Přehled ověřených výroků

Program Zelená úsporám začal fungovat od 22. dubna 2009 a prosadilo jej ministerstvo životního prostředí. Tehdejším ministrem tohoto resortu byl Martin Bursík, tehdejší předseda Strany zelených.

Program Zelená úsporám byl zaměřen na podporu instalací zdrojů na vytápění s využitím obnovitelných zdrojů energie. Investovalo se také do energetických úspor při rekonstrukcích i v novostavbách. V rámci programu se podporovalo kvalitní zateplování rodinných a bytových domů, náhrada neekologického vytápění za nízkoemisní zdroje na biomasu a účinná tepelná čerpadla, instalace těchto zdrojů do nízkoenergetických novostaveb, instalace solárně-termických kolektorů a také výstavba v pasivním energetickém standardu.

O dotaci mohli požádat vlastníci a stavebníci rodinných a bytových domů, kteří dům využívají k bydlení nebo k poskytování bydlení třetím osobám, tedy fyzické osoby podnikající i nepodnikající, společenství vlastníků bytových jednotek, bytová družstva, města a obce (včetně městských částí), podnikatelské subjekty, případně další právnické osoby. Na dotaci měli tedy nárok i majitelé domů na vesnicích.

Program byl financován z příjmů z prodeje emisních jednotek, jež byly prodány ve smluvní ceně okolo 20 miliard korun, které byly vyplaceny žadatelům o dotaci. Proplaceno bylo přes 74 tisíc žádostí. Ze 74 039 žádostí bylo 68 341 od majitelů rodinných domů, tedy 92,30 % (str. 80). Více než 50 % (str. 81) dotací putovalo do Moravskoslezského, Středočeského, Zlínského, Jihomoravského a Jihočeského kraje. Souhrnné statistiky s informací, kolik lidí, kteří získali dotaci, pochází z venkova a kolik z města, se nám dohledat nepodařilo. Dá se ale předpokládat, že na dotaci dosáhli i lidé z vesnic.

Zmíněný pozměňovací návrh pocházel skutečně z dílny poslaneckého klubu ČSSD, viníků „solárního tunelu“ však bylo ve skutečnosti více.

Matěj Stropnický má na mysli zákon o podpoře obnovitelných zdrojů energií, konkrétně pak pozměňovací návrh poslankyně sociální demokracie Šedivé z roku 2005, který měl snížit možné meziroční snížení výkupních cen elektřiny ze slunečních elektráren z původních 10 % na polovičních 5 % (§6, odst. 4). Šedivá tedy navrhla fakticky omezení možností regulátora reagovat na další možný vývoj.

Je ale nutné dodat, že návrh Šedivé v hlasování neprošel. Fakticky totožný návrh předložil poslanec Ladislav Urban z KSČM (seznam všech PN je dostupný zde - Urbanův nese označení E2). Právě ten získal nakonec podporu a prošel. V tomto ohledu by tedy Stropnický měl vinit spíše komunisty a ne sociální demokraty. Ti také spolu s poslanci US-DEU návrh protlačili.

Samotný zákon v té době hladce prošel Poslaneckou sněmovnou i Senátem, svým podpisem jej však odmítl opatřit tehdejší prezident Václav Klaus, jehož musel zastoupit nově nastoupivší premiér Jiří Paroubek. Investorům krom jiného garantoval minimální výkupní cenu za jednotku elektřiny na 15 let dopředu.

Problém nastal v letech 2008 a 2009, kdy se za každoročního skokového nárůstu výkupních cen za elektřinu z fotovoltaických zdrojů výrazně snížily náklady na výstavbu samotných elektráren především díky levnějšímu dovozu článků z Číny. Vysoké výkupní ceny vedly k výraznému nárůstu počtu investorů v solární energetice, jejichž podpora se promítla do cen elektřiny i samotným spotřebitelům. Trend se tehdejší vládní koalici ve složení ODS, KDU-ČSL a SZ podařilo zastavit až prosazením novely, která zrušila garantovanou podporu pro vysoce ziskové energetické zdroje. Dodejme ovšem že v tomto období rovněž padla koaliční vláda a nastoupil Fischerův úřednický kabinet.

Zmiňovaná novela byla předložena sněmovně 18. listopadu 2009, tedy mnoho měsíců po vypuknutí solárního boomu. Odpovědnost tedy nepadá jen na přílepek poslankyně Šedivé, ale i na možnou liknavost dalších vlád a odpovědných orgánů. Je pravdou, že zelení přímo problém s výkupními cenami nezpůsobili, jak jim je nezřídka vytýkáno, nicméně svalení odpovědnosti na jeden konkrétní návrh sociální demokracie, je nekorektní.

