Přehled ověřených výroků

Přechodem na přímou volbu prezidenta se žádné pravomoci prezidenta nezměnily, změnil se pouze způsob volby. Respektive vláda v roce 2015 předložila návrh na zpřesnění pravomocí prezidenta České republiky, návrh se však nedostal ani do prvního čtení. Nedá se tedy říci, že by z přímé volby plynula nějaké větší síla, než z volby Parlamentem. Maximálně bychom mohli polemizovat o větší legitimitě volby.

Vratislav Kulhánek dále naráží na vlastnosti poměrného a většinového volebního systému. Cílem poměrného volebního systému je co nejpřesněji promítnout názorové rozpoložení společnosti do výsledku voleb. U prezidentské volby se pak používá dvoukolový většinový systém s absolutní většinou, kde naopak zvítězí pouze jeden kandidát. Jedním z cílů je vybrat kandidáta s co největší shodou a eliminovat extrémní prvky.

Už z tohoto popisu cílů vyplývá, že politické strany opravdu nemohou při použití poměrného volebního systému obdržet tolik hlasů, jako kandidát na prezidenta při použití volebního systému většinového. Když srovnáme počet hlasů pro vítěznou stranu ve volbách do Parlamentu ČR v roce 2013 a počet hlasů pro vítězného kandidáta na funkci prezidenta ČR v roce 2013, tento rozdíl je zřetelný. Nejsilnější strana – ČSSD – získala 1 016 829 hlasů, kdežto vítězný kandidát – Miloš Zeman – získal 2 717 405 hlasů.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, z přímé volby prezidenta neplyne větší síla, než z volby Parlamentem.

Oproti dnešku byla situace při formování vlády skutečně jiná. Vítěz voleb v roce 2006 zkoušel sedm měsíců hledat většinu v Poslanecké sněmovně a to v situaci, která čistě početně byla výrazně komplikovanější. Topolánek vyjednával se všemi stranami vyjma komunistů a hledal způsob, jak důvěru získat. To se nyní skutečně neděje.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, ovšem je třeba uvést výhradu k tomu, že kromě ODS jednaly i další subjekty. Nejblíže naplnění (bez účasti ODS) měla zřejmě menšinová koalice ČSSD a KDU-ČSL s podporou komunistů, kterou předseda KDU-ČSL prezentoval jako sebevražedný krok, který měl zabránit velké koalici.

V roce 2006 vyhráli občanští demokraté volby s historicky nejvyšším ziskem hlasů, stranu tehdy volilo přes 35 % voličů. Celkem získala ODS 81 mandátů. Sněmovna však byla rozdělena. 100 mandátů připadlo možné koalici ODS, KDU-ČSL a Zeleným, zbývajících 100 získala Paroubkova ČSSD a komunisté. S komunisty strany vyjma ČSSD odmítaly spolupracovat, ve hře tak bylo ustavení pravicového bloku s tolerancí ČSSD, nebo velká koalice. I přes vyjednávání čelných představitelů ODS a ČSSD se strany nebyly schopné dohodnout.

Problém nastal už s ustavením Poslanecké sněmovny a to především z toho důvodu, že při případném třetím pokusu o jmenování premiéra hraje zásadní roli předseda Poslanecké sněmovny. V roce 2006 rovněž neplatila novela Ústavy, která by umožnila poslancům, aby sami třípětinovou většinou ustavili dolní komoru.

V této situaci trvalo zhruba sedm měsíců, než se podařilo dobrat se k vládě s podporou poslanců. V tomto čase došlo k téměř nekonečné sérii jednání na různých půdorysech. Obecně šlo vycházet z předpokladu, že vláda bez vítězné ODS není možná (zejména z důvodu, že pravicové subjekty a Zelení odmítli spolupracovat s komunisty).

