Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť tento konkrétní případ se skutečně stal. Babiš sám mluví o tom, že někdy takové případy mohou nastat. Na začátek pouze uveďme, že nehodnotíme, nakolik jde o systémovou věc, zda má být nastavení pravidel jiné nebo zda (a případně jak) mají politikové tato pravidla řešit. Pouze popisujeme daný případ, na který je upozorňováno.

Andrej Babiš má zřejmě na mysli loňský teroristický útok v Berlíně. Událost se odehrála 19. 12. 2016 na náměstí Breitscheidplatz, kde se v té době konaly adventní trhy. Mladý Tunisan Anis Amri najel na náměstí plně naloženým kamionem a zabil celkem 12 lidí včetně jedné Češky. Dopaden a zastřelen byl o čtyři dny později ve městě Sesto San Giovanni na severu Itálie.

Sám Amri utekl z Tunisu v roce 2011, kde byl odsouzen ke čtyřletému vězení, do Itálie. Zde pokračoval v trestné činnosti a byl se společníky zatčen za zapálení školy. Odseděl si čtyřletý trest. Po svém propuštění na svobodu ho Tunisko odmítlo přijmout zpět a z Itálie byl vyhoštěn. Amri se tedy vydal do Německa. Ačkoli vízum v Německu nedostal, v Tunisu ho odmítli přijmout zpět kvůli chybějícím dokladům. Zůstával tak i nadále v Německu. Podle dostupných informací se rychle dostal do hledáčku německých tajných služeb. I přesto, že zemský kriminální úřad v Severním Porýní-Vestfálsku informoval tamní ministerstvo vnitra o možnosti, že se Amri dopustí teroristického činu, nebylo možné ho pro nedostatek důkazů vyhostit.

Andrej Babiš v červnu 2014 na zasedání Rady ministrů financí ECOFIN přednesl návrh, který se týkal tzv. reverse charge - u DPH by se přenesla daňová povinnost z dodavatelů na odběratele, a to u veškerého zboží a služeb. DPH tak nepřiznává dodavatel (prodejce), ale je povinností odběratele daň přiznat. Podle Babiše bylo účelem tohoto opatření bojovat proti daňovým podvodům v rámci EU. Už dříve ale Evropská komise řešila reverse charge zdanění, týkalo se však pouze některých položek. Evropská unie se podobnými mechanismy zabýváuž od roku 2009.

DPH patří v rámci EU k harmonizovaným daním, u nichž dochází ke sblížení daňových legislativ v jednotlivých státech a pravidla pro jejich výběr jsou určována EU. Babiš však prosazuje, aby reverse charge u DPH závisel na rozhodnutí vlády jednotlivého státu.

V září 2015 kritizoval exministr financí Evropskou komisi kvůli tomu, že se nedostatečně věnuje problémům s daňovými úniky. Babiš již delší dobu na evropské úrovni prosazuje, aby státy mohly samostatně určovat, jaké zboží a služby budou podléhat přenesené daňové povinnosti, tzv. reverse charge.Žádal výjimku, aby ČR mohla zavést přenesenou daňovou povinnost u všech služeb v hodnotě nad 10 tisíc eur (cca 2,7 milionů korun). Evropská komise ale tuto žádost zamítla už v říjnu 2015.

Babiš to ale nevzdal. Evropská komise svolila k vypracování analýzy dopadů přenesené daňové povinnosti a Česká republika získala podporu i u ostatních zemí. V prosinci 2016 komise představila svůj návrh. Návrh neumožňuje použít obecný reverse charge na plnění nad 10 000 euro přímo, ale až na základě povolení ze strany komise.Pro ČR jsou podmínky návrhu přísné a Babiš se proti tomu vymezil. Aktuální stav je takový, že stále není daný návrh ani schválen, jak vyplývá z vyjádření ministerstva financí, které mapuje jednání Ivana Pilného na ECOFINu.

