Přehled ověřených výroků

Zdeněk Ondráček je členem poslaneckého klubu KSČM. V Poslanecké sněmovně zasedal i minulé volební období – během něj byl členem Ústavně právního výboru a mimo jiné i Stálé komise pro kontrolu činnosti Bezpečnostních informačních služeb. V současném volebním období je prozatím opět členem Ústavně právního výboru a Výboru pro bezpečnost.

Před rokem se proslavil návrhem zákona o hanobení prezidenta (.pdf) spolu s dalšími poslanci KSČM a s poslanci jiných politických stran. Návrh zákona vláda neschválila.

V roce 1989 vstoupil do KSČ, v únoru 1990 ze strany vystoupil. Byl členem sborů SNB a zasahoval proti demonstrantům během Palachova týdne. Z té doby ho provází z dnešního pohledu kontroverzní výroky o oněch zásazích. V nedávných rozhovorech se ke svým činům již odmítal vyjadřovat.

Podle ČTK by měl Stálou komisi pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních složek (GIBS) řídit právě Zdeněk Ondráček. Jeho zvolení do čela komise je podmíněno dalším vyjednáváním stran, dle vyjádření poslankyně Aulické Jírovcové KSČM na Ondráčkovi trvá, a to především kvůli jeho odbornosti. TOP 09, KDU-ČSL a ODS jeho kandidaturu nepodpoří.

Horáček minulý týden vyzval Andreje Babiše k zabránění volby Ondráčka do čela komise. ANO po výzvě Horáčka žádá KSČM o zvážení návrhu Ondráčkovy nominace.

Komunisté dle svého volebního programu hodlají prosadit (5. téma: Bezpečnost a mírové soužití, 6. bod) celonárodní referendum o vystoupení České republiky ze Severoatlantické aliance. To potvrdil i předseda KSČM Vojtěch Filip v předvolební debatě České televize na téma zahraniční politiky 4. října 2017 (čas 1:39). Kromě toho Filip vyřkl myšlenku, že by mělo proběhnout referendum o setrvání ČR v Evropské unii, pokud by ho čeští občané požadovali.

Je třeba podotknout, že KSČM už v tomto volebním období, konkrétně v září 2016, podala návrh (.pdf) ústavního zákona o referendu o vypovězení Severoatlantické smlouvy. Ten se nedostal ani do prvního čtení, ale předseda Filip vyjádřil stanovisko, že podstatná je debata nad vojenskými závazky plynoucí České republice z účasti v NATO.

První organizace českých sociálních demokratů v rámci celorakouské strany vznikla 7. dubna 1878. Hnutí neslo název Sociálně-demokratická strana československá v Rakousku. Stalo se tak na sjezdu v břevnovském hostinci U Kaštanu.

Marksová sice nebyla přítomna projednávání na výboru, který návrh zákon řešil (navýšení příspěvku nebylo jediným obsahem předlohy), tato absence ovšem nebyla důvodem, proč vládní předloha nebyla přijata.

Michal Horáček tuto interpretaci projednávání zákona o sociální podpoře veřejně uvádí opakovaně, např. na svém Facebooku.

Celý výrok se týká vládní novely zákona o sociálních službách. Ta v sobě obsahovala řadu bodů. Michal Horáček správně uvádí, že s novelou zákona by se měl zvýšit příspěvek osobám (do 18 let věku i nad) spadajícím do stupně IV. (úplná závislost) a nepodléhajícím péči dle § vyjmenovaných zde (.pdf, str. 3) na 19 200 Kč. Stávající zákon o sociálních službách přisuzuje osobám spadajícím do kategorie úplné závislosti 13 200 korun.

Vládní návrh, o kterém Horáček hovoří, prošel ve Sněmovně prvním čtením 17. května 2017, přičemž lhůta určená pro projednání ve výborech byla stanovena na 80 dní. Právě na jedno jednání garančního výboru (pro sociální politiku) Marksová nedorazila.

Konkrétně se jednalo o zasedání 11. července 2017. To dokládá zápis z jednání zmíněného výboru. Absence Marksové vyvolala hlasování o odložení projednávání a k jednání se výbor vrátil po dvou dnech. 13. července 2017 Marksová nebyla rovněž přítomna, na jednání ji však zastoupila její náměstkyně.

Výbor hlasoval o tom, že se návrh bude projednávat i přes nepřítomnost ministryně Marksové. Záznam z jednání uvádí:

„Poslankyně Hnyková navrhla vzhledem k okolnostem i k blížícímu se konci lhůty projednání tohoto zákona procedurální návrh, ve kterém by výbor se rozhodl projednat tisk i bez účasti ministryně práce a sociálních věcí. Hlasování č. 1 bylo prohlášeno za zmatečné.V hlasování č. 2 se pro pokračování v jednání vyslovilo 15 poslanců, návrh byl přijat.“

Absence ministryně práce tedy neznamenala, že by se návrh neprojednal. Výbor přijal usnesení, v němž doporučil poslancům, aby návrh zamítli. Pro tento návrh hlasovalo deset poslanců, tři se zdrželi a tři byli proti. Zmíněná novela se již do konce období nedostala na pořad jednání Sněmovny, takže nebyla ani přijata, ani zamítnuta. Pro její projednání chyběla tedy spíše politická vůle a většina ve Sněmovně. Pokud by většina poslanců měla zájem novelu projednávat, na pořad schůze by daný návrh prosadila.

