu Topolánkovu, která padla v březnu 2009) a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrt vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet Akademie věd, je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Boje o rozpočet ve vědě a metodiku hodnocení výsledků se však táhly delší dobu. V roce 2010 pak bylo obměněno složení Rady pro výzkum, vědu a inovace, která o metodice rozhoduje. Usedl v ní právě Jiří Drahoš, další zástupci univerzit (také současný předseda ODS Petr Fiala) a též zástupci průmyslu.

Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii schválila vláda 24. března 2014 a souhlas s ratifikací vydal 27. srpna také Senát.

Přesto zůstává smlouva stále neschválená, chybí ratifikace poslanci a také prezidentem. Koalice má v Poslanecké sněmovně většinu, smlouvu mohla schválit během celého volebního období. Prozatím prošel dokument pouze prvním čtením, které proběhlo již v roce 2014. Vláda měla tedy fakticky tři roky času prohlasovat smlouvu ve druhém čtení.

U mezinárodních smluv jsou v Poslanecké sněmovně pouze dvě čtení a čistě teoreticky je možné, že se smlouva stihne projednat ještě během září. Prozatím se tak ovšem nestalo, závazek tak hodnotíme jako nesplněný. Vláda sice danou smlouvu schválila, bez ratifikace jde ovšem pouze o deklaratorní postoj.

Účelem smlouvy je posílit hospodářský pilíř Hospodářské a měnové unie. K tomu má dojít prostřednictvím tří opatření: zpřísnění rozpočtové kázně, posílení koordinace hospodářských politik a zlepšení správy eurozóny. Jedná se například o zajištění vyrovnaného nebo přebytkového veřejného rozpočtu.

Fiskální pakt v současnosti znamená hlavně možnost České republiky účastnit se na vybraných jednáních summitů eurozóny. Závaznost plnit fiskální pakt však mají jenom státy platící eurem.

Kroměřížská výzva je petiční iniciativa z května 2016, která vyzývá ke společné akci při příští volbě prezidenta České republiky. V prosinci 2016 zveřejnila tato iniciativa ve svém seznamu (další) dva kandidáty, kteří jsou dle signatářů vhodní k výkonu této funkce, a to Marka Hilšera a Pavla Fischera. Zde však Fischer svou kandidaturu nepotvrdil.

V lednu 2017 v rozhovoru pro Právo naznačil, že kandidaturu zvažuje, o datech svého rozhodnutí však nehovoří. Konkrétně uvedl:

„Poslední dobou mě ohledně kandidatury oslovilo více lidí, jejichž podporu musím vzít se vší vážností. Vyžadovalo by to ale politický projekt, který spojí širokou občanskou společnost i vybrané politické strany. Konzultuji, radím se, milióny na kampaň nemám a cítím se odpovědný především ke své rodině. Zda a kdy budu kandidovat, teprve vyhlásím.“

Hilšer zmiňuje, že s Fischerem absolvovali různé debaty s Kroměřížskou výzvou. Např. na konci března diskutovali (ještě s Jiřím Pospíšilem) v Českých Budějovicích. Fischer na dotaz Petra Honzejka z Hospodářských novin ke své možné kandidatuře uvedl (video, čas 19:55 a dále):

„Co se týče mého vlastního osudu, vězte, že jsem o tomhle rozhodnutí mluvil s celou řadou důležitých lidí. Zdá se mi, že dokonce zatím preferuji kandidáty, kteří ještě neohlásili svou kandidaturu a nemají ani svůj program. Proto si myslím, že bude třeba říci brzy jasné slovo, já jsem tak chtěl učinit již v minulých týdnech a neučinil jsem tak.“

Oficiální kandidaturu pak Pavel Fischer oznámil na tiskové konferenci (0:00–0:15) dne 5. října. Je tedy pravda, že Fischer možnou kandidaturu naznačoval od začátku letošního roku a oznámil ji až po prázdninách. Byť termínově není Hilšer zcela přesný, jeho vyjádření fakticky korektně popisuje přístup Pavla Fischera k prezidentské kandidatuře.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Jednak v roce 2014 došlo na popud vlády k novele zákona o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, který řešil i otázku výkupu pozemků, kdy se zvýšila maximální výkupní cena pozemků z dvojnásobku až na šestnáctinásobek. Ministerstvo dopravy tento krok odůvodnilo nutností motivovat majitele pozemků k bezproblémovému prodeji a usnadnění investic do infrastruktury. Více detailů je možné nalézt v našem výstupu, který hodnotil projev ministra Babiše ve sněmovně 3. prosince 2014.

