Přehled ověřených výroků

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v tomto roce výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se umístila na 6. příčce ze 163 zemí. Tento index bývá často jak politiky (podobný výrok jsme ověřovali opakovaně) tak médii brán jako žebříček nejbezpečnějších zemí světa. Ve veřejném prostoru je tedy tento výzkum brán právě takto. Nicméně tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný, neexistují prokazatelná data popisující to, jak si země vedou stran jejich vnitřní bezpečnosti.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku dvěma body z pěti, přičemž pět značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.

Dodejme, že v roce 2016 se Česká republika umístila opět na 6. příčce ze 163 zemí a o rok dříve obsadila Česká republika 12. místo. V roce 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť byť v obecné rovině lze sledovat, že ANO i SPD mohou deklarovat podobně zaměřené body v jejich programech a představách, jejich konkrétní představy na řešení se různí. Dodejme, že Okamura již své představy v daných oblastech předkládal v tomto volebním období a hnutí ANO je ani v jednom případě nepodpořilo.

Na základě porovnání volebních programů hnutí ANO a SPD nelze říci, že by Andrej Babiš a Tomio Okamura měli na tyto záležitosti zcela stejný názor. ANO se podle programu shoduje s SPD pouze v otázce zastavení migrace. O odpovědnosti politiků a přímé volbě se ANO ve svém programu nezmiňuje, Babiš ale o těchto záležitostech píše ve své knize O čem sním, když náhodou spím.

Podle volebního programu ANO a volebního programu SPD se tato dvě hnutí shodují v otázce migrace, a to v tom ohledu, že odmítají ilegální imigraci. ANO se zaměřuje na odmítnutí ilegální imigrace do Evropy, SPD se pak zaměřuje na odmítnutí imigrace do České republiky. Obě hnutí se také shodují, že migrace by měla být suverénní záležitostí jednotlivých států EU. ANO otázce migrace věnuje v rámci svého programu tři krátké body, SPD této otázce věnuje mnohem více prostoru.

V otázce odpovědnosti politiků chce SPD prosadit uzákonění osobní, hmotné a trestní odpovědnosti politiků, soudců, státních zástupců a exekutivy. SPD také prosazuje přímou volbu a odvolatelnost politiků, a to včetně prezidenta republiky. V tomto případě se tak jedná o odpovědnost vůči občanům. Politici tak mají být pod přímou kontrolou občanů.

ANO požaduje posílení kompetencí a odpovědnosti pro ministry, starosty a primátory. Podle Babiše a jeho knihy by měli být poslanci voleni v přímých volbách (str. 130) na základě většinového volebního systému. Přímo volení by měli být také starostové a primátoři (str. 126), politická odpovědnost starostů by tímto měla být podle Babiše posílena. Babiš oproti Okamurovi ale nikde nehovoří o odvolatelnosti politiků.

Tomio Okamura byl v roce 2014 jedním z předkladatelů novely zákona o majetku ČR, která se zabývala právě trestní a hmotnou odpovědností politiků. Tuto záležitost jsme již několikrát ověřovali. Zmíněnou novelu ale odmítla jak vláda (jejíž součástí je také hnutí ANO), s tím, že je nadbytečná a duplicitní, tak Sněmovna. Nutno podotknout, že se hlasovalo o zamítnutí návrhu novely a téměř všichni hlasující poslanci za ANO hlasovali pro zamítnutí.

Jak jsme popisovali dříve, motivací vlády pro zamítnutí těchto návrhů bylo, že měly být duplicitní se současně platnou legislativou, nepřinášet do ní nic nového, popř. být dokonce méně účinné.

Přímou demokracii má SPD ve svém názvu, proto nechybí ani v programu. SPD prosazuje právo občanů rozhodovat o věcech veřejných v referendu. Proto by mělo dojít k novelizaci zákona o referendu a zákona o obecném referendu. Občané mají mít podle SPD právo vyjádřit se ke všem otázkám budoucnosti českého státu a to včetně členství v EU a NATO. Okamura v lednu 2014 předložil společně s několika dalšími poslanci návrh ústavního zákona o referendu. Tento návrh byl ale zamítnut mimo jiné také poslanci hnutí ANO. Okamura se také snažil o to, aby se ve Sněmovně projednával vládní návrh zákona o referendu, který se tam poněkud zasekl. Když navrhl, aby se jednání o tomto návrhu zařadilo na pořad schůze, neuspěl. Proti byli opět také poslanci ANO.

