Přehled ověřených výroků

Volební program KDU-ČSL pro sněmovní volby 2013 hovoří v tomto smyslu stejně jako předseda strany: „Prosadíme sociálně únosnou míru spoluúčasti pacientů – zavedeme limit pro placení poplatků za hospitalizaci na 30 dní ročně“ (.pdf, str. 6). ANO ve svém programu poplatky ve zdravotnictví neřešilo, sociální demokraté však slibovali (.pdf, str. 8) zachování poplatků za stravu v nemocnicích, poplatky v nemocnicích ale zrušil v roce 2013 Ústavní soud. Hospitalizační poplatek za pobyt v nemocnici byl prosazovaný ministrem zdravotnictví Tomášem Julínkem a činil 100 Kč za každý den hospitalizace.

Tehdejší vláda Jiřího Rusnoka v demisi se snažila o prosazení návratu poplatku za pobyt v nemocnici ve výši 60 Kč (oproti 100 Kč zrušeným Ústavním soudem), nicméně poslanci nově zvolené Poslanecké sněmovny za ČSSD, ANO a KSČM odmítli, aby se o vládním zákonu jednalo ve zrychleném řízení, takže nemohl do konce roku začít platit.

K diskuzi ve Sněmovně se věcně připojili dva lidovečtí poslanci: Ludvík Hovorka a Marian Jurečka. Ti shodně komentovali a kritizovali více než dvoumiliardový výpadek ve zdravotnictví, který vznikl po zrušení stokorunového poplatku Ústavním soudem. Marian Jurečka také vyjádřil stanovisko poslaneckého klubu lidovců: „Myslíme si, že kdyby ta kontinuita pokračovala a kdyby příští vláda přišla s komplexním řešením, s komplexními návrhy, bylo by to zodpovědné řešení.Bohužel vůle v tento okamžik, jak se ukazuje, asi není, takže je o tom zbytečné asi dál debatovat.“

V koaliční smlouvě následující vlády se pak ČSSD, ANO a KDU-ČSL zavázaly k tomu, že poplatky za pobyt v nemocnici nebudou znovu zavedeny (.pdf, str. 19). V programu lidovců, ani v koaliční smlouvě, se zmínka o možných problémech souvisejících s absencí poplatku za lůžko neobjevuje. Na jaře 2015 pak lidovci i zástupci hnutí ANO začali vracet téma poplatků za lůžko znovu do hry. Proti se postavil například šéf poslanců ČSSD Roman Sklenák, který dodal: „Při sestavování vlády to bylo hnutí ANO, kdo žádné poplatky nechtěl.“

Výrok je hodnocen i přes drobné nepřesnosti jako pravdivý. Hnutí ANO ve svém volebním programu skutečně částečně navrhuje podobná opatření, která veřejně prezentovali v minulých dvou letech lidovci. Zejména jde o osoby s nízkým obratem a paušální daní. Dodejme, že nehodnotíme, nakolik se ANO v dané věci inspirovalo od své konkurence, daná věc je neověřitelná.

Hnutí ANO ve svém volebním programu k návrhům u EET uvádí:

„Úspěšně fungující projekt EET jsme podrobili důkladnému vyhodnocení a navrhnemeněkteré úpravy, které neohrozí fungování tohoto nástroje. Z povinnosti evidovat tržby

vyjmeme:

• fyzické osoby s paušální daní a obratem do 500 tisíc korun ročně,
• veřejně prospěšné poplatníky s obratem do 1 milionu korun ročně, kteří v rámci pořádanýcha dopředu nahlášených akcí evidují své tržby mimo prostory stálé provozovny vybavenéEET,
• bufety a obdobná zařízení ve školách a v provozovnách dětských táborů nebo dětskýchzájmových kroužků,
• online platby,
• prodeje vánočních kaprů při řádném nahlášení předem.“