Pokud jde o zákon o výkupu pozemků, je také pravdou, že počáteční inspirací v roce 2014 byla jeho německá podoba, jak ukazuje například interpelace tehdejšího ministra dopravy Prachaře v PS z 25. září 2014:

„My jsme začali na tomto zákonu pracovat, začali jsme na něm pracovat v březnu, kdy jsem nechal přeložit do českého jazyka a rozeslat všem zainteresovaným odborům na Ministerstvu dopravy onen německý zákon tak, aby se s tím dokázali seznámit.“

Stejně tak byl předložen i zákon o liniových stavbách. Konkrétně ho předložil předchůdce Daniela Ťoka na pozici ministra dopravy Antonín Prachař na podzim roku 2014. Ministr Ťok se po nástupu do čela resortu dopravy v roce 2015 rozhodl, že návrh předešlého ministra stáhne a zároveň si vytyčil cíl vytvořit nový návrh na zákon o liniových stavbách.

Návrh ministra Prachaře měl mnoho nevypořádaných připomínek a zároveň i rada vlády sama zvažovala, že tento návrh neschválí. Podpora v koalici skutečně nebyla, podle ní by to byl až moc velký zásah do ústavy a vlastnického práva.

Ministr Ťok v roce 2016 v pořadu Otázky Václava Moravce přiznal, že daný zákon vláda do konce funkčního období zřejmě přijmout nestihne. Následně se podařilo dostat některé prvky z liniového zákona do rozsáhlé novely Stavebního zákona (např. posuzovaní vlivu na životní prostředí).

Další podrobnosti lze nalézt již v našem výstupu z říjnové debaty na ČT, kde jsme otázku zákona o liniových stavbách hodnotili.

Andrej Babiš má pravdu, že levicové strany zastoupené ve Sněmovně – ČSSD a KSČM – ve svých předvolebních programech měly body vyjadřující se ke zdanění a obecně úpravě církevních restitucí. Faktem však také je, že šlo o sliby, které v podstatě nejde splnit – a tyto strany sice po volbách podnikly nějaké kroky vzhledem k úpravě podmínek restitucí, ale ani nemohly žádnou zásadnější změnu prosadit, protože většina majetku již je navrácena a restituce jsou vázány dohodou s církvemi.

Vydávání majetku je skoro dokončeno, ačkoliv ještě běží mnohé soudní spory. Samotná sociální demokracie prostřednictvím volebního lídra Zaorálka připustila, že šlo o nesplnitelné sliby. Podmínky restitucí jsou totiž zakotveny ve smlouvách, které církve podepsaly s Českou republikou (respektive s tehdejším premiérem Petrem Nečasem), a jsou zakotveny v Zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Pokud by mělo dojít ke změně, muselo by se tak stát prostřednictvím úpravy těchto smluv. Kardinál Duka vyjádřil neochotu vracet se k tomuto tématu: „Je to zákon, který uspěl i u Ústavního soudu. Jsou zde také smlouvy mezi vládou a církvemi. Revidovat zákon by znamenalo otevřít jednání, které by mohlo být velice nepříjemné pro všechny strany.“

Ve volebním programu (.pdf, str. 30) pro parlamentní volby v roce 2013 ČSSD uvádí: „Budeme usilovat o výrazné snížení finančních plateb státu v rámci církevních restitucí tak, aby náhrada byla přiměřená a skutečně spravedlivá. Nepřipustíme vydávání majetku, který církve v únoru 1948 již nevlastnily.“

Vítězná ČSSD po zmíněných volbách sestavila v lednu 2014 koaliční vládu a předsedou této vlády se stal lídr ČSSD Bohusla Sobotka. V koaliční smlouvě (.pdf) vlády však problematika církevních restitucí není zmíněna. ANO absenci tématu v koaliční smlouvě vysvětlovalo postojem KDU-ČSL, která odmítala zpochybňování restitucí. Samotné ANO se s ČSSD dohodlo na vytvoření speciálního týmu, který by se věnoval redukci finančních náhrad. Pro úplnost je třeba dodat, že ANO z dohody s ČSSD odstoupilo již v dubnu 2014 s tím, že k sestavování zmíněného týmu nevidí důvod. ČSSD proto zůstala s tímto záměrem osamocená.

V roce 2016 vláda nepřijala (bod B, č. 3) žádné stanovisko k návrhu zákona poslanců z KSČM, který obsahoval zdanění církevních restitucí (sněmovní tisk č. 738). Lídr hnutí ANO Andrej Babiš komunistický návrh podpořil, následně se však nedostal ani do prvního čtení v Poslanecké sněmovně.

