Přehled ověřených výroků

Dne 2. března 2018 na sedmé schůzi Poslanecké sněmovny uvedl Ondráček, volený do funkce předsedy SK pro kontrolu GIBS: „... hned v 25 letech, což byly tenkrát zákony, hned v 25 letech mě ministr vnitra České republiky Jan Ruml, Občanská demokratická strana, jmenoval vyšetřovatelem Policie České republiky po prověrce, kterou jsem samozřejmě musel projít, a při splnění požadavků, které na výkon takové funkce byly.“

Ondráčkovi bylo 25 let v červenci roku 1994, kdy byl skutečně ministrem vnitra politik za ODS, Jan Ruml. I jeho životopis, který zveřejnilo Aktuálně.cz, uvádí, že Ondráček působil jako vyšetřovatel Policie ČR 17 let, mezi lety 1994–2011. Je tedy pravdou, že tehdejší ministr vnitra Ruml jmenoval Ondráčka do funkce vyšetřovatele na základě splnění jeho bezpečnostní prověrky.

Země, ve kterých je zavedeno euro, patří do tzv. Eurozóny. Země Eurozóny se podíli téměř 3/4 na HDP Evropské unie. V případě, že se některý ze států Eurozóny dostane do finančních problémů a ohrozí tak stabilitu měny v celé Evropě, tak může zasáhnout nadnárodní finanční instituce Evropský stabilizační mechanismus (ESM).

V roce 2012 byl ESM zaveden aby nahradil starší instituce podobného druhu (Evropský nástroj finanční stability a Evropský mechanismus finanční stabilizace). ESM má k dispozici až 700 mld. eur, které lze využít na záchranu finanční stability různými způsoby jako například nakupováním státních dluhopisů nebo poskytováním půjček.

Do fondu ESM přispívají pouze členové Eurozóny, Česká republika by se k ním při přijetí eura automaticky přidala. Petr Hannig tak poněkud neobratně popisuje realitu, za řecké dluhy by Česká republika ručila nepřímo skrze ESM.

Výrok je hodnocen jako pravdivý. Je faktem, že se na území Čech a Moravy našly nálezy předchůdců hracích kostek, tzv. astragalů, již z doby Laténu či mladší doby římské (.pdf, str. 730).

Přesto se však nejednalo o kostky, neboť tvarem připomínaly spíše nepravidelný kvádr, na jehož čtyřech nejdelších stěnách byly vyvedeny bodové značky. První klasickou hrací kostku (krychle o šesti stranách s vyznačenými hodnotami) lze pak archeologicky prokázat až z období 11.–13. století (.pdf, str. 731), tedy mnohem později, než byl datován vznik prvních křesťanských kostelů – ty spadají do období 9.–10. století (Levý Hradec či Kopčanský kostelík u Mikulčic).

Vzhledem k tomu, že se v případě astragalů jednalo v podstatě o předchůdce hry v kostky, bereme výrok s menší výhradou jako pravdivý.

Švýcarsko má zkušenosts přímou demokracií již od 19. století. Občané zde tak celostátně hlasují o legislativě, změnách ústavy nebo mezinárodních dohodách: „Referenda se konají i k novým zákonům a mezinárodním dohodám. Zapotřebí je souhlas osmi kantonů nebo sehnat během sto dnů 50 tisíc podpisů od občanů. Od roku 1874 proběhlo kolem 180 takových referend, ve skoro osmdesáti z nich nový zákon neprošel.”

V České republice však proběhlo pouze jedno celostátní referendum, a to o vstupu do Evropské unie.

Tehdejší premiér Mirek Topolánek Lisabonskou smlouvu skutečně prosadil a podepsal, později ji podepsal i prezident Václav Klaus, přestože s ní nesouhlasil.

Lisabonská smlouva (.pdf) byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu a Českou republikou ratifikována 3. listopadu 2009. Mirek Topolánek z pozice premiéra tuto smlouvu protlačil legislativním procesem. Nešlo o automatickou věc, ODS nebyla přijetí zcela nakloněna, což dokládá zejména hlasování v Poslanecké sněmovně. Zde byla ODS rozdělena na dva stejně silné celky.

Topolánek během projednávání smlouvu veřejně podpořil. 17. února 2009, kdy se o smlouvě jednalo v Poslanecké sněmovně, uvedl:

„Úplně závěrem bych chtěl říct, proč si myslím, že bychom měli Lisabonskou smlouvu ratifikovat, a to tak, že bez nějakého dalšího prodlení. Neratifikace nám nepřináší vůbec nic. Neexistuje totiž alternativa, tak jsme postaveni před rozhodovací proces: buď ratifikovat Lisabonskou smlouvu a pohybovat se v tom prostředí, které je dáno, nebo – a o tom jsem také přesvědčen – se dostat v případě neratifikace na periferii a nakonec se dostat do situace, kdy nebudeme u stejného stolu, ať už se u něj rozhoduje o čemkoliv.Mé rozhodování je velmi racionální. Není to rozhodování, že bych jásal, jako jsme byli nuceni za minulého režimu, nad každou pitomostí. Nejásám nad Lisabonskou smlouvou, ale budu hlasovat pro, a vyzývám k tomu i své kolegy.“

