Přehled ověřených výroků

ČNB přímo neuvolnila pravidla vydávání dluhopisů, i když na návrhu zákona zjednodušujícího jejich vydávání spolupracovala.

Premiéra korunových dluhopisů vyvolala vzestup na konci roku 2011, jejich vydávání zcela markantně vrcholilo na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6). V době před rokem 2013 kromě státu rozsáhle emitovaly i soukromé firmy.

Kalousek mluví v souvislosti s ČNB o novele zákona o dluhopisech z roku 2012. Právě tou ministerstvo zamýšlelo zjednodušit proces registrace dluhopisů, respektive procedury schvalování Českou národní bankou. Nebyla to tedy sama centrální banka, kdo proceduru zjednodušil, nemá totiž zákonodárnou iniciativu. Na tvorbě zákona však spolupracovala a ve fázi projednávání ve vládě poskytla k návrhu zásadní připomínky (.doc). V každém případě tato novela nebyla „startérem“ vlny emise korunových dluhopisů.

Klíčový je § 3. Z důvodové zprávy (.pdf) uvádíme:

„Zrušuje se omezení, stanovené v dosavadním § 3 odst. 1, a umožňuje se tak, aby dluhopisy mohla vydávat jakákoli osoba, včetně osoby fyzické. Dále se odstraňuje dvojitá povinnost týkající se dokumentů, které musejí (být) schváleny Českou národní bankou při vydávání a veřejném nabízení dluhopisů.“

Podíváme-li se na celý proces, zjistíme, že prezident zákon podepsal 4. května 2012 a v účinnost vstoupil až 14. srpna 2012. Ani jedno z dat rozhodujících pro vydání zákona však výrazně neovlivnilo emisi korunových dluhopisů. Spouštěčem pro banky byly zjevně první emise vydané státem a státními podniky. Největší boom byl pak spojen s končící lhůtou pro zaregistrování dluhopisů, jejichž úroky nebudou daněné.

Novela z roku 2012 pak zabránila do té doby běžné praxi, kdy se úroky z korunových dluhopisů nedanily, neboť byly tak nízké, že po zaokrouhlení směrem dolů nedávaly celé číslo.

Výrok Miroslava Kalouska má dvě části. V první z nich má poslanec Kalousek patrně na mysli to, že první úroky z dluhopisů vydaných v roce 2012 se připisovaly v roce 2013 a povinnost přiznat tyto příjmy nastala až roku 2014.

Problematiku korunových dluhopisů jsme popsali již v únoru, připomenout si ji můžete tady.

Následně vznikl názorový rozkol nad tím, jaké kompetence spadají pod úřad Finanční správy. Generální ředitel Finanční správy Martin Janeček pro Českou televizi řekl: „Různé glosy v médiích na téma, že máme řešit korunové dluhopisy jako takové… Tak zde si neuvědomuji, podle jakých nástrojů, zákonných norem bychom měli postupovat.“ Jen o pár dní dříve však Finanční správa na dotaz ČTK odpověděla: „... pokud v souvislosti s dluhopisy pracovníci Finanční správy zjistí skutečnosti, které jsou v rozporu s daňovými předpisy, potom se v souladu se základním cílem správy daně, tedy správně stanovit a vybrat daň, tímto porušením zcela jednoznačně zaobírají.“

Věcnou působnost vykonává Finanční úřad dle § 10 zákona č. 456/2011 Sb:

„(1) Generální finanční ředitelství

a) vykonává působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného Odvolacímu finančnímu ředitelství,
b) provádí řízení o správních deliktech,
c) vykonává působnost ústředního kontaktního orgánu při provádění mezinárodní spolupráce při správě daní,
d) vede centrální evidence a registry nezbytné pro výkon působnosti orgánů finanční správy.
(2) Generální finanční ředitelství se podílí naa) přípravě návrhů právních předpisů,
b) zabezpečování analytických a koncepčních úkolů,
c) zajišťování úkolů souvisejících se sjednáváním mezinárodních smluv, s rozvojem mezistátních styků a mezinárodní spolupráce, jakož i úkolů, které vyplývají pro Českou republiku z mezinárodních smluv a z členství v mezinárodních organizacích.


