Přehled ověřených výroků

Výrok Tomia Okamury je hodnocen jako zavádějící, neboť SPD ve skutečnosti ve sněmovně navrhla pouze zařazení projednávání bodu, ve kterém měli poslanci vyzvat vládu, aby zmíněný návrh připravila. Šlo tedy více o politickou proklamaci než předložení reálného návrhu. Stalo se tak celkem pětkrát. Podporu však těmto návrhům neprojevila nejen vládní koalice, ale ani opoziční strany. 18. června 2015 navrhl poslanec Radim Fiala (SPD) při jednání o programu schůze Poslanecké sněmovny zařadit bod, ve kterém by sněmovna usnesením vyzvala vládu k přípravě zákona o referendu o setrvání v EU.

Návrh tohoto usnesení zněl: „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky považuje problém nelegální imigrace za zásadní ohrožení bezpečnosti České republiky. Odpovědnost za tento stav nese politika a fungování Evropské unie. Poslanecká sněmovna vědoma si odpovědnosti k občanům České republiky vyzývá vládu České republiky k přípravě zákona o referendu, kde občané České republiky budou mít možnost vyjádřit se k dalšímu setrvání naší země v Evropské unii.“

Tento návrh podpořilo pouze 11 poslanců. Z SPD šlo pouze o Radima Fialu, dále o dva poslance Úsvitu a také sedm členů klubu KSČM. Proti hlasovala jak vládní koalice, tak i TOP 09, ODS a návrh nepodpořila ani většina klubu KSČM a Úsvitu. Sám Okamura nebyl k danému hlasování přihlášen a tedy nehlasoval. Současný člen předsednictva Okamurovy SPD a poslanec Jaroslav Holík tento návrh také nepodpořil, při hlasování se zdržel.

7. července 2015 navrhl podobný bod i sám Tomio Okamura. Během jednání o programu jednání sněmovny načetl bod s názvem „Referendum o setrvání České republiky v Evropské unii.“ Podle představ Okamury měla v rámci projednávání tohoto bodu Sněmovna přijmout následující usnesení: „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky považuje šíření extrémního islámu a nelegální migraci za zásadní ohrožení bezpečnosti České republiky. Zásadní příčinou tohoto ohrožení je politika a fungování Evropské unie.
Poslanecká sněmovna, vědoma si odpovědnosti k občanům České republiky, vyzývá vládu České republiky k přípravě zákona o referendu, kde občané České republiky budou mít možnost vyjádřit se k dalšímu setrvání naší země v Evropské unii, a dále vyzývá vládu neodkladně připravit legislativní kroky definující šíření a propagaci islámského práva šaría a džihádu jako trestný čin ohrožující svobodu, demokracii a lidská práva.“

O tomto návrhu se nehlasovalo, poslanecké kluby ČSSD a ANO uplatnily veto (viz Sklenák) dvou poslaneckých klubů pro nezařazení daného bodu na program jednání sněmovny.

15. září 2015navrhl Okamura ve Sněmovně zařadit bod „Příprava referenda k vystoupení z Evropské unie.“ Pro tento návrh nehlasovala vládní koalice, opoziční TOP 09 a ODS a také jednotlivci z klubu KSČM, Úsvit a v neposlední řadě tři nezařazení poslanci.

1. března 2016vystoupil před poslanci předseda hnutí SPD s žádostí, „aby návrh referenda zařadila na pořad svého jednání a zavázala vládu referendum uspořádat.“ Tento návrh zůstal nevyslyšen, podpořili jej zejména poslanci KSČM a hnutí Úsvit.