Topolánek se tedy snažil jednat na různých půdorysech. Jak na budoucím uspořádání ODS, KDU-ČSL a SZ, tak i se sociálními demokraty. V srpnu 2006 se zdálo, že se ODS domluví s ČSSD na spolupráci, které kromě dalšího bude usilovat o úpravy volebního systému. Mělo dojít ke zvýšení počtu volebních obvodů (což pomáhá velkým stranám) nebo k zavedení lichého počtu poslanců, aby se předešlo stejnému patu.

K této spolupráci ovšem nedošlo, protože velmi nečekaně došlo k dohodě mezi Jiřím Paroubkem (ČSSD) a Miroslavem Kalouskem (KDU-ČSL) o možné budoucí vládě, kterou by tolerovali komunisté. Tato možnost ale vzala za své, když širší vedení lidovců odmítlo podpořit nápad svého předsedy podílet se na vládě společně s komunisty, v reakci na tuto událost odstoupil Kalousek ze své funkce. Dodejme, že sám opakovaně veřejně tuto dohodu prezentoval jako úspěšnou snahu o zamezení velké koalice ODS a ČSSD.

Sestavením vlády byl nakonec pověřen lídr ODS Mirek Topolánek, se svou první vládou ovšem důvěru nezískal. O vládě se jednalo i dále – zejména opět mezi ODS a ČSSD – a to dokonce v poměrně netradičních formátech. Jedno jednání proběhlo prostřednictvím ČT24 živě.

Nakonec byla ustavena koalice ODS, KDU-ČSL a Zelených. Vyslovení důvěry vládě umožnili až v lednu 2007 poslanci ČSSD Melčák a Pohanka, kteří během hlasování opustili jednací sál a snížili tak kvórum nutné pro získání důvěry.

Pravomoci a povinnosti prezidenta republiky upravuje Ústava ČR v článcích 62 až 64.

V prvním případě se jedná o tzv. suspenzivní veto, tedy o pravomoc vrátit spolu s odůvodněním Parlamentem ČR schválený neústavní zákon zpět k projednání Poslanecké sněmovně. Jak je tato pravomoc aplikována v praxi, je upřesněno v Jednacím řádu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (paragraf 98 v článku Účast Senátu a prezidenta republiky v zákonodárném procesu). Musí tak učinit ve lhůtě 15 dnů počínající den po předložení zákona k podpisu. Toto veto nelze ale aplikovat na ústavní zákony, jedná se tedy skutečně jen o některé zákony. Přehlasovat veto může nadpoloviční většina všech (nikoliv jen přítomných) poslanců.

Ve druhém případě je třeba se spolehnout zcela na znění Ústavy, žádné další předpisy tuto pravomoc neupravují. Ústava sice přímo neříká, že prezident má pravomoc znát kroky ministrů, ale že „má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti“. V rámci tolerance výkladu je ale možné chápat Topolánkovo vyjádření jako pravdivé.

Evropská federace chemického inženýrství (EFCE) byla založena v roce 1953. Československá společnost chemického inženýrství se k federaci připojila v roce 1966 jako první vědecká asociace z východní Evropy. Jiří Drahoš vykonával funkci ředitele EFCE od ledna 2006 do prosince 2007. Poté byl do této funkce zvolen znovu na další dva roky. Funkce prezidenta EFCE existuje až od roku 1993 a od tohoto roku pocházeli, až na profesora Drahoše, všichni prezidenti ze západní Evropy.

Pořadí prezidentů EFCE:

září 1993 – prosinec 1997, Prof. Hanns P.K. Hofmann, Německo (první prezident EFCE)

leden 1998 – prosinec 2001, Prof. Roel Westerterp, Nizozemsko

leden 2002 – prosinec 2005, Prof. Jean-Claude Charpentier, Francie

leden 2006 – prosinec 2009, Prof. Jiří Drahoš, Česká republika

leden 2010 – prosinec 2013, Prof. Richard Darton, Spojené království

leden 2014 – prosinec 2017, Prof. Rafiqul Gani, Dánsko

V říjnovém (nejaktuálnějším) průzkumu agentury CVVM (.pdf, str. 5), kterého se zúčastnilo 905 respondentů, uvedlo 27 % dotázaných, že Jiřího Drahoše neznají. Výzkumy dalších agentur nabízejí podobná čísla. Např. v listopadovém výzkumu společností MEDIAN a Kantar TS pro Českou televizi (str. 6) uvedlo 32 % lidí, že Drahoše nezná.

