Přehled ověřených výroků

Z ruských strategických materiálů vyplývá, že Severoatlantická aliance je společně se Spojenými státy a Evropskou unií považována za hlavního soupeře Ruské federace. USA i drtivá většina členských zemí EU jsou zároveň členy NATO, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Na konci roku 2015 Ruská federace podpisem svého prezidenta přijímá novou Národní bezpečnostní strategii, na kterou navazuje v listopadu roku 2016 dokument Koncept zahraniční politiky Ruské federace.

V obou dokumentech není specificky určený žádný stát či skupina jako přímá hrozba pro Ruskou federaci, přesto je nepřímo vyjádřeno, že Ruská federace se v případě hodnocení rizik a nebezpečí zaměřuje především na Západ jako cele,k jak ukazuje například tato citace z Konceptu zahraniční politiky RF (bod 61): „Systemic problems in the Euro-Atlantic region that have accumulated over the last quarter century are manifested in the geopolitical expansion pursued by the North Atlantic Treaty Organization (NATO) and the European Union (EU) along with their refusal to begin implementation of political statements regarding the creation of a common European security and cooperation framework, have resulted in a serious crisis in the relations between Russia and the Western States. The containment policy adopted by the United States and its allies against Russia, and political, economic, information and other pressure Russia is facing from them undermine regional and global stability, are detrimental to the long-term interests of all sides and run counter to the growing need for cooperation and addressing transnational challenges and threats in today’s world.“

V případě USA se v Bezpečnostní strategii RF opakuje hrozba jejich vojenské technologické převahy a z toho plynoucí snahy o dominancí v mezinárodním prostoru (. pdf, str. 3). V případě NATO je pak opět problém s jeho rozšiřováním a posouváním vojenských kapacit do blízkosti Ruské federace (. pdf, str. 4) a v případě EU je to především její pozice v otázce zasahování do vnitřního vývoje sousedů Ruské federace a podpora takzvaných barevných revolucí v mezinárodním prostředí (. pdf, str. 4).

Ve stručnosti se dá tvrdit, že hlavní problém Ruské federace je střet jejího znovu nalezeného velmocenského statusu s typickou snahou o zajištění sféry vlivu kolem svého území ještě z dob sovětského Ruska (dnes přibližně v rozsahu Svazu nezávislých států). Tato ruská sféra zájmu pak ale naráží na podobné sféry vlivu EU a NATO, které se v posledních letech rozšířily až k hranicím Ruské federace (. pdf, str. 9). Nutno podotknout, že i přesto si RF uvědomuje výhody spolupráce se Západem, která však musí vycházet z principu rovnosti všech stran a respektu k zájmům zúčastněných (. pdf, str. 11).

Západní společenství je se svými principy zastupitelské demokracie, ochrany lidských práv a vojenské mocí chápáno jako hlavní soupeř Ruské federace.

Ve městech západní Evropy existují místa vyznačujícími se problémy jako vyšší mírou kriminality či chudoby, existence Topolánkem popsaných no-go zón aplikujících právo šaria však nemá oporu ve statistikách ani vyjádření představitelů bezpečnostních sborů.

Vyloučená lokalita (no-go zóna) je definována jako území, které není zvenku zcela volně přístupné, jelikož je ovládáno ozbrojenou skupinou lidí (paramilitantní organizací), a státem organizované ozbrojené složky mohou na takové území vstoupit pouze silově.

V souvislosti se západní Evropou se o no-go zónách hovoří v souvislostí s částmi měst ovládanými osobami muslimského vyznání, ve kterých kromě tuzemského práva platí také islámské právo šaria, které se ale od evropského pojetí práva odlišuje tím, že není bráno jako soubor obecně závazných pravidel, nýbrž jako návod k žití pro muslimy. Některé z výkladů šarii pak opravdu přiznávají větší práva muslimům oproti nemuslimům a mužům oproti ženám.

Existují však skutečně takto popsané no-go zóny? Podle dostupných informací nikoliv.

Americký zpravodajský kanál Fox News se za výrok obdobný výroku Mirka Topolánka o existenci no-go zón ve Francii a Spojeném království v roce 2015 po vlně kritiky od oficiálních představitelů evropských zemí musel omluvit, podobné výsledky pak přinesla i fact-checkingová organizace Fullfact, která ověřila několik výroků týkající se muslimů v rámci Spojeného království.

Jeden z nich se týkal i no-go zón, přičemž podle londýnské městské policie a ministerstva zahraničí Spojeného království neexistují na území Spojeného království místa, kde nevládne právo Spojeného království. Co se týče aplikace práva šaria, na území Spojeného království existují tribunály a rady aplikující právo šaria v náboženských otázkách, jejich rozhodnutí však nejsou bez potvrzení soudem právně závazná.