Daný apel však nebyl realizovatelný, resp. jde spíše o politickou proklamaci než o cokoli jiného. Vláda nedisponuje nástrojem, jak vyhlásit referendum o vystoupení z Evropské unie. To je možné pouze dvěma variantami. Buď přijetím jednorázového ústavního zákona (tímto modelem se postupovalo při otázce vstupu České republiky do EU), nebo změnou Ústavy, která by umožnila referendum vypsat. Okamurův návrh, že poslanci schválí zařazení bodu v Poslanecké sněmovně, který bude řešit referendum, je deklaratorní postoj. Reálně by Okamura musel předložit návrh ústavního zákona o jednorázovém referendu k dané věci, nebo změnu ústavy, zavedení obecného referenda a vyvolání hlasování na základě takto přijatého zákona.

Naposledy Okamura navrhoval podobný bod jednání 24. května 2016. Zde uvedl: „Žádám vás tedy, dámy a pánové, abychom na program jednání zařadili na úterý příští týden jako první bod na téma přijetí zákona o referendu o vystoupení z Evropské unie a referendum o přijímání či nepřijímání migrantů z islámských zemí.“ Opět, jako v předchozích případech, tím fakticky Okamura navrhl, že pokud by byl jeho návrh přijat, poslanci by o dané věci mluvili. Mohli by teoreticky přijmout usnesení, ve kterém by vládu vyzvali k přípravě referenda. Nicméně stejně jako v předchozím případě – šlo by pouze o deklaratorní krok, neboť reálně neexistuje právní rámec, v němž by danou věc šlo uskutečnit. Pokud Okamura chce vyvolat referendum, musí změnit českou legislativu a ne navrhovat diskuze o možném vyvolání referenda. Dodejme, že ani v tomto případě poslanec Okamura podporu nezískal.

V letošním roce však Okamura (nerozdíl od předchozích 2 let) začal prosazovat na pořad jednání Poslanecké sněmovny vládní návrh o celostátním referendu. Již desetkrát předseda SPD chtěl, aby se daný bod projedánval, ani jednou to však neprošlo. Nicméně i podle vyjádření samotného Okamury by prostřednictvím tohoto návrhu o vystoupení z Evropské unie hlasovat nešlo.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Chovanec ve zmíněném rozhovoru mluví o tom, že uprchlíky nechce do voleb, přímo s nimi to ovšem spojuje otázka redaktora Práva. Ministr vnitra uvádí, že nehodlá ustoupit od svého postoje do té doby, co bude mít na to vliv.

Rozhovor s Milanem Chovancem vyšel v deníku Právo 31. května 2017. Ministr vnitra v něm mluví o tom, že není pro přijímání uprchlíků na základě kvót. S volbami přijímání spojuje redaktor Práva, který se přímo Chovance ptá na to, zda by mohla Česká republika někoho do voleb přijmout.

Chovanec ovšem v celé rozhovoru mluví obecněji. Uvádí:

„*Česko dobrovolně nabídlo přijmout 1100 uprchlíků. Na základě povinných kvót od Evropské komise má přijmout dalších 1591, tedy celkem 2691 cizinců. Přijalo zatím 12. Z vašich slov vyplývá, že se ČR toto číslo v nejbližší době nechystá naplňovat.

Pokud budu ministr a pokud mi vláda nechá možnost věc tímto způsobem řídit, tak z bezpečnostních prověrek lidí neustoupíme ani o píď.

Nemůžeme si dovolit k nám zanést prvek, který by znamenal nebezpečí pro české občany. A to je věc, přes kterou nejede vlak.

*Tak jinak. Sněmovní volby jsou v říjnu. Počítáte, že by ČR do té doby mohla i vzhledem ke zmíněným ostrým prověrkám někoho přijmout?

Nepředpokládám žádné přijímání migrantů, protože ten systém je nastavený špatně, kvóty nefungují. Vláda od nás dostane zprávu, ve které je podrobně popsán ten stav, tak jak je.