Lidovci v roce 2015 navrhovali koalici, aby se EET vztahovala na plátce DPH. Učinil tak Pavel Bělobrádek ve svém dopise premiéru Sobotkovi v září 2015. V něm shrnuje vicepremiér postoj KDU-ČSL k připravovanému návrhu zákona o EET. Explicitně uvádí, že „za vůbec nejlepší považuje stanovení povinných subjektů na základě platby DPH, kde je okruh plátců zcela jasně definován, což vylučuje možnost daňové optimalizace ve snaze vyhnout se EET.“ (.pdf, str. 4) Tento původní návrh byl koaličními partnery odmítnut.

Na konci roku 2016 pak KDU-ČSL přišla s dalšími návrhy:

„1. EET se bude vztahovat jen na poplatníky s obratem nad 414 000 Kč
2. Z EET budou vyloučeny farmářské trhy a lidé, kteří si podnikáním přivydělávají
3. Z povinnosti vést EET budou vyloučeni všichni plátci paušální daně, ne pouze ti, kteří mají obrat do 250 000 Kč“

Kulhánek, jehož kandidaturu nakonec podpořili poslanci, upozorňuje na značné časové omezení, které při sběru podpisů občanů oproti Horáčkovi měl.

Svůj záměr stát se prezidentem České republiky Horáček oznámil v listopadu 2016. Za rok pak na ministerstvu vnitra odevzdal podle svých slov 115 000 podpisů, z nichž 86 000 bylo platných.

Kulhánek svou kandidaturu oznámil až na konci června letošního roku, a to spolu se záměrem nasbírat 50 000 potřebných podpisů občanů. Nashromáždit se mu údajně podařilo pouze 35 000 podpisů a využil proto podpory 23 poslanců. Petiční archy však Kulhánek k ověření nepředkládal a jeho výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Kulhánek se při sběru podpisů snažil využít i soutěže, ve které mohli petenti vyhrát osobní automobil.

Zdroj: Kulhaneknahrad.cz.

Pavel Bělobrádek má pravdu v tom, že lidovci mají své pevné jádro voličů (pohybující se podle Medianu dlouhodobě kolem 4 %), zatímco Starostové mají jádro spíše minimální (zhruba do 2 %). Starostové získali v krajských volbách 2016 4 % hlasů, což je pravděpodobně to, na co Pavel Bělobrádek odkazuje, když naráží na to, že Starostové mají spíše nejednoznačnou volební podporu.

Veřejně dostupných výzkumů, které by ukazovaly vývoj podpory koalice Lidovců a Starostů, však není dostatek na to, abychom mohli výrok ověřit. Je totiž spíše pravděpodobné, že si koalice zadávala soukromé výzkumy, ze kterých Bělobrádek vychází a na nichž také stavěli rozhodnutí o ukončení koaliční spolupráce se STAN.

Volební jádro tvoří voliči, kteří jsou již pevně rozhodnuti jít k volbám a jsou si svojí volbou jistí. Naopak volební potenciál ukazuje, kolik procent hlasů by mohla strana získat, pokud by ji volili všichni, kdo její volbu zvažují a nevylučují účast u voleb.

Vládní krize probíhala v květnu, kdy Babiš skončil ve funkci ministra financí.

Podívejme se na veřejně dostupné výzkumy. Agentura MEDIAN zohlednila existenci koalice KDU-ČSL a Starostů ve svém volebním modelu v červnu a červenci, přičemž volební model zobrazuje nejpravděpodobnější rozložení zisku stran. Poté se koalice rozpadla. V červnu by tato koalice dosáhla zisku 9 % hlasů, v červenci pak 9,5 % – sběr dat pro tento výzkum se již nicméně kryje s rozpadem koalice, takže tento průzkum nemohl být brán v potaz.

ANO by podle tohoto volebního modelu dosáhlo v červnu i červenci shodně 27,5 % hlasů. Vládní krize probíhala v květnu, kdy Babiš skončil ve funkci ministra financí.

