Přehled ověřených výroků

Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) vydala nejnovější údaje o zachycených nelegálních překročeních hranic k 2. červnu 2017.

V květnu 2017 nelegálně překročilo hranice Evropské unie 26 028 osob, v dubnu to bylo 17 282 osob a v březnu 16 156 osob.

Za posledního čtvrt roku překročilo nelegálně hranice EU za den v průměru 660 osob.

Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky vstoupilo za červen 2017 do EU tzv. středomořskou cestou 24 978 osob, tj. v průměru 832 osob na den.

Podle informací České televize zaznamenala Itálie mezi 28. a 29. červnem příliv cca 12 tisíc migrantů. Italský premiér situaci považuje za kritickou a žádá o pomoc evropské země.

Andrej Babiš v červnu 2014 na zasedání Rady ministrů financí ECOFIN přednesl návrh, který se týkal tzv. reverse charge - u DPH by se přenesla daňová povinnost z dodavatelů na odběratele, a to u veškerého zboží a služeb. DPH tak nepřiznává dodavatel (prodejce), ale je povinností odběratele daň přiznat. Podle Babiše bylo účelem tohoto opatření bojovat proti daňovým podvodům v rámci EU. Už dříve ale Evropská komise řešila reverse charge zdanění, týkalo se však pouze některých položek. Evropská unie se podobnými mechanismy zabývá už od roku 2009.

DPH patří v rámci EU k harmonizovaným daním, u nichž dochází ke sblížení daňových legislativ v jednotlivých státech a pravidla pro jejich výběr jsou určována EU. Babiš však prosazuje, aby reverse charge u DPH závisela na rozhodnutí vlády jednotlivého státu.

V září 2015 kritizoval exministr financí Evropskou komisi kvůli tomu, že se nedostatečně věnuje problémům s daňovými úniky. Babiš již delší dobu na evropské úrovni prosazuje, aby státy mohly samostatně určovat, jaké zboží a služby budou podléhat přenesené daňové povinnosti, tzv. reverse charge. Žádal výjimku, aby ČR mohla zavést přenesenou daňovou povinnost u všech služeb v hodnotě nad 10 tisíc eur (cca 2,7 milionu korun). Evropská komise ale tuto žádost zamítla už v říjnu 2015.

Babiš to ale nevzdal. Evropská komise svolila k vypracování analýzy dopadů přenesené daňové povinnosti a Česká republika získala podporu i u ostatních zemí. V prosinci 2016 Komise představila svůj návrh. Návrh neumožňuje použít obecný reverse charge na plnění nad 10 000 euro přímo, ale až na základě povolení ze strany Komise. Pro ČR jsou podmínky návrhu přísné a Babiš se proti tomu vymezil. Aktuální stav je takový, že stále není daný návrh ani schválen, jak vyplývá z vyjádření ministerstva financí, které mapuje jednání Ivana Pilného na ECOFINu.

Ministr Babiš ale není prvním českým politikem, kterému se podařilo v EU vymoci projednávání nějakého legislativního návrhu. Např. v červenci 2016 na návrh českého premiéra Sobotky představila Komise na základě české iniciativy balíček podpůrných opatření na pomoc stabilizace trhu s mlékem a vepřovým masem.

O zavedení kvót nerozhodla Komise, nýbrž Rada. To jsou zástupci všech členských států Evropské unie (za nás v daném hlasování ministr vnitra). Česká republika hlasovala proti rozhodnutí, vzhledem k systému rozhodování kvalifikovanou většinou však byla přehlasována. Výrok poslance Babiše tak hodnotíme jako nepravdivý.

Problematika přistěhovalectví a azylu je jednou z politik, na kterých se Evropská unie podílí spolu s ostatními členskými státy. Právním základem pro tuto pravomoc je Smlouva o fungování Evropské unie, která umožňuje v případě, že se některý z členských států dostane do stavu nouze v důsledku migrační krize, přijmout dočasná opatření (.pdf, čl. 78(3)). O přijetí takových opatření rozhoduje Rada na návrh Komise kvalifikovanou většinou.

