Přehled ověřených výroků

Jiří Drahoš mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo, příčemž Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání. Oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem – je tedy pravda, že jeho snaha o zmírnění škrtů byla úspěšná. Nehodnotíme však, zda škrty byly snahou o likvidaci Akademie – byly důsledkem ekonomické krize a reformy financování vědy; vědci o likvidaci mluvili, avšak tuto část nelze posoudit. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný, neboť zda měla být Akademie věd zlikvidována, takový úmysl nejsme schopni doložit. Jde spíše o subjektivním dojem Drahoše.

V dané věci šlo o situaci ohledně rozpočtu pro vědu na rok 2010 (s výhledem na 2011 a 2012), za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Na to pak navazovala první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, která byla v souladu s touto reformou. Vláda Mirka Topolánka padla v březnu 2009 a nahradila ji Fischerova vláda.

Tato reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Reforma též zavedla Technologickou agenturu a část peněz měla být alokována do výzkumu pod ministerstvy, hlavně ministerstva průmyslu. Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc zvýhodňující aplikovaný výzkum.

Akademie protestovala a tehdejší předseda Drahoš je označoval za likvidační. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro Akademii věd. Jiří Drahoš mluvil o krizi ve financování vědy například ve svém projevu na zasedání Akademického sněmu AV v roce 2010, z čehož je patrné, že situace trvala delší dobu a spíše eskalovala.

Původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s dvacetiprocentním poklesem rozpočtu Akademie věd. Zejména ale návrh počítal s dalším, postupným krácením výdajů pro AV. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrt vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet AV (viz graf), je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, jelikož Marek Hilšer a celá akademická obec skutečně v roce 2008 bojovali proti návrhu zákona o univerzitních nemocnicích za Topolánkovy vlády, která měla mít za následek převod univerzitních nemocnic na akciové společnosti. Ten byl pouze jednou z částí připravované reformy zdravotnictví tehdejšího ministra zdravotnictví Tomáše Julínka (ODS). Proti reformě zdravotnictví jako takové nebojovali. Po nátlaku zejména akademické obce vláda ustoupila ze svého záměru převést univerzitní nemocnice na akciové společnosti.

Návrh zákona o univerzitních nemocnicích byl připravován s celkovou reformou zdravotnictví v letech 2007 a 2008.

Návrh zákona se sešel se značnou kritikou zejména z řad univerzit, České lékařské komory i koaličních partnerů tehdejšího ministra zdravotnictví Tomáše Julínka. Marek Hilšer, coby tehdejší mluvčí vzniklé studentské iniciativy, byl jedním z hlavních kritiků. Nutnost změn stavu zdravotnictví v té době ovšem připouštěly i univerzity a akademická obec, jak vyplývá z tiskové zprávy studentské iniciativy.

Studentská iniciativa v tiskové zprávě uvedla, že požaduje, aby vláda České republiky okamžitě zastavila legislativní kroky vedoucí k transformaci fakultních nemocnic na akciové společnosti s minoritním podílem univerzit. Přestože současný stav je také nevyhovující a žádá změnu, návrh zákona o univerzitních nemocnicích, tak jak jej připravilo ministerstvo zdravotnictví, nedává univerzitám, respektive fakultám, reálný a dostatečný vliv na dění v nemocnicích.

Proti přeměně fakultních nemocnic na akciové společnosti výrazně bojovala i samotná Univerzita Karlova, která hrozila ukončením výuky na pěti Lékařských fakultách a jedné Fakultě farmaceutické v Praze, Plzni a Hradci Králové. Návrh zákona kritizoval v České televizi (20. minuta) i přímo Marek Hilšer

Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády. Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...) V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Univerzity a Marek Hilšer tak kritizovali opravdu jen návrh zákona o univerzitních nemocnicích, celkovou reformu zdravotnictví nikoliv. Proto tento výrok hodnotíme jako pravdivý.

Podle údajů ministerstva financí dosáhly státní investice za leden až září 2012 (tedy v době, kdy byl ministrem financí právě Miroslav Kalousek) částky 72,98 miliard Kč. Za stejné období v roce 2017 stát investoval 41,35 miliard Kč. Tyto informace lze na výše uvedených odkazech najít pod heslem Kapitálové výdaje. Mezi tyto výdaje byly v roce 2017 zahrnuty: „investiční nákupy a související výdaje, investiční transfery podnikatelským subjektům, investiční transfery státním fondům, investiční transfery Státnímu fondu dopravní infrastruktury, investiční transfery veřejným rozpočtům územní úrovně, investiční transfery příspěvkovým a podobným organizacím“.