To znamená, kdy jsme žádali, kdy jsme obdrželi nějaká jména, jestli by bylo vůbec realistické ty lidi sem dostat. Hlavně je tam jednoznačný vzkaz, že uprchlíci ani v zemích, jako jsou Lucembursko a Portugalsko, nezůstávají a odcházejí zase dál.
Z toho vyplývá, že pokud budeme přijímat migranty, tak je velká pravděpodobnost, že minimálně část z nich odejde do jiných zemí.

Držet někoho na území státu, kde být nechce, odporuje i evropským zásadám o volném pohybu osob.

*Budete tedy i na vládě zastávat ostře odmítavé stanovisko i s tím rizikem hrozby sankcí ze strany Evropské komise?

Vláda to beze sporu vědět musí a samozřejmě je otázka, jak se k tomu postaví. Může se stát, a média už to psala, že by mohla být Česká republika pokutována v řádu miliónů eur. Je otázka, jestli ta částka je snesitelná anebo není, jestli nám stojí za to ji platit či nikoli.

Při všech rizicích, která v tom vidím, si myslím, že nemůžeme uhnout od bezpečnostních prověrek i za cenu, že bychom měli zaplatit.

*Abych to shrnul: radši sankce než sem pustit nějaké neprověřené uprchlíky?

Přesně tak. Obávám se, že všechny operace, které dnes Evropa dělá, strašně zhoršují pozici EU ve vztahu k občanům těch zemí, a je to strašná škoda, protože evropský projekt je smysluplný. Dávat si takto vlastní góly je opravdu škoda a já se na tom nechci podílet.

Je možné, že mě na vládě přehlasují. A pokud se to stane, tak já tohle dělat nebudu a půjdu pryč. Jestli mě donutí sem někoho bez jakékoli prověrky brát, tak to bude beze mě.“

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť Česká republika prostřednictvím ministra vnitra Chovance hlasovala na úrovni Rady pro spravedlnost a vnitřní věci proti přijetí systému kvót. Zde se tedy česká vláda postavila jasně proti, byť byla v souladu s platnými evropskými pravidly přehlasována.

Česká vláda rovněž proti kvótám reálně postupuje tak, že je nedodržuje. Do dnešního dne přijala na jejich základě pouhých 12 osob z Řecka. Celkový závazek přitom znamená pro Českou republiku 2691 osob z Řecka a Itálie (na základě kvót a také dobrovolného závazku české vlády).

Česká vláda doposud přijala 12 uprchlíků z 2691, které mělo Česko přijmout. Pravdou je, že Česká republika přijímá migranty mimo kvóty, ve většině případů se však jedná o křesťanské migranty.

Přijímání uprchlíků na základě kvót však nelze označit jako příkaz Evropské unie. Toto číslo se totiž skládá z dobrovolného závazku, který přijala česká vláda a kvót, které odsouhlasili ministři vnitra zemí Evropské unie, kterého se účastnil i český ministr (který však společně s maďarským, slovenským a rumunským hlasoval proti). Nedá se tak hovořit o diktátu Evropské unie, neboť šlo o demokratické rozhodnutí v rámci platných pravidel Evropské unie.

V lednu 2016 byli přijati křesťané z Iráku, kteří odsud utíkali před Islámským státem. Nadační fond Generace 21, který příchod těchto křesťanů inicioval, původně plánoval s přesídlením 37 křesťanských rodin o celkovém počtu 153 osob. Fond do České republiky přivezl pouze 89 osob, vláda totiž projekt v dubnu 2016 zrušila. Důvodem bylo, že 24 jich odletělo zpět do své vlasti a 25 jich uteklo do Německa. Jejich statut uprchlíka byl velmi komplikovaný, většina z nich měla statut vnitřního vysídlence, neboť předtím žili na vlastním územím. Většina těchto iráckých uprchlíků tak nebyla počítána do kvót. Jednalo se však o křesťanské uprchlíky, nikoliv muslimské, jak tvrdí Tomio Okamura.

