Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť i když v Rusku skutečně dochází k nepřirozeným úmrtím novinářů, nejde o zemi, kde se tak děje nejvíce.

Podle žebříčku nejnebezpečnějších zemí pro novináře zveřejňovaného americkou neziskovou organizací Committee to Protect Journalists, která se již od roku 1992 zabývá sběrem dat ohledně ohrožení svobody a života novinářů po celém světě, je Ruská federace s 58 zavražděnými novináři sedmou nejnebezpečnější zemí světa pro mediální profesionály.

První místo v žebříčku zaujímá Irák (186 zavražděných novinářů), druhé místo připadá Sýrii (114 zavražděných novinářů) a třetí místo Filipínám (78 zavražděných novinářů). Udávané počty jsou sumou všech zaznamenaných případů za celé 25leté sledované období.

Pokud bychom se podívali na postavení Ruské federace v rámci indexu svobody médií, ani zde tato země nezaujímá zrovna lichotivé umístění. V roce 2017 se umístilo Rusko na 148. místě ze 180. zemí ve světě.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť byť v obecné rovině lze sledovat, že ANO i SPD mohou deklarovat podobně zaměřené body v jejich programech a představách, jejich konkrétní představy na řešení se různí. Dodejme, že Okamura již své představy v daných oblastech předkládal v tomto volebním období a hnutí ANO je ani v jednom případě nepodpořilo.

Na základě porovnání volebních programů hnutí ANO a SPD nelze říci, že by Andrej Babiš a Tomio Okamura měli na tyto záležitosti zcela stejný názor. ANO se podle programu shoduje s SPD pouze v otázce zastavení migrace. O odpovědnosti politiků a přímé volbě se ANO ve svém programu nezmiňuje, Babiš ale o těchto záležitostech píše ve své knize O čem sním, když náhodou spím.

Podle volebního programu ANO a volebního programu SPD se tato dvě hnutí shodují v otázce migrace, a to v tom ohledu, že odmítají ilegální imigraci. ANO se zaměřuje na odmítnutí ilegální imigrace do Evropy, SPD se pak zaměřuje na odmítnutí imigrace do České republiky. Obě hnutí se také shodují, že migrace by měla být suverénní záležitostí jednotlivých států EU. ANO otázce migrace věnuje v rámci svého programu tři krátké body, SPD této otázce věnuje mnohem více prostoru.

V otázce odpovědnosti politiků chce SPD prosadit uzákonění osobní, hmotné a trestní odpovědnosti politiků, soudců, státních zástupců a exekutivy. SPD také prosazuje přímou volbu a odvolatelnost politiků, a to včetně prezidenta republiky. V tomto případě se tak jedná o odpovědnost vůči občanům. Politici tak mají být pod přímou kontrolou občanů.

ANO požaduje posílení kompetencí a odpovědnosti pro ministry, starosty a primátory. Podle Babiše a jeho knihy by měli být poslanci voleni v přímých volbách (str. 130) na základě většinového volebního systému. Přímo volení by měli být také starostové a primátoři (str. 126), politická odpovědnost starostů by tímto měla být podle Babiše posílena. Babiš oproti Okamurovi ale nikde nehovoří o odvolatelnosti politiků.

Tomio Okamura byl v roce 2014 jedním z předkladatelů novely zákona o majetku ČR, která se zabývala právě trestní a hmotnou odpovědností politiků. Tuto záležitost jsme již několikrát ověřovali. Zmíněnou novelu ale odmítla jak vláda (jejíž součástí je také hnutí ANO), s tím, že je nadbytečná a duplicitní, tak Sněmovna. Nutno podotknout, že se hlasovalo o zamítnutí návrhu novely a téměř všichni hlasující poslanci za ANO hlasovali pro zamítnutí.

Jak jsme popisovali dříve, motivací vlády pro zamítnutí těchto návrhů bylo, že měly být duplicitní se současně platnou legislativou, nepřinášet do ní nic nového, popř. být dokonce méně účinné.

Přímou demokracii má SPD ve svém názvu, proto nechybí ani v programu. SPD prosazuje právo občanů rozhodovat o věcech veřejných v referendu. Proto by mělo dojít k novelizaci zákona o referendu a zákona o obecném referendu. Občané mají mít podle SPD právo vyjádřit se ke všem otázkám budoucnosti českého státu a to včetně členství v EU a NATO. Okamura v lednu 2014 předložil společně s několika dalšími poslanci návrh ústavního zákona o referendu. Tento návrh byl ale zamítnut mimo jiné také poslanci hnutí ANO. Okamura se také snažil o to, aby se ve Sněmovně projednával vládní návrh zákona o referendu, který se tam poněkud zasekl. Když navrhl, aby se jednání o tomto návrhu zařadilo na pořad schůze, neuspěl. Proti byli opět také poslanci ANO.

