Přehled ověřených výroků

Tržby v maloobchodě vzrostly v roce 2016 o 5,6 %, a to i díky tomu, že české ekonomice se v v tomto období dařilo růst tempem 2,3 %. Vyšší tržby ukazují na vyšší spotřebu, což následně vede k tomu, že se v absolutních číslech prodají větší objemy zboží a služeb, a tedy i s tím související absolutní výběr DPH. Inkaso DPH v roce 2016 bylo meziročně vyšší o 3,8 %. Výběr DPH tak vzrostl pomaleji než maloobchodní tržby.

Nicméně je třeba upozornit na některé limity Kalouskova tvrzení. Předně do maloobchodních tržeb nespadají všechny položky podléhající DPH - např. nemovitosti nebo část služeb. Vyšší maloobchodní tržby tedy nemusí automaticky znamenat, že by mělo o stejnou výši růst DPH. Záleží na více faktorech.

Dále tržby jako takové nejsou to samé jako přidaná hodnota. Obrazně řečeno - že někdo utržil dvojnásobek, neznamená, že bude platit/odvádět dvojnásobek na DPH, protože může mít vyšší vstupní náklady. Je více sazeb, takže může dojít k přelivu mezi sazbami - ať už proto, že lidé více kupují nízko/vícedaněné zboží, nebo proto, že se něco překlasifikovalo.

Výrok z tohoto důvodu hodnotíme jako zavádějící, protože byť Kalousek podává správná čísla, jejich význam dezinterpretuje.

Schwarzenberg mluví o tom, že TOP 09 doplatila na účast v minulé vládě a vyjmenovává dva faktory, které jsou podle něj zásadní. Prvním je právě zmíněná hospodářská situace, jako druhou věc pojmenovává různé kauzy a skandály (konkrétně uvádí Věci veřejné a Janu Nagyovou).

Čestný předseda TOP 09 má pravdu v tom, že v době vlády Petra Nečase ekonomika setrvávala v nízkých (či záporných) růstech ekonomiky. To samo o sobě mohlo mít vliv na voličské chování a také na preference jednotlivých stran, nedá se to ovšem fakticky doložit. Dodejme, že nelze ani přesně kvantifikovat, jaký vliv mají jednotlivé vlády na tvorbu růstu ekonomiky. Je nepochybné, že země jako Česká republika je ovlivňována tím, jak se vyvíjí globální a také evropská ekonomika.

Lidé berou při hodnocení vlády (a při volbách) v potaz více faktorů, jako je stabilita vlády, komunikace s veřejností, personální složení vlády nebo sympatie s předsedou vlády, jak vyplývá z výzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (.pdf, str. 1).

Pro hodnocení hospodářské situace jsme použili ukazatel růstu hrubého domácího produktu. Za vlády Petra Nečase (2010–2013) byl podle údajů Eurostatu průměrný meziroční růst HDP v České republice 0,75 %. Za vlády Bohuslava Sobotky (2014–2017) šlo o 3,2 %.

Jak vyplývá z výzkumu CVVM (.pdf, str. 1), současnou hospodářskou situaci v České republice hodnotí pozitivně 38 % české veřejnosti, negativně ji hodnotí 21 % a 41 % obyvatel se k ní staví neutrálně nebo ji neumí posoudit.

Na počátku funkčního období současné vlády Bohuslava Sobotky hodnotilo hospodářskou situaci pozitivně 8 % lidí, přičemž dnes jde o číslo 38 %. Negativně hodnotilo hospodářskou situaci na počátku funkčního období současné vlády 59 % lidí a dnes je to 21 %, jak zjistilo CVVM (.pdf, str. 2).

Na počátku funkčního období vlády Petra Nečase hodnotilo hospodářskou situaci pozitivně 8 % obyvatel a na konci 6 %. Negativně hodnotilo hospodářskou situaci zpočátku 64 % lidí a posléze 66 % lidí, jak zjistilo na počátku (.pdf, str. 1) i na konci (.pdf, str. 2) tohoto funkčního období CVVM.

S činností vlády Petra Nečase vyjadřovalo podle výzkumu CVVM (.pdf, str. 3) spokojenost v průběhu funkčního období 8–26 % občanů. Spokojenost s vládou měla v průběhu času klesající tendenci.