Celkově za rok 2016 přijala (str. 2) Česká republika 150 Iráčanů a 95 Syřanů. Dvacet z těchto Syřanů bylo opět křesťanskými uprchlíky, kteří byli přijati na základě dobrovolného závazku přijmout 400 uprchlíků z neevropských uprchlických táborů. Náboženství dalších Iráckých a Syrských uprchlíků nelze z dostupných zdrojů doložit. Nelze však vyloučit, že mezi přijatými uprchlíky jsou i muslimové. Islám v roce 2006 v Sýrii vyznávalo 87 procent obyvatel, v Iráku to bylo v roce 2014 96 procent. Tomio Okamura má však pravdu, že některé uprchlíky česká vláda přijímá mimo kvóty.

Hlasování o ratifikaci Lisabonské smlouvy proběhlo v Poslanecké sněmovně 18. února 2009. Pro hlasovalo 125 přítomných poslanců. Ze 79 poslanců Občanské demokratické strany hlasovalo pro 33 zákonodárců, 37 proti a 9 se zdrželo. I když hlasovala větší část poslanců proti, bez hlasů občanských demokratů by smlouva vyžadující ústavní většinu 120 poslanců schválena nebyla.

V Senátu se o osudu Lisabonské smlouvy hlasovalo 6. května 2009. Z 36 senátorů ODS hlasovalo pro 12 a proti bylo 19 členů senátorského klubu Občanské demokratické strany.

Nutno říci, že i přes vnitřní rozpolcenost se vedení tehdy vládní ODS postavilo za schválení smlouvy. Před hlasováním v horní komoře pronesl na plénu Senátu projev i premiér Mirek Topolánek, který senátory vyzval ke kladnému hlasování.

Tehdejší prezident a do prosince 2008 čestný předseda ODS Václav Klaus byl a stále je jedním z nejhlasitějších kritiků Lisabonské smlouvy. Klaus měl obavu z možného prolomení Benešových dekretů nebo argumentoval, že smlouva je protiústavní.

Ústavní soud 3. listopadu 2009 konstatoval, že Lisabonská smlouva je v souladu s českým ústavním řádem a Klaus téhož dne smlouvu podepsal. „Rozhodnutí ÚS jsem očekával a respektuji ho. I když s jeho obsahem nesouhlasím,“ řekl po podpisu prezident Klaus.

Zajímavostí je, že Václav Klaus tehdy odmítl, aby se podpisového aktu zúčastnili fotografové. Jeho podpis tak není zaznamenán na žádném snímku.

Částky uvedené poslancem Okamurou, resp. krajskou zastupitelkou SPD, nelze z veřejně dostupných zdrojů potvrdit. Obrátili jsme se s dotazem na jednotlivé položky tedy jak na samotné zařízení Balková, tak i na vedení Správy uprchlických zařízení. Prozatím výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok je hodnocen jako zavádějící z několika důvodů. Zaprvé, podobný návrh nebyl členy SPD v Poslanecké sněmovně navržen. Není rovněž součástí programu SPD. Je sice pravdou, že o něm SPD (v různé míře obecnosti) píše ve svých příspěvcích, nicméně z úst poslance Okamury získává spojení „navrhovali jsme“ poněkud odlišnou konotaci.

Návrh, na který Tomio Okamura snad naráží, předložila v roce 2016 skupina poslanců Úsvitu. Tento subjekt však dnes Okamura sám označuje za „podvodníky, pučisty a zrádce“, kromě toho jen jeden z navrhovatelů je dnes členem SPD, tedy označení „my“ ve vztahu k autorům tohoto návrhu je přinejmenším zavádějící.

