Přehled ověřených výroků

O výzvě na vysokorychlostní internet opravdu byly spory mezi ministry obchodu a vnitra, které přispěly k prodlužování jejího spuštění a následnému nezájmu firem. Výrok hodnotíme jako pravdivý, nicméně podotýkáme, že ještě není zcela jisté, že se peníze budou vracet – mohou být vyčerpány v druhé výzvě nebo přesunuty na jiné projekty, pokud EU tento přesun schválí.

Výzva Vysokorychlostní internet v rámci dotačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost (OPPIK) byla otevřena 26. dubna 2017 a ukončena 26. září 2017. V rámci ní mělo být rozděleno až 11,5 miliardy, celkem však mohlo dojít k investicím ve výši až 14 miliard, což je číslo, které uvádí Farský. Peníze jsou určeny na modernizaci i výstavbu infrastruktury vysokorychlostního internetu do oblastí mimo Prahu. Cílem je zasíťovat i „bílá“ místa a pokrýt celou republiku.

Ministerstvu průmyslu a obchodu se však podle České televize přihlásili jenom tři zájemci – výzva je podle některých příliš byrokraticky složitá a organizace sdružující podnikatele v oboru vyjadřovaly v otevřeném dopise obavy, zda ve výzvě nejsou porušeny Pokyny EU a mohou si tak být jistí investicí.

Pokud jde o roli ministrů Mládka a Chovance, spor zde spočíval v kompetencích jejich úřadů. Rozvíjení infrastruktury totiž spadá pod ministerstvo vnitra (MV), služby na ní jsou však již záležitostí ministerstva průmyslu a obchodu (MPO). Ministerstvo vnitra rozsáhle připomínkovalo dokument MPO Národní plán rozvoje sítí nové generace, který vyhlášení výzvy předcházel, a prosazovalo vznik koordinátora tohoto rozvoje – firmy se obávaly, že peníze nakonec půjdou do vytvoření nového státního podniku a dojde tak k dalšímu zpochybnění celé dotační výzvy. Ministerstvo vnitra argumentovalo, že chce zajistit pokrytí i těch částí republiky, které by se soukromým firmám pokrýt nevyplatilo. Část peněz proto měla být přesunuta z operačního programu OPPIK do IROP (Integrovaný regionální operační program).

Dodejme však, že prodloužení procesu žádaly v jedné fázi i firmy, a to v červnu 2016 při projednávání Národního plánu rozvoje sítí nové generace, kdy Hospodářská komora a Svaz průmyslu a obchodu žádaly Mládka, aby mohly přezkoumat analýzy Českého telekomunikačního úřadu.

Výzvu MPO nakonec vypsalo až po tom, co se vedení úřadu dočasně ujal premiér Sobotka. Ten už dříve požadoval, aby ministr Mládek celý proces zrychlil, považoval čerpání evropských peněz na vysokorychlostní internet za jednu z priorit ministerstva.

Jan Farský má tedy pravdu, že kompetenční spory MV a MPO odložily vypsání dotace, navíc pravděpodobně přispěly ke znejistění firem, které by se o peníze potenciálně mohly přihlásit. Tyto spory a pochybnosti ohledně správného nastavení výzvy mohly (spolu se složitostí výzvy) přispět k tomu, že se přihlásili jen tři zájemci.

Na druhou stranu však ještě není jisté, že se peníze budou vracet: MPO plánuje druhou, jednodušší výzvu a v případě i jejího neúspěchu by se pak pravděpodobně pokusilo přesunout peníze na jiné projekty. To by však muselo být povoleno z Bruselu, což není jisté.

Podle životopisu na jeho webových stránkách byl Michal Horáček skutečně vyloučen z univerzity, a to poté, co byl zatčen StB za zfalšování výjezdní doložky do USA. Poté pracoval v mnohých dělnických profesích, zároveň se zabýval dostihy a chovem koní (o kterých psal studie a kterými se zabývala také jeho první kniha), ale také například pracoval jako bookmaker. Podle Databáze knih je autorem 11 knih, dvě z toho jsou sbírky básní. Alb s Petrem Hapkou vydal podle svých stránek pouze sedm (plus DVD a kolekce best of), dohromady jich však vydal 17 (plus DVD a alba best of).