Horáček má tedy pravdu v tom, že zákon nebyl projednán. Ovšem není to tak, že by za tuto věc mohla ministryně Marksová tím, že se nedostavila na jedno z projednávání. Důvodem neprojednání tak byla chybějící podpora pro celou novelu, návrh samotný pak vláda podala do Poslanecké sněmovny poměrně krátce před koncem volebního období.

Pro úplnost uveďme, že dle údajů Fondu dalšího vzdělávání (veřejná instituce –příspěvková organizace MPSV) z roku 2015 činí počet neformálních pečovatelů v České republice přibližně 250 tisíc. Jiný zdroj uvádí odhad mezi 250 až 300 tisíci pečovateli.

Marek Hilšer figuroval 8. října 2014 v otevřeném protestu na Úřadu vlády, kde vystupoval proti nečinnosti vlády vůči situaci na Ukrajině a rozvinutím vlajek EU a NATO vyjádřil svou politickou orientaci. Hilšer byl i s druhým mužem v poklidu vyveden ochrankou.

Foto: ČT24. Hilšer vlevo.

Co se týče situace na Ukrajině v době protestu, ještě v srpnu 2014 NATO zveřejnilo snímky, které potvrzovaly ruskou přítomnost na Ukrajině. I přítomnost ruské těžké techniky, včetně tanků, byla zřejmá. Rusko však toto tvrzení vytrvale odmítalo, první potvrzení o přítomnosti armády přišlo od prezidenta Putina až na konci roku 2015.

Ruská armáda se poté v důsledku podpisu Minské dohody o příměří začala na počátku září 2014 stahovat. V době protestu Marka Hilšera však již bylo toto příměří porušeno a začalo se bojovat o doněcké letiště.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, Ruská federace byla skutečně zapojena do konfliktu na východě Ukrajiny, v době Hilšerova protestu se již znovu začalo bojovat o doněcké letiště.

Andrej Babiš srovnává případy, které nejsou srovnatelné. Na starostku Třince bylo podáno trestní oznámení, nicméně poté byl případ odložen. Starostka podle zastupitelství jednala podle zákona, trestní oznámení na ni podal opoziční politik. Naopak trestní oznámení na Andreje Babiše odloženo nebylo a v kauze Čapího hnízda byl Babiš obviněn.

Případ, na který Babiš odkazuje, se týká obvinění proti starostce Třince Věře Palkovské, které podal opoziční zastupitel Jan Ferenc v prosinci 2012. Palkovská pak byla vyšetřována pro podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby a porušování povinnosti při správě cizího majetku. Případ byl však odložen policií – nejdříve v březnu 2013 a podruhé v říjnu stejného roku, a to poté, co Ferenc uspěl se stížností u Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Policie však žádný trestný čin nezjistila a starostka podle nich postupovala v souladu se zákonem.

Palkovská poté požadovala úhradu nákladů spojených s trestním stíháním, okresní soud to však zamítl. Letos v září Palkovská uspěla u Ústavního soudu, který vyjádřil souhlas s tvrzením, že trestní oznámení nemá být pokračováním politického boje, pokud by podněty pro něj byly vágní nebo objektivně nepodložené.

Topolánek ve svém výroku reaguje na nařčení od Marka Hilšera, že jeho vláda chtěla privatizovat pokoutně fakultní nemocnice. Jak vysvětlujeme ve výroku Hilšera i zde v samotném odůvodnění, z dostupných zdrojů nelze danou věc jednoznačně posoudit, a to zejména z toho důvodu, že zdroje informací se různí a zejména pak kvůli tomu, že daný návrh nebyl nakonec vůbec předložen.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. O této jeho aktivitě z roku 2008 se zmiňuje například zpravodajský server info.cz. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik šlo reálně o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Lubomír Zaorálek ve svém výroku mluví o případech tzv. zajišťovacích příkazů. Ve veřejném prostoru vzbudila velký rozruch omluva Ivana Pilného, současného ministra financí. Ten měl, alespoň podle tvrzení Hospodářských novin, 19. září na rozpočtovém výboru Poslanecké sněmovny konstatovat fakticky to, co tvrdí Zaorálek.

Hospodářské noviny uvedly 25. září údajný citát Pilného:

„Omlouvám se za zlikvidované firmy, ale peníze šly do státního rozpočtu, mají z toho prospěch všichni lidé.“

Ministerstvo financí o den později v reakci na toto tvrzení vydalo jednak prohlášení, které popírá, že by se měl Pilný tohoto výroku na půdě výboru dopustit, zveřejnilo také záznam z tohoto jednání. Je pravdou, že na tomto jednání výrok nepadl. Zvukový záznam s vystoupením Pilného je dostupný na stránkách Michala Bláhy.