Ministr Babiš ale není prvním českým politikem, kterému se podařilo v EU vymoci projednávání nějakého legislativního návrhu. Např. v červenci 2016 na návrh českého premiéra Sobotky představila komise na základě české iniciativy balíček podpůrných opatření na pomoc stabilizace trhu s mlékem a vepřovým masem.

Zmiňovaný článek vyšel ve Financial Times (k přečtení na webu hnutí ANO) v červnu 2016 a jeho předmětem bylo blížící se zasedání Rady ministrů financí a hospodářství (ECOFIN). Ministři na něm měli jednat o boji s daňovými úniky velkých firem. V daňových otázkách je vyžadován jednomyslný souhlas a Babiš ten svůj podmínil vznikem odděleného návrhu Komise, který by ČR umožnil spustit pilotní projekt obecného využití reverse charge. Ten spočívá v přenesení daňové povinnosti z dodavatele na odběratele a patří mezi Babišovy dlouhodobé priority.

Babiš v úterý varoval, že ačkoliv s podstatou návrhu zabývajícího se bojem s daňovými úniky souhlasí, nepodepíše jej, dokud Komise nepředloží oddělený návrh, který by ČR umožnil vyzkoušet úpravu systému DPH známou jako reverse charge.

Pierre Moscovici, eurokomisař pro finanční otázky, před jednáním odmítal propojování těchto dvou témat, jelikož se jedná o různé typy podvodů a daní. Vzhledem k nutné jednomyslnosti však český nesouhlas představoval reálnou hrozbu nepřijetí projednávaného návrhu o daňových únicích firem. Francouzský ministr financí na zasedání vyjádřil plnou podporu Francie návrhu týkajícího se přímých daní. Připomínky ČR označil za legitimní, ale spadající pod jiné téma, a proto podle něj neměly bránit přijetí projednávaného návrhu.

Výsledkem Babišova postoje byl písemný závazek Evropské komise, že do konce roku 2016 předloží legislativní návrh, který umožní České republice spustit pilotní projekt reverse charge. Komise v prosinci návrh předložila, pro spuštění projektu ale požadovala splnění podmínek, které česká strana považovala za velmi přísné.

ECOFIN o reverse charge naposledy jednala v červnu 2017, kde ČR zastupoval Ivan Pilný. S výhradami na tomto zasedání vystoupila například Francie nebo Rumunsko. Jednomyslné shody se tedy opět nepodařilo dosáhnout a jednání budou pokračovat.

Výrok je hodnocen jako pravdivý. Česká republika měla sice od svého vzniku roku 1993 13 vlád, jejich funkční období ale opravdu činí v průměru přibližně dva roky.

Vlády, které dokončily své funkční období v řádné době, byly dvě. Jednalo se o první vládu Václava Klause v letech 1992–1996 a vládu Miloše Zemana v letech 1998–2002.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť i když Andrej Babiš popisuje korektně trend, že do Evropy směřuje více lidí z Afriky (především přes Itálii) než dříve (tedy v % vyjádření, absolutně se příliv migrantů velmi výrazně utlumil), není pravdou, že by šlo výhradně o Afričany. Přes Řecko se do Evropské unie dále dostávají lidé primárně ze Sýrie a Iráku. Za celý rok 2017 dorazilo do EU téměř 130 tisíc lidí. Pokud se podíváme na zemi jejich původu, jde nejvíce o lidi z Nigérie, Guiney, Pobřeží slonoviny, Bangladéše a Sýrie. V první pětce jsou tedy hned dvě neafrické země.

Pokud se ale podíváme na aktuálnější čísla zejména z Itálie, kudy po uzavření tzv. balkánské trasy proudí nejvíce lidí, je zřejmé, že zde dochází k trendu, který Babiš popisuje. Data z Itálie za červenec a srpen ukazují, že mezi nejčastěji se vyskytujícími národnostmi figurují z mimoafrických zemí pouze Bangladéšané, a to ve 4 % v červenci a ve 2 % v srpnu.