(3) Generální finanční ředitelství z pověření ministerstva


a) vykonává působnost ústředního kontaktního orgánu pro vzájemnou mezinárodní administrativní spolupráci se státními orgány jiných států a mezinárodními organizacemi,
b) vykonává působnost ústředního kontaktního orgánu, dílčího kontaktního orgánu nebo kontaktního útvaru při vymáhání některých finančních pohledávek,
c) přezkoumává hospodaření krajů, hlavního města Prahy a regionálních rad regionů soudržnosti a vykonává dozor nad přezkoumáváním hospodaření obcí, dobrovolných svazků obcí a městských částí hlavního města Prahy.“

Kompetenci správy daní má pak dle výše uvedeného zákona na starost Specializovaný finanční úřad jako jeden z orgánů Finanční správy.

Je tedy pravdou, že se šéf Generálního finančního ředitelství vyjádřil v intencích toho, co Kalousek uvádí. Rovněž je pravdou, že pokud existuje podezření z obcházení zákona, nástroji rovněž disponuje. Otázkou je tedy spíše to, zda podnět k možnému obejití zákona GFŘ disponuje, což v rámci výroku ovšem nehodnotíme.

Institut zneužití práva v oblasti daní je definován v judikatuře Nejvyššího správního soudu, přičemž ta odpovídá definici poslance Kalouska. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Zneužití práva je Ústavním soudem obecně definováno (sekce Z judikatury, bod č. 1, shrnutí k judikátům) jako chování zdánlivě dovolené, jímž má být dosaženo výsledku nedovoleného. Institut zneužití práva v současnosti není v českém daňovém zákonodárství přesně vymezen, hlavní roli tak hraje judikatura, a to judikatura Nejvyššího správního soudu. Ten se při vytváření definice zneužití práva v daňové oblasti inspiroval u Soudního dvora Evropské unie, konkrétně judikátem Halifax, který v článku 86 stanovuje následující podmínky:

„Pro zjištění existence zneužití je jednak nezbytné, aby výsledkem dotčených plnění přes formální použití podmínek stanovených relevantními ustanoveními [ ... ] předpisů [ ... ] bylo získání daňového zvýhodnění, jehož poskytnutí by bylo v rozporu s cílem sledovaným těmito ustanoveními. Krom toho musí ze všech objektivních okolností vyplývat, že hlavním účelem dotčených plnění je získání daňového zvýhodnění. "

NSS v souladu s tímto rozhodnutím stanovil (.pdf, str. 14, písm. a) a b)) dvě podmínky zneužití práva v daňové oblasti: 1) hlavním účelem jednání daňového subjektu v hospodářské činnosti je získání daňového zvýhodnění, 2) přiznání práva by bylo v rozporu se smyslem a účelem zákona.

Co se týče postavení NSS, tak Nejvyšší správní soud působí jako vrcholný orgán správního soudnictví a podává výklad týkající se mj. správního i daňového řádu. Proti jeho rozhodnutí lze však podat stížnost k Ústavnímu soudu, který může rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušit. Výrok poslance Kalouska vzhledem k výše uvedenému hodnotíme jako pravdivý.

Zákon o daních z příjmů je v platnosti již od 18. prosince 1992, v roce 1993 nastala jeho účinnost. Přestože zákon byl ve všech směrech aktivní a účinný již od roku 1993, korunové dluhopisy byly dle dat serveru Kurzy.cz poprvé státem vydány (tzv. emitovány) v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí.

Premiéra korunových dluhopisů vyvolala vlnu emise takových dluhopisů na konci roku 2011, jejich vydávání zcela markantně vrcholilo na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6). V době před rokem 2013 však kromě státu rozsáhle emitovaly i soukromé firmy.

