Přehled ověřených výroků

Jiří Hynek ve výroku staví svou argumentaci tak, že nejdříve musí ČR jako členský stát NATO splnit čl. 3 Severoatlantické smlouvy a teprve po jeho splnění může aktivovat čl. 5. Ani v jednom z těchto článků však taková podmínka není uvedena, výrok je proto hodnocen jako nepravdivý.

V čl. 3 Severoatlantické smlouvy je výslovně uvedeno:

„Aby bylo co nejúčinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany jednotlivě i společně stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svoji individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.“ Čl. 3 Severoatlantické smlouvy tedy zjednodušeně říká, že členské státy NATO budou samy i ve vzájemné spolupráci udržovat a rozvíjet vlastní i kolektivní obranu. Zároveň však v tomto článku není uveden žádný závazek, povinnost či podmínka, jejichž splnění by bylo nutným předpokladem pro aktivaci dalších článků Severoatlantické smlouvy.

Členské země NATO se dohodly, že by měly investovat na vlastní obranu minimálně 2 % HDP. To ovšem plní jen menšina z nich.

V čl. 5 Severoatlantické smlouvy se výslovně uvádí:

„Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo v Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“

Jak vidíme z plného znění čl. 5, ani zde není zmínka o jakékoliv podmínce, jejíž splnění by teprve umožnilo aktivaci tohoto článku.

Výrok Ivana Bartoše o úsporách obyvatel České republiky je nepravdivý, i přes porovnání s okolními bohatšími zeměmi neobstojí tvrzení, že nikdo nemá žádné úspory.

Budeme-li pracovat pouze s absolutní výší úspor nebo mírou úspor občanů ČR, tak Ivan Bartoš nemá pravdu, když říká, že lidé žádné úspory nemají. Dle statistiky ČSÚ činila míra úspor domácností za rok 2016 12,1 % (vůči hrubému disponibilnímu důchodu) a za první kvartál roku 2017 9,1 %.

ING Bank vydává „Index úspor domácností“, dle něhož průměrná domácnost pokryje svými úsporami výdaje na 5,62 měsíce (1. kvartál 2017). V loňském roce se tento index pohyboval mezi 4–4,45 měsíci.

Na druhou stranu, zasadíme-li Bartošova slova do kontextu vůči jiným zemím EU – například našim sousedům, tak mohou skutečně úspory Čechů působit (v některých případech), jako velmi malé sumy.

Z grafu je vidět, že Čech má absolutně vyšší úspory než Polák nebo Slovák, ale mnohem nižší než Němec a Rakušan. Češi ročně uspoří asi jen čtvrtinu toho, co Rakušané nebo Němci, a přitom v poměru HDP per capita jsme na 71 potažmo 73 procentech našich západních sousedů. Opravdu v tomto ohledu mají Češi relativně málo úspor.

Podrobnější informace o úsporách (finančích aktivech) obyvatel zemí Evropy jsou k dispozici v dokumentu Global Wealth Report 2016 (.pdf) společnosti Allianz.

Pro převod USD na CZK byl použit kurz ČNB z 27. září 2017 a pro USD a EUR údaje ECB rovněž z 27. září 2017.

Výrok Tomia Okamury je hodnocen jako zavádějící, neboť SPD ve skutečnosti ve sněmovně navrhla pouze zařazení projednávání bodu, ve kterém měli poslanci vyzvat vládu, aby zmíněný návrh připravila. Šlo tedy více o politickou proklamaci než předložení reálného návrhu. Stalo se tak celkem pětkrát. Podporu však těmto návrhům neprojevila nejen vládní koalice, ale ani opoziční strany. 18. června 2015 navrhl poslanec Radim Fiala (SPD) při jednání o programu schůze Poslanecké sněmovny zařadit bod, ve kterém by sněmovna usnesením vyzvala vládu k přípravě zákona o referendu o setrvání v EU.

Návrh tohoto usnesení zněl: „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky považuje problém nelegální imigrace za zásadní ohrožení bezpečnosti České republiky. Odpovědnost za tento stav nese politika a fungování Evropské unie. Poslanecká sněmovna vědoma si odpovědnosti k občanům České republiky vyzývá vládu České republiky k přípravě zákona o referendu, kde občané České republiky budou mít možnost vyjádřit se k dalšímu setrvání naší země v Evropské unii.“

Tento návrh podpořilo pouze 11 poslanců. Z SPD šlo pouze o Radima Fialu, dále o dva poslance Úsvitu a také sedm členů klubu KSČM. Proti hlasovala jak vládní koalice, tak i TOP 09, ODS a návrh nepodpořila ani většina klubu KSČM a Úsvitu. Sám Okamura nebyl k danému hlasování přihlášen a tedy nehlasoval. Současný člen předsednictva Okamurovy SPD a poslanec Jaroslav Holík tento návrh také nepodpořil, při hlasování se zdržel.