Aktuální data tedy potvrzují, že Drahošova neznámost v české veřejnosti dosahuje necelé třetiny voličů. Pokud se zaměříme na začátek kampaně, tak Jiří Drahoš svou kandidaturu oznámil na konci března 2017.

V prvním průzkumu veřejného mínění po ohlášení kandidatury (v dubnu 2017), uvedlo z 959 respondentů pro agenturu MEDIAN (.pdf, str. 5) 32 % dotázaných, ze Jiřího Drahoše nezná. Více výzkumů z počátku Drahošovy kampaně dostupných není, tudíž pro hodnocení výroku vycházíme z dat MEDIANu.

Z veřejně dostupných výzkumů se tedy zdá, že Drahošovo prohlášení neobstojí. Nicméně v daném případě nelze vyloučit, že měl prezidentský kandidát a jeho tým zpracován vlastní výzkum např. před ohlášením kampaně, který daná čísla potvrzovaly. Z tohoto důvodu je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Jedním z hlavních bodů programu hnutí Svoboda a přímá demokracie, jehož předsedou je Tomio Okramura, je „Konec diktátu EU“. Hnutí SPD je tak pro referendum a následné vystoupení z Evropské unie, Miloš Zeman pak tvrdí, že by byl pro referendum o vystoupení z EU, avšak sám by podpořil setrvání v evropském společenství. V tomto bodě je tak programový přesah jen částečný.

Dalším programovým přesahem má být dle Tomia Okamury stanovisko proti islámu. V programu SPD je cílem zakázat islámské náboženství jako takové. Ač Miloš Zeman v roce 2011 označil islám za nepřítele, tak podle prohlášení jeho mluvčího Jiřího Ovčáčka nikdy nebyl pro jeho zákaz na území České republiky.

Co se týče problematiky tzv. nelegálních imigrantů, tak hnutí Tomia Okamury hlásá ve svém programu „nulovou toleranci nezákonné migraci“. Miloš Zeman pak uvedl, že nelegální migrace je největší zkouškou pro EU a byl by pro uzavření vnějších hranic EU. Problém s ekonomickými migranty by pak prezident Zeman řešil jejich přemístěním na neobydlené řecké ostrovy nebo do prázdných míst v severní Africe.

SPD v tomto ovšem není osamoceno. O hlasy voličů se ucházejí strany, které akcentují striktní odmítání migrantů. Z menších stran jsou pro zamezení příchodu uprchlíků z „islámských zemí“BPI (stejně tak chtějí zákaz islámu), podobné kroky akcentují i např. Rozumní. Pokud diktátem Bruselu Okamura míní kvóty na uprchlíky, tak ty odmítají všechny politické strany včetně stran vládních (koneckonců česká vláda proti nim hlasovala). Diktát Bruselu lze chápat v praktickém ohledu také jako snahu o vystoupení z EU, což kromě Okamurovy strany podporují např. Svobodní (str. 7), hnutí Referendum o Evropské unii a další menší subjekty.

Názory jednotlivých stran na postavení České republiky v Evropské unii lze porovnat také na webu České televize.

Ač hnutí SPD ve svém programu nemá vyloženě bod, který by byl proti přijetí eura, Tomio Okamura deklaroval, že odmítají přechod k evropské měně. Miloš Zeman prohlásil, že přijetí eura by neuškodilo české suverenitě a že by se pouze změnil způsob, jakým se popisují ekonomické jevy. Zeman také opakovaně vyjádřil názor, že Česká republika by mohla společnou evropskou měnu přijmout, pokud by eurozónu opustilo Řecko.