V případě Itálie má tedy Babiš v podstatě pravdu, resp. popisuje korektně trend. Nicméně pokud se podíváme na případ Řecka, zde již uvedené neplatí. Sem dorazilo ke konci července celkem 17 tisíc lidí, přičemž zhruba 40 % pocházelo ze Sýrie a 14 % z Iráku. Výrok tak hodnotíme jako zavádějící, neboť Babiš popisuje korektně trend v případě Itálie, není však pravdou, že by do Evropy dále nepřicházeli i lidé z jiných než afrických zemí.

V současné době česká ekonomika stále roste v odhadovaném tempu 3,6 % HDP. Dle expertů se v posledním roce na růstu podílel hlavně export, který za posledních šest měsíců rostl o 4,7 %. Obchodní bilance byla ve stejném období v přebytku 18,8 miliard korun.

Na současném růstu se rovněž významně podílí silná domácí spotřeba, jež v prvním čtvrtletí také rostla, a to o 2,7 %.

Růst těchto dvou položek potvrzuje trend, který česká ekonomika zahájila v roce 2016, jak ukazuje i tento graf příspěvků jednotlivých složek k meziročnímu růstu HDP. Z něj je patrný rostoucí podíl domácí spotřeby na růst HDP.

Zdroj: Statistika a my

Dle dostupných informací stojí za současným dobrým stavem českého hospodářství jak stabilní export a poptávka v zahraničí, tak i sílící domácí spotřeba. Výrok je tak hodnocen jako pravdivý.

V letech 2009–2015 dosahovaly příjmy českých občanů v porovnání s lidmi ze starých zemí EU (tj. původní patnáctky) ani ne zmiňovaných 40 %. Tento údaj odpovídá srovnání s průměrem celé Evropské unie.

Co se týče výše cen v EU, je nutné říci, že se ceny zboží v jednotlivých státech velmi různí.

Namátkou uvedeme pohostinství (.pdf), potraviny (.pdf) či ceny bytů. Ve statistikách vystupuje ČR pod evropským průměrem. V březnu 2016 uváděl Český statistický úřad, že v porovnání s průměrem celé unie dosahovala cenová hladina v České republice zhruba tří pětin. V rámci této komparace tedy lze konstatovat, že cenová hladina je u nás výrazně nižší oproti EU.

ČSSD ve svém volebním programu (.pdf, str. 14) pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 2013 deklarovala, že prosadí zvýšení minimální mzdy z tehdejších 8 500 Kč na 12 000 Kč do roku 2018.

V programovém prohlášení z roku 2014 se pak vláda zavázala zvýšit minimální mzdu tak, aby se její výše přiblížila 40 % průměrné mzdy. Vláda pak během svého funkčního období zvýšila minimální mzdu třikrát – v roce 2015 na 9 200 Kč, v roce 2016 na 9 900 Kč a v roce 2017 na 11 000 Kč.

Vláda také schválila další navýšení minimální mzdy od roku 2018, a to na 12 200 Kč, což by podle premiéra Sobotky mělo odpovídat 40,5 % průměrné mzdy. Pokud by se průměrná mzda držela stále na úrovni kolem 29 000 Kč, měl by se tento předpoklad vyplnit.

Toto přání sociální demokracie se tak skutečně plní, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Vláda Bohuslava Sobotky v daňovém systému provedla jen několik málo změn a byly spíše drobného rozsahu. Jednalo se zejména o zavedení druhé snížené sazby DPH, která byla v roce 2015 stanovena na 10 %. Této sazbě podléhají léky, knihy, nenahraditelná dětská výživa a potraviny pro osoby trpící celiakií a fenylketonurií. Do této sazby pak byly v roce 2017 zařazeny také noviny.

Vláda dále prosadila změnu slevy na dani na vyživované dítě. V roce 2015 byla zavedena sleva na dani na druhé dítě ve výši 15 804 Kč a na třetí a další dítě ve výši 17 004 Kč. Navyšování této slevy pak proběhlo v roce 2016 a 2017. V tomto případě se ale nejedná o změnu daňových sazeb.

Další změnou bylo zvýšení daně z hazardu, kdy od roku 2017 platí sazby ve výši 23 % a 35 %.