To však nevylučuje, že v západní Evropě existují místa, ve kterých se shlukuje chudší část obyvatel a která eviduje vyšší počet trestních deliktů. Francie již od roku 1996 eviduje 751 tzv. citlivých městských zón, které jsou pro francouzskou policii prioritní oblastí. Švédská policie pak podle zprávy z letošního června identifikuje 61 citlivých míst se zvýšenou kriminalitou. Podle vyjádření švédské vlády to však neznamená, že v nich neplatí švédské právo či že se do nich švédská policie bojí chodit.

Ve všech případech, které bývají uváděny (tj. Velká Británie, Francie nebo Švédsko), se diskutuje zejména o bezpečnostních otázkách. Není ovšem pravdou, že by v uváděných místech neplatilo právo daného státu a bylo nahrazováno právem šaría.

Podhoubí celému solárnímu boomu vytvořily pozměňovací návrhy zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energií z roku 2005, které měly zaručit nejvyšší možné meziroční snížení výkupních cen elektřiny ze slunečních elektráren z původních 10 % na polovičních 5 % (§ 6, odst. 4).

Od začátku jej prosazovala poslankyně Šedivá, která navrhla fakticky omezení možností regulátora reagovat na další možný vývoj.

V pořadí první pozměňovací návrh z pera sociálnědemokratické poslankyně Ivy Šedivé v hlasování neprošel, fakticky totožný návrh však poté předložil poslanec Ladislav Urban z KSČM (seznam všech PN je dostupný zde – Urbanův nese označení E2). Právě ten získal nakonec podporu. Komunisté tehdy návrh protlačili společně s poslanci ČSSD a Unií svobody, ODS pod vedením tehdejšího předsedy Mirka Topolánka hlasovala proti.

Problémy nastaly v letech 2008 a 2009, kdy se za každoročního skokového nárůstu výkupních cen za elektřinu z fotovoltaických zdrojů výrazně snížily náklady na výstavbu samotných elektráren především díky levnějšímu dovozu článků z Číny. Vysoké výkupní ceny vedly k výraznému nárůstu počtu investorů v solární energetice, jejichž podpora se promítla do cen elektřiny i samotným spotřebitelům. Trend se podařilo zastavit až prosazením novely, která zrušila garantovanou podporu pro vysoce ziskové energetické zdroje. Dodejme ovšem, že v tomto období (březen 2009) rovněž padla koaliční vláda a nastoupil Fischerův úřednický kabinet.

Zmiňovaná novela byla předložena sněmovně 18. listopadu 2009, tedy řadu měsíců po vypuknutí solárního boomu, o několik měsíců dříve než u nás se přitom byznys na stejném principu začal rozmáhat i ve Španělsku. Novelu nepředkládala Topolánkova vláda, protože ta již několik měsíců neexistovala.

Odhad nákladů na financování celého „solárního tunelu“ se různí, server iDNES jej odhaduje na 400 miliard korun, týdeník Euro na 567 miliard.

Horáček popisuje některé aspekty (Španělský příklad, cena panelů z Číny – byť zde se mýlí v roce) korektně, nicméně z našeho pohledu je problematické určit, zda za danou věc mohla vláda Mirka Topolánka. Celý příběh kolem podpory OZE je složitější, začal již před nástupem tohoto kabinetu a vrcholil po jeho pádu. Zejména rok 2009 byl pro dané téma složitý v tom, že po pádu vlády neexistovala v České republice vláda, která by měla pevnou či garantovanou většinu v Poslanecké sněmovně a byla tak akceschopná. Topolánek v reakci na tento výrok přehazuje vinu výhradně na svého nástupce Jana Fischera, což také hodnotíme jako neověřitelné prohlášení, protože z našeho pohledu není možné autoritativně určit, kdo konkrétně za daný výsledek může, resp. kdo jako poslední mohl neblahému výsledku zabránit.

Dle čl. 63 odst. k Ústavy ČR má prezident právo amnestii vyhlásit. Nicméně tento akt vyžaduje kontrasignaci ze strany premiéra nebo jím pověřeného člena vlády, čímž vláda přebírá odpovědnost za rozhodnutí prezidenta. Prezident je sám ze své funkce ústavně neodpovědný.

