Přehled ověřených výroků

Jiří Drahoš poskytl Parlamentním listům rozhovor 29. dubna tohoto roku. Parlamentní listy o Jiřím Drahošovi píší nebo ho citují často, především v souvislosti s jeho kandidaturou na prezidenta. Tyto články jsou však přebírány z rozhovorů, které Drahoš poskytl jiným médiím – často z Aktuálně.cz, Lidových novin, Info.cz a dalších. Žádný jiný rozhovor, který by Jiří Drahoš Parlamentním listům přímo poskytl, dohledatelný není.

Pavel Bělobrádek má pravdu v tom, že lidovci mají své pevné jádro voličů (pohybující se podle Medianu dlouhodobě kolem 4 %), zatímco Starostové mají jádro spíše minimální (zhruba do 2 %). Starostové získali v krajských volbách 2016 4 % hlasů, což je pravděpodobně to, na co Pavel Bělobrádek odkazuje, když naráží na to, že Starostové mají spíše nejednoznačnou volební podporu.

Veřejně dostupných výzkumů, které by ukazovaly vývoj podpory koalice Lidovců a Starostů, však není dostatek na to, abychom mohli výrok ověřit. Je totiž spíše pravděpodobné, že si koalice zadávala soukromé výzkumy, ze kterých Bělobrádek vychází a na nichž také stavěli rozhodnutí o ukončení koaliční spolupráce se STAN.

Volební jádro tvoří voliči, kteří jsou již pevně rozhodnuti jít k volbám a jsou si svojí volbou jistí. Naopak volební potenciál ukazuje, kolik procent hlasů by mohla strana získat, pokud by ji volili všichni, kdo její volbu zvažují a nevylučují účast u voleb.

Vládní krize probíhala v květnu, kdy Babiš skončil ve funkci ministra financí.

Podívejme se na veřejně dostupné výzkumy. Agentura MEDIAN zohlednila existenci koalice KDU-ČSL a Starostů ve svém volebním modelu v červnu a červenci, přičemž volební model zobrazuje nejpravděpodobnější rozložení zisku stran. Poté se koalice rozpadla. V červnu by tato koalice dosáhla zisku 9 % hlasů, v červenci pak 9,5 % – sběr dat pro tento výzkum se již nicméně kryje s rozpadem koalice, takže tento průzkum nemohl být brán v potaz.

ANO by podle tohoto volebního modelu dosáhlo v červnu i červenci shodně 27,5 % hlasů. Vládní krize probíhala v květnu, kdy Babiš skončil ve funkci ministra financí.

Volební model a jeho vývoj podle MEDIANU vidíme v následujícím grafu (str. 6):

V červnu se skutečně voličské jádro ANO utvrdilo a poskočilo z 18 na 20 %. Zároveň ale MEDIAN uvádí, že ANO přišlo o 1,5 procentních bodů (.pdf, str. 7). Mezi červnem a červencem k výrazné změně jádra ANO nedošlo. Pak je zde patrný pokles na srpnových 17 %.

Podle těchto dat se nedá říci, že by potenciál koalice lidovců se Starosty výrazně poklesl. Květen přinesl potenciál 15 %, červen 14,5 % a červenec 14 %: Jádro se drželo na 4 a 5 %, což jsou podle MEDIANU hlavně dlouhodobí voliči lidovců.

Lidovci však už v červenci chtěli změnit formu spolupráce, proto nabídli Starostům místa na svých kandidátkách. Jednalo by se totiž o nepřímou koalici a nebylo by tak nutné získat 10 % hlasů, stačilo by pouze přeskočit pětiprocentní hranici. Starostové ale tuto nabídku odmítli a rozhodli se kandidovat samostatně.

Z dalších agentur na výzkumy veřejného mínění můžeme uvést STEM, který po vládní krizi potvrzuje posílení pozice ANO. Sílu koalice ale dle svého průzkumu nedokáže odhadnout.

Kulhánek, jehož kandidaturu nakonec podpořili poslanci, upozorňuje na značné časové omezení, které při sběru podpisů občanů oproti Horáčkovi měl.

Svůj záměr stát se prezidentem České republiky Horáček oznámil v listopadu 2016. Za rok pak na ministerstvu vnitra odevzdal podle svých slov 115 000 podpisů, z nichž 86 000 bylo platných.