Co např. vláda neupravila, je koncept superhrubé mzdy. Koalice se zavázala (viz slib zrušení superhrubé mzdy), že superhrubou mzdu zruší a tento svůj slib nedodržela. Vláda rovněž nepodpořila tzv. jednotné inkasní místo.

Zákon č. 458/2011 Sb. upravuje daňové a jiné zákony v souvislosti se vznikem tzv. jednotného inkasního místa. Jednalo se o projekt minulých vlád prosazovaný především bývalým ministrem financí Miroslavem Kalouskem. Na jeho základě mělo dojít ke zjednodušení daňové agendy, zavedení jednoho základu pro výpočet daně z příjmů i sociálního a zdravotního pojištění. Celý odvod pak měl být v jedné částce odveden na jeden účet. To bylo doprovázeno změnou ve struktuře finančních i dalších úřadů.

V původním znění zákon rušil také tzv. superhrubou mzdu a zaváděl daňovou sazbu 19 % z hrubé mzdy. To však bylo Sobotkovou vládou změněno, novela č. 267/2014 ruší řadu ustanovení tohoto zákona včetně zrušení superhrubé mzdy. Prakticky tak končí projekt jednoho inkasního místa. (Část novely byla zrušena již dříve zákonným opatřením Senátu, na které se odvolává i koaliční smlouva.)

Už otázka ekonomického výkonu zemí, o kterých mluví Vojtěch Filip, činí tento výrok zavádějícím. Pokud se budeme bavit o ekonomickém výkonu vyjádřeném pouze absolutní výší HDP za rok 2016 a budeme srovnávat země OECD, tak Japonsko v tomto uskupení skutečně zaujímá druhou příčku hned za Spojenými státy. Nicméně s pomocí dalších ukazatelů již tomu tak není.

V následujícím grafu je zachyceno pět zemí OECD s nejvyšším HDP, poté Filipem zmíněné Švédsko a Finsko a také Česká republika jako příklad země s rovnou daní.

Je třeba si všimnout, že absolutní výše HDP zde do velké míry odpovídá počtu obyvatel, jaký konkrétní země má. Japonsko a Německo mají vyšší HDP než Velká Británie a Francie, které jsou srovnatelné jak počtem lidí, tak svým HDP. Proto je nutné se podívat na ukazatel hrubého domácího produktu na obyvatele, který nám poskytne lepší obrázek o reálné situaci. Opět jsme vybrali pět zemí OECD s nejvyšším HDP na obyvatele, dále Japonsko, Finsko, Švédsko a Českou republiku.

V neposlední řadě se obdobnou metodikou výběru zemí podíváme na meziroční růst HDP.

Můžeme vidět, že Japonsko jako vyspělá země roste relativně pomalým tempem i přes fakt, že má mnoho sazeb daně z příjmu (7 sazeb).

Korelaci mezi progresivitou zdanění příjmů a hospodářským růstem vyvrací i příklad České republiky. V ČR máme rovnou daň a zároveň rosteme rychleji než Japonci. V HDP na obyvatele není mezi námi a Japonskem takový propad.

Švédská ekonomika roste také rychleji než japonská a Švédové mají vyšší HDP na obyvatele, přitom se zde práce zdaňuje (oproti Japonsku) pouze dvěma sazbami. Dalším příkladem je Island, který vede v tempu růstu HDP mezi zeměmi OECD, přičemž v rámci struktury zdanění příjmů Islanďanů figurují také jen dvě sazby daně.

Výrok hodnotíme jako zavádějící nejen kvůli výše popsanému, ale také kvůli příliš velké kreativitě v práci s daty. Ukazatele výkonu ekonomiky mají různé varianty, s jejichž použitím by se jistě daly dělat různé (více či méně náhodné) závěry. Ekonomická úspěšnost země se však skládá z mnoha rozdílných (a protichůdných) vlivů. Dávat do souvislosti pouze výkon ekonomiky a míru progresivního zdanění je úvaha, která je velmi zjednodušující.