Od vzniku České republiky byla amnestie vyhlášena třikrát. Poprvé Václavem Havlem po svém prvním zvolení prezidentem ČR 3. února 1993; podruhé přesně o pět let později, 3. února 1998, opět Václavem Havlem na začátku jeho druhého funkčního období; potřetí Václavem Klausem před koncem jeho druhého volebního období, 2. ledna 2013.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože byť Hilšer sám sebe deklaruje jako občanského kandidáta, jeho ucházení se o post hlavy státu zaručily podpisy senátorů, ne občanů. Co se týče darů pro jeho kampaň, je pravdou, že není nijak masivně finančně podporován miliardáři, na druhou stranu mu již přispěli i lidé, kteří se mezi tuto skupinu bezpochyby řadí.

Marek Hilšer deklaroval, že jeho kandidatura bude vycházet z podpisů občanů. Kandidaturu mu zajistilo ovšem zajistilo až 11 podpisů senátorů z různých stran, 50 tisíc podpisů občanů se mu sesbírat nepodařilo. Mezi senátory byli například Václav Láska (zvolen za Zelené), Jan Žaloudík (za ČSSD), Ladislav Kos (nezařazený), Petr Orel (za lidovce a Zelené) nebo Zdeněk Papoušek (KDU-ČSL). Hilšer tedy není čistě občanským kandidátem, protože potřeboval ke kandidatuře podpisy senátorů.

Na Hilšerově transparentním účtu lze vysledovat, že peníze od miliardářů zřejmě přijímá, nejde však o žádné závratné částky. Na jeho účet přišlo 21. července 2017 30 tisíc od společnosti Isolit-Bravo. Ředitelem a jednatelem společnosti je miliardář Kvido Štěpánek. Prezidentskému kandidátovi rovněž přispěl (konkrétně 50 tisíci) na začátku srpna Dalibor Dědek, známý podnikatel z firmy Jablotron.

V rámci výroku neposuzujeme míru závislosti, jde o nedoložitelnou věc. Faktem je, že kandidatura Hilšera reálně vychází od zvolených zákonodárců a ne z podpisů občanů.

Jiří Drahoš mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo. Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání, oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem. Navíc pokud se podíváme na další vývoj rozpočtu AV, je zřejmé, že pokles v rozpočtu byl oproti původním vládním představám výrazně nižší. Z těchto důvodů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Šlo o krizi ohledně rozpočtu na vědu na rok 2010 (s výhledem na 2011 a 2012), za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Zmiňovaná reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou. Ta navíc počítala s větším přísunem peněz do aplikovaného výzkumu (což se dotýká pracovišť AV, které z velké části pracují na výzkumu základním). V souladu s reformou byla první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, od které se pak mělo odvíjet konkrétní financování.

Dodejme, že do škrtů na vědu se navíc promítla i potřeba škrtů vzhledem k ekonomické krizi. To je však otázkou celkových priorit státního rozpočtu.

Akademie proti škrtům protestovala. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro AV.

Pokud se podíváme na konkrétní čísla, původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s dvacetiprocentním poklesem rozpočtu AV. Zejména ale návrh počítal s postupně dalším krácením výdajů. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem (jehož vláda nahradila tu Topolánkovu, která padla v březnu 2009) a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrt vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet Akademie věd, je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Boje o rozpočet ve vědě a metodiku hodnocení výsledků se však táhly delší dobu. V roce 2010 pak bylo obměněno složení Rady pro výzkum, vědu a inovace, která o metodice rozhoduje. Usedl v ní právě Jiří Drahoš, další zástupci univerzit (také současný předseda ODS Petr Fiala) a též zástupci průmyslu.

Kroměřížská výzva je petiční iniciativa z května 2016, která vyzývá ke společné akci při příští volbě prezidenta České republiky. V prosinci 2016 zveřejnila tato iniciativa ve svém seznamu (další) dva kandidáty, kteří jsou dle signatářů vhodní k výkonu této funkce, a to Marka Hilšera a Pavla Fischera. Zde však Fischer svou kandidaturu nepotvrdil.

V lednu 2017 v rozhovoru pro Právo naznačil, že kandidaturu zvažuje, o datech svého rozhodnutí však nehovoří. Konkrétně uvedl:

„Poslední dobou mě ohledně kandidatury oslovilo více lidí, jejichž podporu musím vzít se vší vážností. Vyžadovalo by to ale politický projekt, který spojí širokou občanskou společnost i vybrané politické strany. Konzultuji, radím se, milióny na kampaň nemám a cítím se odpovědný především ke své rodině. Zda a kdy budu kandidovat, teprve vyhlásím.“

