Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože informace o čerpání úvěru stranou nebo o osobním ručení nejsou veřejně zjistitelné. Není však od věci zmínit, že Tomio Okamura uváděl v roce 2013 jako zdroj financí pro svou předešlou stranu úvěr od Fio banky, ačkoliv dnes tvrdí, že v roce 2013 jeho strana úvěr nedostala.

Strana Svoboda a přímá demokracie – Tomio Okamura byla na ministerstvu vnitra zaregistrována v červnu 2015. Úsvit přímé demokracie, dnes fungující pod názvem Úsvit – Národní koalice, vznikl v červnu 2013, čtyři měsíce před sněmovními volbami na podzim 2013.

Okamura tvrdí, že Úsvit na úvěr nedosáhl, protože neměl historii, o to zajímavější je jeho tvrzení z 2. října 2013, tedy z doby tři týdny před volbami, kdy jeho Úsvit Transparency International označila za stranu s nejméně transparentním financováním. Tehdy na svém facebookovém profilu uvedl: „Je to prokazatelná účelová lež. Financování kampaně hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia okamury nemůže být transparetnější - vzali jsme si u Fio banky úvěr a otevřeli jsme si jako jedni z prvních transparentní účet.“

Více informací by mohla poskytnout výroční zpráva Úsvitu za rok 2013, ta je nicméně na internetu nedostupná, dokument je možné vidět v Poslanecké sněmovně, kam jsou podle zákona č. 424/1991 Sb. výroční zprávy ukládány a pro veřejnost dostupné v Kanceláři Poslanecké sněmovny.

Informace o úvěru pro SPD a jeho detailech jsou z veřejně dostupných zdrojů nedohledatelné. Při pátrání po financování strany Tomia Okamury nebyly úspěšné ani Lidové noviny. Tajemník hnutí Jaroslav Staník na otázku Martina Shabu ohledně financování kampaně odpověděl: „Proč to potřebujete vědět? Chcete nás pošpinit? Kdybyste nás sledoval a neházel na nás špínu, věděl byste, že jsme si u Fio banky vzali úvěr 18 milionů korun.“

Celistvé informace o úvěru transparentní účet strany neuvádí. Strana však v letošním roce již třikrát z účtu odeslala Fio bance peníze jako splátku úvěru, poprvé 1. června částku 2,414 mil. Kč, podruhé 14. června částku 1,125 mil. Kč a 26. září znovu 1,125 mil. Kč.

Prohlášením kancléřky Merkelové o otevření hranic Německo opravdu porušilo evropské právo, konkrétně nařízení Dublin III týkající se kritérií pro určení členského státu příslušného pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Nejdřív si popišme situaci ze dní 4. a 5. září, kdy migrační krize dosáhla svého vrcholu. Čtvrtého září kolem 21. hodiny rozhodla Orbánova vláda, že Maďarsko už není schopno imigranty registrovat a autobusy je proto přivezly na hranici s Rakouskem. Z toho důvodu Němci a Rakušani otevřeli své hranice. Německo chtělo původně otevřít hranice jen krátkodobě, hranice nakonec zůstaly pro uprchlíky otevřené šest měsíců.

Toto otevření hranic však znamenalo, že Německo začalo přijímat uprchlíky bez ohledu na to, kde překročili hranice Evropské unie, což bylo v rozporu s nařízením Dublin III, podle kterého (.pdf, čl. 13 odst. 1) je i v případě nedovoleného překročení hranice EU příslušný k posouzení žádosti ten členský stát, na jehož území vstoupil žadatel jako první. Soudní dvůr EU toto pochybení vůči Dublinskému nařízení potvrdil (bod 83 a 84 odůvodnění a druhý výrok rozhodnutí). Státy podle něj dublinské nařízení nemohou překračovat ani z humanitárních důvodů.

Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii schválila vláda 24. března 2014 a souhlas s ratifikací vydal 27. srpna také Senát.