Skupina osmi poslanců Úsvitu v loňském roce předložila návrh zákona o ochraně před ilegální migrací. Ten upravuje mj. trestní zákoník v tom smyslu, že by měl trestat nejen násilné překročení státní hranice, ale také (byť nenásilné) překročení státní hranice osobou z tzv. třetí země, tedy mimo EU i Evropský hospodářský prostor a Švýcarsko. Pochopitelně jde o překročení hranice v situaci, kdy by byly dočasně obnoveny vnitřní hranice schengenského prostoru. Stejným návrhem také poslanci Úsvitu zamýšleli odebrat takovýmto provinilcům právo na překlad příslušných dokumentů trestního řízení, např. obžalobu či rozsudek. Rovněž jím prosazovali automatické uložení trestu vyhoštění, což má nejspíše být onou „tvrdou odrazující sankcí“, o které Okamura mluví.

Návrh také upravuje dřívější vládní návrh zákona o ochraně státních hranic (dnes už schválený zákon), a to tak, že osoby ze třetích zemí naopak vyjímá z vymezení přestupku podle tohoto zákona. Jednání osoby ze třetí země by tak v důsledku bylo hodnoceno jako trestný čin, zatímco v případě občanů země Evropského hospodářského prostoru nebo Švýcarské konfederace by šlo o pouhý přestupek.

Podobný návrh tedy hnutí Úsvit, dřívější působiště Okamury, opravdu podalo. Vláda se k němu vyjádřila v tom smyslu, že je neopodstatněný a neústavní. Návrh se dosud nedostal do prvního čtení.

Výrok Tomia Okamury je z výše nastíněných důvodů zavádějící. Kromě nich je navíc třeba dodat, že o trestný čin by šlo pouze v případě migrantů ze zemí mimo EU, EHP a Švýcarska. U ostatních by nadále šlo o přestupek.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť ve skutečnosti v daném období policie zadržela minimum „nezákonných migrantů z islámských zemí“. Tomio Okamura pracuje se souhrnným číslem nepřesně. Většina nelegálních migrantů totiž pochází z úplně jiných zemí. U některých muslimů, kteří do statistiky spadají, byl navíc jejich přečin zapříčiněn překročením povolené doby pobytu v rámci léčebných pobytů.

Dle zprávy cizinecké policie bylo za první čtvrtletí letošního roku při nelegální migraci zadrženo 1166 osob. Z pohledu národnosti převládali obyvatelé následujících zemí: Ukrajinci (434), Vietnamci (78), Moldavané (63), Rusové (59) a Uzbeci (45). Ze zmíněných pěti zemí je islám většinovým náboženstvím pouze v Uzbekistánu.

Dále se jednalo o 17 Syřanů, 2 Kuvajťany a 36 občanů Saúdské Arábie. Ti ovšem (Saúdští Arabové a Kuvajťané), jak policie uvádí, nejčastěji překračují povolenou dobu pobytu v rámci léčebných pobytů. Spojovat je tedy s nezákonnou migrací, je přinejmenším zavádějící.

Doplňme rovněž informaci a tranzitní nelegální migraci:

„Co se týká tranzitní nelegální migrace (nelegální vstup hlavně z Rakouska a Slovenska s cílem pokračovat přes naše území do Německa, resp. dalších států EU/Schengenu), pokračuje v roce 2017 pokles tlaku. Ve sledovaném období byly tyto osoby zjištěny v minimální míře (11 občanů Sýrie, 9 občanů Iráku, 8 občanů z Afghánistánu, 6 občanů Alžírska a 5 z Íránu). V pěti případech byli cizinci odhaleni přímo v úkrytu v dopravním prostředku. Celkem se jednalo o 6 osob (4 z Afghánistánu a 2 z Pákistánu) ukrytých v nákladním automobilu, kdy 5 osob bylo odhaleno na vstupu ze Slovenska a 1 osoba při vycestování do Polska.Od ledna do března 2017 bylo při nelegální migraci přes vnější schengenskou hranici ČR (mezinárodní letiště) hlášeno 39 případů. V meziročním porovnání se jedná o mírné zvýšení o 5 osob oproti stejnému období v loňském roce. Z hlediska směru převládal směr do České republiky. Nejvíce záchytů bylo hlášeno z Mezinárodního letiště Václava Havla v Praze (37 osob), dále po jedné osobě z Mezinárodního letiště Brno Tuřany a Ostrava Mošnov. Výčet státních příslušností byl velmi rozmanitý (celkem 21 státních příslušností), kdy se nejvíce jednalo o uprchlíky dle Konvence 1951 (5 osob) a z Ruska (5 osob).“

Dnešní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský byl ministrem spravedlnosti v letech 2002–2003 a případem Kajínek se skutečně zabýval.