Hilšer zmiňuje, že s Fischerem absolvovali různé debaty s Kroměřížskou výzvou. Např. na konci března diskutovali (ještě s Jiřím Pospíšilem) v Českých Budějovicích. Fischer na dotaz Petra Honzejka z Hospodářských novin ke své možné kandidatuře uvedl (video, čas 19:55 a dále):

„Co se týče mého vlastního osudu, vězte, že jsem o tomhle rozhodnutí mluvil s celou řadou důležitých lidí. Zdá se mi, že dokonce zatím preferuji kandidáty, kteří ještě neohlásili svou kandidaturu a nemají ani svůj program. Proto si myslím, že bude třeba říci brzy jasné slovo, já jsem tak chtěl učinit již v minulých týdnech a neučinil jsem tak.“

Oficiální kandidaturu pak Pavel Fischer oznámil na tiskové konferenci (0:00–0:15) dne 5. října. Je tedy pravda, že Fischer možnou kandidaturu naznačoval od začátku letošního roku a oznámil ji až po prázdninách. Byť termínově není Hilšer zcela přesný, jeho vyjádření fakticky korektně popisuje přístup Pavla Fischera k prezidentské kandidatuře.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Francouzský systém je označován za poloprezidentský, ve kterém má prezident kromě případů tzv. kohabitace výsadní postavení – to ovšem nelze srovnávat s postavením prezidenta amerického.

Podle klasické definice Maurice Duvergera patří mezi poloprezidentské systémy režimy, ve kterých je prezident volen přímo občany a zároveň je vybaven silnými pravomocemi. Naproti němu však stojí premiér a ministři, kteří mají exekutivní a vládní pravomoci.

Současná ústava Francouzské republiky platí od roku 1958, prezident je volen přímo od roku 1962. Funkční období prezidenta i dolní komory parlamentu, Národního shromáždění, je pět let.

Topolánek naráží na problematiku kohabitace (soužití) – stavu, kdy prezident zastupuje jednu politickou stranu, zatímco premiér pochází z opačného tábora. Prezident se pak, jednoduše řečeno, nemůže opřít o vládnoucí většinu. V minulosti došlo ke kohabitaci celkem třikrát, typickým jevem tohoto stavu bylo zablokování průchodnosti zákonů parlamentem a vyostřené spory mezi vládou a prezidentem republiky. Ke kohabitaci došlo naposledy mezi lety 1997 a 2002. Aby dále ke kohabitacím nedocházelo, bylo v roce 2000 rozhodnuto, že se od roku 2002 zkrátí funkční období prezidenta ze sedmi na pět let. Druhým mechanismem, který kohabitacím předchází, jsou volby do Národního shromáždění uskutečňované vždy krátce po prezidentské volbě. Poslední prezidentské volby se uskutečnily v květnu tohoto roku, následované byly parlamentními volbami o měsíc později. Nově zvolený prezident Emmanuel Macron dovedl své hnutí En Marche k vítězství ve volbách do Národního shromáždění se ziskem přes 66 % voličských hlasů.

Z tradice francouzské politiky vyplývá, že dominantní roli představuje vždy prezident, který bývá zároveň i předsedou své strany – pokud má tedy jeho strana většinu v Národním shromáždění. Předseda vlády je ve stranické hierarchii na nižší pozici, a je tedy prezidentovi podřízený. Tato praxe tedy odpovídá Topolánkovu tvrzení, že prezident řídí i vládu.

Spojené státy americké jsou typickým příkladem tzv. prezidentského systému. Druhý článek americké ústavy svěřuje výkonnou moc prezidentovi – ten je jediným držitelem exekutivní moci a jmenuje vládu, která realizuje jeho politiku. Exekutivní moc tedy není sdílena, jako je tomu ve francouzském případě.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Jednak v roce 2014 došlo na popud vlády k novele zákona o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, který řešil i otázku výkupu pozemků, kdy se zvýšila maximální výkupní cena pozemků z dvojnásobku až na šestnáctinásobek. Ministerstvo dopravy tento krok odůvodnilo nutností motivovat majitele pozemků k bezproblémovému prodeji a usnadnění investic do infrastruktury. Více detailů je možné nalézt v našem výstupu, který hodnotil projev ministra Babiše ve sněmovně 3. prosince 2014.

Pokud jde o zákon o výkupu pozemků, je také pravdou, že počáteční inspirací v roce 2014 byla jeho německá podoba, jak ukazuje například interpelace tehdejšího ministra dopravy Prachaře v PS z 25. září 2014:

„My jsme začali na tomto zákonu pracovat, začali jsme na něm pracovat v březnu, kdy jsem nechal přeložit do českého jazyka a rozeslat všem zainteresovaným odborům na Ministerstvu dopravy onen německý zákon tak, aby se s tím dokázali seznámit.“

Stejně tak byl předložen i zákon o liniových stavbách. Konkrétně ho předložil předchůdce Daniela Ťoka na pozici ministra dopravy Antonín Prachař na podzim roku 2014. Ministr Ťok se po nástupu do čela resortu dopravy v roce 2015 rozhodl, že návrh předešlého ministra stáhne a zároveň si vytyčil cíl vytvořit nový návrh na zákon o liniových stavbách.