S činností vlády Bohuslava Sobotky vyjadřovalo podle výzkumu CVVM (.pdf, str. 3) spokojenost v průběhu funkčního období 31–49 % občanů. Spokojenost s vládou má v průběhu času spíše klesající tendenci.

Za funkční období současné vlády vykazují národohospodářské údaje vyšší růst, než za období Nečasovy vlády. Současná vláda se zároveň dle výzkumů veřejného mínění těší větší spokojenosti občanů.

Schwarzenbergův výrok směřuje k tomu, že dobrý vliv ekonomiky je vždy připisován vládě, která má díky tomu vyšší podporu. Je nepochybné, že dobrá ekonomická situace vládě a jejím členům neubližuje, jde ovšem o jeden z řady faktorů, které mají vliv na preference jednotlivých stran. Tento vliv není možné z dostupných dat nijak kvantifikovat, a proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Poslanecká sněmovna přijala 15. března 2017 usnesení, v němž po ministru financí Andreji Babišovi (ANO) žádá, aby do 30. dubna 2017 vysvětlil své příjmy, které použil na nákup dluhopisů společnosti Agrofert, a.s. jím samým jakožto fyzickou osobou.

26. dubna 2017 přinesl zpravodajský server Deník.cz informaci, že poradci premiéra Sobotky (ČSSD) vypracovali materiál (.pdf) nazvaný Analytický souhrn kauz a nezodpovězené otázky souvisejícís podnikáním ministra financí A. Babiše, který podrobně popisuje nejasnosti týkající se podnikatelské minulosti Andreje Babiše. Obsahuje také jakýsi souhrn formulovaný ve 22 nezodpovězených otázkách (str. 34). Je třeba dodat, že zmíněný materiál zahrnuje také přílohy a seznam použitých zdrojů (str. 35).

Ačkoliv výše uvedený analytický materiál žádá (stejně jako usnesení Poslanecké sněmovny) vysvětlení pozadí operace s korunovými dluhopisy, což je jednoznačně hlavní téma textu (sahá do minulosti a požaduje vysvětlení souvisejících obchodních aktivit Babiše), nelze říci, že se Sobotkův materiál týká výhradně kauzy korunových dluhopisů. Řeší i některé další otázky, které požadovala v obecnější podobě Poslanecká sněmovna.

Nicméně Babiš mluví o tom, že tento dotaz se objevil veřejně jen pár dní před vypršením termínu, kdy měl sněmovně odpovědět (což učinil 28. dubna). V tomto je třeba dát mu za pravdu - výzvy nebyly fakticky spojeny a jde spíše o součást dalšího tlaku na ministra financí ze strany koaličního partnera.

Sobotkova analýza od Babiše žádá například také vysvětlení miliardových finančních operací kolem společnosti IMOBA (a další otázky týkající se těchto finančních operací), proč Babiš lživě tvrdil, že společnost Hartenberg je investiční fond, když dle České národní banky není (ČNB podle analýzy takový fond neregistruje), nebo kdo byl skutečným vlastníkem společnosti O.F.I. a z jakých peněz tato společnost v 90. letech financovala své investice.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť to, jak Andrej Babiš zachází s jím vysloveným údajem, je ve skutečnosti hrou s čísly.

Andrej Babiš v souvislosti s výběrem 604 miliard navíc čerpá z výše uvedené tabulky, která je dostupná v PR materiálu (str. 9), jenž hodnotí jeho působení v čele ministerstva financí.

Lze pozorovat, že Babiš ve svém výroku vychází z informace, o kolik se celkově zvýšil výběr daní v jednotlivých letech oproti roku 2013. Ten tedy bere Babiš jako referenční.

Takové srovnání je ovšem manipulativní, Babiš nesrovnává jednotlivé roky mezi sebou postupně, jak rostl výběr daní a pojistného, ale sčítá ke každému dalšímu roku znovu celý rozdíl mezi rokem 2013 a daným rokem. Byť už v jednotlivých předchozích letech tento přírůstek jednou (nebo víckrát) započítal.

Každý další přírustek v Babišově podání obsahuje již přičtený přírůstek z minulého roku. Např. za rok 2014 počítá s přírůstkem cca 53 miliard, v roce 2015 pak jde o 125 miliard. Těchto 125 miliard ovšem v sobě obsahuje i uvedených 53 miliard z roku 2014, nicméně Babiš/jeho tým je opětovně počítá jako nový nárůst.