Co se týče mediální pozornosti, té se korunovým dluhopisům dostalo opravdu hojně, zejména pak v roce 2012 (příkladně iDNES.cz, Patria.cz, Finance.cz či IHNED.cz). Přímo jako legální formu optimalizace jej popisují například server Ucetni-portal.cz nebo Investujeme.cz. Oproti tomu vyjádření ministerstva financí bylo zdrženlivější k výzvám k optimalizaci, potvrzuje však legalitu celého procesu a vysvětluje jeho fungování a původní záměr.

Podíváme-li se na mediální zprávy před rokem 2011, je zjevné, že korunové dluhopisy v podstatě nebyly tématem. I občasné zmínky vyznívaly spíše skepticky a bez vidiny potenciálu v jejich optimalizačním charakteru.

Generální ředitelství Finanční správy podléhá ministerstvu financí, ovšem jednotlivé ředitele odborů jmenuje státní tajemník. Finanční správa je ale přímo řízeným orgánem, jehož generálního ředitele skutečně jmenuje ministr financí.

Finanční správa ČR je jedním z odborů podřízených ministerstvu financí. Ta dále zřizuje „Generální finanční ředitelství, Odvolací finanční ředitelství a finanční úřady, které jsou správními úřady a organizačními složkami státu“ § 1(2). Tyto sekce tedy rovněž podle z. č. 456/2011 Sb. podléhají ministerstvu financí.

Jmenování i odvolání generálního ředitele se ovšem řídí zákonem o státní službě (z. č. 234/2014 Sb.). V něm, v § 57(1) stojí, že: „Ředitele odboru v ministerstvu nebo v Úřadu vlády jmenuje státní tajemník na základě výsledku výběrového řízení. V jiném správním úřadu jmenuje ředitele odboru na základě výsledku výběrového řízení vedoucí služebního úřadu.“ Státním tajemníkem ministerstva financí je od roku 2015 Jan Sixta, který má současně podle § 60(1) pravomoc ředitele i odvolat. Státního tajemníka jmenuje vláda na návrh ministra financí, ta ho ovšem podobně jako ředitele sekce podle § 60(1) odvolá. Ministr financí zde tedy nemá v žádném z příkladů odvolací pravomoc.

Přestože Finanční správa spadá pod odbor 25 - Strategie daňové politiky, spolupráce a správy, jedná se o přímo řízenou organizaci, nad níž stojí pouze samotné ministerstvo. V tomto případě se proto na jmenování i odvolání podílí „vedoucího služebního úřadu“, tedy samotný ministr.

Podobně jako roku 2014 odvolal ministr dopravy Prachař (ANO 2011) generálního ředitele Ředitelství silnic a dálnic, tak loni odvolal ministr zemědělství Jurečka (KDU-ČSL) gen. ředitele pro Povodí Moravy.

Informace k verifikování výroku nejsou dohledatelné ve veřejných zdrojích, proto jsme se obrátili na Generální finanční ředitelství. Tisková mluvčí Petra Petlachová pro Demagog.cz uvedla:

"z vyjádření není dostatečně zřejmé, co myslí pan ministr Jurečka vratkou daně či párováním faktur. Obecně lze uvést, že se zavedením institutu kontrolního hlášení (s účinností od 1.1.2016) má Finanční správa ČR k dispozici v aktuálním čase informace o vybraných vzájemných transakcí mezi dodavatelem a odběratelem. Na základě tohoto je tedy schopna před vrácením tzv. nadměrného odpočtu ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ověřit, zda daň na vstupu, kterou vykázal odběratele v rámci daňového přiznání (a kontrolního hlášení) a ze které si uplatňuje nárok na odpočet, byla uvedena a odvedena v daňovém přiznání (a kontrolním hlášení) dodavatele. Před zavedením kontrolního hlášení bylo nezbytné tyto informace získat v rámci daňového řízení, které bylo časově velmi náročné a v případě, kdy dodavatel byl tzv. nekontaktní obchodník, i někdy zcela nemožné provést."
Z odpovědi tedy vyplývá, že před zavedením kontrolního hlášení existovaly situace, za kterých finananční úřad nebyl schopný spolehlivě dohledat informace o oprávnění žádosti o vratku. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Jako náměstek ministra obrany nesl Miroslav Kalousek pracovněprávní odpovědnost, v rovině politické pak za něj zodpovídal ministr obrany Výborný. Předseda TOP 09 se skutečně za dobu své kariéry stal terčem řady nařčení, zároveň však nebyl nikdy trestně stíhán - taková informace není dohledatelná. Zmínku o tom, zda se někdy dopustil jednání v rozporu s pokyny svých nadřízených, nehodnotíme. Reálně ji nelze nijak ověřit.