Návrh ministra Prachaře měl mnoho nevypořádaných připomínek a zároveň i rada vlády sama zvažovala, že tento návrh neschválí. Podpora v koalici skutečně nebyla, podle ní by to byl až moc velký zásah do ústavy a vlastnického práva.

Ministr Ťok v roce 2016 v pořadu Otázky Václava Moravce přiznal, že daný zákon vláda do konce funkčního období zřejmě přijmout nestihne. Následně se podařilo dostat některé prvky z liniového zákona do rozsáhlé novely Stavebního zákona (např. posuzovaní vlivu na životní prostředí).

Další podrobnosti lze nalézt již v našem výstupu z říjnové debaty na ČT, kde jsme otázku zákona o liniových stavbách hodnotili.

Andrej Babiš má pravdu, že levicové strany zastoupené ve Sněmovně – ČSSD a KSČM – ve svých předvolebních programech měly body vyjadřující se ke zdanění a obecně úpravě církevních restitucí. Faktem však také je, že šlo o sliby, které v podstatě nejde splnit – a tyto strany sice po volbách podnikly nějaké kroky vzhledem k úpravě podmínek restitucí, ale ani nemohly žádnou zásadnější změnu prosadit, protože většina majetku již je navrácena a restituce jsou vázány dohodou s církvemi.

Vydávání majetku je skoro dokončeno, ačkoliv ještě běží mnohé soudní spory. Samotná sociální demokracie prostřednictvím volebního lídra Zaorálka připustila, že šlo o nesplnitelné sliby. Podmínky restitucí jsou totiž zakotveny ve smlouvách, které církve podepsaly s Českou republikou (respektive s tehdejším premiérem Petrem Nečasem), a jsou zakotveny v Zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Pokud by mělo dojít ke změně, muselo by se tak stát prostřednictvím úpravy těchto smluv. Kardinál Duka vyjádřil neochotu vracet se k tomuto tématu: „Je to zákon, který uspěl i u Ústavního soudu. Jsou zde také smlouvy mezi vládou a církvemi. Revidovat zákon by znamenalo otevřít jednání, které by mohlo být velice nepříjemné pro všechny strany.“

Ve volebním programu (.pdf, str. 30) pro parlamentní volby v roce 2013 ČSSD uvádí: „Budeme usilovat o výrazné snížení finančních plateb státu v rámci církevních restitucí tak, aby náhrada byla přiměřená a skutečně spravedlivá. Nepřipustíme vydávání majetku, který církve v únoru 1948 již nevlastnily.“

Vítězná ČSSD po zmíněných volbách sestavila v lednu 2014 koaliční vládu a předsedou této vlády se stal lídr ČSSD Bohusla Sobotka. V koaliční smlouvě (.pdf) vlády však problematika církevních restitucí není zmíněna. ANO absenci tématu v koaliční smlouvě vysvětlovalo postojem KDU-ČSL, která odmítala zpochybňování restitucí. Samotné ANO se s ČSSD dohodlo na vytvoření speciálního týmu, který by se věnoval redukci finančních náhrad. Pro úplnost je třeba dodat, že ANO z dohody s ČSSD odstoupilo již v dubnu 2014 s tím, že k sestavování zmíněného týmu nevidí důvod. ČSSD proto zůstala s tímto záměrem osamocená.

V roce 2016 vláda nepřijala (bod B, č. 3) žádné stanovisko k návrhu zákona poslanců z KSČM, který obsahoval zdanění církevních restitucí (sněmovní tisk č. 738). Lídr hnutí ANO Andrej Babiš komunistický návrh podpořil, následně se však nedostal ani do prvního čtení v Poslanecké sněmovně.

Téma církevních restitucí se objevuje také v programu KSČM. Nejvýznamnějším krokem strany na poli řešení církevních restitucí bylo právě vytvoření návrhu zákona, jímž plánovala církevní restituce zdanit. Ve volebním programu (str. 3) pro parlamentní volby v roce 2013 KSČM uvedla, že se soustředí na „prosazení referenda o dalším osudu zákona o tzv. církevních restitucích a urychlené zrušení příspěvku státu na činnost církví.“