Přehled ověřených výroků

Podobně jako Zaorálek se v minulosti vyjádřil také předseda KDU-ČSL, který uvedl, že programové prohlášení vlády z podstatné části konvenuje s programem strany.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože je mimo naše možnosti porovnávat volební programy koaličních stran s programovým prohlášením vlády a následně srovnat, nakolik se tyto jednotlivé dokumenty překrývají. Jednak jde o problém rozsahu a navíc se často do finálního prohlášení nepřenášejí totožné body, ale jejich kompromisní znění, jak se na tom shodli koaliční partneři. Je tedy téměř nemožné zcela korektně popsat, který daný bod ještě odpovídá programu jednotlivé strany a který s ním již nemusí být v souladu.

Připomínáme ale naši velkou analýzu plnění vládních slibů, ve které jsme ověřili, jak si koalice jako celek vedla v naplňování měřitelných slibů obsažených v programovém prohlášení vlády.

Ukazatel daňová kvóta popisuje podíl příjmů daňového charakteru na HDP. Složená daňová kvóta obsahuje mimo daní ještě další povinné odvody, tedy příspěvky na sociální a zdravotní pojištění a cla. Výše složené daňové kvóty je 34,3 % (.pdf, str. 23). Od roku 2011 mírně roste, v řádech desetin procentních bodů. Skutečná složená daňová kvóta je tedy přibližně o 14 procentních bodů nižší než uvedl Jakub Michálek. Naopak Miroslav Kalousek popsal výši kvóty téměř přesně.

Mezní veličina označuje přírůstek placené (vyměřené) daně z dodatečného příjmu. Mezní sazba daně se uplatňuje ze základu daně v nejvyšším zdaňovacím pásmu, tzn. nejvyšší možnou sazbou příslušné daně. Toto efektivní zdanění ekonomicky lépe popisuje skutečnou daňovou zátěž dopadající na každého jednotlivce. Rozhodně se nejedná o složenou daňovou kvótu. Podle OECD je mezní sazba střední třídy (průměrného zaměstnance) 48,6 % (str. 236).

Michal Horáček mluví o svém tchánovi, profesorovi Jiřím Hořejším. Ten v telefonickém rozhovoru (a následné emailové komunikaci) s Demagog.cz tuto informaci popřel. Incident, o kterém se Michal Horáček zmiňuje, se podle něj nestal během tzv. Palachova týdne (tedy v lednu 1989), ale 28. října 1989. Profesor Hořejší se podle svých slov účastnil nepovolené demonstrace, na které byl spolu s dalšími občany zadržen příslušníky Pohotovostního pluku VB (dále PP). Následně byli odvezeni autobusem do Nymburka, kde byli vyslýcháni, a druhý den nad ránem odvezeni na Černý most, kde byli propuštěni. Příslušníci PP se podle něj sice chovali nevybíravým způsobem, ale popřel informaci o tom, že by jimi byl zbit.

Topolánek se 24. června 2016 oslavy narozenin Martina Nejedlého skutečně zúčastnil.

Jeho účast dokládá např. text serveru Novinky.cz. Článek obsahuje i video, které zachycuje Topolánka v poměrně vzrušené výměně s jedním z přihlížejících/protestujících. V debatě Deníku to koneckonců potvrdil i Topolánek s tím, že jako dárek Nejedlému předal svou knihu.

Nelson Mandela, který v letech 1994–1999 zastával funkci prezidenta JAR, svou kariéru skutečně začal jako bojovník proti apartheidu a za rovnost ras. Byl členem Afrického národního kongresu, kde bojoval proti utlačování bílé menšiny, která potlačovala práva jihoafrické černé většiny. Ve svém aktivismu se nejdříve nechal inspirovat nenásilnými cestami Gándhího, v roce 1961 pak ale například zastával pozici velitele ozbrojenéhokřídla ANK. Za svůj aktivismus byl několikrát vězněn, nejdéle pak v období 1964–1990 za sabotáže a plánování ozbrojeného převratu.

Joschka Fischer je německý politik, který byl mezi lety 1998–2005 vicekancléřem. V 60. letech se začal zabývat levicovým aktivismem v západním Německu a stal se členem militantní levicové skupiny Revolutionärer Kampf.V 70. letech však ustoupil od násilných metod a zaměřil se na nový socialismus, později založil německou stranu Zelených a za své činy se omluvil.