Kromě toho Okamura dlouhodobě prosazuje zrušení senátu nebo snížení počtu poslanců na 81.

ANO se o přímé demokracii ve svém programu nezmiňuje. V červenci 2016 se ale Andrej Babiš vyjádřil, že konání referenda o vystoupení ČR z EU by pro nás bylo zničující. Podle jeho knihy by ale občané měli v referendu hlasovat o nejdůležitějších změnách, změnách ústavy nebo mezinárodních paktech (str. 131). V referendu by se mohlo také hlasovat o jednacím řádu Sněmovny (str. 133). Rozdíl tedy je, že Okamurovy návrhy jsou výrazně širší a umožnily by lidem vyvolat referendum na libovolné téma (prošlo-li by přes Ústavní soud), sesbírali-li by potřebný počet podpisů.

Andrej Babiš a Tomio Okamura se tak v jistých základních bodech shodnou, rozhodně se ale neshodnou na praktické proveditelnosti, proto výrok hodnotíme jako zavádějící. O tom svědčí také to, že ANO několikrát hlasovalo proti návrhům Okamury. Důležitý je také fakt, že se neshodnou na odvolatelnosti politiků, což je pro SPD velmi důležitý bod programu. SPD také hodně staví na otázkách migrace, ovšem pro ANO je migrace spíše okrajovou záležitostí.

Bartošova nejasná formulace časového úseku nám značně ztěžuje ověření výroku, nicméně předseda Pirátů má pravdu, že se postupně ve volebních modelech začali Piráti umisťovat nad pětiprocentní hranicí. Upozorňujeme však, že tento trend netrvá příliš dlouho, začal pouze ojediněle a až v posledních výzkumech jsou Piráti jasněji nad hranicí vstupu do Sněmovny podle všech důvěryhodných agentur.

Z prvních výzkumů s výsledkem nad 5 % uveďme ten od agentury Focus, v němž Piráti skočili s 5,2 %.

Pokud se podíváme na tři velké agentury (Median, CVVM, STEM), které zveřejňují pravidelně výsledky volebních výzkumů, vidíme, že se výsledky ještě v první polovině tohoto roku pohybovaly okolo hranice, případně spíše pod ní. Piráti překročili 5% hranici pro vstup do Poslanecké sněmovny pouze ve třech případech: u agentur CVVM a MEDIAN získali Piráti hodnoty 6,7 % (CVVM) a 6 % (MEDIAN) ve volebních modelech za září 2017. V průzkumech agentury STEM překročili Piráti 5% hranici taktéž pouze jedenkrát, konkrétně ve volebním modelu z března 2017, kdy získali 5,5 %.

Výraznější úspěch Piráti zaznamenali až v posledních dvou nejnovějších exkluzivních průzkumech pro média. Oba pochází z října 2017. V exkluzivním volebním modelu agentur STEM a STEM/MARK pro TV NOVA zveřejněného zpravodajským portálem této televize dne 8.10. 2017 obdrželi Piráti 6,1 %. U uvedeného průzkumu se jedná o volební model.

V exkluzivním průzkumu stranických preferencí agentury STEM/MARK pro deník MF Dnes zveřejněným zpravodajským portálem téhož titulu ze dne 6. 10. získali piráti 7,4 %. V tomto případě jde o výzkum stranických preferencí. Výsledky výzkumů Medianu a CVVM můžete vidět v následujících grafech:

A zde jsou výsledky agentury STEM:

Agenturačasový úsekstranické preference (%)volební model (%)STEM leden 2017 44,1STEM březen 2017 4 5,5 STEM duben 2017 44,6STEM červen 2017 43,8

Jak je tedy vidět, příznivé volební preference měli Piráti v minulosti spíše ojediněle, pohybovali se spíše pod hranicí. Až v poslední době se jejich preference začaly dostávat nad pětiprocentní hranici.

Předně uveďme, že hodnotíme v rámci výroku jednotlivá navyšování, o nichž premiér mluví. Neřešíme, nakolik vedou k tlaku na platy. Ty ovlivňuje řada různých faktorů (včetně těch, na které kabinet nemá zásadní vliv) jako třeba růst ekonomiky, situace na trhu práce apod. Pokud však sledujeme vyjádření o různých navyšováních, jak o nich Sobotka mluví, tak ta jsou popisována korektně.