Kulhánek svou kandidaturu oznámil až na konci června letošního roku, a to spolu se záměrem nasbírat 50 000 potřebných podpisů občanů. Nashromáždit se mu údajně podařilo pouze 35 000 podpisů a využil proto podpory 23 poslanců. Petiční archy však Kulhánek k ověření nepředkládal a jeho výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Kulhánek se při sběru podpisů snažil využít i soutěže, ve které mohli petenti vyhrát osobní automobil.

Zdroj: Kulhaneknahrad.cz.

Jiří Drahoš mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo, příčemž Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání. Oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem – je tedy pravda, že jeho snaha o zmírnění škrtů byla úspěšná. Nehodnotíme však, zda škrty byly snahou o likvidaci Akademie – byly důsledkem ekonomické krize a reformy financování vědy; vědci o likvidaci mluvili, avšak tuto část nelze posoudit. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný, neboť zda měla být Akademie věd zlikvidována, takový úmysl nejsme schopni doložit. Jde spíše o subjektivním dojem Drahoše.

V dané věci šlo o situaci ohledně rozpočtu pro vědu na rok 2010 (s výhledem na 2011 a 2012), za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Na to pak navazovala první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, která byla v souladu s touto reformou. Vláda Mirka Topolánka padla v březnu 2009 a nahradila ji Fischerova vláda.

Tato reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Reforma též zavedla Technologickou agenturu a část peněz měla být alokována do výzkumu pod ministerstvy, hlavně ministerstva průmyslu. Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc zvýhodňující aplikovaný výzkum.

Akademie protestovala a tehdejší předseda Drahoš je označoval za likvidační. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro Akademii věd. Jiří Drahoš mluvil o krizi ve financování vědy například ve svém projevu na zasedání Akademického sněmu AV v roce 2010, z čehož je patrné, že situace trvala delší dobu a spíše eskalovala.

Původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s dvacetiprocentním poklesem rozpočtu Akademie věd. Zejména ale návrh počítal s dalším, postupným krácením výdajů pro AV. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrt vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet AV (viz graf), je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Michal Horáček předal podpisy pro svou kandidaturu ministerstvu vnitra 2. listopadu. Podle jeho prohlášení jich bylo zhruba 87 tisíc. Další tisíce pak sám vyřadil (resp. to uvádí) kvůli tomu, že nesplňovaly zákonné parametry. Horáček se ucházel o podporu pouze mezi občany, zákonodárce s žádostí o podporu neoslovoval.

Ministerstvo vnitra počítá s tím, že voleb by se mělo účastnit 9 kandidátů. Z nich celkem 3 disponují dostatečným počtem podpisů občanů (Drahoš, Horáček a Zeman). Konkrétní jména doposud ministerstvo nezveřejnilo, je ovšem zcela vyloučeno, aby se jednalo o jiné osoby. V tomto ohledu má tedy Michal Horáček pravdu.

Co se týče počtu podpisů, ten by měl být ministerstvem zveřejněn v pátek 24. listopadu, kdy bude již také zcela jasné, kteří kandidáti budou připuštěni k volbám.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Francouzský systém je označován za poloprezidentský, ve kterém má prezident kromě případů tzv. kohabitace výsadní postavení – to ovšem nelze srovnávat s postavením prezidenta amerického.

Podle klasické definice Maurice Duvergera patří mezi poloprezidentské systémy režimy, ve kterých je prezident volen přímo občany a zároveň je vybaven silnými pravomocemi. Naproti němu však stojí premiér a ministři, kteří mají exekutivní a vládní pravomoci.

Současná ústava Francouzské republiky platí od roku 1958, prezident je volen přímo od roku 1962. Funkční období prezidenta i dolní komory parlamentu, Národního shromáždění, je pět let.

Topolánek naráží na problematiku kohabitace (soužití) – stavu, kdy prezident zastupuje jednu politickou stranu, zatímco premiér pochází z opačného tábora. Prezident se pak, jednoduše řečeno, nemůže opřít o vládnoucí většinu. V minulosti došlo ke kohabitaci celkem třikrát, typickým jevem tohoto stavu bylo zablokování průchodnosti zákonů parlamentem a vyostřené spory mezi vládou a prezidentem republiky. Ke kohabitaci došlo naposledy mezi lety 1997 a 2002. Aby dále ke kohabitacím nedocházelo, bylo v roce 2000 rozhodnuto, že se od roku 2002 zkrátí funkční období prezidenta ze sedmi na pět let. Druhým mechanismem, který kohabitacím předchází, jsou volby do Národního shromáždění uskutečňované vždy krátce po prezidentské volbě. Poslední prezidentské volby se uskutečnily v květnu tohoto roku, následované byly parlamentními volbami o měsíc později. Nově zvolený prezident Emmanuel Macron dovedl své hnutí En Marche k vítězství ve volbách do Národního shromáždění se ziskem přes 66 % voličských hlasů.