V roce 2016 vybral stát od nákladních automobilů na mýtném 9,89 mld. Kč. O rok dříve činila výsledná částka vybraná na mýtném 9,73 mld. Kč. V roce 2014 bylo na mýtném vybráno 8,71 mld. Kč. S přihlédnutím k vybraným částkám za mýtné v posledních letech má Matěj Stropnický nepochybně pravdu v tom, že stát na mýtném vybere přibližně 10 mld. Kč ročně.

Státní fond dopravní infrastruktury (dále pouze SFDI) podle výroční zprávy za rok 2016 (.pdf, str. 8) investoval v daném roce do dopravní infrastruktury dohromady 78,71 mld. Kč. Konkrétně do infrastruktury silnic 1. třídy a dálnic vynaložil SFDI prostřednictvím Ředitelství silnic a dálnic (dále pouze ŘSD), jež má správu těchto typů silničních úseků na starosti, celkem 36,83 mld. Kč. V této souvislosti je však nutné poznamenat, že SFDI neinvestuje pouze do silniční infrastruktury. Další finanční prostředky byly proto dopravním fondem vynaloženy např. na železnice prostřednictvím Správy železniční dopravní cesty (36,86 mld. Kč) nebo na vodní cesty skrze Ředitelství vodních cest (273 mil. Kč).

Výroční zprávy SFDI za rok 2015 (.pdf, str. 9) uvádí celkové investice ve výši 91,46 mld. Kč. Do infrastruktury silnic 1. třídy a dálnic bylo v tomto roce vynaloženo 34,15 mld. Kč. Pokud se podíváme na výroční zprávu SFDI za rok 2015 (.pdf, str. 8), zjistíme, že výdaje dopravního fondu činily přibližně 52,23 mld. Kč. Investice do silnic 1. třídy a dálnic spadajících pod správu ŘSD dosáhly výše 24,76 mld. Kč.

Co se týče nákladů, případně škod, které způsobují svým pohybem po těchto typech silnic kamiony, neexistuje žádný způsob, jak objektivně určit jejich výši při běžném provozu, jestliže nedojde např. k nehodě zapříčiněné kamionem, respektive jeho řidičem.

Částka 9,89 mld. Kč vybraná za mýtné v roce 2016 představuje v hypotetické rovině přibližně čtvrtinu výdajů vynaložených dopravním fondem do infrastruktury silnic 1. tříd a dálnic. Podobně tomu bylo hypoteticky i v roce 2015, v němž částka získaná z mýtného tvořila o něco více než čtvrtinu výdajů SFDI do těchto typů silnic. Pro rok 2014 hypoteticky pokrývalo vybrané mýtné zhruba třetinu částky vynaložené do této silniční infrastruktury.

Stát v současné době skutečně vybírá přibližně 10 mld. Kč ročně. SFDI investoval v posledních letech jak přes 60 mld. Kč, tak i přes 80 mld. Kč, ale zde je nutné si uvědomit, že zdaleka ne všechny prostředky putovaly do infrastruktury silnic 1. třídy a dálnic. Částky vybrané za mýtné sice dostatečně nepokrývají investice SFDI do těchto typů silnic, Matěj Stropnický však zmiňuje nikoliv investice, ale doslovně náklady způsobené jízdou kamionů po těchto silnicích. Takové náklady přitom není možné objektivně určit nebo vypočítat. Výrok z tohoto důvodu hodnotíme jako neověřitelný.

Není pravda, že je průměrný starobní důchod mužů a žen zhruba stejný. Ve skutečnosti se dlouhodobě liší, aktuálně činí rozdíl přes 15 %, a to ve prospěch mužů.

Na konci roku 2016 činila výše průměrného starobního důchodu v ČR 11 475 Kč. Nad tímto průměrem se pohybuje průměrný důchod v Praze, Středočeském a Moravskoslezském kraji, naopak nejnižší úrovně dosahuje v Olomouckém kraji.

Rozdíl mezi výší důchodu u žen a mužů není zanedbatelný (data ČSÚ). Průměrný důchod mužů je ve většině krajů o více než 15 % vyšší než průměrný důchod žen. Výjimkou je Moravskoslezský kraj, kde je rozdíl mezi muži a ženami vůbec největší.

Nejaktuálnější data ČSSZ ukazují (k 30. červnu 2017), že průměrný starobní důchodu ženy dosahuje v České republice zhruba 10 700 korun, muži pak mají o cca 2 300 korun více.

Výší důchodu se zabývá studie think tanku IDEA (.pdf, str. 8) z června letošního roku. Nižší důchody žen vysvětluje nižším důchodovým věkem, nižšími výdělky a vyšší mírou nezaměstnanosti žen. Studie také například uvádí, že v porovnání s ostatními státy EU existují v ČR relativně vysoké rozdíly mezi předchozí čistou mzdou a nástupním důchodem, zároveň je zde velmi nízký podíl seniorů nad 65 let pod hranicí chudoby.

