Přehled ověřených výroků

Hlasování o ratifikaci Lisabonské smlouvy proběhlo v Poslanecké sněmovně 18. února 2009. Pro hlasovalo 125 přítomných poslanců. Ze 79 poslanců Občanské demokratické strany hlasovalo pro 33 zákonodárců, 37 proti a 9 se zdrželo. I když hlasovala větší část poslanců proti, bez hlasů občanských demokratů by smlouva vyžadující ústavní většinu 120 poslanců schválena nebyla.

V Senátu se o osudu Lisabonské smlouvy hlasovalo 6. května 2009. Z 36 senátorů ODS hlasovalo pro 12 a proti bylo 19 členů senátorského klubu Občanské demokratické strany.

Nutno říci, že i přes vnitřní rozpolcenost se vedení tehdy vládní ODS postavilo za schválení smlouvy. Před hlasováním v horní komoře pronesl na plénu Senátu projev i premiér Mirek Topolánek, který senátory vyzval ke kladnému hlasování.

Tehdejší prezident a do prosince 2008 čestný předseda ODS Václav Klaus byl a stále je jedním z nejhlasitějších kritiků Lisabonské smlouvy. Klaus měl obavu z možného prolomení Benešových dekretů nebo argumentoval, že smlouva je protiústavní.

Ústavní soud 3. listopadu 2009 konstatoval, že Lisabonská smlouva je v souladu s českým ústavním řádem a Klaus téhož dne smlouvu podepsal. „Rozhodnutí ÚS jsem očekával a respektuji ho. I když s jeho obsahem nesouhlasím,“ řekl po podpisu prezident Klaus.

Zajímavostí je, že Václav Klaus tehdy odmítl, aby se podpisového aktu zúčastnili fotografové. Jeho podpis tak není zaznamenán na žádném snímku.

Částky uvedené poslancem Okamurou, resp. krajskou zastupitelkou SPD, nelze z veřejně dostupných zdrojů potvrdit. Obrátili jsme se s dotazem na jednotlivé položky tedy jak na samotné zařízení Balková, tak i na vedení Správy uprchlických zařízení. Prozatím výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok je hodnocen jako zavádějící z několika důvodů. Zaprvé, podobný návrh nebyl členy SPD v Poslanecké sněmovně navržen. Není rovněž součástí programu SPD. Je sice pravdou, že o něm SPD (v různé míře obecnosti) píše ve svých příspěvcích, nicméně z úst poslance Okamury získává spojení „navrhovali jsme“ poněkud odlišnou konotaci.

Návrh, na který Tomio Okamura snad naráží, předložila v roce 2016 skupina poslanců Úsvitu. Tento subjekt však dnes Okamura sám označuje za „podvodníky, pučisty a zrádce“, kromě toho jen jeden z navrhovatelů je dnes členem SPD, tedy označení „my“ ve vztahu k autorům tohoto návrhu je přinejmenším zavádějící.

Skupina osmi poslanců Úsvitu v loňském roce předložila návrh zákona o ochraně před ilegální migrací. Ten upravuje mj. trestní zákoník v tom smyslu, že by měl trestat nejen násilné překročení státní hranice, ale také (byť nenásilné) překročení státní hranice osobou z tzv. třetí země, tedy mimo EU i Evropský hospodářský prostor a Švýcarsko. Pochopitelně jde o překročení hranice v situaci, kdy by byly dočasně obnoveny vnitřní hranice schengenského prostoru. Stejným návrhem také poslanci Úsvitu zamýšleli odebrat takovýmto provinilcům právo na překlad příslušných dokumentů trestního řízení, např. obžalobu či rozsudek. Rovněž jím prosazovali automatické uložení trestu vyhoštění, což má nejspíše být onou „tvrdou odrazující sankcí“, o které Okamura mluví.

Návrh také upravuje dřívější vládní návrh zákona o ochraně státních hranic (dnes už schválený zákon), a to tak, že osoby ze třetích zemí naopak vyjímá z vymezení přestupku podle tohoto zákona. Jednání osoby ze třetí země by tak v důsledku bylo hodnoceno jako trestný čin, zatímco v případě občanů země Evropského hospodářského prostoru nebo Švýcarské konfederace by šlo o pouhý přestupek.