Miroslav Kalousek působil v letech 1993–1998 jako náměstek ministra obrany pro rozpočet a armádní „akvizice“. Vzhledem k neexistenci zákona o státní službě se právní vztahy náměstků a dalších resortních úředníků řídily tehdejším zákoníkem práce a jako náměstek Miroslav Kalousek opravdu nesl pracovněprávní odpovědnost.

Co se týče politické odpovědnosti, ministerstvo je monokratický orgán řízený ministrem, tudíž za jeho činnost nese politickou odpovědnost zásadně příslušný ministr. V letech 1996–1998 zastával pozici ministra obrany Miloslav Výborný z KDU-ČSL.

Zákon o registru smluv byl do Poslanecké sněmovny načten již v prosinci 2013, tedy více než před třemi lety. Vzhledem k tomu, že Kalousek argumentuje právě tím, že byl zákon předložen dávno, hodnotíme tento výrok jako pravdivý.

Během jednání o zákonu o registru smluv byla načtena řada pozměňovacích návrhů. Návrh, aby soukromé subjekty, které pobírají dotace, zveřejňovaly své smlouvy, nepředložil Miroslav Kalousek ani Martin Plíšek (tedy poslanci TOP 09).

Podobný návrh přeložil poslanec Zemánek (str. 14, návrh „N“) z ČSSD. Jeho verze obsahovala rovněž limit 20 milionů korun, od nějž se měly smlouvy zveřejňovat, pokud soukromá firma dostane alespoň tolik korun ročně na dotacích. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, návrh nepředkládali Kalousek nebo Plíšek, ale vládní poslanec. Neplatí ani to, že se měla povinnost zveřejňování týkat všech případů.

Kalousek tento návrh ve sněmovně podpořil v hlasování a rovněž o něm poté mluvil. Nebyl však jeho předkladatelem.

Tržby v maloobchodě vzrostly v roce 2016 o 5,6 %, a to i díky tomu, že české ekonomice se v v tomto období dařilo růst tempem 2,3 %. Vyšší tržby ukazují na vyšší spotřebu, což následně vede k tomu, že se v absolutních číslech prodají větší objemy zboží a služeb, a tedy i s tím související absolutní výběr DPH. Inkaso DPH v roce 2016 bylo meziročně vyšší o 3,8 %. Výběr DPH tak vzrostl pomaleji než maloobchodní tržby.

Nicméně je třeba upozornit na některé limity Kalouskova tvrzení. Předně do maloobchodních tržeb nespadají všechny položky podléhající DPH - např. nemovitosti nebo část služeb. Vyšší maloobchodní tržby tedy nemusí automaticky znamenat, že by mělo o stejnou výši růst DPH. Záleží na více faktorech.

Dále tržby jako takové nejsou to samé jako přidaná hodnota. Obrazně řečeno - že někdo utržil dvojnásobek, neznamená, že bude platit/odvádět dvojnásobek na DPH, protože může mít vyšší vstupní náklady. Je více sazeb, takže může dojít k přelivu mezi sazbami - ať už proto, že lidé více kupují nízko/vícedaněné zboží, nebo proto, že se něco překlasifikovalo.

Výrok z tohoto důvodu hodnotíme jako zavádějící, protože byť Kalousek podává správná čísla, jejich význam dezinterpretuje.