Kromě toho Okamura dlouhodobě prosazuje zrušení senátu nebo snížení počtu poslanců na 81.

ANO se o přímé demokracii ve svém programu nezmiňuje. V červenci 2016 se ale Andrej Babiš vyjádřil, že konání referenda o vystoupení ČR z EU by pro nás bylo zničující. Podle jeho knihy by ale občané měli v referendu hlasovat o nejdůležitějších změnách, změnách ústavy nebo mezinárodních paktech (str. 131). V referendu by se mohlo také hlasovat o jednacím řádu Sněmovny (str. 133). Rozdíl tedy je, že Okamurovy návrhy jsou výrazně širší a umožnily by lidem vyvolat referendum na libovolné téma (prošlo-li by přes Ústavní soud), sesbírali-li by potřebný počet podpisů.

Andrej Babiš a Tomio Okamura se tak v jistých základních bodech shodnou, rozhodně se ale neshodnou na praktické proveditelnosti, proto výrok hodnotíme jako zavádějící. O tom svědčí také to, že ANO několikrát hlasovalo proti návrhům Okamury. Důležitý je také fakt, že se neshodnou na odvolatelnosti politiků, což je pro SPD velmi důležitý bod programu. SPD také hodně staví na otázkách migrace, ovšem pro ANO je migrace spíše okrajovou záležitostí.

Topolánek se 24. června 2016 oslavy narozenin Martina Nejedlého skutečně zúčastnil.

Jeho účast dokládá např. text serveru Novinky.cz. Článek obsahuje i video, které zachycuje Topolánka v poměrně vzrušené výměně s jedním z přihlížejících/protestujících. V debatě Deníku to koneckonců potvrdil i Topolánek s tím, že jako dárek Nejedlému předal svou knihu.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, především z důvodu toho, že obecně nejsou známé bližší přímé vztahy mezi Mirkem Topolánkem a Martinem Nejedlým; přesto je možné, že se mohli poznat skrze blízké spolupracovníky.

Martin Nejedlý byl podle všeho v kontaktu s blízkým spolupracovníkem Mirka Topolánka, Markem Dalíkem, a bližší kontakt mohl nastat například i skrze bývalého ministra dopravy Topolánkovy vlády Aleše Řebíčka, který se považuje za dobrého známého Martina Nejedlého.

Je pravdou, že Mirek Topolánek mohl mít povědomí o Martinu Nejedlém i jinak. Martin Nejedlý byl na přelomu 80. a 90. let profesionálním volejbalistou a se Zbrojovkou Brno se stal mistrem Československa ve volejbale v sezóně 89/90. Sám Topolánek o volejbalu veřejně moc nemluví, ale při rozhovoru ke dni dětí v roce 2007 přiznal, že k němu měl vztah, protože ho jako dorostenec hrál závodně.

V květnu 2016 předložila skupina poslanců zastoupena Věrou Kovářovou novelu zákona o provozu na pozemních komunikacích. Základním principem (.pdf, str. 7) návrhu bylo to, aby člověk, který si žádá o vydání řidičského průkazu, mohl tuto žádost podat v každé obci s rozšířenou působností. Druhým cílem novely pak bylo, že nemusí při žádosti přikládat fotografii, má-li ji již veřejná správa v evidenci (typicky z občanských průkazů).

Tato novela skutečně prošla Poslaneckou sněmovnou a začne platit 1. července 2018. Farský tedy korektně popisuje jak obsah prošlé změny, tak i datum, kdy bude naplněna.

Co se týče role poslankyně Kovářové, tak jak již bylo zmíněno, byla zástupkyní navrhovatelů, což v praxi znamená, že v Poslanecké sněmovně zákon představovala a hájila. Farský byl jedním z dalších poslanců, kteří zákon „připodepsali“. Nicméně lze u něj dohledat i další aktivitu nad rámec „připodepsání návrhu“. Opakovaně před kolegy vystoupil s žádostí, aby byl zákon puštěn k projednávání. Učinil tak například 14. září 2016 a dále 18. října 2016. Byť v těchto případech nebyl úspěšný s návrhem na pevné zařazení bodů, je nepochybné, že byl v dané věci aktivní. Stejně tak totiž vystoupil ve 2. a 3. čtení na podporu předloženého návrhu.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť situace kolem zmíněných agentur nebyla postavena tak, že by byl vyjednán jejich přesun do Prahy, resp. Bratislavy a na popud jejich zaměstnanců by k této věci nakonec nedošlo.