Nyní je třeba si objasnit, co za orgán vlastně Rada je. Rada je legislativním orgánem Evropské unie složeným z ministrů členských států, který v některých záležitostech rozhoduje společně s Evropským parlamentem a v jiných záležitostech sám po konzultaci s Evropským parlamentem. V Radě se může rozhodovat několika způsoby, přičemž obecným způsobem je rozhodování kvalifikovanou většinou (.pdf, čl. 16(3)). To znamená, že pro přijetí určitého opatření není třeba souhlasu všech členských států, nýbrž pouze určité většiny. Konkrétně musí pro přijetí rozhodnutí hlasovat alespoň 55 % členských států reprezentujících 65 % obyvatel EU (.pdf, čl. 238(3)).

Přesně taková situace nastala v létě roku 2015, kdy se ve stavu nouze v důsledku migrační krize ocitly Řecko a Itálie. Rada na situaci zareagovala přijetím dvou rozhodnutí o relokaci žadatelů o mezinárodní ochranu, nebo-li kvótách. Prvním z nich bylo rozhodnuto o přemístění 40 000 osob, druhé pak zvýšilo tento počet o dalších 120 000.

Co se týče role České republiky, ta se již v červenci 2015 usnesla (.pdf) na přijetí 1100 z původně 40 000 přemísťovaných osob. V případě rozhodnutí Rady o relokaci 120 000 osob hlasovala ČR prostřednictvím ministra vnitra Chovance proti jeho přijetí, avšak vzhledem k výše popsanému mechanismu hlasování kvalifikovanou většinou byla přehlasována. V červnu letošního roku pak vláda rozhodla (.pdf) o pozastavení provádění relokací osob, a to jak na základě svého vlastního usnesení, tak na základě rozhodnutí Rady.

Komise v celé záležitosti hraje několik rolí. Zaprvé sama navrhla rozhodnutí o kvótách, dále jako orgán dohlížející na dodržování práva EU vyzvala státy k provádění rozhodnutí o kvótách. Na základě šetření pak letos v červnu rozhodla o zahájení řízení o porušení povinnosti v důsledku nerespektování rozhodnutí o kvótách vůči třem členským státům, mezi které patří i Česká republika. Sama však rozhodnutí o kvótách nepřijala.

O kvótách rozhodla nikoliv Komise, nýbrž Rada, která se skládá ze zástupců všech členských států. Česká republika hlasovala proti kvótám, avšak byla přehlasována. Výrok poslance Babiše proto hodnotíme jako nepravdivý.

V roce 2015 byl opravdu ekonomický růst ČR 4,5 % na rozdíl od Německa, kde dosáhl pouze 1,7 %. Dotace z evropských fondů se rozdělují v sedmiletých cyklech, dnes jsme v cyklu 2014–2020. Zmiňovaná dočerpávání z minulého cyklu v roce 2015 jsou součástí pravidla N+2, které zaručuje, že dotace bude vyplacena i po ukončení předchozího cyklu. Pokud projekty započaté na konci období během dvou let splní závazky, bude jim zpětně vyplacená dotace z předchozího dotačního cyklu.

Nelze ale ověřit, kolik konkrétně dočerpávalo ministerstvo dopravy na konci roku 2015. Za dotační cyklus 2007–2013 celkově vyplatilo 95,3 % dotací (z celkové alokace fondů EU ministerstvu dopravy), o peníze z EU si ale požádali jenom u 67 %. Celkově všechny resorty nedočerpaly méně než 10 mld. Kč proti prvotním odhadům, které byly mnohem vyšší. Podle závěru Nejvyššího kontrolního úřadu byla na konci roku 2013 Česká republika čtvrtým nejhorším státem v čerpání evropských dotací za období 2007–2013.

Zpráva NKÚ kritizovala problémy českých resortů s čerpáním dotací s odhadem (str. 43)nedočerpání na konci období 2014–2020 pohybujícím se mezi 38,6–105 mld. Kč (tj. v nejlepším případě 3x více než za minulé období). Česká republika celkově ke konci května letošního roku požádala o zaslání jen 26,8 mld. Kč (4,4 %) z celkových 646 mld. Kč, které EU pro ČR uvolnila.