Přesto zůstává smlouva stále neschválená, chybí ratifikace poslanci a také prezidentem. Koalice má v Poslanecké sněmovně většinu, smlouvu mohla schválit během celého volebního období. Prozatím prošel dokument pouze prvním čtením, které proběhlo již v roce 2014. Vláda měla tedy fakticky tři roky času prohlasovat smlouvu ve druhém čtení.

U mezinárodních smluv jsou v Poslanecké sněmovně pouze dvě čtení a čistě teoreticky je možné, že se smlouva stihne projednat ještě během září. Prozatím se tak ovšem nestalo, závazek tak hodnotíme jako nesplněný. Vláda sice danou smlouvu schválila, bez ratifikace jde ovšem pouze o deklaratorní postoj.

Účelem smlouvy je posílit hospodářský pilíř Hospodářské a měnové unie. K tomu má dojít prostřednictvím tří opatření: zpřísnění rozpočtové kázně, posílení koordinace hospodářských politik a zlepšení správy eurozóny. Jedná se například o zajištění vyrovnaného nebo přebytkového veřejného rozpočtu.

Fiskální pakt v současnosti znamená hlavně možnost České republiky účastnit se na vybraných jednáních summitů eurozóny. Závaznost plnit fiskální pakt však mají jenom státy platící eurem.

Od roku 2008 se novelou zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů Nejvyšší správní soud stalkárným soudem ve věcech soudců a státních zástupců. Po změně exekučního pořádku v roce 2009 se stal kárným soudem i ve věcech exekutorů. V řízeních ve věcech

exekutorů rozhodovaly stejné senáty, které rozhodovaly ve věcech soudců. Ještě v tom samém roce byly Nejvyšším správním soudem vytvořeny kárné senáty rozhodující ve věcech exekutorů.

Kárný soud jedná v senátech ve věcech soudců podle zákona č. 7/2002 Sb. § 4 odst. 1: „Jde-li o řízení ve věcech soudců, kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce, soudce a 3 přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu, jeho zástupce je soudcem Nejvyššího soudu a další člen senátu z řad soudců je soudcem vrchního, krajského nebo okresního soudu. Jde-li o řízení ve věcech soudců rozhodujících ve správním soudnictví, je předsedou senátu soudce Nejvyššího soudu a jeho zástupcem soudce Nejvyššího správního soudu. Mezi přísedícími musí být vždy nejméně jeden státní zástupce, jeden advokát a jedna osoba vykonávající jiné právnické povolání, je-li zapsána v seznamu přísedících pro řízení ve věcech soudců.“

Řízení kárného soudu ve věcech státních zástupců je upravené ve stejném zákoně v § 4 písm. a odst. 1: „Jde-li o řízení ve věcech státních zástupců, kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce a 4 přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu a jeho zástupce je soudcem Nejvyššího soudu. Dva z přísedících jsou státní zástupci, dva jsou osoby navržené podle odstavce 4 věty třetí. Mezi přísedícími, kteří nejsou státními zástupci, musí být vždy nejméně jeden advokát a jedna osoba vykonávající jiné právnické povolání, je-li zapsána v seznamu přísedících pro řízení ve věcech soudců.“

Stejně tak i řízení kárného soudu ve věcech exekutorů je upravené tímto zákonem v § 4 písm. b odst. 1: „Jde-li o řízení ve věcech soudních exekutorů, kárný soud jedná a rozhoduje v senátech složených z předsedy senátu, jeho zástupce a 4 přísedících. Předseda senátu je soudcem Nejvyššího správního soudu a jeho zástupce je soudcem Nejvyššího soudu. Dva z přísedících jsou soudní exekutoři, dva jsou osoby navržené podle odstavce 4 věty třetí a čtvrté. Mezi přísedícími, kteří nejsou soudními exekutory, musí být vždy nejméně jeden advokát a jedna osoba navržená Veřejným ochráncem práv.“

Ivan Bartoš má pravdu v tom, že členové kárných senátů na Nejvyšším správním soudu nejsou vybíraní náhodně z ulice. Ve složení senátu ze soudců a nesoudců se shoduje jen s kárným soudem ve věcech soudců. Při senátech kárných soudů státních zástupců a exekutorů je počet soudců nižší.