Co se týká filantropie, podle svých stránek věnoval honoráře z knihy Dopisy z lásky a nenávisti na dobročinné účely nebo například daroval různým dobročinným nadacím nejméně 400 milionů Kč jako CEO Fortuny. Jako soukromník se filantropií také zabývá, pomohl například dívce s mozkovou obrnou nebo pořádá benefiční koncerty. Podle svých slov nechce svou podporu stavět na odiv, není proto vždy lehké najít údaje o jeho podpoře.

Ústavní stížnost podepsaná 41 poslanci byla Ústavním soudem přijata (.pdf) 1. června 2016 a jedná se o návrh na zrušení zákona o evidenci tržeb. Navrhovatel si stěžuje na obsahovou stránku zákona i formu, jakou byl zákon schválen.

Opozičním poslancům se nelíbí procedurální návrh poslance Faltýnka z 37. schůze Poslanecké sněmovny 29. ledna 2016, který vyústil v hlasování o datu a čase konečného hlasování o přijetí zákona o evidenci tržeb a pozměňovacích návrzích k němu. Hlasováním byl vystaven souhlas s ustanovením, jež podle navrhovatele ještě více omezilo možnosti opozičních poslanců vystoupit k projednávanému zákonu, a někteří opoziční poslanci (.pdf, str. 5) tak neměli možnost uplatnit své právo hovořit k danému problému.

Po obsahové stránce navrhovatel například shledává, že zákon o evidenci tržeb příliš zatěžuje malé podnikatele. V tom se rozchází s vyjádřením vlády (čas 2:06), které ohledně tohoto bodu tvrdí, že zátěž pro malé podnikatele je přiměřená.

Zde je nutné zdůraznit, že nehodláme nahrazovat Ústavní soud v jeho kompetencích. Pracujeme pouze s veřejně dostupnými materiály a jejich hodnocení přenecháváme čistě na Ústavním soudu České republiky. Faktem ovšem zůstává, že Ústavní soud doposud v této věci nerozhodl.

Politické strany TOP 09 A STAN začaly spolupracovat na základě smlouvy již v roce 2009. Smlouva o dlouhodobé spolupráci (.pdf) obsahuje společné programové prohlášení obou stran. Zároveň stanovuje, že se týká společného postupu ve volbách do Parlamentu ČR a v komunálních i krajských volbách do roku 2012. Obě strany se shodly, že společně jmenovaní kandidáti budou vystupovat na kandidátní listině TOP 09.

Spolupráce TOP 09 a STAN po uplynutí smlouvy v roce 2012 pokračovala bez formálního ujednání až do 26. 9. 2013, kdy byla uzavřena nová smlouva (.pdf). Pro sněmovní úroveň se strany domluvily na spolupráci v celém tomto volebním období, na komunální a krajské úrovni platí do 31.12. 2017. Předsednictvo obou stran se následně dohodlo, že spolupracovat nadále nebudou.

V listopadu 2016 celou věc komentoval předseda STAN Petr Gazdík v Událostech, komentářích. Zde uvedl:

„Další důvod je a my jsme byli připraveni se o tom bavit, bohužel TOP 09 nechtěla. Ona se chtěla bavit pouze o bilaterální spolupráci. My chceme a dneska zrovna jsme měli zasedání s našimi partnerskými regionálními stranami, pak s SNK-ED a se soukromníky a ve valné většině oni vyjádřili vůči, že chtějí společně se Starosty a nezávislými jít do parlamentních voleb. O těch bližších podmínkách se budeme bavit, ta jednání budou dál probíhat, ale v takovémto případě my nejsme schopni uzavřít pokračování smlouvy jenom s TOP 09 na bázi toho, že vlastně my jsme byli na kandidátkách TOP 09 a pouze jsme tu stranu podporovali. Byli jsme jakýsi menší malý bratr. Ty volební výsledky, které starostové mají, tak, jak jsme úspěšní, nás opravňují k tomu mít vyšší cíle a být skutečnou změnou pro Českou republiku, která přichází odspoda. TOP 09 takovou změnou dnes bohužel není.“