Podobný návrh tedy hnutí Úsvit, dřívější působiště Okamury, opravdu podalo. Vláda se k němu vyjádřila v tom smyslu, že je neopodstatněný a neústavní. Návrh se dosud nedostal do prvního čtení.

Výrok Tomia Okamury je z výše nastíněných důvodů zavádějící. Kromě nich je navíc třeba dodat, že o trestný čin by šlo pouze v případě migrantů ze zemí mimo EU, EHP a Švýcarska. U ostatních by nadále šlo o přestupek.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť ve skutečnosti v daném období policie zadržela minimum „nezákonných migrantů z islámských zemí“. Tomio Okamura pracuje se souhrnným číslem nepřesně. Většina nelegálních migrantů totiž pochází z úplně jiných zemí. U některých muslimů, kteří do statistiky spadají, byl navíc jejich přečin zapříčiněn překročením povolené doby pobytu v rámci léčebných pobytů.

Dle zprávy cizinecké policie bylo za první čtvrtletí letošního roku při nelegální migraci zadrženo 1166 osob. Z pohledu národnosti převládali obyvatelé následujících zemí: Ukrajinci (434), Vietnamci (78), Moldavané (63), Rusové (59) a Uzbeci (45). Ze zmíněných pěti zemí je islám většinovým náboženstvím pouze v Uzbekistánu.

Dále se jednalo o 17 Syřanů, 2 Kuvajťany a 36 občanů Saúdské Arábie. Ti ovšem (Saúdští Arabové a Kuvajťané), jak policie uvádí, nejčastěji překračují povolenou dobu pobytu v rámci léčebných pobytů. Spojovat je tedy s nezákonnou migrací, je přinejmenším zavádějící.

Doplňme rovněž informaci a tranzitní nelegální migraci:

„Co se týká tranzitní nelegální migrace (nelegální vstup hlavně z Rakouska a Slovenska s cílem pokračovat přes naše území do Německa, resp. dalších států EU/Schengenu), pokračuje v roce 2017 pokles tlaku. Ve sledovaném období byly tyto osoby zjištěny v minimální míře (11 občanů Sýrie, 9 občanů Iráku, 8 občanů z Afghánistánu, 6 občanů Alžírska a 5 z Íránu). V pěti případech byli cizinci odhaleni přímo v úkrytu v dopravním prostředku. Celkem se jednalo o 6 osob (4 z Afghánistánu a 2 z Pákistánu) ukrytých v nákladním automobilu, kdy 5 osob bylo odhaleno na vstupu ze Slovenska a 1 osoba při vycestování do Polska.Od ledna do března 2017 bylo při nelegální migraci přes vnější schengenskou hranici ČR (mezinárodní letiště) hlášeno 39 případů. V meziročním porovnání se jedná o mírné zvýšení o 5 osob oproti stejnému období v loňském roce. Z hlediska směru převládal směr do České republiky. Nejvíce záchytů bylo hlášeno z Mezinárodního letiště Václava Havla v Praze (37 osob), dále po jedné osobě z Mezinárodního letiště Brno Tuřany a Ostrava Mošnov. Výčet státních příslušností byl velmi rozmanitý (celkem 21 státních příslušností), kdy se nejvíce jednalo o uprchlíky dle Konvence 1951 (5 osob) a z Ruska (5 osob).“

Výrok hodnotíme jako zavádějící, historie elektromobilů sice sahá až do 19. století, rozmachu se ovšem dočkaly až v 21. století. V roce 1960 bylo možné ve Spojených státech koupit sériově vyráběné elektrické vozidlo. Pokud Elon Musk svoji automobilku Tesla pouze propaguje, jak říká prezident Zeman, pak to dělá velmi dobře, protože v dubnu tohoto roku byla Tesla nejhodnotnější americkou automobilovou značkou, když předběhla detroitský konglomerát General Motors.