Volební model a jeho vývoj podle MEDIANU vidíme v následujícím grafu (str. 6):

V červnu se skutečně voličské jádro ANO utvrdilo a poskočilo z 18 na 20 %. Zároveň ale MEDIAN uvádí, že ANO přišlo o 1,5 procentních bodů (.pdf, str. 7). Mezi červnem a červencem k výrazné změně jádra ANO nedošlo. Pak je zde patrný pokles na srpnových 17 %.

Podle těchto dat se nedá říci, že by potenciál koalice lidovců se Starosty výrazně poklesl. Květen přinesl potenciál 15 %, červen 14,5 % a červenec 14 %: Jádro se drželo na 4 a 5 %, což jsou podle MEDIANU hlavně dlouhodobí voliči lidovců.

Lidovci však už v červenci chtěli změnit formu spolupráce, proto nabídli Starostům místa na svých kandidátkách. Jednalo by se totiž o nepřímou koalici a nebylo by tak nutné získat 10 % hlasů, stačilo by pouze přeskočit pětiprocentní hranici. Starostové ale tuto nabídku odmítli a rozhodli se kandidovat samostatně.

Z dalších agentur na výzkumy veřejného mínění můžeme uvést STEM, který po vládní krizi potvrzuje posílení pozice ANO. Sílu koalice ale dle svého průzkumu nedokáže odhadnout.

Výrok je hodnocen jako pravdivý vzhledem k tomu, že Horáček skutečně zveřejnil řadu věcí včetně majetkového přiznání, lustračního osvědčení nebo zdravotní zprávy. Mírně diskutabilní je prohlášení, že o těchto věcech nemusí mluvit, a to vzhledem k tomu, že zmínky o těchto prohlášeních vydává ve většině svých veřejných rozhovorů.

Michal Horáček má na svých stránkách záložky Transparentní minulost a Transparentní současnost, kde právě tyto zmíněné věci najdeme.

V první z těchto sekcí se nachází elektronická verze knihy Jak pukaly ledy, v níž popsal svou účast na listopadové revoluci, výpis splněných studijních povinností na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, celý text disertační práce i s posudky oponentů, lustrační osvědčení, spis STB o jeho osobě, odborný posudek pracovníka dokumentace a vyšetřování STB a úryvek z rozhovoru s Ladislavem Vereckým z roku 2002, kde popisuje své zkušenosti s STB.

V záložce Transparentní současnost jsou dále lékařské zprávy z let 2013, 2015 a 2016 dokumentující jeho zdravotní stav, a majetkové přiznání. Kromě toho obsahují webové stránky také odkaz na transparentní účet.

Ze stránek samozřejmě nemůžeme posoudit, jestli ke zveřejnění došlo hned během 3. listopadu minulého roku. Tento fakt ale dokládá například článek Lidových novin z tohoto dne.

Trochu sporným bodem je ovšem poznámka, že o tom nemusí mluvit a stačí to udělat, protože už v této diskuzi dokazuje, že to tak úplně není. O své transparentnosti se již zmínil opakovaně, například v debatě Deníku: „Jako jediný jsem taky zveřejnil své záležitosti jako je zdravotní stav, plné majetkové přiznání“ a v rozhovoru Lidových novin: „Chci kandidovat na úřad prezidenta republiky a tady máte můj životopis, zdokumentovaný zdravotní stav i finance, transparentní účet, jména všech spolupracovníků a samozřejmě program.“

V roce 2009 hrozily Akademii věd (AV) zásadní rozpočtové škrty v souvislosti s reformou financování vědy a finanční krizí. Podle vědců byly tyto škrty likvidační. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo. Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání, oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem. Z těchto důvodů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Šlo o krizi ohledně rozpočtu na vědu na rok 2010 (s výhledem na roky 2011 a 2012) za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Zmiňovaná reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc počítala s větším přísunem peněz do aplikovaného výzkumu (což se dotýká pracovišť AV, které z velké části pracují na výzkumu základním). V souladu s reformou byla první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, od které se pak mělo odvíjet konkrétní financování.