Velmi podobný výrok (Hannig zde vyměnil Fica za Orbána) jsme již v rámci kampaně ověřovali.

Přesunutí Evropského bankovního úřadu a Evropské lékové agentury se opravdu neuskutečnilo. Není však pravdou, že by český premiér Sobotka a slovenský předseda vlády Fico vyjednali přesun těchto agentur do Prahy a Bratislavy.

O přesunutí agentur se samozřejmě jednalo a každý stát se snažil vyjednat podporu pro své město. O postupu o přidělení agentur rozhodla Evropská rada, která 22. června 2017 zveřejnila pravidla pro kandidaturu měst. Již 5. června česká vláda delegovala zmocněnce pro kandidaturu Karla Dobeše, samotnou kandidaturu Prahy schválila až vláda 24. července 2017. Bratislava pak figurovala v seznamu měst ucházejících se o umístění Evropské agentury pro léčivé přípravky.

O novém sídle agentur rozhodovali ministři států Evropské unie 20. listopadu 2017. Společně s Prahou se o sídlo Evropského bankovního úřadu ucházel i Frankfurt nad Mohanem, Vídeň, Dublin, Paříž, Varšava, Brusel a Lucemburk, přičemž Praha patřila podle sázkařů spíše k outsiderům. Praha od ministrů států EU nedostala potřebný počet hlasů a byla vyřazena už v prvním kole. Ministři států rozhodli, že se agentura přesune do Paříže, Evropskou agenturu pro léčiva ministři přesunuli do Amsterdamu.

O přesunutí rozhodli ministři států EU. Je pochopitelně možné, že zaměstnanci agentur mohli vyvíjet tlak na dané rozhodnutí, to je ovšem neměřitelná veličina a veřejně není dostupná informace, že by toto mělo být rozhodujícím faktorem. Je tedy otázka, z jakého zdroje Hannig vychází.

K přijetí eura se Česká republika zavázala podpisem přístupové smlouvy, který proběhl 16. dubna 2003 v Aténách. Přistoupení České republiky bylo potvrzeno i lidovým referendem ve dnech 13. a 14. června 2003. Pro přistoupení bylo 3 446 758 občanů, tedy 77,33 %.

Článek číslo čtyři (.pdf, str. 2) totiž praví: „Každý nový členský stát se účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka, ve smyslu článku 122 Smlouvy o ES.“

Státy musí ale splňovat několik podmínek, aby mohly zavést euro. Právě kvůli tomu je zde zavedená výjimka, aby státy mohly splnit konvergentní podmínky, které jsou k přijetí eura nutné podle Maastrichtské smlouvy (později Smlouva o fungování Evropské unie). Těmi jsou (.pdf, článek 140, str. 63):

1. dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí patrný ze stavu veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek

2. dosažení vysokého stupně cenové stability patrného z míry inflace

3. dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči euru

4. stálost konvergence dosažené členským státem, na který se vztahuje výjimka, a jeho účasti v mechanismu směnných kurzů, která se odráží v úrovních dlouhodobých úrokových sazeb

Ze Smlouvy o přistoupení ČR k EU a primárního práva vyplývá, že se Česká republika zavázala k přijetí jednotné měny. Nedodržení tohoto závazku by znamenalo porušení evropského i mezinárodního práva (neplnění mezinárodní smlouvy je v rozporu se zvykovým právem – Pacta sunt servanda).

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože počty kandidátů v komunálních i krajských volbách dlouhodobě rostou. Není tedy pravda, že by nikdo moc do těchto sfér politiky chodit nechtěl.

Mirek Topolánek mluví o strachu rozhodovat a podepsat, což je jeho dojem, který nikterak nehodnotíme. Rozhodnutí ucházet se o volené posty mohou být ovlivněny i těmito obavami, jde ovšem o individuální motivace každého uchazeče (resp. člověka, který o kandidatuře uvažuje), které není možné nijak dokládat.