Oprava: Výrok byl původně hodnocen jako pravdivý, fakticky jde o nepravdivý výrok i při zhodnocení kontextu, ve kterém byl vyřčen. Odůvodnění jsme ponechali v původním znění, doplnili jsme poslední odstavec, který zdůvodňuje finální hodnocení.

Fyzické osoby jsou trestně odpovědné již od 15 let, přičemž jejich trestní odpovědnost je až do dovršení osmnácti let vázána na schopnost rozpoznat a ovládnout své jednání, která se u jednotlivých osob liší.

Trestní odpovědnost fyzických osob se dělí na kategorie podle věku pachatele. Do první kategorie spadají osoby mladší 15 let, které nejsou trestně odpovědné vůbec. Přesto jim může soud uložit za spáchání činu určitá opatření, nejčastěji výchovného či ochranného rázu.

Další kategorii tvoří mladiství, tedy osoby starší 15 a mladší 18 let. Jejich trestní odpovědnost je vázána na splnění dvou podmínek: rozpoznání, že jejich jednání je protiprávní, a ovládnutí takového jednání. Tyto schopnosti jsou posuzovány vždy v konkrétním případě zvlášť, přesto platí určitá obecná pravidla. Tak kupříkladu běžný mladistvý by měl vědět, že nesmí zavraždit jiného člověka; situace však bude odlišná v případě trestného činu porušení autorských práv či podvodu.

Pokud jsou splněny obě podmínky trestnosti, uloží soud mladistvému opatření, členěné podle závažnosti na výchovné, ochranné a trestní.

V poslední kategorii se pak nacházejí osoby starší 18 let. Tyto osoby jsou plně trestně odpovědné, ledaže spáchaly čin za některé z okolností vylučující protiprávnost či byl pachatel nepříčetný. Sankce za spáchání trestného činu se pak dělí na tresty a ochranná opatření.

Stropnický o trestní odpovědnosti mluví v kontextu možného zavedení aktivního volebního práva (právo volit). Zamýšlí tuto hranici ze současných 18 let snížit na 16 let (nehodnotíme, zda je o dobrý krok) s odůvodněním, že od 16 let mají lidé částečnou trestní odpovědnost. To ovšem není pravda. Jak dokládáme výše, tu mají již od 15 let.

Výzkum společnosti Behavio (rozkliknout bublinu SZ, záložka „demografie“), zveřejněný na konci srpna tohoto roku, se zaměřuje na popis volebního potenciálů jednotlivých subjektů. Oproti jiným výzkumům zveřejňuje i demografické a další charakteristiky příznivců stran a hnutí.

Pokud se podíváme na data Zelených, tak z voličů, kteří zvažují právě podporu této strany (resp. jsou pro ni rozhodnuti), je 64 % žen.

TNS AISA ve spolupráci s Českou televizí spolupracuje na projektu Trendy Česka, který mapuje volební preference a názory respondentů na klíčová témata ve společnosti. V jednom ze svých výzkumů přišli s tvrzením, že pohlaví hraje jen minimální roli, výrazný rozdíl je skutečně u Strany zelených, kterou podporují více ženy.

V Senátu, tedy v horní komoře Parlamentu České republiky, je v současné době sedm senátorů, kteří byli v určité podobě zvoleni s podporou Strany zelených.

Jedná se o Matějem Stropnickým zmíněného Petra Orla zvoleného v roce 2016 a o senátora Václava Lásku zvoleného v roce 2014. Ten v současné době však již není členem Strany zelených. Zbylými senátory zvolenými s podporou Strany zelených jsou Václav Hampl, Ladislav Kos, Libor Michálek, Jitka Seitlová a Eliška Wagnerová.

Dodejme, že Zelení nemají v Senátu ustaven vlastní klub.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, podle údajů (.pdf, str. 18, tabulka důchod starobní sólo) České správy sociálního zabezpečení pobírá polovina důchodců důchod ve výši nižší než 11 344 Kč. Podrobné statistiky o počtu lidí pobírajících určitou výši důchodu jsou dostupné v další části Statistické ročenky z oblasti důchodového pojištění (.pdf, str. 44).

Minimální mzda se zvýšila od roku 2014 z 9 200 korun na současných 11 000 korun. Vláda již ale schválila další zvýšení od 1. ledna 2018 na 12 200 korun. Zároveň se také dařilo zvyšovat podíl (.pdf, str. 3) minimální mzdy na průměrné mzdě, který se v současné době pohybuje nad 37 %.

Vláda svým usnesením (.pdf) skutečně zvýšila mzdy ve zdravotnictví, a to o 10 % k 1. lednu 2017. Česká televize však upozornila na to, že změnu na svých výplatních páskách nemuseli zaznamenat zaměstnanci nemocničních akciových společností.