Dodejme, že do škrtů na vědu se navíc promítla i potřeba škrtů vzhledem k ekonomické krizi. To je však otázkou celkových priorit státního rozpočtu.

Akademie proti škrtům protestovala. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro AV.

Pokud se podíváme na konkrétní čísla, původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s 20% poklesem rozpočtu AV. Zejména ale návrh počítal s dalším postupným krácením výdajů. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem (jehož vláda nahradila tu Topolánkovu, která padla v březnu 2009) a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrty vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet Akademie věd, je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Boje o rozpočet ve vědě a metodiku hodnocení výsledků se však táhly delší dobu. V roce 2010 pak bylo obměněno složení Rady pro výzkum, vědu a inovace, která o metodice rozhoduje. Usedl v ní právě Jiří Drahoš, další zástupci univerzit (také současný předseda ODS Petr Fiala) a též zástupci průmyslu.

Posílení Putinovy pozice samozřejmě ověřit nemůžeme, proto se zaměříme pouze na hospodářskou situaci. Sankce byly uvaleny na Rusko v důsledku dění na Krymu v roce 2014 ze strany EU. První soubor sankcí z března 2014 mířil přímo na 21 ruských a ukrajinských činitelů. Později v březnu se tato omezení dotkla dalších 12 osob. V červnu 2014 byly sankce rozšířeny na zákaz dovozu. Další opatření byla přijata v červenci 2014. Postupně docházelo k prodlužování lhůty těchto omezení a zpřísňování. Problémem v analýze dopadů jednotlivých sankcí je nemožnost jednoznačně odlišit jednotlivé vlivy, které v danou chvíli v ekonomice působí, a zjistit, zda jsou způsobeny sankcemi nebo celkovým dlouhodobým výsledkem ekonomiky.

Ruská ekonomika se nacházela v krizi, klesly světové ceny ropy a propad zažil i ruský rubl. V listopadu 2014 ruský ministr financí odhadl roční ztrátu na 130–140 miliard dolarů, přičemž 40 miliard jde údajně na vrub unijních sankcí. Celkový pokles ruského HDP je pak odhadován na 8–10 % HDP. V důsledku sankcí došlo k poklesu mezinárodního obchodu. Rusko tak ztracený import musí nahradit domácí výrobou, která pro zemi může být kapitálově náročná a tedy neefektivní. Omezený mezinárodní obchod má samozřejmě dopad i na druhou stranu, tedy na státy EU, které nemohou exportovat do Ruska; české tržby z exportu měly podle vyjádření ministra průmyslu přijít o 2,2 mld. Kč.

Sankce také snižují atraktivitu Ruska z pohledu přílivu zahraničního kapitálu, což může způsobovat pokles investic a zastavení rozvoje ekonomiky. Zasažena byla hlavně odvětví energetiky, obrany a stavebnictví. Okamžitý dopad zavedení sankcí je však hodnocen jako mírný (.pdf, str. 5).

Evropský parlament vydal v roce 2017 studii (.pdf), která se zabývá dopady sankcí na ekonomiku EU a vztahy s Ruskem. Z tohoto dokumentu vyplývá, že export EU do Ruska během let 2014–2016 poklesl o 20,7 % ročně. Pro srovnání mezi lety 2009–2013 (tedy lety krizovými) rostl export meziročně o 20 %. Rusko bylo přitom ještě v roce 2013 čtvrtým největším obchodním partnerem EU. Ruský export do zemí Evropské unie tvořil 42,4 %. Obchodování mezi EU a Ruskem tak bylo značně narušeno – částečně z důvodu ruské hospodářské krize, dopad sankcí je zde ale zřejmý, protože evropský trh je pro ruský export velmi významný a Rusko sankcemi ze strany EU přišlo o možnost exportovat (.pdf, str. 39). Z pohledu EU bylo omezení obchodu kompenzováno vývozem na jiné trhy – především do Číny. Taky ruský import byl nucen vyhledat jiné obchodní partnery a zvýšil se obchod se zeměmi Jižní Ameriky, Pákistánem nebo Egyptem (str. 26). Rozšíření obchodu s dalšími zeměmi tak mohlo zmírnit dopady evropských omezení.