Stejně tak zmiňovaný Mirek Topolánek přednesl v Senátu projev, ve kterém senátory vyzval k hlasování pro schválení. Řekl zde:

„Jako premiér České republiky jsem po tvrdém vyjednávání smlouvu podepsal a logicky a se vší odpovědností podporuji ratifikaci.Jako předseda Občanské demokratické strany a poslanec jsem přes všechny výhrady, spíše politicky a rozumem, než s přesvědčení a srdcem, hlasoval pro. A jako člověk, demokrat a občan České republiky, těm z Vás, kteří jsou svobodní, nezávislí, aktivní, prozápadní a odpovědní, doporučuji totéž!“

Prezident Václav Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu 3. listopadu 2009.

Učinil tak poté, co Ústavní soud rozhodl o tom, že smlouva není v rozporu s českým ústavním řádem.

Václav Klaus sice svým podpisem respektoval rozhodnutí soudu, ale trval na tom, že díky Lisabonské smlouvě přestává být Česká republika suverénním státem. Podle zákona ji zřejmě nebyl nucen podepsat, ovšem byl poslední hlavou státu v Evropě a jeho pozice po ratifikaci v obou komorách a po projednání před Ústavním soudem byla již komplikovaná.

Výrok Miloše Zemana hodnotíme jako neověřitelný, a to proto, že Martin Nejedlý spolupracuje s prezidentem republiky pouze na základě ústní dohody, nikoli písemné smlouvy.

Martin Nejedlý, jeden z nejbližších lidí Miloše Zemana, zastává funkci externího prezidentského poradce. Mimo jiné stojí ve vedení SPO, je jejím místopředsedou. Ve vztahu k Zemanovi má Nejedlý představovat poradce pro energetiku. Jelikož však nemá oficiální smlouvu s KPR a není oficiálním zaměstnancem, jeho náplň práce nelze ověřit ani dohledat. Hrad rovněž nezveřejňuje u Nejedlého jeho životopis.

Jisté však je, že se Zemanem udržuje kontakt již od jeho vstupu do funkce v roce 2013, dodnes patří k nejužšímu okruhu spolupracovníků a osobně ho doprovází na zahraničních cestách.

Do června 2015 působil jako jednatel firmy Lukoil Aviation Czech, která distribuovala palivo na česká letiště.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, nicméně nad otázkou, kdo rozhodl o „darování” Krymu Ukrajině v roce 1954 dodnes panují otazníky.

Krymský poloostrov byl v únoru 1954 rozhodnutím Nejvyššího sovětu SSSR připojen k Ukrajině. Po smrti J. V. Stalina v březnu 1953 došlo k tzv. válce diadochů mezi jeho nástupci. Nikita Chruščov rozhodně nebyl v roce 1954 v tak silné mocenské pozici, že by mohl exekutivně rozhodnout o darování Krymu Ukrajině. Zasedání Sovětu, na kterém bylo o darování rozhodnuto, předsedal Georgij Malenkov a zákon podepsal Kliment Vorošilov. Iniciativa však patrně vzešla právě od Chruščova.

V roce 1994 bylo podepsáno Budapešťské memorandum, ve němž byl Krym mezinárodně uznán jako součást Ukrajiny. Ruské obsazení Krymu a následné referendum o jeho nezávislosti jsou všeobecně považovány za nelegální a nelegitimní. Protože Republika Krym, která po sporném referendu vyhlásila nezávislost, okamžitě požádala o připojení k Ruské federaci, spadá nyní poloostrov Krym pod ruskou správu i jurisdikci.

Zemanovy výroky na adresu Krymu jsou sporné. Například v roce 2014 řekl, že patří „… spíše k těm, kteří se snaží pochopit připojení Krymu. Jednak z toho důvodu, že tam bylo hloupé Chruščovovo rozhodnutí z roku 1954. Jak víte, Krym Ukrajině nikdy nepatřil. A jednak proto, že evidentně si většina obyvatelstva to připojení přála.”

O nelegálnosti anexe Ruskem se však prezident Zeman opravdu několikrát vyjádřil, například v rozhovoruse čtenáři Parlamentních listů vyzdvihl porušení mezinárodních dohod: „Anexe znamená porušení mezinárodních dohod a je nesporné, že byly porušeny dohody, které zajišťovaly územní integritu Ukrajiny.“

Společně s dalšími prezidenty Visegrádské skupiny se také shodli, že anexe Ruskem byla agresí. Slovenský prezident Kiska řekl, že „… všechny země V4 potvrdily to, že to, co se (v březnu) stalo na Krymu, byla anexe a agrese. Všechny země V4 se společně shodly, že je potřebný jednotný postup EU a že (protiruské) sankce byly potřebné.“

Mirek Topolánek svůj záměr kandidovat na post prezidenta ve volbách v roce 2018 oznámil médiím v neděli 5. listopadu 2017. V úterý 7. listopadu pak pořádal první tiskovou konferenci z pozice kandidáta na prezidenta, kde oznámil, že získal nutné podpisy senátorů ze čtyř senátorských klubů (video od 4:10).