Dodejme, že vycházíme-li z veřejně dostupných dat ministerstva financí, jsou údaje pro nárůst příjmů jiné, než jaké Babiš uvádí.

Během jara roku 2015 se členské státy Evropské unie rozhodly řešit migrační krizi. V té době se totiž především v Itálii, Řecku, Rakousku, Maďarsku a Německu výrazně zvýšil počet migrantů a žadatelů o azyl z Afriky a Blízkého východu. Snaha Evropské unie spočívala v tom, aby byli uprchlíci přerozděleni do všech států a aby se již radikálně a nekontrolovaně nezvyšoval počet migrantů v nejvíce zasažených státech.

První řešení předložila Evropská komise v květnu 2015. Jednalo se o klíč, který měl přerozdělovat migranty státům na základě rozlohy země, vyspělosti její ekonomiky, míry nezaměstnanosti či počtu dosud přijatých žadatelů o azyl. Česko podle něj mělo přijmout 2,98 procent úspěšných žadatelů o azyl z řad migrantů a dobrovolně 525 (2,63 procenta) migrantů z uprchlických táborů mimo Evropu. Česká republika tak měla do dvou let přijmout 1863 uprchlíků.

Tyto kvóty byly Evropským parlamentem zamítnuty a bylo rozhodnuto, že si státy přerozdělí uprchlíky podle stejného principu, ale na dobrovolné bázi.

Premiér Bohuslav Sobotka za Českou republiku deklaroval, že přijmeme 1100 migrantů z Itálie a Řecka a další čtyři stovky z uprchlických táborů mimo území Evropské unie (z tzv. třetích zemí). To schválila i vláda České republiky na svém jednání 8. července 2015. Pro hlasovalo (.doc, bod 24) všech přítomných 16 členů vlády - tedy zástupci všech tří koaličních stran.

Další verze kvót se začala projednávat na přelomu srpna a září roku 2015, kdy se opět zvýšil počet příchozích migrantů do států Evropské unie. Na jednání Rady Evropské unie je 21. září schváliliministři vnitra členských států. Proti kvótám byli ministři vnitra České republiky, Slovenska, Maďarska a Rumunska, finský ministr vnitra se zdržel hlasování.

Podle těchto nových kvót mělo být České republice přiděleno 1591 migrantů, kteří zažádali o azyl v Itálii a Řecku (původně i Maďarsku, jež se následně do tohoto procesu nezapojilo). V platnosti však nadále zůstalo i dobrovolné přijetí 1100 běženců z těchto dvou států a 400 z třetích zemí. Celkově tak Česká republika měla přijmout 3091 uprchlíků. V rámci těch, kteří se dostali na území Evropské unie, jde o 2691 osob.

Výrok prezidenta Miloše Zemana hodnotíme jako nepravdivý. Faktem je, že prvotní řešení předkládala Evropská komise, na její pokyn však uprchlíci nebyli přerozděleni. První přerozdělení bylo sice podobné návrhu Evropské komise, mělo však jít o dobrovolné přijetí. Závazné kvóty odhlasovali ministři vnitra států Evropské unie, nešlo tedy o nařízení Evropské komise. Na základě dobrovolného a závazného přijetí, které odhlasovali ministři vnitra, měla Česká republika přijmout během dvou let 3091 uprchlíků, nikoliv 6200.

Rušení ministerstev je opravdu tématem posledních vlád i některých stran v předvolebních kampaních minimálně v posledních dvou volebních obdobích.

V roce 2012 mluvila o snížení počtu ministerstev vláda Petra Nečase.

Ve volebních programech pro předčasné volby přišly s nápadem na rušení ministerstev např. ODS či TOP 09. Občanští demokraté (str. 6) hovořili o sloučení MPO s ministerstvem dopravy a dále o sloučení MŽP, MZe a MMR. Rušení některých ministerstev slibovala rovněž TOP 09 - ta chtěla vytvořit ministerstvo hospodářství spojením MPO, MMR a MD.

O rušení ministerstva pro místní rozvoj hovořil rovněž volební program ODS v roce 2010 (str. 35). U předvolebních kampaní najdeme také sliby o zeštíhlení státní správy pomocí rušení ministerstev. MMR by před volbami v roce 2009 zrušila ODS i nově vzniklá TOP 09.