Potenciální dopad sankcí zasáhne 0,5 % HDP EU a 8–10 % ruského HDP (str. 12).

Omezení obchodu se zemědělskými produkty v Rusku vedlo k nutnosti navýšit soběstačnost v produkci těchto potravin (konkrétně vepřové a drůbeží maso a mlékárenský průmysl). Rusko tak začalo produkovat více potravin; na druhou stranu se zvedly ceny v důsledku vyšších produkčních nákladů, než byly náklady spojené s dovozem. Spolu s poklesem kupní síly domácností se toto stalo negativním pro ruské hospodářství (str. 18).

Nelze říci, že by sankce neměly ekonomicky žádný dopad. Přestože není možné tento dopad konkrétně vyčíslit, pokles v ruském hospodářství je zjevný. Z tohoto pohledu je výrok zavádějící.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, jednalo by se o hrubé porušení mezinárodního práva.

Zákaz agresivní války bez obranné intence či za účelem připojení území je považován za normu ius cogens, tedy mezinárodního zvykového práva, od kterého není povoleno se za žádných okolností odchýlit. OSN, jíž je Ruská federace členem, považuje normy ius cogens za jeden ze zdrojů primárního práva, normami ius cogens jsou však vázány všechny státy bez rozdílu. Definici ius cogens můžeme nalézt například ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu v čl. 53 (.pdf), které je Ruská federace také signatářem.

Pokud tento výrok chceme vztáhnou například k situaci na Krymu, důležité je také datum 5. prosince 1994, kdy v Budapešti podepsali představitelé Ukrajiny, Ruské federace, Spojených států a Velké Británie memorandum (.pdf, str. 8) o bezpečnostních zárukách. Tyto státy se v šesti článcích memoranda zaručily (ve spojení s Ukrajinou a jejím připojením ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) z roku 1968) respektovat nezávislost a suverenitu Ukrajiny a jejích existujících hranic. Slíbily také, že se zdrží vyhrožování silou či jejího použití proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny. Tyto bezpečnostní záruky byly poskytnuty Ukrajině při příležitosti jejího přistoupení k NPT a závazku eliminovat ze svého území všechny jaderné zbraně (do Ruské federace).

Ruská federace se tedy anexí Krymudopustila jednoznačného porušení mezinárodního práva. Pro přítomnost ruských jednotek například v oblasti Donbasu je celá řada důkazů. Konečně, i Vladimír Putin jejich zapojení přiznal.

Michal Horáček svůj program rozdělil do devíti částí. Nejprve v úvodu přibližuje, jaký je jeho pohled na funkci a roli prezidenta a jak se jí plánuje zhostit. Potom definuje své pravo-levicové ukotvení. Následně vybírá devět klíčových bodů, kterým chce věnovat zvláštní péči.

Konkrétně jsou to body: Česká republika, Evropa a svět, Přistěhovalectví a migrace, Armáda ČR, Technologie nové éry, Vzdělávání, chudoba a bludné kruhy sociálního vyloučení, Rovnost žen a mužů, Zpět mezi nejbohatší země světa a Dopravní infrastruktura. Horáčkův program je v porovnání s programy dalších kandidátů nebývale rozsáhlý. Nijak nehodnotíme jeho vize či správnost jeho představ. Pouze popisujeme, že Horáček svou představou ve skutečnosti disponuje, v řadě oblastí konkrétně ze svého pohledu popisuje slabiny ve fungování naší společnosti. Níže uvádíme některé z příkladů jím popsaných představ.