Do kandidatury oproti jiným kandidátům vstoupil skutečně později – z devíti kandidátů oznámil Mirek Topolánek kandidaturu jako poslední, a to jen dva dny před posledním termínem odevzdání kandidátních listiny (7. listopadu 2017, do 16:00).

Chronologicky svou kandidaturu oznámili:

• Marek Hilšer dne 28. června 2016 na tiskové konferenci (od 1:30);
• Michal Horáček taktéž na tiskové konferenci, dne 3. listopadu 2016 (video od 0:12);
• Miloš Zeman na Pražském hradě dne 9. března 2017 pozvaným příznivcům (video od 0:18);
• Jiří Drahoš dne 28. března 2017 v Jablunkově (video z Twitteru Jiřího Drahoše);
• Vratislav Kulhánek dne 29. června 2017;
• Petr Hannig pak o pár týdnů později, dne 19. července 2017.
• Politická strana Realisté představila prezidentského kandidáta, kterého podporuje, Jiřího Hynka dne 21. srpna 2017 (video).
• Konečně, Pavel Fischer oficiálně oznámil médiím svou kandidaturu dne 5. října 2017.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Babiš ve svém statusu skutečně uvedl nepřesný údaj o počtu poslanců klubu Pirátů, kteří se daného hlasování nezúčastnili.

V neděli 4. března 2018 vydal Andrej Babiš prohlášení na svém facebookovém profilu k volbě předsedy sněmovní komise pro kontrolu GIBS. V prohlášení uvedl, že na volbě chybělo jednadvacet poslanců za strany, které označil jako „demokratické“.

Podle něj to měli být tři poslanci za TOP 09, osm poslanců za ČSSD, šest poslanců za Piráty, po jednom poslanci stejně za strany STAN a KDU-ČSL a dva poslanci za ODS. Dále podle něj bylo za SPD a KSČM přítomno na hlasování 30 poslanců, což znamená, že dohromady za oba poslanecké kluby chybělo sedm poslanců (jelikož SPD má v poslanecké sněmovně 22 a KSČM 15 poslanců). Z prohlášení dále vyplývá, že za poslanecký klub ANO mělo být na hlasování přítomných 66 poslanců. Celkem mělo tedy chybět na hlasování 40 poslanců.

Následující den publikoval zpravodajský portál iDNES.cz oficiální čísla poslanců chybějících na volbě, které měl získat přímo od volební komise. Celkem nehlasovalo 45 poslanců, z toho tři poslanci za TOP 09, devět poslanců za ČSSD, pět poslanců za Piráty, jeden poslanec za STAN, dva poslanci za KDU-ČSL, tři za ODS, tři za SPD, čtyři za KSČM a 15 za ANO.

Výrok jsme označili za neověřitelný, především z důvodu nemožnosti dohledat zápis, který měl být údajně předán státnímu zástupci.

Internetový server Aktualně.cz vydal článek týkající se onoho vyjádření "(Pavel Nevtípil) půjde do tepláků" 27. února 2018. Autor se v něm zmiňuje o události, která se odehrála v předsálí před vysíláním pořadu Události, komentáře. Během nezávazné konverzace mezi autorem článku, Ivanem Bartošem a Jaroslavem Faltýnkem, se poslední zmiňovaný vyjádřil na adresu vyšetřovatele se slovy, že bude obžalován a sám vyšetřován. V pořadu jej pak obvinil z účelového chování, avšak bez podání příkladu či důkazů.

Ohledně tohoto incidentu, Ivan Bartoš potvrdil Martinu Fendrychovi, pisateli článku, že podobně nevybíravě se místopředseda ANO vyjádřil již během povolební debaty mezi politickými stranami. Jaroslav Faltýnek se podle Fendrycha snaží vyšetřovatele dotací na Čapí hnízdo, Pavla Nevtípila, zdiskreditovat.

Předseda pirátů zároveň požaduje po Andeji Babišovi vysvětlení v případu odvolání, prozatím bývalého, šéfa GIBS Murína a vyzval ho k vyvrácení domněnky, že toto počínání souvisí s výroky Faltýnka. Toto chování premiéra v demisi označil Bartoš za "personální čistky". Ivan Bartoš o svém úmyslu přimět Babiše k vyjádření kontaktoval předem samotného JUDr. Michala Murína, informaci je možné dohledat v evidenci lobbistických kontaktů pirátské strany.