Miroslav Kalousek pak celou věc komentoval následovně:

„Starostové nám přišli jednoznačně oznámit, že jakákoli naše společná bilaterální smlouva pro ně není přijatelná a chtějí ji ukončit. Nás to mrzí, myslíme, že pokračování by mělo smysl. Buď má někdo cíl volby vyhrát, nebo chce někdo být za každou cenu v jakékoli vládě.“

I přes jisté indicie nelze spolehlivě ověřit, co bylo interním obsahem vyjednávání mezi TOP 09 a STAN. Veřejná prohlášení jednotlivých aktérů nemohou v tomto výroku spolehlivě doložit, jak vyjednávání mezi oběma subjekty reálně probíhalo, výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože Hilšer sice skutečně bojoval proti návrhu zákona o univerzitních nemocnicích za doby Topolánkovy vlády, ten nicméně nebyl reálně vládou předložen do Parlamentu. Interpretace, zda jeho obsah měl vést k privatizaci fakultních nemocnic, se u jednotlivých aktérů v dané době značně lišila, a z našeho pohledu nelze autoritativně na základě dostupných zdrojů potvrdit, že tomu tak skutečně bylo.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a univerzitních pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvzuje také např. článek serveru Idnes z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik reálně šlo o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok pochází z úst představitelů Estonska, potvrzuje jej OECD i týdeník The Economist.

O úspěchu digitalizace v nejmenší pobaltské zemi referoval bývalý předseda estonské vlády Taavi Rõivas 3. května 2016 během vystoupení na půdě Mezinárodního mírového institutu.

Informaci zopakoval v říjnu téhož roku také estonský poslanec Kalle Palling na berlínském summitu digitálních technologií pořádaném organizací Readie.

@KallePalling: „Estonia saves 2% GDP with#egovernmentevery year#readie4digital@ReadieEU“
— DELab UW (@DELabUW) 11. října 2016

Stejný údaj zmiňuje i týdeník The Economist a článek na blogu OECD.

Dodejme, že úspora 2 % HDP by v Česku znamenala skutečně asi 94 miliard korun.

Stejným mužem myslí Hilšer ve výroku Martina Nejedlého, na jehož oslavu narozenin přišli Mirek Topolánek i Miloš Zeman. Právě o podobnostech mezi Topolánkem a Zemanem Marek Hilšer hovoří.

Je pravda, že Mirek Topolánek se dne 24. června 2016 zúčastnil oslavy narozenin Martina Nejedlého, který si k soukromé oslavě pronajal část venkovních prostor Pražského hradu. Dokládá to např. text serveru Novinky.cz. Článek obsahuje i video, které zachycuje Topolánka v poměrně vzrušené výměně názorů s jedním z přihlížejících/protestujících.

Oprava: Výrok byl původně hodnocen jako nepravdivý na základě dat CVVM. Ta popisovala přímo důvěru v soudy. Nicméně jsou dostupná také data agentury STEM z letošního léta, která se zabývají tím, zda lidé mají důvěru v nezaujatost soudů a také zda si lidé myslí, že soudy odvádějí dobrou práci. Tato data dosahují výše cca 40 %, což odpovídá tvrzení předsedy Pirátů. Hodnocení tedy bylo změněno na pravdivé, Bartoš mohl vycházet právě ze statistiky agentury STEM. Za chybu se omlouváme. Původní odůvodnění je ponecháno níže v kompletním znění.

Poslední průzkum veřejného mínění zaměřený na důvěru občanů ve společenské instituce byl proveden v březnu 2017 agenturou CVVM. Průzkum se ptal na názor 1045 respondentů.

Z tohoto průzkumu vyplývá, že 11 % dotázaných soudům rozhodně nedůvěřuje, 30 % respondentů pak soudům spíše nedůvěřuje. Souhrnně by se tak dalo říct, že 41 % respondentů nedůvěřuje soudům.

Důvěru v soudy pak má 54 % respondentů (7 % rozhodně důvěřuje, 47 % spíše důvěřuje).

Zbylých 5 % respondentů odpovědělo, že neví.

Z průzkumu také vyplynulo, že největší důvěře se těší armáda (63 %) a policie (61 %), nejméně pak lidé důvěřují církvím (25 %).