Dalším bodem hnutí SPD v jejich programu pro nadcházející volby je „osmitýdenní základní výcvik pro mladé na obranu naší země“. Z dalších vyjádření vyplývá, že výcvik by měl být povinný. Miloš Zeman pak považuje povinný vojenský výcvik za vyhozené peníze. Prezident Zeman by byl spíše pro formu dobrovolnické domobrany s tříměsíčním výcvikem, která by nebyla součástí profesionální armády.

Kauza trestního stíhání Andreje Babiše (a Jaroslava Faltýnka) se vztahuje k údajnému zneužití dotací EU na stavbu Farmy Čapí hnízdo. Podle serveru Aktuálně.cz začalo vyšetřování okolností získání dotací na konci prosince 2015. Letos pak případ pokročil a policie požádala Poslaneckou sněmovnu o vydání Babiše a Faltýnka. V případu pak figurují i další členové Babišovy rodiny, přesný počet obviněných však není znám. V Poslanecké sněmovně pak došlo k hlasování o vydání Babiše 6. 9. 2017, kde ze 134 přítomných poslanců hlasovalo pro jeho vydání 123. Na začátku října 2017 pak policie Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka obvinila pro podezření z dotačního podvodu a z poškození finančních zájmů Evropské unie a bylo zahájeno trestní stíhání, jak uvedly Lidovky.cz. Výrok je tedy pravdivý.

O výzvě na vysokorychlostní internet opravdu byly spory mezi ministry obchodu a vnitra, které přispěly k prodlužování jejího spuštění a následnému nezájmu firem. Výrok hodnotíme jako pravdivý, nicméně podotýkáme, že ještě není zcela jisté, že se peníze budou vracet – mohou být vyčerpány v druhé výzvě nebo přesunuty na jiné projekty, pokud EU tento přesun schválí.

Výzva Vysokorychlostní internet v rámci dotačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost (OPPIK) byla otevřena 26. dubna 2017 a ukončena 26. září 2017. V rámci ní mělo být rozděleno až 11,5 miliardy, celkem však mohlo dojít k investicím ve výši až 14 miliard, což je číslo, které uvádí Farský. Peníze jsou určeny na modernizaci i výstavbu infrastruktury vysokorychlostního internetu do oblastí mimo Prahu. Cílem je zasíťovat i „bílá“ místa a pokrýt celou republiku.

Ministerstvu průmyslu a obchodu se však podle České televize přihlásili jenom tři zájemci – výzva je podle některých příliš byrokraticky složitá a organizace sdružující podnikatele v oboru vyjadřovaly v otevřeném dopise obavy, zda ve výzvě nejsou porušeny Pokyny EU a mohou si tak být jistí investicí.

Pokud jde o roli ministrů Mládka a Chovance, spor zde spočíval v kompetencích jejich úřadů. Rozvíjení infrastruktury totiž spadá pod ministerstvo vnitra (MV), služby na ní jsou však již záležitostí ministerstva průmyslu a obchodu (MPO). Ministerstvo vnitra rozsáhle připomínkovalo dokument MPO Národní plán rozvoje sítí nové generace, který vyhlášení výzvy předcházel, a prosazovalo vznik koordinátora tohoto rozvoje – firmy se obávaly, že peníze nakonec půjdou do vytvoření nového státního podniku a dojde tak k dalšímu zpochybnění celé dotační výzvy. Ministerstvo vnitra argumentovalo, že chce zajistit pokrytí i těch částí republiky, které by se soukromým firmám pokrýt nevyplatilo. Část peněz proto měla být přesunuta z operačního programu OPPIK do IROP (Integrovaný regionální operační program).