V obecném přístupu k funkci prezidenta Horáček obecně definuje, jak by se podle jeho názoru prezident měl chovat, resp. jak by měla funkce ve veřejném prostoru být vykonávána. Uvádí tak např.:

„...nesmí prezident podlehnout pokušení vyřizovat si osobní účty s jinými volenými politickými aktéry. A není přípustné ani to, aby napadal, ponižoval, nebo z veřejné sféry vykazoval své názorové oponenty a kritiky. Naslouchá všem: ať jsou aktivními politiky, nebo občany v užším smyslu slova politicky neangažovanými. Současně dokáže pojmenovat a odsoudit jakýkoli radikalismus, jdoucí proti duchu Ústavy.

Mým cílem je, aby rozhovor mezi prezidentem a všemi ostatními byl co možná nejotevřenější. Zároveň však vlídný, uctivý, a právě proto smysluplný.(...)Zásadním rysem mého programu je pak slib, že pokud obdržím pověření občanů, budu se vždy chovat jako prezident zvolený v přímé volbě. Nepěstuji a slibuji, že nikdy nebudu pěstovat zvláštní vztahy k jakékoli politické straně, zájmové skupině či obchodní korporaci. Můj přímý vztah k občanům nenaruší nikdo a nic, jen v jejich zájmu budu konat a jen jim skládat účty.“

V rámci programových sekcí jasně formuluje svůj vztah a postoj, který by jako prezident podporoval. Ze své pozice také popisuje současný stav v řadě oblastí a uvádí, v čem by se měla Česká republika vyvíjet. V části věnované zahraniční politice tak Horáček například uvádí:

„Pověst loajálního a kompetentního partnera je v dnešním světě tou nejsilnější bezpečnostní zárukou. Tvůrčí a co nejužší regionální a přeshraniční spolupráce je pak samozřejmou povinností, a to i na úrovni krajů. Vzdělaná a efektivní diplomacie je jenom jedním z nástrojů zahraniční politiky. Respekt k naší zemi buduje také armáda svou účastí v mezinárodních misích i ochotou a schopností podílet se na společné obraně. Jako prezident chci také podporovat úspěšný export našich výrobků, v zahraničí upozorňovat na naši uměleckou tvorbu, napomáhat vědecké výměně a prestiž naší země zvyšovat všemi dalšími legitimními prostředky.“

Horáček rovněž popisuje stav digitalizace České republiky. Ze svých závěrů vyvádí kromě dalšího následující:

„A co považuji za mimořádně důležité: zdrojem dat je i veřejná správa. Jako prezident se chci ptát, proč jich neposkytuje zdaleka tolik, kolik by mohla a především měla.Chci také apelovat na státní správu, aby pro posílení on-line komunikace mezi občany, firmami, médii a úřady dělala mnohem víc než dosud. Vždyť všechny ty nesčetné hodiny, které podnikatelé i zaměstnanci tráví každý rok na úřadech vyřizováním svých povinností nebo nárokováním něčeho, co jim podle zákona náleží, produktivitu naší ekonomiky snižují tak výrazně, že si nemůžeme dovolit se s tím nadále smiřovat.“

Jak jsme hodnotili již v předchozím výroku, Michal Horáček svůj program rozděluje do devíti částí, které ale dále rozpracovává a v jejich rámci se věnuje několika tématům zároveň. I když na začátku celého prohlášení vyzdvihuje šest bodů, nejedná se o celou jeho vizi.

V úvodu přibližuje, jaký je jeho pohled na funkci a roli prezidenta a jak se jí plánuje zhostit. Potom definuje své pravo-levicové ukotvení. Následně vybírá devět klíčových bodů, kterým chce věnovat zvláštní péči.