To, že se téma rušení ministerstev ve veřejném prostoru objevuje opakovaně, dokládá i souhrn, který byl představen přímo v pořadu Otázky Václava Moravce (čas 52:35). Dodejme, že k žádnému rušení vyjma ministerstva informatiky v této době nedošlo.

Za posledních 20 let (1996–2016) se narodilo 2 161 901 živých dětí. V předchozích 20 letech (1976–1996) to bylo 2 891 454 živých dětí. Za posledních 20 let je tedy úbytek pouze 729 553, ne milion, jak je vidět v následujícím grafu:

Podle dat českého statistického úřadu počet žáků na učňovských oborech opravdu každoročně klesá. V porovnání školního roku 2005/06 a posledních dat za rok 2015/2016 klesl o zhruba 46 tisíc:

Podívejme se ale na to, kolik procent z žáků na středním stupni vzdělávání tvoří studenti v oborech s výučním listem. Od roku 2005 do 2016 došlo k poklesu o 2 %: v roce 2005/2006 studovalo 24 % studentů obor s výučním listem, o deset let později 21 % ze všech studentů na středních školách. Na procentuální zastoupení se zaměřujeme proto, že na rozdíl od absolutního počtu není zkreslen celkovým poklesem studentů, ke kterému kvůli nižší porodnosti nepochybně dochází. Ve výroku Bělobrádka by proto mělo jít hlavně o proporcionální (tj. procentuální) zastoupení žáků na oborech s vyučením.

Nyní se vyjádříme ke Gaussově křivce, kterou Bělobrádek zmiňuje. Gaussovo rozdělení, nebo také normální, je rozdělení v populaci, v tomto případě myšleno inteligenční rozdělení. Opět platí, že zde jde o procenta lidí v populaci, kteří mají konkrétně vysokou inteligenci (měřenou testy IQ) – tato proporce se v čase nemění, největší procento populace se pohybuje okolo průměru (68 % populace) a menší dosahuje geniality nebo je naopak mentálně na nižší úrovni.

Pokud tedy Pavel Bělobrádek říká, že na Gaussově křivce kvůli menšímu počtu dětí něco „chybí“, není to úplně korektní argumentace: rozložení inteligence dětí se nemění, pouze se „kopec“ z grafu sníží, takže je ve všech částech populace méně lidí.

Změna ovšem může nastat například v tom, že gymnázia nebo školy zakončené maturitou nenaplní své kapacity dětmi s vyšším IQ, a proto mohou snižovat požadavky na studenty a nabírat více dětí s nižším IQ. To bude pravděpodobně případ propadu u škol s výučním listem: jak ukazuje výše publikovaná tabulka, skoro u všech typů vzdělání došlo k poklesu žáků, nárůst najdeme hlavně u všeobecných škol s maturitou (ze kterých poté žáci nejčastěji míří na vysokou školu).

V únoru 2017 předložila skupina poslanců návrh novely ústavního zákona o bezpečnosti ČR. Tato novela fakticky do zákona zakotvuje následující ustanovení:

„(3) Občané České republiky mají právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo k naplňování úkolů uvedených v odstavci 2. Toto právo může být zákonem omezeno a zákonem mohou být stanoveny další podmínky jeho výkonu, je-li to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, veřejného pořádku a bezpečnosti, životů a zdraví nebo pro předcházení trestným činům.“

Daná novela byla veřejně velmi diskutována zejména v souvislosti s evropskou směrnicí o držení zbraní, předkladatelé si od potenciálního přijetí návrhu slibují zachování množství i charakteru zbraní v zemi. Nakolik k tomu daná předloha vede, nehodnotíme.

Návrh prošel Poslaneckou sněmovnou, nyní jej má projednávat Senát. Média referovala o tom, že část senátorů není přijetí nakloněna. V každém případě projednávání zákona nebylo ukončeno, nebyl tedy doposud přijat a tím pádem ani neplatí, resp. není účinný. Jelikož jde o návrh ústavního zákona, je schválení ústavní většinou senátorů nezbytnou podmínkou pro přijetí tohoto opatření.