Nejvyšší kontrolní úřad v rámci jím prováděných kontrol zjistil nesrovnalosti ve vedení účetnictví a porušování pravidel při zadávání veřejných zakázek, ke kterým alespoň částečně došlo i za doby vládnutí současné vlády. Lze tak hovořit o plýtvání peněžními prostředky, k rozkrádání však nedošlo.

Nejvyšší kontrolní úřad je jednou z ústavních institucí, jeho úkolem je kontrola hospodaření státních orgánů se státním majetkem. Mezi kontrolované orgány patří mj. i ministerstva, přičemž médii za poslední rok proběhlo několik zpráv o chybách v účetnictví jednotlivých ministerstev.

Nesrovnalosti v účetnictví však neznamenají, že se na ministerstvech rozkrádá majetek. Znamená to pouze, že ministerstva porušila určité předpisy týkající se účetnictví, na což odkazují i konkrétní kontrolní zprávy NKÚ, ku příkladu u ministerstva financí jde o hned o několik porušení (.pdf, str. 15, 19, 20, 21, 23).

NKÚ se kromě účetnictví zabýval v předloňském a loňském roce náklady na nákup (.pdf, str. 2) kancelářských potřeb, školení, úklidu a oprav motorových vozidel u ministerstev obrany, práce a sociálních věcí a zemědělství. V tomto případě zjistil četná porušení předpisů o zadávání veřejných zakázek (.pdf, část III., str. 4–11). Kontrolováno bylo období 2013–2014, vzhledem k nástupu současné vlády se jí nákupy z roku 2013 netýkají.

Ministerstvo práce a sociálních věcí se posléze v tiskové zprávě (.pdf) ohradilo, že ceny za zakázky byly vyjednány předchozím vedením resortu a již v roce 2016, kdy úřad kontrolu provedl, se náklady za služby na ministerstvu výrazně snížily (.zip, druhá část). Zakázky ani vyjádření ostatních ministerstev se nám nalézt nepodařilo.

Závěry NKÚ tak podávají důkaz o „mrhání“ peněžními prostředky, ke kterým částečně docházelo i za úřadování současné vlády, termín rozkrádání však není na místě. Kontroloři NKÚ mají jako členové státního orgánu povinnost oznámit orgánům činným v trestním řízení okolnosti nasvědčují spáchání trestného činu a orgány činné v trestním řízení mají povinnost stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozví. Vzhledem k tomu, že za tato porušení nebyl trestně stíhán jediný člen ministerstva, nelze hovořit o rozkrádání.

Přechodem na přímou volbu prezidenta se žádné pravomoci prezidenta nezměnily, změnil se pouze způsob volby. Respektive vláda v roce 2015 předložila návrh na zpřesnění pravomocí prezidenta České republiky, návrh se však nedostal ani do prvního čtení. Nedá se tedy říci, že by z přímé volby plynula nějaké větší síla, než z volby Parlamentem. Maximálně bychom mohli polemizovat o větší legitimitě volby.

Vratislav Kulhánek dále naráží na vlastnosti poměrného a většinového volebního systému. Cílem poměrného volebního systému je co nejpřesněji promítnout názorové rozpoložení společnosti do výsledku voleb. U prezidentské volby se pak používá dvoukolový většinový systém s absolutní většinou, kde naopak zvítězí pouze jeden kandidát. Jedním z cílů je vybrat kandidáta s co největší shodou a eliminovat extrémní prvky.

Už z tohoto popisu cílů vyplývá, že politické strany opravdu nemohou při použití poměrného volebního systému obdržet tolik hlasů, jako kandidát na prezidenta při použití volebního systému většinového. Když srovnáme počet hlasů pro vítěznou stranu ve volbách do Parlamentu ČR v roce 2013 a počet hlasů pro vítězného kandidáta na funkci prezidenta ČR v roce 2013, tento rozdíl je zřetelný. Nejsilnější strana – ČSSD – získala 1 016 829 hlasů, kdežto vítězný kandidát – Miloš Zeman – získal 2 717 405 hlasů.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, z přímé volby prezidenta neplyne větší síla, než z volby Parlamentem.