Vláda skutečně zvýhodnila kraje změnou rozpočtového určení daní, 10 miliard na opravu silnic však investovalo ministerstvo dopravy samo.

Sobotkova vláda skutečně navýšila krajům příděl peněz z vybraných daní. Do roku 2015 jim připadlo 7,86 %, díky novému rozpočtovému určení to je 8,92 %. Nepodařilo se nám přesně určit, kolik tento nárůst přinesl krajům navíc. Schéma (.pdf) rozdělení rozpočtového určení daní rozlišuje různé druhy daní, proto nelze rozdíl snadno spočítat ze státního rozpočtu.

Krajům vláda poslala peníze na opravy silnic v letech 2015, 2016 a 2017. Konkrétně jde o silnice 2. a 3. třídy, které mají kraje ve své správě (dálnice a silnice 1. třídy spravuje stát). V roce 2015 byly uvolněny ve prospěch krajů 4,4 miliardy korun a v letech 2016 a 2017 po 3 miliardách. Celková alokace tak dosáhla zmíněných cca 10,5 miliard korun.

Výrok padl během diskuze o tom, zda je pro Česko důležité mít Senát. Redaktor namítá, že při absenci Senátu a malém počtu poslanců (jak navrhuje Babiš) by mohlo dojít k „zabetonování“ Poslanecké sněmovny a následné změně Ústavy, aniž by existoval Senát, který by tomu zabránil. Na to Babiš odpovídá, že již dnes může dojít ke změně Ústavy plným počtem poslanců. To však není pravda.

Ústava je v hierarchii právních norem tzv. ústavním zákonem, pro jehož změnu je třeba většího počtu hlasů, než je tomu u běžného zákona. Souhlas musí udělit 3/5 všech poslanců a zároveň 3/5 přítomných senátorů. Na rozdíl od běžného zákona, pokud neudělí souhlas také 3/5 senátorů, nelze jej nahradit větším počtem hlasů poslanců. V žádném případě tedy poslanci, byť v kompletní shodě, nemohou sami změnit Ústavu, jak argumentuje Babiš. Vždy musí jít o vůli dvou komor.

Totéž dále v rozhovoru zdůrazňuje redaktor Lidových novin, na což už ovšem Babiš nereaguje.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože byť má Andrej Babiš pravdu, že byly navýšeny platy zaměstnancům GIBS, nedodává, že byly rovněž zvýšeny od 1. července platy také lidem v sociální oblasti (o 9,4 % – 23 %). Není to tedy tak, že by zvýšení u jedněch znamenalo, že nebudou valorizovány mzdy rovněž u druhých.

Nelze ověřit, jak rozhodnutí o zvýšení platů ve vládě proběhlo. Andrej Babiš v únoru 2017 na Twitteru prohlásil, že „Dvojkoalice ČSSD KDU jede perfektně a hlasuje proti nám. Platy GIBSu navýšila o 20,9 %, budou mít průměrný plat 55 500 Kč.“ V daný den skutečně probíhalo jednání vlády, která přijala bod o uvolnění peněz ve prospěch GIBS.

Záznam z jednání (.doc, bod 10) nezachycuje, jak hlasovali jednotliví členové vlády, uvádí pouze, že 9 přítomných členů vlády bylo pro a 1 proti. Je pravděpodobné, že to byl skutečně Babiš, nelze to ale z oficiálního záznamu doložit.

Vláda v březnu 2017 vydala nařízení, které od 1. července 2017 zvýšilo platy příslušníkům bezpečnostních sborů o 10 %. Konkrétně jde o tarifní složku.

Poslední zpráva o činnosti, kterou Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) zveřejnila, uvádí (str. 9) celkové výdaje na platy v rámci organizace 156,855 mil. Kč, s maximálním povoleným počtem 335 zaměstnanců (str. 3).

Dle odborů se v loňském roce nástupní měsíční mzda zaměstnanců v sociálních službách pohybovala v rozmezí 12 000 až 16 000 Kč. Tyto platy se ale od července také zvýšily, a to od 9,4 % až do 23 % podle příslušného platového tarifu. Tato zvýšení se mají dotknout zhruba 165 tisíc lidí a výdaje na daný krok jsou v řádu miliard korun.