Rozdíl mezi vládními investicemi v roce 2012 a 2017 je 31,63 miliard Kč, odpovídá tedy relativně přesně výpočtu Miroslava Kalouska, a proto je výrok hodnocen jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť byť v obecné rovině lze sledovat, že ANO i SPD mohou deklarovat podobně zaměřené body v jejich programech a představách, jejich konkrétní představy na řešení se různí. Dodejme, že Okamura již své představy v daných oblastech předkládal v tomto volebním období a hnutí ANO je ani v jednom případě nepodpořilo.

Na základě porovnání volebních programů hnutí ANO a SPD nelze říci, že by Andrej Babiš a Tomio Okamura měli na tyto záležitosti zcela stejný názor. ANO se podle programu shoduje s SPD pouze v otázce zastavení migrace. O odpovědnosti politiků a přímé volbě se ANO ve svém programu nezmiňuje, Babiš ale o těchto záležitostech píše ve své knize O čem sním, když náhodou spím.

Podle volebního programu ANO a volebního programu SPD se tato dvě hnutí shodují v otázce migrace, a to v tom ohledu, že odmítají ilegální imigraci. ANO se zaměřuje na odmítnutí ilegální imigrace do Evropy, SPD se pak zaměřuje na odmítnutí imigrace do České republiky. Obě hnutí se také shodují, že migrace by měla být suverénní záležitostí jednotlivých států EU. ANO otázce migrace věnuje v rámci svého programu tři krátké body, SPD této otázce věnuje mnohem více prostoru.

V otázce odpovědnosti politiků chce SPD prosadit uzákonění osobní, hmotné a trestní odpovědnosti politiků, soudců, státních zástupců a exekutivy. SPD také prosazuje přímou volbu a odvolatelnost politiků, a to včetně prezidenta republiky. V tomto případě se tak jedná o odpovědnost vůči občanům. Politici tak mají být pod přímou kontrolou občanů.

ANO požaduje posílení kompetencí a odpovědnosti pro ministry, starosty a primátory. Podle Babiše a jeho knihy by měli být poslanci voleni v přímých volbách (str. 130) na základě většinového volebního systému. Přímo volení by měli být také starostové a primátoři (str. 126), politická odpovědnost starostů by tímto měla být podle Babiše posílena. Babiš oproti Okamurovi ale nikde nehovoří o odvolatelnosti politiků.

Tomio Okamura byl v roce 2014 jedním z předkladatelů novely zákona o majetku ČR, která se zabývala právě trestní a hmotnou odpovědností politiků. Tuto záležitost jsme již několikrát ověřovali. Zmíněnou novelu ale odmítla jak vláda (jejíž součástí je také hnutí ANO), s tím, že je nadbytečná a duplicitní, tak Sněmovna. Nutno podotknout, že se hlasovalo o zamítnutí návrhu novely a téměř všichni hlasující poslanci za ANO hlasovali pro zamítnutí.

Jak jsme popisovali dříve, motivací vlády pro zamítnutí těchto návrhů bylo, že měly být duplicitní se současně platnou legislativou, nepřinášet do ní nic nového, popř. být dokonce méně účinné.

Přímou demokracii má SPD ve svém názvu, proto nechybí ani v programu. SPD prosazuje právo občanů rozhodovat o věcech veřejných v referendu. Proto by mělo dojít k novelizaci zákona o referendu a zákona o obecném referendu. Občané mají mít podle SPD právo vyjádřit se ke všem otázkám budoucnosti českého státu a to včetně členství v EU a NATO. Okamura v lednu 2014 předložil společně s několika dalšími poslanci návrh ústavního zákona o referendu. Tento návrh byl ale zamítnut mimo jiné také poslanci hnutí ANO. Okamura se také snažil o to, aby se ve Sněmovně projednával vládní návrh zákona o referendu, který se tam poněkud zasekl. Když navrhl, aby se jednání o tomto návrhu zařadilo na pořad schůze, neuspěl. Proti byli opět také poslanci ANO.

Kromě toho Okamura dlouhodobě prosazuje zrušení senátu nebo snížení počtu poslanců na 81.

ANO se o přímé demokracii ve svém programu nezmiňuje. V červenci 2016 se ale Andrej Babiš vyjádřil, že konání referenda o vystoupení ČR z EU by pro nás bylo zničující. Podle jeho knihy by ale občané měli v referendu hlasovat o nejdůležitějších změnách, změnách ústavy nebo mezinárodních paktech (str. 131). V referendu by se mohlo také hlasovat o jednacím řádu Sněmovny (str. 133). Rozdíl tedy je, že Okamurovy návrhy jsou výrazně širší a umožnily by lidem vyvolat referendum na libovolné téma (prošlo-li by přes Ústavní soud), sesbírali-li by potřebný počet podpisů.