Topolánek však také mluví o tom, že do regionální a komunální politiky „nikdo moc chodit nechce“. To objektivně pravda není, pokud vyjdeme z pohledu na počty kandidátů, kteří se aktivně účastní voleb na těchto úrovních. Dlouhodobě jejich počty rostou. Pro srovnání vycházíme z dat Českého statistického úřadu, které jsou dostupné na webu Volby.cz. Hodnotíme poslední čtvery volby v obou případech.

V rámci sledování počtu kandidátů na komunální úrovni sledujeme čtvery poslední volby a zahrnujeme vždy kandidáty do zastupitelstev obcí, měst, městysů i městských částí.

Jelikož u obou úrovní, o kterých Topolánek mluví, rostou počty kandidátů, je výrok hodnocen jako nepravdivý.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, jelikož Marek Hilšer a celá akademická obec skutečně v roce 2008 bojovali proti návrhu zákona o univerzitních nemocnicích za Topolánkovy vlády, která měla mít za následek převod univerzitních nemocnic na akciové společnosti. Ten byl pouze jednou z částí připravované reformy zdravotnictví tehdejšího ministra zdravotnictví Tomáše Julínka (ODS). Proti reformě zdravotnictví jako takové nebojovali. Po nátlaku zejména akademické obce vláda ustoupila ze svého záměru převést univerzitní nemocnice na akciové společnosti.

Návrh zákona o univerzitních nemocnicích byl připravován s celkovou reformou zdravotnictví v letech 2007 a 2008.

Návrh zákona se sešel se značnou kritikou zejména z řad univerzit, České lékařské komory i koaličních partnerů tehdejšího ministra zdravotnictví Tomáše Julínka. Marek Hilšer, coby tehdejší mluvčí vzniklé studentské iniciativy, byl jedním z hlavních kritiků. Nutnost změn stavu zdravotnictví v té době ovšem připouštěly i univerzity a akademická obec, jak vyplývá z tiskové zprávy studentské iniciativy.

Studentská iniciativa v tiskové zprávě uvedla, že požaduje, aby vláda České republiky okamžitě zastavila legislativní kroky vedoucí k transformaci fakultních nemocnic na akciové společnosti s minoritním podílem univerzit. Přestože současný stav je také nevyhovující a žádá změnu, návrh zákona o univerzitních nemocnicích, tak jak jej připravilo ministerstvo zdravotnictví, nedává univerzitám, respektive fakultám, reálný a dostatečný vliv na dění v nemocnicích.

Proti přeměně fakultních nemocnic na akciové společnosti výrazně bojovala i samotná Univerzita Karlova, která hrozila ukončením výuky na pěti Lékařských fakultách a jedné Fakultě farmaceutické v Praze, Plzni a Hradci Králové. Návrh zákona kritizoval v České televizi (20. minuta) i přímo Marek Hilšer

Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády. Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...) V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Univerzity a Marek Hilšer tak kritizovali opravdu jen návrh zákona o univerzitních nemocnicích, celkovou reformu zdravotnictví nikoliv. Proto tento výrok hodnotíme jako pravdivý.

Ivan Langer se jako ministr vnitra skutečně významně podílel na vstupu ČR do Schengenského prostoru – důkazem budiž Zpráva o připravenosti České republiky k převzetí schengenského acquis. Jak vyplývá z následujícího Usnesení vlády ČR, na přípravách se podílela také např. BIS, která nespadá pod žádné ministerstvo. Přípravy probíhaly již před nástupem Ivana Langera na ministerstvo vnitra v roce 2006, Langer následně v přípravách pokračoval.

Czech POINT je projektem ministerstva vnitra. Projekt vznikl 22. června 2005, pilotní provoz byl spuštěn na jaře roku 2007 a ostrý provoz začal 1. října 2007. Ivan Langer byl ministrem od září roku 2006, po většinu času tedy projekt byl zaváděn pod jeho vedením. Langer byl také velkým propagátorem projektu.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, řízení vstupu do Schengenského prostoru i zřízení Czech POINTu bylo skutečně v kompetenci Ivana Langera.