7. července 2015 navrhl podobný bod i sám Tomio Okamura. Během jednání o programu jednání sněmovny načetl bod s názvem „Referendum o setrvání České republiky v Evropské unii.“ Podle představ Okamury měla v rámci projednávání tohoto bodu Sněmovna přijmout následující usnesení: „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky považuje šíření extrémního islámu a nelegální migraci za zásadní ohrožení bezpečnosti České republiky. Zásadní příčinou tohoto ohrožení je politika a fungování Evropské unie.
Poslanecká sněmovna, vědoma si odpovědnosti k občanům České republiky, vyzývá vládu České republiky k přípravě zákona o referendu, kde občané České republiky budou mít možnost vyjádřit se k dalšímu setrvání naší země v Evropské unii, a dále vyzývá vládu neodkladně připravit legislativní kroky definující šíření a propagaci islámského práva šaría a džihádu jako trestný čin ohrožující svobodu, demokracii a lidská práva.“

O tomto návrhu se nehlasovalo, poslanecké kluby ČSSD a ANO uplatnily veto (viz Sklenák) dvou poslaneckých klubů pro nezařazení daného bodu na program jednání sněmovny.

15. září 2015navrhl Okamura ve Sněmovně zařadit bod „Příprava referenda k vystoupení z Evropské unie.“ Pro tento návrh nehlasovala vládní koalice, opoziční TOP 09 a ODS a také jednotlivci z klubu KSČM, Úsvit a v neposlední řadě tři nezařazení poslanci.

1. března 2016vystoupil před poslanci předseda hnutí SPD s žádostí, „aby návrh referenda zařadila na pořad svého jednání a zavázala vládu referendum uspořádat.“ Tento návrh zůstal nevyslyšen, podpořili jej zejména poslanci KSČM a hnutí Úsvit.

Daný apel však nebyl realizovatelný, resp. jde spíše o politickou proklamaci než o cokoli jiného. Vláda nedisponuje nástrojem, jak vyhlásit referendum o vystoupení z Evropské unie. To je možné pouze dvěma variantami. Buď přijetím jednorázového ústavního zákona (tímto modelem se postupovalo při otázce vstupu České republiky do EU), nebo změnou Ústavy, která by umožnila referendum vypsat. Okamurův návrh, že poslanci schválí zařazení bodu v Poslanecké sněmovně, který bude řešit referendum, je deklaratorní postoj. Reálně by Okamura musel předložit návrh ústavního zákona o jednorázovém referendu k dané věci, nebo změnu ústavy, zavedení obecného referenda a vyvolání hlasování na základě takto přijatého zákona.

Naposledy Okamura navrhoval podobný bod jednání 24. května 2016. Zde uvedl: „Žádám vás tedy, dámy a pánové, abychom na program jednání zařadili na úterý příští týden jako první bod na téma přijetí zákona o referendu o vystoupení z Evropské unie a referendum o přijímání či nepřijímání migrantů z islámských zemí.“ Opět, jako v předchozích případech, tím fakticky Okamura navrhl, že pokud by byl jeho návrh přijat, poslanci by o dané věci mluvili. Mohli by teoreticky přijmout usnesení, ve kterém by vládu vyzvali k přípravě referenda. Nicméně stejně jako v předchozím případě – šlo by pouze o deklaratorní krok, neboť reálně neexistuje právní rámec, v němž by danou věc šlo uskutečnit. Pokud Okamura chce vyvolat referendum, musí změnit českou legislativu a ne navrhovat diskuze o možném vyvolání referenda. Dodejme, že ani v tomto případě poslanec Okamura podporu nezískal.

V letošním roce však Okamura (nerozdíl od předchozích 2 let) začal prosazovat na pořad jednání Poslanecké sněmovny vládní návrh o celostátním referendu. Již desetkrát předseda SPD chtěl, aby se daný bod projedánval, ani jednou to však neprošlo. Nicméně i podle vyjádření samotného Okamury by prostřednictvím tohoto návrhu o vystoupení z Evropské unie hlasovat nešlo.