Andrej Babiš a Tomio Okamura se tak v jistých základních bodech shodnou, rozhodně se ale neshodnou na praktické proveditelnosti, proto výrok hodnotíme jako zavádějící. O tom svědčí také to, že ANO několikrát hlasovalo proti návrhům Okamury. Důležitý je také fakt, že se neshodnou na odvolatelnosti politiků, což je pro SPD velmi důležitý bod programu. SPD také hodně staví na otázkách migrace, ovšem pro ANO je migrace spíše okrajovou záležitostí.

Dle čl. 63 odst. k Ústavy ČR má prezident právo amnestii vyhlásit. Nicméně tento akt vyžaduje kontrasignaci ze strany premiéra nebo jím pověřeného člena vlády, čímž vláda přebírá odpovědnost za rozhodnutí prezidenta. Prezident je sám ze své funkce ústavně neodpovědný.

Od vzniku České republiky byla amnestie vyhlášena třikrát. Poprvé Václavem Havlem po svém prvním zvolení prezidentem ČR 3. února 1993; podruhé přesně o pět let později, 3. února 1998, opět Václavem Havlem na začátku jeho druhého funkčního období; potřetí Václavem Klausem před koncem jeho druhého volebního období, 2. ledna 2013.

Ústavní stížnost podepsaná 41 poslanci byla Ústavním soudem přijata (.pdf) 1. června 2016 a jedná se o návrh na zrušení zákona o evidenci tržeb. Navrhovatel si stěžuje na obsahovou stránku zákona i formu, jakou byl zákon schválen.

Opozičním poslancům se nelíbí procedurální návrh poslance Faltýnka z 37. schůze Poslanecké sněmovny 29. ledna 2016, který vyústil v hlasování o datu a čase konečného hlasování o přijetí zákona o evidenci tržeb a pozměňovacích návrzích k němu. Hlasováním byl vystaven souhlas s ustanovením, jež podle navrhovatele ještě více omezilo možnosti opozičních poslanců vystoupit k projednávanému zákonu, a někteří opoziční poslanci (.pdf, str. 5) tak neměli možnost uplatnit své právo hovořit k danému problému.

Po obsahové stránce navrhovatel například shledává, že zákon o evidenci tržeb příliš zatěžuje malé podnikatele. V tom se rozchází s vyjádřením vlády (čas 2:06), které ohledně tohoto bodu tvrdí, že zátěž pro malé podnikatele je přiměřená.

Zde je nutné zdůraznit, že nehodláme nahrazovat Ústavní soud v jeho kompetencích. Pracujeme pouze s veřejně dostupnými materiály a jejich hodnocení přenecháváme čistě na Ústavním soudu České republiky. Faktem ovšem zůstává, že Ústavní soud doposud v této věci nerozhodl.

Pokud začneme údajnou proislámskou orientací strany, v usnesení z roku 2015 se k tomuto tématu dočteme: „KDU-ČSL rozlišuje mezi islámem jako náboženstvím a politickým islámem jako ideologií, která nese prvky neslučitelné s demokracií a lidskými právy. Evropská nemuslimská většina musí vést s muslimskou menšinou neustálý dialog, vycházející ze zdůraznění evropských hodnot. V tomto dialogu musíme důsledně rozlišovat mezi islámem jako náboženstvím a politickým islámem jako státní ideologií.“ Zároveň strana odmítá toleranci politického islámu a vyzývá k trvání na evropských hodnotách.

Vrátíme-li se k výroku, že KDU-ČSL je stranou proimigrační, tak pohledem do jejich volebního programu (.pdf) můžeme toto tvrzení vyvrátit. Na straně 11 je řešena problematika uprchlíků a migrační vlny. Doslova se zde uvádí:

„Jednu z priorit české evropské a zahraniční politiky spatřujeme v regulaci migračních toků a eliminaci ilegální migrace.“ „Podporujeme užší spolupráci členských států EU při ochraně vnějších hranic a zajištění vnitřní bezpečnosti EU.“ „Podpoříme reformu společné azylové politiky s cílem stabilizovat země v evropském sousedství a efektivní návratovou politiku.“ Usnesení předsednictva KDU-ČSL ze začátku loňského roku taktéž potvrzuje, že lidovci považují migrační a uprchlickou krizi za problém. Odmítali rovněž kvóty přerozdělující uprchlíky mezi zeměmi EU.

Další část výroku se týká otevřené podpory kancléřky Angely Merkel. KDU-ČSL a kancléřčina CDU-CSU k sobě mají logiky blízko už svým ideovým zaměřením. Jsou také společně v jedné frakci Evropského parlamentu, klubu Evropské lidové strany. V minulosti (rok 2009) napsala Angela Merkel list tehdejšímu předsedovi KDU-ČSL Cyrilu Svobodovi, v němž mu vyjádřila svou podporu.