Bylo by vhodné zde připomenout především Václava Havla, který v době normalizace kritizoval komunistický režim, byl předním českým disidentem, spoluautoremCharty 77 a vedoucí osobností Občanského fóra, a který by se dal považovat za předního českého aktivistu. Po sametové revoluci pak zastával funkci prezidenta jak Československa, tak později nově samostatné České republiky.

Marek Hilšer ve svém projevu explicitně nejmenoval dva konkrétní protikandidáty, na které bylo toto tvrzení namířeno. Vzhledem ke struktuře debaty mohlo jít o tři osoby – Jiřího Drahoše, Mirka Topolánka a Vratislava Kulhánka. Tito tři odpověděli záporně na otázku, zda je Rusko pro ČR největší riziko.

Jiří Drahoš byl předsedou AV ČR, tedy žádné obchodní vztahy s Ruskem nevedl.

Mirek Topolánek v roce 2013 spoluzakládal a o dva roky později prodal svůj poloviční podíl ve společnosti European Capital Partners Investments (ECPI), která se soustředí na investiční aktivitu v oblastech střední a východní Evropy. Topolánek se v rámci své profesní nepolitické kariéry soustředí na oblast energetiky. Je manažerem slovenského přepravce plynu Eustream, který patří do Energetického průmyslového holdingu podnikatele Křetínského (ten sdružuje společnosti v Evropě, nikoli v Rusku). V oblasti energetiky a přepravy plynu jsou obchodní spojení s Ruskem nezbytná. Dále spoluvlastní výrobce řídicích systémů pro petrochemii VAE Controls, tato společnost je součástí VAE Groups, která působí mimo jiné i na ruském trhu.

Vratislav Kulhánek byl šéfem automobilky Škoda, která má v Rusku montážní závody a exportuje sem. Jiné podnikatelské činnosti spojené s Ruskem nemá.

Marek Hilšer ale své vyjádření opírá (ať už vědomě či nevědomě) o pouhou domněnku. Spojuje totiž dvě věci, které spolu nemusí nutně souviset. Celkově Hilšerovo tvrzení vyznívá tak, že Topolánek nebo Kulhánek nepovažují Rusko za hrozbu, protože v něm mají obchodní (či jiné) zájmy. Zda tomu tak ovšem skutečně je, není jasné, resp. jde o neověřitelnou skutečnost. Důvodů, proč se oba kandidáti takto vyjádřili, může být celá řada. V pořadu také oba kandidáti popsali, která místa a faktory podle nich ČR ohrožují. Je třeba podotknout, že oba jmenovali i Ruskou federaci, jen ji nejmenovali na prvním místě.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť i když v Rusku skutečně dochází k nepřirozeným úmrtím novinářů, nejde o zemi, kde se tak děje nejvíce.

Podle žebříčku nejnebezpečnějších zemí pro novináře zveřejňovaného americkou neziskovou organizací Committee to Protect Journalists, která se již od roku 1992 zabývá sběrem dat ohledně ohrožení svobody a života novinářů po celém světě, je Ruská federace s 58 zavražděnými novináři sedmou nejnebezpečnější zemí světa pro mediální profesionály.

První místo v žebříčku zaujímá Irák (186 zavražděných novinářů), druhé místo připadá Sýrii (114 zavražděných novinářů) a třetí místo Filipínám (78 zavražděných novinářů). Udávané počty jsou sumou všech zaznamenaných případů za celé 25leté sledované období.

Pokud bychom se podívali na postavení Ruské federace v rámci indexu svobody médií, ani zde tato země nezaujímá zrovna lichotivé umístění. V roce 2017 se umístilo Rusko na 148. místě ze 180. zemí ve světě.

V květnu 2016 předložila skupina poslanců zastoupena Věrou Kovářovou novelu zákona o provozu na pozemních komunikacích. Základním principem (.pdf, str. 7) návrhu bylo to, aby člověk, který si žádá o vydání řidičského průkazu, mohl tuto žádost podat v každé obci s rozšířenou působností. Druhým cílem novely pak bylo, že nemusí při žádosti přikládat fotografii, má-li ji již veřejná správa v evidenci (typicky z občanských průkazů).

Tato novela skutečně prošla Poslaneckou sněmovnou a začne platit 1. července 2018. Farský tedy korektně popisuje jak obsah prošlé změny, tak i datum, kdy bude naplněna.