Z tradice francouzské politiky vyplývá, že dominantní roli představuje vždy prezident, který bývá zároveň i předsedou své strany – pokud má tedy jeho strana většinu v Národním shromáždění. Předseda vlády je ve stranické hierarchii na nižší pozici, a je tedy prezidentovi podřízený. Tato praxe tedy odpovídá Topolánkovu tvrzení, že prezident řídí i vládu.

Spojené státy americké jsou typickým příkladem tzv. prezidentského systému. Druhý článek americké ústavy svěřuje výkonnou moc prezidentovi – ten je jediným držitelem exekutivní moci a jmenuje vládu, která realizuje jeho politiku. Exekutivní moc tedy není sdílena, jako je tomu ve francouzském případě.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť jediná studie zabývající se stavem zabezpečení obrany České republiky skutečně zmiňuje velké limity armády v oblasti možné obrany území ČR. Autoři studie uvádí, že ozbrojené síly ani stát nejsou na zajištění obrany ČR v mnoha ohledech připravené. Např. nejakceschopnější bojové uskupení Armády ČR – 4. brigáda rychlého nasazení – by zůstala bojeschopná pouze po dobu jednoho týdne.

Během posledních několika let se ve veřejném prostoru (přibližně od roku 2014) začaly hlasitěji objevovat výtky na téma reálných schopností Armády ČR naplnit jednu ze svých zákonných rolí v rámci ozbrojených sil, tedy zajistit obranu ČR.

Jedinou dohledatelnou, ale o to podstatnější studií, která zároveň jako první zmínila zásadní problémy ve schopnosti AČR plnit reálně svoje povinnosti, bylo dílo kolektivu autorů Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany (CBVSS) z roku 2014 pod názvem Zpráva o stavu zabezpečení obrany ČR v roce 2014 – mýty a realita .

V této práci přišli autoři s tvrzením, že „při požadavku na současné splnění všech našich závazků vůči spojencům a ČR (úkoly ze zákona) by došlo ke kolapsu nejen ozbrojených sil, ale i státu, který na takový úkol není připraven ani legislativně, ani po stránce udržování potřebných zásob a finančních reserv.“

V textu je pak uváděn jako příklad stav 4. brigády rychlého nasazení, tedy realisticky nejakceschopnějšího uskupení v počtu cca 5 tisíc osob, která má však v případě válečných ztrát schopnosti udržet personální a logistickou bojeschopnost pouze po dobu jednoho týdne, kdy jí začnou docházet zásoby. Ve studii se píše:

„Divizní úkolové uskupení jsme v tichosti opustili, brigádní úkolové na bázi 4. brn má sice až 5000 osob a moderní výzbroj, ale bez doplnění z ostatních jednotek AČR je jen chimérou. Není u něj dořešeno doplňování personálu, úhrada ztrát a zásoby v některých komoditách nevystačí ani na jeden týden vedení bojové činnosti. Doplnění zásob na pouhý jeden měsíc by stálo téměř 20 mld. Kč., přitom toto uskupení nabízíme na dobu 6 měsíců bez rotace!“

Autoři studie dále kritizovali v roce 2014 např. nenaplněnost sil AČR, od té doby však došlo vzhledem k rekrutaci nových sil ke zlepšení tehdejšího stavu.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože byť Chovancova bakalářská práce skutečně působí tak, že nese prvky opisování (navíc ze skutečně podivných zdrojů), oficiálně mu titul zůstal a orgány školy, která mu titul udělila, neseznaly, že by jej získal neoprávněně.

Když Bartoš označuje Milana Chovance za plagiátora, má pravděpodobně na mysli kauzu z roku 2016. Piráti tehdy poukázali na možný podvod při psaní Chovancovy bakalářské práce v roce 2009, za kterou získal titul Bc. Na svých stránkách uvedli, že Chovanec mimo jiné okopíroval úvod práce z přípravy na maturitní zkoušku volně publikovanou na internetu v roce 2003.

