Přehled ověřených výroků

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v tomto roce výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se umístila na 6. příčce ze 163 zemí. Tento index bývá často jak politiky (podobný výrok jsme ověřovali opakovaně) tak médii brán jako žebříček nejbezpečnějších zemí světa. Ve veřejném prostoru je tedy tento výzkum brán právě takto. Nicméně tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný, neexistují prokazatelná data popisující to, jak si země vedou stran jejich vnitřní bezpečnosti.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku dvěma body z pěti, přičemž pět značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.

Dodejme, že v roce 2016 se Česká republika umístila opět na 6. příčce ze 163 zemí a o rok dříve obsadila Česká republika 12. místo. V roce 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

V září 2017 Marek Hilšer, ve společné diskuzi s Michalem Horáčkem, vyjádřil solidaritu s evropskými zeměmi, do kterých přicházelo nejvíce uprchlíků. Reagoval tak na otázku moderátora diskuze, zda a jakým způsobem je třeba s takovými státy spolupracovat a odpovídat za imigrační krizi společně.

„Jednou z hodnot Evropy jako takové, která vychází i z křesťanství, je to být solidární, pomoc někomu, když je v nouzi. A kdo se této hodnoty zbaví, přestane se mu dobře žít. A my jsme žili v nějakém společenství v EU a všechno šlo dobře, ekonomicky se nám všem poměrně dařilo, pak přišla nějaká ekonomická krize a najednou se tady vyskytl nějaký problém. A my jako ČR jsme najednou řekli: S tím my nic nemáme společného, postavili jsme se do té role kibiců, a vlastně jsme odmítli být solidární. Když se podíváme, jak se zachovaly ostatní státy, když nepočítám třeba Polsko, Maďarsko a Bulharsko, tak většina států EU byla v této otázce solidární. Je třeba se nad tím zamyslet.“

V závěru dodal, že problém s migrací by rozhodně neměl být podceňován. „Měli bychom být solidární s těmi, kdo jsou v nouzi. A to jsou ty státy Evropy, které potřebují pomoc.“ Jako příklad uvádí odmítavý postoj Angely Merkel k uzavření hranic, což ocenil, protože pak by všechny uprchlíci zůstali v Řecku nebo Maďarsku a tyto země by měly velký problém.

Video záznam z diskuze sdílel na svém FB profilu Marek Hilšer na Hrad (čas od 38:20).

Marek Hilšer ve svém programu podporuje integraci EU, nicméně o vztahu k uprchlické krizi se explicitně nevyjadřuje. „Jen necita nepomůže člověku v nouzi. Počty a způsoby pomoci ať vyvstanou z racionální celospolečenské diskuse a vzájemného konsensu.“ ( Prezident 21, názory téma 3).

V rozhovoru z roku 2016 pro server iDNES.cz na otázku, zda by byl pro přijímání uprchlíků, uvádí: „Byl bych pro pomoc státům, které jsou zatíženy. V nějakém počtu, který můžeme zvládnout.“ V prosinci 2017 pak Marek Hilšer vyjadřuje podporu rozhodnutí EU. „Vítám rozhodnutí EU, kterými se bude posilovat zamezování migrace přes Středozemní moře z Libye do Itálie. Budu podporovat, aby se česká vláda na těchto projektech spolupodílela.“

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože Hilšer sice skutečně bojoval proti návrhu zákona o univerzitních nemocnicích za doby Topolánkovy vlády, ten nicméně nebyl reálně vládou předložen do Parlamentu. Interpretace, zda jeho obsah měl vést k privatizaci fakultních nemocnic, se u jednotlivých aktérů v dané době značně lišila a z našeho pohledu nelze autoritativně na základě dostupných zdrojů potvrdit, že tomu tak skutečně bylo.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavily kromě tehdejší opozice i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a univerzitních pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného zámeru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu bylo v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...) V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Jak už bylo řečeno, proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES.cz z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom psal např. server Aktuálně.cz dne 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik reálně šlo o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Teze Michala Horáčka je v souladu s ústavním pořádkem. Podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o vině a trestu při spáchání trestných činů rozhoduje pouze soud.

Shledán vinným tak může být pouze ten, jehož vina byla vyslovena odsuzujícím rozsudkem soudu. Do té doby se uplatňuje princip presumpce neviny.

Během tří měsíců Andrej Babiš skutečně pronesl hned několik různých vyjádření ohledně svých příjmů a částky se liší až o stovky milionů korun.

O příjmech Andreje Babiše se začalo spekulovat v lednu 2017, kdy redaktorka časopisu Echo24 Lenka Zlámalová upozornila na nesrovnalosti v účetnictví ministra financí. Podle ní jeho uváděné příjmy nemohly stačit na nákup dluhopisů jím vlastněné firmy Agrofert emitované v roce 2012 a nakoupené v letech 2013 a 2014. Zlámalová vycházela z Babišova vyjádření pro Deník a Hospodářské noviny.