Pokud si navíc uvědomíme, že zaměstnanců GIBS je vlastně minimum (byť s vysokou průměrnou mzdou), tak pokud by jim platy nebyly zvýšeny a peníze by byly alokovány ve prospěch lidí v sociální oblasti, nepřineslo by to druhým jmenovaným žádné velké přilepšení, protože jde v absolutním vyjádření o poměrně malý objem peněz oproti tomu, co sem vláda poslala v červnu sama.

Z čistě legálního hlediska je BIS povinna dle § 8 zákona č. 153/1994 Sb. podávat prezidentovi republiky a vládě minimálně jednou ročně zprávu o své činnosti. Navíc o informacích, které nesnesou odkladu, musí být tito informováni bezodkladně.

Jak vyplývá z poslední veřejné zprávy BIS pro rok 2015, tato služba předala vládě a prezidentovi republiky přes 600 dokumentů a doporučení. Minimálně jednou ročně tedy vláda dostala do ruky neveřejnou zprávu, kterou se musela zabývat. Vzhledem k tomu, že vláda nikde nezveřejnila, že zprávu projednávala či vzala na vědomí, lze se jen dohadovat, že tomu tak bylo. Nedostatečná informovanost vlády v této oblasti vedla například k tomu, že ji v roce 2015 předseda sněmovního výboru pro kontrolu činnosti BIS Marek Benda požádal o podání písemné zprávy o přijatých opatřeních souvisejících s informacemi a dokumenty, které v roce 2014 obdrželi jako příslušní adresáti od BIS.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, i když by se vláda měla minimálně jednou ročně zprávou BIS zabývat. Vzhledem k povaze informací lze jen odvozovat, jestli tak vláda činní. S přihlédnutím například i k nezodpovězené oficiální žádosti komise o podrobnější vyjádření je možné přemýšlet, zda se tak opravdu děje.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť Lubomír Zaorálek korektně popisuje rozdíl mezi sociálními demokraty a hnutím ANO ze září 2013 (pohledem 1 ze 4 relevantních agentur), nicméně při aplikaci na současný stav zcela pomíjí to, že tehdy vedoucí strana voliče ztrácela delší dobu a podle všech výzkumů. Dnes naproti tomu ztrácí voliče druhá nejsilnější strana, zatímco vedoucí ANO má podporu stabilně vysokou.

Snaží-li se tím Zaorálek se říct, že volby pro ČSSD nejsou prohrané, protože se průzkumy před čtyřmi roky mýlily, je to samozřejmě jeho názor a predikce, kterou fakticky nelze potvrdit ani vyvrátit. Lubomír Zaorálek zde vytahuje jedno statické číslo, jež nabídly agentury měsíc před volbami, ale pomíjí jakoukoli dynamiku, kterou měly preference u relevantních hráčů.

Podíváme-li se na měření relevantních agentur veřejného mínění měsíc před volbami 2013, zjistíme následující. V rámci volebních modelů (tj. výzkum, jenž říká, jak by volby dopadly v čase sběru dat u lidí, kteří jsou rozhodnuti, že k volbám půjdou) vedla poměrně výrazně sociální demokracie, hnutí ANO se pohybovalo mezi 7 a 14 %.

Nelze však opomíjet vývoj preferencí - ČSSD v tomto období, jak doložily všechny agentury, značně ztrácela důvěru voličů.

Výzkum 9/2013ČSSDANO CVVM 30,5 %14 % TNS AISA 28 %7 % Median 25,5 %13,5 % STEM **21,9 %5,2 %** Agentura STEM nezveřejňovala volební model, nýbrž stranické preference, což není srovnatelné měření. Data včetně grafu uvádíme z toho důvodu, že zachycují totožnou dynamiku ve srovnání s dalšími agenturami - a to zejména výrazné oslabování ČSSD v předvolebním období roku 2013.

V říjnových předčasných volbách v roce 2013 ČSSD získala 20,45 % hlasů, hnutí ANO pak 18,65 %. Ve srovnání s volebními modely ze září (měsíc před volbami) tedy ČSSD skutečně dosáhla výrazně nižších zisků a hnutí ANO zisků vyšších.