Konkrétně jsou to body: Česká republika, Evropa a svět, Přistěhovalectví a migrace, Armáda ČR, Technologie nové éry, Vzdělávání, chudoba a bludné kruhy sociálního vyloučení, Rovnost žen a mužů, Zpět mezi nejbohatší země světa a Dopravní infrastruktura. Horáčkův program je v porovnání s programy dalších kandidátů nebývale rozsáhlý. Nijak nehodnotíme jeho vize či správnost jeho představ. Pouze popisujeme, že Horáček svou představou ve skutečnosti disponuje, v řadě oblastí konkrétně ze svého pohledu popisuje slabiny ve fungování naší společnosti. Níže uvádíme některé z příkladů jím popsaných představ.

V obecném přístupu k funkci prezidenta Horáček obecně definuje, jak by se podle jeho názoru prezident měl chovat, resp. jak by měla funkce ve veřejném prostoru být vykonávána. Uvádí tak např.:

„...nesmí prezident podlehnout pokušení vyřizovat si osobní účty s jinými volenými politickými aktéry. A není přípustné ani to, aby napadal, ponižoval, nebo z veřejné sféry vykazoval své názorové oponenty a kritiky. Naslouchá všem: ať jsou aktivními politiky, nebo občany v užším smyslu slova politicky neangažovanými. Současně dokáže pojmenovat a odsoudit jakýkoli radikalismus, jdoucí proti duchu Ústavy.

Mým cílem je, aby rozhovor mezi prezidentem a všemi ostatními byl co možná nejotevřenější. Zároveň však vlídný, uctivý, a právě proto smysluplný.(...)Zásadním rysem mého programu je pak slib, že pokud obdržím pověření občanů, budu se vždy chovat jako prezident zvolený v přímé volbě. Nepěstuji a slibuji, že nikdy nebudu pěstovat zvláštní vztahy k jakékoli politické straně, zájmové skupině či obchodní korporaci. Můj přímý vztah k občanům nenaruší nikdo a nic, jen v jejich zájmu budu konat a jen jim skládat účty.“

V rámci programových sekcí jasně formuluje svůj vztah a postoj, který by jako prezident podporoval. Ze své pozice také popisuje současný stav v řadě oblastí a uvádí, v čem by se měla Česká republika vyvíjet. V části věnované zahraniční politice tak Horáček například uvádí:

„Pověst loajálního a kompetentního partnera je v dnešním světě tou nejsilnější bezpečnostní zárukou. Tvůrčí a co nejužší regionální a přeshraniční spolupráce je pak samozřejmou povinností, a to i na úrovni krajů. Vzdělaná a efektivní diplomacie je jenom jedním z nástrojů zahraniční politiky. Respekt k naší zemi buduje také armáda svou účastí v mezinárodních misích i ochotou a schopností podílet se na společné obraně. Jako prezident chci také podporovat úspěšný export našich výrobků, v zahraničí upozorňovat na naši uměleckou tvorbu, napomáhat vědecké výměně a prestiž naší země zvyšovat všemi dalšími legitimními prostředky.“

Horáček rovněž popisuje stav digitalizace České republiky. Ze svých závěrů vyvádí kromě dalšího následující:

„A co považuji za mimořádně důležité: zdrojem dat je i veřejná správa. Jako prezident se chci ptát, proč jich neposkytuje zdaleka tolik, kolik by mohla a především měla.Chci také apelovat na státní správu, aby pro posílení on-line komunikace mezi občany, firmami, médii a úřady dělala mnohem víc než dosud. Vždyť všechny ty nesčetné hodiny, které podnikatelé i zaměstnanci tráví každý rok na úřadech vyřizováním svých povinností nebo nárokováním něčeho, co jim podle zákona náleží, produktivitu naší ekonomiky snižují tak výrazně, že si nemůžeme dovolit se s tím nadále smiřovat.“