Dle slov Ivana Gabala (poslanec, nestraník zvolený a opět kandidující za KDU-ČSL), publikovaných v článku týdeníku Respekt (a na webu lidovců) 2. října 2017, citujeme:„... zásluhou Pavla Bělobrádka nebo europoslance Pavla Svobody se nám podařilo velmi sblížit s CDU Angely Merkel. Pozoruju v tomto směru cestu od katolické uzavřenosti ke křesťanské otevřenosti.“

Člen české vlády byl poprvé na sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutche Landsmannschaft Bundesverband) v roce 2016. Jednalo se tehdy o ministra kultury Daniela Hermanna. V letošním roce se sjezdu kromě Daniela Hermanna zúčastnil také vicepremiér Pavel Bělobrádek, nikoli ovšem jako reprezentant vlády, ale pouze lidovecké strany. Zmínění politici se na sjezd ovšem nejezdí radit, jedou na společenské setkání sudetských Němců a Čechů za účelem upevnění vzájemných vztahů a překonání křivd z minulosti (týkajících se vyhnání těchto Němců z území Československa po druhé světové válce). Tyto návštěvy tak mají čistě symbolický význam vzájemného smíření.

Stejným mužem myslí Hilšer ve výroku Martina Nejedlého, na jehož oslavu narozenin přišli Mirek Topolánek i Miloš Zeman. Právě o podobnostech mezi Topolánkem a Zemanem Marek Hilšer hovoří.

Je pravda, že Mirek Topolánek se dne 24. června 2016 zúčastnil oslavy narozenin Martina Nejedlého, který si k soukromé oslavě pronajal část venkovních prostor Pražského hradu. Dokládá to např. text serveru Novinky.cz. Článek obsahuje i video, které zachycuje Topolánka v poměrně vzrušené výměně názorů s jedním z přihlížejících/protestujících.

V lednu 2013 se Michal Horáček vymezil svým prohlášením vůči reakcím jiných osobností na výsledky posledních prezidentských voleb. Iniciativa, v rámci které vzniklo prohlášení, jehož součástí jsou i slova „Miloši Zemane, nejste a nebudete mým prezidentem“, se dala dohromady záhy po ohlášení výsledků prezidentských voleb, a toto prohlášení podepsalo několikero umělců.

Horáček na otázku, zda si váží demokracie, reagoval takto:

„Věřím. Ale úplně uvěřím, až přijmete právě ten volební výsledek, který vám nevyhovuje.Udělal jsem všechno, co legitimně bylo v mých silách, aby v prezidentské volbě zvítězil jiný kandidát než ten, který posléze opanoval pole. Ve chvíli, kdy se tak stalo, však hra skončila. Je nutné ji za skončenou uznat (a proto nikdy neřeknu, že ‚Miloš Zeman není mým prezidentem‘, a budu-li ho kritizovat, tak jako prezidenta).Vlastnost, kterou se celý život nesnáším nad jiné, je neumět prohrát.Teprve pak můžeme začít hrát novou hru – a očekávat, že budeme-li úspěšní, poražení se zas smíří s naší výhrou.“

Horáček svému odhodlání nepopírat Miloše Zemana jako vlastního prezidenta dostál. Nepodařilo se nám dohledat, že by svá slova kdy změnil.

Oprava: Výrok byl původně hodnocen jako nepravdivý na základě dat CVVM. Ta popisovala přímo důvěru v soudy. Nicméně jsou dostupná také data agentury STEM z letošního léta, která se zabývají tím, zda lidé mají důvěru v nezaujatost soudů a také zda si lidé myslí, že soudy odvádějí dobrou práci. Tato data dosahují výše cca 40 %, což odpovídá tvrzení předsedy Pirátů. Hodnocení tedy bylo změněno na pravdivé, Bartoš mohl vycházet právě ze statistiky agentury STEM. Za chybu se omlouváme. Původní odůvodnění je ponecháno níže v kompletním znění.

Poslední průzkum veřejného mínění zaměřený na důvěru občanů ve společenské instituce byl proveden v březnu 2017 agenturou CVVM. Průzkum se ptal na názor 1045 respondentů.

Z tohoto průzkumu vyplývá, že 11 % dotázaných soudům rozhodně nedůvěřuje, 30 % respondentů pak soudům spíše nedůvěřuje. Souhrnně by se tak dalo říct, že 41 % respondentů nedůvěřuje soudům.

Důvěru v soudy pak má 54 % respondentů (7 % rozhodně důvěřuje, 47 % spíše důvěřuje).

Zbylých 5 % respondentů odpovědělo, že neví.

Z průzkumu také vyplynulo, že největší důvěře se těší armáda (63 %) a policie (61 %), nejméně pak lidé důvěřují církvím (25 %).