Ve výroku je však prostý rozpor mezi oběma situacemi, tedy zářím 2013 a výzkumy z května/června 2017. Aktuálně nejsilnější strana (hnutí ANO) se drží na úrovni okolo 30 % a nijak neztrácí, naopak podpora druhých sociálních demokratů stále klesá.

V roce 2013 byly trendy zcela odlišné, jak je vidět na následujícím modelu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM):

Zdroj: CVVM, září 2013

V rámci tohoto modelu je zcela zřejmé, že preference nejsilnějších sociálních demokratů poměrně výrazně před volbami padají. V září byly skutečně na 30 %, nicméně za pět měsíců ztratila ČSSD čtvrtinu své podpory, tedy 10 procentních bodů (na počátku roku 2013 se pohybovala na úrovni kolem 40 %).

Následující graf CVVM ukazuje aktuální situaci: ztrácí druhá nejsilnější strana, zatímco hnutí ANO jako nejpopulárnější subjekt si zachovává v podstatě konstantní podporu i přes proběhnuvší vládní krizi.

Zdroj: CVVM, květen 2017

Podobné trendy naznačují v letech 2013 a nyní také další agentury. Za všechny dodáváme volební modely od agentury Median: první graf ukazuje vývoj před volbami 2013, druhý aktuální situaci.

Zdroj: Median, září 2013

Volební model Median před volbami 2017:

Zdroj: Median, květen 2017

Současné srovnání výsledků labouristů s obdobím pod vedením Tonyho Blaira je zavádějící. Na počet hlasů jde sice o podobná čísla, nicméně v logice volebního systému Velké Británie dosáhl Jeremy Corbyn mnohem horšího výsledku.

Dubnové předvolební průzkumy skutečně mohly dávat premiérce Therese Mayové pocit jistého vítězství. V období od půlky dubna do přibližně půlky května dosahovali konzervativci v některých průzkumech zisků až 50 %. Zřejmě i z tohoto důvodu se Mayová rozhodla 18. dubna vyhlásit předčasné volby.

Tony Blair vedl jako předseda Labour Party ve všeobecných volbách v letech 1997, 2001 a 2005. Všechny jeho strana vyhrála. Jeremy Corbyn vedl stranu do voleb jen jednou a labouristé skončili druzí.

rok% voličů

počet hlasů

počet mandátů z celkového počtu

Blair199743,213,518,167416/659Blair200140,710,724,953413/659Blair200535,39,562,122356/646Corbyn20174012,874,985262/650Zdroj: BBC (1997, 2001, 2005, 2017)

Pokud jde o srovnání, je z výsledků patrné, že se Corbynovi podařilo, pokud jde o získané voliče, skoro dosáhnout výsledku Tonyho Blaira z roku 2001 a překonat jeho výsledek z roku 2005. Volební systém VB do parlamentu ale nezávisí na celkově získaném počtu hlasů, jak je tomu např. v České republice.

V Británii funguje jednokolový většinový volební systém. To znamená, že celá země je rozdělena do jednomandátových obvodů (tak je tomu např. v českých senátních volbách, kdy za každý obvod je zvolen jen jeden senátor), v nichž vítězí jednoduše ten, který získá nejvíc hlasů. Samotný silný zisk hlasů v celé zemi nemusí stačit k dobrému zastoupení v dolní komoře britského parlamentu, pokud se v jednotlivých obvodech kandidáti neumístí na prvních místech.

Můžeme to dokumentovat na příkladu strany UKIP (strana vystupující proti členství Británie v EU), která ve volbách 2015 získala 12,6 % hlasů. Celkem obdržela bezmála 3,9 milionů hlasu voličů, ale získala pouze jednoho poslance. Jednoduše proto, že se její kandidáti umísťovali ve volebních obvodech na druhých a dalších místech. Právě proto je výrok Lubomíra Zaorálka zavádějící. Samotný zisk počtu hlasů je sice zajímavým faktem, nicméně podstatné je vyhrát v co největším počtu obvodů, a získat tak co nejvíc křesel.

Labour Party pod vedením Jeremyho Corbyna se takto podařilo získat 262 mandátů, což je výrazně méně, než čeho dosáhla strana pod Tonym Blairem.