Téma církevních restitucí se objevuje také v programu KSČM. Nejvýznamnějším krokem strany na poli řešení církevních restitucí bylo právě vytvoření návrhu zákona, jímž plánovala církevní restituce zdanit. Ve volebním programu (str. 3) pro parlamentní volby v roce 2013 KSČM uvedla, že se soustředí na „prosazení referenda o dalším osudu zákona o tzv. církevních restitucích a urychlené zrušení příspěvku státu na činnost církví.“

Vyjdeme-li z dat na webu ministerstva obrany, tak na letošní rok jsou schváleny výdaje pro tento resort ve výši 52,5 miliardy. Vyjádřeno v procentech HDP jde o 1,08 %. Prostým dopočítáním tedy dojdeme k tomu, že 2 % HDP (částka, kterou by měla Česká republika podle svých závazků v NATO vydávat na vlastní obranu) aktuálně vychází přes 90 miliard korun (konkrétně na zhruba 97 miliard).

Vláda Petra Nečase, v níž byly zastoupeny ODS i TOP 09, v květnu 2012 představila daňové změny, které měly vstoupit v účinnost od roku 2013. Mezi schválená opatření patřilo například: omezení výdajových paušálů u daně z příjmů fyzických osob; zvýšení daně z převodu nemovitosti (ze 3 na 4 %); zrušení základní slevy na dani z příjmů fyzických osob pro důchodce; zvýšení sazeb daně z přidané hodnoty (z 20 na 21 %); zvýšení nižší sazby DPH (nejdříve z 10 na 14 a následně na 15 %) nebo solidární zvýšení daně z příjmů fyzických osob ve výši 7 % z tzv. nadlimitního příjmu.

V programech vidíme, že tato daňová politika příliš nekorespondovala s tím, co strany slibovaly v programech. Předseda tehdejší vlády tyto kroky ospravedlňoval snahou zabránit růstu schodku státního rozpočtu v době ekonomické krize.

Ve volebním programu ODS pro volby do Poslanecké sněmovny pro rok 2010 je hned na začátku uveden seznam 15 hlavních priorit. Mezi ně patří mimo jiné bod pojmenovaný Jednoduché a nízké daně. Konkrétně se u něj píše: „Výrazně zjednodušíme a zpřehledníme daňové zákony. To povede k transparentnosti výběru daní a sníží míru daňových podvodů. Zároveň udržíme daně na současné úrovni. Nezvýšíme ani odvody na sociální pojištění.“(.pdf, str. 18)

Volební program TOP 09 pro volby do Poslanecké sněmovny pro rok 2010 obsahuje kapitolu s názvem Hospodářská politika. Jedna z podkapitol je pojmenována „DANĚ JEDNODUŠŠÍ, SROZUMITELNĚJŠÍ, BEZ VÝJIMEK“. V prvním odstavci se lze dočíst následující: „Současný stav tuzemských veřejných rozpočtů neumožňuje v příštích několika letech snižování daní. Vláda nechce daně zvyšovat, proto musí velmi rozhodně snižovat rozpočtové výdaje.“Jednou ze snah TOP 09 bylo podle volebního programu také„zrušení transakčních daní (daň dědická, darovací a z převodu nemovitostí)“ (.pdf, str. 10).

Názory na přijetí eura v České republice se liší napříč politickými stranami. Z vládních stran podporuje přijetí eura kromě KDU-ČSL (.pdf, str. 4) také ČSSD (.pdf, str. 28), z opozičních stran TOP 09 (.pdf, str. 16), nebo také STAN, kteří kandidují v letošních volbách do Poslanecké sněmovny.

Z vládních stran euro odmítá ANO 2011, což je bod, který najdeme také ve volebním programu tohoto hnutí (.pdf, str. 10). Ze stran zastoupených v Poslanecké sněmovně přijetí eura dále odmítá KSČM a ODS (.pdf, bod 11). SPD přijetí eura taktéž odmítá – ačkoliv se ve svém programu k této problematice explicitně nevyjadřuje, požaduje vystoupení České republiky z EU, tudíž nepodporuje přijetí eura.

Pro přijetí eura musí být splněna tzv. Maastrichtská kritéria dle Smlouvy o fungování Evropské unie (čl. 140). Ve zprávě (.pdf, str. 1) ministerstva financí a České národní banky o zhodnocení jednotlivých kritérií k roku 2016 je uvedeno, že ČR plní všechna nutná kritéria vyjma účasti v mechanismu směnných kurzů. Tento požadavek bude splněn, až ČR vstoupí do ERM II (Evropský mechanismus směnných kurzů) a bude tím stanovena centrální parita koruny k euru, tedy ideální kurz.