ODS za první a druhé vlády Mirka Topolánka od 4. září 2006 do 8. května 2009 a rovněž za vlády Petra Nečase od 13. července 2010 do 10. července 2013 minimální mzdu skutečně prakticky nezvýšila (o 50 korun v roce 2007), což vyplývá z oficiálních statistik ministerstva práce a sociálních věcí. Minimální mzdu následně pozvedla úřednická vláda Jiřího Rusnoka z 8 000 Kč na 8 500 Kč. Vláda Bohuslava Sobotky prozatím navýšila minimální mzdu třikrát – v letech 2015, 2016 a 2017.

K prvnímu nárůstu minimální mzdy vládou Bohuslava Sobotky došlo v lednu 2015, kdy byla zvýšena z původních 8 500 Kč na 9 200 Kč. Podíl minimální mzdy na průměrné se posunul z 33 % na 34,8 %. K dalšímu zvednutí došlo v lednu 2016, kdy byla minimální mzda navýšena na 9 900 Kč. Podíl na průměrné mzdě činil 35,9 %.

Třetí zvýšení proběhlo v lednu 2017, kdy se minimální mzda zvýšila na 11 000 Kč. Čtvrté navýšení minimální mzdy pocházející od Sobotkovy vlády proběhne začátkem roku 2018 a nejnižší zaručená mzda naroste na 12 200 Kč.

Co se týče průměrné mzdy, za rok 2014 činila tato suma 25 686 Kč. Ve druhém čtvrtletí roku 2017 narostla průměrná mzda na 29 346 Kč, což znamená navýšení o 3 660 Kč.

Od 1. listopadu 2017 pak dojde k nárůstu tarifních platu učitelů o 15 %, na čemž se dohodla vláda 11. září. Je vhodné také dodat, že nehodnotíme vliv růstu mezd ve veřejném sektoru na mzdy v soukromé sféře.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť po proběhlém katalánském referendu (které ovšem ještě neznamená, že se tato část Španělska odtrhne) se některé firmy skutečně rozhodly změnit své sídlo.

Španělská vláda schválila nařízení, kterým se ulehčil proces přemisťování sídel firem z Katalánska do jiných částí Španělska. Vedení firem už k přesunu sídla nepotřebuje souhlas valné hromady akcionářů.

Některé společnosti vyjádřily záměr přemístit svá sídla mimo Katalánsko až po uskutečněném referendu o nezávislosti Katalánska, protože měly obavy z následujících událostí. Jednou z nich byla i třetí největší španělská banka Caixbank a nadace Caixa, která ji kontroluje. Dále to byl finanční dům Banco Sabadell, distributor plynu a elektřiny Gas Natural, biotechnologická firma Oryzon Genomics a telekomunikační společnost Eurona Wireless Telecom.

O dalších společnostech pak referuje např. CNN.

V září 2017 Marek Hilšer, ve společné diskuzi s Michalem Horáčkem, vyjádřil solidaritu s evropskými zeměmi, do kterých přicházelo nejvíce uprchlíků. Reagoval tak na otázku moderátora diskuze, zda a jakým způsobem je třeba s takovými státy spolupracovat a odpovídat za imigrační krizi společně.

„Jednou z hodnot Evropy jako takové, která vychází i z křesťanství, je to být solidární, pomoc někomu, když je v nouzi. A kdo se této hodnoty zbaví, přestane se mu dobře žít. A my jsme žili v nějakém společenství v EU a všechno šlo dobře, ekonomicky se nám všem poměrně dařilo, pak přišla nějaká ekonomická krize a najednou se tady vyskytl nějaký problém. A my jako ČR jsme najednou řekli: S tím my nic nemáme společného, postavili jsme se do té role kibiců, a vlastně jsme odmítli být solidární. Když se podíváme, jak se zachovaly ostatní státy, když nepočítám třeba Polsko, Maďarsko a Bulharsko, tak většina států EU byla v této otázce solidární. Je třeba se nad tím zamyslet.“

V závěru dodal, že problém s migrací by rozhodně neměl být podceňován. „Měli bychom být solidární s těmi, kdo jsou v nouzi. A to jsou ty státy Evropy, které potřebují pomoc.“ Jako příklad uvádí odmítavý postoj Angely Merkel k uzavření hranic, což ocenil, protože pak by všechny uprchlíci zůstali v Řecku nebo Maďarsku a tyto země by měly velký problém.