O vládním návrhu zákona o registračních pokladnách hlasovala Poslanecká sněmovna poprvé v únoru 2005, kdy byl návrh poslanci schválen. Mezi ty, kteří hlasovali pro přijetí, přitom patřil i Miroslav Kalousek. Ministrem financí byl tehdy Bohuslav Sobotka, Miroslav Kalousek byl „pouze“ poslancem vládní KDU-ČSL.

Přijetí návrhu zákona o registračních pokladnách bylo výsledkem koaliční dohody. Vedle registračních pokladen totiž existoval i návrh obsahující plošná majetková přiznání. Lidovci na to přistoupili a hlasovali pro zavedení pokladen výměnou za stažení majetkových přiznání.

V Senátu byl návrh zákona o registračních pokladnách zamítnut, následkem čehož putoval zpět do Poslanecké sněmovny. Poslanci návrh zákona v opakovaném hlasování v květnu 2005 schválili, přičemž i tentokrát hlasoval Miroslav Kalousek pro jeho přijetí.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť Miroslav Kalousek skutečně opakovaně hlasoval pro přijetí zákona o registračních pokladnách, i když tak činil na základě koaliční dohody.

Výrok Kateřiny Konečné hodnotíme jako zavádějící, kritizuje totiž v diskuzi obecně byrokratičnost EU, což je veličina velmi obtížně měřitelná. Ovšem indikátory, které si vybírá, neodpovídají jejímu tvrzení - konkrétně počet směrnic a nařízení klesá.

Směrnice a nařízení jsou dva z pěti nástrojů, pomocí nichž členské země EU přijímají evropské právo do své legislativy. Nařízení nemusí být transponována do národní legislativy, ale přenášejí práva a povinnosti na občany EU stejně jako národní legislativa.

Implementace směrnice je naproti tomu v pravomoci členské země. Výhodou tohoto právního aktu je respekt k legislativě každého jednotlivého národního státu.

Počet přijatých směrnic a nařízení v posledních letech výrazně klesá. Dokazují to statistiky Evropské unie týkající se přijatých legislativních aktů jednotlivými orgány za každý rok.

Pokles začal už v období, kdy Evropskou komisi vedl José Manuel Barroso (2004–2014). Již v roce 2007 přišla jeho Komise s Akčním programem pro snižování byrokratické zátěže EU. Součástí bylo i vytvoření výboru, který bude legislativní aktivity hodnotit. V roce 2013 pak spustil program Refit, jenž přímo reagoval na postoj veřejnosti k nadměrné byrokracii v EU. Jeho cílem bylo, aby Komise upustila od zbytečných návrhů. Podle výboru, který aktivity Komise hodnotil (.pdf, str. 8), bylo jednání Barrosa prvním krokem pro zlepšení situace, nicméně musí být uděláno mnohem více.

V roce 2014 byla zvolena nová Komise a její šéf Jean-Claude Juncker hned od počátku sliboval snížení byrokracie a regulací ze strany EU. Přímo uvedl, že EU má být více politická a méně technokratická.

Podle europoslankyně Konečné se snížení počtu přijatých nových směrnic a nařízení nepovedlo. Na základě výše uvedeného grafu jí však nemůžeme dát za pravdu.

Poslanec Babiš zřejmě mluví o generálu Chalífu Haftarovi, který stojí v čele Libyjské národní armády bojující v Libyi o moc s premiérem tripoliské vlády podporované OSN Fáizem Sarrádžem.

Italský parlament schválil minulý měsíc na žádost tripoliské vlády návrh na vyslání námořních plavidel do libyjských teritoriálních vod, které mají pomoci libyjské pobřežní stráži v boji proti převaděčům lidí.

Proti tomuto kroku se Haftar postavil a vzkázal, že Libyjská národní armáda si vyhrazuje právo na schvalování připlutí jednotlivých cizích lodí. Na podporu svých slov nařídil čtyřem námořním základnám blokovat italské lodě. Haftar však nijak neupřesnil, zda je připraven k blokádě italských lodí použít sílu.

Generál Haftar tak opravdu vyzval své vojsko k podniknutí určitých kroků vůči italským lodím bojujícím proti pašerákům migrantů, zda však vyzval k útoku, nelze s jistotou říct. Libyjskou národní armádu pak nelze považovat za teroristickou organizaci, jak ji označuje poslanec Babiš. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Novela zákona o elektronických komunikacích předložená v únoru 2017 (.doc, str. 3) skutečně upravuje sankce za jednotlivé správní delikty. Jde o úpravu § 118 odst. 22 zákona. Aktuální rozdělení sankcí za různá porušení mohou být pokutována až do výše 20 milionů.