„Šlo o moje vydělané a zdaněné peníze. Od roku 1993 jsem jako fyzická osoba oficiálně vydělal 1,8 miliardy korun, za tu dobu jsem na dani z příjmů zaplatil 310 milionů korun a 27 milionů korun na pojistném. Můj čistý příjem tedy byl 1,526 miliardy korun a za ně jsem nakoupil dluhopisy v ceně 1,482 miliardy korun,“uvedl Babiš v rozhovoru pro Deník 4. ledna 2017. Toto vyjádření Zlámalová porovnala s majetkovým přiznáním poslance Babiše z roku 2013, které je založené ve Sněmovně, a zjistila, že uváděné příjmy nemohly stačit na nákup zmíněných dluhopisů v roce 2013.

O několik dní později na tiskové konferenci v reakci na toto zpochybnění doplnil ministr financí dalších 668 milionů nedaněných příjmů z prodeje firem či akcií.

V důsledku těchto pochybností nechal Andrej Babiš také zpracovat „audit“svých příjmů. Výsledkem bylo vyjádření renomovaných auditorských společností, které prověřily příjmy ministra financí s upozorněním, že se nejedná o skutečný audit, ale pouze o kontrolu příjmů na základě předložených dokumentů. Příjmy podle tohoto auditu neodpovídají dříve uváděným částkám a liší se i od majetkových přiznání pro Poslaneckou sněmovnu. Nesrovnalosti Babiš označuje za bagatelní chybu účetní.

Je pravdou, že v době zavedení Účtenkovky byly problémy s mobilní aplikací, která při instalaci požadovala od uživatele nadstandardní oprávnění k funkcím mobilního zařízení. Například aplikace pro systém Android měla mít možnost sledovat, zda a s kým daný uživatel telefonuje.

Zdroj: Technet.idnes.cz

Tuto chybu ministerstvo přiznalo: „Jde o nadbytečný a formální požadavek zděděný z předchozích verzí aplikace. Po updatu zmizí. Ke stažení pravděpodobně během dneška.“ - Ministerstvo financí (@MinFinCZ), 2. října 2017

Dle posledních informací byla již tato chyba opravena. Přesto se ale mobilní aplikace nadále nevyhýbá kritice, například kvůli ne zcela vyřešené ochraně soukromí uživatele. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, protože v určité době aplikace opravdu požadovala přístup k ID uživatele a hovorům.

Výrok Kateřiny Konečné hodnotíme jako zavádějící, kritizuje totiž v diskuzi obecně byrokratičnost EU, což je veličina velmi obtížně měřitelná. Ovšem indikátory, které si vybírá, neodpovídají jejímu tvrzení - konkrétně počet směrnic a nařízení klesá.

Směrnice a nařízení jsou dva z pěti nástrojů, pomocí nichž členské země EU přijímají evropské právo do své legislativy. Nařízení nemusí být transponována do národní legislativy, ale přenášejí práva a povinnosti na občany EU stejně jako národní legislativa.

Implementace směrnice je naproti tomu v pravomoci členské země. Výhodou tohoto právního aktu je respekt k legislativě každého jednotlivého národního státu.

Počet přijatých směrnic a nařízení v posledních letech výrazně klesá. Dokazují to statistiky Evropské unie týkající se přijatých legislativních aktů jednotlivými orgány za každý rok.

Pokles začal už v období, kdy Evropskou komisi vedl José Manuel Barroso (2004–2014). Již v roce 2007 přišla jeho Komise s Akčním programem pro snižování byrokratické zátěže EU. Součástí bylo i vytvoření výboru, který bude legislativní aktivity hodnotit. V roce 2013 pak spustil program Refit, jenž přímo reagoval na postoj veřejnosti k nadměrné byrokracii v EU. Jeho cílem bylo, aby Komise upustila od zbytečných návrhů. Podle výboru, který aktivity Komise hodnotil (.pdf, str. 8), bylo jednání Barrosa prvním krokem pro zlepšení situace, nicméně musí být uděláno mnohem více.

V roce 2014 byla zvolena nová Komise a její šéf Jean-Claude Juncker hned od počátku sliboval snížení byrokracie a regulací ze strany EU. Přímo uvedl, že EU má být více politická a méně technokratická.

Podle europoslankyně Konečné se snížení počtu přijatých nových směrnic a nařízení nepovedlo. Na základě výše uvedeného grafu jí však nemůžeme dát za pravdu.

Simona Kratochvílová a Kateřina Valachová spolupracovaly nejen na ministerstvu školství (od roku 2015), ale již předtím (2014–2015) obě působily na Úřadu vlády v oblasti legislativy.