Video záznam z diskuze sdílel na svém FB profilu Marek Hilšer na Hrad (čas od 38:20).

Marek Hilšer ve svém programu podporuje integraci EU, nicméně o vztahu k uprchlické krizi se explicitně nevyjadřuje. „Jen necita nepomůže člověku v nouzi. Počty a způsoby pomoci ať vyvstanou z racionální celospolečenské diskuse a vzájemného konsensu.“ ( Prezident 21, názory téma 3).

V rozhovoru z roku 2016 pro server iDNES.cz na otázku, zda by byl pro přijímání uprchlíků, uvádí: „Byl bych pro pomoc státům, které jsou zatíženy. V nějakém počtu, který můžeme zvládnout.“ V prosinci 2017 pak Marek Hilšer vyjadřuje podporu rozhodnutí EU. „Vítám rozhodnutí EU, kterými se bude posilovat zamezování migrace přes Středozemní moře z Libye do Itálie. Budu podporovat, aby se česká vláda na těchto projektech spolupodílela.“

Podobně jako Zaorálek se v minulosti vyjádřil také předseda KDU-ČSL, který uvedl, že programové prohlášení vlády z podstatné části konvenuje s programem strany.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože je mimo naše možnosti porovnávat volební programy koaličních stran s programovým prohlášením vlády a následně srovnat, nakolik se tyto jednotlivé dokumenty překrývají. Jednak jde o problém rozsahu a navíc se často do finálního prohlášení nepřenášejí totožné body, ale jejich kompromisní znění, jak se na tom shodli koaliční partneři. Je tedy téměř nemožné zcela korektně popsat, který daný bod ještě odpovídá programu jednotlivé strany a který s ním již nemusí být v souladu.

Připomínáme ale naši velkou analýzu plnění vládních slibů, ve které jsme ověřili, jak si koalice jako celek vedla v naplňování měřitelných slibů obsažených v programovém prohlášení vlády.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, především z důvodu toho, že obecně nejsou známé bližší přímé vztahy mezi Mirkem Topolánkem a Martinem Nejedlým; přesto je možné, že se mohli poznat skrze blízké spolupracovníky.

Martin Nejedlý byl podle všeho v kontaktu s blízkým spolupracovníkem Mirka Topolánka, Markem Dalíkem, a bližší kontakt mohl nastat například i skrze bývalého ministra dopravy Topolánkovy vlády Aleše Řebíčka, který se považuje za dobrého známého Martina Nejedlého.

Je pravdou, že Mirek Topolánek mohl mít povědomí o Martinu Nejedlém i jinak. Martin Nejedlý byl na přelomu 80. a 90. let profesionálním volejbalistou a se Zbrojovkou Brno se stal mistrem Československa ve volejbale v sezóně 89/90. Sám Topolánek o volejbalu veřejně moc nemluví, ale při rozhovoru ke dni dětí v roce 2007 přiznal, že k němu měl vztah, protože ho jako dorostenec hrál závodně.

Teze Michala Horáčka je v souladu s ústavním pořádkem. Podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o vině a trestu při spáchání trestných činů rozhoduje pouze soud.

Shledán vinným tak může být pouze ten, jehož vina byla vyslovena odsuzujícím rozsudkem soudu. Do té doby se uplatňuje princip presumpce neviny.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože se nepodařilo dohledat přesné počty vězňů, kteří byli po amnestiích znovu odsouzeni, a zda se jich tedy vrátila většina. Dodáváme, že velké množství vězňů opravdu skončilo opět ve vězení a počty vězňů se do tří let dostaly na původní úroveň.

Poslední dvě amnestie vězňů byly v ČR vyhlášeny v letech 1998 a 2013. V roce 1998 bylo v důsledku amnestie propuštěno podle dostupných údajů 930 vězňů, v roce 2013 bylo propuštěných 6 471.

Řada vězňů se v průběhu několika let vrátila zpět do vězení. Během dvou let od vyhlášení amnestie z roku 2013 policie znovu obvinila 3 400 amnestovaných, což činí více než polovinu původního počtu. Ovšem dostupné údaje o tom, kolik z těchto obviněných skončilo ve vězení, chybí. Na počátku roku 2015 jich za mřížemi bylo 1 498, tedy necelá čtvrtina původního počtu.

Podobně neexistují dostupná data ani pro amnestii z roku 1998. Pro srovnání lze uvést, že během dvou let po velké amnestii z roku 1990 se zpátky do vězení vrátila zhruba polovina vězňů.