Ve Spojených státech je za průkopníka elektromobilů považována automobilka Detroit Electric, která mezi lety 1907 a 1939 vyrobila na 13 000 vozidel poháněných elektrickou energií.

V prezidentem zmíněném roce 1960 dokonce z továrních hal vyjel sériově vyráběný elektro vůz Henney Killowatt, využívající některé díly modelu Renault Dauphine. Úspěchu se ovšem model nedočkal, za dva roky se ho prodalo pouze několik desítek.

V současnosti je pro mnoho lidí synonymem elektromobilů americká značka Tesla, jejímž zakladatelem je Elon Musk. Navíc takřka každá z velkých světových automobilek ve svém portfoliu nabízí jeden nebo více elektricky poháněných strojů. Namátkou zmiňme BMW i3, BMW i8, Volkswagen e-up!, Nissan Leaf, Kia Soul EV nebo Mercedes-Benz B Electric Drive.

Podle údajů společnosti ČEZ bylo v České republice za posledních pět let zaregistrováno přes tisíc elektromobilů.

Pokud se podíváme konkrétně na počty prodaných vozů automobilky Tesla, v roce 2016 prodala čtvrtletně okolo 25 000 modelů, stejného čísla dosáhla i v prvním čtvrtletí roku 2017. V letošním roce by se na trhu měl objevit nový vůz z dílny Tesly, pojmenovaný jako Model 3. Automobilka vozidlo představila v březnu 2016 a již následující měsíc evidovala 400 000 objednávek.

Miloš Zeman má pravdu v tom, že americká strana se i prostřednictvím bývalé ministryně Madeleine Albrightové snažila v roce 2000 o to, aby česká vláda zamezila dodávkám vzduchotechniky pro íránskou jadernou elektrárnu v Búšehrú. Česká vláda tak učinila návrhem zákona v březnu téhož roku, který následně schválil parlament.

Spojené státy i Velká Británie tlačily na Českou republiku, aby se pokusila zamezit dodávkám pro íránskou jadernou elektrárnu, protože měly podezření, že by Írán mohl zneužít jaderné elektrárny k pozdějšímu vojenskému využití při výrobě jaderné zbraně. Jak upozornil např. Karel Matějka, docent Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze, tak v případě středně vyspělé země je možné předpokládat, že díky jaderné elektrárně bude schopna po šesti až osmi letech a vynaložení dostatečných prostředků dosáhnout materiálu bombové čistoty.

Zda za to, že Česká republika zamezí dodávkám pro jadernou elektrárnu, nabízela ministryně Albrightová podíl na programu lehkovodních reaktorů, se nám nepodařilo dohledat, a proto hodnotíme výrok jako neověřitelný.

V současné době leží v Poslanecké sněmovně vládní návrh zákona, který ruší zákaz dodávek pro jadernou elektrárnu v Búšehrú. Návrh zákona již projednaly po projednávání ve výborech a čeká se, zda ho vláda nechá projednat do voleb či zákon po volbách spadne pod stůl.

Evropská unie zavedla systém kvót, který by měl přerozdělovat osoby, které požádají o azyl v Itálii a Řecku. Jestli tito lidé chtějí v těchto státech zůstat nebo míří do Německa se reálně dokázat nedá. Podle počtu žádostí o azyl ve Francii je však zřejmé, že velký počet uprchlíků míří i do tohoto státu, i když se jedná o významně menší počet žádostí než v Německu. Dalším důvodem je i to, že z počtu 89 přijatých uprchlíků v České republice z Iráku, do Německa odešlo 25 z nich, 36 zůstalo v České republice. Toto číslo ukazuje, že ne všichni uprchlíci míří a chtějí do Německa.

Prezident Miloš Zeman ve svém výroku naráží na proces přerozdělování uprchlíků pomocí kvót. Česká republika má na základně dobrovolných kvót (přijatých jednomyslně českou vládou) a kvót, které odhlasovali ministři vnitra států Evropské unie, přijmout 2 691 uprchlíků, kteří si požádali o azyl v Řecku a Itálii, tedy většinou v prvních bezpečných zemích svého příchodu. Dalších 400 má Česká republika přijmout na základě dobrovolnosti z třetích zemí. Celkový počet přijatých uprchlíků v České republice se tedy měl pohybovat okolo tří tisíc. Reálně ovšem proces přesídlování ani neprobíhá.