Hospodářské noviny následně 27. září původní tvrzení korigovaly na informaci, že Pilný měl původní prohlášení vyřknout při odchodu z jednání zmíněného výboru. K tomu však neexistuje žádný záznam, který by to mohl potvrdit. Z tohoto důvodu tedy hodnotíme výrok jako neověřitelný, neboť nelze nijak doložit, zda Pilný skutečně danou věc řekl.

Dodejme, že zajišťovací příkaz je nástroj orgánů finanční správy, který slouží k zajištění úhrady daně, pokud hrozí, že daň bude nedobytná.

Zajišťovací příkaz na 340 milionů korun byl vydán vůči opavské společnosti FAU, což zapříčinilo její insolvenci a na její majetek byl v prosinci 2016 vyhlášen konkurs. Krajský soud v Ostravě rozhodl, že pro takto masivní zajištění nebyl dán důvod a rozhodnutí o vydání zajišťovacích příkazů v září 2017 zrušil.

Miroslav Kalousek kandidoval v roce 1992 za KDU-ČSL v Praze do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Pro informaci dodejme, že Sněmovna národů čítala 150 poslanců, kteří byli rovným dílem voleni v obou federálních republikách (tedy v Česku a na Slovensku). V Praze lidovci nezískali žádný mandát, tedy Kalousek má pravdu, že zvolen nebyl.

Vyjdeme-li z Kalouskova životopisu dostupném na jeho webu, lze pozorovat jeho kariéru v 90. letech. Uvádí:

„Od roku 1990 jsem působil ve státní správě, v letech 1990 - 1992 na Úřadu vlády ČR jako odborný poradce místopředsedy vlády ČR se zaměřením na otázky ekonomické transformace. Od července 1992 jsem působil v Úřadu vlády ČSFR jako ředitel odboru poradců místopředsedy vlády ČSFR. V období transformace vlastnických vztahů v ČR jsem zastupoval vládu ČR v několika řídících funkcích v hospodářské sféře: v letech 1991 - 1992 jsem byl rozhodnutím ministra zemědělství členem dozorčí rady Jihočeských pivovarů, v letech 1992 - 1994 jsem usnesením vlády ČR působil jako člen správní rady a jednatel Západočeských pivovarů. Roku 1994 jsem byl usnesením Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR zvolen do funkce člena Prezídia Pozemkového fondu ČR, kterým jsem byl do roku 1996. Od ledna 1993 do ledna 1998 jsem působil na Ministerstvu obrany ČR jako náměstek ministra, odpovědný za rozpočet a akviziční procesy.“ Kalousek podle těchto informací skutečně působil jako úředník (byť vysoce postavený). Jeho zvolení v roce 1998 dokládá samotný web Poslanecké sněmovny, který jej vede jako poslance po celé volební období.

Miloš Zeman se mýlí v tom, že v Poslanecké sněmovně leží podobný návrh. Ten poslanci nestihli doprojednat v minulém období, reálně již tedy na stole není, musí být případně načten znova. Navíc tento návrh neumožňoval, aby se jeho prostřednictvím uskutečnilo referendum o vystoupení z EU. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Sobotkova vláda v minulém volebním období předložila do Poslanecké sněmovny návrh zákona o celostátním referendu. Ten ovšem nebyl projednán. Dodejme, že nebyl projednán kvůli samotné vládní koalici, která jej nezařadila na program zasedání poslanců. To opakovaně navrhoval Tomio Okamura. Věnovali jsme se tomu v některých našich textech.

S koncem volebního období tak padl zákon pod stůl a nyní již v Poslanecké sněmovně vůbec není.

Co se týče použitelnosti návrhu na uspořádání referenda, to popisují články 1 a 2 návrhu. Případné hlasování o vystoupení České republiky z Evropské unie pak fakticky znemožňoval čl. 1, odst. 2.

Čl. 1
Základní ustanovení
(1) Tento ústavní zákon upravuje konání celostátního referenda.
(2) Tento ústavní zákon se nevztahuje na konání referenda podle čl. 10a odst. 2
Ústavy České republiky a referendum ve věci výpovědi mezinárodní smlouvy podle čl. 10a
Ústavy České republiky.

Čl. 2

Předmět referenda
(1) V referendu lze rozhodovat o věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu
s výjimkou rozhodování o
a) základních právech a svobodách,
b) státním rozpočtu a ve věcech znamenajících zásah do právní úpravy nebo správy daní,
poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění,
c) porušení závazků, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva,
d) ustanovování jednotlivých osob do funkcí a o jejich odvolávání z funkcí,
e) individuálních právech a povinnostech.
(2) Referendem nelze schvalovat právní předpisy.

Miloš Zeman korektně popisuje potřebný počet petentů (čl. 4 návrhu) a stejně tak výsledek SPD ve volbách. Nicméně libovolný počet hlasů/podpisů by SPD nezaručilo, že by podle návrhu (který ve Sněmovně neleží a navíc to podle něj není ani možné) bylo vyvoláno referendum o vystoupení z EU.

Dodejme, že Miloš Zeman během projednávání tohoto návrhu Sobotkovy vlády vystoupil v Poslanecké sněmovně a apeloval na poslance, aby návrh schválili.