Dodejme však, že prodloužení procesu žádaly v jedné fázi i firmy, a to v červnu 2016 při projednávání Národního plánu rozvoje sítí nové generace, kdy Hospodářská komora a Svaz průmyslu a obchodu žádaly Mládka, aby mohly přezkoumat analýzy Českého telekomunikačního úřadu.

Výzvu MPO nakonec vypsalo až po tom, co se vedení úřadu dočasně ujal premiér Sobotka. Ten už dříve požadoval, aby ministr Mládek celý proces zrychlil, považoval čerpání evropských peněz na vysokorychlostní internet za jednu z priorit ministerstva.

Jan Farský má tedy pravdu, že kompetenční spory MV a MPO odložily vypsání dotace, navíc pravděpodobně přispěly ke znejistění firem, které by se o peníze potenciálně mohly přihlásit. Tyto spory a pochybnosti ohledně správného nastavení výzvy mohly (spolu se složitostí výzvy) přispět k tomu, že se přihlásili jen tři zájemci.

Na druhou stranu však ještě není jisté, že se peníze budou vracet: MPO plánuje druhou, jednodušší výzvu a v případě i jejího neúspěchu by se pak pravděpodobně pokusilo přesunout peníze na jiné projekty. To by však muselo být povoleno z Bruselu, což není jisté.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Francouzský systém je označován za poloprezidentský, ve kterém má prezident kromě případů tzv. kohabitace výsadní postavení – to ovšem nelze srovnávat s postavením prezidenta amerického.

Podle klasické definice Maurice Duvergera patří mezi poloprezidentské systémy režimy, ve kterých je prezident volen přímo občany a zároveň je vybaven silnými pravomocemi. Naproti němu však stojí premiér a ministři, kteří mají exekutivní a vládní pravomoci.

Současná ústava Francouzské republiky platí od roku 1958, prezident je volen přímo od roku 1962. Funkční období prezidenta i dolní komory parlamentu, Národního shromáždění, je pět let.

Topolánek naráží na problematiku kohabitace (soužití) – stavu, kdy prezident zastupuje jednu politickou stranu, zatímco premiér pochází z opačného tábora. Prezident se pak, jednoduše řečeno, nemůže opřít o vládnoucí většinu. V minulosti došlo ke kohabitaci celkem třikrát, typickým jevem tohoto stavu bylo zablokování průchodnosti zákonů parlamentem a vyostřené spory mezi vládou a prezidentem republiky. Ke kohabitaci došlo naposledy mezi lety 1997 a 2002. Aby dále ke kohabitacím nedocházelo, bylo v roce 2000 rozhodnuto, že se od roku 2002 zkrátí funkční období prezidenta ze sedmi na pět let. Druhým mechanismem, který kohabitacím předchází, jsou volby do Národního shromáždění uskutečňované vždy krátce po prezidentské volbě. Poslední prezidentské volby se uskutečnily v květnu tohoto roku, následované byly parlamentními volbami o měsíc později. Nově zvolený prezident Emmanuel Macron dovedl své hnutí En Marche k vítězství ve volbách do Národního shromáždění se ziskem přes 66 % voličských hlasů.

Z tradice francouzské politiky vyplývá, že dominantní roli představuje vždy prezident, který bývá zároveň i předsedou své strany – pokud má tedy jeho strana většinu v Národním shromáždění. Předseda vlády je ve stranické hierarchii na nižší pozici, a je tedy prezidentovi podřízený. Tato praxe tedy odpovídá Topolánkovu tvrzení, že prezident řídí i vládu.

Spojené státy americké jsou typickým příkladem tzv. prezidentského systému. Druhý článek americké ústavy svěřuje výkonnou moc prezidentovi – ten je jediným držitelem exekutivní moci a jmenuje vládu, která realizuje jeho politiku. Exekutivní moc tedy není sdílena, jako je tomu ve francouzském případě.

Na základě dat Českého statistického úřadu lze konstatovat, že je Kulhánkův výrok pravdivý. Dovoz z Číny převyšuje český export do této země zhruba desetkrát.