Co se týče role poslankyně Kovářové, tak jak již bylo zmíněno, byla zástupkyní navrhovatelů, což v praxi znamená, že v Poslanecké sněmovně zákon představovala a hájila. Farský byl jedním z dalších poslanců, kteří zákon „připodepsali“. Nicméně lze u něj dohledat i další aktivitu nad rámec „připodepsání návrhu“. Opakovaně před kolegy vystoupil s žádostí, aby byl zákon puštěn k projednávání. Učinil tak například 14. září 2016 a dále 18. října 2016. Byť v těchto případech nebyl úspěšný s návrhem na pevné zařazení bodů, je nepochybné, že byl v dané věci aktivní. Stejně tak totiž vystoupil ve 2. a 3. čtení na podporu předloženého návrhu.

K přijetí eura se Česká republika zavázala podpisem přístupové smlouvy, který proběhl 16. dubna 2003 v Aténách. Přistoupení České republiky bylo potvrzeno i lidovým referendem ve dnech 13. a 14. června 2003. Pro přistoupení bylo 3 446 758 občanů, tedy 77,33 %.

Článek číslo čtyři (.pdf, str. 2) totiž praví: „Každý nový členský stát se účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka, ve smyslu článku 122 Smlouvy o ES.“

Státy musí ale splňovat několik podmínek, aby mohly zavést euro. Právě kvůli tomu je zde zavedená výjimka, aby státy mohly splnit konvergentní podmínky, které jsou k přijetí eura nutné podle Maastrichtské smlouvy (později Smlouva o fungování Evropské unie). Těmi jsou (.pdf, článek 140, str. 63):

1. dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí patrný ze stavu veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek

2. dosažení vysokého stupně cenové stability patrného z míry inflace

3. dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči euru

4. stálost konvergence dosažené členským státem, na který se vztahuje výjimka, a jeho účasti v mechanismu směnných kurzů, která se odráží v úrovních dlouhodobých úrokových sazeb

Ze Smlouvy o přistoupení ČR k EU a primárního práva vyplývá, že se Česká republika zavázala k přijetí jednotné měny. Nedodržení tohoto závazku by znamenalo porušení evropského i mezinárodního práva (neplnění mezinárodní smlouvy je v rozporu se zvykovým právem – Pacta sunt servanda).

Velvyslanec mezi ústavní činitele nepatří, neboť jeho působnost není vymezená v Ústavě, nýbrž v běžném zákoně. Ústava se o velvyslanci zmiňuje pouze co do vymezení jedné z kontrasignovaných pravomocí prezidenta republiky. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Mezi ústavní činitele patří osoby, které jsou členy orgánů (nebo případně samy funkci daného orgánu vykonávají, například prezident), jejichž působnost vymezuje Ústava. V České republice jsou tak ústavními činiteli prezident republiky, poslanci a senátoři, členové vlády, a dále soudci (bez ohledu na soud, na kterém působí) prezident a viceprezident NKÚ a členové bankovní rady ČNB. Někdy se mezi ně řadí i členové zastupitelstev územně samosprávných celků (obcí a krajů), jejich působnost však v Ústavě není zakotvena.

Co se týče velvyslanců, jedinou zmínku o nich najdeme v článku 63 Ústavy upravující kontrasignované pravomoci prezidenta republiky. Prezident má pravomoc velvyslance pověřovat funkcí a také je z funkce odvolat. Funkce velvyslance tak sice obsažena v ústavě je, nikoliv však jako funkce jednoho z ústavních činitelů, nýbrž jako jedné z osob, jejíž pověřování do funkce a odvolávání z ní přísluší prezidentu republiky. Působnost velvyslance Ústava nijak neupravuje.

Vymezení působnosti velvyslance nalezneme až v běžném zákoně (o zahraniční službě), který velvyslance definuje jako nejvýše postaveného stálého představitele České republiky v přijímajícím státě. Do jeho působnosti spadá například " jednání se zástupci přijímajícího státu nebo mezinárodní organizace a se zástupci diplomatických misí jiných států." Z tohoto pak nutně vyplývá, že velvyslanec je aktérem zahraniční politiky, který však dle zákona zastupuje Českou republiku, nikoli prezidenta či vládu.

Pro úplnost doplňme, že o prezidentovi Akademie věd se Ústava nezmiňuje.