Co se týče postojů veřejnosti k přijetí eura, Centrum pro výzkum veřejného mínění zveřejnilo v květnu tohoto roku průzkum, který uvádí, že 72 % dotazovaných nesouhlasí, nebo spíše nesouhlasí s přijetím eura.

Návrh ústavního zákona o celostátním referendu, tisk 114, byl předložen skupinou poslanců (tehdejší poslanecký klub hnutí Úsvit) v lednu 2014. Tento návrh zákona (.pdf) byl 25. března 2014 v prvním čtení napříč politickými kluby kromě Úsvitu a Komunistické strany zamítnut.

Co se týče parametrů referenda, všechny čtyři body poslancem Okamurou popsané jeho návrh zákona má. Petiční výbor (dle čl. 3) musí shromáždit podpisy minimálně 100 000 oprávněných občanů během dvou let a následně návrh na vyhlášení referenda předloží prezidentovi. Totéž může udělat (čl. 4) samostatně i skupina 50 poslanců nebo 33 senátorů, případně vláda.

Dle článku 141 švýcarské ústavy je k vyvolání referenda potřeba sesbírat podpisy 50 000 občanů. Ústava říká, že od podání žádosti má svolavatel na sesbírání podpisů 100 dní. Světová banka uvádí, že Švýcarská populace čítala v loňském roce 8,4 mil. obyvatel.

Otázky referenda se (dle čl. 1) mohou týkat všech věcí vnitřní nebo zahraniční politiky státu, návrhu ústavního zákona či ratifikace nebo vypovězení mezinárodní smlouvy. Kvorum referenda není v návrhu zákona omezeno, referendum platí, pouze je-li přijato nadpoloviční většinou hlasujících (čl. 8).

Poslední podmínkou je závaznost, kterou upravuje čl. 10. Ten tvrdí, že „rozhodnutí přijatá v referendu jsou závazná pro všechny orgány i osoby“ a „zákon schválený v referendu smí být změněn nebo zrušen pouze zákonem schváleným v referendu.“
Je na místě připojit nesouhlasné stanovisko vlády (.pdf) k návrhu zákona. Vláda se domnívá, že „návrh ústavního zákona je v rozporu s principem zastupitelské demokracie,“ dále by „o zásadních věcech výkonu státní moci mohla rozhodnout výrazná menšina oprávněných osob“ a „otázky týkající se státního rozpočtu, daní a poplatků nemohou být předmětem referenda z povahy věci, neboť patří mezi základní politické nástroje vlády a vládní většiny při prosazování jejího programu.“

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť z veřejně dostupných zdrojů nelze potvrdit ani vyvrátit, zda platby od hnutí Úsvit jeho tehdejšímu předsedovi skutečně probíhaly.

Smlouva o poskytování mediálního poradenství byla podepsána v září 2013 mezi Tomiem Okamurou a hnutím Úsvit. Cena za mediální služby se měla odvíjet od výsledku voleb do Poslanecké sněmovny. Tato smlouva byla ukončena dohodou a mediální služby měly zajišťovat jiné subjekty.

Celé znění smlouvy přinesl v minulých dnech web Manipulátoři.cz.

V roce 2014 byl v týdeníku Reflex zveřejněn článek o fakturách, které Okamura vystavoval hnutí Úsvit za marketingové a mediální služby. Tyto služby měly být vykonávány například i během Štědrého dne. Tomio Okamura tvrdil, že měl na práci najaty jiné lidi a během svátků pracovali kvůli předčasným senátním volbám na Zlínsku. Hospodaření hnutí bylo odsouhlaseno auditorem.

Problémy se zabezpečením mediálních služeb přetrvávaly i nadále. Hnutí Úsvit se dostalo do finančních problémů. Podíl na tom měly mít i dvě PR agentury, které měl doporučit Okamura. S nimi uzavřené smlouvy neobsahovaly pevně stanovené ceny za poskytované služby. Jedna z PR firem měla oficiálně sídlo na místě polorozpadlé chaty, druhá měla mít na svém oficiálním sídle jen cedulku se jménem a poštovní schránku (odvysíláno v Reportérech ČT dne 23. března 2015).

V tomto období byl Tomio Okamura rozhádaný už s většinou straníků. Po zveřejnění zprávy o hospodaření hnutí vyzvalo předsednictvo k vyvození zodpovědnosti Okamury. Zároveň navrhlo vypovědět smlouvy s PR agenturami. Spory nakonec vedly k odchodu Okamury a založení hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD).

S financováním PR měl Úsvit problémy. Není však možné dohledat, zda Úsvit platil, nebo neplatil Tomia Okamuru na základě smlouvy o poskytování služeb mediálního poradenství.