Kalousek má pravdu v tom, že názor Babiše na jednotnou evropskou měnu prošel mezi lety 2014 a 2017 značným vývojem. Pravdou už ovšem není, že by Babiš v roce 2014 horoval pro okamžité zavedení eura. Ve skutečnosti mluvil o tom, že to za Sobotkovy vlády není reálné, hovořil o nejbližším termínu za šest let. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako nepravdivý.

Bývalý ministr financí Andrej Babiš byl v roce 2014 pro zavedení eura. Nicméně nebyl příznivcem rychlého zavedení, nýbrž pomalého. V únoru 2014 uvedl, že euro nebude v Česku zavedeno dříve jak za šest let. „Myslím, že této vlády se to nedotkne,“uvedl tehdy Babiš v chatu na Facebooku. Po schůzce s prezidentem Zemanem před jmenováním vlády také prohlásil, že s budoucím přijetím eura nemá problém, ale že by Česká republika neměla ručit za závazky Španělska a Řecka.

„Myslím si, že cesta k euru je dlouhá. Víceméně jsme se domluvili, že začneme fiskálním paktem, který také má různé koalternativy. To by měl být první krok, už jsem se ale vyjádřil v minulosti, že určitě není reálné, aby naše vláda mohla realizovat vstup do eurozóny,“ uvedl Babiš poté, co vláda schválila své programové prohlášení.

V polovině roku 2015 pak Babiš navrhoval, aby se o zavedení eura konalo referendum, které by nebylo závazné a konalo se společně s parlamentními volbami v roce 2017. Výhody zavedení eura v té době viděl Babiš zejména ve stabilitě vývozu a dovozu a v tom, že euro může sloužit jako dobrý indikátor při zahraničních investicích.Jako negativa uváděl, že by Česká republika musela ručit za závazky jiných států.

V červnu 2017 ale Babiš začal od pozitiv přijetí eura ustupovat. „Eurozóna byl ekonomický projekt, stal se politickým. A já nechci ručit za řecké dluhy, za italské banky, nechci být součástí tohoto systému, protože to nám nic dobrého nepřinese,“ uvedl. Babiš také považuje zachování vlastní měny za vhodný nástroj pro řešení hospodářských krizí. Vstup do eurozóny by podle Babiše oslabil samostatné rozhodování České republiky.

Na konci června 2017 se Babiš postavil proti euru striktněji. „Žádné euro. Nechci euro. Euro tady nechceme,“ uvedl Babiš. „Každý ví, že je to krachující podnik. Je to o naší suverenitě. Chci českou korunu a nezávislou centrální banku. Nechci další věc, do které bude zasahovat Brusel,“ vysvětloval svůj postoj k euru.

V roce 2015 byl opravdu ekonomický růst ČR 4,5 % na rozdíl od Německa, kde dosáhl pouze 1,7 %. Dotace z evropských fondů se rozdělují v sedmiletých cyklech, dnes jsme v cyklu 2014–2020. Zmiňovaná dočerpávání z minulého cyklu v roce 2015 jsou součástí pravidla N+2, které zaručuje, že dotace bude vyplacena i po ukončení předchozího cyklu. Pokud projekty započaté na konci období během dvou let splní závazky, bude jim zpětně vyplacená dotace z předchozího dotačního cyklu.

Nelze ale ověřit, kolik konkrétně dočerpávalo ministerstvo dopravy na konci roku 2015. Za dotační cyklus 2007–2013 celkově vyplatilo 95,3 % dotací (z celkové alokace fondů EU ministerstvu dopravy), o peníze z EU si ale požádali jenom u 67 %. Celkově všechny resorty nedočerpaly méně než 10 mld. Kč proti prvotním odhadům, které byly mnohem vyšší. Podle závěru Nejvyššího kontrolního úřadu byla na konci roku 2013 Česká republika čtvrtým nejhorším státem v čerpání evropských dotací za období 2007–2013.

Zpráva NKÚ kritizovala problémy českých resortů s čerpáním dotací s odhadem (str. 43)nedočerpání na konci období 2014–2020 pohybujícím se mezi 38,6–105 mld. Kč (tj. v nejlepším případě 3x více než za minulé období). Česká republika celkově ke konci května letošního roku požádala o zaslání jen 26,8 mld. Kč (4,4 %) z celkových 646 mld. Kč, které EU pro ČR uvolnila.