Rychetský v roce 2001 objevil v případu nejasnosti a obrátil se proto se stížností k Nejvyššímu soudu v Brně s cílem dospět k obnovení trestního řízení. Nejvyšší soud však stížnost zamítl. Svoje rozhodnutí podat stížnost komentoval Rychetský slovy: „Vstávaly mi hrůzou vlasy na hlavě, když jsem zjistil, kolik je v tom případu pochybení.“

V tomto případu se Rychetský angažoval či se k němu vyjadřoval také později. V roce 2002 nedoporučil tehdejšímu prezidentovi republiky Václavu Havlovi udělit Kajínkovi milost, o kterou Kajínek prezidenta požádal.

V polovině května 2017 poskytl Rychetský rozhovor magazínu Právní rádce, v němž uvedl: „Pan Kajínek byl odsouzen, a ten, co si ho měl najmout, byl viny zproštěn. To vyvolává pochybnosti.“

V dubnu 2017 prezident Zeman sdělil veřejnosti, že má pochybnosti o vině Kajínka a následně mu 23. 5. 2017 udělil milost.

Jiří Kajínek byl ve vězení od února 1994 do 23. května 2017, kdy mu prezident Zeman udělil milost, s výjimkou 40 dní v roce 2000, kdy byl na útěku. Ve vězení tedy opravdu strávil přes 23 let.

Prezident Zeman dále tvrdí, že v Kajínkově případu bylo více posudků psychologů, které dokazovaly, že je Jiří Kajínek schopný resocializace.

Že je Jiří Kajínek schopen resocializace, dokazoval Kajínkův advokát v roce 2015 novým znaleckým posudkem z oboru psychologie. Logika posudku spočívala v tom, že byl-li Kajínek umístěn do věznice s nižší ostrahou, již se resocializuje. To nejsme schopni odborně posoudit, navíc o jednotlivých posudcích existují pouze mediální zprávy. Kajínkův advokát chtěl i díky tomuto posudku znovuotevřít Kajínkův proces, kdy nežádal zproštění viny, ale překvalifikování trestu na trest výjimečný se sazbou 15–25 let.

Soud rozhodl o zamítnutí žádosti o obnovení procesu, podle jeho vyjádření nový posudek nemá ambice revidovat posudky předchozí.

Před lety dělali v Kajínkově případě znalecké posudky např. MUDr. Čákora a JUDr. Hlaváčková v oboru psychiatrie a z oboru psychologie PhDr. Jelen. Sám doktor Jelen se ve svém znaleckém posudku neshodl s předchozími dvěma na nemožnosti resocializace s odůvodněním, že u nikoho není zcela vyloučena. Soud si proto již v roce 1998 nechal zpracovat revizní znalecký posudek speciální komise pod vedením prof. Zvolského, který mluvil jednoznačně o nemožnosti resocializace a s jehož závěry se soud ztotožnil.

Další posudek byl předložen při snaze o znovuotevření případu v roce 2004. Ten předložila Kajínkova obhajoba a měl dokazovat, že je odsouzený schopen se znovu začlenit do společnosti.

Je faktem, že v případu byly předloženy posudky, které mají zjednodušeně řečeno podporovat Kajínkovu resocializaci. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, byť upozorňujeme na to, že oba tyto posudky byly předkládány Kajínkovou obhajobou a v rámci výroku neřešíme, zda Kajínek skutečně je schopen resocializace.