Nově se tyto částky zvyšují podle pochybení z 10 na 15 milionů a z 20 na 50 milionů, návrh ovšem také zavádí možnost udělení pokuty z % obratu firmy. Konkrétně uvádí návrh 5, resp. 10 %. Použije se pro sankci buď částka do 50 milionů, nebo % z obratu tak, aby pokuta byla vyšší.

Návrh uvádí:

„... nebo do výše 10 % z čistého obratu pachatele přestupku dosaženého za poslední ukončené účetní období, podle toho, která z těchto hodnot je vyšší.“

Při hodnocení výroku se zaměříme zejména na DPH, která tvoří 40 % daňových příjmů a přibližně pětinu celkových příjmů rozpočtu. V České republice se v posledních letech daří snižovat tzv. VAT gap, mezeru mezi skutečně vybranou a potenciální DPH. Vyplývá to ze studie (str. 23) Evropské komise z roku 2016, která hodnotí stav v období 2010–2014. Na zlepšení výběru v těchto letech ještě neměly vliv nástroje zavedené současnou vládou, které začínaly platit až později. Podílela se na něm ale opatření předchozích ministrů včetně zmíněného Miroslava Kalouska.

Během svého funkčního období v letech 2010–2013 prosadil Miroslav Kalousek řadu opatření pro zlepšení výběru daní, zejména DPH. Jedná se například o institut nespolehlivého plátce a na něj navazující ručení za daň, platné od 1. ledna 2013. Stát vede veřejně dostupný seznam plátců, kteří závažným způsobem porušují povinnosti při správě DPH. Podnikatel, který obchoduje s plátci, uvedenými na tomto seznamu, pak ručí za to, že tento plátce odvede daň z uskutečněného plnění. V opačném případě musí počítat s tím, že finanční správa může tuto daň vymáhat od něj.

Tato vláda také zavedla tzv. tuzemský reverse charge, tedy přenesení daňové povinnosti z dodavatele na příjemce plnění, u stavebních a montážních prací. Režim se pak rozšiřoval i na další položky, po posledním rozšíření (říjen 2016) podléhají reverse charge také telekomunikační služby. Režim přenesené daňové povinnosti zabraňuje takzvaným karuselovým podvodům díky tomu, že povinnost přiznat a zaplatit daň má příjemce plnění.

Ke zvýšení efektivity výběru daní měl vést i projekt Jednotného inkasního místa (JIM), který měl být spuštěn od 1. ledna 2014. Zákon, který ho měl uvést do praxe, však současná vláda odložila na neurčito. V rámci zavádění JIM mělo dojít k harmonizaci daní a odvodů, ale také sjednocení procesní legislativy a snadnější kontroly a tím pádem snadnější identifikování daňových podvodů a zabránění jim.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože novela stavebního zákona je skutečně v průběhu hlasování a stejně tak Šlechtová v lednu 2017 informovala o záměru stvořit úplně nový stavební zákon. O tom měla informovat vládu po druhém čtení novely, což však neučinila.

Nehodnotíme, zda je potřeba zvýšit plat nastupujícího lékaře nad úroveň průměrné mzdy. Zaměřujeme se pouze na porovnání platu nastupujícího lékaře a průměrné mzdy, tedy zda je nyní skutečně lékařský plat pod její úrovní.

Platy lékařů, kteří mají smlouvu ve zdravotnickém zařízení zřizovaném ministerstvem zdravotnictví, krajem či obcí, jsou určovány na základě platových tabulek pro státní zaměstnance. Platové tabulky rozdělují platové ohodnocení lékařů podle platové třídy, jež je závislá na pracovní náplni konkrétní pozice sjednané v pracovní smlouvě, a podle platového stupně, který se odvíjí od praxe pro danou pracovní pozici.

Plat lékaře nastupujícího po absolvování medicíny do nemocnice je dle platových tabulek 27 110 Kč hrubého. Takový začínající lékař je v prvním platovém stupni a v nejnižší platové třídě. Jedná se o základní platový tarif, k němuž po jisté době dostane nastupující lékař přidáno díky dalším platovým složkám v podobě osobního příplatku, příplatku za práci přesčas, pracovní pohotovosti nebo případných odměn.

Ve druhém čtvrtletí roku 2017 činila průměrná měsíční mzda v ČR 29 346 Kč hrubého. Nástupní plat 27 110 Kč pro nastupujícího začínajícího lékaře je tedy skutečně nižší než průměrná mzda.