Německo je opravdu nejvyhledávanější zemí Evropské unie pro migranty. V roce 2016 v něm podalo svou první žádost o azyl 722 265 osob. Neznamená to však, že by všichni migranti chtěli do Německa, protože státy EU, do kterých se většinou uprchlíci dostanou jako první (tedy Itálie, respektive Řecko), se v tomto seznamu umístily na druhém, respektive čtvrtém místě. V Itálii požádalo o azyl 121 185 osob, v Řecku 49 875 osob. Na čtvrtém místě byla Francie s 75 990 podanými žádostmi.

Podle statistik za poslední čtvrtletí roku 2016 si v Německu svou první žádost o azyl nejčastěji podali občané Sýrie (44 % z celkového počtu podaných syrských žádostí v zemích Evropské unie), Afghánistánu (48 %), Iráku (47 %), Eritree (57 %), Íránu (58 %), Somálska (55 %), Alžírska (26 %), Maroka (31 %), Indie (46 %) a Etiopie (56 %). Nejčastěji z daného národa o svůj první azyl žádali v Itálii Nigerijci (71 %), Pákistánci (31 %), občané Bangladéše (56 %), Guinejčané (46 %), Gambijčané (65 %), Senegalci (87 %), Ghaňané (73 %), občané Mali (77 %) a Pobřeží Slonoviny (65 %). Francii si nejčastěji vybírali Súdánci (59 % z nich).

Stát, ve kterém migrant podá svou žádost o azyl, si dotyčný žadatel může vybrat na základě jeho životní úrovně, ale také například podle rodinných příslušníků v daném státu, na základě svých jazykových schopností či na základě pocitu bezpečí. Nelze však jednoznačně říct, že by všichni uprchlíci chtěli do Německa.

Příkladem může být skupina 89 křesťanských uprchlíků z Iráku, kteří byli přemístěni do České republiky. Většina těchto uprchlíků neměla statut uprchlíka, pouze vnitřního uprchlíka, a tak se jejich přesídlení nezapočítávalo do kvót Evropské unie. Na jejich příkladu však lze vidět, že ne všichni uprchlíci míří do Německa. Z této skupiny 89 uprchlíků zůstalo v České republice pouze 36 z nich, 25 uteklo do Německa, zbytek se vrátil do Iráku. Podle Firase Kamise, který patří mezi 36 iráckých uprchlíků, kteří v České republice zůstali, bylo pro jeho rodinu nejdůležitější, aby v zemi, kde požádají o azyl, byl mír. Sám rozdíl mezi životem v Česku či Německu nevidí.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť počet 6 200 ve skutečnosti neznamenal přísun ilegálních migrantů v tomto počtu, ale potenciální vytvoření nástroje, jak zvládnout případné navýšení přílivu lidí s udělenou mezinárodní ochranou. Vláda pouze schválila veřejnou zakázku v této věci, jelikož ale nebyla podána nabídka, veřejná zakázka byla zrušena.

Záměr, který má prezident Miloš Zeman na mysli, byla vládní veřejná zakázka s názvem Generální poskytovatel integračních služeb pro osoby s udělenou mezinárodní ochranou pro období let 2017-2019. Zakázku v původně odhadované hodnotě 520,5 milionu korun (.docx, str. 5), kterou vláda 31. srpna 2016 přijala, předložilo ministerstvo vnitra.

Cílem této zakázky bylo vybrat hlavního poskytovatele integračních služeb pro cizince na období mezi lety 2017 a 2019. Tuto službu dříve zajišťovala Charita České republiky. Jednalo se o program zaměřený na pomoc oprávněným osobám při jejich začlenění do společnosti, a to zejména v oblasti bydlení, vzdělávání a odstranění jazykové bariéry a pomoci při vstupu na trh práce.