Jaký byl záměr ve výběru Simony Kratochvílové, nelze posoudit, nicméně byla jmenována náměstkyní pro sport v červnu 2016 na základě výběrového řízení (do kterého se přihlásilo šest uchazečů). Dříve byla ředitelkou kanceláře Valachové (do tohoto období spadá incident, kdy Kratochvílová po kolapsu Valachové doprovázela sanitku v ministerském autě s majáčkem). Jak je vidět v jejím životopise, v oblasti sportu se předtím nepohybovala a jejími obory jsou management a andragogika. Požadavky vypsané ve výběrovém řízení byly na magisterský stupeň vzdělání a znalost jazyků (.pdf, str. 3).

V médiích se číslo 300 milionů v souvislosti s nezaplacenými daněmi Andreje Babiše neobjevuje. Většina článků komentuje možné obcházení úhrady daní prostřednictvím korunových dluhopisů. V této věci možný únik dělá cca 13,5 milionu korun ročně. Další obcházení úhrady by mohlo plynout z holdingu Agrofert (konkrétně 17 milionů). Podobnou kauzou je prodej „nadceněných“ akcií společnosti Profrost, kde se mohl vyhnout zaplacení až 132 mil. na dani. Zdůrazňujeme, že hodnotíme pouze obsah mediálních článků, nikoli pravdivost těchto spekulací. Na základě toho hodnotíme výrok jako nepravdivý, jelikož v médiích se o dlužné částce kolem 300 milionů nehovoří.

V některých médiích můžeme najít zprávy o tom, že Babiš ušetřil na daních díky nákupu dluhopisů od své firmy Agrofert. Na nezdaněných korunových dluhopisech, které Babiš nakoupil, měl ušetřit až 13,5 milionu korun. Tyto údaje popisují například deníky Echo24nebo iDNES.

Ministr financí nakoupil v roce 2013 korunové dluhopisy Agrofertu v hodnotě 1,252 miliardy Kč, rok nato další část za 230 milionů Kč – celkově tedy za 1,482 miliardy korun. S úrokem 6 % mu dluhopisy vynáší 88,92 milionů korun ročně a pokud by ministr nevyužil daňové optimalizace a zdanil by tuto částku patnácti procenty, stát by získal 13,338 milionů korun.

Částka, kterou by Andrej Babiš musel ročně doplatit, činí 13 milionů Kč, neboť by výnos v hodnotě 90 milionů Kč musel zdanit sazbou daně z přijmu fyzických osob, tedy 15 %. Dodejme, že akciová společnost Agrofert by pak jako právnická osoba danila sazbou ve výši 19 %, což by každoročně činilo 17 milionů Kč.

Kdybychom chtěli vědět, o jak vysokou částku na daních by se u ministra Babiše jednalo za celou dobu (tedy 2013–2016), dostali bychom se k číslu 58,282 milionu (13,338 milionu za roky 2014, 2015 a 2016 plus 11,268 milionu za rok 2013).

Pokud máme cíleně v souvislosti s Babišem hledat částku kolem 300 milionů, objevíme informaci, že podle slov ministra financí na daních od roku 1993 naopak 310 milionů Kč zaplatil. 132 milionů korun je potom částka, kterou dle Hlídacípes.org nezaplatil a zaplatit měl, když „nadceněné“ akcie své společnosti Profrost prodal své druhé společnosti Agrofert. To však nekoresponduje s výrokem místopředsedkyně ODS, který tak zůstává nepravdivý. Dodejme, že se jedná o spekulaci. Zda Babiš měl tyto daně platit, nemůžeme hodnotit my.

Tržby v maloobchodě vzrostly v roce 2016 o 5,6 %, a to i díky tomu, že české ekonomice se v v tomto období dařilo růst tempem 2,3 %. Vyšší tržby ukazují na vyšší spotřebu, což následně vede k tomu, že se v absolutních číslech prodají větší objemy zboží a služeb, a tedy i s tím související absolutní výběr DPH. Inkaso DPH v roce 2016 bylo meziročně vyšší o 3,8 %. Výběr DPH tak vzrostl pomaleji než maloobchodní tržby.

Nicméně je třeba upozornit na některé limity Kalouskova tvrzení. Předně do maloobchodních tržeb nespadají všechny položky podléhající DPH - např. nemovitosti nebo část služeb. Vyšší maloobchodní tržby tedy nemusí automaticky znamenat, že by mělo o stejnou výši růst DPH. Záleží na více faktorech.

Dále tržby jako takové nejsou to samé jako přidaná hodnota. Obrazně řečeno - že někdo utržil dvojnásobek, neznamená, že bude platit/odvádět dvojnásobek na DPH, protože může mít vyšší vstupní náklady. Je více sazeb, takže může dojít k přelivu mezi sazbami - ať už proto, že lidé více kupují nízko/vícedaněné zboží, nebo proto, že se něco překlasifikovalo.

Výrok z tohoto důvodu hodnotíme jako zavádějící, protože byť Kalousek podává správná čísla, jejich význam dezinterpretuje.