Další z argumentů proti bakalářské práci Milana Chovance bylo, že jejím vedoucím byl Ivan Tomažič, bývalý proděkan právnické fakulty. Ten byl v roce 2010 označen samotnou univerzitou za jednoho z hlavních aktérů kauzy s tzv. „rychlotituly“. I studium Milana Chovance tehdy prověřovalo správní řízení, to bylo ovšem zastaveno.

Milan Chovanec se ohradil proti obvinění a označil ho za „pokus o předvolební skandálek“. Podle něj jsou všechny zdroje práce doloženy. Například Mgr. Eva Lehečková, Ph.D. z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy ovšem poukázala na nedostatky práce, kvůli kterým by při obhajobě práce neuspěla. To je například neuvedení citace ze zdroje uvozovkami, což se týká právě úvodní části Chovancovy práce, kterou Piráti označili za plagiátorství. Dodejme, že Chovanec veřejně titul Bc. nepoužívá.

Předseda Pirátů dále uvádí, že Chovanec opakovaně nemluvil pravdu. Není jasné, čeho přesně se má toto týkat. Pokud se podíváme na „skóre“ ministra vnitra, jak jej zaznamenává náš projekt, u Chovance jsme identifikovali prozatím 24 nepravdivých výroků (ze 160 celkových). Nicméně je třeba konstatovat, že jistý podíl nepravdivých vyjádření lze dohledat víceméně u všech českých politiků (může jít o omyl, špatnou či starou informaci, špatně použitý kontext bez zlého úmyslu klamat atp.). Tedy zde by měl Bartoš pravdu, pokud budeme brát jeho prohlášení obecně.

Výrok i přesto hodnotíme jako nevěřitelný, neboť nejsme schopni doložit zmíněné plagiátorství, byť Chovancův případ ve skutečnosti nese přinejmenším vážná podezření, které se daného skutku týkají.

Veřejný dopis pro Andreje Babiše umístil Michal Horáček na své stránky 4. prosince. Zmiňuje v něm například následující:

„Byl to právě pan Ondráček, který v roce 1989 coby člen pohotovostního pluku zasahoval brutálním způsobem proti občanům na Václavském náměstí během Palachova týdne. Stal se tak přímým aktérem represí, uplatňovaných v zájmu totalitní moci a okupantů naší vlasti.

Prosím Vás, abyste spolu se svými stranickými kolegy svůj vliv uplatnil a zvolení pana Ondráčka do uvedené funkce nedopustil. Znamenalo by popření ideálů, na nichž svůj dnes svobodný stát budujeme.“ Stránka zároveň obsahuje výzvu pro ostatní prezidentské kandidáty, aby se k Horáčkovi v této žádosti přidali. Záznam dokumentující přítomnost Ondráčka na Václavském náměstí během Palachova týdne natočila Česká televize a zhlédnout jej můžete zde.

Při vyjednávání o přistoupení k EU Česká republika po dlouhých jednáních nakonec souhlasila s přechodným obdobím na volný pohyb našich pracovníků do zemí EU. Čeští pracovníci tak neměli automaticky přístup na trhy členských států EU15 nejméně po dobu dvou let, pokud tyto státy přijaly vůči ČR ochranná opatření.

Za splnění určitých podmínek se tato doba mohla prodloužit o další tři roky nebo za zcela výjimečné situace o pět let. Po uplynutí nejdelšího časového období, tedy sedmi let, se veškerá přechodná opatření pro české pracovníky zrušila. Nejdelší lhůta uplynula rokem 2011. Maximální lhůtu vůči pracovníkům z nových členských zemí uplatnilo právě Německo a Rakousko, volný pracovní trh se tak pro české pracovníky otevřel až v květnu 2011.

Ochranná opatření mohly tehdejší členské státy EU přijímat i vůči ostatním zemím, které spolu s ČR v roce 2004 přistoupily. Konkrétně se jednalo o Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Polsko, Estonsko, Litvu a Lotyšsko. Kypr a Malta z nich byly vyjmuty.

Vůči České republice nakonec ochranná opatření uplatňovalo Lichtenštějnsko, Německo, Rakousko a Švýcarsko. Právo na přechodné opatření zmiňuje Smlouva o přistoupení.