Podle tohoto programu měla Česká republika v období 2017–2019 integrovat 6 000 oprávněných osob. Tento počet zahrnoval osoby přijaté v rámci přesídlování, relokací i spontánně příchozí osoby (tedy například z Ukrajiny nebo Kuby). Nicméně počet osob, které by mohly na českém území požádat o mezinárodní ochranu, nešlo předem určit. Samotné ministerstvo vnitro uvedlo: „Veřejná zakázka nikterak nepredikuje skutečný počet osob s mezinárodní ochranou, tedy, že by ČR přijala do roku 2019 šest tisíc migrantů, ale zároveň může umožnit řešit i případný nárůst žadatelů (například z Ukrajiny).“ Počet šest tisíc příchozích byl spíše nadlimitní a byl zvolen tedy proto, aby vláda mohla reagovat a byla připravená na nečekané zvýšení příchozích cizinců.

Výběrové řízení u této zakázky bylo 4. ledna 2017 zrušeno (.pdf), protože nebyla podána žádná nabídka.

Výrok prezidenta Zemana hodnotíme jako nepravdivý, protože vláda vypsáním veřejné zakázky nedeklarovala, že přijme 6 200 migrantů. Vládní zakázka měla být zaměřena na pomoc šesti tisíc oprávněným osobám, tedy nikoliv ilegálním migrantům, a to nejen na pomoc těm, kteří jsou spojeni s migrační krizí (tedy na základě kvót z Řecka či Itálie), ale například i příchozím z Ukrajiny či jiných států. Každopádně počet šest tisíc neměl znamenat, že Česká republika takový počet osob přijme. Jednalo se spíše o počet, na který by Česká republika dokázala reagovat i v případě nějaké neočekávané situace. Maximální výše zakázky měla být o 79,5 milionu nižší, než tvrdil prezident Miloš Zeman.

Miloš Zeman se výrokem snaží poukázat na to, že Frontex tvoří početně nedostatečné síly, jím uváděná čísla však v obou případech neodpovídají realitě.

Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž má podle dostupných údajů přibližně 1 500 vojáků pro rychlé nasazení, což je o přibližně 5500 osob méně, než kolik v současnosti činí počet vídeňských policistů. Ani jeden z údajů prezidenta Zemana tak není správný.

O ochranu unijních hranic by se podle unijního nařízení (bod č. 5 odůvodnění) měla starat Evropská pohraniční a pobřežní stráž, která se skládá z orgánů členských států spravujících hranice a z Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž, zkráceně Frontex. Tato agentura zahájila svou činnost v říjnu 2016 a k výkonu jejích funkcí disponuje mj. rezervním týmem pro rychlé nasazení, který se skládá z minimálně 1 500 členů (příloha č. 1 nařízení) pocházejících z členských států Unie, Norska a Švýcarska. Podle zprávy (.pdf, str. 2) Komise z května 2017 se počet osob tvořících tento rezervní tým pohybuje okolo 1 500.

Co se týče návštěvy primátora Vídně, prezident Zeman přijal primátora Häupla na Pražském hradě 8. prosince 2016. Zda-li diskutovali o počtu policistů ve Vídni, nedokážeme ověřit. Jako útěchu vám však můžeme nabídnout informaci o počtu vídeňských policistů, který podle tiskového mluvčí vídeňské policie činí k březnu 2017 více než 7 100 policistů.

Současný prezident Miloš Zeman byl předsedou vlády června 1998 do června 2002. Česká republika vstoupila do Severoatlantické aliance v březnu 1999. Podpisem Washingtonské smlouvy (pdf. str. 1) se Česká republika zavázala k tomu, aby výdaje na obranu činily minimálně 2 % hrubého domácího produktu. Vláda Miloše Zemana sestavovala rozpočty na roky 1999 až 2002, ve všech čtyřech letech dosahovaly výdaje povinných dvou procent.

Výdaje na armádu vůči HDP v letech 1999 až 2002 19992,25%20002,35%20012,10%20022,23%zdroj: Rozpočty ministerstva obrany

Velkou změnu financování české armády přinesl leden 2005, kdy se česká armáda stala ryze profesionální a byla zrušena dosavadní základní vojenská povinnost.