Výrok pochází z úst představitelů Estonska, potvrzuje jej OECD i týdeník The Economist.

O úspěchu digitalizace v nejmenší pobaltské zemi referoval bývalý předseda estonské vlády Taavi Rõivas 3. května 2016 během vystoupení na půdě Mezinárodního mírového institutu.

Informaci zopakoval v říjnu téhož roku také estonský poslanec Kalle Palling na berlínském summitu digitálních technologií pořádaném organizací Readie.

@KallePalling: „Estonia saves 2% GDP with#egovernmentevery year#readie4digital@ReadieEU“
— DELab UW (@DELabUW) 11. října 2016

Stejný údaj zmiňuje i týdeník The Economist a článek na blogu OECD.

Dodejme, že úspora 2 % HDP by v Česku znamenala skutečně asi 94 miliard korun.

Zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů vstoupil v platnost již roku 2005. Přehled žádostí o připojení solární elektrárny nikde zveřejněn není, růst počtu solárních elektráren však můžeme snadno vypozorovat srovnáním výročních zpráv ERÚ z let 2008 (oddíl základní informace o subjektech, výběr solárních elektráren) a 2009 (oddíl výrobci elektřiny, ČEPS a RDPS, výběr solárních elektráren). Většina elektráren ve výběru byla uvedena do provozu až v roce 2009.

Vláda Mirka Topolánka padla skutečně 24. března 2009.

Nejvyšší kontrolní úřad v rámci jím prováděných kontrol zjistil nesrovnalosti ve vedení účetnictví a porušování pravidel při zadávání veřejných zakázek, ke kterým alespoň částečně došlo i za doby vládnutí současné vlády. Lze tak hovořit o plýtvání peněžními prostředky, k rozkrádání však nedošlo.

Nejvyšší kontrolní úřad je jednou z ústavních institucí, jeho úkolem je kontrola hospodaření státních orgánů se státním majetkem. Mezi kontrolované orgány patří mj. i ministerstva, přičemž médii za poslední rok proběhlo několik zpráv o chybách v účetnictví jednotlivých ministerstev.

Nesrovnalosti v účetnictví však neznamenají, že se na ministerstvech rozkrádá majetek. Znamená to pouze, že ministerstva porušila určité předpisy týkající se účetnictví, na což odkazují i konkrétní kontrolní zprávy NKÚ, ku příkladu u ministerstva financí jde o hned o několik porušení (.pdf, str. 15, 19, 20, 21, 23).

NKÚ se kromě účetnictví zabýval v předloňském a loňském roce náklady na nákup (.pdf, str. 2) kancelářských potřeb, školení, úklidu a oprav motorových vozidel u ministerstev obrany, práce a sociálních věcí a zemědělství. V tomto případě zjistil četná porušení předpisů o zadávání veřejných zakázek (.pdf, část III., str. 4–11). Kontrolováno bylo období 2013–2014, vzhledem k nástupu současné vlády se jí nákupy z roku 2013 netýkají.

Ministerstvo práce a sociálních věcí se posléze v tiskové zprávě (.pdf) ohradilo, že ceny za zakázky byly vyjednány předchozím vedením resortu a již v roce 2016, kdy úřad kontrolu provedl, se náklady za služby na ministerstvu výrazně snížily (.zip, druhá část). Zakázky ani vyjádření ostatních ministerstev se nám nalézt nepodařilo.

Závěry NKÚ tak podávají důkaz o „mrhání“ peněžními prostředky, ke kterým částečně docházelo i za úřadování současné vlády, termín rozkrádání však není na místě. Kontroloři NKÚ mají jako členové státního orgánu povinnost oznámit orgánům činným v trestním řízení okolnosti nasvědčují spáchání trestného činu a orgány činné v trestním řízení mají povinnost stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozví. Vzhledem k tomu, že za tato porušení nebyl trestně stíhán jediný člen ministerstva, nelze hovořit o rozkrádání.

Andrej Babiš hovořil o svých představách týkajících se volebního systému a koaličního vládnutí například 2. 9. 2015 v rozhovoru pro rádio Impuls, kde uvedl (v čase 9:30): „Koaliční vládnutí je samozřejmě problém... Já si myslím, že by měl být většinový (volební, pozn. Demagog.cz) systém, to znamená měla by vládnout jedna strana.“ Dne 10. října letošního roku Babiš na svém facebookovém profilu napsal: „Ano, ve volbách chceme zvítězit natolik, že nebude možné sestavit vládu ostatních stran proti nám.“ Jak vyplývá z výše uvedeného, Andrej Babiš skutečně projevuje určité sympatie k modelu jednobarevné vlády, lze tedy předpokládat, že by takovou možnost upřednostnil. Pro úplnost je však třeba dodat, že hovoří i o konkrétních možnostech koaličního vládnutí po letošních říjnových parlamentních volbách.

Například v rozhovoru pro zpravodajský server ČTK České noviny uvedl, že by si dovedl představit spolupráci s Piráty nebo některými dalšími stranami.

V reakci na porušení podmínek dublinského nařízení ze strany Německa jednají evropští politici skutečně o jeho reformě, návrh nového nařízení Dublin IV. se v současnosti projednává na půdě Rady a Evropského parlamentu. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Dublinská smlouva, na kterou Mirek Topolánek odkazuje, založila v roce 1990 tzv. dublinský systém, který slouží k určení příslušného státu k vyřízení žádostí osob žádajících o mezinárodní ochranu. Od ledna 2014 je v účinnosti třetí verze dublinského nařízení, která byla v průběhu migrační krize kritizována (.pdf, str. 2) za přílišnou rigiditu, což vyústilo v přetížení hraničních států (tj. Maďarska, Řecka a Itálie).

Co se týče porušení dublinského systému Německem, nejdřív si popišme situaci ze dní 4. a 5. září 2015, kdy migrační krize dosáhla svého vrcholu. Dne 4. září kolem 21. hodiny rozhodla Orbánova vláda, že Maďarsko už není schopno imigranty registrovat a autobusy je proto přivezly na hranici s Rakouskem. Z toho důvodu Němci a Rakušané otevřeli své hranice. Německo chtělo původně otevřít hranice jen krátkodobě, hranice nakonec zůstaly pro uprchlíky otevřené šest měsíců.

Toto otevření hranic však znamenalo, že Německo začalo přijímat uprchlíky bez ohledu na to, kde překročili hranice Evropské unie. To bylo v rozporu s nařízením Dublin III, podle kterého (.pdf, čl. 13 odst. 1) je i v případě nedovoleného překročení hranice EU příslušný k posouzení žádosti ten členský stát, na jehož území vstoupil žadatel jako první. Soudní dvůr EU toto pochybení vůči Dublinskému nařízení potvrdil (bod 83 a 84 odůvodnění a druhý výrok rozhodnutí). Státy podle něj dublinské nařízení nemohou překračovat ani z humanitárních důvodů.

V reakci na to navrhla Evropská komise reformu azylového systému, která je označována jako Dublin IV a přináší podstatné změny současného dublinského systému. Návrh se v současnosti projednává v Radě a Evropském parlamentu.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože Hilšer sice skutečně bojoval proti návrhu zákona o univerzitních nemocnicích za doby Topolánkovy vlády, ten nicméně nebyl reálně vládou předložen do Parlamentu. Interpretace, zda jeho obsah měl vést k privatizaci fakultních nemocnic, se u jednotlivých aktérů v dané době značně lišila a z našeho pohledu nelze autoritativně na základě dostupných zdrojů potvrdit, že tomu tak skutečně bylo.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavily kromě tehdejší opozice i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a univerzitních pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného zámeru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu bylo v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...) V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Jak už bylo řečeno, proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES.cz z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom psal např. server Aktuálně.cz dne 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik reálně šlo o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.